19 Co 248/2024 - 624

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o náhradu majetkové a nemajetkové újmy ve výši 241 800 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2024 č.j. 14 C 320/2022-565 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 241 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 22. 2. 2022 do zaplacení (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17 380 Kč (výrok II).

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce domáhal po žalovaném náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku pádu stromu na žalobcův automobil dne [datum] v 8:05 hodin, kdy žalobce jel po silnici č. [hodnota] do obce [adresa], kde trvale bydlí. Jeho poškozené vozidlo Toyota RAV 4 mělo těsně před poškozením obvyklou cenu 220 000 Kč. Žalobce je prodal do bazaru za 79 000 Kč, takže mu vznikla přímá škoda 141 000 Kč. Dále došlo k významnému zásahu do jeho života, kdy se z události ani dodnes zcela nevzpamatoval a dosud jej děsí představa, že chybělo málo a mohl být po smrti nebo těžce zraněn. Žalobce měl pocit, že tuto újmu by ke dni odeslání výzvy 7. 2. 2022 vyrovnala částka 100 000 Kč, byla-li by uhrazena rychle, což se však nestalo. Žalobce se dále domáhal zaplacení částky 800 Kč, kterou vynaložil za zprávu Českého hydrometeorologického ústavu ohledně stavu větru v době vzniku škody.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětná lokalita spadá do působnosti Lesní správy [adresa] a je kontrolována příslušným revírníkem [jméno FO]. Ten provádí a v minulosti prováděl s náležitou odbornou péčí pravidelné kontroly stavu stromů a v případě potřeby zadával jejich těžbu. V oblasti místa události bylo za roky 2014 až 2020 zadáno 35,17 m3 nahodilých těžeb. Jednalo se o vývrat zcela zdravého stromu – jasanu, u kterého nebyla zjištěna přítomnost plodnic dřevokazných hub, dutina ani jiné známky poškození. Žalovaný byl toho názoru, že k pádu stromu na vozidlo žalobce došlo z důvodu vichřice předchozího dne, která narušila statiku jasanu, jež se následujícího dne vlivem prudkého větru zřítil. Důvodem pádu stromu bylo tedy působení nepředvídatelných přírodních vlivů. Vzhledem k tomu, že vichřice probíhala na daném území necelých 24 hodin před posuzovanou událostí, neměl žalovaný objektivně dostatek času a prostoru, aby provedl další kontrolu stromů a případně provedl jejich těžbu. I kdyby však žalovaný dostatek času a prostoru měl, předmětný strom by byl vyhodnocen jako zcela zdravý a jeho mýcení by zadáno nebylo. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázáno, že prvotní příčinou pádu stromu byly nepříznivé klimatické podmínky předcházejícího dne, kdy síla větru v nárazech dosáhla až síly vichřice. Listinami v policejním spisu i výslechem svědka [jméno FO] bylo prokázáno, že vyvrácený strom byl v den nehody zdravý a nebyly zjištěny takové okolnosti, které by nasvědčovaly potřebě provedení jiné než běžné údržby. Žalovaný nemohl pád tohoto stromu předvídat, navíc v den, jenž následoval po dni se silným větrem, nebylo ani v reálných možnostech žalovaného jednotlivě všechny stromy v revíru zkontrolovat a zjistit, zda pád stromu nehrozí. Sám žalobce při podání vysvětlení uvedl do policejního protokolu, že strom byl poškozen po větrné bouři dne 21. 10. 2021. Tvrzení o tom, že strom byl zčásti uvnitř nahnilý, uvedl žalobce až v podání ze dne 21. 3. 2024, tedy po uplynutí koncentrační lhůty. K tomuto tvrzení již soudem nebylo přihlíženo. Soud také neprovedl šetření na místě samém a ani nebyl zpracován znalecký posudek, neboť z provedených důkazů měl soud za prokázané, že došlo k pádu zdravého stromu vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek. Bylo prokázáno, že revírník pravidelně prováděl průběžnou kontrolu předmětného lesního porostu a podle potřeby byla i zadávána tzv. nahodilá těžba dříví. Zprávou Lesní zprávy [adresa] bylo prokázáno, že probíhá přednostní zpracování souší, zlomů a vývratů, případně stromů poškozených a hrozících pádem. Takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud posoudil podle § 2900, § 2904 a § 2937 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Uzavřel, že žalovaný péči o lesní porost nezanedbával a postupoval natolik pečlivě a obezřetně, jak po něm šlo rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní situaci daného revíru. Tzv. prevenční povinnost vlastníka lesa není povinností absolutní a žádné ustanovení žalovanému neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Ani splnění prevenční povinnost nemůže zcela vzniku škod zabránit. Jediným stoprocentně efektivním opatřením, které by vyloučilo vznik podobných majetkových škod, je vymýcení celého lesního porostu. Je otázkou, zda „prevence“ uvedeného charakteru je skutečně žádoucí v porovnání se současně zvažovaným zájmem na ochraně přírody a krajiny. Pro úplnost soud zmínil novelu zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny provedenou s účinností od 1. 6. 