19 Co 504/2024 - 69

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený [tituly před jménem]. [jméno FO], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2024, č. j. 26 C 110/2024-46, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve vyhovujícím výroku I. mění jen tak, že se žaloba co do částky 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 27. 7. 2024 do zaplacení zamítá, jinak se tento výrok potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 25 508 Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci 34 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 27. 7. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a ve zbytku, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 166 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 19. 7. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 34 000 Kč od 19. 7. 2024 do 26. 7. 2024, žalobu zamítl (výrok II.). Žalované bylo dále uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 848 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno a v jehož rámci měl být opakovaně nezákonně obviněn ze závažné trestné činnosti, jež však následně neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Žalobci byla ze strany žalované jako forma satisfakce poskytnuta pouhá omluva. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že konstatování porušení práva spolu s omluvou, kterou již žalobci mimosoudně poskytla, považuje za dostatečnou formu satisfakce. Ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání vznesla námitku promlčení nároku.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud I. stupně skutková zjištění, že usnesením [orgán] ze dne 14. 11. 2022, č. j. [číslo], bylo zahájeno první trestní stíhání žalobce pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Na základě stížnosti podané žalobcem však bylo uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 5. 12. 2022, č. j. [spisová značka], přičemž [orgán] bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl; toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 12. 2022. Usnesením [orgán] ze dne 20. 3. 2023, č. j. [číslo], doručeným žalobci dne 21. 3. 2023, bylo poté [podezřelý výraz] stíhání žalobce opětovně zahájeno, aby jej posléze znovu Okresní státní zastupitelství v [adresa] zrušilo, a to usnesením ze dne 1. 8. 2023, č. j. [spisová značka]; toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 8. 2023. Na základě účastnické výpovědi žalobce soud I. stupně dále uzavřel, že žalobce byl v trestní věci po obvinění i předtím aktivní, spolupracoval s [orgán]. [orgán] se na žalobce, resp. jeho bankovní účty dotazoval u bank, což bylo pro žalobce stresující, neboť pro banky byl v tu chvíli potencionálním zlodějem. Věc se rozšířila také ve městě [adresa], kde žalobce bydlí, probírána byla rovněž na veřejném jednání obecního zastupitelstva, jehož byl žalobce nedlouho předtím členem a kde působila jeho bývalá manželka. Poté se žalobce na trestní stíhání začalo vyptávat jeho okolí, neboť jej znali jako člověka, který 30 let řídil školu. [orgán] informovala o trestním stíhání žalobce také zřizovatele školy, jenž se následně začal žalobce dotazovat na jeho hospodaření s finančními prostředky školy, což bylo pro žalobce opět nadmíru stresující. Řízení se táhlo tři roky a bylo podle žalobce příčinou zhoršení jeho zdravotního stavu, neboť musel začít navštěvovat endokrinologa a kardiologa. Ti sice jednoznačně neurčili, že míra stresu, kterou žalobce prožíval, je důvodem těchto obtíží, ale možné to je. Žalobce měl neshody také se svou manželkou, s níž se nakonec dohodli na rozchodu.

4. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou ve vztahu k satisfakčnímu nároku žalobce za trestní stíhání vedené na základě usnesení č. j. [číslo] je důvodná. Ve vztahu v pořadí k druhému trestnímu stíhání žalobce vedenému na základě usnesení ze dne 20. 3. 2023 a skončenému 1. 8. 2023 prvostupňový soud naopak konstatoval, že žalobci v souvislosti s [podezřelý výraz] stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, vznikla nemajetková újma podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 1, odst. 2 OdpŠk a došlo k zásahu do žalobcových osobnostních práv. Trestní stíhání podle soudu I. stupně zasáhlo do žalobcovy pracovní činnosti, rodinných vztahů a také vztahů s ostatními obyvateli města, neboť musel jako bývalý zastupitel čelit otázkám ohledně trestního stíhání ze strany spoluobčanů, stejně jako zřizovatele školy, v níž byl ředitelem. Žalobce dále trpěl a trpí kardiologickými a endokrinologickými problémy, které jej provázely celým trestním stíháním, a ačkoli nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by tyto potíže žalobci vznikly jen v příčinné souvislosti s trestním stíháním, do jeho zdravotní sféry podle soudu I. stupně jednoznačně zasáhly. Soud I. stupně proto považoval za částku adekvátní nemajetkové újmě vzniklé žalobci 34 000 Kč. Zohlednil přitom délku trestního stíhání, které trvalo čtyři měsíce, stejně jako skutečnost, že žalobci v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody 2-8 let, neboť byl obviněn pro trestný čin podvodu dle § 209, odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku. Soud I. stupně dále porovnal věc žalobce s obdobnými případy, které v minulosti projednával, zejména s věcí sp. zn. [spisová značka], v níž mělo trestní stíhání trvat obdobnou dobu, hrozil zde trest odnětí svobody za stejný trestný čin a došlo zde k zásahům do zdravotní sféry žalobce, ohroženo bylo jeho podnikání. Žalobce ve věci sp. zn. [spisová značka] měl obavy ze ztráty podnikání a ze zrušení pobytu, neboť se jednalo o cizince. Také s ohledem na tato zjištění proto považoval soud prvého stupně částku 34 000 Kč za přiměřenou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala v rozsahu jeho výroků I. a III. odvolání žalovaná. Namítala, že soud I. stupně učinil závěr, že předmětné trestní stíhání zasáhlo do pracovního života žalobce, aniž by byl tvrzen, natož prokázán konkrétní zásah s výjimkou toho, že žalobce byl v práci na trestní stíhání dotazován, což mu mělo být nepříjemné. Každé trestní stíhání přitom představuje omezení souhrnu osobnostních práv (nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. [spisová značka] a každému bezúhonnému člověku je do jisté míry nepříjemné. Podobně žalovaná nesouhlasila s tím, že by trestní stíhání mělo relevantním způsobem zasáhnout do vztahu žalobce s jeho sousedy a okolím, neboť také těmi měl být na trestní stíhání podle svých tvrzení opět toliko dotazován. Podle rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 16. 2. 2023, č. j. [spisová značka], pak spolu žalobce a jeho manželka nežili již od srpna 2021, tedy déle než rok před vydáním prvního nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání. Zásah do žalobcova rodinného života v důsledku vedeného trestního stíhání tak podle žalované nenastal. O příčinné souvislosti zdravotních problémů žalobce a jeho trestního stíhání uvedl sám prvostupňový soud, že prokázána nebyla. Žalovaná je tedy názoru, že žádný zásah do osobnostních práv žalobce a jeho nemajetková újma nebyly prokázané, pročež odvolacímu soudu navrhla napadený rozsudek změnit tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

6. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání nad rámec tvrzení vznesených před soudem I. stupně namítl, že dopad trestního stíhání je třeba diferencovat i podle pozice a role, kterou člověk ve společnosti zastává. Žalobce byl v době nezákonného trestního stíhání a prošetřování v pozici ředitele školy, tedy veřejné osoby, která řídí značný počet podřízených pracovníků veřejné sféry, spravuje veřejné prostředky v řádu desítek milionů a je známá v obci pro své veřejné působení v zastupitelstvu. Na tuto osobu klade veřejnost i nadřízené orgány právem větší nároky na bezúhonnost a morální integritu a společenská pozice a postavení žalobce bylo nezákonným trestním stíháním více ohroženo, obzvláště když byl opakovaně obviňován ze závažného majetkového trestného činu podvodu. Ve vztahu k vlivu trestního stíhání na rozpad jeho manželství žalobce uvedl, že rozvodové rozsudky v případě nesporného rozvodu neobsahují skutečné důvody rozpadu manželství, ale zpravidla jen sadu obvyklých formálních příčin. I bez konkrétních důkazů si lze představit, co takové nezákonné trestní stíhání způsobí na psychickém stavu dosud bezúhonného člověka, neboť žalobce nebyl nikdy trestně stíhán, ani řešen v přestupkovém řízení, snad kromě dopravních přestupků. Odvolacímu soudu proto žalobce navrhl, aby prvostupňový rozsudek v části napadené odvoláním potvrdil.

7. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu odvoláním napadeném, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti opodstatněné.

8. Odvolací soud předesílá, že podle žalobních tvrzení bylo předmětem řízení jen v pořadí druhé trestní stíhání. V pořadí prvé trestní stíhání vylíčil žalobce pouze pro dokreslení situace. Závěr soudu I. stupně o tom, že nárok ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání je promlčen, je tak zcela nadbytečný.

9. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

10. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu mohou zpravidla indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy faktory jako povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného a okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

12. V řízení o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Je pak na poškozeném, aby vznik konkrétní nemajetkové újmy při uplatňování nároku na zadostiučinění tvrdil, a bude-li tvrdit něco, co nebývá obvyklým následkem, bude muset prokázat (označit k tomu potřebné důkazní prostředky) vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem.

13. Je obecně známé a soudní judikaturou dovozované, že „…každé trestní[Anonymizováno]stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, N 108/49 SbNU 567, § 33).

14. V řízení před soudem I. stupně zůstalo nesporným, že v projednávané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to usnesení [orgán] ze dne 20. 3. 2023, č. j. [číslo]; že v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla žalobci nemajetková újma a že tuto újmu žalovaná odčinila ve formě konstatování porušení práva a poskytnutím omluvy. Spornou zůstala forma zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kdy podle žalované je vzhledem k okolnostem případu již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy zcela postačující.

15. Soud I. stupně považoval za prokázaný dopad vedeného trestního řízení na žalobcovo zdraví, a to v podobě blíže nespecifikovaných kardiologických a endokrinologických potíží. Jak ovšem namítala také strana žalovaná, prvostupňový soud dovodil tento závěr pouze z účastnické výpovědi žalobce, jenž navíc sám uvedl, že ani jeho ošetřující lékaři jednoznačně neurčili, že by stres, jenž žalobce v souvislosti s trestním stíháním prožíval, byl důvodem těchto žalobcových obtíží. O souvztažnosti trestního stíhání vedeného proti své osobě a svých zdravotních problémů žalobce toliko uvedl, že „je to možné“. Dopad vedeného trestního řízení na zdraví žalobce neprokázal ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutém žalobci odvolacím soudem v rámci odvolacího jednání dne 19. 3. 2025.

16. Obdobně ani příčinná souvislost mezi tvrzenými dopady trestního stíhání a žalobcovým rodinným životem nebyla ve věci prokázána. Po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., poskytnutém žalobci odvolacím soudem v rámci odvolacího jednání dne 19. 3. 2025, žalobce žádné důkazy k takovému tvrzení neoznačil a zároveň učinil nesporným tvrzení žalované, že podle odůvodnění rozvodového rozsudku s manželkou nežili již od srpna 2021, tedy již rok a půl před vydáním nezákonného rozhodnutí.

17. Jediným faktorem vzatým soudem I. stupně při stanovení výše relutární satisfakce v úvahu, jenž by také podle soudu odvolacího měl být při stanovení výše náhrady zohledněn, tak byla újma žalobce spojená s jeho povoláním ředitele místní základní školy. Žalobci lze v tomto ohledu přisvědčit, že na takovouto osobu jsou kladeny určité nadstandardní morální předpoklady, pročež i zde jej mohlo neoprávněné trestní stíhání mimořádně ovlivnit a být pro něj větší zátěží než pro osobu ve srovnatelné situaci, ale s odlišným zaměstnáním.

