19 Co 33/2022- 1138

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobců: A) [příjmení] [příjmení] LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL [číslo], [číslo] sídlem [adresa], Lichtenštejnské knížectví B) S. D. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] von und zu Liechtenstein, [datum narození] bytem [adresa], Lichtenštejnské knížectví oba zastoupeni advokátem Dr. [jméno] [příjmení], MRICS sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO] sídlem [adresa] 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] 3) Státní statek [obec], státní podnik v likvidaci, [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem a zaplacení [částka], k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 417/2018-1009, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., III., IV. a V. o věci samé, jakož i ve výrocích VI. a VIII. o náhradě nákladů řízení potvrzuje; ve výroku VII. o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou 2) se mění jen tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznaná žalované 2) činí [částka], jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno].

IV. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci vůči žalované 2) domáhali vyklizení v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích [část obce], [obec] a [část obce] a zaplacení částky [částka] (výrok I.), resp. zaplacení náhrady za tyto nemovitosti v částce [částka] (výrok II.), dále vůči žalovanému 3) vyklizení v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Uhříněves a zaplacení [částka] (výrok III.), resp. zaplacení peněžité náhrady za předmětné nemovitosti v částce [částka] (výrok IV.), a konečně také určení, že žalobkyně [příjmení]) je vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích [část obce], [obec] a [část obce] (výrok V.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že povinnost k náhradě uložil solidárně oběma žalobcům, a to vůči žalované 1) ve výši [částka] (výrok VI.), vůči žalované 2) ve výši [částka] (výrok VII.) a vůči žalovanému 3) ve výši [částka] (výrok VIII.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali vůči žalovaným výše uvedených nároků s tím, že původním vlastníkem sporných nemovitých věcí byl [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu, který je nabyl na základě odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. D1/29/27, a ze dne 16. 10. 1930, č. j. D2/29/91, a odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. F ([číslo]) [číslo]; jeho všeobecným právním nástupcem je žalobkyně [příjmení]). V roce 1945 se však držby sporných nemovitých věcí chopil Československý stát na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen„ Dekret“), a to přesto, že [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti, a pravidla o konfiskaci majetku podle Dekretu se na něj již z tohoto důvodu nevztahovala. Nadto o konfiskaci rozhodl bývalý Okresní národní výbor v [obec] jako absolutně věcně nepříslušný správní orgán, o němž se žalobci domnívají, že v předmětné době ani neexistoval. Předmětný akt navíc představuje zásah do exekuční imunity tehdejšího vlastníka sporných nemovitých věcí jako hlavy státu podle mezinárodního práva veřejného. Ze všech těchto důvodů považují žalobci rozhodnutí o konfiskaci nicotné, tedy neschopné vyvolat jakékoliv právní účinky. I pokud by však ke konfiskaci platně došlo, byla tato provedena v rozporu se zásadami mezinárodního práva, které zakazují odejmutí vlastnického práva cizinci bez poskytnutí odpovídající náhrady. Přes to vše Česká republika dlouhodobě odmítá jednat o nápravě způsobené újmy na mezinárodní úrovni, což je též v rozporu se zásadou pokojného řešení sporů mezi státy. Žalobci dále argumentovali nemožností aplikace závěrů plynoucích ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. [číslo] (dále jen„ Stanovisko ÚS“), neboť dle jejich názoru na posuzovanou věd nedopadá. V jeho aplikaci navíc žalobci spatřují zbavení soudu plné rozhodovací pravomoci pro posouzení žaloby, a tím odepření práva na přístup k soudu při ochraně jejich vlastnického práva, což v konečném důsledku představuje porušení zákazu diskriminace zaručeného Úmluvou o lidských právech (čl. 6 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [číslo]). Žalovaným se tak nedostává právní důvod k nabytí sporných nemovitých věcí, zatímco vlastnické právo jejich původního vlastníka zůstalo nedotčeno a po jeho úmrtí přešlo na žalobce [příjmení]) jako jeho všeobecného právního nástupce. Žalobci [příjmení]) pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší požívací právo k těmto nemovitostem.

3. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili. Namítali nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, žalobcům nadto schází i aktivní věcná legitimace, neboť tu není nabývací titul pro žalobkyni [příjmení]), a tedy od něj nelze odvozovat ani požívací právo žalobce [příjmení]). Případné dědictví po právním předchůdci žalobců by co do nemovitých věcí ležících na území dřívějšího Československa bývalo muselo projednat tehdejší státní notářství, k tomu však nedošlo. Stát se stal vlastníkem sporných nemovitých věcí konfiskací podle Dekretu, když bývalý Okresní národní výbor v [obec] rozhodl o tom, že právní předchůdce žalobců je osobou německé národnosti, a z tohoto důvodu spadá do osobní působnosti Dekretu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta bývalým [příjmení] národním výborem v [obec], stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl tehdejší Správní soud. Bývalý Okresní národní výbor [obec] zamítl také návrh právního předchůdce žalobců na povolení výjimky z konfiskace. Konfiskace dle mínění žalovaných nebyla v rozporu s imunitou poskytovanou hlavě cizího státu, neboť předmětné nemovitosti vlastnil [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu jako soukromá osoba. Nadto konfiskace měla v poválečné době své specifické místo. Československo tedy neporušilo žádné závazky plynoucí z mezinárodního obyčejového práva, a nevznikla mu proto ani povinnost k náhradě vzniklé újmy. Zpochybnění vlastnického práva státu ke sporným nemovitým věcem po takto dlouhé době se nadto žalovaným jeví jako rozporné se zásadou právní jistoty.

4. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že jako vlastník pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], parc. [číslo] v k. ú. [obec] a parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je zapsána Česká republika, příslušným k hospodaření s majetkem státu je Státní pozemkový úřad. Rovněž pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] jsou ve vlastnictví České republiky, příslušným k hospodaření s majetkem státu je žalovaný 3). Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že výměrem Ministerstva zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20037/V-1/1945, byla zavedena národní správa do majetkových podstat knížete [jméno] [jméno] z Liechtensteinů, pokud se tyto nacházely na území Československé republiky. Podle vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v [obec] ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres, byl [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu označen za osobu německé národnosti podle ustanovení § 1 odst. 1 Dekretu, a tedy mu byl vyhlášením Dekretu zkonfiskován bez náhrady zemědělský majetek ležící v politickém okrese [obec] a v politických okresech [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec]. Stížnost proti těmto vyhláškám byla zamítnuta rozhodnutím bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 86/ VIII/26-1946. Výměrem bývalého Okresního národního výboru [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 160/8/pres. 47, byl zamítnut návrh [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku. Nálezem bývalého Správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 138/46-5, pak byla zamítnuta stížnosti [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu proti výše citovanému rozhodnutí bývalého [příjmení] národního výboru v [obec]. Správní soud shledal nedůvodnou námitku, že okresní národní výbor v [obec] nebyl příslušným k vydání předmětné vyhlášky, stejně tak odmítl i námitku, že [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu nemohl být majetek konfiskování coby hlavě cizího státu, neboť právě on byl coby soukromý vlastník zapsán v pozemkových knihách.

5. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve konstatoval svou mezinárodní příslušnost s odkazem na ustanovení Čl. 24 odst. 1 a Čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Dále pak se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně [příjmení]) na požadovaném určení vlastnického práva a dovodil, že přesto, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný stát, nelze tuto zvláštní podmínku pro úspěšné podání určovací žaloby (§ 80 o. s. ř.) mít za splněnou. Vyšel přitom z argumentace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], jež byla i samotným Ústavním soudem vztažena rovněž na právní situaci zdejších žalobců (srov. usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2130/17). Nelze totiž nyní – mimo rámec vymezený restitučním zákonodárstvím – relevantně zpochybnit správnost rozhodnutí správních orgánů i soudu vydaných v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku právního předchůdce žalobců, k níž došlo před více než 70 lety; nadto ani v té době obecným soudům možnost přezkumu takových rozhodnutí dána nebyla a soudům ani nyní zásadně nepřísluší zabývat se otázkou konfiskace podle Dekretu ani jako otázkou předběžnou. Nadto měla rozhodnutí správních orgánů podle příslušných ustanovení Dekretu toliko deklaratorní povahu a k samotné konfiskaci docházelo ex tunc již účinností samotného Dekretu. Rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v [obec] nelze ani považovat za nicotné (paakt), a to zejména s ohledem na další navazující rozhodnutí příslušných orgánů ([příjmení] národního výboru v [obec], Správního soudu) vydaná v rámci dalšího přezkumu. Pokud předmětnou křivdu nelze odčinit podle restitučních předpisů (nespadá do rozhodného období), nelze než – s ohledem na povahu těchto předpisů jako legum specialium – uzavřít, že jde o křivdu, která se neodčiňuje. Zároveň tu nejde o diskriminaci podle majetku ani státní příslušnosti, neboť vymezení rozhodného období pro potřeby restitučních předpisů se vztahuje na všechny osoby stejně. Není-li ovšem žalobkyně [příjmení]) vlastníkem předmětných nemovitých věcí, nemůže být ani žalobce [příjmení]) jejich poživatelem a nelze se proto z jejich strany úspěšně domáhat ani jejich vyklizení. I zde se uplatní ten podstatný závěr stanoviska pléna Ústavního soudu, že se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů tam, kde k zániku vlastnického práva došlo před [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Z téhož důvodu pak nelze žalobcům přiznat ani peněžitou náhradu, a to tím spíše, že konfiskace je z povahy věci prováděna bez náhrady (nejde o vyvlastnění, tím méně vyvlastnění v dnešním smyslu), a to bez ohledu na státní příslušnost osoby, jejíž majetek je konfiskován.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že právo na ni přiznal podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšným žalovaným. Ve vztahu k žalované 1) přitom vyšel z paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve vztahu k žalovaným 2) a 3) pak náhradu určil ve výši odměny jejich zástupců (advokátů) a náhrady jejich hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), a částky odpovídající 21% DPH.