19 Co 27/2022-1606

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [adresa]. [anonymizováno] [číslo] proti žalovanému: ; [země] – [anonymizována tři slova], [IČO] se sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 12 C 196/2018-1526 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Výše označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizována tři slova], [územní celek] [anonymizováno], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno], [územní celek], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Okresní soud vysvětlil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 z. č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o půdě“), nebyly jí vydány pozemky z důvodu překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě a jako osobě oprávněné jí přísluší náhrada za takto nevydané pozemky ve smyslu § 11 odst. 2 uvedeného zákona. Sporná nebyla ani výše dosud nevypořádaného nároku žalobkyně, která aktuálně činí 557 135,65 Kč. Předmětem sporu mezi účastníky bylo, zda si žalovaný při uspokojování nároku žalobkyně počínal svévolně či liknavě, když jen pro takový případ judikatura dovodila, že má oprávněná osoba nárok na to, aby její neuspokojené nároky byly vypořádány tím, že ona sama zvolí, které pozemky požaduje vydat, a neuplatní se tudíž postup, který zákon o půdě předvídá v ustanovení § 11a. Okresní soud konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by měly vést k závěrům, že ze strany žalovaného se jednalo ve vztahu k vypořádání nároku žalobkyně z rozhodnutí č. PÚ 3515/92/1 ze dne 30. 10. 2017 o libovůli či dokonce svévoli, a tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě. Zmíněným rozhodnutím [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] pro [územní celek] a [územní celek] rozhodl o tom, že žalobkyně není vlastníkem dodatečně zjištěných nemovitostí v [katastrální uzemí], přičemž restituční nárok plynoucí z tohoto rozhodnutí byl vyčíslen na částku 557 135,85 Kč. Skutečnost, že tento nárok není uspokojen, byla zjištěna na základě interního šetření žalovaného, a tudíž restituční nárok, který byl uplatněn v srpnu 1992, byl částečně vyřešen v roce 1993, 1999 a 2005; zbytek právě až rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017, které nabylo právní moci 8. 11. 2017. Žalobkyně z tohoto důvodu podala žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž ve výsledku jí bylo pravomocně přiznáno 360 000 Kč, čímž byla formální chyba ve vyčíslení nároku a nepřiměřená délka původního restitučního řízení odškodněna. Poté se žalobkyně vydala cestou veřejné nabídky pouze třikrát, a to v roce 2018, kdy projevila zájem o jeden pozemek v okrese [okres], pět pozemků v okrese [obec] a jeden pozemek v okrese [obec]. Pro formální vady jejích žádostí nebyla v těchto veřejných nabídkách úspěšná. Jiných nabídek se již nezúčastnila, i když jí v tom nic nebránilo. Sama si tak svým přístupem znemožnila uspokojení restitučního nároku. Okresní soud také odmítl tvrzení žalobkyně, že veřejné nabídky nebyly v dostatečné kvalitě a kvantitě. Vysvětlil, že od roku 2017, kdy došlo k přehodnocení nároku žalobkyně a k učinění všech podstatných kroků ze strany žalovaného k dorovnání restitučního nároku žalobkyně, nabízel žalovaný restituentům stovky pozemků vhodných uspokojit celou řadu restitučních nároků oprávněných osob. V roce 2018 to byly desítky pozemků ve srovnatelné hodnotě s hodnotou nároku žalobkyně, tedy s částkou 557 135,65 Kč, konkrétně 316 pozemků od 100 001 Kč do 500 000 Kč, z toho pozemků dotčených žádostmi bylo pouze 59, dále 51 pozemků s hodnotou vyšší než 500 000 Kč, z toho pozemků dotčených žádostmi bylo 10. V období od 1. 1. 2018 do 22. 10. 2021 bylo na základě veřejných nabídek převedeno oprávněným osobám celkem 2754 pozemků, přičemž u 1648 pozemků se jejich cena nenavýšila. Nabídka žalovaného tak byla dle názoru soudu dostatečně pestrá a zároveň zcela způsobilá uspokojit nárok žalobkyně bez nutnosti podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Okresní soud dále poznamenal, že pokud restituent upřednostňuje pouze jedno či dvě katastrální území tak, jak to učinila žalobkyně, pak toto nemůže jít k tíži strany žalovaného. Zákon totiž neukládá, že by se restituent měl či musel účastnit veřejných nabídek pouze u pozemků v konkrétním katastrálním území; naopak si může sám vybrat vhodný pozemek v rámci celé ČR. Ostatně i podobnost tohoto řízení s těmi, v nichž byl žalobcem bratr žalobkyně pan [jméno] [příjmení], který se žalobami neuspěl, a proto se následně začal hlásit do veřejných nabídek, přičemž účastí v pouhých dvou nabídkách v rozmezí necelého jednoho kalendářního roku uspokojil svůj restituční nárok téměř ze 70 %, je důkazem o tom, že nabízených pozemků byl dostatek a každý restituent si mohl a nadále může vybrat pozemek dle svého uvážení. Nároky pana [příjmení] a žalobkyně vycházejí ze stejného restitučního nároku a ze stejného rozhodnutí SPÚ, proto dle zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání by v obdobných případech mělo být rozhodováno podobně. Z uvedených důvodů se okresní soud pro nadbytečnost již nezabýval tím, zda pozemky označené žalobkyní jsou způsobilé k vydání či zda je zde nějaká zákonná překážka k jejich vydání. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř. Zastupování státu, resp. organizační složky státu advokátem neshledal účelným. Vyložil, že žalovaný disponuje dostatečným odborným aparátem pro zastupování státu i v soudních řízeních, proto skutečnost, že si najal externí právní zastoupení, nemůže jít k tíži protistrany, nadto osoby oprávněné z restitučního nároku. Navíc v této věci byla situace nestandardní, když teprve poté, kdy došlo ke změně právního názoru soudů vyšších instancí, byly po vydání pozemky vráceny zpět žalovanému.

3. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně v zákonné lhůtě odvolala. Zopakovala, že postup žalovaného byl liknavý, neboť ve veřejné nabídce nebylo dost vhodných pozemků, restituční nárok nebyl plně vypořádán ani po 29 letech od podání žádosti a žalovaný se s uplatněnou restituční výzvou vypořádal až v roce 2017, tedy 25 let od jejího uplatnění. Dále tvrdila, že je třeba posuzovat délku celého restitučního řízení včetně předcházejícího správního řízení a podle ní posoudit liknavost a svévoli ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Odvolatelka též uváděla, že je třeba přihlédnout k tzv. druhé restituční tečce, k níž mělo dojít s účinností od 1. 7. 2018, přičemž žaloba byla podána 27. 6. 2018; tehdy však nebyla stanovena spravedlivá výše finanční náhrady za nevydané pozemky, přestože napříště již měly být restituční nároky vypořádávány pouze tímto způsobem. Připomněla též dvě rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle nichž je třeba při posouzení, zda žalovaný nabízel dostatek vhodných pozemků ve veřejných nabídkách, zohlednit i lokalitu, kde se pozemky nacházejí, tedy je třeba posoudit, zda nabídka je dostatečná tam, kde jsou pozemky pro restituenta dostupné či kde se nacházely původní odňaté pozemky; dle žalobkyně pro tento závěr svědčí i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19. Žalobkyně zopakovala, že ve veřejných nabídkách byla dostatečně aktivní, zatímco žalovaný při uspokojování jejího restitučního nároku nijak aktivní nebyl. Po podání žaloby pak se dle svého přesvědčení již nemohla žádných veřejných nabídek zúčastnit, protože restituční nárok uplatněný takto dvoukolejně by mohl být přečerpán. Skutečnost, že nebylo vyhověno podobným žalobám, týkajícím se bratra žalobkyně, nemá právní význam, neboť bylo rozhodnuto na základě jiných skutkových zjištění. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo zcela vyhověno, případně aby byl zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil. Souhlasil s rozsudkem okresního soudu, jehož závěry považoval za zcela správné. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu neshledala liknavost žalovaného v délce správního řízení; navíc žalobkyně byla za pochybení žalovaného odškodněna. Druhou restituční tečkou pak nikdy dříve neargumentovala, uvádí to až nyní. Žalovaný znovu zdůraznil, že veřejné nabídky byly i po roce 2017 dostačující. Neexistuje žádný důvod, proč by oprávněné osoby měly obdržet pozemek ve stejné obci, kde se nacházely původní (odňaté) pozemky, či kde restituent trvale bydlí. Nadto dodal, že [územní celek], kde se odňaté pozemky nacházely, byla připojena k [obec] až v roce 1974 O pozemky v [obec] navíc nikdy v minulosti žalobkyně zájem neprojevila; nyní tento argument (že tam nebyl nabízen dostatek vhodných pozemků) používá jako důvod, pro který se nemohla zúčastnit veřejných nabídek. Bratr žalobkyně, který má totožný nárok jako žalobkyně, se veřejných nabídek zúčastnil a jeho nárok byl ze 70 % uspokojen, což také svědčí o tom, že pozemků ve veřejných nabídkách byl dostatek.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z odvolatelkou uplatněných odvolacích důvodů stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

6. Jelikož žalobkyně tvrdila, že v rozhodné době (tj. od listopadu 2017) nebyl nabízen ve veřejných nabídkách dostatek vhodných pozemků, odvolací soud nejprve žalobkyni (prostřednictvím jejího zástupce) přípisem z 1. 3. 2022 podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval, aby nedostatečnou nabídku a nevhodnost nabízených pozemků prokázala, přičemž by se dle názoru odvolacího soudu mělo jednat o pozemky na území celé ČR. Žalobkyně byla vyzvána, aby za předpokladu, že disponuje takovými důkazy, tyto zaslala odvolacímu soudu v jím stanovené lhůtě s tím, že jinak se bude mít za to, že svá tvrzení neprokázala (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Na tuto výzvu odvolacího soudu žalobkyně reagovala přípisem ze dne 15. 3. 2022, k němuž přiložila několik listin. Z podání žalobkyně je zřejmé, že trvá na svém přesvědčení o nutnosti existence nabízených pozemků v lokalitách, které jsou pro ni dostupné, tedy které se nacházejí buď tam, kde se zdržuje či bydlí, nebo v místě, kde byly pozemky odňaté, a nikoliv na území celé České republiky. K tomu opětovně zmínila několik rozhodnutí Městského soudu v Praze (č. j. 58 Co 240/2018-310, 58 Co 167/2019-338 či 30 Co 50/2018-245), které v intencích tohoto názoru rozhodovaly. Doplnila, že od 26. 5. 2017 do 7. 9. 2020 bylo nabízeno ve veřejných nabídkách v [obec] pouhých 29 pozemků, přičemž ne všechny byly pro žalobkyni vhodné, jelikož některé byly nepravidelné a malé. Žalobkyně rovněž poskytla přehled o nabízených pozemcích na území [územní celek] v letech 2006 -2015; z přehledu vyplývá, že nabídka v [anonymizována dvě slova] byla malá. Na svých odvolacích námitkách proto setrvala.