18. Odvolací soud tedy shrnuje, že po přezkumu jednotlivých žalobních tvrzení neshledal žádný speciální dopad nezákonně vedeného trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, s výjimkou jeho pověsti ředitele lokální základní školy. Uvedl-li žalobce dále, že byl na trestní stíhání dotazován svými sousedy a okolím, jedná se o průvodní rys každého trestního stíhání, jenž nelze považovat za speciální či mimořádné povahy, a dále kvůli němu navyšovat výši žalobcovy peněžité satisfakce není proto bez dalšího možné. Je pravdou, že okolí, jež se mohlo žalobce na trestní stíhání vyptávat, mohlo být širší a umocněné účastí žalobce v obecním zastupitelstvu, nicméně takováto korelace je určitým rizikem, jež každý veřejný činitel dobrovolně podstupuje, neboť z podstaty jím kýžené veřejné funkce musí dávat všanc určitou míru svého soukromí. V případě veřejně činné osoby sice může dojít ke vzniku svébytné nemajetkové újmy spočívající typicky v medializaci (byť i jen opět v lokálním měřítku) případu, takovouto skutečnost však žalobce v předmětné věci ani netvrdil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013).

19. Dále bylo nutné vzít v úvahu, že trestní stíhání žalobce v započitatelné době trvalo 133 dní a žalobce byl stíhán pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jenž měl být spáchán ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a za nějž měl žalobci hrozil trest odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let. Zde pak přichází na řadu soudem I. stupně provedená odškodňovací komparace (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), na jejímž základě dospěl k částce ve výši 34 000 Kč. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] šlo o „zcela identický případ“, když ve zde řešené věci trvalo trestní řízení přibližně čtyřikrát kratší dobu a vůbec nedospělo do fáze trestního řízení před soudem, neboť – na rozdíl od věci sp. zn. [spisová značka] – bylo skončeno zrušením již samotného usnesení o zahájení trestního stíhání.

20. Vzhledem k tomu, že další odkazy soudu I. stupně nebyly pro účely komparace dostatečně obdobné věci předmětné a účastníci řízení na výzvu odvolacího soudu žádné srovnávací materiály neoznačili, přihlédl dále odvolací soud k rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 4. 2014, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 9. 2014, č. j. [spisová značka], a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. [spisová značka]. V odkazované věci trvalo trestní stíhání pro přečin vydírání a krádeže 435 dnů, skončilo zprošťujícím rozsudkem a žalobci zde hrozil trest nepodmíněného odnětí svobody ve výši až 4 let. Žalobce tehdy neprokázal žádnou z okolností, která by měla nepříznivý následek v jeho osobnostní sféře, a musel se proto nakonec spokojit s přiměřeným zadostiučiněním v podobě konstatování porušení práva. Taktéž rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 11. 2016, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 4. 2017, č. j. [spisová značka], bylo ve vztahu k tehdy projednávanému nároku na náhradu nemajetkové újmy za dostatečné označeno toliko konstatování nezákonnosti trestního stíhání, vedeného pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Tamnímu žalobci tak hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2 až 8 let, přičemž trestně stíhán byl po dobu 415 dnů a řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ani v tomto případě nebyl prokázán významnější zásah do žalobcovy osobnostní sféry ani do jeho dobrého jména v obchodních vztazích, neboť nedošlo k medializaci jeho kauzy. Žalobce byl rovněž z trestněprávního hlediska bezúhonný a nepodmíněný trest odnětí svobody mu tak hrozil spíše jen hypoteticky.

21. Je přitom evidentní, že věc sp. zn. [spisová značka] byla oproti věci projednávané odvolacím soudem vedena po podstatně delší dobu a dostala se i do fáze trestního řízení před soudem, zatímco tehdejšímu žalobci naopak hrozil mírnější trestněprávní postih. Ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo trestní stíhání tamního žalobce obdobně vedeno po podstatně delší dobu a opět skončilo až zprošťujícím rozsudkem, žalobci však v tomto případě hrozil již stejně přísný trest odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let. V obou případech nebyly rovněž shledány žádné speciální zásahy do osobnostních sfér žalobců. Naopak, oproti věci předmětné, žalobci ani v jednom z odkazovaných satisfakčních řízeních nebyli osobami veřejně činnými s pociťovanými dopady do této oblasti.

