19Co 1/2016

Rubrum

Exekuci vedenou k vymožení nároků ze spotřebitelských smluv přiznaných rozhodčím nálezem lze i po 1. 4. 2012 zastavit na základě § 268 odst. 1 písm. h/ a § 269 odst. 1 o. s. ř. (resp. § 55 odst. 5 exekučního řádu) z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy, na jejímž základě byl vykonávaný rozhodčí nález vydán.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svobodové a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a JUDr. Jana Fifky v exekuční věci oprávněného: Bohemia Faktoring, s. r. o., IČ: -, se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, zast. JUDr. Ing. Karel Goláň, Ph.D., advokát se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, proti povinnému: JN, nar. xxx, adresa: xxx, vedené k vymožení 13.396,64 Kč s přísl., o návrhu na zastavení exekuce, k odvolání oprávněného a soudního exekutora proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. srpna 2015, č. j. 22Nc 5973/2009-97, takto:

Odůvodnění

Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Poučení

Okresní soud usnesením shora zastavil exekuci označenou ve výroku tohoto usnesení, vedenou k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému 13.396,64 Kč s přísl., uložené povinnému rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Jany Kurkové ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. K/2008/10229, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2009 (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále rozhodl, že soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Okresní soud rozhodoval za procesní situace, kdy hromadným podáním ze dne 2. 12. 2014 oprávněný navrhl zastavení prováděné exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením pověřeného soudního exekutora ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 EX 12499/09-20, kterým však nařízenou exekuci zastavil dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když dospěl k závěru, že důvodem zastavení exekuce je nevykonatelnost exekučního titulu, tj. rozhodčího nálezu, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. K odvolání oprávněného odvolací soud usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 19Co 73/2015-97, výše uvedené usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně exekutora zavázal svým závazným právním názorem, podle něhož v případě, že by soudní exekutor měl i nadále pochybnosti o vykonatelnosti či o způsobilosti předmětného exekučního titulu, tj. rozhodčího nálezu (viz § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 958/2012), dotáže se oprávněného, zda se zastavením exekuce z tohoto důvodu souhlasí (§ 55 odst. 4 věta první ex. řádu). Pokud by s ním oprávněný nesouhlasil, požádá exekutor o zastavení exekuce z tohoto důvodu exekuční soud (§ 55 odst. 4 věta druhá ex. řádu). Dne 17. 6. 2015 bylo na adresu soudního exekutora doručeno podání oprávněného, které bylo dle svého obsahu posouzeno jako nesouhlas se zastavením exekuce. Soudní exekutor proto dále postupoval dle ust. § 55 ex. řádu a věc předložil Okresnímu soudu v Náchodě, jakožto soudu exekučnímu, k dalšímu postupu. Okresní soud v odůvodněnísvého rozhodnutí nejprve předestřel, že zákonem č. 19/2012 Sb. byla s účinností od 1. 4. 2012 provedena novela ust. § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, která umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou. Spotřebiteli je tak umožněno i v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací říze­ní, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. V daném případě tak mělo být exekuční řízení přerušeno, a to do rozhodnutí soudu o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Exekuční soud uvedl, že je nicméně vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, uvedeným v usnesení ze dne 2. 4. 2015, č. j. 19Co 73/2015-97, proto předmětnou věc přezkoumal. Z odůvodněnírozhodčího nálezu zjistil, že rozhodce dovodil svoji pravomoc pro rozhodování sporu mezi účastníky z rozhodčí doložky sjednané mezi oběma stranami sporu v čl. XVIII odst. 1 podmínek k osobním kreditním kartám. Podle uvedeného ustanovení veškeré spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány před rozhodcem, jmenovaným Správcem Seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Soud měl za to, že výše uvedeným způsobem sjednané jednostranné ujednání v obchodních podmínkách je neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013). Rozhodčí smlouva nebyla soudu předložena a ani v rozhodčím spise se tato nenachází. Soud proto vycházel pouze z jemu předložených listinných důkazů. Jednostranné ujednání o rozhodčím řízení v obchodních podmínkách (na které odkazuje vydaný rozhodčí nález v bodě 2 a 3 nálezu), neumožňuje výběr rozhodce podle transparentních pravidel, protože neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a ani konkrétní způsob určení rozhodce. Za konkrétní určení rozhodce nelze považovat umožnění určení rozhodce třetí osobou - představenstvem Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23Cdo 2021/2011, 31Cdo 958/2012 ). Není-li platně uzavřena rozhodčí doložka, rozhodce neměl pravomoc k projednání sporu mezi účastníky