19 Co 51/2025 - 186

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] [jméno] sídlem [Adresa advokáta] o odškodnění pro ochranu osobnosti za pomluvu ve výši 100 000 Kč k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. října 2024 č.j. 14 C 171/2023-140 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 13 690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 100 000 Kč za způsobenou újmu (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14 259 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce po žalovaném domáhal výše uvedeného peněžitého plnění jakožto náhrady újmy, která měla žalobci vzniknout uvedením nepravdivých údajů v článku „[adresa] den“ uveřejněném v [Anonymizováno] a vypracováním trestního oznámení, které však vedlo ke zprošťujícímu rozsudku žalobce ve věci sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou, neboť žalobce v žalobě nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. Posléze též vznesl námitku nedostatku svojí pasivní věcné legitimace z důvodu, že žalovaný jednal v obou vytýkaných případech nikoliv sám za sebe, nýbrž jakožto statutární zástupce právnické osoby, tj. jakožto starosta města.

3. Po stránce skutkové okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že v [Anonymizováno] byl publikován článek „[adresa]“, pod nímž je uvedeno „[Jméno žalovaného], starosta města [adresa]“. Článek je obsažen v Občasníku v sekci „Zprávy z radnice“, jsou v něm užívány výrazy např. „město odstranilo, město [adresa] se i nadále bude pokoušet, nás“ atd. Článek se vyjadřuje k aktuálnímu dění ve městě a neobsahuje žádné difamační výroky, kterými by žalovaný zasáhl do osobnosti žalobce. Z protokolu o hlavním líčení vedeném u totožného soudu pod sp.zn. [spisová značka] dne 29.6.2021 se podává, že jakožto poškozený v daném trestním řízení vystupovalo město [adresa], které se k trestnímu řízení řádně připojilo s nárokem na náhradu škody. V předmětném trestním řízení žalovaný nevystupoval sám za sebe, nýbrž zastupoval jako starosta město [adresa], které se poté, co jeho úředníci byli upozorněni třetí osobou na údajné protiprávní jednání (rozorání pozemku v majetku města), obrátilo na orgány činné v trestním řízení a jednání nechalo řádně prošetřit. Označená věc byla následně soudem postoupena k projednání a rozhodnutí do přestupkového řízení.

4. Po stránce právní okresní soud uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat neoprávněný zásah žalovaného do osobnosti žalobce. Předně se ztotožnil s argumentací žalovaného, že žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován. Skutkové okolnosti zveřejnění článku s názvem „[adresa]“ prokazují, že byl publikován jménem právnické osoby – města [adresa], žalovaný jednal jakožto starosta města, tj. statutární zástupce města, a tento čin tak zavazuje přímo právnickou osobu. Stejně tak v případě údajného vypracování trestního oznámení, které však vedlo ke zprošťujícímu rozsudku žalobce ve věci sp. zn. [spisová značka], je třeba uzavřít, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť v předmětném trestním řízení opět nevystupoval sám za sebe, nýbrž zastupoval jako starosta město [adresa], které poté, co jeho úředníci byli upozorněni třetí osobou na údajné protiprávní jednání, jednalo zcela v souladu se zákonem a s péčí řádného hospodáře, obrátilo se na orgány činné v trestním řízení a jednání žalobce nechalo řádně prošetřit. Posléze státní zástupce (nikoliv žalovaný) vyhodnotil věc tak, že je na místě podat návrh na potrestání, a opět město [adresa] (nikoliv žalovaný) se k trestnímu stíhání připojilo s nárokem na náhradu škody. Trestní soud následně rozhodnul o postoupení věci k projednání a rozhodnutí do přestupkového řízení. V těchto souvislostech okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4207/2013 ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011 ze dne 3. 10. 2011 a sp. zn. 30 Cdo 690/2013 ze dne 25. 4. 