19 Co 274/2021- 327

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Alice Žáčkové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o přiměřené zadostiučinění ve výši [částka], k odvoláním žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 45/2018 – 282 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších [částka], jinak se ve zbývající části tohoto výroku co do částky [částka], a ve vyhovujícím výroku I. potvrzuje.

II. Žalované se náhrada nákladů za řízení před soudem I. stupně nepřiznává.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobkyně, jímž se domáhala zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši [částka] za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“).

2. Žalovaná nárok neuznala s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když délka řízení byla přiměřená.

3. Napadeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] (I.), zamítl návrh na zaplaceních dalších [částka] (II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] (III.).

4. Soud I. stupně rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.

5. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nárok předběžně uplatnila dne [datum] s tím, že žalovaná nárok neuznala. Posuzované řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 bylo zahájeno žalobou dne [datum]. Předmětem řízení byla náhrada škody a nemajetkové újmy způsobená při výkonu veřejné moci. Usnesením ze dne [datum] (správně 2011), potvrzeným odvolacím soudem usnesením ze dne [datum], bylo řízení zastaveno. K dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne [datum] bylo žalované uloženo omluvit se žalobkyni a zaplatit jí částku ve výši [částka]. K odvolání obou účastnic odvolací soud rozsudkem ze dne [datum] změnil napadený rozsudek s tím, že žalobu co do částky [částka] zamítl, jinak rozsudek potvrdil. K dovolání obou účastnic Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum] zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne [datum] byl rozsudek soudu I. stupně zrušen. Rozsudkem ze dne [datum] byl konstatován nesprávný úřední postup správního orgánu, zamítnuta žaloba na přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] a na písemnou omluvu. K odvolání žalobkyně byl napadený rozsudek potvrzen rozsudkem ze dne [datum]. Následně žalobkyně vznesla námitku podjatosti, žádost na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Těmto nárokům nebylo vyhověno. Nejvyšší soud poté odmítl její dovolání usnesením ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum].

6. Soud I. stupně věc právně posoudil dle § 1, § 13 a § 31a OdpŠk. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení především Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Vyšel z toho, že posuzované řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy 6 let a 6 měsíců, a že předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky správního řízení. Následně se zabýval kritérii ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Dospěl k závěru, že postup orgánů státu byl plynulý, vyjma nečinnosti Nejvyššího soudu od [datum] do [datum], v délce 1 roku a 8 měsíců. Věc byla opakovaně přezkoumávána odvolacím, dovolacím i Ústavním soudem. Ve věci samé bylo rozhodnuto dvakrát na třech stupních soudní soustavy. Věc byla posouzena jako obtížnější po stránce právní i skutkové, neboť Nejvyšší soud dovodil, že nelze aplikovat článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a závěry stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, což si následně vyžádalo rozsáhlejší dokazování. Dále měl za to, že se žalobkyně na celkové délce řízení žádným výrazným způsobem nepodílela. K významu řízení pro poškozenou uvedl, že se nejedná o věc, s níž je spojován vyšší význam řízení. K tomu odkázal na judikaturu ESLP, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010. Dále vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum], který byl vydán v posuzovaném řízení. V odůvodnění bylo uvedeno, že pro žalobkyni stavební řízení nemělo žádný význam, a to zejména z důvodu, že se účastnila stavebního řízení coby osoba oprávněná z věcného břemene váznoucího na sousední nemovitosti, o něž vůbec nešlo. Soud I. stupně tak měl za to, že pokud podkladové stavební řízení nemělo pro žalobkyni žádný význam, nemohlo mít téměř žádný význam ani posuzované kompenzační řízení. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2292/2012 však současně přihlédl k vyššímu věku žalobkyně, a proto význam řízení pro žalobkyni shledal standardní.

7. Poté uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když posuzovaná délka kompenzačního řízení byla nepřiměřená, neboť ta by měla být přibližně dvouletá, včetně odvolacího řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Žalobkyni tak přiznal nárok na nemajetkovou újmu v peněžní formě. Vyšel ze základní částky [částka] [částka] Kč/rok, za první dva roky řízení v poloviční výši. Základní částku stanovil ve výši [částka]. Tuto následně moderoval, když ji ponížil o 40 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy a o 20 % z důvodu právní a skutkové složitosti věci. Zadostiučinění stanovil ve výši [částka] Lhůtu k plnění určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím na rozpočtová pravidla žalované.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 Tyto stanovil za zaplacený soudní poplatek a jednu paušální náhradu ve výši [částka] dle § 1 odst. 1, 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ Vyhláška“).

