19 Co 42/2022-337

Rubrum

Nárok na náhradu nemajetkové újmy pozůstalých po příslušníkovi bezpečnostního sboru, který zemřel při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním, jimž nevznikl nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle z. č. 361/2003 Sb., projednávají a rozhodují soudy v řízení podle části třetí občanského soudního řádu.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného [právnická osoba], [část názvu právnické osoby], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení peněžité náhrady za ublížení na zdraví a náhrady za odčinění duševních útrap k odvolání žalobce c), žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2020 č. j. 20 C 245/2017-243 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 11. 5. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbývající části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 550 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VI potvrzuje v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 1. 11. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Ve zbývající části výroku VI se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. V. Rozsudek okresního soudu se ve výroku X potvrzuje v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci c) náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 1. 11. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Ve zbývající části výroku X se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. VIII. Žalovaný je povinen společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem nahradit žalobkyni a) náklady odvolacího řízení ve výši 5 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. IX. Žalovaný je povinen společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem nahradit žalobci b) náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. X. Žalovaný je povinen společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem nahradit žalobci c) náklady odvolacího řízení ve výši 5 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl o nárocích uplatněných žalobkyní a) tak, že žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 256 Kč - bolestného spolu se zákonným úrokem z prodlení a částky 910 579 Kč - náhrady za ztížení společenského uplatnění spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok I), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě odčiňující její duševní útrapy částku 950 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 11. 5. 2017 do zaplacení (výrok II), že žaloba v té části, ve které se žalobkyně a) na náhradě odčiňující její duševní útrapy domáhala po žalovaném zaplacení další částky 3,05 mil. Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok III) a že ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní a) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). O nárocích uplatněných žalobcem b) rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce b) domáhal po žalovaném zaplacení částky 50 256 Kč - bolestného spolu se zákonným úrokem z prodlení a částky 1 259 429 Kč - náhrady za ztížení společenského uplatnění spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok V), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy částku 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok VI), že žaloba v té části, ve které se žalobce b) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy domáhal po žalovaném zaplacení další částky 550 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a v té části, ve které se žalobce b) domáhal po žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 450 000 Kč za období od 30. 12. 2014 do 31. 10. 2017, se zamítá (výrok VII) a že ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem b) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII). O nárocích uplatněných žalobcem c) rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce c) domáhal po žalovaném zaplacení částky 50 256 Kč - bolestného spolu se zákonným úrokem z prodlení a částky ve výši 872 349 Kč - náhrady za ztížení společenského uplatnění spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok IX), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy částku ve výši 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok X), že žaloba v té části, ve které se žalobce c) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy domáhal po žalovaném zaplacení další částky ve výši 1,25 mil. Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok XI) a že ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem c) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XII).

2. Okresní soud takto rozhodl o žalobách na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena v důsledku úmrtí syna žalobkyně a) a žalobce b) a bratra žalobce c) policisty [jméno] [příjmení], který zemřel tragicky dne [datum] při výkonu služby při dopravní nehodě eskortní skupiny, jejímž byl členem. Žaloby podali všichni tři žalobci jednotlivě a tyto byly spojeny do jednoho řízení.

3. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně navrhli zamítnutí žaloby. Žalovaný setrval na právním názoru, že řízení by mělo být zastaveno, a avizoval kompetenční žalobu, kterou by byl vyřešen kladný kompetenční spor o pravomoc ve smyslu § 1 zák. č. 131/2002 Sb., kterou však po dobu řízení před okresním soudem nepodal.

4. Ve vztahu k námitce nedostatku pravomoci soudu vznesené žalovaným okresní soud poukázal na usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 263/2017-57, jímž bylo zrušeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci s odůvodněním, že v řízení byly uplatněny nároky, které zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen„ zákon o služebním poměru“), nezná, a proto nelze uvažovat o tom, že by rozhodování o těchto nárocích bylo svěřeno služebnímu funkcionáři v řízení ve věcech služebního poměru. Dále vysvětlil, že pro posouzení charakteru věci má vždy význam právo hmotné, a nikoli právo procesní, přičemž povaha náhradového vztahu v projednávané věci je soukromoprávní, a proto je dána pravomoc soudu ve věci jednat a rozhodnout. Usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. Konf 11 /2018-16 řešilo situaci zřetelně odlišnou, neboť v ní byla škoda způsobena příslušníku ozbrojeného sboru vydáním nezákonného rozhodnutí. V projednávané věci však byly uplatněny nároky na peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti, za ztížení společenského uplatnění a na peněžitou náhradu vyvažující duševní útrapy žalobců dle § 2959 o. z. Soudní rozhodovací praxe by přitom měla zaručit, aby s osobami poškozenými dopravními nehodami (a to i při odškodnění nehmotné újmy osob nepřímo poškozených dopravní nehodou) bylo zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, zda se na věc vztahuje zákon č. 361/2003 Sb., či nevztahuje; dále bez ohledu na to, zda škoda bude kryta pojištěním občanskoprávní odpovědnosti či nikoliv. K tomu okresní soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 6/2019. Pro závěr o pravomoci soudu v této věci svědčí podle okresního soudu dále argument, že i v případě, pokud by žalovaný skutečně neodpovídal pozůstalým v režimu zákona o služebním poměru, má povinnost nahradit újmu žalobcům dle § 2927 o. z. jakožto vlastník a provozovatel vozidla. Ze všech těchto důvodů byly všechny žaloby projednány po věcné stránce.

5. Okresní soud vzal z provedeného dokazování a z nesporných tvrzení účastníků za prokázané, že dne 29. 12. 2014 došlo v katastru [územní celek], v části [územní celek], na silnici č. [anonymizováno] k dopravní nehodě služebního vozidla žalovaného zn. VW Transporter, při které řidič při průjezdu levotočivou zatáčkou nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci na místě a nepříznivým povětrnostním podmínkám, kdy bylo šero ale hlavně mrzlo a hustě sněžilo, vozovka s příčným i podélným sklonem byla pokrytá sněhem a namrzlá, v důsledku čehož se vozidlo dostalo do smyku, přejelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím nákladním vozidlem - tahačem zn. [příjmení] a přívěsem. V důsledku střetu těchto vozidel utrpěl spolucestující [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], [datum narození], sedící na pravém předním sedadle vozidla VW Transporter velice vážná zranění neslučitelná se životem, v důsledku nichž na místě zemřel. [jméno] [příjmení] nebyl v době nehody připoután bezpečnostními pásy, ačkoli se nejednalo o žádnou z výjimek z této povinnosti vyjmenovaných v § 9 odst. 3 z. č. 361/2000S Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Řidič vozidla byl odsouzen v trestním řízení, které vedl Okresní soud v České Lípě pod sp. zn. 33 T 90/2016. Poškození [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (v tomto řízení žalobci) byli rozhodnutím trestního soudu se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních (s tím, že dle § 2914 o. z. obžalovaný ani není pasivně legitimován pro uplatnění nároku). Žalobci v žalobě a dalších přednesech vylíčili všechny podstatné skutečnosti týkající se jejich vztahu se zemřelým a dopady jeho usmrcení do jejich rodinného a soukromého života, přičemž tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné, když byly prokázány i znaleckými posudky a rozhodnutími o invaliditě. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 proto okresní soud neshledal důvod provádět k těmto žalobním tvrzením dokazování výslechem účastníka řízení. Vzal za prokázaný mimořádně intenzivní vztah maminky, které byl syn svěřen do péče a i v dospělosti s ním byla v pravidelném osobním kontaktu, přetrvával její velice blízký vztah a mohla se spolehnout na jeho pomoc a taktéž po zdravotní (psychické) stránce byla postižena nejvíce.