2017 zákonem č. 123/2017 Sb., jež přinesla mimo jiné nové ustanovení § 63 odst. 5, které výslovně stanoví, že vlastníci pozemků nemohou odpovídat za škody, ke kterým dojde na jejich pozemcích „výlučným působením přírodních sil“. Žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobce v podaném odvolání uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), g) a f) o. s. ř. Zdůraznil, že žalovaný je profesionál a má „miliony“ konkrétních zkušeností s pády stromů a jejich nebezpečím. Žalovaný věděl, že déšť - podmáčení terénu – a vítr zvyšují nebezpečí pádu stromů nebo je přímo způsobí, znal dostatečně konkrétní místo a situaci na něm (svah, pro kořeny málo stabilní podloží), věděl, že v daném místě stromy několikrát spadly na silnici a že jen náhodou nedošlo ke škodě na majetku nebo zdraví, a nutně si musel být vědom, že k pádu některého ze stromů v daném místě může opět dojít. Žalovanému nic nebránilo takové události předejít nebo následky zmírnit, ale neučinil tak, proto na něj dopadá přinejmenším presumpce nedbalostního zavinění. Žalovaný porušil povinnost předcházet škodám (§ 2910 o.z.), má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti (§ 2911 o.z.), nejednal tak, jak lze čekat od osoby průměrných vlastností, a navíc jak se od něho jako od profesionála dalo očekávat (odstranit potenciální nebezpečí a nespoléhat, že k následkům nedojde), má se za to, že jednal nedbale (§ 2912, odst. 1 i 2 o.z.). Oproti tomu žalobce neučinil nic nezákonně ani chybně a nevidí tak důvod nést následky událostí na majetku lesů, jež zasáhly veřejně přístupnou komunikaci, kterou žalobce po právu užíval. Pokud soud konstatoval, že žalovaný nezanedbal náležitý dohled nad lesním pozemkem p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], žalobce namítá, že nepostačí dohled bez správného vyhodnocení situace, neboť z hlediska nebezpečí škody způsobené věcí by měla být posouzena i jiná kritéria než zdraví stromu, přičemž okolnosti konkrétního pozemku a znalosti to vyžadovaly. Škoda dle žalobce nevznikla náhodou ve smyslu, že by byla nepředvídatelná, takže ustanovení § 2904 o. z. nelze aplikovat. Ustanovení § 63 odst. 5 z. č. 114/1992 Sb. na danou situaci vůbec nedopadá, neboť ke škodě nedošlo na pozemku žalovaného, ale na veřejné pozemní místní komunikaci, která není v jeho vlastnictví. Žalobce dále považoval v podstatě všechny skutkové závěry uvedené pod body 29 – 31 odůvodnění rozsudku buď za nesprávné nebo nevýznamné pro posouzení věc, popřípadě jinak nedostatečné. Namítl, že žalovaný v místě prováděl těžbu pouze již spadlých stromů, ačkoli z dopisu starosty [adresa] a dopisu KSSLK (krajská správa silnic) vyplývá, že žalovaný byl několikrát upozorněn na špatný stav stromů. V mezidobí v daném místě opět spadl na silnici další velký mohutný a živý strom, a to nebezpečně, aniž by předtím byly jakékoliv nepříznivé povětrnostní podmínky; k čemuž žalobce navrhl k důkazu fotografie, které sám v místě pořídil. I samotný revírník [jméno FO] ve výpovědi uvádí, že dochází k pádu stromů, a nezjednal nápravu. Soud k této části jeho výpovědi vůbec nepřihlédl, přitom vědomost zaměstnance žalovaného je mu přičitatelná. Soud dále nijak nezhodnotil, že svědci byli zaměstnanci žalovaného, a tedy jsou pochopitelně nakloněni svému zaměstnavateli. Pokud soud označil za prvotní příčinu pádu stromu nepříznivé klimatické podmínky předcházejícího dne, neřekl, jak tomuto závěru dospěl, když k příčině pádu stromu nebyl proveden žádný důkaz vyjma fotografií, které o příčině pádu nemohly nic přinést, resp. nemohly vyloučit jinou příčinu, např. právě žalobcem zmíněnou dřevokaznou chorobu. Žalobce bouřlivý vítr jako příčinu pádu stromu určitě neoznačil, jedná se o tvrzení žalovaného. Soud rovněž nijak nevymezil „běžnou údržbu“ předmětného stromu, rozsudek je tak v této části nepřezkoumatelný. Policie strom nikdy neviděla, byl již odklizen, když přijela, což plyne z policejního protokolu. Ostatně ani jeden ze svědků nevěděl, o jaký šlo strom, a neuvádí, že by viděl pařez stromu a že by věděl, který to byl. Soud dále nijak nezhodnotil rozpor mezi důkazy, když sice svědek [jméno FO] vypověděl, že strom byl bez příznaků choroby a kdyby spadla souše, tak by se rozlámala, avšak z jedné fotografii pořízené bezprostředně po nehodě je evidentní, že se jednalo zčásti o kmen proschlý. Z této fotografie však soud ke škodě žalobce žádné skutkové zjištění neučil. Žalovaný tak nemohl zjistit, v jakém stavu byl padlý strom, když svědek neviděl, který strom přesně spadl. Pokud tedy žalovaný určil, jaký strom to byl, nepředložil k tomu žádný důkaz, na rozdíl od žalobce, který předložil fotografie včetně fotografie předmětného stromu. Z fotografii pařezu padlého stromu pořízené několik dní po nehodě je vidět, že je evidentně vevnitř shnilý. Soud tento důkaz provedl, ale neučinil z něho žádný skutkový závěr. Tvrzení, že strom nebyl zdravý, žalobce učinil již 8. 3. 