19Co 26/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa] fakticky bytem [adresa] o zaplacení částek 100 257 Kč s příslušenstvím a 64 765 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 11 C 121/2020-71 ze dne 30. září 2020, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. o nákladech řízení mění tak, že náklady řízení se stanoví částkou 13 044 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku II. rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 11 C 121/2020-71 ze dne 30. 9. 2020 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení a částku ve výši 40 507 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla zamítnuta co do částky 14 664,45 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 15 593 Kč a úrokem ve výši 90 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 213 372 Kč a co do částky 12 134,52 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 12 124 Kč a úrokem ve výši 84,72 % ročně z částky 43 684,06 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 97 048 Kč (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 21 071 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném jednak zaplacení částky 100 257 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 5. 2019 a jednak částky 64 765 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2019. Uvedenými smlouvami byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč a 45 000 Kč, kdy tyto úvěry byly vyplaceny ve dnech 13. 5. 2019 a 17. 5. 2019. Žalovaný se zavázal první poskytnutý úvěr ve výši 70 000 Kč splácet ve 30 měsíčních splátkách po 5 927 Kč od června 2019, přičemž úroková sazba byla dohodnuta ve výši 138,18 % ročně. Druhý úvěr ve výši 45 000 Kč měl být uhrazen v 18 měsíčních splátkách po 4 493 Kč rovněž od června 2019 a úroková sazba u tohoto úvěru byla dohodnuta ve výši 126,74 % ročně. Úvěruschopnost žalovaného byla podle žalobkyně ověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a ověřena v systémech SOLUS a NRKI. V obou smlouvách byly dohodnuty sankce pro případ řádného nesplácení úvěru, a to smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení v délce 30 dnů a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením jednotlivé splátky, a to ve výši 200 Kč u každé včas nesplacené splátky. Účastníci se současně dohodli, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části v délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění celého úvěru. Na první poskytnutý úvěr ve výši 70 000 Kč žalovaný nic neuhradil, na druhý úvěr ve výši 45 000 Kč zaplatil pouze dne 28. 6. 2019 částku 4 493 Kč. Žalovaný tak úvěry řádně nesplácel a dostal se do prodlení, přičemž v důsledku prodlení se stal první poskytnutý úvěr splatným dne 19. 8. 2019 a druhý poskytnutý úvěr dne 22. 9. 2019. Nesplacená část úvěru pak byla žalobkyní v souladu se smlouvou navýšena o dohodnuté úroky, které přirostly k dosud nesplacené části jistiny. Žalobkyně podala dne 10. 8. 2020 nejprve žalobu na úhradu nároků z prvního poskytnutého úvěru ve výši 70 000 Kč a dožadovala se po žalovaném zaplacení částky 86 991 Kč, což představuje původní jistinu v částce 70 000 Kč, úrok přirostlý k jistině ve výši 15 593,92 Kč (nová jistina úvěru), smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 × 499 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 400 Kč (2 × 200 Kč). Tuto částku požadovala se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení. Dále uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 13 266,45 Kč (celkem tedy částku 100 257 Kč) a požadovala přiznat i dohodnutý úrok z poskytnutého úvěru ve výši 90 % ročně z částky 70 000 Kč za dobu od 21. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 213 372 Kč. Dne 15. 4. 2020 pak podala druhou žalobu ohledně poskytnutého úvěru ve výši 45 000 Kč, kdy uplatnila nárok na zaplacení částky 54 029 Kč, což představuje dlužnou původní jistinu úvěru ve výši 43 684,06 Kč a úrok přirostlý ke dni zesplatnění ve výši 8 947,02 Kč a dále i smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 × 499 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 400 Kč (2 × 200 Kč). Tuto částku 54 029 Kč pak požaduje se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 24. 9. 2019 do zaplacení. Dále uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného od 24. 9. 2019 do zaplacení, přičemž tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu podání žaloby a vyčíslila ji částkou 10 736,52 Kč (celkem se tak jedná o částku 64 765 Kč). Žalobkyně uplatnila i nárok na dohodnutý úrok z poskytnutého úvěru ve výši 84,72 % ročně z částky 43 684,06 Kč (původní dlužná jistina úvěru) od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 97 048 Kč. První žaloba týkající se úvěru ve výši 70 000 Kč byla u Okresního soudu v Ostravě projednávána pod sp. zn. 140 C 4/2020, druhá žaloba ohledně úvěru ve výši 45 000 Kč pak pod sp. zn. 124 C 17/2020. Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 140 C 4/2020-51 ze dne 26. 5. 2020 byly obě dosud tato samostatně vedená řízení spojena ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 140 C 4/2020. Následně pak Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 140 C 4/2020-57 ze dne 30. 6. 2020 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi jako soudu místně příslušnému. Následně pak věc (obě spojená řízení) projednával Okresní soud v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 121/2020.

3. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazu, když se žalovaný k jednání nedostavil a podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaný tak žádné námitky proti podaným žalobám neuplatnil. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, z nichž dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovaným na základě předsmluvního formuláře ze dne 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019 podepsali smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a 45 000 Kč. První poskytnutý úvěr měl žalovaný vrátit žalobkyni ve 30 splátkách po 5 927 Kč se splatností každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem červnem 2019 a druhý poskytnutý úvěr v 18 měsíčních splátkách po 4 493 Kč se splatností každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem červnem 2019. Ohledně prvního úvěru na částku 70 000 Kč byl dohodnut úrok ve výši 138,18 % ročně a u druhého úvěru na částku 45 000 Kč pak úrok ve výši 126,74 % ročně. V obou smlouvách byly sjednány i sankce pro případ prodlení žalovaného, tak jak uvedla žalobkyně v podaných žalobách. Oba úvěry (ve výši 70 000 Kč a 45 000 Kč) byly žalovanému vyplaceny. Ohledně prvního úvěru pak žalovaný ani tento úvěr splácet nezačal a v důsledku prodlení byl tento úvěr zesplatněn. U druhého úvěru pak uhradil pouze jednu splátku ve výši 4 493 Kč a přestal jej splácet, čímž se opět dostal do prodlení a i tento druhý poskytnutý úvěr byl žalobkyní zesplatněn. Při posuzování obou poskytnutých úvěrů se soud prvního stupně zabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, přičemž z dokladů založených do spisů měl k dispozici doklady o příjmu žalovaného, pracovní smlouvu s dodatkem, formulář hodnocení klienta a výpisy z registru SOLUS, v druhém případě pak i výpis NRKI. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel i z předložených výplatních pásek žalovaným a částečných výpisů z jeho účtu. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je zaměstnán v řádném pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou (viz dodatek pracovní smlouvy ze dne 10. 10. 2016) a zjistil příjmy žalovaného za únor 2019 ve výši 29 085 Kč a za březen 2019 ve výši 24 077 Kč. Žalovaný žalobkyni předložil pouze částečný výpis ze svého bankovního účtu, z něhož bylo pouze zjištěno, že příjem ze mzdy byl na účet žalovaného připsán. Z výpisu však nelze zjistit jakékoliv běžné výdaje žalovaného. Ve formulářích hodnocení klienta uvedl žalovaný svůj příjem ze zaměstnání a pokud jde o jeho výdaje, je zde uvedena částka životního minima ve výši 3 410 Kč, výdaje na bydlení částkou 1 500 Kč a předchozí splátka úvěru u stejného poskytovatele úvěru ve výši 2 047 Kč měsíčně. V registru SOLUS pak byl s negativním výsledkem. Stejná zjištění pak lze dovodit i u druhé uplatněné žaloby týkající se úvěru ve výši 45 000 Kč. Zde pouze navíc žalovaný uvedl splátku žalobkyni částkou 7 974 Kč měsíčně. V registru nebankovních klientských informací NRKI byl žalovaný vyhodnocen jako vyšší riziko, kdy v jeho případě je úvěr zamítán či limitován výší vyplácené částky. Přes toto zjištění žalobkyně vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného a oba úvěry mu vyplatila. S ohledem na provedené dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru (ze dne 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019) jsou absolutně neplatné, neboť při jejich uzavření nebyla v návaznosti na ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (č. 257/2016 Sb.) řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splácet, respektive žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala s odbornou péčí. Soud uvedl, že mezi