6. Po právní stránce byla věc posouzena dle § 2951 odst. 2, § 2956, § 2958 a § 2959 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ve vztahu k výši náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou ztrátou osoby blízké (§ 2959 o. z.) okresní soud konstatoval, že zákon nepodává dostatečnou definici, když pouze deklaruje obecný požadavek plného odčinění újmy a vyžaduje naplnění zásady slušnosti, přičemž ani v rozhodovací praxi soudů nelze dost dobře stanovit exaktní pravidla pro stanovení výše náhrady či vypracovat podrobnější metodiku. Při stanovení výše částky relutární náhrady lze porovnat částky této náhrady přisouzené v jiných případech, tak aby rozhodování soudů bylo pokud možno jednotné a předvídatelné (§ 13 o. z.) Okresní soud proto provedl porovnání s aktuálně judikovanými obdobnými případy a vyložil závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, podle nichž je pro sjednocení praxe účelné (obdobně jako v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, přičemž základní částkou náhrady v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) by měl být dvacetinásobek průměrné mzdy. Tato částka by pak měla být modifikována podle kritérií vymezených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, tedy s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného, avšak zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků, takže by se měla pohybovat v rozmezí 250 000 Kč - 1 000 000 Kč.

7. S odkazem na výše popsaná vodítka okresní soud konstatoval, že průměrná mzda za rok 2013 činila dle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 000 Kč, tudíž pro daný případ úmrtí nastalého v roce 2014 je pomyslnou základní částkou náhrady újmy dle § 2959 o. z. 500 000 Kč. Tuto základní částku je třeba zvýšit o 10 %, tedy o 50 000 Kč pro nevstřícný postoj žalovaného k poskytnutí náhrady, neboť celá věc se pro pozůstalé žalobce uzavírá se značnou prodlevou, což dále zvyšuje jejich utrpení. Na druhé straně je zapotřebí základní částku snížit o 20 %, tedy o 100 000 Kč s ohledem na to, že poškozený porušil obecnou povinnost prevenční i důležitou povinnost zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že se nepřipoutal. Nebyla to sice jeho povinnost, za kterou by - jakožto příslušník ozbrojeného sboru - mohl reálně být přestupkově nebo kárně postihován, nepochybně to však bylo určité alespoň základní minimum preventivního opatření, které bylo lze od poškozeného rozumně očekávat, že učiní během jízdy po zasněžené silnici a kterým by se dalo předejít škodě, popř. zmenšit rozsah a závažnost poranění. Okresní soud takto došel k výsledné výši odškodnění 450 000 Kč (500 + 50 - 100), které adekvátně snížil na cca ˝ ohledně žalobce c) (bratra poškozeného). Naopak tuto výchozí částku náhrady násobně zvýšil na maximum možné výše odškodnění pro žalobkyni a) (matku poškozeného), u níž je dána mimořádnost případu zejména tím, že náhle a nenadále přišla o svého mladého syna, s nímž byla v pravidelném osobním kontaktu a ztratila i oporu ve stáří, přičemž ztráta dítěte je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat. Ostatní v úvahu připadající kritéria již nevedla okresní soud k modifikaci základní částky odškodnění.

8. Ohledně nároku na náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění okresní soud s odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů uzavřel, že pozůstalým žalobcům nemůže být přiznán z důvodu neexistence příčinné souvislosti, neboť následek u sekundární oběti je až následkem újmy primárního poškozeného. Proto byla žaloba všech žalobců v rozsahu uplatněných nároků na peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění zamítnuta (výroky I, V a IX rozsudku).

9. Žalobám o náhradu nemajetkové újmy bylo oproti tomu vyhověno, avšak pouze částečně, to u žalobkyně a) ohledně 950 000 Kč, u žalobce b) ohledně 450 000 Kč a u žalobce c) ohledně 250 000 Kč, a to včetně jimi požadovaného příslušenství, ohledně něhož okresní soud odkázal na ustanovení § 1968 a § 1970 o. z. s tím, že splatnost plnění nastala v návaznosti na doručení každé jednotlivé výzvy žalobců žalovanému (výroky II, VI a X). Současně byly žaloby ohledně zbývající části v nich požadované náhrady nemajetkové újmy včetně příslušenství zamítnuty (výroky III, VII a XI).

10. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (výroky IV, VIII a XII).

11. Na žalující straně podal odvolání pouze žalobce c), a to proti výroku XI rozsudku (posouzeno dle obsahu - viz § 41 odst. 2 o. s. ř., když byl chybně označen výrok X). Vyslovil přesvědčení, že výše jeho odškodnění měla zůstat na soudem vypočteném základu 450 000 Kč, neboť ke snížení nebyl dán důvod. Zopakoval dopady tragického úmrtí jeho bratra do jeho tělesné integrity, které vyústily v přiznání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně s poklesem pracovní schopnosti o 35 % a v rozpad vztahu s přítelkyní; neblahý vliv měla i délka tohoto řízení. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že mu na náhradě nemajetkové újmy bude přiznána částka 450 000 Kč s příslušenstvím.

