19 Co 322/2025 - 302

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: Česká republika – [Jméno žalovaného], IČO: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. října 2025, č. j. 4 C 124/2023-284, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1.[Anonymizováno]Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 6 685 237,98 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II.).

2. Rozhodoval tak k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky z titulu peněžité náhrady za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).

3. Žalovaný nárok neuznal. Namítal, že nemá být aplikován zákon o půdě, že nárok zanikl bezúplatným převodem náhradních pozemků, nesouhlasil s oceněním pozemků jako stavebních a vznesl námitku promlčení. Dne 1. 10. 2025 navrhl žalobu zamítnout z důvodu uspokojení nároku poskytnutým peněžitým plněním v souladu s žalobou dne 17. 12. 2024. U jednání odvolacího soudu dne 21. 1. 2026 pak uvedl, že uhrazenou náhradu v žalované výši nebude po žalobkyni zpětně vymáhat.

4. V dané věci se jedná o druhé rozhodnutí. Vyhovující rozsudek ze dne 24. 7. 2024, č. j. [spisová značka], potvrzený rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 11. 2024, č. j. [spisová značka], nabyl právní moci dne 2. 12. 2024. Nejvyšší soud však svým rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. [spisová značka], zrušil obě tato rozhodnutí s tím, že dosud neuplynula tříletá lhůta splatnosti restitučního nároku dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, pročež je žaloba předčasná.

5. Soud prvního stupně poté při svém nynějším rozhodnutí znovu vyšel ze skutkového zjištění, že původním oprávněným byl [jméno FO], že níže uvedené pozemky byly převedeny na stát za účelem zastavění (sídliště [adresa] a [místo]), pro zastavěnost je nebylo možno vydat dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tedy mu dle rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] byla přiznána náhrada dle § 11 odst. 2, § 17, případně § 16 zákona o půdě. Jedná se o tato rozhodnutí a pozemky: a) rozhodnutí ze dne 22. 9. 2005, č. j. [číslo] – spoluvlastnický podíl ve výši , a to pozemku (původní) PK [číslo] role, o výměře 32 292 m2, katastrální území (dále jen „k. úz.“) [adresa], [adresa], pozemek přešel na stát dne 24. 5. 1978; b) rozhodnutí ze dne 15. 6. 2007, č. j. [číslo] – spoluvlastnický podíl ve výši na pozemku dle PK [číslo] role, o výměře 2 272 m2, k. úz. [adresa], [adresa], pozemek přešel na stát dne 3. 1. 1988; c) rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. [číslo] – spoluvlastnický podíl ve výši na pozemku dle PK [číslo] role, o výměře 15 120 m2, PK [číslo] role, o výměře 1 620 m2, PK [číslo] role, o výměře 2 715 m2, PK [číslo] role, o výměře 3 075 m2, vše k. úz. [adresa], [adresa], pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978; d) rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. [číslo] – spoluvlastnický podíl ve výši na pozemku dle PK [číslo] role, o výměře 8 188 m2, PK [číslo] role, o výměře 417 m2, k. úz. [adresa], [adresa], pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 a dne 1. 12. 1978. Žalovaný nevydané pozemky ocenil částkou 158 212,70 Kč a uzavřel s původním oprávněným smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ze dne 26. 1. 2015, 1. 12. 2016 a 2. 12. 2016, čímž mělo dojít k uspokojení restitučního nároku v rozsahu 155 756 Kč. Restituční nárok za nevydané pozemky, které byly charakterem stavební, však měl být dle znaleckého posudku správně vyčíslen ke dni jejich přechodu na stát (k 1. 12. 1978 a 3. 1. 1988) částkou 3 498 375 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dopisem ze dne 26. 9. 2022, ten následně reagoval dopisem ze dne 20. 10. 2022, že je třeba nárok projednat v dědickém řízení. Dle usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 9. 2020, č. j. [spisová značka], a ze dne 22. 6. 2023, č. j. [spisová značka], neuspokojený restituční nárok zůstavitele [jméno FO] nabyla v rozsahu 1/3 žalobkyně jako jeho manželka.

6. Poté soud prvního stupně opětovně uzavřel, že žalobkyně je právní nástupkyní [jméno FO] je tak oprávněnou osobou dle § 4 odst. 4 zákona o půdě a náleží jí 1/3 dosud nevypořádaného nároku za nevydané pozemky dle § 11, § 11a a § 16 odst. 1 zákona o půdě, tj. částka 1 114 206,33 Kč, navýšená šestinásobně na částku 6 685 237,98 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení peněžité náhrady ve výši 6 685 237,98 Kč dopisem doručeným žalovanému dne 26. 9. 2022, když poslední den tříleté lhůty splatnosti dle § 16 odst. 1 zákona o půdě nastal dne 26. 9. 2025. Žalovaný nárok žalobkyně uhradil dne 17. 12. 2024, tj. před uplynutím stanovené lhůty, čímž nárok zanikl. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

7. Poznamenal, že byť žalovaný plnil na základě zrušeného rozsudku, nejednalo se o bezdůvodné obohacení, neboť nárok vzniká přímo ze zákona dle § 16 odst. 1 zákona o půdě a rozhodnutí soudu má pouze deklaratorní povahu.

8. Námitku promlčení shledal s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23 v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba vycházet z toho, že se jedná o mimořádný nárok, jehož uspokojení je závislé na spolupůsobení žalovaného.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšného žalovaného dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Jejich výši stanovil dle vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb. (dále jen „Vyhláška“) s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3202/17.

10. Poznamenal, že dle § 96 odst. 6 o. s. ř. žalobkyně nemohla vzít žalobu účinně zpět, neboť žalovaný plnil dne 17. 12. 2024, tedy po právní moci rozsudků soudů nižších stupňů, jež nastala dne 2. 12. 2024, a současně před jejich zrušením rozsudkem dovolacího soudu dne 6. 5. 2025. Důvodem jejich zrušení byla předčasnost uplatněného nároku, když hmotněprávní lhůta splatnosti měla uplynout až dnem 26. 9. 2025, tj. až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2024.

11. Včasným odvoláním napadla tento rozsudek žalobkyně, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejprve shrnula odůvodnění napadeného rozsudku. Dále opětovně poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, kterým byl zamítnut návrh na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř., bod 33. S ohledem na § 13 o. z. měla za to, že z napadeného rozhodnutí (s vyloučením jakýchkoli pochybností) bude zřejmé, že žaloba byla důvodná tak, jak bylo stanoveno v rozhodnutí o odvolání ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] (rozhodnutí ze dne 29. 3. 2023, č. j. [spisová značka], ze dne 24. 4. 202, č. j. [spisová značka]). Zde však soud pouze konstatoval, že nárok zanikl splněním ke dni 17. 12. 2024, aniž by uvedl, o co opřel závěr o důvodnosti žaloby. Navíc uvedl, že je rozhodnutí deklaratorní povahy, což je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2018. Žalobkyně je tak postavena do nejisté právní situace, zvlášť s ohledem na výzvy žalovaného ze dne 30. 6. 2025 a 9. 9. 2025 k vrácení částky 6 685 237,98 Kč. Nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, když se jí podařilo vyvrátit obranu žalovaného, že dotčené pozemky nelze ocenit jako pozemky stavební, že restituční nárok byl vypořádán převodem náhradních pozemků, že nevypořádaný restituční nárok je promlčen a že dotčené pozemky nepodléhají režimu zákona o půdě. Přes závěry nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 40/18 pak navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí v pariční lhůtě stanovené odvolacím soudem částku 6 685 237,98 Kč s tím, že na tuto povinnost se započítává částka 6 685 237,98 Kč, kterou jí již žalovaný uhradil dne 17. 12. 2024 na základě rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. 7. 2024, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 11. 2024, č. j. [spisová značka], a ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 406 826,70 Kč a dále náklady odvolacího řízení.

12. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

13. Odvolací soud nejprve konstatuje, že dle obsahu odvolání, žalobkyně brojí proti formulaci výroku I. ve věci samé a odůvodnění jejího nároku s tím, že tyto dvě složky musí tvořit integrální jednotu. Žalobkyni lze přisvědčit, že v případě, kdy bylo plněno po právní moci rozsudku, jenž byl následně zrušen v řízení o dovolání nebo o ústavní stížnosti, připouští Nejvyšší soud výjimečně možnost vtělit důvod zamítnutí přímo do výroku. Musí se však jednat o určité typové situace, kdy se takové řešení nabízí, neboť se tím: 1) do budoucna postaví najisto řešení sporné předběžné otázky (rozhodnutí je pro účastníky závazné nejen co do výsledku řízení, ale též pro – ve výroku uvedený – důvod rozhodnutí), 2) vyjasní se otázka subjektivní legitimace účastníků k podání opravných prostředků. Jinak řečeno, žaloba by byla i tak vždy zamítnuta, avšak buď zamítnuta bez dalšího (protože byla nedůvodná již od počátku), nebo například pro předčasnost, anebo pro plnění. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sen. zn. 29 NSCR 43/2022, v němž se stanoví, že „Obecně (podle ustálené rozhodovací praxe soudů) platí, že formou výroku nemůže být vyjádřeno posouzení předběžné otázky (může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí)....V témže duchu pak nepatří do výroku soudního rozhodnutí ani další argumentace (jiná než ta, která je řešením předběžné otázky), ze které plyne (má plynout), proč soud rozhodl způsobem obsaženým ve výroku rozhodnutí.“ Zároveň je ale v rozhodnutí vysvětleno, že „v některých případech soudního rozhodování se s určitým (jinak typovým) výrokem pojí zvláštní hmotněprávní účinky, které kladou specifické (další) požadavky na obsah výrokové části soudního rozhodnutí…“, z čehož plyne, že je třeba „aby tento důvod zamítnutí byl dostatečně určitě odlišen od důvodů jiných, jež tyto účinky nevyvolávají, je zapotřebí vyjádřit důvod zamítnutí též ve výroku usnesení.“ 14. V daném případě byl žalobní návrh podán dne 17. 4. 2023, nárok žalobkyně (jehož oprávněnost byla soudem prvního stupně správně konstatována) měl být uhrazen do 26. 9. 2025. Do uvedeného data by se tak nabízelo zamítnout žalobu právě pro předčasnost, což vyslovil i Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne[Anonymizováno]6. 5. 2025, č. j. [spisová značka]. Za situace, kdy žalovaná plnila dne 17. 12. 2024, tedy ve lhůtě dle § 16 odst. 1 zákona o půdě (je irelevantní, zda pod tíhou právní moci rozsudku, která nastala dne 2. 12. 2024), nebyl dán důvod pro podání žaloby, tedy byla správně zamítnuta. Se zamítavým výrokem pro plnění žalované v zákonem stanovené lhůtě se pak nepojí žádné hmotněprávní účinky. Přes zamítavý výrok však odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně nedává prostor pro zpochybnění oprávněnosti nároku žalobkyně dle zákona o půdě, na který žalovaná plnila, což vylučuje úvahy o plnění bez právního důvodu i vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

15. K námitce ohledně předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve vztahu k jiným soudním rozhodnutím odvolací soud konstatuje, že Městský soud v [adresa] ze dne 24. 4. 202, č. j. [spisová značka], postupoval zcela shodně, když bez dalšího potvrdil meritorní výrok, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení finanční náhrady za odňaté pozemky poté, kdy žalovaný plnil na základě pravomocného rozsudku, jenž byl později k podanému dovolání zrušen, aniž by došlo následně k vrácení plnění žalovanému.

16. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, nebo ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. [spisová značka], pak bylo třeba zabývat se opětovně samotným nárokem, byť na něj žalovaný plnil, neboť bylo třeba postavit najisto, zda bylo plněno na základě existujícího nároku. V opačném případě by žalovanému vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Za výše popsané procesní situace, ale i s ohledem na výzvy žalovaného k vrácení plnění ze dne 30. 6. 2025 nebo 9. 9. 2025, se soud prvního stupně správně opětovně zabýval jako předběžnou otázkou tím, zda mělo plnění žalovaného hmotněprávní základ.