2023, tedy nikoliv po koncentraci, a opíralo se o fotografie, které žalobce předložil se žalobou. Soud nijak nepřihlédl k tomu, že pouze žalobce věděl, který pařez to byl, a to i z důvodu, že neprovedl navrhované ohledání na místě, které by umožnilo zcela jiný náhled než fotografie či mapy. Tvrzení svědka [jméno FO], že se na místo dostavil s časovým odstupem, na místě byla PČR a strom se rozřezával, je v rozporu se spisem PČR, neboť když přijela PČR, na místě byl pouze žalobce a za celou dobu šetření nikdo jiný kromě jeho manželky nepřijel. Žalobce dále v podání z března 2024 při dodržení lhůty poskytnuté soudem k doplnění tvrzení a důkazů poukazoval na nebezpečnost jasanů vlivem čínské či japonské dřevokazné houby vyskytující se na území ČR nově cca 30 let, která je známá i obcím, natož pak profesionálovi žalovanému. Za tím účelem navrhl ohledání např. stránek https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/jasany-mohou-ohrozovat-zivoty--13792.html. Soud tento důkaz neprovedl a nijak se s tím nevypořádal, ačkoliv důkaz mohl přispět ke správnému rozhodnutí ve věci tak, že by dokázal, že žalovaný jako profesionál toto nebezpečí měl znát a měl tedy o to víc předcházet škodám. Nesprávný je i závěr soudu, že by musel být les v místě zcela vykácen. Žalobce již u jednání soudu poukazoval na to, že v takto nebezpečném místě (nízká stabilita podloží – suťovité, velmi strmý svah končící přímo u silnice), kde je řada stromů ve svahu popadaných, a po zkušenosti s tím, že stromy již na silnici padly, by bylo namístě pěstovat jen stromy menšího vzrůstu a lepšího kořenového systému, které by nehrozily tak velikou škodou. Žalovaný musel o takové alternativě (preventivním zásahu) vědět, a přesto k ní nepřistoupil. Pokud by rozsudek byl v základu byl správný, žalobce napadl i výrok o náhradě nákladů řízení. Již v řízení před okresním soudem totiž tvrdil, že plně invalidní důchodce, což byla okolnost hodná zřetele, na základě níž soud neměl žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil napadené rozhodnutí za věcně správné, bezvadné, řádně odůvodněné a srozumitelné. Dle jeho názoru soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalovaný nezanedbal náležitou péči o věc, která způsobila žalobci škodu, a tedy že žaloba je nedůvodná. Žalobce pak v podaném odvolání v podstatě opakuje argumenty, se kterými se soud prvního stupně náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. V odůvodnění odvolání žalobce sice namítá nesprávnost jeho stěžejních skutkových závěrů, avšak neuvádí, na základě jakých důkazů či skutečností k takovému hodnocení dochází. Dle názoru žalovaného soud prvního stupně vycházel z konkrétních provedených důkazů a v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proč má za prokázané, že v předmětné věci žalovaný nezanedbal svou prevenční povinnost a proč není odpovědný za škodu, která žalobci vznikla. Žalobce v nalézacím řízení tížilo důkazní břemeno, aby prokázal, že žalovaný zanedbal prevenci a ponechal v porostech strom špatného zdravotního stavu, v důsledku jehož pádu pak žalobci vznikla škoda na vozidle. Žalobce však žádným způsobem špatný zdravotní stav stromu neprokázal, k jeho prokázání nenavrhl ani žádné relevantní důkazy. Pokud nyní v podaném odvolání naznačuje, že strom měl být napaden dřevokaznou houbou, taková skutečnost z žádného důkazu nevyplývá. Naopak dobrý zdravotní stav stromu potvrdil jak svědek [jméno FO], tak policisté, kteří dopravní nehodu vyšetřovali (viz závěry vyhodnocení dopravní nehody v policejním spise). Žalovaný v nalézacím řízení prokázal, že náležitou péči o porosty nezanedbal, neboť tyto jsou pravidelně kontrolovány příslušným revírníkem a v případě potřeby jsou stromy se špatným zdravotním stavem zadávány k nahodilé těžbě. Požadavek žalobce, aby žalovaný v místě, kde došlo k řešené události, pěstoval jiné – drobnější – porosty, považuje žalovaný za absurdní, a to i s ohledem na stáří porostu, které je kolem 80 let. Předmětný porost má navíc pro svah, na kterém roste, zpevňující efekt. K pádu předmětného stromu došlo vlivem vichřice dne předcházejícího vzniku události, která je předmětem řízení. Takovou událost ve spojení s prokázanou skutečností, že žalobce vykonával náležitý dohled na porosty, když prováděl preventivní zásahy u nemocných stromů v předmětné oblasti, nelze hodnotit jinak, než jako zásah vyšší moci. Žalobce nemusel porušit žádnou povinnost, což ovšem neznamená, že nějakou povinnost nutně musel porušit žalovaný. Pro takové případy lze sjednat havarijní pojištění, které kryje i takové riziko, že zásahem vyšší moci dojde ke škodě na majetku. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného k jeho odvolání obsáhlou replikou, v níž ve vztahu ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně nad rámec již uplatněných odvolacích námitek zdůraznil, že soud ve vztahu ke zdraví padlého stromu nepřihlédl k fotografii pařezu stromu, která jeho zdraví vyvracela. Dále namítl, že důkazní břemeno ohledně toho, zda žalovaný zanedbal dohled, netížilo žalobce, ale žalovaného, což vyplývá z § 2937 odst. 1 o. z. I judikatura se shoduje na tom, že jde o objektivní odpovědnost a že pouze existuje liberační důvod. K tomu žalobce odkázal na závěry vyslovené soudy obou stupňů v řízení vedeném před Krajským soudem v [adresa], pobočka [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce nechápe, proč žalovaný považuje za absurdní, aby v daném místě pěstoval drobnější porost, neboť postačí vykácet porost starý 80 let, vysadit mladý a nenechat ho přerůst do velikosti, která může způsobit škodu. Ostatně je to právě charakter svahu a stáří porostu, které měly vést k větší obezřetnosti. Ze žádného z provedených důkazů neplyne (ani zápisy, ani výslechy), kolik času a v jakém místě revírník při dvou prokazovaných kontrolách v předmětném revíru strávil, ani co tam dělal, popřípadě zda vůbec existoval nějaký výsledek jeho činnosti, tím méně jestli vůbec viděl předmětný strom a proč a co o něm usoudil. Žalobce připojil výpočet, že kdybychom uvažovali vzdálenost stromů od sebe 10 m a vzdálenost jejich řad také 10 m, je na ploše 100 x 100 m 100 ks stromů. I kdyby revírník věnoval 1 stromu 15 sekund, bylo by to 25 minut na hektar. Předmětný revír má 1600 hektarů, což čítá 1600 x 25 min = 40.000 minut, tj. 666,6 hodin. Pracovní den má 8 hodin, a tedy projít s péčí revír by zabralo 83,3 pracovních dní. Ze zápisů žalovaného však bylo prokázáno, že kontrola revíru byla provedena vždy v době jednoho dne, tedy při těchto hrubých odhadech by musel revírník za jednu vteřinu stihnout obejít a vyhodnotit asi tři stromy. Žalobce má za to, že takováto rychlost je nereálná a nemůže představovat náležitý dohled, který žádá jako liberační důvod zákon. Vzhledem k tomu, že z provedených důkazů neplyne nic konkrétního ohledně dohledu žalovaného ani to, že by kontrola trvala déle než 1 pracovní den, má žalobce za to, že žalovaný neprokázal náležitou péči, a odpovídá tak dle zákona za škodu. Dle žalobce civilní odpovědnost žalovaného za předmětnou škodu podporuje i judikatura ohledně trestní odpovědnosti právnických osob, pokud došlo k ublížení na zdraví pádem stromu z nedbalosti. Bylo by nerovné před zákonem, pokud by žalovaný neodpovídal za škodu jen proto, že v dané věci nedošlo současně k ublížení na fyzickém zdraví (což se však stalo pouze souhrou šťastných okolností). K tomu žalobce odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3391/23. Odpovědnost žalovaného dle žalobce podporuje i judikatura Nejvyššího soudu v civilních věcech, k čemuž žalobce citoval závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. 25 Cdo 612/2023, v rozsudku ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2358/2013 a v usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015. Z nich pak žalobce zdůraznil závěry o odpovědnosti žalovaného podle § 22 z. č. 289/1995 Sb., o lesích (dále „lesní zákon“). I s ohledem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu žalobce setrval na přesvědčení o nesprávnosti jím napadeného rozsudku. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.), přičemž jednotlivé odvolací námitky jsou podřaditelné pod odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1., § 205 odst. 2 o. s. ř.). Učinil tak při nařízeném jednání, při němž zopakoval důkazy částí obsahu spisu Policie ČR ohledně předmětné dopravní nehody a fotodokumentací. Ani poté odvolání neshledal opodstatněným. Odvolací soud nejprve přezkoumal, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinou vadou předvídanou v § 219a odst. 1 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Žádnou takovou vadu řízení neshledal, v to počítaje i žalobcem namítanou nepřezkoumatelnost jím napadeného rozsudku. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). Z tohoto pohledu je napadený rozsudek přezkoumatelný pro odvolací soud i pro účastníky, neboť jednak z něj bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, proč došlo k zamítnutí žaloby, a jednak proti němu odvolatel brojí způsobilými odvolacími důvody. Ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně odvolací soud předně konstatuje, že skutková zjištění, jak jsou popsána pod body 4-21 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, plně odpovídají obsahu jednotlivých provedených důkazů. Neprovedeny zůstaly pouze žalobcem navržené důkazy místním ohledáním místa pádu stromu z pozemku žalovaného na veřejnou komunikaci a článek zveřejněný na internetu ohledně výskytu japonské dřevokazné houby na území ČR, jejichž provedení však ani odvolací soud neshledává potřebným. Pokud se jedná o místní ohledání, součástí spisu jsou náčrtek místa nehody vyhotovený Policií ČR a černobílá fotodokumentace pořízená žalobcem přímo na místě samém těsně po dopravní nehodě žalobce dne [datum], žalobce pak předložil při jednání soudu dne 8. 3. 