12. Žalovaný podal odvolání proti výrokům II, VI a X, jimiž mu bylo uloženo nahradit žalobcům v nich stanovenou částku náhrady nemajetkové újmy včetně příslušenství, a proti souvisejícím nákladovým výrokům. Zopakoval argumenty uplatňované v celém průběhu řízení před soudem prvního stupně, podle nichž služební zákon obsahuje v § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody, resp. odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby v přímé souvislosti s ní, a to včetně úpravy odškodnění pozůstalých po příslušníkovi, který zemřel následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání. Komplexnost této úpravy podle žalovaného vylučuje, aby o náhradě škody rozhodoval jakýkoli jiný orgán než služební funkcionář podle zákona č. 361/2003 Sb. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že účastník řízení nemůže u náhrady škody včetně náhrady nemajetkové újmy kombinovat nároky plynoucí z tohoto zákona se soukromoprávní úpravou, případně si zvolit v konkrétním případě příznivější právní úpravu. V těchto souvislostech odkázal na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1. 2019, dle něhož je příslušný k rozhodnutí o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy služební funkcionář, přestože tyto nároky zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nezná. Žalovaný si je vědom, že předmětné usnesení bylo zrušeno Ústavním soudem, avšak pouze z procesních důvodů nesouvisejících s věcným posouzením případu, a proto lze jeho závěry využít i v této věci. Podle žalovaného lze argumentovat i pracovněprávní úpravou odškodnění pozůstalých při úmrtí zaměstnance v důsledku poškození jeho zdraví a k ní se vztahující judikaturou, podle níž ani tam nepřichází v úvahu, aby poškozený pozůstalý měl na výběr, podle kterého právní předpisu bude jeho nárok posuzován. Žalovaný dále poukázal na okolnost, že u téhož soudu byla pod sp. zn. 18 C 88/2019 řešena žaloba pozůstalých po druhém policistovi, který u téže dopravní nehody zahynul, [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], přičemž v předmětné věci okresní soud z důvodu nedostatku pravomoci řízení zastavil a věc postoupil žalovanému a jeho usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno. Podle žalovaného tak byla v nyní předložené věci porušena zásada obdobného rozhodování obdobných případů obsažená v § 13 o. z. Žalovaný sdělil, že současně podává návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle z. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve vztahu k věcnému obsahu rozsudku soudu prvního stupně žalovaný nesouhlasil s výší náhrady pro žalobkyni a), když podle něho nebyly pro zvýšení základní částky na dvojnásobek dány důvody. Dále se vymezil proti závěru soudu, že přístup žalovaného k odškodnění byl obstrukční a cynický, pročež soud zvýšil nárok na odškodnění o 10 %. Zdůraznil, že při řešení odškodnění je v pozici státního subjektu přísně vázán zákonnou úpravou, přičemž do současnosti žádné krajské ředitelství policie ČR neodškodňovalo pozůstalé nad rámec služebního zákona. Jak vyplývá z postupu Okresního soudu v Hradci Králové v obou věcech, názory na pravomoc soudu k řízení ve věcech žalobou uplatněných nároků se navíc různí. Žalovaný současně zrekapituloval průběh řízení, podle něhož nelze přístup žalovaného v žádném případě považovat za obstrukční. Navrhl, aby odvolací soud jím napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil, neboť řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s tímto názorem žalovaného, nechť přezkoumá důvodnost výše odškodnění u všech žalobců a toto odškodnění přiměřeně sníží.

13. V rozsahu odvolání podaného žalovaným se odvolal též vedlejší účastník na jeho straně. Nad rámec odvolacích námitek žalovaného zdůraznil, že v případě zesnulého [jméno] [příjmení] došlo k úrazu při výkonu služby, za který je odpovědný pouze zaměstnavatel, kterým je žalovaný. Podle principů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 tak není možné po žalovaném uplatňovat další nároky na náhradu škody, které nejsou upraveny v § 98 a násl. služebního zákona. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť žalobcům bylo přiznáno plnění podle právního předpisu, který na daný právní vztah nelze aplikovat. Po věcné stránce odvolatel nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který výchozí rámcovou částku pro další modifikaci 500 000 Kč snížil z důvodu spoluzavinění poškozeného pouze o 20 %. Vzhledem ke zjištěnému průběhu dopravní nehody je totiž zjevné, že nepoužití bezpečnostních pásů mělo zcela zásadní vliv na rozsah poranění zesnulého [jméno] [příjmení], přičemž podle ustálené judikatury mělo být za těchto okolností odečteno spoluzavinění v rozsahu 50 %. Vedlejší účastník navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, VI a X změněn tak, že žaloba bude v tomto rozsahu zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka se vyjádřili žalobkyně a) a žalobce c). Poukázali na okolnost, že o věcné příslušnosti k projednání předmětné věci bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 263/2017-57 ze dne 26. 9. 2017 a nepřímo i zvláštním senátem v usnesení č. j. Konf 7/2020-78 ze dne 14. 1. 2022, kterým byly návrhy Okresního soudu v Hradci Králové a žalovaného na vyřešení kompetenčního sporu odmítnuty. Pokud odvolatelé podřizují postavení žalobců pod § 106 za použití § 109 odst. 1 služebního zákona a argumentují výsledkem řízení zahájeného pozůstalými po druhém policistovi [jméno] [příjmení], v jejich případě se jednalo o pozůstalou manželku příslušníka bezpečnostního sboru a nezaopatřené děti, na které předmětné ustanovení výslovně pamatuje. Otázka dalších nejbližších příbuzných, tzn. matky a bratra, na které tragická smrt příslušníka přímo dopadla s konkrétními následky, není ve služebním zákoně nijak řešena, a proto je potřebné najít zákonné ustanovení řešící problematiku odškodnění dalších příbuzných. Tím je konkrétně ustanovení § 2959 o. z. Jestliže odvolatelé argumentují judikaturou vztahující se k odškodnění nemajetkové újmy podle zákoníku práce, předchozí občanský zákoník a zákoník práce institut odškodnění útrap nezná, a tudíž ustanovení těchto právních norem včetně judikatury nelze na projednávanou věc aplikovat. Služební zákon upravuje specifické podmínky služebního poměru policistů, nemůže však omezit práva jiných osob garantovaná základní normou občanského práva. Odvolatelé se ztotožnili i se všemi závěry soudu prvního stupně vyslovenými ohledně stanovení výše odškodnění. Navrhli, aby bylo odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka odmítnuto, při jednání před odvolacím soudem pak požádali o jeho zamítnutí. Při jednání před odvolacím soudem vyjádření k odvolání dále doplnili o argument, že zákon o provozu na pozemních komunikacích umožňuje, aby vybrané složky záchranného systému nebyly v rámci v něm vyjmenovaných akcí připoutány, přičemž pokyn ohledně povinného připoutání nebyl krajským ředitelem Policie ČR v Královéhradeckém kraji (na rozdíl od Pardubického kraje) vydán. Dovozovali, že z tohoto důvodu by nemělo být ke zjištění, že [jméno] [příjmení] nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem, nikterak přihlíženo.

15. Žalovaný v replice k vyjádření žalobců a) a c) poukázal na okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu v předložené věci o otázce pravomoci bylo překonáno rozhodnutím odvolacího soudu ve věci sp. zn. 19 Co 418/2019-148, které posléze jako věcně správné potvrdil i Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 1261/2020-187 ze dne 30. 11. 2020. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 369/21 byla ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta. Účastníky řízení v dané věci byli pozůstalí po druhém policistovi [jméno] [příjmení], a to pozůstalá manželka a pozůstalá nezaopatřená dcera, které byly v plné výši odškodněny podle služebního zákona, a dále pozůstalý syn, který v době dopravní nehody již nebyl odkázán výživou na otce. Obě tato rozhodnutí vycházejí z ustálené judikatury, podle níž pravomoc k projednání a rozhodnutí ve věcech vyplývajících ze služebního poměru zákon nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný současně zdůraznil, že tato rozhodnutí se vztahují i na pozůstalého syna po [jméno] [příjmení], který je z hlediska hmotněprávních nároků ve stejném postavení jako žalobci. Dále poukázal na okolnost, že zvláštní senát se v usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu žalovaného na zahájení řízení o kompetenčním sporu v nyní přezkoumávané věci, nevyjádřil k jejímu meritu, ale řešil pouze procesní otázku přípustnosti podaných návrhů. Žalovaný s ohledem na zásadu, že v obdobných případech má být rozhodováno obdobně, setrval na svém stanovisku.

16. Všechna odvolání byla podána včas osobami k jejich podání oprávněnými (§ 201, § 204 o. s. ř.), přičemž odvolání žalobce c) obsahuje způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř. a odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka obsahují vedle tohoto odvolacího důvodu též odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal při nařízeném jednání jimi napadenou část rozsudku soudu prvního stupně včetně jemu předcházejícího řízení a dokazování doplnil o zjištění skutečností vzniklých po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. f/ o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce c) není opodstatněné, zatímco odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka jsou opodstatněná částečně.

17. Odvolací soud předně považuje za nezbytné shrnout, že po vydání nyní přezkoumávaného rozsudku soudem prvního stupně navrhli Okresní soud v Hradci Králové a žalovaný, aby zvláštní senát zřízený podle z. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl spor o pravomoc, který měl vzniknout mezi nimi a také Krajským soudem v Hradci Králové v této věci. Zvláštní senát usnesením ze dne 14. 1. 2022 č. j. Konf 7/2020-78 oba tyto návrhy odmítl s odůvodněním, že strany kompetenčního sporu, případně též účastník řízení se mohou úspěšně domáhat rozhodnutí zvláštního senátu o kompetenčním sporu jen tehdy, pokud takovýto spor mezi jeho stranami vznikl a ke dni rozhodování zvláštního senátu trvá. Podmínka trvání kompetenčního sporu však v daném případě splněna není, neboť Okresní soud v Hradci Králové již vyhlásil ve věci rozsudek, jímž je vázán, a nemůže tak činit žádné další úkony s výjimkou těch, které jsou mu umožněny v rámci odvolacího řízení. Stejně tak je řízení skončeno před služebním funkcionářem - ředitelem Krajského ředitelství Policie České republiky (dále jen„ KŘPČR“), který rozhodl o odvoláních žalobců podaných proti rozhodnutím služebního funkcionáře v prvním stupni a teprve poté podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Žádný z navrhovatelů tak již nemůže prosazovat svou pravomoc rozhodnout v předložené věci, neboť před nimi již neběží žádné řízení, ve kterém by tak mohli učinit. Zvláštní senát dodal, že tato okolnost nebrání tomu, aby otázka pravomoci byla řešena v dalším postupu v řízení, kdy se Krajský soud v Hradci Králové jako soud rozhodující v občanském soudním řízení bude zabývat odvoláními proti rozsudku soudu prvního stupně v této věci a shodný soud bude rozhodovat ve věcech správního soudnictví o správní žalobě žalobkyně a) a žalobce c) proti rozhodnutím ředitele KŘPČR. Z odůvodněnítohoto usnesení odvolací soud dále poukazuje na bod 17, v němž je konstatováno, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud rozhodující ve věcech správního soudnictví o správních žalobách žalobkyně a) a žalobce c) vedených pod sp. zn. 31 Ad 5/2020 a 31 Ad 4/2020 ve vyjádření ze dne 23. 6. 2021 nesouhlasil se stanoviskem navrhovatele 2/ ředitele KŘPČR, podle něhož může v posuzovaném případě o náhradě škody včetně nemajetkové újmy rozhodovat výlučně vedoucí funkcionář podle zákona č. 361/2003 Sb., neboť není pravdou, že by uvedený zákon upravoval nároky pozůstalých komplexně. Podle názoru správního senátu Krajského soudu v Hradci Králové o nárocích služebním zákonem neupravených má kompetenci rozhodovat obecný soud v občanskoprávním řízení.

18. Ve věci souvisejícího řízení vedeného před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 88/2019 odvolací soud ověřil, že proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019 č. j. 19 Co 418/2019-148, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ČR - Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje, podali žalobci dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 č. j. 21 Cdo 1261/2020-187 Nejvyšší soud s odkazy na svou judikaturu konstatoval, že v řízení uplatněné nároky mají bezpochyby časový, místní i věcný poměr k výkonu služby ve smyslu služebního zákona, neboť jejich základ spočívá ve služebním poměru zemřelého policisty (manžela a otce). Služební zákon nadto v části sedmé, hlavě III obsahuje komplexní úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby. Proti tomuto usnesení dovolacího soudu podali žalobci ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 369/21 Ústavní soud se v odůvodněnítohoto rozhodnutí zabýval též vztahem projednávané věci k rozhodnutí kompetenčního senátu sp. zn. Konf 11 /2018, jímž se obecné soudy zčásti inspirovaly, které však bylo v průběhu řízení zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/19. Podle Ústavního soudu však důvody rozhodnutí sp. zn. Konf 11 /2018 nepozbyly svoji legitimitu, neboť z ústavněprávního hlediska o srovnatelné nároky nejde, když z toho, že usnesení sp. zn. Konf 11 /2018 bylo Ústavním soudem zrušeno v kontextu práva na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., neplyne, že by v něm uvedená obecná východiska zvláštního senátu nebyla aplikovatelná pro nároky týkající se újmy vzniklé při výkonu služby. Ve věci stěžovatelů je totiž Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje žalováno z titulu existence služebního poměru policisty, který při výkonu služby zahynul, zatímco v případě řešeném v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 byla zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny, který dává zmíněnému nároku ústavní základ, aplikace zákona č. 361/2003 Sb. namísto zákona č. 82/1998 Sb. označena za nesystémovou. Ve věci stěžovatelů je tedy použití zákona č. 361/2003 Sb. logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby, podobně jako se v případě zaměstnance soukromého zaměstnavatele aplikují příslušná ustanovení zákoníku práce týkající se pracovního úrazu. Současně nejde o případ, ve kterém by služební zákon výslovně upravoval výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem. Jako nejpřiléhavější se proto jeví připodobnění tohoto případu k věcem služebního poměru vojáků z povolání, jimiž se již soudní praxe zabývala. Samotným závěrem o kompetenci správních orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v plné jurisdikci přezkoumatelná ve správním soudnictví, tak stěžovatelům újma nevzniká (viz body 21, 23, 24 a 26 odůvodněnínálezu sp. zn. I. ÚS 369/21).

19. Odvolací soud dále vyčkal rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci správních žalob podaných žalobkyní a) proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 20. 1. 2020 č. j. KRPH-13877-43/ČJ-2017-0500KR a žalobcem c) proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 20. 1. 2020 č. j. KRPH-107978-31/ČJ-2017-0500KR. Zjistil, že o správní žalobě žalobkyně a) bylo rozhodnuto rozsudkem č. j. 31 Ad 5/2020-192 ze dne 13. 4. 2022 a o správní žalobě žalobce c) bylo rozhodnuto rozsudkem z téhož dne č. j. 31 Ad 4/2020-121, jimiž byly obě správní žaloby zamítnuty. Z argumentačně totožných odůvodněníobou rozhodnutí se podává, že správní soud neshledal v postupu služebního funkcionáře v těchto věcech pochybení, které by mělo mít za důsledek neplatnost vydaných rozhodnutí z důvodu nedodržení lhůty, neboť se jedná o lhůtu pořádkovou, přičemž možnost ochrany před nečinností správního orgánu upravuje správní řád a žádný ze žalobců se ochrany proti nečinnosti správního orgánu nedovolal. Krajský soud dále odkázal na své předchozí rozhodnutí vydané v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ad 1/2020, jehož závěry jsou podle něho plně aplikovatelné pro toto řízení. Připomněl, že k rozhodnutí o nároku pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí příslušníka bezpečnostního sboru při výkonu služby je v souladu s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2019 č. j. 18 C 88/2019-107 příslušný správní orgán, a konstatoval i závěry odvolacího a dovolacího soudu v této občanskoprávní věci s tím, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1261/2020 bylo vydáno až po obou rozhodnutích správních orgánů v projednávané věci a po jejich napadení správní žalobou, přičemž potvrdilo správnost postupu a závěrů Okresního soudu v Hradci Králové i Krajského soudu v Hradci Králové v občanskoprávním řízení, tak i správních orgánů v uvedené věci. V nyní projednávané věci se proto krajský soud přiklonil k výše uvedenému názoru žalovaného, že je v případě zákona č. 361/2003 Sb. nutné přihlédnout k specifiku zákona o služebním poměru, který povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru vyvažuje některými výhodami, na straně druhé pak upravuje vlastní pravidla odškodňovacího procesu v případě pozůstalých, kdy konkrétně ve věci žalobkyně a) musí správní orgán respektovat podmínku soužití ve společné domácnosti poškozeného a jeho rodičů v době smrti a ve věci žalobce c) nemůže správní orgán rozšiřovat okruh pozůstalých po zemřelém příslušníkovi o v zákoně nevyjmenované osoby.

20. Odvolací soud při vědomí shora popsaných skutečností nastalých nově po vyhlášení přezkoumávaného rozsudku zvažoval, zda jsou nadále důvody pro řešení otázky pravomoci v dané věci, jak její možnost nastínil zvláštní senát v bodě 29 jeho usnesení ze 14. 1. 2022 č. j. Konf 7/2020-78. Dospěl k závěru, že vzhledem ke způsobu rozhodnutí o kasačních stížnostech žalobkyně a) a žalobce c) včetně způsobu jejich odůvodněnínení nadále pro podání návrhu na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi občanskoprávním oddělením a správním oddělením Krajského soudu v Hradci Králové důvod. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud řízení nezastavil a věc nepostoupil k rozhodnutí řediteli žalovaného jako věcně příslušnému správnímu orgánu, ale naopak o nárocích uplatněných žalobci v tomto řízení meritorně rozhodl. Soud prvního stupně svůj závěr o pravomoci soudu k projednávání a rozhodnutí této věci přesvědčivě odůvodnil pod bodem 4.2 odůvodněníjeho rozsudku, na které odvolací soud tímto plně odkazuje. Současně považuje za nezbytné zdůraznit stěžejní závěr soudu prvního stupně, podle něhož by měla soudní rozhodovací praxe zaručit, aby s osobami poškozenými nepřímo úmrtím policisty při výkonu služby bylo při odškodnění jejich nehmotné újmy zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, zda se na věc vztahuje zákon č. 361/2003 Sb. či nevztahuje. Soud prvního stupně též správně zdůraznil závěr odvolacího soudu obsažený v usnesení č. j. 19 Co 263/2017-57, že pokud byly v řízení uplatněny nároky, které služební zákon nezná, nelze uvažovat o tom, že by rozhodování o těchto nárocích bylo svěřeno služebnímu funkcionáři v řízení ve věcech služebního poměru dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