2013, podle jejichž závěrů „zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní) účelový vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby), byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi přímo použitá fyzická osoba… Při posuzovaní věcné pasivní legitimace u zásahu do osobnosti člověka a zvažování případného excesivního chování se zdůrazňuje především místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2878/2012). Nicméně výčet těchto hledisek je pouze demonstrativní a je třeba zhodnotit všechny okolnosti konkrétního případu, tj. v tomto případě i úsudky a subjektivní názory osoby jednající za společnost. Vedle výše vyložených hledisek je dále určující nazírání skrze věcný (vnitřně účelný) vztah žalovaného ke společnosti“. Okresní soud ve smyslu shora uvedeného posuzoval, zda se žalovaný nedopustil tzv. excesu, a jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný sledoval zmíněným jednáním uspokojování svých vlastních zájmů, popřípadě zájmů jiných osob, uzavřel, že žalovaný jednal jménem právnické osoby, které byl v té době statutárním zástupcem, a v její prospěch, tedy se z jeho strany nejednalo o excesivní jednání, které by zakládalo vůči žalobci jako poškozenému osobní odpovědnost žalovaného za škodu. Žalovaný, který byl v rozhodné době starostou města [adresa], sepsáním článku i v rámci zastupování města v trestním řízení jednal jménem této právnické osoby, když k jeho úkolům patří za obec jednat navenek, zastupovat ji, vyjadřovat se jejím jménem, jak ostatně činí pravidelně mimo jiné i tím, že sepisuje úvodníky k [Anonymizováno] Obsahem článku i vystupováním v předmětném trestním řízení sledoval žalovaný zájmy města [adresa], nikoli zájmy své či třetích osob; z věcného hlediska se tedy případné difamační výroky v článku či údajné vystupování žalovaného v rámci trestního řízení týkají plnění úkolů právnické osoby. Je zcela evidentní, že žalovaný jednal v obou případech jménem města [adresa], a proto jeho jednání dle § 167 občanského zákoníku (dále o. z.) zavazuje tuto právnickou osobu a nikoli žalovaného. Podle přesvědčení soudu navíc nebylo prokázáno, že v daném článku jsou jakékoliv difamační výroky. Žalobce za difamační výrok označil např. tvrzení „město [adresa] se i nadále bude pokoušet o stavbu sociálních bytů“. Tato představa je zcela zcestná, neboť jde naopak o záslužné jednání, když se město snaží podpořit bydlení sociálně slabších skupin. Uvedeným článkem ani shora uvedeným trestním stíháním nebyla žalobci ze strany žalovaného způsobena jakákoli osobní nemajetková újma, tedy není cokoliv nahrazovat. O tom, že daná představa žalobce nemůže obstát, svědčí i to, že žalobce výslovně po poučení ze strany soudu o koncentraci řízení uvedl, že „nepožaduje odškodnění za trestní řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]“, a následně na dotaz soudu, zda s ohledem na právě uvedené na žalobě v celém rozsahu trvá, uvedl, že ano. Věcná legitimace dává odpověď na to, zda žalovaný je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem. V daném případě je odpověď, že nikoliv, a proto byla žaloba zamítnuta.

5. Okresní soud dále vysvětlil, že návrhu žalobce na „předložení blíže nespecifikovaného usnesení ústavního soudu“ nebylo vyhověno, neboť se jedná o právní argumentaci, nikoliv o klasický důkazní prostředek. K námitce podjatosti soudce, kterou na počátku jednání uplatnil žalobce, okresní soud vysvětlil, jaký má být v takovém případě postup soudu, včetně odkazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že námitka podjatosti byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a soud měl za to, že námitka není důvodná, v souladu s § 15 odst. 2 o. s. ř. ve věci rozhodl. Ve vztahu k možnosti ustanovit žalobci zástupce okresní soud poukázal na okolnost, že žalobce na přímý dotaz soudu, kdy a zda žádal či žádá o ustanovení zástupce, uvedl: „o právního zástupce jsem nežádal, žádat o něj nemusím, je to povinnost soudu, aby byla zajištěna rovnost účastníků.“ 6. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení spojených s jeho zastoupením advokátem. Sazbu odměny jeho zástupce stanovil podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), tedy v sazbě 3 100 Kč, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 a ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2060/2020. Zástupce žalovaného vykonal v řízení 4 úkony právní služby, za což mu náleží odměna 4 x 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 a. t.). Jeho náklady dále tvoří cestovné 432 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), náhrada za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.) a parkovné ve výši 27 Kč (§ 13 a.t.). Celkem tak činí náklady žalovaného v řízení před okresním soudem 14 259 Kč.