22. Odvolací proto dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem daného případu se samotné konstatování porušení práva spolu s omluvou (byť se také jedná o zákonem uznávané formy zadostiučinění) nejeví jako dostačující zadostiučinění za újmu, která žalobci v souvislosti s jeho trestním řízením vznikla. Soud I. stupně tak správně žalobci přiznal satisfakci rovněž v peněžité formě. Výše náhrady vzniklé nemajetkové újmy žalobci se musí v této věci pohybovat přibližně uprostřed mezi rozhodnutími ve věci sp. zn. [spisová značka] na jedné straně a sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka] na straně druhé. Jako přiměřené zadostiučinění se proto jeví odvolacímu částka 20 000 Kč. Žalobce mohl být v průběhu trestního stíhání nucen konfrontovat své výhledy, plány a úmysly s možností odsouzení za jednání, jež nespáchal, a celou situaci tak mohl vnímat úkorně a bolestně. Vzhledem k domnělému naplnění kvalifikované skutkové podstaty „zločinu“ podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku hrozil žalobci také (byť vzhledem k žalobcově bezúhonnost stejně jako ve věci sp. zn. 28 C 73/2016 spíše hypotetický) relativně vyšší trest odnětí svobody. Ohrožena mohla být jeho pověst jakožto mravně způsobilého ředitele základní školy. Trestní stíhání naopak trvalo kratší dobu, bylo skončeno ve fází přípravného řízení a jiný speciální dopad do žalobcovy osobností sféry nebyl v relevantním období ve věci zjištěn.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený vyhovující výrok I. rozsudku soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil jen tak, že žalobu co do částky 14 000 Kč s příslušenstvím zamítl, co do zbylé částky 20 000 Kč s příslušenstvím jej pak podle § 219 o. s. ř. coby věcně správný potvrdil.

24. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

25. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal žalobci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014). Celková částka 25 508 Kč se skládala z odměny právního zástupce žalobce ve výši stanovené dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, z tarifní hodnoty 50 000 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., za podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 7. 2024 a za účast na jednání konaném před soudem I. stupně dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 8. 10. 2024) po 3 100 Kč, společně se 3 náhradami paušálních výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a dále podle § 6 odst. 1, § 7 a. t. a § 9 odst. 4 a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání konaném před soudem odvolacím dne 19. 3. 2025) z tarifní hodnoty 65 000 Kč, tedy po 3 700 Kč, opět včetně 2x náhrady paušálních výdajů, nyní po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. K účelně vynaloženým nákladům žalobce náleží i jízdné dne 8. 10. 2024 z [adresa] ve výši 506 Kč a zpět ve výši 420 Kč, stejně jako jeho zástupci nejprve z [adresa] do [adresa] ve výši 426 Kč a zpět v částce 297 Kč, jakož i jízdné zástupce žalobce k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět dne 19. 3. 2025 ve výši 332 Kč a 527 Kč, a dále náhrada za promeškaný čas advokáta při úkonech prováděných mimo jeho sídlo v souvislosti s jeho účastí na jednání soudu I. stupně v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč, tj. 1 000 Kč, podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a náhradou za promeškaný čas advokáta na jednání odvolacího soudu v rozsahu 10 půlhodin po 150 Kč, tj. 1 500 Kč, podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Za poslední se náhrada skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Delší než zákonná třídenní lhůta byla určena s ohledem na nutnost respektovat požadavky kladené na proces uvolnění prostředků ze státního rozpočtu. Náhrada je splatná k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení