19Co 139/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka v exekuční věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti povinné: [osobní údaje povinné] bytem [adresa] o návrhu povinné na zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. března 2021, č. j. 50 EXE 1202/2020-22, takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Praha [anonymizováno], pod sp. zn. [číselný identifikátor soudního exekutora] EX 2693/2020, se částečně zastavuje pro pohledávku ve výši 34 886 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky jdoucí od 1. 6. 2018 do zaplacení a dále pro náklady nalézacího řízení ve výši 15 632 Kč; jinak se usnesení potvrzuje.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným usnesením zamítl návrh povinné ze dne 16. 10. 2020 na zastavení exekuce. Tento návrh povinná odůvodňovala zjevnou nespravedlností a nepřípustností vedení exekuce, když oprávněný porušil zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost povinné, což má za následek neplatnost úvěrové smlouvy. Dále namítala i nepřiměřenost sjednaného úroku z úvěru ve výši 20 % z dlužné částky, přestože obvyklá bankovní sazba úvěrů v té době byla 12,11 % ročně. Dále považovala za nepřiměřené ujednání o zaplacení poplatku z úvěrové smlouvy ve výši 8 850 Kč (správně 8 530 Kč), stejně jako ujednání o smluvní pokutě ve výši 121 Kč měsíčně. Navrhovala zastavení exekuce s poukazem na § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Soud po zjištění, že oprávněná se zastavením nesouhlasila, když povinná všechny tyto námitky měla uplatnit v nalézacím řízení, provedl důkaz připojeným spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 7 C 219/2019, v němž byl vydán exekuční titul - rozsudek ze dne 30. 9. 2019, č. j. 7 C 219/2019-31. Z obsahu tohoto rozsudku zjistil, že soud uložil povinné zaplatit oprávněnému částku 56 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2018 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Přiznaná částka představuje součet poplatku za uzavření smlouvy ve výši 8 530 Kč, úroku z úvěru ve výši 20 % měsíčně, tedy částky 38 215 Kč a smluvní pokuty ve výši 484 Kč. Soud prvého stupně neshledal důvod pro zastavení exekuce, neboť návrh povinná opírá o zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu. Zdůraznil, že nalézací řízení končící vydáním exekučního titulu a v rámci exekučního řízení, již soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu. Jde o dlouhodobě ustálený a judikovaný postup soudu, kdy nelze zpochybňovat v exekučním řízení věcnou správnost titulu prostřednictvím námitek procesních vad nalézacího řízení. Poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky zejména na usnesení sp. zn. 20 Cdo 554/2002, 20 Cdo 1935/98, 20 Cdo 2475/98 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 530/06. Dále vzhledem k závěrům přijatých v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, v němž Ústavní soud připustil, že se v exekučním řízení lze výjimečně zabývat zásadními vadami exekučního titulu, na jejichž základě lze zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti, pak uzavřel, že o takový případ se však v dané věci nejedná. Dále poukázal i na závěry Ústavního soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3194/19, kde se Ústavní soud zabýval zásadní vadou exekučního titulu spočívající v přiznání úroku z prodlení ve výši zcela nepřiměřené, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Z této judikatury Ústavního soudu vychází i rozhodovací činnost dovolacího soudu, kdy poukázal na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, jakož i na předcházející rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1655/2020. V tomto posledně citovaném rozhodnutí dospěl tehdy soud k závěru, že při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nemá exekuční soud věcně přezkoumávat exekuční titul z hlediska hmotného práva, ale shledá-li po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroku z prodlení, je povinen stanovit výši úroku z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Protože v dané věci měla povinná veškeré své argumenty přednést v nalézacím řízení, pak to, že běžná úroková sazba úvěru byla v době uzavření smlouvy 12 % ročně, pak z tohoto pohledu i sjednaný úrok 20 % ročně poskytnutý nebankovním subjektem s vyšší mírou rizika jeho nesplácení nelze považovat za popření základních principů právního státu a za zjevnou nespravedlnost. Za této situace proto soud dospěl k závěru, že nelze připustit věcný přezkum exekučního titulu a návrh na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl.