účastníky měl vzniknout právní vztah založený smlouvami o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně sice prověřila majetkové poměry žalovaného, ovšem nikoliv s odbornou péčí. Žalovaný sice uvedl své čisté měsíční příjmy v rozmezí 24 000 Kč a 29 000 Kč, ovšem jeho uváděné výdaje neodpovídají realitě, když žalobkyně vzala v úvahu výdaje na bydlení 1 500 Kč, splátku dalšího úvěru v prvém případě 2 047 Kč a v druhém případě 7 974 Kč a ostatní měsíční výdaje zohlednila částkou 3 410 Kč měsíčně, což je životním minimu. Žalobkyně nijak nedoložila, že by tyto údaje týkající se výdajové stránky žalovaného jakýmkoliv způsobem ověřovala a jeho výdaje nejsou zřejmé ani z předložených výpisů z účtu žalovaného, kde jsou uvedeny pouze dny, kdy obdržel výplaty. Není tak žádným způsobem zřejmá majetková situace žalovaného a žalobkyně si proto měla vyžádat i další podklady. V případě druhého poskytnutého úvěru ve výši 45 000 Kč, již bylo zřejmé, že žalovaný by měl splácet nejen předchozí úvěr poskytnutý částkou 70 000 Kč, ale ještě jeden úvěr z dřívější doby, takže měsíčně měl splácet z předchozích úvěrů 7 974 Kč a po poskytnutí úvěru ve výši 45 000 Kč, pak měsíční splátkou ještě vyšší. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že obě smlouvy byly uzavřeny krátce po sobě ve dnech 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019 a s ohledem na skutečnost, že žalovaný splácel ještě předchozí úvěr, měla žalobkyně jeho úvěruschopnost posoudit s náležitou odbornou péčí. Protože žalobkyně nepředložila žádné další důkazy o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla prověřena v souladu se zákonem. Z těchto důvodů, v návaznosti na ustanovení § 588 o. z., posoudil obě uzavřené smlouvy jako neplatné. O nároku žalobkyně proto rozhodoval v souladu s ustanovením § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal pouze nesplacenou částku jistiny u obou úvěrů z titulu bezdůvodného obohacení. Jedná se o částku 70 000 Kč a 40 407 Kč Tyto částky žalovaný žalobkyni dosud nevrátil. Spolu s těmito částkami přiznal soud žalobkyni i úrok z prodlení v zákonné výši od 22. 1. 2020 do zaplacení a od 24. 9. 2019 do zaplacení, v návaznosti na ustanovení § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o ostatní žalobami uplatněné nároky, tyto neshledal soud jako důvodné s ohledem na posouzení věci podle § 2991 o. z. a tyto další nároky výrokem II. rozsudku zamítl. Zamítl tak nárok na zaplacení smluvních pokut ve výši 14 664,45 Kč a 12 134,52 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem u prvního úvěru ve výši 15 593 Kč a úrokem z úvěru ve výši 90 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 213 372 Kč a v druhém případě týkající se úvěru 45 000 Kč, pak 12 134,52 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 12 124 Kč a úrokem z úvěru ve výši 84,72 % ročně z částky 43 684,06 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 97 048 Kč O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl tak, že přiznal žalobkyni nárok na poměrnou část nákladů řízení ve výši 21 071 Kč, což představuje 61 % vyúčtovaných nákladů žalobkyně. Tyto náklady řízení pak soud prvního stupně v odst. 24 odůvodněnísvého rozsudku specifikoval, přičemž postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vzal v úvahu i okolnost, že náklady uplatněné v žalobě projednávané u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 124 C 17/2020 nelze považovat za účelně vynaložené, neboť žalobkyni již od počátku nic nebránilo v tom, aby oba tyto nároky žalovala současně. Postupoval tak shodně s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 799/2011 ze dne 4. 8. 2011.