17. Soud prvního stupně svá skutková zjištění řádně čerpal z obsahu spisu, na správně zjištěný skutkový stav pak též správně aplikovat příslušná ustanovení zákona o půdě a odkázal i na přiléhavou judikaturu soudu Nejvyššího a Ústavního. Správný tak byl závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou k výplatě finanční náhrady za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve výši stanovené dle § 28a zákona o půdě jako právní nástupkyně původního oprávněného [jméno FO], a to v rozsahu 1/3 jeho restitučního nároku, že splatnost nároku nastala dnem 26. 9. 2025 (výzva žalobkyně doručena žalovanému dne 26. 9. 2022), avšak že již dnem 17. 12. 2024, tedy v tříleté lhůtě dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, došlo k plnění žalovaného ve prospěch žalobkyně. Současně se soud prvního stupně správně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení.

18. K námitce ohledně působnosti zákona o půdě na danou věc se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Vycházel z toho, že rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, který vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (i zahrady), jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží. Při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, je nutno zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Za obhospodařování je nutné považovat nejen podnikání v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušících do zemědělského půdního fondu. Zákon o půdě se vztahuje i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování. Poté uzavřel, že aplikace zákona o půdě je správná, když odvolací soud „z pravomocných rozhodnutí [orgán], [právnická osoba] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [číslo], ze dne 15. 6. 2007, č. j. [číslo], ze dne 28. 4. 2008, č. j. [číslo], a ze dne 28. 4. 2008, č. j. [číslo], a zjištění, že odňaté pozemky v k. ú. měly charakter role, výstavba měla na nich teprve proběhnout, žalovaná je „sama“ oceňovala jako zemědělské a byly za ně poskytnuty též náhradní zemědělské pozemky, dovodil, že se na posuzovaný případ (poskytnutí peněžité náhrady za předmětné státem v rozhodném období odňaté a posléze nevydané pozemky) vztahuje působnost zákona o půdě.“ 19. K námitce, že nárok byl vyčerpán na základě smluv o bezúplatném převodu pozemků, odvolací soud konstatuje, že ocenění restitučního nároku [Jméno žalované] je pouze jeho administrativním úkonem, o ocenění nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí. Zásadní pak je pouze charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků stanovená dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. [Jméno žalovaného] má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022). Z jednotlivých smluv o bezúplatném převodu ze dne 26. 1. 2015, 2. 12. 2015 a 1. 12. 2016 nelze dovodit, že by se právní předchůdce žalobkyně vzdal jakýchkoli restitučních nároků, případně měl za to, že restituční nárok je v plném rozsahu ve vztahu ke konkrétním nevydaným pozemkům uspokojen. Správně bylo odkazováno na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, v němž se stanoví, že „za takový projev vůle nelze považovat, že požádali a přijali finanční náhradu v nižší výši, než původně uplatňovali. Platí totiž, že případný sporný úkon, který je zjevně proti zájmům oprávněných osob, nelze vyložit k jejich tíži.“, případně, že „obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 ze dne 4. 5. 2016). Bylo by nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši (…), těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali.“ Je-li tedy prokázáno, že hodnota finanční náhrady byla určena v nesprávné výši, nemůže se žalovaný bránit tím, že došlo k vyčerpání, tedy zániku, restitučního nároku v důsledku takto poskytnutého plnění. Žalobkyně neotvírá již jednou zcela vypořádaný restituční nárok, pouze žádá rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným.