2. Proti usnesení podala v otevřené lhůtě povinná odvolání, v němž s právním názorem soudu nesouhlasila. Poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1343/2020 ze dne 15. 4. 2021 a tam vyslovené právní názory. Je přesvědčena, že rozhodné skutečnosti, na které poukazovala, splňovali podmínky věcného přezkumu exekučního titulu a tyto námitky nelze pokládat za opožděné. Soud proto měl smlouvu určit jako absolutně neplatnou, podle níž tedy není povinná povinna oprávněné vracet ničeho. Za této situace je exekuční titul nevykonatelný a exekuce se opírá o neplatný exekuční titul. Na zjevnou nespravedlnost a nepřípustnost včas poukazovala a doložila konkrétními okolnostmi i tím, že nemohla využít jiných institutů procesního práva, které by vedly k nápravě v nalézacím řízení. Oprávněnou požadované a soudem přiznané plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Jedná se o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2884/2019. Namítla, že v jejím případě exekuce neměla být nařízena, neměl být vydán exekuční titul, a to podle závěrů vyslovených v rozsudku SD EU ve věci OPR-finance C -679/18. Sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu. Za absolutně neplatné je vedle toho i ujednání týkající se poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny ve výši 8 530 Kč, jedná se o částky nepřiměřené, rovněž za absolutně neplatnou shledala smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení a vedle toho i zcela nepřiměřený smluvní úrok z dlužné částky ve výši 240 % ročně (20 % měsíčně). Poukazovala na závěry přijaté např. v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, kde Ústavní soud připustil, že se lze v exekutorském řízení výjimečně zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí, a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami. Pokud podle Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3194/19 jsou úroky z prodlení ve výši 182,5 % ročně a vyšší již neakceptovatelné, pak takové rozhodnutí je závazné pro všechny soudy a pak Okresní soud v Mladé Boleslavi pochybil, pokud přiznal úrokovou sazbou z dlužné částky ve výši 240 % ročně. Poukazovala na to, že z veřejně dostupných údajů je prokázána obvyklá výše úroků požadovaného bankami při poskytnutí úvěru bez účelového určení v září 2015 ve výši 12,11 % ročně. Protože smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, trvala na zastavení exekuce. V případě, že odvolací soud neshledá předpoklady pro vyhovění jejího návrhu, navrhla, aby usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu projednání.

3. Na podané odvolání reagovala oprávněná vyjádřením, v němž souhlasila s rozhodnutím soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut návrh na zastavení exekuce. Podle oprávněné nejsou splněny podmínky pro zastavení. Pokud by však odvolací soud dospěl k tomu závěru, že je na místě exekuci částečně zastavit, měl by tak ve smyslu judikatury učinit pouze co do výše, kterou shledá neústavní a zohlednit výši jistiny úvěru ze strany povinné dosud nesplacenou.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a to za přiměřeného použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2021 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ exekuční řád“). Po doplnění dokazování z připojeného spisu sp. zn. 7 C 219/2019 o zjištění obsahu smlouvy o poskytnutém revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky v roce 2015, tak jak se její obsah podával z žalobních tvrzení žalobkyně - oprávněné, dále o způsobu plnění oprávněné vůči povinné a postupném plnění povinné na dlužné částky, tak jak vyplývají z vyjádření žalobce - oprávněné založené na č. l. 15 až 20 nalézacího spisu a s ohledem na obsah exekučního titulu a charakter přiznaného plnění, včetně zjištění obvyklých úrokových výší v roce 2015 a 2017, tak jak vyplývají z dostupných časový řad České národní banky - časové řady ARAD, dospěl k tomu závěru, že odvolání povinné nelze upřít důvodnost.

