19 CO 247/2022 - 297

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobců: A) [jméno] [příjmení] [jméno], [datum narození] bytem [adresa], [příjmení] republika Německo B) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa], [příjmení] republika Německo C) Himan Faridi, [datum narození] bytem [adresa], [příjmení] republika Německo D) [příjmení] [jméno], [datum narození] bytem [adresa], [příjmení] republika Německo všichni zastoupeni advokátem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o peněžité zadostiučinění [částka], k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 291/2016-257, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu mezi žalobci [příjmení]) a B) a žalovanou ve výrocích IV. a V. o věci samé, jakož i ve výroku VIII. o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky navzájem a ve výroku IX. o náhradě nákladů řízení státu, pokud jde o povinnost žalobců [příjmení]) a B), potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích VI. a VII. o věci samé mění jen tak, že se konstatuje, že umístění žalobců [příjmení]) a D) v Zařízení pro zajištění cizinců [obec] v době od [datum] do [datum] spolu se žalobci [příjmení]) a B), kteří byli v témže zařízení umístěni na základě nezákonného rozhodnutí, bylo nesprávným úředním postupem porušujícím právo žalobců [příjmení]) a D) na osobní svobodu a rodinný život; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrzuje.

III. Ve vztahu mezi žalobci [příjmení]) a B) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobci [příjmení]) a D) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Stát nemá vůči žalobcům [příjmení]) a D) právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje také ve výroku X. o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení placených státem.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o připuštění změny žaloby (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců [příjmení]) a B) částku [částka] (výroky II. a III.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobců [příjmení]) a B) na zaplacení další částky [částka] pro každého z nich (výroky IV. a V.), v rozsahu požadavku žalobce [příjmení]) na zaplacení částky [částka] (výrok [příjmení]) a žalobkyně [příjmení]) na zaplacení částky [částka] (výrok VII.), o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že na ni nemá právo žádný z účastníků (výrok VIII.), a pokud jde o náhradu nákladů řízení placených státem, uložil povinnost k této náhradě rovným dílem oběma stranám, tj. jednak v částce [částka] společně a nerozdílně žalobcům (výrok IX.) a jednak – rovněž v částce [částka] – žalované (výrok X.).

2. Rozhodl tak o žalobě doručené soudu dne [datum], jíž se žalobci vůči žalovanému státu domáhali zaplacení částky celkem [částka] z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Policie České republiky ze dne [datum], jimiž byli žalobci [příjmení]) a B) podle ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPCiz“), zajištění na dobu 30 dní v Zařízení pro zajištění cizinců [obec] (dále jen„ ZZC“); předmětné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Nezletilí žalobci [příjmení]) a D) byli jakožto děti zajištěných rodičů umístěny do ZZC spolu se žalobci [příjmení]) a B). Všichni žalobci tak byli na základě nezákonných rozhodnutí zbaveni svobody po dobu 28 dní. Žalobci dále namítali, že byli dotčeni rovněž nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že byli v ZZC umístěni v nelidských a ponižujících podmínkách, jakož i v tom, že policie při zajištění žalobců dne [datum] přistoupila ke spoutání žaloců A) a B) a k provedení osobních prohlídek žalobců, a konečně také (ve vztahu k žalobkyni D/) v tom, že jí příslušník policie pověřený střežením cizinců v ZZC opakovaně udeřil hlavou o zeď, čímž jí způsobil odřeniny a tržnou ránu na hlavě. Konkrétně pak žalobci [příjmení]) a B) žádali (každý) zaplacení částky [částka], z toho za nezákonné rozhodnutí [částka], za nesprávný úřední postup spočívající v nelidských a ponižujících podmínkách [částka], za spoutání [částka] a za osobní prohlídku rovněž [částka]. Žalobce [příjmení]) žádal zaplacení částky [částka], z toho za nezákonné rozhodnutí [částka], za nelidské a ponižující podmínky [částka], za spoutání žalobců [příjmení]) a B) částku [částka] a za osobní prohlídku rovněž [částka]. Konečně pak žalobkyně [příjmení]) žádala celkem částku [částka], z toho za nezákonné rozhodnutí [částka], za nelidské a ponižující podmínky [částka], za spoutání žalobců [příjmení]) a B) částku [částka], za osobní prohlídku částku [částka] a za incident, který se žalobkyni [příjmení]) stal v ZZC další částku [částka].