2023 barevné fotografie, které podle vlastního vyjádření pořídil na jaře 2022. S ohledem na okolnost, že v té době od předmětné nehody uplynulo takřka 1,5 roku a během této doby prošlo 2x zimní období, nelze rozumně předpokládat, že na místě samém by soud mohl získat relevantnější poznatky pro svoje rozhodnutí. K námitce žalobce, že on jediný může identifikovat pařez vyvráceného jasanu, se odvolací soud vyjádří samostatně níže. Výskyt dřevokazné houby na populaci jasanů potvrdil svědek [jméno FO], proto není třeba mít o této skutečnosti pochyby, navíc pokud nebylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že vyvrácený jasan byl touto houbou nakažen, bylo bezpředmětné provádět v tomto směru další dokazování. Skutkový stav věci byl současně zjištěn v rozsahu umožňujícím posoudit důvodnost žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud proto s ohledem na odvolací námitky žalobce směřující proti konkrétním skutkovým závěrům soudu prvního stupně pouze zopakoval část jím již provedených důkazů. Z úředního záznamu o vysvětlení podaném žalobcem dne 22. 10. 2021od 9:01 hodin učinil odvolací soud shodná skutková zjištění, jaká jsou popsána v bodě 7 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, zejména že žalobce na závěr vysvětlení uvedl: „Zavinění dopravní nehody spatřuji v tom, že strom byl očividně poškozen po větrné bouři, která zde probíhala předchozího dne [datum].“ Z policií pořízeného náčrtku místa nehody se podává, že je na něm vyznačen směr jízdy vozidla žalobce, pravděpodobné místo pádu stromu na toto vozidlo a směr pádu stromu určený řidičem vozidla, a to v podstatě kolmo k vozovce. Z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne [datum] se dále mimo jiné podává, že spadlý strom – jasan ztepilý byl již před příjezdem Policie ČR rozřezán a odklizen z komunikace, kdy větve a části stromu byly ve svahu vpravo od komunikace, odkud strom spadl, a kdy bylo zjištěno, že strom byl vyvrácen i s kořenovým koláčem z půdního podloží. Odvolací sodu dále zopakoval důkaz černobílými kopiemi snímků pořízených žalobcem těsně po dopravní nehodě (č.l. 23-26) a barevnými kopiemi snímků pořízených žalobcem na jaře 2022, které předložil u jednání soudu dne 8. 3. 2023 (č.l. 45-69). Žalobce tvrdil, že na snímku na č.l. 25 p.v. jsou vidět části proschlé koruny tam, kde došlo ke zlomení větví, na snímku tato místa při jednání označil kroužkem. Pracovník žalované poté předložil barevnou kopii totožného snímku (č.l. 5598 p.v.), z níž je zřejmé, že část větví ležících na svahu, které jsou proschlé, nepochází z koruny padlého jasanu, ale jedná se o staré klestí, na které byly umístěny rozřezané části padlého jasanu. Z řezů na kmeni a větvích padlého jasanu se současně podává, že se jednalo o zdravý strom. Žalobce dále tvrdil, že na barevném snímku na č.l. 46 je zachycen vyvrácený pařez jasanu padlého při nehodě, na němž je zřejmé nakažení jeho kmene dřevokaznou houbou, a na barevném snímku na č. l. 52 je zachycen zbytek jeho kmene, na jehož kůře je červená tečka označující strom určený ke kácení. Odvolací soud po zhlédnutí těchto a dalších snímků pořízených žalobcem na jaře 2022 dospěl k závěru, že jim nelze přiznat žádnou důkazní váhu, neboť nelze nijak ověřit, že se skutečně jedná o části tohoto a nikoli jiného stromu. Ze snímků, které zachycují celkový pohled na předmětný svah, se totiž podává, že se na něm nachází mnoho obdobných vývratů a pohozených částí kmenů. Ze snímku na č.l. 46, na němž má být podle žalobce zachycen vývrat pařezu padlého jasanu, je současně zřejmé, že vývrat se zbytkem pařezu nesměřují kolmo ke svahu, tzn. že směr žalobcem vyfoceného vývratu neodpovídá směru pádu jasanu, který poškodil jeho vozidlo. Tento závěr se podává i z dalšího snímku totožného vývratu na č.l.

49. Padlá část kmene zachycená na snímku na č.l. 52 je zobrazena v jeho pravém dolním rohu, a to tak, že není vidět celé torzo kmene ani jeho poloha vzhledem k silnici a k vývratu s pařezem, takže není ani vidět, zda strom spadl sám, nebo byl pokácen. Zejména však barva kmene (zelenohnědá) neodpovídá barvě kmene jasanu (světlešedá). Odvolací soud se s ohledem na shora popsaná zjištění domnívá, že žalobce pařez na č.l. 46 a část kmene na č.l. 52 zdokumentoval právě z toho důvodu, že pařez vypadá jako částečně prohnilý, což by podporovalo jeho argument o napadení jasanu, který poškodil jeho vozidlo, dřevokaznou houbou a o nedostatečném plnění prevenční povinnosti ze strany žalovaného. K tomu odvolací soud dodává, že žalobci nic nebránilo, aby při dokumentování místa nehody těsně po ní pořídil více snímků jednotlivých částí padlého jasanu včetně vývratu s pařezem, když takto pořízeným důkazům by nemohla být jejich důkazní hodnota upřena. Žalobce však tehdy zřejmě neuvažoval o tom, že by uplatnil vůči žalovanému nárok na náhradu škody, neboť v takovém případě by sám orgánům PČR zajisté neoznačil jako důvod pádu stromu vichřici, která se tímto územím prohnala předešlého dne. Důkazní nouze, v níž se ohledně zdravotního stavu padlého jasanu ocitl, jde proto výlučně k jeho tíži. Soud prvního stupně proto správně vycházel při svých skutkových závěrech z jím provedených důkazů, a to z fotodokumentace pořízené žalobcem v den nehody a z výpovědí svědků [jméno FO],[Anonymizováno]z nichž se shodě podávalo, že padlý jasan byl olistěný, jeho koruna byla zdravá a ani řezy nejevily známky nějaké choroby. Žalobce dále v odvolání uplatnil nové tvrzení ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., a to že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo v totožné