21. Správnost shora vysloveného závěru podporuje i výsledek řízení vedeného před kompetenčním senátem pod sp. zn. Konf. 11/2018 k návrhu ředitele Ochranné služby Policie České republiky na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 7 ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí navrhovatele. Zvláštní senát rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 11/2018-16, tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný služební funkcionář, když shledal, že rozhodování o kázeňském provinění příslušníka ozbrojeného sboru je rozhodováním v řízení o služebním poměru ve smyslu § 170 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a tedy výkonem služby podle § 1 odst. 4 písm. a/ téhož zákona. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů obsahuje přitom v § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody způsobené ozbrojeným sborem jeho příslušníku, a to včetně škody vzniklé porušením právní povinnosti při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním, tj. též při rozhodování v řízení o služebním poměru. Z komplexní úpravy odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby, vyplývá, že nelze uvažovat o aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu týchž škod. Právě tyto závěry vedly ke změně právního názoru senátu 19 Co Krajského soudu v Hradci Králové tak, že ve věci pozůstalých po policistovi [jméno] [příjmení] vedené před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 88/2019 shledal názor soudu prvního stupně o nedostatku jeho pravomoci k řízení o nárocích pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy věcně správným a usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 19 Co 418/2019-148 jeho usnesení o zastavení řízení a postoupení věci k projednání ČR - Krajskému ředitelství Královéhradeckého kraje potvrdil. Usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 11/2018-16 však Ústavní soud poté nálezem pléna ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 1/19 zrušil a věc vrátil zvláštnímu senátu k dalšímu řízení. Ústavní soud v odůvodněnísvého zrušovacího nálezu uvedl, že institut náhrady škody způsobené jednomu ze subjektů služebního poměru zakotvený v § 93 a násl. zákona o služebním poměru má, byť je služební poměr státně zaměstnaneckým vztahem, své kořeny v soukromoprávní úpravě. Obecná odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru předpokládá, že škoda příslušníkovi vznikla při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Deliktní odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru při výkonu služby podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru tedy v zásadě spočívá v odpovědnosti za materiální újmu způsobenou příslušníkovi sboru při plnění služebních úkolů a svou povahou se podobá odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů podle § 265 odst. 1 zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (viz bod 34). Oproti tomu rozhodování ve věcech služebního poměru je podle názoru Ústavního soudu výkonem veřejné moci. Služební funkcionář podle něj při rozhodování ve věcech služebního poměru vystupuje ve vrchnostenském postavení a rozhoduje o právech a povinnostech příslušníků bezpečnostního sboru; jedná se proto o zvláštní druh správního řízení. Poškozený má proto ústavně zaručené právo obrátit se na soud a tvrdit, že mu byla způsobena újma nezákonným výkonem veřejné moci, tedy právo na zákonné úrovni garantované v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny zákonem o odpovědnosti státu (viz bod 36). Zvláštní senát poté v předmětné věci rozhodl znovu usnesením ze dne 14. 1. 2022 č. j. Konf 11/2018-64 tak, že příslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy je soud. V odůvodněnítohoto usnesení zvláštní senát konstatoval, že je vázán závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, a je proto nucen odchýlit se od své předchozí rozhodovací praxe (zejm. usnesení ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 11/2018-16, ze dne 19. 6. 2019 č. j. Konf 13/2018-19 a ze dne 13. 11. 2019 č. j. Konf 17/2019-14), podle níž v případech škody způsobené příslušníku ozbrojeného sboru vydáním nezákonného rozhodnutí je k projednání a rozhodnutí příslušný služební funkcionář, a přiklonit se k závěru, že v uvedené věci je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Dále uvedl, že tento odklon od své judikatury považuje za aplikovatelný i v obdobných věcech do budoucna.

22. K výše popsanému průběhu a výsledku řízení vedeného kompetenčním senátem pod sp. zn. Konf 11 /2018 odvolací soud konstatuje, že i v něm se nakonec uplatnil právní názor, jímž se dosud řídily soudy obou stupňů v nyní přezkoumávané věci, a to že úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou ozbrojeným sborem jeho příslušníku, včetně škody vzniklé porušením právní povinnosti při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním, zakotvenou v § 98 a násl. služebního zákona, nelze považovat za komplexní, ale v případech nároků tímto zákonem neupravených je třeba zvažovat, zda je není možno se opřít o normy soukromého práva.

23. V předložené věci se jedná o situace, kdy žalobci jsou sice pozůstalými osobami po policistovi [jméno] [příjmení] zesnulém dne [datum] při výkonu služby, současně se však nemohou domoci jakéhokoli odškodnění po žalovaném v režimu služebního zákona, neboť podle § 109 odst. 1 služebního zákona náleží jednorázové odškodnění pozůstalých pouze pozůstalému manželovi příslušníka a nezaopatřenému dítěti a dále každému rodiči příslušníka, jestliže s ním žil v domácnosti. Nepřísluší tudíž ani jeho rodiči, pokud s ním v době smrti nežil ve společné domácnosti, ani jeho sourozenci. Na nároky těchto pozůstalých osob je podle přesvědčení odvolacího soudu třeba hledět obdobně jako na nároky pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu, jimž nevznikl nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 378 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen„ zákoník práce“). Takovéto srovnání nabízí odůvodněnínálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 1/19, podle něhož institut náhrady škody způsobené jednomu ze subjektů služebního poměru zakotvený v § 93 a násl. zákona o služebním poměru má, byť je služební poměr státně zaměstnaneckým vztahem, své kořeny v soukromoprávní úpravě, přičemž se svou povahou podobá odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů podle § 265 odst. 1 zákoníku práce (viz bod 34), a tohoto přirovnání se koneckonců domáhal i žalovaný v tomto řízení. Proto podle přesvědčení odvolacího soudu lze na předloženou věc aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 10. 3. 2020 sp. zn. 21 Cdo 710/2019, podle nichž děti zaměstnance zemřelého v důsledku pracovního úrazu, jimž nevznikl nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce, mohou mít právo na náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do svého práva na soukromí v souvislosti s úmrtím svého otce za podmínek uvedených v § 2910 větě první o. z. Nejvyšší soud v odůvodněnítohoto rozhodnutí připomněl platnou právní úpravu i recentní judikaturu a vysvětlil, že způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí rodiny, tedy do absolutního osobnostního práva, které požívá právní ochrany (§ 81 odst. 2 o. z.). Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do tohoto práva je však v současné době možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle § 2894 a násl. o. z. Stanoví-li zákon povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu, posoudí se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (§ 2894 odst. 2 o. z.). Z toho plyne, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá (§ 2911 o. z.). Vznikla-li nemajetková újma nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají člověku, jehož osobnost byla dotčena, povinnost odčinit nemajetkovou újmu se poměrně sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na nemajetkové újmě jen zanedbatelným způsobem, újma se nedělí (srov. § 2918 o. z.). Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ustanoveními § 2951 a násl. o. z.

24. Soud prvního stupně tedy žalobami uplatněné nároky nesprávně přímo podřadil pod ustanovení § 2959 o. z., aniž by se předtím výslovně zabýval splněním předpokladu odpovědnosti žalovaného za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům spočívajícího v zaviněném porušení povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Je však zřejmé, že po zjištění okolností, za nichž [jméno] [příjmení] zemřel, ani tento soud nepochyboval o zaviněném porušení povinnosti policistou, který služební vozidlo žalovaného při dopravní nehodě dne [datum] řídil, neboť bylo prokázáno, že ten nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci na místě a nepříznivým povětrnostním podmínkám, za což byl odsouzen v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 33 T 90/2016 za nedbalostní přečin. Podle ustanovení § 2914 věty prvé o. z. pak platí, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jimi způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Na základě tohoto ustanovení je pak zavinění jiného příslušníka Policie ČR, tedy osoby v postavení zaměstnance, přičitatelné přímo žalovanému, který se koneckonců ani odpovědnosti za smrt příslušníka policie [jméno] [příjmení] nevyhýbá a pouze namítá, že žalobci nejsou pozůstalými, které by měl odškodnit podle služebního zákona. Zbylá část právního posouzení věci soudem prvního stupně je pak co do základu nároku zcela správná, když na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 2951 odst. 2 a násl. o. z., správně uzavřel, že žalobcům náleží náhrada imateriální újmy za zásah do jejich rodinného života dle § 2956 ve spojení s § 2959 občanského zákoníku, a správně též odkázal na metodiku náhrady nemajetkové újmy formulovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2016, podle něhož by za základní částku náhrady v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) měl být považován dvacetinásobek průměrné mzdy. Soud prvního stupně též správně vycházel ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 85/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům formulovaným ve výše citovaném rozsudku trestního senátu, současně však zdůraznil princip proporcionality. Soud prvního stupně správně stanovil i základní částku náhrady ve výši 500 000 Kč, když průměrná mzda v národním hospodářství za rok 2013 činila 25 128 Kč měsíčně (její dvacetinásobek tak činí 502 560 Kč). Odvolací soud proto plně odkazuje na příslušnou část odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně vztahující se k určení výše základní částky náhrady.