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že tu není vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené nemajetkové újmy, neboť její vlastní příčinou bylo protiprávní jednání samotných žalobců, kteří na území České republiky vstoupili bez příslušných oprávnění. Na nezletilé žalobce [příjmení]) a D) navíc nedopadá existence nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu, které by zasahovaly do jejich právní sféry, neboť jejich pobyt v ZZC se řídil ustanovením § 140 ZPCiz a bylo na jejich rodičích, aby zvážili, zda pobyt jejich nezletilých dětí v ZZC či na jiném místě je v jejich nejlepším zájmu. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobců, že jim jejich umístěním do ZZC byla odebrána možnosti vést řádný rodinný život, neboť byli ubytováni ve čtyřlůžkovém pokoji s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou (dispozičně 1+1) o rozměrech 14 m2, měli zajištěnou stravu s vyloučením vepřového masa, kterou si sami zvolili, a to 3x denně (včetně 2 denních svačinek pro děti do 18 let), byly jim poskytnuty nezbytné věci denní potřeby. Žalobkyni [příjmení]) byla nadto poskytnuta lékařská péče včetně léků. Rovněž žalobkyně [příjmení]) byla opakovaně vyšetřena lékařem, přičemž u ní nebyly zjištěny žádné úrazové změny. Oprávnění Policie České republiky ke krátkodobému omezení svobody cizince, u kterého se lze domnívat, že neoprávněně vstoupil či pobývá na území České republiky, plyne ze zákona, stejně jako s tím související oprávnění přesvědčit se, zda taková osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví, a případně takovou věc odebrat. Z úředních záznamů pak vyplývá, že vůči žalobcům nebyla použita pouta.

4. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla v [obec] na Hlavním nádraží ve vlaku z výchozí stanice Budapest do cílové stanice Berlín provedena pobytová kontrola, při níž žalobci [příjmení]) a B) předložili cestovní doklady neobsahující vízum či povolení, které by je opravňovalo k pobytu na území schengenského prostoru. Vzhledem k takto vzniklému důvodnému podezření, že neoprávněně vstoupili na území České republiky, byli zajištěni. Během zákroku nebyly použity žádné donucovací prostředky ani zbraň, nedošlo ke zranění zajištěné osoby ani policistů. Zajištěné osoby nevyužily práva na poskytnutí součinnosti k zajištění právní pomoci na vlastní náklady a nebyly omezeny ve volném pohybu připoutáním. Při prohlídce nebyla nalezena zbraň. Žalobci jsou původem z Iránu, odkud vycestovali již v roce 1989; následně žili na Kypru, kde od roku [rok] žádali o azyl, který jim zatím nebyl udělen. V roce [rok] odcestovali do Turecka, kde chtěli také žádat o azyl. Patnáct dní před zadržením se rozhodli odcestovat na člunu přes moře do Řecka, byli převezeni do Athén a dále se dostali až do [obec], kde si koupili jízdenku do Berlína; jejich cílem bylo Německo, v České republice o azyl žádat nechtěli. Pro případ umístění v ZZC trvali na společném umístění s dětmi. Rozhodnutími Krajského ředitelství policie hl. m. [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a [číslo jednací], byli žalobci [příjmení]) a B) zajištěni podle ustanovení § 129 odst. 1 ZPCiz za účelem předání; v Požadavku na umístění cizince do zařízení policie uvedla, že rodina nechce být umístěna odděleně. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla výše citovaná rozhodnutí o zajištění žalobců [příjmení]) a B) zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Následně byl dne [datum] [anonymizováno] [rok] Krajským ředitelství policie hl. m. [obec], odborem cizinecké policie vydán příkaz k propuštění žalobců [příjmení]) a B) ze zajištění, propuštěni ze ZZC byli dne [datum]; zajištění tedy trvalo od 11. 9. do [datum]. V ZZC byli žalobci umístěni ve čtyřlůžkovém pokoji [číslo] v budově A s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou, po celou dobu zajištění jim byla podávána strava s vyloučením vepřového masa, kterou si sami zvolili, žalobcům byly rovněž poskytnuty standardní nezbytné věci denní potřeby (tj. ložní prádlo, hygienické potřeby, oblečení, obuv). Žalobci měli k dispozici psychologickou pomoc, kterou nevyužili. Při umístění do ZZC byli žalobci řádně seznámeni s okolnostmi svého pobytu v zařízení, včetně z toho vyplývajících práv a povinností, systémem zdravotní péče, možnostmi psychologického i právního poradenství, jakož i volnočasovými aktivitami. U žalobkyně [příjmení]) byla provedena vstupní prohlídka, poté byla opakovaně ošetřena v lékařské ambulanci a byla jí podána léčba (léky na spaní), kterou nakonec odmítla, protože žádné potíže neměla; dostalo se jí rovněž chronické medikace, kterou předložila při vstupní prohlídce. U žalobce [příjmení]) byla provedena pouze vstupní prohlídka. U žalobce [příjmení]) byla provedena vstupní a výstupní prohlídka, očkován byl dle očkovacího schématu v ČR. U žalobkyně [příjmení]) byla provedena vstupní prohlídka, poté byla 2x vyšetřena v ordinaci s léčbou, a to včetně pediatrického vyšetření; při žádném provedeném vyšetření nebyly zjištěny úrazové změny, dítě bylo očkováno dle očkovacího schématu v ČR. Každému ze žalobců byla v ZZC vydána prošívaná deka, polštář, povlak na polštář, povlak na přikrývku, prostěradlo, ručník lněný, ručník obyčejný a dále spotřební materiál (žalobci A/ toaletní papír, zubní pasta, prášek na praní, mýdlo, šampon na vlasy, zubní kartáček, pěna na holení, papírové kapesníky, holítka, hřeben, hrnek, talíř, miska, dóza, lžíce, pantofle, triko, kraťasy, ponožky a slipy, žalobkyni B/ toaletní papír, zubní pasta, prášek na praní, mýdlo, šampon na vlasy, hygienické vložky, zubní kartáček, papírové kapesníky, hřeben, hrnek, lžíce, pantofle, triko, ponožky a kalhotky, žalobci C/ pantofle, ponožky, pyžamo, slipy a dětský set a žalobkyni D/ pantofle, triko, ponožky, pyžamo, kalhotky a dětský set). Situací v ZZC se zabývala Veřejná ochránkyně práv, která ZZC navštívila ve dnech 31. 8. a [datum], kdy situaci v ZZC hodnotila jako vážnou s tím, že dne [datum] bylo v ZZC umístěno 397 osob, z toho 100 dětí; dětem ubytovaným na budově A byla k dispozici společenská místnost (herna), která byla otevřena cca. 2 hodiny denně, v pracovních dnech děti navštěvovaly školní vyučování přímo v ZZC. Dále Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že ZZC zohlednilo její dřívější doporučení a vyvíjí snahu o zmírnění negativních dopadů, podmínky v ZZC jsou však nedostatečně přizpůsobené pro pobyt dětí, které jsou de facto drženy ve vězeňských podmínkách. Pro osoby ubytované v tělocvičně nebyl zajištěn přímý přístup k tekoucí vodě a WC, nebyl zajištěn tlumočník z perského jazyka. Pokud jde o ubytování v buňkách v lese, toto označila Veřejná ochránkyně práv jako ponižující. Navrhla proto okamžitě ukončit ubytování osob v tělocvičně a v buňkách v lese. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně [příjmení]) byla v období od [datum] do [datum] hospitalizována na Klinice psychiatrie, a to s diagnózou středně těžká depresivní epizoda, hypotyreóza, přičemž komplexní depresivní příznaky u ní existovaly již dlouho, přibližně sedm let, což odpovídá době, kdy uprchla z Íránu; příznaky se zhoršovaly od pobytu v ZZC. Žalobci požádali žalovanou o poskytnutí nyní žalovaného peněžitého zadostiučinění dne [datum], v odpovědi datované dne [datum] žalovaná odmítla tomuto nároku vyhovět.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“). Soud prvního stupně měl za zjištěnou existenci nezákonných rozhodnutí podle ustanovení § 8 ZOdpŠk, jímž jsou ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a B) později zrušená usnesení cizinecké policie o jejich zajištění. Následkem těchto nezákonných rozhodnutí byli žalobci [příjmení]) a B) omezeni na své osobní svobodě po dobu 28 dní, čímž došlo ke vzniku nemajetkové újmy na jejich straně. Při úvaze o formě a výši zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze srovnání se zadostiučiněním, jež je poškozeným poskytováno v souvislosti s nezákonným omezením osobní svobody (vazbou) v trestních věcech. Přihlédl přitom též k tomu, že žalobci vstoupili na území České republiky bez příslušných oprávnění, čímž se vystavili následkům svého protiprávního jednání, následně pak byli ubytováni společně ve 4lůžkovém pokoji a nebylo jim tak znemožněno vést rodinný život. Za přiměřené zadostiučinění za těchto okolností soud prvního stupně považoval částku [částka] za každý den trvání tohoto omezení svobody, každému ze žalobců [příjmení]) a B) proto přiznal po [částka]. Ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a D) obdobný nárok důvodným neshledal, neboť tito nebyli účastníky řízení, v němž byla vydána předmětná nezákonná rozhodnutí (§ 7 odst. 1 ZOdpŠk a contrario) a sami ani nebyli těmito rozhodnutími zajištěni (pouze využili možnosti ubytování podle ustanovení § 140 ZPCiz), nebyli tedy omezeni na osobní svobodě (mohli ZZC opustit). Nároky všech žalobců pak byly shledány nedůvodnými i v celém zbývajícím rozsahu. Podmínky, v nichž byli žalobci ubytováni, nelze hodnotit jako nelidské či ponižující (kritika Veřejné ochránkyně práv směřovala k jiným dílčím ubytovacím kapacitám ZZC). Použití pout nebylo zjištěno, stejně jako ani oddělený převoz jednotlivých členů rodiny po jejich zadržení. Osobní prohlídka byla provedena v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a to v návaznosti na zajištění, které má oporu v ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Důvodným nebyl shledán ani nárok žalobkyně [příjmení]) v souvislosti s tvrzeným fyzickým napadením policistou v ZZC, neboť ani to nebylo po skutkové stránce zjištěno (při opakovaných lékařských vyšetřeních nebyly zjištěny jakékoli úrazové změny).