7. Žalobce podal odvolání proti oběma výrokům rozsudku okresního soudu. Nejprve mu vytkl, že si sám vyřešil svoji podjatost, čímž porušil právo žalobce domáhat se ochrany jeho práva u nestranného soudu. Soud dále způsobil nerovnost účastníků tím, že nereagoval na žádost žalobce o ustanovení zástupce. Žalobce též namítl, že tvrzení žalovaného obsažená v jeho vyjádření nejsou důkazně podložena. Setrval na názoru, že údaje v článku „[adresa]“ jsou promyšlenou pomluvou, a pokud žalovaný nechápe, co žalobci na tom článku vadí, je to náznak poruchy osobnosti. Dále uvedl, že žalovaný si již v předstihu očekávané povinnosti zaplacení újmy za pomluvu v článku „[adresa] nechal zastupitelstvem města schválit a vyplatit odměnu ve výši [částka] za splnění prý mimořádných a významných úkolů, stejně jako si místostarosta [jméno FO] nechal vyplatit zastupitelstvem částku [částka] pro zmírnění dopadů rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne 15. 9. 2023, kterým byl odsouzen zaplatit žalobci za pomlouvačný článek uveřejněný v tisku [částka]. Uvedením údajů v článku [Anonymizováno] ohledně „desítek dopisů, udání, žádostí a informací, vyřizováním šikanózních dopisů“ žalovaný podle žalobce uvádí zkreslující a nepravdivé údaje, neboť žalobce většinu písemností podával jako řádně zvolený zastupitel města [adresa]. Žalovaný však žalobce za jeho podání a návrhy zesměšňuje, čímž účelově porušuje čl. 18 z. č. 2/1993 Sb., Listiny, podle něhož má každý právo obracet se na orgány samosprávy. Žalovaný v předmětném článku taktéž uvedl nepravdivé informace ohledně zahradního domku v [adresa], když zatajil, že městu odstraněním stavby vznikla škoda a že došlo k porušení stavebního zákona. Tvrzení žalovaného, že žalobce kope do stavebního úřadu, je nepravdivé již jen z toho důvodu, že na Městském úřadu v [adresa] žádný stavební úřad neexistuje a je zde pouze odbor OVŽP, na němž přenesenou působnost vykonává úřednice bez osvědčení o odborné způsobilosti a bez stavebního vzdělání. Účelové je i tvrzení, že město bude umět přesvědčit soud ohledně práva zbourat nemovitost, neboť územní plán města povoluje pouze přestavbu této nemovitosti, ovšem skutečnost je taková, že v domě bydlí opoziční zastupitelka, kterou chtěl žalovaný zbavit práva bydlení. Žalobce dále namítl, že soudce vedl jednání konané dne 4. 10. 2024 nedůstojným způsobem (smích, přerušování doplnění žaloby atd.) a tak, aby dokázal oprávněnost svého dřívějšího postupu, kdy žalobu zamítl, avšak krajský soud mu poté nařídil věc projednat. Soud tak porušil právo žalobce podle § 3, § 81 odst. 2 a § 82 odst. 1 o. z. a nebral ani v úvahu § 12 o. z. S odkazem na článek 10 Listiny žalobce vyslovil přesvědčení, že žalovaný uveřejněním pomlouvačného článku „[adresa] neoprávněně zasáhl do soukromí a rodinného života žalobce, svěřenou funkci zastupitele a starosty zneužil i k vedení politického boje proti žalobci, jemuž znemožnil politické působení v obci, a taktéž uvedl v omyl občany města [adresa]. Žalobce dále poukázal na § 13 o. z. s tím, že souzená věc se shoduje v podstatných znacích s věcí téhož soudu sp. zn. [spisová značka]. Posouzení případu žalobce rozdílně je tak libovůlí soudce. Na závěr žalobce ocitoval část Pravidel rady města [adresa] k vydávání místního periodika, podle níž za pravdivost, věcnou správnost a původnost příspěvku odpovídá jeho pisatel. Tímto autorem je žalovaný, který se tak dopustil zneužití úřední pravomoci k pomluvě a šikaně žalobce. V trestním řízení sp. zn. [spisová značka] pak žalovaný podal údaje o škodě vzniklé městu [adresa], které však u soudu neobhájil. Udání žalobce bylo vymyšlené a naplnilo ustanovení § 328 z. č. 40/2009. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil jím napadený rozsudek tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč a povinnost nahradit mu soudní poplatek a 7x300 Kč.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukázal na okolnost, že žalobce prakticky žádným způsobem nebrojí proti důvodům zamítavého rozhodnutí soudu a stále jen opakuje svá dřívější tvrzení. Je tedy otázkou, zda žalobce vůbec naplnil všechny náležitosti odvolání. Žalovaný se ztotožnil se závěrem soudu o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace a současně zdůraznil, že i pokud by pasivní věcná legitimace na straně žalovaného byla, žalobce přes výzvu soudu nesplnil povinnost tvrdit všechny rozhodující skutečnosti. Již Krajský soud v [adresa] ve svém rozhodnutí č.j. [spisová značka] ze dne 24. 1. 2024 konstatoval, že žalobce dosud nesplnil povinnost tvrzení a též důkazní povinnost, které však může žalobce splnit i dodatečně – při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem I. stupně, přičemž následkem nesplnění těchto povinností je neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Žalobce si tedy musel být vědom své povinnosti dotvrdit podstatné skutečnosti, zejména které výroky žalovaného považuje za difamující, a navrhnout k nim důkazy. Pokud tak žalobce ani přes poučení ze strany soudu neučinil, musel být ve sporu nutně neúspěšný, a nemůže tedy být úspěšný ani v odvolacím řízení. Pokud jde o žalobcovu námitku údajné podjatosti soudce, který rozhodoval v I. stupni, nespokojenost žalobce s dosavadním rozhodováním soudce v jeho věci samozřejmě takovým relevantním důvodem být nemůže a žalobce ani netvrdil, že by samosoudce měl konkrétní vztah k účastníkům řízení či k předmětu sporu. Zásadně se žalovaný neztotožňuje s tvrzením žalobce, že by řízení před soudem I. stupně bylo samosoudcem vedeno nedůstojným způsobem, což si ostatně odvolací soud může ověřit z audiozáznamu jednání. Pokud žalobce tvrdí, že byla poškozena jeho práva tím, že mu nebyla poskytnuta bezplatná právní pomoc, žalobce o ni již žádal v jiných řízeních a jeho žádost byla vždy zamítnuta. Pokud žalobce žalovanému vytýká, že ani jedno tvrzení z předmětného článku žalovaný nedokládá důkazem o jeho pravdivosti, taková důkazní povinnost žalovaného by přicházela v úvahu až poté, co by žalobce relevantním způsobem označil konkrétní difamující výroky a doložil újmu jimi způsobenou. Žalovaný zdůraznil, že od počátku řízení avizoval, že je schopen prokázat pravdivost výroků uvedených v článku. Stejně tak tvrzení žalobce, že ,,obsah pomlouvačného článku žalovaný zneužil nepochybně i k vedení politického boje proti žalobci a znemožnil jeho politické působení v obci,“ je nepravdivé, nebylo nijak konkretizováno a zejména jakkoliv prokázáno. Poukaz žalobce na § 13 o. z. ve vazbě na dřívější rozhodnutí soudu I. stupně sp. zn. [spisová značka] není vůbec přiléhavý, neboť v tomto druhém řízení nebylo prováděno jakékoliv dokazování, byl vydán rozsudek pro uznání, a to pouze z důvodu nedopatření na straně žalovaného. Žalobce dále v odvolání uvádí řadu obecných tvrzení, která nemají vazbu k předmětu této věci a která vyjadřují, že žalobce obecně kritizuje činnost vedení města (např. údajný přestupek žalovaného, mimořádné odměny udělené žalovanému apod.). Žalovaný navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobce zamítl.

9. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek při veřejném jednání, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), a dále zopakoval část důkazů provedených již soudem prvního stupně. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Odvolací soud nejprve přezkoumal, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinou vadou předvídanou v § 219a odst. 1 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Žalobce v odvolání výslovně uplatnil vady řízení spočívající v podjatosti rozhodujícího soudce a v porušení práva žalobce na spravedlivý proces z důvodu neustanovení zástupce jeho osobě. Důvodnost obou těchto námitek odvolací soud posuzoval zejména podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 4. 10. 2025 ve spojení s audiozáznamem z předmětného jednání, který je založen ve spise. Z nich se podává, že jednání trvalo déle než dvě hodiny. Žalobce na jeho počátku vznesl námitku podjatosti soudce, kterou spatřoval v tom, že soud jej nejprve vyzval k odstranění vad žaloby a poté jeho žalobu odmítl, avšak odvolací soud k žalobcem podanému odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se neodmítá, a dále že se soud zabýval listinou vztahující se k přestupkovému řízení, k čemuž podle žalobce soud nemá dostatek pravomoci. Soudce poté jednání přerušil za účelem zvážení dalšího procesního postupu, následně účastníkům sdělil, že námitku podjatosti nepovažuje za důvodnou, ve vedení jednání pokračoval a následně rozhodl ve věci samé. Tento svůj procesní postup soud prvního stupně následně blíže vysvětlil v bodě 11 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, ačkoli ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. mu takovou povinnost neukládá. Ani odvolací soud neshledal ve věci žádný důvod ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř., pro který by měl být [tituly před jménem] [jméno FO] vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci. Všechny námitky žalobce se totiž vztahovaly k procesnímu postupu soudce v tomto řízení, který však důvodem vyloučení soudce být nemůže (viz § 14 odst. 4 o. s. ř.). V dalším postačí odkázat na bod 11 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, a to s dovětkem, že procesní postup soudu prvního stupně ve vztahu k námitce podjatosti vznesené žalobcem byl plně v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. Stejně tak není opodstatněná odvolací námitka žalobce, že soud se dopustil porušení jeho procesních práv, pokud mu z vlastní iniciativy neustanovil zástupce. I k této námitce se soud prvního stupně v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vyjádřil, přičemž odvolací soud s jeho závěry, které mají plnou oporu v protokolu o jednání konaném dne 4. 10. 2024 a v dalším obsahu spisu, plně souhlasí, tzn. v popsaném procesním postupu soudu prvního stupně nevidí žádné porušení práv žalobce či porušení zásady rovnosti účastníků před soudem. Z dalšího obsahu spisu se současně podává, že žalobce po výzvě k zaplacení soudního poplatku z odvolání výslovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2024 č.j. [spisová značka] žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal a jeho žádost o ustanovení zástupce zamítl, přičemž žalobce nevyužil práva odvolání a toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 1. 2025. Odvolací soud neshledal ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. Ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně odvolací soud předně konstatuje, že dokazování nebylo nikterak složité, neboť postačilo provést dokazování třemi listinami předloženými účastníky, a to článkem „[adresa]“ zveřejněným v [Anonymizováno] [hodnota] vydaném v říjnu 2023, protokolem o hlavním líčení vedeném u Okresního soudu v [adresa] dne 29. 6. 