20. K námitce ohledně hodnoty nároku odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že výše finanční náhrady je upravena v § 28a zákona o půdě, podle něhož se náhrady – nestanoví-li zákon jinak – poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Správně se dále zabýval judikaturou, která nejprve vycházela z názoru, že finanční náhrada neplní účel hodnotového ekvivalentu za nevydaný pozemek, ale že její funkce je symbolická. Ústavní soud pak nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, význam finanční náhrady posunul tak, že má umožnit odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako při vydání věci; musí být tedy s ohledem na účel restitučních předpisů přiměřená a rozumná. K uvedenému se přihlásil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, s tím, že za takovou finanční náhradu shledal šestinásobek ceny odňatých nemovitostí stanovených dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a to ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady pro poskytnutí peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména při existenci dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tento závěr byl překonán nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, v němž se stanoví, že: „Požadavek ústavně souladného výkladu dotčených ustanovení zákona o půdě se však sestává ze tří podmínek – náhrada má být 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Obecnými soudy přiznaná náhrada s jistotou splňuje pouze druhou podmínku; první podmínku může (podle okolností věci) splňovat částečně, zatímco třetí podmínku nesplňuje v žádném případě.“ Následně se zabýval porovnáním inflace a nárůstu cen nemovitostí a učinil závěr, že „koeficient šestinásobku je neústavně nízký. “ Pokud tedy žalobkyně použila při výpočtu nároku tento „neústavní koeficient“, pak je soud tímto návrhem vázán, resp. nemůže jej překročit, přestože se jedná o nárok nižší, než pokud by byl vyčíslen dle citovaného nálezu.

21. Odvolací soud dále poznamenává, že při ohodnocení pozemků bylo správně vycházeno z jejich charakteru jako pozemků stavebních. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015 uvedl, že: „Pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.“ Shodně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, stanovil, že pokud v době převodu pozemků na stát byly tyto určeny schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění a následně byly v souladu s ní zastavěny, pak přestože byly v době převodu stále vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, byly fakticky již určeny k výstavbě sídliště [adresa] a [místo], a tudíž měly být oceněny jako pozemky stavební. Všechny předmětné pozemky byly státem vykoupeny za účelem výstavby sídliště, případně [místo], k čemuž i došlo.

22. Odvolací soud tak považuje za správný závěr soudu prvního stupně o výši restitučního nároku, který je stanoven znaleckým posudkem znalecké kanceláře [právnická osoba]., č. [číslo], ve znění doplnění posudku ze dne 17. 2. 2022, jímž byl oceněn restituční nárok právního předchůdce ohledně ceny pozemků PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], obec [adresa], k. úz. [adresa], ve stavu ke dni 24. 5. 1978, ceny pozemků PK [číslo] obec [adresa], k. úz. [adresa], ve stavu ke dni 1. 12. 1978 a pozemku PK [číslo], obec [adresa], k. úz. [adresa], ve stavu ke dni 3. 1. 1988, vše dle vyhlášky Ministerstva financí, cen a mezd ČSR č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky MF ČR č. 316/1990 Sb., v celkové výši 3 498 375 Kč. Podíl žalobkyně, po odečtení poskytnutého plnění ve výši 155 756 Kč, tak správně činí 1 114 206,33 Kč. Při aplikaci „neústavně nízkého“ koeficientu 6, tak nárok žalobkyně činil minimálně částku 6 685 237,98 Kč.

23. K námitce předčasnost návrhu se již vyjádřil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Vycházel z toho, že dle § 16 odst. 1 zákona o půdě je žalovaný povinen oprávněné osobě vyplatit nárok v tříleté hmotněprávní lhůtě, a to ode dne doručení výzvy dne 26. 9. 2022, tedy do 26. 9. 2025. Nejedná se tedy o procesní lhůtu, jež by se promítla do poměrů procesněprávní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. K námitce promlčení bylo správně konstatováno, že je nedůvodná s ohledem na rozpor s dobrými mravy, k čemuž lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11. V daném případě právní předchůdce žalobkyně uplatnil nárok dle zákona o půdě, avšak žalovaný nesprávně stanovil výši restitučního nároku, a to v několikanásobně nižší částce, z čehož oprávněný v důvěře v žalovanou vycházel. Na uvedeném závěru ničeho nemění, že žalovaný vycházel při stanovení výše nároku ze znaleckého posudku, když jeho zadavatelem byl on sám. Teprve v důsledku judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu mohl původní oprávněný a následně žalobkyně dospět k závěru, že jejich nárok dosud nezanikl, když byl stanoven a evidován žalovaným v nesprávné výši.