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že obě strany měly úspěch toliko částečný.

7. Pokud jde o náhradu nákladů řízení placených státem, uložil soud prvního stupně povinnost k této náhradě s ohledem na pouze částečný procesní úspěch oběma stranám rovným dílem podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, jímž brojí proti výrokům IV. až IX. Odvolatelé nejprve shrnuli svou verzi skutkového stavu věci s tím, že v podané žalobě namítali mimo jiné také nesprávný úřední postup policie při zatýkání, převozu, provádění osobních prohlídek a napadení nezletilé odvolatelky D) policistou v ZZC. V té souvislosti nicméně konstatovali, že s ohledem zejména na časový odstup a skutečnost, že případné důkazy jsou v rukách státu, není v jejich silách tyto konkrétní skutečnosti prokázat, aniž by„ soud přistoupil k otočení důkazního břemene“. Své odvolání proto zaměřili pouze na požadované odškodnění za zajištění jako takové, jakož i za nelidské a ponižující podmínky v ZZC. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že odvolatelé C) a D) nebyli zbaveni osobní svobody, který vychází z již překonané judikatury. Aktuální rozhodovací praxe se naopak sjednotila v názoru, že ubytování nezletilých cizinců společně s rodiči v detenčním zařízení je s ohledem na režim v zařízení de facto omezením osobní svobody i tehdy, kdy tito nezletilí cizinci nejsou formálně zajištěni (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3289/14, a shodně kupř. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Formální možnost nezletilých opustit zařízení (se souhlasem jejich zákonného zástupce, který je v zařízení zajištěn) je pouze iluzorní, přičemž režim v zařízení, fakticky omezující osobní svobodu, se vztahouje i na ně. Není také pravdou, že by tehdy nezletilí žalobci [příjmení]) a D) nebyli účastníky řízení, neboť jsou takto výslovně označeni v rozhodnutí týkajícím se zajištění jejich otce (žalobce A/). I žalobcům [příjmení]) a D) proto náleží zadostiučinění za nezákonné zajištění po dobu 28 dní nuceně strávených v ZZC, stejně jako jejich rodičům. Navíc je třeba zdůraznit, že šlo o nezletilé děti, přičemž jejich zajištění je podle mezinárodních standardů [příjmení] [jméno] pro práva dítěte vždy porušením práva dítěte a je vždy také v rozporu s principem jeho nejlepšího zájmu. Trvají proto na přznání celého požadovaného peněžitého zadostiučinění v částce [částka] pro každého z nich. I pokud jde o zadostiučinění přiznané v této souvislosti žalobcům [příjmení]) a B) v částce po [částka], nelze je shledat adekvátním, neboť neodráží závažnost a trvání jejich zajištění. Zdůraznili, že jejich zajištění bylo realizováno v přeplněném zařízení, a to společně s nezletilými dětmi, což bylo o to více psychicky náročné a frustrující. Žalobkyně [příjmení]) byla po propuštění ze zajištění v natolik špatném psychickém stavu, že musela být hospitalizována 2 dny na psychiatrické klinice [nemocnice] Glauchau, a to krátce po propuštění ze zajištění; zhoršení jejího zdravotního stavu (komplexní depresivní příznaky) lze tedy jednoznačně považovat za následek zajištění. Rovněž žalobci [příjmení]) a B) proto trvají na přiznání plné částky požadovaného peněžitého zadostiučinění, tedy i na zaplacení zbývajících (doposud nepřiznaných) [částka] pro každého z nich. Za nesprávné považují žalobci rovněž závěry soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení podmínek v ZZC v době zajištění žalobců. Za stěžejní považují žalobci monitorovací zprávy Veřejné ochránkyně zpráv, které se vztahují bezprostředně k období, v němž byli v ZZC zajištěni i sami žalobci. Ze zpráv jednoznačně vyplývá přeplněnost zařízení (namísto původní kapacity 270 osob již bylo v zařízení více než 700) a zjištěné materiální podmínky byly natolik špatné, že podle Veřejné ochránkyně práv porušují zákaz nelidského a ponižujícího zacházení. Pokud za této situace soud prvního stupně uměle odlišil situaci žalobců od situace stovek dalších osob zajištěných v témže ZZC, považují žalobci tuto argumentaci za účelovou. Přeplněnost zařízení se totiž týkala všech zajištěných osob, a to i těch, které byly ubytovány v budově A. Ve vztahu k ní Veřejná ochránkyně práv uvedla, že„ někteří doposud neobdrželi balíček s hygienickými potřebami“, ženám nebyly k dispozici mj. vložky, ubytovací místnosti byly vytvořeny i z kuchyněk, počet postelí nekorespondoval s počtem ubytovaných na pokoji, u jednoho z pokojů chyběly dveře, neměnilo se ložní prádlo, nebylo možno se domoci zpřístupnění pračky, nebylo možné uskladnit potraviny v chladničce, v oknech nebyly záclony či závěsy. Nelidské a ponižující podmínky pak jsou důsledkem samotné přeplněnosti zařízení, aniž by bylo podstatné, zda měla konkrétní osoba zajištěnou postel nebo přístup k hygienickým zařízením. Přeplněnost zařízení sama o sobě způsobuje pro všechny zúčastněné omezenost prostoru, ztrátu soukromí a další s tím spojené negativní jevy (násilí a napětí mezi„ vězni“, neustálé čekání na jídlo či toaletu, nedostatek informací i možností sociální či právní pomoci). Zejména také (tehdy) nezletilí žalobci [příjmení]) a D) se takto denně museli dělit o životní prostor s řadou dalších cizích dospělých osob, což je zcela nežádoucí. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak plyne, že zajištění nezletilého dítěte je porušením zákazu nelidského a ponižujícího zacházení samo o sobě. Zejména těmto žalobcům proto měl soud prvního stupně přiznat požadované zadostiučinění automaticky i bez zkoumání přeplněnosti zařízení. V případě špatných materiálních podmínek byl Evropským soudem pro lidská práva konstatován rozpor s tímto zákazem i v případě dospělých osob. Žalobcům [příjmení]) a B) tak měla být přiznána částka [částka] pro každého z nich, žalobcům [příjmení]) a D) pak po [částka]. Za nesprávný mají žalobci rovněž výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že řízení trvá již 6 let, a to vinou formalistického přístupu soudu prvního stupně. Žádají proto přiznání plné náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně s tím, že náklady řízení placené státem nahradí v plné výši žalovaná. Závěrem tedy žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobcům [příjmení]) a B) přizná ještě další částku [částka] pro každého z nich a žalobcům [příjmení]) a D) po [částka], dále žádali plnou náhradu nákladů řízení a pokud jde o svědečné, navrhovali, aby povinnost k jeho náhradě byla uložena žalované.

9. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné. Připustila, že ve věci žalobců byla vydána rozhodnutí o zajištění, která byla později zrušena, nebylo však zjištěno nelidské či ponižující zacházení se žalobci ani jakýkoli nestandardní postup; naopak žalobcům bylo poskytnuto vše potřebné včetně lékařské péče. Připomněla, že žalobci na území České republiky vstoupili dobrovolně s vědomím, že k tomu nejsou oprávněni, nechtěli tu nicméně setrvat, neboť jejich cílem bylo Německo, které je výhodnější. Za zjištěných okolností je tedy doposud poskytnuté zadostiučinění zcela dostačující. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců [příjmení]) a B) není opodstatněné, odvolání žalobců [příjmení]) a D) je opodstatněné pouze zčásti.

11. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně vyšel na základě procesně řádně provedeného dokazování k úplným a správným skutkovým závěrům, které odpovídají výsledkům dokazování a které byly v rámci odůvodnění napadeného rozsudku soudem prvního stupně srozumitelně vysvětleny. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně proto i odvolací soud vychází a na odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje.

12. Stejně tak i po právní stránce se odvolací soud se soudem prvního stupně v zásadě ztotožňuje, nakolik soud prvního stupně aplikoval správně příslušná ustanovení ZOdpŠk; i v tomto směru lze proto na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. Z hlediska odvolacích námitek žalobců lze soudu prvního stupně vytknout pouze nesprávné právní posouzení situace žalobců [příjmení]) a D), jak bude podrobněji rozvedeno dále.

13. K odvolací argumentaci žalobců je pak třeba ze strany odvolacího soudu uvést následující.

14. Nakolik žalobci v rámci podaného odvolání zmiňovali své původní požadavky na zadostiučinění (také) za nesprávný úřední postup policie při zatýkání, převozu, provádění osobních prohlídek a napadení nezletilé odvolatelky D) policistou v ZZC, není namístě se těmito otázkami podrobněji nadále zabývat, nakolik v tomto rozsahu nebyl napadený rozsudek podaným odvoláním dotčen (žalobci žádají změnu pouze v rozsahu nepřiznaných nároků na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí/zajištění a za nelidské a ponižující podmínky v ZZC).