5. Z obsahu nalézacího spisu plyne, že nárok oprávněné - žalobkyně, vyplýval ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 3. 9. 2015 mezi účastníky, podle níž žalobkyně poskytla postupně na žádost žalované - povinné peněžní prostředky do výše 42 650 Kč. Spolu s tím si účastníci ujednali poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z celkové jistiny (celkem se jednalo o částku 8 530 Kč). Dále si účastníci sjednali úrok z poskytnutého úvěru ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu od poskytnutí až do vrácení čerpaných peněžních prostředků. V případě předčasné splatnosti dluhu se zavázala žalovaná - povinná zaplatit z peněžních prostředků úrok ve výši 15 % ročně místo původně sjednaného úroku 20 % měsíčně. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 219/2019 tak žalobkyně - oprávněná uplatnila vůči povinné nárok na zaplacení kapitalizovaného úroku z poskytnutých částek ve výši 38 215 Kč celkem ke dni 10. 4. 2019, dále smluvní pokutou 3 × 121 Kč za prodlení s plněním a dále poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z celkového úvěru, tedy 8 530 Kč z částky 42 650Kč a současně i nedoplatek na jistině ve výši 9 605 Kč Celkem tedy požadovala po žalované v nalézacím řízení 56 834 Kč (viz žalobní tvrzení na č. l. 1 až 4 spisu). Tento nárok pak požadovala úročit od 1. 6. 2018 úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně, když tvrdila, že žalovaná byla s úhradou dluhu více jak 2 měsíce po době splatnosti. V podání ze dne 12. 8. 2019 pak žalobkyně upřesnila, v jaké výši a kdy byla poskytnuta jednotlivá plnění na revolvingový úvěr a to až do výše 42 650 Kč, přičemž první částka ve výši 4 000 Kč byla poskytnuta žalované 21. 9. 2017, poslední pak ve výši 6 300 Kč dne 27. 2. 2018. Žalovaná na tento dluh postupně hradila od 20. 11. 2017 měsíčně různě vysoké částky až do výše 33 045 Kč (proto je dluh na jistině 9 605 Kč). Z obsahu exekučního titulu vydaného soudem při jednání dne 30. 9. 2019, k němuž se oba účastníci omluvili, pak plyne, že žalobě soud zcela vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 56 834 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení a dále jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 15 632 Kč. Z obsahu spisu dále plyne, že žalovaná podala odvolání proti rozsudku a současně návrh na prominutí zmeškání lhůty, kterému soud nevyhověl (viz usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2020, č. j. 7 C 219/2019-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 22 Co 93/2020-83 ze dne 27. 4. 2020).

6. Z veřejně přístupných časových řad České národní banky - ARAD dostupných na stránkách www.cnb.cz/cnb plyne, že obvyklá úroková sazba z poskytnutých revolvingových úvěrů na domácnost v září 2015, kdy byla smlouva uzavřena, činila 14,08 % ročně.

7. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně k tomu závěru, že nelze upřít částečně důvodnost argumentace povinné upínající se k zastavení exekuce pro nepřiměřené sjednané a následně přiznané smluvní úroky z úvěru, které činily podle dohody o revolvingovém úvěru 20 % měsíčně, což představuje roční úrok z úvěru 240 %. Takto vysoký roční úrok z úvěru lze již vyhodnotit jako lichevní, který byť byl přiznán exekučním titulem v nalézacím řízení, nemůže v rámci exekučního řízení obstát a způsobuje výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi osob v exekuci účastných. Znamená to, že rozhodnutí nyní vykonávané je ve zjevném nepoměru a zjevně nespravedlivé, neboť nad rámec obvyklých úroků z úvěru ve výši 14,08 % ročně přiznává oprávněné úrok17 krát vyšší. Za této situace pak se otevírá možnost věcného přezkumu exekučního titulu, který je v dané věci podkladem pro exekuci ve prospěch oprávněné. Pokud soud prvého stupně dospěl k tomu závěru, že zde není přípustný věcný přezkum exekučního titulu vydaného nv nalézacím řízení, pak se zjevně odchýlil od judikatorních nálezů Ústavního soudu, zejména od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 z 1. 4. 2019. Ten se zabýval povinností obecných soudů částečně zastavit exekuční řízení v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení. Jeho závěry pak dopadají nepochybně i na možnost částečného zastavení exekuce v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z úvěru. Podle opakovaných závěrů Ústavního soudu proto platí, že i v exekučním řízení přísluší obecným soudům výjimečně zabývat se zásadními vadami exekučního titulu s tím, že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., také v těch případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásadní vadou exekučního titulu (jak zdůraznil Ústavní soud) je také přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je proto třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. takže bude zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Předmětný nález Ústavního soudu se souhrnně zabývá možností přezkumu exekučního titulu, kterým je jednak rozhodčí nález a dále i možnostmi přezkumu titulu, který byl vydán obecnými soudy. V případě přezkumu soudního rozhodnutí i v exekučním řízení pro vady, je možno odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14, kdy důvodem pro zastavení jsou takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, nález sp. zn. II. ÚS 2230/16, kdy k zastavení výkonu rozhodnutí dojde tam, kde výkon by byl v rozporu s principy právního státu a vede k odstranění zjevné nespravedlnosti. K dispozici je pak řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však dále plyne, že obecným soudům v exekučním řízení přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, však není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva již v nalézacím řízení. Zda je možno odkázat na již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2230/16.