2021 ve věci sp. zn. [spisová značka] a usnesením ze dne 9. 12. 2021 č.j. [spisová značka]. Vzhledem ke značné stručnosti popisu skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz bod 3 odůvodnění jeho rozsudku) odvolací soud zopakoval důkaz listinami vztahujícími se k trestnímu řízení vůči žalobci. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně z protokolu o jednání konaném dne 29. 6. 2021 zjistil, že se jednalo o trestní věc proti žalobci pro přečin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne [datum] úmyslně zoral zemědělským pluhem část nově upraveného a zatravněného pozemku [hodnota] v majetku města [adresa], přičemž poškozené město [adresa] výši jemu takto vzniklé majetkové újmy původně odhadlo na částku přesahující [částka] a teprve v průběhu tohoto jednání upřesnilo požadavek na náhradu škody, s nímž se k trestnímu řízení připojilo, na částku [částka]. Usnesením ze dne 9. 12. 2021 č.j. [spisová značka] soud postoupil věc k projednání a rozhodnutí [právnická osoba] v [adresa] s tím, že jednání obžalovaného by mohlo být posouzeno jako přestupek. Z odůvodnění tohoto usnesení se současně podává, že žalobce byl s vedením hranice dotčených pozemků opakovaně seznámen během prověřování předešlých událostí a dokonce byl za zorání stejného pozemku odsouzen rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 6. 5. 2020. Při jednání před odvolacím soudem zástupce žalovaného uvedl, že žalobce byl za přestupek spočívající ve shodném jednání odsouzen, byla mu uložena pokuta, náhrada škody městu a náhrada nákladů, přičemž tato plnění jsou vymáhána exekučně. Žalovaný oproti tomu uvedl, že v trestním řízení mu nebylo dokázáno, že byl na poli, nebyla mu dokázána žádná škoda a v přestupkovém řízení odsouzen nebyl. Výsledek vlastního přestupkového řízení však není pro posouzení žalobou uplatněného nároku relevantní, a proto odvolací soud dokazování v tomto směru nedoplňoval. Důkaz článkem „[adresa]“ odvolací soud nezopakoval, neboť článek má celkem 5 poměrně rozsáhlých odstavců, v nichž se žalovaný z pozice starosty města [adresa] vyjadřuje k řadě událostí, k nimž ve městě došlo od vydání minulého občasníku, většina z nichž se evidentně ani okrajově nedotýká osobní sféry žalobce, přičemž žalobce nevyhověl výzvě soudu prvního stupně k označení těch nepravdivých údajů v předmětném článku, jejichž zveřejněním mu měla vzniknout újma, a uvedení, v čem tato újma spočívala. Soud sám pak nemůže ve sporném řízení nahrazovat důkazní iniciativu účastníka řízení. Výroky, které se nějakým způsobem vztahovaly či mohly vztahovat k osobě žalobce, pak soud prvního stupně částečně popsal a poté komplexně zhodnotil v části odůvodnění jeho rozsudku vztahující se k právnímu posouzení věci.

12. Ohledně právního posouzení věci odvolací soud odkazuje na bod 10 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, neboť se plně ztotožňuje s oběma tam uvedenými závěry soudu prvního stupně, z nichž by i každý zvlášť postačil pro zamítnutí žaloby. Správný závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného jak ve vztahu k článku „[adresa], tak k trestnímu oznámení, které sepsal žalovaný z pozice starosty města [adresa], soud prvního stupně podpořil přiléhavým odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by přímá odpovědnost žalovaného za jakékoli jednání učiněné při výkonu funkce starosty města [adresa] byla dána pouze v případě, že by toto jeho jednání postrádalo místní, časový a věcný (vnitřní) účelový vztah k plnění jeho pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež s plněním těchto úkolů a povinností souvisejí. V souzené věci pak není pochyb o tom, že ze strany žalovaného v žádném z těchto případů k jakémukoli excesu z rámce plnění pracovních úkolů starosty města [adresa] nedošlo.