15. Ve vztahu k požadavku žalobců [příjmení]) a B) na zaplacení dalšího peněžitého zadostiučinění za jejich nezákonné zajištění v ZZC je zejména třeba uvést, že soud prvního stupně vyšel ze správného závěru o existenci nezákonného rozhodnutí (později správním soudem zrušených rozhodnutí cizinecké policie o jejich zajištění), jakož i o tom, že jeho následkem oba tito žalobci utrpěli újmu spočívající v omezení jejich osobní svobody nuceným pobytem v ZZC po dobu 28 dnů. Pokud soud prvního stupně tuto situaci při úvaze o formě a výši zadostiučinění porovnával se situací zbavení osobní svobody následkem nezákonné vazby, nelze tomuto postupu upřít opodstatnění, nakolik jde fakticky o relativně obdobné situace (v obou případech je dotčena osobní svoboda jednotlivce). Správně také soud prvního stupně citoval konstantní judikaturu vycházející z toho, že odpovídajícím zadostiučiněním v případě nezákonné vazby je částka pohybující se obvykle v rozmezí od [částka] do [částka] za každý den. Je nicméně třeba zohlednit, že nezákonná vazba postihuje vždy osobu, kterou je třeba považovat za nevinnou, a to zásadním způsobem, neboť pobyt ve vazební věznici podléhá přísným pravidlům a omezením. Naproti tomu v případě žalobců nelze hovořit o tom, že by byli nevinní; právě naopak, jimi popisovaná situace byla vyvolána masivním porušováním právních předpisů (ze strany velkého množství cizinců vstupujících na území států schengenského prostoru bez potřebných víz), na němž se podíleli osobně právě i sami žalobci, kteří se vědomě rozhodli právní předpisy regulující překročení státních hranic nerespektovat, a to ve snaze vynutit si tak něco (vstup na území cizího státu), na co nemají právní nárok. Nešlo přitom o jejich bezpečí a případný azyl, neboť o ten měli již dříve zažádáno na Kypru, který pro ně byl bezpečnou zemí. Nadto nelze přehlédnout, že při tomto svém počínání zcela vědomě, dobrovolně a nepochybně dokonce s vynaložením jistě nemalých finančních prostředků čelili nesrovnatelně horším podmínkám, zahrnujícím i přímé ohrožení života (zejména při plavbě přes moře z Turecka v gumovém člunu). Zkoumané zajištění, které sice je vskutku omezením osobní svobody, se naproti tomu uskutečnilo v podmínkách nesrovnatelně příznivějších, kdy byly žalobcům bezplatně poskytnuty mimo odpovídajícího ubytování (4 osoby ve 4lůžkovém pokoji s vlastním sociálním zařízením i kuchyňkou) a pravidelné stravy i další služby (zejména lékařská péče, ale i další poradenství) a potřebné zaopatření (hygienické a další osobní potřeby), ačkoli by jistě bylo namístě očekávat, že žalobci se na svou dlouhou cestu sami patřičně vybaví (a to jak materiálně a finančně, tak i obstaráním potřebných povolení/!/). Nelze konečně přehlédnout ani to, že žalobci si v konečném důsledku vstup do Německa vynutili a na území Kypru se (ač právě to by bývalo bylo v souladu s příslušnými právními předpisy) již nevrátili. Za těchto okolností odvolací soud uzavírá, že zcela nepochybně není namístě poskytnout žalobcům [příjmení]) a B) v souvislosti s jejich zajištěním – jakkoli je třeba je považovat za důsledek nezákonného rozhodnutí – jakékoli další peněžité plnění nad rámec zadostiučinění přiznaného jim již soudem prvního stupně, které lze z tohoto pohledu hodnotit jako více než štědré.

16. Pokud pak jde o žalobce [příjmení]) a D), je třeba přisvědčit jejich odvolací námitce v tom směru, že i u nich jde o nezákonné omezení osobní svobody, jak jednoznačně judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3289/14. Ve světle závěrů tam citovaných nelze než uzavřít, že jakkoli předmětnými nezákonnými rozhodnutími nedošlo výslovně k zajištění též žalobců [příjmení]) a D), měla tato rozhodnutí shodné účinky právě i vůči nim, neboť v jejich důsledku došlo nejen k zajištění žalobců [příjmení]) a B), nýbrž také k umístění žalobců C/ a D/ (jejich tehdy nezletilých dětí), aniž by tu byla (ať už na straně nezletilých dětí či jejich rodičů) objektivní reálná možnost jakékoli jiné volby. Pokud v této situaci nelze ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a D) shledat odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí (když oni sami nebyli předmětnými nezákonnými rozhodnutími zajištěni), pak tuto situaci nelze hodnotit jinak, než jako nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk, neboť fakticky tu šlo o omezení osobní svobody bez existence formálního rozhodnutí.

17. Oproti závěru soudu prvního stupně tedy odvolací soud shledal i u žalobců [příjmení]) a D) existenci odpovědnostního titulu, a zabýval se proto také otázkou jim vzniklé újmy, která je jeho následkem. Obdobně jako u žalobců [příjmení]) a B) jde i u jejich (tehdy) nezletilých dětí o újmu spočívající v omezení osobní svobody následkem nuceného pobytu v ZZC.

18. Dále pak bylo třeba vyřešit otázku formy a výše přiměřeného zadostiučinění za takto zjištěnou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení § 31a odst. 2 ZOdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující; při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Odvolací soud v této souvislosti znovu odkazuje na to, co bylo uvedeno již výše (pod bodem 15) ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a B). Jakkoli tu jde nepochybně o nezákonné omezení osobní svobody žalobců, nelze v daných souvislostech přehlížet, že toto omezení přímo souviselo s porušením právních předpisů z jejich strany (nezákonné překročení státních hranic), přičemž tak činili nikoli pod tlakem ohrožení života, zdraví či svobody (o azyl již měli požádáno v jiné bezpečné zemi), nýbrž ve snaze vynutit si takto lepší materiální podmínky v Německu. Do tohoto„ dobrodružství“ přibrali žalobci [příjmení]) a B) zcela vědomě i své nezletilé děti, čímž je na vlastní odpovědnost vystavili nejen útrapám cesty včetně ohrožení života a zdraví, nýbrž i případným následkům spojeným s opakovaným porušením právních předpisů (překročeno bylo takto vícero státních hranic). Právě v kontextu všech těchto skutečností je pak třeba posuzovat předmětné zajištění, při němž bylo žalobcům zajištěno nejen odpovídající ubytování, pravidelná strava a potřebné hygienické vybavení, ale i další služby včetně lékařské péče. Nakolik přiznané zadostiučinění musí odpovídat obecné představě spravedlnosti, není dle názoru odvolacího soudu namístě poskytnutí peněžitého plnění, nýbrž odpovídajícím a postačujícím je již samotné konstatování porušení práva.

20. Pokud žalobci v souvislosti s dalšími svými dílčími uplatněnými nároky dovozovali nelidské a ponižující zacházení, nelze jejich námitkám v tomto směru přisvědčit. Nutno zdůraznit, že případný závěr o existenci takových podmínek by musel být odůvodněn konkrétními skutkovými zjištěními týkajícími se přímo situace samotných žalobců; taková zjištění však v této věci učiněna nebyla. [jméno] žalobci argumentují pouze obecnými zprávami Veřejné ochránkyně práv, které se sice týkají konkrétního ZZC v předmětném období, nikoli však samotných žalobců. Podstatné v této souvislosti je, že veškeré dílčí konkrétní výhrady Veřejné ochránkyně práv se v situaci samotných žalobců nijak přímo neprojevovaly. [jméno] žalobci si nestěžovali na nedostatek oblečení (ostatně bylo jejich odpovědností, aby se na dlouhou cestu odpovídajícím způsobem vybavili), potřebné vybavení (zejména hygienické) v ZZC obdrželi bez prodlení, nestěžovali si ani na nedostatek jídla (zjištěno naopak bylo, že strava jim byla v dostatečném rozsahu zajištěna). Jejich ubytování bylo odpovídající (4 osoby ve 4lůžkovém pokoji, ubytovací kapacita nebyla upravena z jim příslušející kuchyňky) a s ohledem na vlastní sociální zařízení a kuchyňku se žalobců nemohl přímo týkat ani jinak snad obtížnější přístup k vodě, ať už studené či teplé (horké), či toaletám; vlastní odpovídající prostor přiděleného pokoje pak umožňoval rovněž zachování potřebné míry soukromí. Nejde tu tak o„ umělé“ odlišování situace žalobců od situace jiných osob umístěných v ZZC, nýbrž o objektivní konstatování skutkového stavu, který v případě žalobců neodpovídá špatné situaci, která by snad mohla být zjištěna u jiných zajištěných osob, byť v tomtéž ZZC a shodném období. [jméno] o sobě přeplněnost jiných částí ZZC či nepříznivé podmínky jiných tam zajištěných osob pak nemůže za těchto okolností odůvodnit závěr, že by podmínky ubytování samotných žalobců byly nelidské či ponižující a že by proto působily žalobcům (jak rodičům, tak jejich /tehdy/ nezletilým dětem) další újmu či zvyšovaly závažnost újmy způsobené jim již samotným zajištěním. Tyto dílčí nároky proto soud prvního stupně zcela správně shledal nedůvodnými a odvolací soud se s tímto jeho závěrem bez výhrad ztotožňuje.