8. Podle Ústavního soudu právě výše úroků z prodlení může být zásadní vadou exekučního titulu, jak například vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07. Zdůraznil, že je třeba dbát na zásadu přiměřenosti jako jednoho ze stěžejních principů Ústavního soud Tyto závěry o přípustnosti maximálně ústavně přípustné výše úroku z prodlení byly potvrzeny i v nálezu sp. zn. I. ÚS 728/10. Pak to znamená, že překročení maximální ústavně přípustné výše úroku z prodlení je zásadní vadou exekučního titulu. Rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroku z prodlení v neústavní výši je z hlediska ústavněprávního zakázané. Jak například v nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16 Ústavní soud uvedl, při sjednání neústavní výše úroku z prodlení dochází k narušení základních funkcí, tedy funkce motivační, která má zásadně přimět dlužníka k včasnému plnění, je porušena i funkce sankční, neboť postihuje dlužníka při nevčasném plnění výrazně více, takže hodnota takto získaná bude ve významném nepoměru k původnímu dluhu.

9. Veden těmito závěry, pak odvolací soud uzavřel, že ač se judikatura Ústavního soudu především vztahuje k neústavní výši úroků z prodlení, pak jeho závěry jsou přenositelné i do poměrů posouzení přiměřenosti úroku z úvěru jako sjednané ceny peněz. Proto odvolací soud shledal návrh povinné na zastavení exekuce nad limit obvyklého úrok z úvěru opodstatněným, přičemž oproti požadavku povinné tento limit shledal ve výši 14,08 % ročně, jak plyne z údajů uvedených v časových řadách ARAD.

10. Pokud pak se povinná domáhala zastavení exekuce také pro smluvní pokutu ve výši 484 Kč, což odpovídá sankci za porušení smlouvy o včasném zaplacení a měsíčně to činilo 121 Kč, pak u zde důvod pro zastavení exekuce odvolací soud neshledal, neboť tato pokuta není zjevně nepřiměřená. Rovněž pak neshledal důvod pro zastavení exekuce pro částku 8 530 Kč představující poplatek za sjednání úvěru. Byť zde byl sjednán poplatek ve výši 20 % z celkové poskytnuté částky, pak nelze pominout, že na ujednání o tomto poplatku již se nevztahuje zákaz ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která by znamenala značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran; tudíž zde nebyl podle odvolacího soudu ani prostor k posouzení výše tohoto poplatku jako zjevně neústavního, tedy nepřiměřeného.

11. Znamená to, že z vymáhané jistiny 56 834 Kč, se povinná mohla důvodně domáhat jen částečného zastavení exekuce z kapitalizované částky 38 215 Kč na úrocích z úvěru, když oprávněné vznikl nárok jen na kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 3 329 Kč celkem. Tento úrok je tvořen dílčími částkami tak, jak byly postupně poskytnuty peníze z úvěru povinné a jak následně tyto částky povinná hradila, což v nalézacím řízení sama oprávněná v postavení žalobkyně podrobně rozepsala.

12. Z částky 4 000 Kč od 21. 9. 2017 do splátky dluhu ve výši 1 200 Kč dne 19. 11. 2017 náležel žalobci úrok 92,58 Kč, z částky 2 800 Kč od 20. 11. do další splátky ve výši 1 321 Kč dne 23. 11. 2017 náležel úrok 4, 32 Kč, z částky 1 479 Kč od 24. 11. do 26. 11. pak náležel úrok 1,71 Kč. Následně dne 27. 11. byl poskytnut úvěr ve výši 7 700 Kč, tedy z částky 9 179 Kč náležel úrok do 28. 12. ve výši 113,30 Kč, dluh se navýšil o plnění ve výši 5 000 Kč poskytnuté 29. 12. 2017, takže v částky 14 179 Kč do 1. 1. 2018, náležel úrok 21,86 Kč. Dne 2. 1. 2018 byla poskytnuta částka 10 000 Kč, dluh činil 24 179 Kč a úrok za tento den činil 9,32 Kč. Následující den 3. 1. byla uhrazena z tohoto dluhu částka 3 116 Kč a za tento den náležel ze zůstatku ve výši 21 063 Kč úrok 8,12 Kč. Dále pak došlo k navýšení úvěru o platbu ve výši 2 300 Kč dne 4. 1. 2018, tedy dluh činil aktuálně 23 363 Kč, takže úrok od 4.1 do další platby povinné dne 28.