25. Odvolací soud tak na závěr k věci samé opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, v němž bylo konstatováno, že „stěžovatelům vznikl nárok podle zákona o půdě za nevydaný pozemek, který se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházel na území [adresa]. Je tedy nezbytné jim poskytnout odpovídající náhradu, nikoliv hledat způsoby, jak jim v poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tím, že obecné soudy považovaly restituční nároky stěžovatelů za vypořádané a zaniklé, jim odepřely soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušily jejich legitimní očekávání, že jejich restituční nároky budou uspokojeny v zákonem stanoveném rozsahu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).“ 26. Odvolací soud tak uzavírá, že závěr soudu, že „uplatněný nárok na peněžité plnění ve výši 6 685 237,98 Kč zanikl ke dni 17. 12. 2024,“ je zcela správným. Tomuto závěru předcházel také správný závěr o předběžné otázce, zda žalobkyni vznikl nárok ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je nositelka restitučního nároku, za odňaté pozemky jí (jejímu právnímu předchůdci) vznikl nárok na peněžitou náhradu ve výši 6 685 237,98 Kč. Žalovaný tak plnil na oprávněný nárok žalobkyně. Bez ohledu na zrušení pravomocných soudních rozhodnutí nemohl žalovanému vzniknout a nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Žalobkyni lze pouze přiznat, že se nejedná o deklaratorní nárok, k čemuž odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, v němž se stanoví, že: „Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy (nejen) v daném případě právním názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak je jednoznačné, že – oproti případu řešenému v R 96/2010 – nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a stanoví jen základ finanční náhrady, jak ve zrušujícím nálezu judikoval Ústavní soud, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona).“ 27. Odvolací soud tak shledal s ohledem na výše uvedené formu zamítavého výroku I. správnou, v souladu se závěry učiněnými v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl 40/18.

28. Správným shledal i výrok o nákladech řízení, jež byly přiznány zcela úspěšnému žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši dle Vyhlášky.

29. Neztotožnil se tak se závěry rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 10. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 4. 2024, č. j. [spisová značka], který přiznal žalobci náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž i v tam řešené věci se jednalo shodně o uplatnění nároku za nevydané pozemky před jeho splatností. Předně je třeba poznamenat, že odvolací soud není citovaným rozhodnutím vázán. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 191/18, v němž se stanoví, že „poukazuje-li stěžovatelka na jí příznivá rozhodnutí krajských soudů v této otázce, tato (sama o sobě) pro ni tzv. legitimní očekávání nezakládají, neboť rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově totožné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu.“ Svůj odlišný názor odůvodňuje nyní odvolací soud tím, že je třeba vycházet z toho, že žalobkyně vedla řízení do 26. 9. 2025 předčasně, tedy nedůvodně, pročež měl být nárok zamítnut a právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žalovanému, a to za řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím. Žalovaný pak sice v průběhu řízení ve výši uplatněného nároku plnil, to však stále ve lhůtě dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy se nedostal do prodlení. Po nastalé splatnosti nároku (26. 9. 2025) pak již žalobkyně také nemohla být s žalobou úspěšná, a to právě pro (z hlediska zákonné lhůty včasné) plnění žalovaného. V žádné fázi řízení by jí tedy nárok na náhradu nákladů vzniknout nemohl, když samotná žaloba (přes existenci uplatněného nároku jako takového) nebyla v jakékoli fázi řízení důvodná – nejprve pro předčasnost a později pro (včasné) splnění. Na procesním úspěchu žalovaného pak ničeho nemění jeho neúspěšně uplatňované námitky k existenci a výši nároku.

30. Odvolací soud tak napadený prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalovaného přiznal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dle něhož“ „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.“ Za situace, kdy žalovanému byla přiznána odměna jako nezastoupenému účastníkovi, náleží mu celkem 900 Kč za dva úkony po 450 Kč, a to za přípravu a účast na jednání dne 21. 1. 2026 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) Vyhlášky. Lhůta pro plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.