řízení a k vydání rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu. Proto soud exekuční řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. K námitce oprávněného, že exekuce měla být exekutorem zastavena z důvodu nemajetnosti povinného, okresní soud uvedl, že jím zvolený postup zastavení exekučního řízení má přednost před rozhodnutím o návrhu oprávněného na zastavení exekuce pro nemajetnost, neboť zastavení exekuce pro nevykonatelný či nezpůsobilý exekuční titul je prioritní a významnější. Ohledně výroku o náhradě nákladů mezi účastníky odkázal soud na § 89 ex. řádu, když oprávněný nebyl ve věci úspěšný a z obsahu spisu nevyplývá, že povinnému náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Výrok o nákladech pověřeného soudního exekutora vycházel z § 89 věty první ex. řádu, přičemž soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 465/11 dospěl k závěru, že byť byl oprávněný v exekučním řízení neúspěšný, tuto procesní situaci nezavinil. Stejně tak nejsou podmínky pro uložení povinnosti zaplatit náklady soudního exekutora na straně povinného. Proto soud pověřenému soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. Oprávněný v podaném odvolání okresnímu soudu předně vytkl, že rozhodl o zastavení exekuce, aniž vyčkal pravomocného rozhodnutí o návrhu oprávněného na procesní nástupnictví na jeho straně, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost právního názoru, že je nezbytné nejprve pravomocně rozhodnout o procesním nástupnictví a teprve poté lze přistoupit k rozhodování o zastavení exekuce, přitom nejnověji potvrdil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 26Cdo 2824/2015 týkajícím se typově shodné právní věci. Oprávněný měl dále za to, že odvolací soud se ve svém usnesení č. j. 19Co 73/2015-97 ze dne 2. 4. 2015 vyslovil pouze ke správnosti procesního postupu soudního exekutora, kterému uložil, aby rozhodl o návrhu oprávněného na zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, případně aby věc předložil exekučnímu soudu k rozhodnutí, budou-li přetrvávat jeho pochybnosti o nevykonatelnosti exekučního titulu. Dále pak pouze vyslovil svůj názor na to, který z případných důvodů pro zastavení exekuce - nemajetnost nebo nevykonatelnost exekučního titulu - má větší prioritu. Odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně, aby rozhodl o zastavení exekuce. Pokud bylo výsledkem přezkumu předmětné věci exekučním soudem zjištění, že mělo být postupováno podle § 35 ZRŘ, pak měl exekuční soud v tomto duchu rozhodnout. Ustanovení § 35 ZRŘ má jako lex specialis přednost před obecnými ustanoveními občanského soudního řádu (tj. mj. i před ust. § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Pokud je tedy v předmětné věci exekučním titulem rozhodčí nález, pak lze takovou exekuci dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit pouze na základě návrhu povinného, a to poté, co bude v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeného dle ust. § 35 odst. 2 ZRŘ tento rozhodčí nález zrušen. Do té doby je exekuční soud oprávněn, resp. povinen exekuční řízení pouze přerušit a vyčkat výsledků řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu pro vady uvedené v ust. § 35 odst. 1 písm. a) až d) ZRŘ. Správnost výše uvedeného názoru oprávněného a tohoto postupu nedávno potvrdil odvolací Krajský soud v Hradci Králové v obdobném případě v rozhodnutí ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20Co 227/2015-144, jehož podstatné závěry oprávněný připojil. Se skutkovým zjištěním a právním posouzením zavinění oprávněného v napadeném usnesení se oprávněný ztotožnil. Navrhl, aby odvolací soud jím napadené usnesení zrušil. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána podal odvolání proti výroku III usnesení okresního soudu. Namítl, že je důvodné přiznat mu náhradu nákladů exekuce ve výši 7.865 Kč, sestávající se z minimální odměny soudního exekutora ve výši 3.000 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3.500 Kč a 21% DPH. Poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21Cdo 402/2014 a odkázal na rozhodnutí některých exekučních soudů vydaných v souladu se zde vysloveným právním názorem. Navrhl změnu výroku III napadeného usnesení tak, že oprávněnému bude uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 7.865 Kč. Obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnými (§ 201, § 204 o. s. ř.). Z jejich podnětu proto přezkoumal usnesení okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení, a to bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) i z důvodů v odvolání oprávněného výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení exekuce nejsou dány. Odvolací soud předně přisvědčuje námitce oprávněného, že okresní soud nesprávně rozhodl o zastavení exekuce, aniž vyčkal pravomocného rozhodnutí o návrhu oprávněného na procesní nástupnictví na jeho straně, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, včetně jeho přiléhavého odkazu na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu plně dopadající i na přezkoumávanou věc. Z obsahu spisu okresního soudu se podává, že mu v době vydání napadeného usnesení sice bylo známo, že soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 103 Ex 12499/09-111, s odkazem na § 107a o. s. ř. připustil, aby dosavadní oprávněný Bohemia Faktoring, s. r. o., z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil nový oprávněný, a to společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Seychelles, IČ -, avšak soud nevyčkal právní moci usnesení soudního exekutora. Předmětná vada řízení přitom nebyla následně zhojena, neboť k odvolání oprávněného bylo usnesení soudního exekutora shora usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20Co 385/2015-127, zrušeno pro nepřezkoumatelnost a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Již z tohoto důvodu nemůže usnesení o zastavení exekuce obstát jako věcně správné. Opodstatněná je i další námitka oprávněného, že nebyly naplněny podmínky pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nevykonatelnost vykonávaného rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, který ho vydal. Odvolací soud se totiž ve svém usnesení č. j. 19Co 73/2015-97 ze dne 2. 4.2015 vyslovil pouze ke správnosti procesního postupu soudního exekutora, kterému uložil, aby v případě, že budou přetrvávat jeho pochybnosti o nevykonatelnosti exekučního titulu, předložil spis k posouzení exekučnímu soudu, aniž by však vyslovil jakýkoli závazný právní názor ohledně vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí a toho, jak má exekuční soud s podnětem naložit. Odvolací soud pak plně přisvědčuje úvaze okresního soudu zmíněné v odůvodněníjeho usnesení, podle níž po novele § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákonem č. 19/2012 Sb. je s účinností od 1. 4. 2012 přímo zákonem spotřebiteli umožněno nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou a v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací říze­ní, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, z čehož je třeba podle přesvědčení odvolacího soudu dovodit, že od 1. 4. 2012 již nelze exekuci vedenou k vymožení nároků ze spotřebitelských smluv přiznaných rozhodčím nálezem zastavit z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy, na jejímž základě byl vykonávaný rozhodčí nález vydán. Odvolacímu soudu je známo, že praxe obecných soudů včetně Krajského soudu v Hradci Králové je v tomto směru dosud nejednotná, když část z nich prosazuje i nadále postup v intencích usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu z 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (R 92/2013), které bylo publikováno s touto právní větou: ”Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.” (viz např. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, č. j. 25Co 168/2015-208 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26Cdo 4657/2014). Odvolací soud se však zcela ztotožňuje s opačným názorem vysloveným v oprávněným citovaném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20Co 227/2015-144, který ve skutkově totožné věci, jako je nyní předložená, změnil usnesení exekučního soudu tak, že exekuce se nezastavuje, přičemž v odůvodněnísvého usnesení vyslovil tento právní názor: „Před novelizací zákona č. 214/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ve znění platném do 31. 3. 2012) byl spotřebitel chráněn v případě neplatnosti rozhodčí smlouvy jen ustanovením § 31 tohoto zákona, které mu umožňovalo podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Judikatura zejména Ústavního soudu ČR pak v posledních letech dovodila, že i když spotřebitel takový návrh na zrušení rozhodčího nálezu nepodal, přesto i v exekučním řízení je nutno se platností rozhodčí smlouvy zabývat a v případě zjištění její neplatnosti že nelze rozhodčí nález vykonat. Zákonem č. 19/2012 Sb. byl ale zákon o rozhodčím řízení novelizován s účinností od 1. 4. 2012 tak, že povinný spotřebitel v řízení o výkonu rozhodčího nálezu dostal oprávnění podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) i z důvodu uvedeného v § 31 písm. b/ zákona, to je z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná (viz znění § 35 odst. 1 písm. b/ zákona účinného od 1. 4. 2012). Pokud povinný spotřebitel takovou obranu využil, pak v § 35 odst. 2 zákona je přikázán další postup soudu nebo exekutora - exekuční řízení přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pak „pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu“ (a exekutor v exekučním řízení). Použitím slov „pokračuje soud“ (nebo exekutor v případě exekučního řízení) je řečeno, že není-li podán povinným spotřebitelem návrh na zrušení rozhodčího nálezu u příslušného soudu, pak soud nebo exekutor musí v řízení o výkon rozhodčího nálezu pokračovat a z toho je nutno dovodit, že se již otázkou platnosti rozhodčí doložky zabývat nemůže - tou se může zabývat jen soud, kterému došel návrh povinného spotřebitele podaný podle § 35 odst. 2 zákona ve lhůtě 30 dnů od výzvy k podání tohoto návrhu.