9. Včasným odvoláním napadla zamítavý a nákladový výrok žalobkyně. Nesouhlasila s použitím základní částky za jeden rok řízení ani se snížením zadostiučinění na 40 %. K porovnání odkázala na odškodnění přiznané p. [příjmení] ve výši [částka] s tím, že jí, která vychovala 3 děti, řízení trvalo 11 let, bylo přiznáno jen [částka]. Nesouhlasila se závěry, že stavební řízení pro ni nemělo význam. Měla právo se ho účastnit a vyjádřit se v něm. Zopakovala argumentaci o vydání několika nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném Městským úřadem Vsetín a Krajským soudem v [obec]. Má za to, že uvedené nebylo vůbec zohledněno. Dále namítala, že nebylo vyhověno jejím opakovaným žádostem o vstup nejvyššího státního zástupce do řízení dle § 35 odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasila ani s tím, že v řízení byl pouze jeden průtah, když k nečinnosti Nejvyššího soudu došlo i od [datum] do [datum]. Za irelevantní považuje, že Nejvyšší soud měl v posuzované věci jiný právní názor na aplikaci článku 6 Úmluvy. Navrhla zrušit napadený rozsudek, provést přezkum zákonnosti žaloby vedené pod sp. zn. 25 C 88/2010 a sp. zn. 28 C 45/2018, neboť nebyla přizvána k jednání dne [datum] a v roce 2004, přezkum zákonnosti žaloby dle OdpŠk, povolit vstup nejvyššího státní zástupce do řízení, projednat, proč se samosoudkyně nezabývala její diskriminací a přiznat jí nemajetkovou újmu ve výši [částka] za dlouhotrvající posuzované řízení a ve výši [částka] za průtahy soudních řízení a vydání nezákonných rozhodnutí za dobu od vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu [obec] ze dne 12. 2. 2010, č.j. 30 ca [číslo] - 128 do roku 2021.

10. K výzvě odvolacího soudu ve smyslu § 115a o. s. ř. žalobkyně reagovala nesouhlasem, neboť trvala na vstupu nejvyššího státního zástupce do řízení. Následně sdělila, že jí věk a zdravotní stav nedovolují podstoupit tak dlouhou cestu k jednání. Žalovaná se k jednání omluvila s tím, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez její přítomnost 11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání podaného oprávněnou osobou napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo (§ 214 odst. l, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

12. Nejprve odvolací soud konstatuje, že předmětem řízení nebyl věcný přezkum stavebního řízení vedeného Městským úřadem Vsetín pod sp. zn. MUVS- S 3627/2006OV [číslo] ani soudní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010, ale pouze to, zda v druhém jmenovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s ohledem na nepřiměřenou délku řízení. Ve shodě se soudem I. stupně se nezabýval tvrzeními týkajícími se nezákonných rozhodnutí či diskriminací žalobkyně v rámci stavebního řízení.

13. K opakovaným návrhům žalobkyně na vstup nejvyššího státního zástupce do řízení odvolací soud odkazuje na § 35 odst. 1 o. s. ř., v němž se stanoví, že v zákonem stanovených případech může státní zastupitelství, popřípadě nejvyšší státní zástupce, podat návrh na zahájení řízení nebo do občanského soudního řízení vstoupit. Činnost státního zastupitelství se řídí mimo jiné zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen„ ZSZ“). Státní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení řízení v zákonem stanovených případech, například dle § 8 odst. 1 písm. b) až e) a g) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z. ř. s.“), dle § 42 ZSZ. Vedle toho může do řízení vstoupit, avšak na základě vlastního podnětu a jen tehdy, stanoví-li tak zákon, opět například dle § 8 odst. 1 z. ř. s., dle § 7c zákona č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen„ IZ“). Je však třeba zdůraznit, že nezbytným předpokladem pro podání návrhu nebo vstup do již zahájeného řízení je existence veřejného zájmu na takovém postupu. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že možnost státního zastupitelství vstoupit do zahájeného řízení dle § 35 odst. 1 o. s. ř. není výkonem svobody státu jako nositele základních práv a svobod, nýbrž výkonem jeho pravomoci stanovené zákonem, jehož účelem je zastupovat stát při ochraně veřejného zájmu. Soud I. stupně tak postupoval správně, pokud nerozhodoval o vstupu nejvyššího státního zástupce do řízení při absenci jeho návrhu a veřejného zájmu.

14. Dále odvolací soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 konstatuje, že byť nebyl výslovně odvoláním napaden vyhovující výrok I., je předmětem jeho přezkumu celý uplatněný nárok. V odůvodnění citovaného rozhodnutí se stanoví, že„ Způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti.“ 15. Soud I. stupně správně posuzoval nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., OdpŠk, článku 6 a 13 Úmluvy, judikatury ESLP a Nejvyššího soudu. Správně se zabýval tím, zda posuzované řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé. Jeho závěry vychází ze základních kritérií pro posouzení nesprávného úředního postupu, tedy, že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Dále, že je upřednostňován globální pohled na řízení, proto existující průtah jen v určité fázi je tolerován za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřenou. Nepřiměřeně dlouhými shledává nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

16. Soud I. stupně nesprávně stanovil délku řízení od podání žalobního návrhu dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010 do právní moci rozhodnutí o dovolání, tedy do [datum], neboť ta je počítána již od doručení žádosti dle § 14 OdpŠk žalované, tj. ode dne [datum]. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3706/2020. Celková posuzovaná doba tak činila 7 let.