1. činil 225,30 Kč. Po snížení dluhu o 2 001 Kč dne 29. 1. 2018 náležel z dluhu 21 362 Kč za dny 29. až 30.

1. úrok 24,72 Kč. Zůstatek se pak navýšil o poskytnuté plnění 350 Kč dne 30. 1. na částku 21 712 Kč s tím, že od 31. 1. do 5. 2. 2018 pak náležel žalobci úrok 50,25 Kč. Dne 6. 2. došlo k platbě na dluh ve výši 2 000 Kč, tedy aktuální zůstatek dluhu činil pouze 19 712 Kč, což za den 6. 2. představoval úrok 7,60 Kč. Dne 7. 2. 2018 se dluh navýšil o 7 000 Kč na částku 26 712 Kč a za dobu od 7. 2. do 25. 2. 2018 vznikl nárok na úrok ve výši 195,78 Kč. Poté došlo k úhradě částky 7 306 Kč dne 26. 2. 2018 a ze zůstatku ve výši 19 406 Kč za uvedený den 26. 2. náležel úrok 7,48 Kč. Poté byl dluh z úvěru opět navýšen o 6 300 Kč dne 27. 2. 2018 na 25 706 Kč a až do 4. 4. tento úrok činil 376,81 Kč. Dne 5. 4. 2018 se dluh s snížil na částku 25 605 Kč, a od 5. 4. do 19. 6.2018 činil úrok 750,66 Kč. Po úhradě další splátky 1 500 Kč dne 20. 6. 2018 zůstatek dluhu činil 24 105 Kč a od 20. 6. do 10. 7. pak vznikl nárok na úrok 204,56 Kč. Po zaplacení další platby 1 500 Kč dne 11. 7. 2018 pak klesl dluh na 22 605 Kč a za dobu od 11. 7. do 28. 7. 2018 vznikl nárok na úrok 156,95 Kč. Po úhradě platby 1 500 Kč dne 29. 7. 2018 pak z částky21 105 Kč za uvedený den vznikl nárok na úrok ve výši 8,14 Kč, po snížení dne 30. 7. o 2 500 Kč na dluh 18 605 Kč vznikl do 22. 8. nárok na úrok 172,24 Kč. Po dalším snížení dluhu o 1 000 Kč dne 23. 8. 2018 na částku 17 605 Kč vznikl úrok do 26. 8. 2018 ve výši 27,16 Kč, po zaplacení 2000 Kč pak z jistiny ve výši 15 605 Kč pak za dobu od 27. 8. do 20. 9. 2018 vznikl nárok na 150,49 Kč. Po platbě ve výši 5 000 Kč dne 21. 9. 2018 činil zůstatek 10 605 Kč a od 21. 9. do 5. 11. vznikl nárok na úrok 188,18 Kč Poslední platbou na dluh byla částka 1 000 Kč dne 6. 11. 2018, takže dluh aktuálně činil a stále činí 9 605 Kč, což do 10. 4. 2019, kdy byl úrok podle žaloby kapitalizován, tento činil celkem částku 518,70 Kč. Znamená to, že do okamžiku kapitalizace úroku, který byl přiznán exekučním titulem, tedy do 10. 4. 2019, vznikl důvodně žalobci nárok na úrok z úvěru ve výši 14,08 % z dlužných částek ročně, což činí celkem 3 329 Kč od 21. 9. 2017 do kapitalizace.