lokalitě k pádu dalšího stromu na veřejnou komunikaci. Při jednání před odvolacím soudem žalobce předložil snímek tohoto stromu (č.l. 599), z něhož se podává, že se jedná o listnatý strom blíže neurčeného druhu rostoucí ve svahu cca 4 – 5m od silnice. Dále předložil e-mailovou komunikaci, z níž se podává, že dne [datum] požádal [jméno FO] starostku obce [adresa], zda by se někdo mohl na tento strom podívat, protože visí křivě nad silnicí a kvůli vydatnému dešti může brzy spadnout. Starostka obce obratem tento e-mail včetně připojené fotografie přeposlala zaměstnanci žalovaného [tituly před jménem] [právnická osoba] se žádostí, aby se na něj podíval, a s připomínkou, že „nedaleko odsud kdysi spadl strom na auto pana [jméno FO]“ (č.l. 600-601). [tituly před jménem] [jméno FO] reagoval na žádost tak, že se jedná o zdravý strom a není důvod ho pokácet (e-mailová zpráva z mobilu žalobce provedena k důkazu – viz zvukový záznam z jednání, avšak nedopatřením nepřeposlána odvolacímu soudu k založení do spisu). Pověřený pracovník žalovaného k tomu při jednání odvolacího soudu vysvětlil, že ne každý šikmý strom je nutno skácet, neboť některé nakonec korunu směřují za světlem a jejich pád nehrozí. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neprovedl důkaz fotodokumentací, kterou soudu prvního stupně zaslal jeho zástupce jako přílohu podání ze dne 11. 4. 2023 (č.l. 77 -103), neboť ke koncentraci řízení došlo při jednání konaném dne 8. 3. 2023 a tyto důkazy byly soudu předloženy až po uplynutí 30tidenní lhůty stanovené účastníkům při tomto jednání k uvedení nových tvrzení a označení nových důkazů. Totožný závěr platí ohledně fotodokumentace zaslané soudu zástupcem žalobce jako příloha podání ze dne 21. 3. 2024 poté, co soud při jednání konaném dne 11. 3. 2024 sdělil účastníkům svůj předběžný závěr o nedůvodnosti žaloby (č.l. 214-552). Podle sdělení žalobce byla tato fotodokumentace sice pořízena až v lednu 2024, avšak jednak bylo možno ji pořídit ještě před koncentrací řízení, jednak nemohou mít snímky daného území pořízené více než dva roky po události, jejíž okolnosti jsou zkoumány v tomto řízení, žádnou vypovídací hodnotu. Jestliže jimi žalobce hodlal prokázat, že v důsledku rizikového podloží a působení dřevokazných hub jsou kořenové systémy vyvrácených stromů miniaturní, a nejsou tak reálně schopny strom dostatečně udržet (viz podání žalobce ze dne 11. 3. 2024), v řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že toto není případ stromu padlého na vozidlo žalobce, neboť jeho kořenový systém byl bohatý, o čemž svědčí popis nehody, podle níž se strom vyvrátil s „kořenovým koláčem“. Koneckonců ani ze snímku předloženého žalobcem s tvrzením, že se jedná o pařez předmětného stromu, se nepodává, že v dané lokalitě jsou kořeny vyvrácených stromů „miniaturní“. Po zopakování a doplnění dokazování ve shora popsaném rozsahu odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně nedoznal v odvolacím řízení žádných změn. Odvolací soud zopakoval důkazy, ohledně nichž žalobce soudu vyčítal nesprávná či neúplná skutková zjištění, přičemž žádné takovéto pochybení soudu prvního stupně neshledal. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že dne 21. 10. 2021 došlo k vyvrácení zdravého stromu v důsledku silné vichřice, která se tímto územím prohnala předešlého dne, jenž se opírá jednak o zjištění ohledně zdravotního stavu padlého stromu, jednak o zprávu Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 15. 11. 2021, nebyl v odvolacím řízení ani nijak zpochybněn, když odvolací tvrzení žalobce, že v mezidobí v dané lokalitě padl další strom, nebylo prokázáno, ale naopak vyvráceno. Není tedy důvodná výtka žalobce, že soud nijak nevysvětlil, jak k závěru o příčině pádu stromu dospěl, neboť soud prvního stupně vycházel z konkrétních provedených důkazů a v odůvodnění napadeného rozhodnutí na jejich základě přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proč má za prokázané, že žalovaný není odpovědný za škodu, která žalobci vznikla. Žalobce tížilo důkazní břemeno jeho tvrzení, že žalovaný zanedbal prevenci a ponechal v jím vlastněném lesním porostu strom špatného zdravotního stavu, v důsledku jehož pádu žalobci vznikla škoda na vozidle. Žalobce však toto důkazní břemeno neunesl, neboť bylo prokázáno, že padlý strom byl zdravý a že žalovaný lesní porost v tomto do určité míry kritickém místě dostatečně často vizuálně kontroloval, přičemž u nemocných stromů přistoupil k preventivním zásahům. Požadavek žalobce, aby žalovaný v daném místě pěstoval nižší porosty, odvolací soud nepovažuje ani za důvodný, když od události, která se přihodila jemu, do současné doby v daném území k obdobné situaci nedošlo (viz sdělení starostky obce [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO], že „kdysi“ zde padl strom na vozidlo žalobce), ani za reálný, neboť stáří tamního porostu je kolem 80 let, takže není dán ekonomický důvod k jeho těžbě. Navíc podle přesvědčení odvolacího soudu i laik pochopí, že předmětný porost má pro svah, na kterém roste, zpevňující