7. Po doplnění dokazování ve shora popsaném rozsahu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Předně je třeba pro přehlednost uvést, že odvolací soud již v této věci jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 17. 12. 2019 č. j. 19 Co 341/2019-816, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 7. 2019 č. j. 12 C 196/2018-711, kterým bylo žalobě vyhověno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8.9.20202 č. j. 28 Cdo 1670/2020-845 bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Ústavní soud však nálezem ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3415/20 toto usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 15. 6. 2021 č. j. 28 Cdo 1383/2021-870 zrušil rozhodnutí odvolacího i prvostupňového soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vyložil, že v souladu s ustálenou judikatorní praxí lze žalobě o nahrazení projevu vůle k převodu náhradního pozemku coby možnému řešení restitučního nároku vyhovět jen za splnění přísných podmínek a v naprosto výjimečných odůvodněných případech; pro závěr o liknavosti či svévoli žalovaného tedy nestačí samotná délka správního řízení. Zdůraznil, že k vyhovění žalobě musí být splněny dvě podmínky. První podmínkou je dlouhodobá aktivní, leč marná snaha oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách. Druhou podmínkou je kvalifikovaný nezákonný postup žalované vůči oprávněné osobě při tomto jejím snažení. Nejvyšší soud uložil soudům nižších stupňů, aby při posuzování opodstatněnosti nároku žalobkyně, tedy zjišťování, zda postup žalovaného byl liknavý či svévolný, zohlednily nejen délku řízení vedeného před pozemkovým úřadem, ale též aktivitu žalobkyně, jakož i rozsah a kvalitu veřejné nabídky náhradních pozemků.

9. Odvolací soud připomíná, že předmětem řízení je nárok žalobkyně na vydání rozhodnutí soudu nahrazujícího projev vůle žalovaného uzavřít s ní smlouvu. Podání žaloby předcházelo vydání rozhodnutí [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [územní celek] [anonymizováno] [územní celek] č. j. PÚ 3515/92/1 ze dne 30. 10. 2017, které nabylo právní moci 8. 11. 2017, podle něhož žalobkyně ani její bratr nejsou vlastníky konkrétně identifikovaných nemovitostí v k. ú. [obec]. Je nesporné, že po vydání tohoto rozhodnutí se žalobkyně zúčastnila tří veřejných nabídek pozemků v roce 2018, avšak pro formální vady žádostí nebyla v těchto veřejných nabídkách úspěšná.

10. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na tom, že pro posouzení, zda žalovaný postupoval liknavě či svévolně, je rozhodná doba po vydání správního rozhodnutí (zde č. j. PÚ 3515/92/1 ze dne 30. 10. 2017), nikoliv doba, která uplynula do vydání uvedeného správního rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Totéž zdůraznil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3415/20 ze dne 4. května 2021 vydaném v této věci. Je sice zřejmé, že od uplatnění restitučního nároku právní předchůdkyní žalobkyně (její matky) uplynula velmi dlouhá doba, avšak tato doba sama o sobě nemůže dle ustálené judikatury bez dalšího svědčit o liknavosti žalovaného, neboť - jak uvedeno výše - rozhodná je doba plynoucí od právní moci rozhodnutí příslušného správního orgánu.

11. Soud prvního stupně se při provádění dokazování, jehož předmětem bylo zjištění, zda došlo ze strany žalovaného k liknavému a svévolnému postupu coby jedné z podmínek pro úspěch žalobkyně v řízení a ze strany žalobkyně k vyvinutí odpovídající aktivity směřující k uspokojení jejího nároku standardní cestou (tj. účastí v nabídkových řízeních poskytujících odpovídající nabídku náhradních pozemků), opřel o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu. V intencích jí přijatých právních závěrů (následně stvrzených i Ústavním soudem) soud prvního stupně posuzoval z tohoto hlediska výhradně období po 8. 11. 2017. Zjištění soudu prvního stupně o postupu žalobkyně při uplatňování jejích restitučních nároků a žalovaného při jejich uspokojování, případně o jednotlivých krocích učiněných v rámci procesu vyřizování těchto nároků, se zakládají na řádně vedeném dokazování. Jeho výsledky byly soudem logicky a ve vzájemných souvislostech správně interpretovány. Odvolací soud v této části odkazuje na přehledné, úplné a logicky přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení ke zjištění, zda veřejných nabídek bylo skutečně dostatek (žalobkyně tvrdila opak), dodává následující:

12. Veřejné nabídky, z nichž by žalobkyně mohla reálně svůj nárok uspokojit, nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za nedostatečné z hlediska množství a ani kvality pozemků, jak rovněž pregnantně formuloval okresní soud. K výzvě soudu, aby žalobkyně svá tvrzení o nedostatečném množství a kvalitě pozemků prokázala, předložila žalobkyně seznam pozemků nabízených ve veřejných nabídkách v letech 2006 až 2014, což je z hlediska posouzení liknavosti a svévole žalovaného v této věci zcela nerozhodné (jak bylo vysvětleno výše). Současně tvrdila, že v rozhodné době bylo ve veřejných nabídkách v [anonymizována dvě slova] [obec] nabízeno pouze 29 pozemků, avšak ani tato skutečnost není pro posouzení oprávněnosti žaloby rozhodná, neboť ze zákona ani konstantní judikatury neplyne, že by vhodným pozemkem byl pouze pozemek v obci, v níž se restituent zdržuje, případně v obci, v níž se nacházely pozemky odňaté. Navíc lze přitakat i námitce žalovaného, že pozemky odňaté právní předchůdkyni žalobkyně se nacházely v [katastrální uzemí], přičemž k jejich odnětí došlo v roce 1949, zatímco [územní celek] byla připojena k [obec] až ke dni 1. 7. 1974 jako součást jejího městského obvodu [obec a číslo]. Je tudíž zjevné, že v době odnětí pozemků se v žádném případě nejednalo o součást [územní celek]. Pokud žalobkyně argumentuje údajnou nedostatečností pozemků na území [územní celek] a v okrese [obec], pak je třeba dodat, že v rámci veřejných nabídek nikdy neprojevila zájem o jediný pozemek v těchto lokalitách, ačkoliv pozemky v nich ve veřejných nabídkách nabízeny byly, byť v [obec] omezeně.

13. Podle přesvědčení odvolacího soudu povinnost žalovaného nabízet dostatek vhodných volných pozemků z hlediska teritoriality ze žalobkyní označeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 neplyne a neodporuje ani smyslu restitučního zákonodárství. Původní právní úprava z. č. 229/1991 Sb., o půdě, v tehdejším znění § 11 odst. 2 zahrnovala pouze možnost, nikoliv povinnosti či pravidlo, aby byl oprávněným osobám vydán náhradní pozemek v takové lokalitě, kde se nacházel pozemek původní. Navíc se tato právní úprava změnila novelou zákona o půdě č. 131/2006 Sb. ze dne 14. 3. 2006, která původní znění § 11 odst. 2 zrušila a zavedla nový standardizovaný postup ve formě veřejných nabídek v rámci nového ustanovení § 11a. Účinnost novely nastala ke dni 14. 4. 2006, přičemž v této nové úpravě již neexistuje jakékoliv ustanovení, které by upravovalo územní vztah mezi pozemkem odňatým a pozemkem náhradním, natož aby bylo možné dovodit nějaký požadavek zákonodárce na takový vztah.

14. Dostatečnost veřejných nabídek je tedy třeba dle názoru odvolacího soudu posuzovat komplexně v rámci všech nabízených pozemků na území celé České republiky. Nelze se tedy omezovat pouze na specifické lokality dle výběru oprávněné osoby a z údajného nedostatku pozemků v konkrétních lokalitách dovozovat nedostatečnost celkovou. Ze strany žalobkyně se v tomto směru jedná o argumentaci, která nemá oporu ani v zákoně, ani v judikatuře; navíc lze souhlasit s názorem žalovaného, že pokud by tomu tak bylo, oprávněným osobám by nic nebránilo vyhnout se zákonem předvídanému postupu uspokojování svého restitučního nároku účastí ve veřejných nabídkách„ vhodnou“ volbou lokality s nejmenším počtem nabízených pozemků a z toho následně dovodit tvrzenou liknavost žalovaného a oprávněnost náhradové žaloby. Takový postup však by byl v rozporu s požadavkem rovnosti oprávněných osob, neboť otázka liknavosti a svévole by byla určována subjektivním hlediskem vhodného výběru náhradních pozemků, což je zcela nepřípustné. Pokud pak žalobkyně argumentovala rozhodnutími Městského soudu v Praze, je třeba uvést, že okresní soud postupoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1383/2021-870 ze dne 15. 6. 2021, jímž mu bylo uloženo zjišťovat, zda se žalobkyně po skončení řízení před [anonymizována dvě slova] účastnila veřejných nabídek či jaké okolnosti jí v tom případně bránily, s tím, že soudy dosud nezkoumaly ani rozsah a kvalitu veřejných nabídek organizovaných žalovaným. Původní nedostatek skutkových zjištění v tomto směru okresní soud v napadeném rozhodnutí napravil, přičemž zjistil, že veřejných nabídek bylo v rozhodném období dostatek. Žalobkyní odkazovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze z roku 2018 s projednávanou věcí nemají žádnou souvislost, a tudíž pro soudy rozhodující v předložené věci nejsou – na rozdíl od zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu – co do právního názoru závazná (viz § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř.). Nakonec ještě odvolací soud odkazuje na případ bratra žalobkyně pana [jméno] [příjmení], který je ve svém právním základu zcela totožný a [anonymizováno] se jen účastí obou sourozenců ve veřejných nabídkách, kdy bratr žalobkyně se veřejných nabídek zúčastnil častěji a po vydání zamítavého rozsudku byl jeho restituční nárok asi ze 70 % uspokojen. Žalobkyně se ovšem zapojila do veřejných nabídek pouze minimálně, a to třikrát, přičemž pro formální vady byla z veřejných nabídek vyřazena, jak podrobně vysvětlil okresní soud.

15. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v dané věci nebyl veden spor o nesprávné ohodnocení nároku a nedošlo k přecenění nároku z částky 1 988,20 Kč na částku 557 135,60 Kč, neboť částka 1 988,20 Kč byla vyplacena žalobkyni již v roce 2005, jak v nálezu vydaném v této věci zmínil Ústavní soud. Dne 30. 10. 2017 bylo vydáno žalovaným další rozhodnutí o restitučním nároku, přičemž na liknavý postup žalovaného nelze usuzovat ani z této okolnosti (viz opět např. rozsudek 28 Cdo 71/2020 ze dne 26. 2. 2020); navíc, jak výše zmíněno, za toto pochybení státu bylo žalobkyni vyplaceno odškodnění ve výši 360 000 Kč. Proto ani ze skutečnosti, že o uplatněném restitučním nároku bylo rozhodováno postupně, nelze činit závěr o liknavosti žalovaného.

16. Odvolací soud uzavírá, že základním smyslem žaloby o nahrazení projevu vůle je pomoci uspokojit restituční nároky oprávněných osob tam, kde se jim to dlouhodobě nedaří v rámci zákonné cesty prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách pozemků. Byť Ústavní soud připustil možnost domáhat se restitučních nároků prostřednictvím individuálních náhradových žalob, je nutné v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vyjít z toho, že žaloba o nahrazení projevu vůle k převodu náhradního pozemku je – ve srovnání s účastí ve veřejné nabídce ve smyslu § 11a zákona o půdě – postupem výjimečným. Současně splněnými podmínkami tohoto postupu musí být dlouhodobá aktivní, leč marná snaha oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách, a kvalifikovaný nezákonný postup žalovaného vůči oprávněné osobě při tomto jejím snažení. Ani jednu z těchto podmínek však žalobkyně nesplnila, jak bylo vysvětleno výše. Z toho důvodu soud prvého stupně žalobu žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k jí vybraným nemovitostem správně neshledal oprávněnou Odvolací soud proto jeho zamítavé rozhodnutí výrokem pod bodem I tohoto rozsudku jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který rovněž považuje za správný.

17. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, nicméně z důvodů, opírajících se o teze formulované v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013, učinil odvolací soud závěr, že nelze plně úspěšnému žalovanému přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech na zastoupení advokátem, a to z obdobného důvodu, pro který mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal již okresní soud. Projednávaná věc nevykazuje znaky výjimečnosti v podobě právní problematiky, jež by přímo nesouvisela s oblastí, kterou žalovaný spravuje, problematiky vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Odvolací soud proto výrokem pod bodem II tohoto rozsudku rozhodl, že úspěšnému žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř.).