13. Znamená to, že podle odvolacího soudu výše úroků z prodlení přiznána napadeným exekučním titulem, která byla kapitalizována ve výši 38 215 Kč do 10. 4. 2019, pak není ústavně akceptovatelná a za této situace je třeba přitakat obraně povinné spočívající v jejím důvodném návrhu na částečné zastavení exekuce. Pokud tedy obvyklé úroky z úvěru se v roce 2015 pohybovaly ve výši 14,08 % ročně, pak vše nad výši této limity je přiznání úroku z úvěru v neústavní výši a představuje takovou zásadní vadu, pro kterou je ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. částečně exekuci zastavit. V tomto směru úroky z úvěru, které exekučním titulem byly přiznány do 10. 4. 2019 jako kapitalizovaný nárok v celkové výši 38 215 pak do rozdílu nad rámec 3 328,98 Kč, tak jak byl úrok z úvěru vypočten shora uvedeným způsobem, představují důvod pro zastavení exekuce částečně a to v rozsahu částky 34 886 Kč z přiznané jistiny exekučním titulem ve výši 56 835 Kč.

14. Oproti přesvědčení povinné však odvolací soud neshledal důvody pro zastavení exekuce zcela a to z důvodů vyhodnocení smlouvy jako absolutně neplatné a to pro neprověření úvěruschopnosti povinné v nalézacím řízení. Odvolací soud v tomto směru nemůže pominout, že přezkum exekučního titulu je podle závěrů Ústavního soudu výjimkou a je proto třeba vždy k přezkumu přistupovat obezřetně s respektem zásady o vázanosti vydaného soudního rozhodnutá, kterou je možno prolomit jen v případech zjevné nespravedlnosti, což neplatí pro případ posouzení úvěru schopnosti, které by mělo náležet obecným soudům v nalézacím řízení. Ostatně i závěry plynoucí z rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s.r.o. dopadají plně na nalézací řízení a do exekučního řízení již nejsou přenosné.

15. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů částečně vyhověl návrhu povinné a exekuci na majetek povinné zastavil v rozdílu mezi exekučním titulem přiznanou částkou 56 834 Kč a částkou 21 948 odpovídající součtu jednotlivých plnění (ve výši 9 605 Kč dlužné jistiny z úvěru, 3 329 Kč jako úroku z úvěru ve výši 14,08 % ročně do 10. 4. 2019, smluvní pokuty 484 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 530 Kč), tedy co do částky 34 886 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím od 1. 6. 2018 do zaplacení.

16. Vedle toho však bylo podle odvolacího soudu třeba zastavit exekuci částečně i pro náklady oprávněné přiznané v nalézacím řízení ve výši 15 632 Kč (tedy pro toto příslušenství vymáhané pohledávky), neboť vzhledem k tomu, že z převážné míry bylo přiznáno exekučním titulem plnění, na které oprávněné nemohl spravedlivě nárok vzniknout (rozsah zastavené exekuce z exekučního titulu činí 61,38 % ku 38,6 %), pak by zjevně nespravedlivým bylo vůči povinné vymáhat za této procesní situace nadále i náklady nalézacího řízení, na které by jinak oprávněné v nalézacím řízení nárok nemohl vzniknout a to při aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. do poměrů účastníků.

17. Pokud bylo nařízeno jednání na den 8. 7. 2021, kdy se němu ani jeden z účastníků na základě včasné a řádné omluvy nedostavil, pak se na nepřítomné účastníky vztahuje i poskytnutí poučení ve smyslu § 119a o. s. ř. a rovněž se na ně vztahuje i poučení a informace o tom, že k vyhlášení rozhodnutí dojde až na odročeném jednání (15. 7. 2021), což postup podle § 119 o. s. ř. nevylučuje. Nebylo třeba proto účastníky o odročeném jednání, při němž bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí, znovu vyrozumívat.

18. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud s ohledem na odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně změnil napadené rozhodnutí podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. a exekuci částečně zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro vadu exekučního titulu, která způsobuje nepřípustnost provádění exekuce a to co do částky 34 886 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 1. 6. 2018 do zaplacení a dále rovněž i pro vymáhané příslušenství - náklady nalézacího řízení v celé výši 15 632 Kč.

19. Pokud se povinná domáhala zastavení exekuce zcela, pak v tomto směru odvolací soud nad rámec částečného zastavení exekuce, neshledal napadené rozhodnutí vadným a tedy ani odvolání důvodným a proto podle § 219 o. s. ř. jinak usnesení potvrdil.

20. Ze všech těchto důvodů proto bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.

Poučení