21. Odvolací soud tedy shrnuje, že shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně v tom rozsahu, v němž byly zamítnuty jednotlivé dílčí nároky na peněžité zadostiučinění; pochybení na straně soudu prvního stupně lze spatřovat pouze potud, že i ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a D) je namístě závěr o odpovědnosti žalovaného státu za újmu vzniklou jim omezením jejich osobní svobody nuceným pobytem v ZZC po dobu 28 dní; odpovídajícím a postačujícím zadostiučiněním je tu však s ohledem na všechny okolnosti věci již jen samotné konstatování porušení práva.

22. Pokud jde o náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci [příjmení]) a B) na straně jedné a žalovanou na straně druhé, má odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž za správné, neboť procesní úspěch obou stran byl pouze částečný (žalobci uplatňovali více dílčích nároků, přičemž do základu byli úspěšní pouze ve vztahu k jednomu z nich). Výrok o tom, že náhrada nákladů řízení nepřísluší žádnému z těchto účastníků, je proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř.

23. Obdobně to platí rovněž ve vztahu k náhradě nákladů řízení placených státem. S ohledem na procesní výsledek řízení (pouze částečný úspěch žalobců A/ a B/ na straně jedné i žalované na straně druhé) je závěr o tom, že náklady řízení před soudem prvního stupně placené státem nahradí obě tyto strany jednou polovinou, zcela v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř.

24. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí v odvoláním dotčeném rozsahu ve vztahu vůči žalobcům A/ a B/ (tj. v zamítavých meritorních výrocích IV. a V., jakož i v odpovídající části nákladových výroků VIII. a IX) jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Ve vztahu vůči žalobcům C/ a D/ (tj. v zamítavých meritorních výrocích VI. a VII.) byl napadený rozsudek změněn jen tak, že bylo konstatováno porušení práva těchto žalobců (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jinak byl napadený rozsudek i v těchto výrocích (co do zamítnutí požadavku na poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě) potvrzen.

25. Dále odvolací soud rozhodoval dílem pouze o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve vztahu k žalobcům A/ a B/) a dílem o náhradě nákladů celého dosavadního řízení (s ohledem na změnu napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobcům C/ a D/).

26. Ve vztahu mezi žalobci [příjmení]) a B) na straně jedné a žalovanou na straně druhé vyšel odvolací soud z ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. I pro odvolací řízení platí, že úspěch obou stran je částečný, když předmětem přezkumu byla jednak výše nároku, který byl co do svého základu důvodný, přičemž forma a výše případného zadostiučinění závisela na úvaze soudu, a jednak i další dílčí nárok, ve vztahu k němuž žalobci úspěšní nebyli. Ani v odvolacím řízení proto nenáleží právo na náhradu jeho nákladů žádnému z účastníků.

27. Ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a D) je s ohledem na změnu napadeného rozsudku nyní rozhodováno podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech celého dosavadního řízení. Také ve vztahu mezi nimi a žalovanou je pak namístě závěr o pouze částečném procesním úspěchu obou stran (shodně jako i u žalobců A/ a B/, srov. výše). Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. proto nemá ani v tomto vztahu žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

28. Pokud jde o náhradu nákladů řízení placených státem, je i o tomto nároku rozhodováno vůči k žalobcům [příjmení]) a D), ve vztahu k nimž byl napadený rozsudek částečně změněn, a to nově ve vztahu k celému dosavadnímu řízení a jeho výsledku. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil nejen částečný procesní úspěch obou stran, ale i to, že žalobci [příjmení]) a D) se coby (tehdy) nezletilé děti dostaly do této situace následkem rozhodnutí jejich rodičů, kterým již byla povinost k zaplacení poloviny nákladů řízení, jež platil stát, uložena. Za tohoto stavu věci proto odvolací soud podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a D) stát právo na náhradu nákladů řízení nemá.

29. Konečně pak odvolací soud konstatuje, že při vyhlášení tohoto rozsudku byl opomenut výrok, jímž by – spolu s výrokem IX. ve vztahu k žalobcům [příjmení]) a B) – byl potvrzen rovněž komplementární výrok X. o povinnosti žalované k náhradě druhé poloviny nákladů řízení placených státem. Jakkoli tento výrok nebyl výslovně odvoláním napaden, byl předmětem odvolacího řízení rovněž, a to pro vzájemnou provázanost obou těchto výroků. Odvolací soud proto podle ustanovení § 166 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl o doplnění tohoto výroku, a to již v rámci tohoto písemného vyhotovení svého rozsudku; nynější výrok VI. tohoto rozsudku má proto povahu doplňujícího usnesení.

Poučení