4. Proti tomuto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do části zamítavého výroku II. rozsudku a do výroku III. o nákladech řízení. V zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně odvolává do nepřiznání částky 3 465,32 Kč, kdy se jedná o přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočtený na 20% úrok z poskytnutého úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení a pokud jde o úrok ve výši 20 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 213 372 Kč (pokud jde o první poskytnutých úvěr) a v případě druhého poskytnutého úvěru se jedná o odvolání do částky 2 112,14 Kč, což je přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočtený na 20% úrok spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále požaduje i přiznání úroku z poskytnutého úvěru ve výši 20 % ročně z částky 43 684,06 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 97 048 Kč. Odvolání pak směřuje i do částky 3 177,06 Kč, což představuje rozdíl mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 43 684,06 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 40 507 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a odvolatelka nesouhlasí ani s nepřiznáním smluvních pokut ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč u každého z poskytnutých úvěrů a domáhá se přiznání i smluvních pokut ve výši 13 266,45 Kč a 10 736,52 Kč. Ve zbývající části zamítavého výroku II. (vyšších úroků z poskytnutých úvěrů) odvolání žalobkyní podáno nebylo. Současně se žalobkyně domáhá přiznání jak nákladů řízení před soudem prvního stupně (napadá výrok III. rozsudku), tak náhrady nákladů odvolacího řízení. Své odvolání pak žalobkyně podrobně odůvodnila, když především nesouhlasí se závěrem, že by schopnost žalovaného úvěry řádně splácet neprověřovala. Je přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného řádně prověřila, když vycházela z jeho prokázaného příjmu doloženého pracovní smlouvou a výplatními páskami a celkovými měsíčními náklady žalovaného, kdy byly zohledněny výdaje na bydlení ve výši 1 200 Kč, zákonné životní minimum ve výši 3 410 Kč a byly zohledněny další splátky úvěru a náklady na nezaopatřené dítě v domácnosti částkou 2 000 Kč měsíčně. K tomu žalobkyně vzala v úvahu i rezervu ve výši 1 000 Kč měsíčně a dospěla k závěru o volných zdrojích žalovaného ke splácení úvěru ve výši 13 229 Kč měsíčně. Žalobkyně poukázala i na to, že žalovaný měl kladnou splátkovou minulost, když předchozí poskytnutý úvěr řádně splácel. Z tohoto důvodu také byly zohledněny splátky na jiný úvěr v prvém případě ve výši 2 047 Kč a v druhém případě ve výši 7 974 Kč. Žalovaný tak podle odvolatelky měl volné zdroje ke splácení poskytnutých úvěrů. Je proto přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena, jak ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřené smlouvy byly neplatným jednáním. Uzavřené smlouvy o úvěru tak měly být posouzeny jako platné v návaznosti na ustanovení § 2395 o. z. Žalobkyně se současně domáhá i přiznání odpovídajícího úroku z poskytnutého úvěru, za který považuje úrok minimálně ve výši 20 % ročně, když je současně přesvědčena, že požadovaný úrok v žalobě odpovídá běžně požadovaným úrokům v nebankovním sektoru. Nesouhlasí ani s nepřiznáním nároku na smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, které byly uplatněny v souladu se zákonem a byly požadovány v případě běžící pokuty pouze za dobu do podání žaloby. Náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením pak odpovídá ustanovení § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není podle odvolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kdy odkázala na jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného pak ještě uvedla, že při posuzování částky k zajištění výživy je nutno vycházet z údajů týkajících se životního minima, které v dané případě činí částku 3 410 Kč měsíčně a podle zákona se jedná o částku, která postačuje k obživě. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce, je postupováno v souladu se zákonem. Je proto přesvědčena, že nároky, tak jak je uplatnila v podaném odvolání, jsou důvodné a v tomto smyslu navrhla změnit výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Současně požaduje přiznat i plnou náhradu nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Poukázala na to, že právo na plnou náhradu nákladů řízení se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny a nikoliv od přiznání úroků.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku II. ohledně nepřiznání 20% úroku z poskytnutého úvěru, nepřiznání smluvní pokuty a úroku přirostlého ke dni zesplatnění k původní dlužné jistině, jakož i do nákladů žalobkyně souvisejících s prodlením žalovaného, pouze v tomto rozsahu a ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tento výrok odvoláním napaden nebyl a nabyl tak samostatně právní moci, stejně jako část výroku II., ohledně kterého odvolání žalobkyní podáno nebylo (nárok na přiznání úroku z úvěru nad požadovaných 20 %). Bylo tak postupováno podle § 206 odst. 3 o. s. ř.

7. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. V tomto směru odvolací soud žádná pochybení neshledal a řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je jinak odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z listinných důkazů, které měl k dispozici již soud prvního stupně a kterými již neprováděl dokazování. Žalovaný, který se k odvolacímu jednání dostavil, k věci pouze uvedl, že s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil základní skutkový stav a především se náležitě zabýval posouzením platnosti uzavřených smluv mezi účastníky ze dne 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019, když odpovědně a podrobně posuzoval tzv. úvěruschopnost žalovaného. Odvolací soud nezjistil důvod pro opakování nebo doplnění dokazování, když je přesvědčen, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho přiléhavé a náležité odůvodněníodkazuje. Odvolací soud by chtěl zdůraznit, že podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 citovaného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V dané věci se soud prvního stupně podrobně zabýval těmito skutečnostmi a posuzoval, s přihlédnutím k příjmové a zejména výdajové stránce žalovaného, jeho schopnost poskytnuté úvěry splácet. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, přičemž povinností poskytovatele úvěru je zjišťovat nejen příjmovou stránku úvěrovaného, ale i jeho výdajovou stránku. V dané věci soud prvního stupně správně zjistil příjmovou stránku žalovaného, u které lze uvést, že je sice nadstandardní, ovšem výdajovou stránkou se žalobkyně dostatečně a náležitě nezabývala, když posuzovala pouze výdaje v minimální výši u prvního poskytovaného úvěru 8 657 Kč a u druhého poskytovaného úvěru ve výši 14 884 Kč. Vycházela přitom ze životních výdajů klienta v měsíční výši 3 410 Kč, což představuje životní minimum, s náklady na výživu nezletilého dítěte 2 000 Kč měsíčně, nákladů na bydlení v prvním případě ve výši 1 200 Kč měsíčně a v druhém případě 1 500 Kč měsíčně a s rezervou 1 000 Kč měsíčně. Zohlednila i splátky předchozího poskytnutého úvěru v prvém případě 2 047 Kč a v druhém případě 7 974 Kč. Žalobkyně vycházela z toho, že jiné výdaje žalovaný nemá, přičemž tento závěr je nutno posoudit jako zcela nepřesvědčivý. Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že absence ověření všech výdajů na straně žalovaného vedou k závěru, že jeho ohodnocení a posouzení úvěruschopnosti bylo pouze účelové, vedené snahou úvěr poskytnout, aniž by bylo náležitě prověřeno, zda žalovaný je schopen tento úvěr splácet. Soud prvního stupně se v odůvodněnísvého rozhodnutí v odst. 22 až 23 dostatečně odpovědně vypořádal s posouzením prověřování úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně a jeho odůvodněníje řádné a přiléhavé. Odůvodněnísoudu prvního stupně lze považovat za argumentačně vysvětlené a důkazy založenými ve spise za prokázané. S těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje a i on považuje výdaje deklarované žalobkyní v celkové výši 8 657 Kč, respektive 14 884 Kč měsíčně pouze za účelově započtené tak, aby úvěr mohl být žalovanému poskytnut a tyto výdaje, z nichž žalobkyně vycházela, neodpovídají realitě života. Je potřeba poukázat i na skutečnost, že žalovaný v době poskytnutí úvěru dne 5. 5. 2019 splácel již úvěr poskytnutý v předchozí době částkou 2 047 Kč a zjevně mu ani jeho příjmy dosahované v zaměstnání nestačily, aby uspokojil své potřeby. Uzavřel proto další smlouvu a následně dne 17. 5. 