efekt. Odvolací soud považuje za správné též právní posouzení věci soudem prvního stupně, a proto odkazuje na jeho právní závěry popsané pod body 29 - 32 odůvodnění jeho rozsudku. Ztotožňuje se zejména s jeho stěžejním právním závěrem, že došlo-li k ojedinělému vyvrácení zdravého stromu vlivem vichřice, přičemž bylo prokázáno, že žalovaný péči o lesní porost nezanedbával, je třeba takovou událost hodnotit jako zásah vyšší moci, za který žalovaný nenese odpovědnost. Za této situace lze přisvědčit žalovanému, že byť poškozený neporuší žádnou povinnost, nelze určit žádného škůdce, přičemž právě na takové případy pamatuje pojištění majetku, v případech automobilů konkrétně jejich havarijní pojištění. S ohledem na odvolací námitky uplatněné žalobcem ve vztahu k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odvolací soud dodává následující: Žalobce v replice k vyjádření žalovaného odkázal mimo jiné na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, z něhož se podává, že v něm řešená skutková situace byla obdobná situaci v předložené věci. Podle odůvodnění tohoto rozsudku „dne 31. 5. 2010 došlo na silnici ve vlastnictví žalovaného k pádu stromu na projíždějící vozidlo a k usmrcení spolujezdkyně ve vozidle – matky žalobkyně. Vyvrácený strom rostl ve svahovitém terénu nad úrovní komunikace, a to na lesním pozemku, který sousedí se silničním pozemkem a je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření [právnická osoba], a.s. Příčinou vyvrácení stromu byla extrémní klimatická zátěž srážkového úhrnu za měsíc květen 2010 a silný tlak větru při opakovaných nárazech. Strom nevykazoval hnilobné změny, jeho kořeny byly zdravé, a byť byl umístěn v nepříznivém terénu, jeho přirozený náklon k vozovce nezpůsobil akutní příčinu vývratu, neohrožoval bezpečnost provozu na pozemní komunikaci a ani před nehodou nehrozil akutním pádem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jakožto vlastník silničního pozemku, na který spadl strom ze sousedního lesního pozemku, nebyl povinen provést nezbytně nutná opatření k zabezpečení silničního pozemku před škodami způsobenými pádem stromů (§ 22 odst. 1 a 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích), neboť strom i jeho křenový systém byl zdravý, a byť byl umístěn ve velmi příkrém svahu, dlouhodobě se na tyto podmínky adaptoval, jeho náklon k vozovce nezpůsobil akutní vývrat a nebezpečí vyvrácení stromu nebylo možno předvídat. Vzhledem k tomu, že strom byl zjevně zdravý, nejednalo se o stav hrozící vznikem škody a na případný závadný stav nebyl žalovaný ani upozorněn, neporušil ani prevenční povinnost podle § 415 obč. zák“. K žalobkyní podanému dovolání Nejvyšší soud uvedl následující: „Dovolatelka příčinu vzniku škody spatřuje v porušení povinnosti žalovaného provést opatření k zabránění vzniku škod podle ust. § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a porušení této povinnosti dovozuje ze samotné skutečnosti, že došlo k pádu stromu z lesního pozemku na komunikaci ve vlastnictví žalovaného, tedy z následku dovozuje jeho příčinu. Skutková zjištění o příčinách vzniku škody učiněná na základě provedeného dokazování nelze nahrazovat úvahou, že o příčině, spočívající v porušení konkrétní povinnosti, svědčí samotný škodný následek, nelze tedy z pouhého faktu, že se vyvrátil strom, dovozovat porušení zákonné povinnosti žalovaným. Jak lesní zákon, tak občanský zákoník upravuje povinnost předcházet hrozícím škodám, nezakládá však absolutní odpovědnost za všech okolností za pád stromu ze sousedního pozemku, jak dovozuje dovolatelka. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že vyvrácení dubu, který byl zdravý a s adekvátním kořenovým systémem, bylo nepředvídatelnou událostí způsobenou náhodným souběhem extrémních klimatických podmínek, přičemž samotná okolnost, že strom rostl v náklonu nad silnicí, nepředstavovala důvod jeho pádu. Nebylo-li v dané situaci objektivně možno nebezpečí pádu stromu předvídat, netížila žalovaného povinnost k provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě pádem stromu ze sousedního pozemku. V tom je právní posouzení rozsahu povinností žalovaného podle § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu správné a jeho právní názor na prevenční povinnost žalovaného podle § 415 obč. zák. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je každý povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; není však uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, a ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešené právní otázky správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.