17. Byť to výslovně soud I. stupně neuvedl, z odůvodnění vyplývá, že délku řízení posuzoval dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. K tomu lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, například na Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně o procesní složitosti posuzovaného řízení, o tom, že žalobkyně nepřispěla k průtahům v řízení, že postup orgánů činných v řízení byl zatížen průtahem a že předmětem posuzovaného řízení byla také nemajetková újma za dlouhotrvající řízení. Správný tak byl závěr, že délka řízení byla nepřiměřená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, neboť nic z toho neodůvodňuje, aby kompenzační řízení nebylo skončeno v kratší, zpravidla dvouleté, době. Za dané situace je tak namístě odškodnit žalobkyni v penězích dle § 31a odst. 2 o. s. ř. K tomu lze odkázat opět na Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž byl učiněn závěr k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že k této formě lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností. Dále lze poukázat například na rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 253/2016, v němž se stanoví, že„ samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a část V Stanoviska).“ Kompenzační řízení nelze považovat za řízení, která mají pro poškozené„ marginální“ význam. Nadto žalovaná proti formě odškodnění nebrojila.

18. Soud I. stupně s ohledem na délku posuzovaného řízení správně vycházel ze základní sazby [částka] za rok řízení, s polovičním krácením za první dva roky. Uvedené je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když řízení nebylo extrémně dlouhé, nedošlo v něm ani k extrémním průtahům, tedy základní částka ročního odškodného je zcela adekvátní. K tomu lze pro srovnání odkázat například na rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jímž bylo dovolání odmítnuto ve statusové věci, tedy věci zcela zásadního významu, kdy soudy vycházely při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou cca 11 let dlouhotrvajícím řízením také ze základní částky [částka] [částka] Kč/rok. Shodně tak bylo dovolání odmítnuto rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 347/2013, kde bylo posuzováno řízení, které nebylo přes 16 let stále skončeno. Základní částka tak správně činí [částka] (2x 7 [částka] Kč/rok + 5 x [částka] [částka] Kč/rok).

19. Dále správně základní částku podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud I. stupně základní částku snížil o 60% za složitost věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, a to o 40 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy a o 20 % z důvodu právní a skutkové složitosti. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal složitost řízení v tom, že probíhalo před soudy více stupňů. K počtu instancí lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, z něhož vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Současně důvodem zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem nebyla procesní pochybení, ale jiné právní posouzení věci o nemožnosti aplikace článku 6 Úmluvy a stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Na délce řízení se podílelo i rozhodování o námitce podjatosti či procesních návrzích například o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Odvolací soud tak považuje za adekvátní snížení základní částky pouze o 50% (30% instance a 20% procesní složitost).

20. Zcela správný shledal závěr, že žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela, tedy nedošlo k moderaci základní částky dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Poznamenává pouze, že žalobkyni nelze přičítat k tíži, že využila svých procesních práv, když podávala odvolání nebo dovolání, či jiné procesní návrhy.

21. Neztotožnil se však se závěrem, že pro postup orgánů veřejné moci není třeba základní částku moderovat ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. V řízení byl prokázán jeden delší průtah u Nejvyššího soudu od [datum] do [datum] v trvání 1 rok a 8 měsíců. Ten nelze odůvodnit pouze tím, že při rozhodování Nejvyšší soud zaujal jiný právní názor než soudy nižších stupňů. Tento průtah se výrazně podílel na délce řízení. Za tohoto stavu je třeba základní částku navýšit o 5%. Námitku žalobkyně, že nebyl zohledněn průtah u Nejvyššího soudu v období od [datum] do [datum], shledal nedůvodnou. Věc byla předložena dovolacímu soudu až dne [datum].

22. Soud I. stupně správně ke kritériu významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk uvedl, že se nejedná o spor, kde je presumován zvýšený význam řízení. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, kde je učiněn závěr, že zvýšený význam je presumován například ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních nebo osobního stavu. K významu řízení žalobkyně pouze uvedla, že je vyššího věku a vychovala sama tři děti, což nestačí pro zvýšení základní částky. Vzhledem k tomu, že se jedná o nemajetkovou újmu za dlouhotrvající kompenzační řízení, je třeba přisvědčit soudu I. stupně, že nejvyšší význam by z logiky věci mělo mít pro žalobkyni stavební, tedy prvotní, řízení, když v následných kompenzačních řízení se již domáhala pouze finančního odškodnění. Správně tak poznamenal, že v rámci prvního kompenzačního řízení byl pouze konstatován nesprávný úřední postup bez peněžního odškodnění se závěrem, že„ .. žalobkyně přikládá předmětnému stavebnímu řízení, jehož se účastnila pouze coby osoba oprávněná z věcného břemene váznoucího na sousední nemovitosti (přitom o toto věcné břemeno ve stavebním řízení vůbec nejde a žalobkyni jej nikdo – ani stavební úřad – nijak neupírá), význam, který toto řízení zdaleka nemá a ani mít nemůže.“ Bylo by tak v logickém rozporu, aby až další kompenzační řízení mělo pro žalobkyni vyšší než standartní význam. Dále odvolací soud odkazuje na rozhodovací činnost Ústavního soudu například nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2577/14, v němž je akcentována„ zdrženlivost ze strany soudu“, a to právě z důvodu možného snížení významu kompenzačního řízení pro poškozeného. Uvedl, že„ i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Závěr o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného tak nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4910/2017), když musí vycházet z konkrétních skutečností. V posuzovaném řízení nebylo prokázáno, že ze strany žalobkyně dochází k úmyslnému řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že pro uvedené kritérium není důvod základní částku moderovat.

23. Námitku ohledně srovnání odškodnění, pravděpodobně bývalé ministryně pro místní rozvoj p. [příjmení], shledal odvolací soud nedůvodnou. Bez ohledu na to, že nemá k dispozici samotné rozhodnutí, z veřejně dostupných zdrojů je známa informace, že obdržela vysoké odškodnění, avšak jako náhradu za ušlý příjem a nezákonnou vazbu.

24. Žalobkyni tak na základě výše uvedené moderace přísluší zadostiučinění ve výši [částka] (z částky [částka] - 50% + 5%). Odvolací soud tak vedle již částky přiznané soudem I. stupně ve výši [částka], přiznal žalobkyni dalších [částka]. Správně bylo rozhodnuto i o lhůtě na plnění dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř, neboť žalovaná se řídí zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ rozpočtová pravidla").

25. Na základě výše uvedeného odvolací soud zamítavý výrok II. změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když přiznal žalobkyni dalších [částka], jinak ve zbytku co do zamítnuté částky [částka] napadený výrok a vyhovující výrok I. potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

26. Odvolací soud se však neztotožnil s nákladovým výrokem. Žalobkyně se nejprve domáhala zaplacení částky [částka] z titulu nemajetkové újmy a částky [částka] z titulu majetkové újmy. Ke kumulaci nároků se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, v němž se stanoví, že„ v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 4702/2015).“ Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 45/2018 – 104 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 56/2020 – 136 bylo řízení ohledně částky [částka], a to ve výši [částka] z titulu nemajetkové újmy a ve výši [částka] z titulu majetkové újmy, zastaveno pro částečné zpětvzetí, neboť žalobkyně nárok v dotčeném rozsahu předběžně u žalované neuplatnila. Pro přiznání nákladů řízení u nároku z titulu majetkové újmy tak bylo třeba vycházet ze zásady zavinění na straně žalobkyně dle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. a u nároku na nemajetkovou újmu dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o formě a výši plnění záviselo na úvaze soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2448/2014). Žalobkyni tak přísluší náklady řízení za nárok z titulu nemajetkové újmy v plné výši. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). U nároku na nemajetkovou újmu činí tarifní sazba [částka] dle § 9 odst. 4 AT dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a u majetkové škody činí výši uplatněného nároku, tedy částku [částka]. Žalobkyně byla úspěšná do [částka] z celkové částky [částka] ([částka] + [částka]), tedy do 33 %, a žalovaná do 67 % Náklady činí jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za vyjádření k žalobě ze dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 Vyhlášky. Žalované tak přísluší náklady za řízení před soudem I. stupně ve výši [částka] (34%).

27. Odvolací soud dále poznamenává, že povinnost nahradit náklady řízení se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřeně tvrdá, proto lze postupovat z důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. a účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Soud při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, tedy zvažuje nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale i to jak by se případné nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. V daném případě nelze odhlédnout od věku žalobkyně, že pobírá jen starobní důchod, že opakovaně docházelo v řízeních, jichž se účastnila, k nesprávnému úřednímu postupu, i k tomu, že náklady řízení, které mají být žalované přiznány, jsou zcela marginální.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla v této fázi řízení úspěšná. Náklady odvolacího řízení představují jednu paušální náhradu za odvolání dle § 1 odst. 1, 3 písm. f), § 2 odst. 3 Vyhlášky. Lhůta na plnění byla stanovena opět s ohledem na rozpočtová pravidla žalované dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.

Poučení