2019 ještě třetí smlouvu, v důsledku čehož měl měsíčně splácet na poskytnuté úvěry celkovou částku 12 467 Kč. Nelze tak vycházet z toho, že jeho volné zdroje byly, s ohledem na příjem 13 229 Kč měsíčně, když od těchto volných zdrojů je potřeba odečíst splátku třetího poskytnutého úvěru ve výši 4 493 Kč měsíčně a je potřeba zohlednit obvykle běžné výdaje třicetiletého muže, zvláště za situace, kdy je nucen si brát další a další úvěry k uspokojování svých potřeb. Již tato okolnost dosud nesplacených předchozích úvěrů měla vést žalobkyni k závěrů o potřebě posoudit výdajovou stránku žalovaného s vyšší péčí, jak jí ukládá zákon. Žalobkyně tyto další důkazy v souvislosti s prověřováním úvěruschopnosti žalovaného již neprovedla a nelze tak dospět k jinému závěru, než že úvěruschopnost žalovaného neprověřila s odbornou péčí. Odvolání žalované tak bylo shledáno jako nedůvodné, přičemž s ohledem na závěry tohoto posouzení se odvolací soud již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně v podaném odvolání.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 je smlouva neplatná. V tomto případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. K definici posuzování úvěruschopnosti spotřebitele„ s odbornou péčí“ je potřeba uvést, že touto definicí se zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě a pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde přitom ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Ústavní soud ČR pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splácet. V této souvislosti lze poukázat i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 a jeho čl. 8 a bod 26. Z této směrnice vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Z uvedeného je zřejmé, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (odborná péče) je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. I když zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného neprověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčují tomu, že takový výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Dovozovat pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany závislé na jeho vlastní aktivitě. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele tak lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. K absolutní neplatnosti pak musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.

13. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a právní rozbor odvolacího soudu dospěl tento soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil platnost uzavřených smluv mezi účastníky ze dne 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019. V daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně v dané věci řádně neposoudila výdajovou stránku na straně žalovaného a úvěry žalovanému poskytla bez náležitého prověření jeho úvěruschopnosti. To se pak projevilo i v tom, že žalovaný od počátku oba úvěry řádně nesplácel. V případě neplatné smlouvy o úvěru nastupuje povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnuté plnění v souladu s ustanovením § 2991 o. z., neboť na jeho straně se jedná o bezdůvodné obohacení. Povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru pak vyplývá i z ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Soudem prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost vrátit poskytnuté plnění žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, přičemž ve zbývající části (výrok II. rozsudku) byla správně žaloba shledána jako nedůvodná. Zbývá pouze poznamenat, že výše zákonného úroku z prodlení byla stanovena správně v návaznosti na podané žaloby a ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nárok na zákonný úrok z prodlení je pak dán ustanovením § 1970 o. z.

15. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v zamítavém výroku II. rozsudku jako věcně správný potvrdil.

16. Pochybení soudu prvního stupně však bylo zjištěno při posuzování nároku žalobkyně na náklady řízení. Lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 799/2011 ze dne 4. 8. 2011, že za důvodně vynaložené náklady řízení je potřeba považovat náklady právního zastoupení týkající se uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení částek 100 257 Kč a 64 765 Kč (celkem 165 022 Kč), když žalobkyně zcela bezdůvodně podala nedlouho po sobě dvě žaloby, týkající se týchž účastníků řízení a ze stejného právního důvodu. Nic nebránilo žalobkyni podat jednu žalobu a její postup se jeví jako zcela účelový ve snaze uplatňovat vyšší náklady řízení. V tomto směru odkazuje odvolací soud na odst. 24 odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně, který shledal nedůvodným stanovit náklady řízení žalobkyně ze dvou samostatně podaných žalob. I odvolací soud je přesvědčen, že za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně je nutno považovat náklady, na které by žalobkyně měla nárok, pokud by podala jednu společnou žalobu týkající se obou smluvních vztahů (ze dne 5. 5. 2019 a 17. 5. 2019). Tarifní hodnotou pro výpočet nákladů právního zastoupení je tak částka 165 022 Kč Odvolací soud vycházel z toho, že z této tarifní hodnoty činí odměna za 1 úkon právní služby podle § 7 bod 5 advokátního tarifu částku 7 740 Kč. Pokud by žalobkyně podala jednu žalobu, vznikl by jí nárok na náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání dne 30. 9. 2020). Další úkony právního zastoupení v případě podání dvou žalob je tak nutno považovat za neúčelně vynaložené. Za tyto 3 úkony právní služby náleží právní zástupkyni žalobkyně odměna ve výši 23 220 Kč (3 × 7 740 Kč) a právní zástupkyně žalobkyně má nárok i na paušální náhradu hotových výdajů za tyto 3 úkony právní služby ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu (3 × 300 Kč). Právní zástupkyně žalobkyně uplatnila i nárok na cestovné a náhradu za promeškaný čas, přičemž tyto náklady specifikovala v písemném vyčíslení nákladů řízení a toto vyčíslení shledal odvolací soud jako věcně správné. Právní zástupkyni žalobkyně tak vznikl nárok na cestovné (jízdu na trase [obec] - [obec] a zpět vozidlem dle předloženého technického průkazu od vozidla) ve výši 568 Kč a náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu dle požadavku právní zástupkyně žalobkyně ve výši 200 Kč Celkem tak náklady právního zastoupení byly odvolacím soudem vypočteny částkou 24 888 Kč, a protože právní zástupkyně žalobkyně do spisu založila i osvědčení o registraci plátce DPH, má tak podle § 137 odst. 1 o. s. ř. nárok na 21% DPH z této částky, tedy DPH ve výši 5 226 Kč Celkem se tak jedná o náklady právního zastoupení 30 114 Kč. Žalobkyně má nárok i na zaplacený soudní poplatek z podaných žalob, a to ve výši 8 252 Kč, takže náklady řízení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně byly odvolacím soudem vypočteny celkovou částkou 38 366 Kč Odvolací soud pak zvažoval poměr úspěchu účastníků ve věci, přičemž vycházel z jednotlivých uplatněných nároků bez ohledu na výši uplatněného příslušenství. Žalobkyni byla přiznána celková pohledávka ve výši 110 507 Kč (70 000 Kč + 40 507 Kč), což představuje ze žalované částky 165 022 Kč (100 257 Kč + 64 765 Kč) 67% úspěch ve věci. Naopak žaloba byla zamítnuta co do částky 54 515 Kč, což z nároku 165 022 Kč představuje poměr neúspěchu v rozsahu 33 %. V souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., tak má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 34 % (67 % - 33 %). 34 % odvolacím soudem vypočtených nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje částku 13 044 Kč.

17. Odvolacím soudem tak byl podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn závislý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně stanovil odvolací soud částkou 13 044. Na tyto náklady řízení má žalobkyně nárok. Ve zbývající části výroku III. o nákladech řízení (pokud jde o platební místo a lhůtu splatnosti), zůstal tento výrok rozsudku soudu prvního stupně nezměněn a odvolacím soudem tak byl výrok částečně potvrzen v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř.

18. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšný v odvolacím řízení byl žalovaný. Žalovaný se však náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, a proto bylo současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.