“ V předložené věci byla škoda způsobena shodně jako ve výše popsané věci pádem stromu z pozemku podléhajícího úpravě lesního zákona na veřejnou komunikaci, takže v úvahu přicházela podle § 22 odst. 1 lesního zákona solidární odpovědnost žalovaného a vlastníka veřejné komunikace, přičemž žalobce se dovolává odpovědnosti žalovaného jako vlastníka lesního pozemku. Jeho odpovědnost podle § 22 odst. 1 lesního zákona evidentně dána není, k čemuž postačí odkázat na výše popsané závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho věci sp. zn. 25 Cdo 2358/2013. Vzhledem ke vzniku škody v předložené věci za účinnosti z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je však vedle toho nezbytné i posouzení odpovědnosti žalovaného podle § 2937 o.z. Obecná občanskoprávní úprava se totiž uplatní i tehdy, jedná-li se o lesní pozemek podléhající úpravě lesního zákona (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2183/2001, shodně i výše citovaný rozsudek), přičemž ustanovení § 2937 o. z. je novým ustanovením, zakotveným v novém občanském zákoníku nad rámec běžné prevenční povinnosti, která byla dříve upravena v § 415 obč. zák. a byla převzata do § 2900 o.z. Podle § 2937 odst. 1 o.z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě. Odpovědnost za škodu podle § 2937 o. z. má objektivní povahu, tzn. je dána bez ohledu na protiprávnost a zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2342/2021 a nález ÚS sp. zn. III. ÚS 3021/21). Předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy podle tohoto ustanovení jsou: 1) samovolné působení věci, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nimi. Důkazní břemeno ohledně všech uvedených předpokladů nese poškozený. Osoba povinná k náhradě újmy se této povinnosti zprostí, prokáže-li, že nezanedbala náležitý dohled nad věcí. Jedná se tedy o odpovědnost za výsledek s možností liberace, která spočívá v prokázání toho, že nebyl zanedbán dohled nad věcí, která škodu způsobila. V souzené věci žalobce prokázal existenci prvních tří předpokladů odpovědnosti žalovaného za jemu vzniklou újmu, avšak i žalovanému se podařilo unést důkazní břemeno výkonu náležitého dohledu. Obsah tohoto pojmu je totiž podle názoru odvolacího soudu v případě odpovědnosti za pád stromu rostoucího na lesním pozemku totožný s obsahem speciální prevenční povinnosti stanovené vlastníkům lesa podle § 22 odst. 1 lesního zákona, tj. povinnosti provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou jejich pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa. I v případě posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci se tudíž uplatní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku sp.zn. 25 Cdo 2358/2013, podle nichž povinnost předcházet hrozícím škodám nezakládá absolutní odpovědnost vlastníka lesa za všech okolností za škodu způsobenou pádem stromu rostoucího na jeho pozemku. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že vyvrácení jasanu, který byl zdravý a s adekvátním kořenovým systémem, bylo nepředvídatelnou událostí způsobenou náhodným působením extrémních klimatických podmínek, konkrétně vichřicí, která se touto oblastí prohnala předešlého dne, přičemž samotná okolnost, že strom rostl ve svahu nad silnicí, nepředstavovala důvod jeho pádu. Žalovaný současně prokázal, že jeho revírník toto místo monitoroval nejen při cílených kontrolách stavu lesního porostu, ale též vizuálně během běžných jízd po předmětné veřejné komunikaci. Představu žalobce, že náležitý dohled spočívá jedině v kontrole všech v lese rostoucích stromů tzv. „strom od stromu“, považuje odvolací soud za absurdní, neboť zkušenému revírníkovi zajisté postačí i vizuální pohled na větší skupinu stromů, v níž lze rozeznat již podle olistění nebo jiných znaků, zda ten který konkrétní strom vyžaduje preventivní zásah či nikoli. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je správný. Současně jako správný potvrdil i vedlejší nákladový výrok, který se správně opíral o § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na okolnosti této konkrétní věci by přicházela aplikace § 150 o. s. ř. v úvahu pouze v případě prokázání zřetele hodných majetkových, osobních a sociálních poměrů žalovaného, žalovaný však výzvě odvolacího soudu k jejich prokázání nevyhověl. Výše nákladů řízení přiznaná žalovanému soudem prvního stupně podle vyhl. č. 254/2015 Sb. pak plně odpovídá obsahu spisu, řádně doložen byl i nárok na cestovné jeho pověřeného pracovníka. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v něm uspěl, žalobci proto byla uložena povinnost nahradit mu náklady odvolacího řízení. Pověřený pracovník žalovaného požádal o přiznání paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§ 1 a násl. vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), a to za vyjádření k odvolání (§ 1 odst. 3 písm. a/ vyhlášky ), přípravu účasti na jednání (§ 1 odst. 3 písm. b/ vyhlášky) a účast na jednání před odvolacím soudem (§ 1 odst. 3 písm. c/ vyhlášky). Na paušální náhradě hotových výdajů mu tedy náleží 900 Kč. Dále mu byla přiznána náhrada cestovného jeho pověřeného zaměstnance z jeho bydliště v [adresa] a zpět –2x 194 km, použit služební vůz Škoda Kamiq se spotřebou 5,5 l/100km. Výše náhrady cestovného žalovaného tak činí 3 014,37 Kč. Žalobci proto bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3 914,37 Kč. Lhůta k plnění mu byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové. Hradec Králové 18. února 2025 JUDr. Alena Bačinová v. r. předsedkyně senátu