“ Na podporu správnosti shora vyslovených závěrů o nemožnosti v řízení o výkon rozhodnutí o nárocích ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí smlouvě a z tohoto důvodu exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolací soud odkazuje dále na argumentaci vyslovenou v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 34 Icm 2288/2012, z jehož odůvodněnícituje: „Odvolací soud zdůrazňuje, že NS v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 postupoval v intencích právního závě­ru učiněného SDEU v rozsudku ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira (C-40/08 z 6. 10. 2009; „Asturcom“), ve kterém SDEU rozhodoval o předběžné otázce položené španělským exekučním soudcem. Jednalo se o typově obdobnou procesní situaci s obdobným právním rámcem jako ve věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Španělský soudce rozhodoval o výkonu rozhodnutí, a to pravomocného rozhodčího nálezu, zava­zujícího spotřebitelku paní N, která nepodala v dvouměsíční lhůtě dle španělského práva žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu. Španělský soudce se obrá­til na SDEU s předběžnou otázkou, neboť měl pochybnosti o slučitelnosti práva Společenství se španělskými právními předpisy neumožňujícími v rámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat platnost rozhodčích smluv. SDEU rozhodl takto: ,Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitro­státních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto sou­du vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán.’ Podle názoru odvolacího soudu z rozhodnutí Asturcom plyne, že v rámci výkonu rozhodnutí je nutno umožnit spotřebiteli, aby nebyl vázán neplatnou rozhodčí doložkou, jež představuje nepřiměřenou podmínku pro spotřebitele, přičemž v konkrétně rozhodované věci dopadá na právní situaci, kdy podle národní úpravy není ve výkonu rozhodnutí poskytnuta spotřebiteli žádná právní ochrana (typicky kdy podle španělské právní úpravy a české právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 nemohl soudce v řízení o výkonu pravomocného rozhodčího nálezu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález měl v tomto smyslu bez dalšího účinky pravomoc­ného soudního rozhodnutí). Avšak novela § 35 RozŘ, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. a účinná od 1. 4. 2012, umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou (v tomto směru není nutná ingerence soudu dle rozhodnutí Asturcom řešícího v duchu směrnice 93/13 procesní situaci, kdy spotřebitel podle národního práva již nemůže nijak napadnout pravomocný rozhodčí nález). Spotřebiteli je umožněno i v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací říze­ní, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Byl by absurdní závěr, že poté, kdy soud dle § 35 odst. 2 RozŘ přeruší řízení a uloží povinnému do 30 dnů podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, by i v případě nečinnosti povinného po marném uplynutí 30denní lhůty přihlédl k neplatné rozhodčí smlouvě a zastavil nařízený výkon rozhodnutí. Proto odvolací soud zastává názor, že od 1. 4. 2012 již nelze v řízení o výkon rozhodnutí o nárocích ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí smlouvě (jak již odvolací soud uvedl, novela § 35 RozŘ provedená zákonem č. 19/2012 Sb. nemá žádná přechod­ná ustanovení, proto nové znění tohoto ustanovení dopadá na veškerá řízení o výkon rozhodnutí prováděná po 31. 3. 2012).” Exekuční soud tudíž zatížil řízení i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, spočívající v nedodržení postupu předpokládaného v § 35 odst. 2 z. č. 214/1994 Sb., o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012. Se zřetelem k výše uvedenému odvolacímu soudu nezbylo než usnesení exekučního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se věcnou správností nákladových výroků usnesení. Pro další exekuční řízení je třeba ještě zodpovědět otázku, zda má soudní exekutor, příp. exekuční soud v případě zjištění, že vykonávaný rozhodčí nález byl vydán ve spotřebitelské věci na základě neplatné rozhodčí smlouvy, přičemž povinný se - shodně jako v přezkoumávané věci - nedomáhá zastavení exekuce z tohoto důvodu, poučit povinného o možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud se neztotožňuje s právním názorem vysloveným v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20Co 227/2015-144, že tato povinnost není dána. Ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř., které je třeba aplikovat i v exekučním řízení (§ 52 odst. 1 ex. řádu), totiž soudu ukládá, aby při výkonu rozhodnutí poskytoval účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Bude tedy nezbytné, aby exekuční soud předestřel povinnému svůj právní názor na otázku platnosti rozhodčí doložky, na jejímž základě byl vydán vykonávaný rozhodčí nález, a stanovil mu 30ti denní lhůtu k doložení, že podal k obecnému soudu žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Pokud povinný takovouto žalobu podá, exekuční soud poté přeruší exekuční řízení podle § 35 odst. 2 RozŘ. Nestane-li se tak, exekuční soud dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby po právní moci usnesení o procesním nástupnictví na straně oprávněného rozhodl o jeho návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. V takovém případě bude třeba současně rozhodnout o nákladech exekuce, a to podle pravidel stanovených v § 89 ex. řádu.

Rubrum