25. Soud prvního stupně však podle přesvědčení odvolacího soudu nesprávně posoudil kritéria modifikace základní částky odškodnění, jak jsou stanovena demonstrativně v ustanovení § 2957 o. z. a rozvedena v závěrech rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018 a v řadě dalších rozhodnutí zejména senátu 25 Cdo Nejvyššího soudu. Judikatura ve srovnatelných případech ztráty citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé, stanovila v občanskoprávních věcech jako ospravedlnitelnou výši náhrady rozpětí mezi 240 000 až 500 000 Kč, a to pro typové (neutrální) případy. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je dle zmíněných rozhodnutí posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Za okolnosti, jež je třeba zohlednit na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je tedy kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva apod.), b) jeho majetkové poměry a c) míra zavinění, event. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zřetelné, že postoj odpovědné osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopad nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné též přihlížet k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků. Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem, aby tato odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti.

26. Odvolací soud předně nesdílí závěry soudu prvního stupně přijaté ohledně okolností, jež je třeba zohlednit na straně poškozeného, jimiž jsou intenzita vztahu jednotlivých žalobců se zemřelým policistou, věk zemřelého a pozůstalých a otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Ve vztahu k žalobkyni a) - matce zesnulého policisty - odvolací soud dospívá na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že odpovídající rozsah jí náležející náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké vystihuje právě základní částka odškodnění, tj. 500 000 Kč. Se zesnulým synem měla zajisté velmi vřelý vztah, neboť ho vychovala, šlo však o dospělého muže, který již několik let žil ve vlastní domácnosti s partnerkou, a žalobkyně a) na něm nebyla existenčně závislá. Jakákoliv modifikace základní náhrady spočívající v jejím zvýšení z důvodů na straně poškozeného tudíž odvolacímu soudu připadá jako nedůvodná. Žalobkyně nebyla ani očitým svědkem škodní události a nebyla s jejími následky bezprostředně konfrontována. Pokud se jedná o žalobce b) - otce zesnulého policisty, v řízení bylo prokázáno, že rodiče zesnulého policisty byli rozvedeni a žalobce b) jej nevychovával, je tedy zřejmé, že jeho nemateriální újma musí být ohodnocena podstatně níže, než nemateriální újma žalobkyně a). Odvolací soud proto shledává jako přiměřenou náhradu jeho nemajetkové újmy částku 300 000 Kč. Pokud se jedná o žalobce c) - bratra zesnulého policisty, v jeho případě soud prvního stupně opomněl vyjít ze zásady, že při určování výše zadostiučinění za duševní útrapy se bere za východisko člověk s běžným, obvyklým emocionálním způsobem prožívání různých životních situací. Žalobce c) byl dospělý, výdělečně činný bratr zesnulého policisty, který v rozhodné době žil ve společné domácnosti s partnerkou a dítětem. Vzhledem k sourozenecké vazbě současně není jeho postavení srovnatelné ani s postavením jeho matky, ani s postavením jeho otce, kteří přišli o dítě, což je pro rodiče, jak správně zdůraznil soud prvního stupně, největší životní trauma. Odvolací soud současně musí odhlédnout od trvalých následků spočívajících ve zhoršení jeho zdravotního stavu, jichž se žalobce c) dovolává, neboť ty se vymykají důsledkům běžného, obvyklého emocionálního způsobu prožívání takovéto životní situace. Za přiměřenou výši náhrady proto odvolací soud v případě žalobce c) považuje částku 200 000 Kč.

27. Odvolací soud nemůže přisvědčit ani závěrům soudu prvního stupně, že jsou důvody pro zvýšení základní částky náhrady 500 000 Kč o 10 %, tedy o 50 000 Kč, pro nevstřícný postoj žalovaného k poskytnutí náhrady. Jak žalobci, tak žalovaný i vedlejší účastník znají právní peripetie celé této věci, v níž nebyla dosud ani vyššími soudy jednoznačně vyřešena otázka pravomoci k rozhodnutí o škodních nárocích žalobců. V těchto souvislostech odvolací soud poukazuje na rozpor mezi právními názory na tuto problematiku vyslovenými soudci správního oddělení Krajského soud v Hradci Králové jednak ve vyjádření v kompetenčním sporu sp. zn. Konf 7/2020, jednak v rozsudcích sp. zn. 31 Ad 4/2020 a sp. zn. 31 Ad 5/2020, a dokonce i na rozpor mezi závěry vyslovenými Ústavním soudem jednak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, jednak v usnesení sp. zn. I. ÚS 369/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost pozůstalých po druhém zesnulém policistovi při téže dopravní nehodě [jméno] [příjmení], ve vztahu k jeho zletilému zaopatřenému synovi [jméno] [příjmení], ohledně jehož nároku na náhradu nemajetkové újmy by se podle přesvědčení odvolacího soudu měly uplatnit totožné závěry, jaké přijal odvolací soud v nyní přezkoumávané věci. Žalovaný též přiléhavě poukazuje na okolnost, že řízení bylo přerušeno do pravomocného ukončení trestního řízení vedeného vůči policistovi - řidiči havarovaného vozidla, následně muselo být vyčkáno výsledku kompetenčního řízení zahájeného současně soudem prvního stupně a žalovaným a konečně i odvolací soud vzhledem k sporné otázce orgánu věcně příslušného k rozhodnutí o nárocích žalobců vyčkával na rozhodnutí správního soudu o správních žalobách žalobců a) a c). Podle přesvědčení odvolacího soudu nelze přihlédnout ani k žádným jiným okolnostem, jež by se daly přičíst původci zásahu, a to ani ve směru její redukce, neboť lítost žalobcům žalovaný projevil až při jednání před odvolacím soudem, ani ve směru zvýšení základní částky kvůli formě zavinění a majetkovým poměrům škůdce, když se jednalo o nedbalostní zavinění jiného příslušníka policie a žalována je rozpočtová organizace státu.

28. Soud prvního stupně naopak správně přihlédl ke spoluzavinění zesnulého policisty, který nebyl v době dopravní nehody připoután bezpečnostními pásy. Z jeho strany došlo k porušení obecné prevenční povinnosti, neboť se nejednalo o případ, kdy mu zákonná úprava dovolovala nebýt připoután v rámci předpokládaného zásahu, ale jednalo se o běžnou jízdu v zimním zasněženém klikatém terénu, takže se dalo rozumně očekávat, že připoutáním bezpečnostními pásy by se dalo předejít případné škodě, nebo alespoň snížit její rozsah. Odvolací soud současně považuje námitky vedlejšího účastníka, který se dovolává spoluzavinění zemřelého policisty z důvodu nepřipoutání bezpečnostními pásy v rozsahu 50 %, za nedůvodné a naopak snížení základní částky o 20 % soudem prvního stupně považuje za zcela odpovídající. Jak totiž vyplývá z odůvodněnírozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 5. 2018 č. j. 33 T 90/2016-696, jímž byl obžalovaný [jméno] [jméno] shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, jehož podstatný obsah byl odvolacím soudem k důkazu zopakován, podle posudku o prohlídce a pitvě [jméno] [příjmení] by [jméno] [příjmení] za předpokladu, že by byl v době vzniku nehodového děje ve vozidle připoután funkčními bezpečnostními pásy, sedíc na předním sedadle spolujezdce, mohl utrpět těžká poranění, která by ho mohla bezprostředně ohrožovat na životě. Je tedy velmi pravděpodobné, že i v případě připoutání bezpečnostními pásy by byl [jméno] [příjmení] přinejmenším velmi vážně zraněný, přičemž není ani vyloučeno, že by taktéž došlo k jeho smrtelnému zranění. Závěr soudu prvního stupně o spoluzavinění zesnulého [jméno] [příjmení] v rozsahu 20 % proto považuje odvolací soud za zcela správný. Odvolací soud tudíž shledal důvodnou pouze redukci základní výše nároku, způsob jejího stanovení popsal odvolací soud výše, u každého ze žalobců o 20 %, tzn. u žalobkyně a) z částky 500 000 Kč na 400 000 Kč, u žalobce b) z částky 300 000 Kč na 240 000 Kč a u žalobce c) z částky 200 000 Kč na 160 000 Kč.

29. Na podporu správnosti právních úvah, na jejichž základě dospěl ke stanovení konečné výše náhrady nemajetkové újmy pro každého ze žalobců, odvolací soud poukazuje na výše částek jednorázového odškodnění, které žalobce přiznal ve správním řízení pozůstalým po policistovi [jméno] [příjmení], jejichž nárok byl podřaditelný pod § 109 služebního zákona Nezletilé nezaopatřené dceři zesnulého policisty byla k 31. 7. 2020 vyplacena částka 956 744 Kč s tím, že do února 2023 jí bude vyplácena náhrada nákladů pozůstalých na výživu ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, a manželce zesnulého policisty byla vyplacena částka 706 649 Kč (viz sdělení žalovaného konstatované pod bodem 12 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 369/21). Vzhledem k tomu, že účelem dílčího nároku na náhradu škody (újmy) podle § 109 služebního zákona je nejen odčinění nemajetkové (zejména citové) újmy, která těmto nejbližším příbuzným příslušníka bezpečnostního sboru vznikla v souvislosti s jeho smrtí, ale i jednorázové zmírnění sociálních dopadů jeho smrti do sféry jeho nejbližších příbuzných, se kterými zemřelý příslušník prostřednictvím příjmu ze svého zaměstnání sdílel (byl povinen sdílet) náklady na jejich životní potřeby a aktivity a kteří jsou náhlým výpadkem tohoto příjmu potenciálně nejvíce zasaženi, považuje odvolací soud výši náhrady nemateriální újmy žalobcům, kteří na jejich zesnulém synovi a bratrovi nebyli hmotně závislí, za odpovídající.

30. K částkám náležejícím žalobcům jako náhrada nemajetkové újmy žalobcům je třeba přiznat úrok z prodlení počítaného ode dne následujícího po dni, v němž nastala splatnost pohledávek žalobců podle výzev k plnění doručených samostatně každým z nich žalovanému. Pokud jde o námitku žalovaného ohledně splatnosti požadované náhrady, odvolací soud připomíná, že podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) již nejsou dána omezení ohledně splatnosti imateriální újmy tak, jak tomu bylo v zákoně č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), a tedy náhrada imateriální újmy je splatná ode dne následujícího po dni, kdy byla povinná osoba k náhradě újmy vyzvána.

31. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. ve výrocích II, VI a X napadených odvoláními žalovaného a vedlejšího účastníka pouze v částech, jimiž byla žalobkyni a) přiznána částka 400 000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částka 240 000 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částka 160 000 Kč s příslušenstvím (výroky I, III a V), zatímco ohledně žalob žalobkyně a) o zaplacení další částky 550 000 Kč s příslušenstvím, žalobce b) o zaplacení další částky 210 000 Kč s příslušenstvím a žalobce c) o zaplacení další částky 90 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tak, že žaloby v této části zamítl (výroky II, IV a VI).

32. Současně s částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před ním. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že každá strana měla ve věci úspěch pouze částečný. Pokud se jedná o žalobcům přiznanou náhradu nemateriální újmy, zde odvolací soud připomíná, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdci uhradit mu nemateriálním újmu, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím žalované plnění nebo jeho výše (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2014). O nákladech řízení před okresním soudem proto odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VII).

33. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu citované v předchozím odstavci podle principu, že žalobci byli v odvolacím řízení plně úspěšní. Pro žalobkyni a) a žalobce c) vykonal jejich společný zástupce v řízení dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka a účast při jednání před odvolacím soudem. Odměna za úkon právní služby spočívající v sepisu odvolání žalobce c) nebyla jeho zástupci přiznána, neboť toto odvolání nebylo úspěšné. Odměna za úkon právní služby stanovená podle § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) činí 3 100 Kč, přičemž s ohledem na zastupování dvou klientů bylo třeba ji podle § 12 odst. 4 a. t. snížit u každého ze žalobců o 20 %. Žalované straně proto bylo uloženo nahradit každému z nich částku 5 440 Kč, tzn. 2 x 3 100 + 2 x 300 = 6 800 - 20 % (výroky VIII a X). Zástupce žalobce b) vykonal v odvolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v jeho účasti při odvolacím jednání, na odměně advokáta mu tak náleží 3 100 Kč a na paušální náhradě 300 Kč, celkem 3 400 Kč (výrok IX). Odměn za vyjádření v kompetenčním sporu mu nebyla přiznána, neboť se nejednalo o další stupeň tohoto občanskoprávního řízení.