13. Odvolací soud současně plně sdílí závěr soudu prvního stupně, že žádný z výroků obsažených v článku „[adresa]“ nelze z objektivního hlediska hodnotit jako výrok, který by jakkoli mohl poškodit osobnostní práva žalobce. Ke vzniku povinnosti nahradit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 82 odst. 2 ve spojení s § 2956 o. z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu odpovědnosti za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 2956 o. z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi (viz např. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1016/2010). V předložené věci žalobce při jednání konaném dne 4. 10. 2024 upřesnil, že článkem „[adresa]“ došlo k zásahu do jeho osobnosti tím, že 1) žalobce je zde hanoben pro slovosled a větnou stavbu jeho článku, který byl zveřejněn v předchozím čísle občasníku, 2) žalovaný v něm má uvádět nepravdy ohledně zahradního domku v místní části [adresa] a ohledně stavby sociálních bytů a dále 3) se v něm píše, že žalobce podával šikanózní dopisy a podání a oznámení, kvůli kterým nemohli úředníci města vykonávat řádně svoji vlastní práci. Příčinná souvislost této části článku s právem žalobce na ochranu jeho osobnosti je evidentně vyloučena ohledně údajů ad 2), neboť je zřejmé, že žalobce pouze nesouhlasí s postupem města [adresa] v těchto věcech, aniž by se jakkoli dotýkaly jeho osobnostní sféry. Vyjádření pisatele článku ad 1) a ad 3) jsou evidentně hodnotícími soudy, které jsou vždy subjektivní, neboť jsou výrazem názorů toho, kdo hodnotící úsudek činí. Důkaz pravdy je tedy ohledně nich vyloučen, avšak kritik má povinnost prokázat základ kritiky. Odvolací soud přisvědčuje žalovanému, že dokud žalobce ani nedoplnil tvrzení, v čem konkrétně spočívá újma na jeho osobnostních právech, natož aby k k takovému tvrzení označil důkazy, takováto důkazní povinnost žalovaného dosud nenastoupila. Současně odvolací soud po posouzení obsahu předmětných hodnotících úsudků z hlediska požadavku proporcionality vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by nebyl prokázán základ této kritiky počínání žalobce, předmětný zásah do osobnosti žalobce neměl zdaleka takovou intenzitu, aby mohlo být uvažováno o odčinění újmy žalobce na jeho přirozených právech způsobem podle § 2956 o. z., tedy finanční náhradou nemajetkové újmy. Trestní oznámení podané s označením žalobce jako osoby odpovědné za poškození majetku města [adresa] žalovaným coby starostou města pak evidentně žádný potencionál k poškození osobnostních práv žalobce neobsahovalo, což přiléhavě vysvětlil již soud prvního stupně.

14. S ohledem na shora popsané odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, ohledně něhož taktéž nebylo shledáno žádné pochybení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 o. s. ř. Žalobce v něm podlehl, je proto povinen nahradit žalovanému náklady vynaložené účelně na jeho právní zastoupení. Zástupce žalovaného vykonal v odvolacím řízení 2 úkony právní pomoci spočívající ve vyjádření k odvolání ze dne 27. 1. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále a. t.) a v účasti na odvolacím jednání dne 8. 4. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ a.t.). Odměna za 1 úkon právní pomoci dle § 7 ve spojení s § 9a odst. 1 písm. a) a. t. činí 5100 Kč, celková odměna tedy činí za 2 úkony 10 200 Kč. K odměně náleží paušální náhrada hotových výdajů za každý úkon právní pomoci v sazbě 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem za 2 úkony 900 Kč. Zástupce žalovaného má dále nárok na náhradu hotových výdajů vynaložených v souvislosti s jeho účastí na jednání před odvolacím soudem. Jedná se o jízdné na trase [adresa] a zpět při použití osobního automobilu Mazda CX 9, RZ [SPZ], spotřeba benzínu pro kombinovaný provoz dle údajů v TP 8,9 litru na 100 km, ceně benzínu za 1 litr 35,80 Kč (dle vyhl. č. 475/2024 Sb.); sazba na 1 km činí 3,19 Kč + tzv. základní náhrada (§ 157 odst. 4 písm. b/ z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) v sazbě 5,80 Kč na 1 km, celkem 8,99 Kč/km; počet kilometru – celkem 188 km, náhrada jízdného tedy činí 1.690,12 Kč. Odůvodněný je i požadavek na náhradu za promeškaný čas v sazbě 150 Kč za každou započatou půlhodinu (§ 13 odst. 4 a. t.): přiznána byla náhrada za celkem 6 započatých půlhodin, které představují čas strávený cestou k odvolacímu jednání a zpět, celkem 900 Kč. Celkový součet položek shora činí 13 690 Kč. Žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení v této výši k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), který pro účely platby současně označil svůj bankovní účet č. [č. účtu]. Třídenní lhůta k plnění byla žalobci určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení