19Co 338/2017

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobce: R. C., státní občanství S., bytem P., M. H., zastoupeného Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimenstská 1652/36, proti žalovanému: S. D. T., IČO: ., sídlem P., N. F., zastoupenému Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem, sídlem Praha 8, Karolinská 654/2, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. června 2017, č.j. 15 C 122/2011-357, t a k t o :

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. v části týkající se výpovědi z pracovního poměru m ě n í tak, že se u r č u j e , že výpověď z pracovního poměru doručená žalovaným žalobci dne 27.7.2011 je neplatná, a v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 350 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 350 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do 29.12.2011 (zák. práce) a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. práce, které obdržel od žalovaného dne 27.7.2011, a to z důvodů, že se ve dnech 27.6.2011 až 1.7.2011 dostavil pozdě na pracoviště, vždy až po zahájení základní pracovní doby, a že dne 31.5.2011 bez vědomí a souhlasu žalovaného neoprávněně použil kreditní kartu k soukromým účelům. Žalovaný trval na platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru i výpovědi, popíral uzavření dohody, dle níž by mohl žalobce do práce přicházet později, a že použití firemní kreditní karty dne 31.5.2011, kterou žalobce zaplatit oslavu k odchodu jednoho z pracovníků a které se zúčastnila i třetí osoba - nezaměstnanec, nebylo předem schválené. Prvním rozhodnutím ve věci ze dne 1.6.2015, č.j. 15 C 122/2011-236 bylo soudem I. stupně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, jakož i výpověď z pracovního poměru, doručené žalovaným žalobci dne 27.7.2011, jsou neplatné. K odvolání žalovaného byl rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2015, č.j. 19 Co 284/2015-272. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění soudu I. stupně, že žalobce pozdními příchody do práce porušil pracovní povinnosti dle § 301 písm. b) zák. práce a na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní povinnosti i zaplacením útraty dne 31.5.2011 za osobu nemající žádný vztah k žalovanému kreditní kartou žalovaného dle § 301 písm. d) zák. práce. Nejednalo se však o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, ani o závažné porušení pracovních povinností. Důvody pro okamžité skončení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce ani výpovědi dle § 52 písm. g) věta před středníkem zák. práce, tak nebyly naplněny. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25.1.2017 č.j. 21 Cdo 3034/2016 - 316 oba rozsudky zrušil, včetně usnesení ze dne 19.1.2016, č.j. 15 C 122/2011-279, kterým byla určena výše náhrady nákladů řízení státu, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodněnívyslovil závazný právní názor dle § 243g a § 226 odst.1 o.s.ř. Uvedl, že při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobce, vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, v souvislosti s použitím kreditní karty svěřené mu žalovaným k platbě dne 31.5.2011 za třetí osobu při rozlučkové oslavě při příležitosti skončení pracovního poměru zaměstnance žalovaného R., měl odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že se žalobce svým jednáním dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení vedoucího zaměstnance, který měl zabezpečovat též dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru doručeného žalovaným žalobci dne 27.7.2011 a na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručené žalovaným žalobci dne 27.7.2011 (I.), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému ve výši 125.985,50 Kč (II.) a České republice ve výši 700 Kč (III.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že již Městský soud v Praze a poté Nejvyšší soud ČR vyšly ze shodných skutkových zjištění soudu I. stupně učiněných již v prvním rozsudku. Žalobce, občan V. B., a žalovaný uzavřeli dne 27.10.2009 pracovní smlouvu na dobu neurčitou s nástupem dne 1.12.2009, dle níž žalobce vykonával u žalovaného práci jako vývojář softwaru. Účastníci si sjednali pravomoc českých soudů a vztah podřídili českému právu. Pracovní doba byla sjednána 40 hodin týdně, žalobce byl povinen být na pracovišti během základní pracovní doby od 9.00 do 15.00 hod., volitelná pracovní doba byla od 7.00 do 9.00 hod. a od 15.00 do 22.00 hod., příchody a odchody pracovníků byly zaznamenávány elektronicky provozovatelem budovy. Žalobce po odchodu T. T. od žalovaného vykonával od 13.10.2010 do 21.6.2011 práci vedoucího kanceláře a vedoucího projektů, v souvislosti s tím mu byla předána kreditní karta na úhradu nákladů spojených s výkonem práce (např. placení kancelářských potřeb, elektroniky, nájemného), když instrukce k použití karty obdržel pouze telefonicky od pana J. V roce 2009 a 2010 byla kreditní kartou zaplacena vánoční oslava pro zaměstnance a oslava při odchodu paní B.a pana S., vždy s vědomím jednatele či pana J. Žalobce dne 31.5.2011 kreditní kartou uhradil částku 3.117 Kč při příležitosti odchodu M. R. od žalovaného, o čemž jednatel žalovaného ani pan J. nevěděli, a účtenku následně odevzdal účetní firmě. Oslavy se zúčastnilo 5 zaměstnanců žalovaného, a to žalobce, R., B. (N.), N. a P. s kamarádem R. Nutný souhlas jednatele nebo pana J. před použitím karty potvrdili svědci C. a B. Dne 27.7.2011 žalobce od žalovaného jednajícího zástupcem Mgr. Bc. S. obdržel okamžité zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení povinností a pro případ neplatnosti okamžitého zrušení výpověď pro hrubé porušení povinností. Oba úkony byly skutkově popsány stejně, a to z důvodu: 1. pozdních příchodů na pracoviště dne 27.6.2011 v 9:27 hod., dne 28.6.2011 v 10:18 hod., dne 29.6.2011 v 9:44 hod., dne 30.6.2011 v 9:21 hod. a dne 1.7.2011 v 9:39 hod., což bylo prokázáno výpisu elektronických karet provozovatele budovy a 2. z důvodu neoprávněného použití kreditní karty dne 31.5.2011 bez vědomí a souhlasu žalovaného k soukromým účelům. Téhož dne žalobce vrátil všechny pracovní pomůcky a dne 28.7.2011 žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání. Žaloba na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru byla soudu I. stupně doručena dne 2.9.2011 a žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru dne 26.10.2011. Další dokazování, a to výslechem osob zúčastněných na rozlučkové oslavě dne 31.5.2011 ohledně konzumace pana R. a placení za něho platební kartou žalovaného soud I. stupně pro nadbytečnost zamítl. S ohledem na zahájení řízení dne 2.9.2011 a skutečnost, že žalobce je občanem S., se jedná o vztah s mezinárodním prvkem. Pravomoc soudu I. stupně je dána dle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (B.), které řeší spory z individuálních pracovních smluv, aniž jsou dotčeny čl. 4 a čl. 5 bod 5. Ohledně hmotněprávní úpravy vycházel soud I. stupně z čl. 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Ř.), když individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným stranami v souladu s čl.

3. Soud I. stupně tak v souladu s volbou účastníků aplikoval hmotněprávní předpisy České republiky, přičemž toto právo by bylo s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení rozhodné i v případě, že by k volbě nedošlo. Věc právně posuzoval dle právní předpisů platných v době uzavření pracovní smlouvy a doručení rozvazovacích úkonů, a to dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) dle přechodných ustanovení § 3028 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník (o.z.) a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (zák. práce) dle přechodných ustanovení čl. LXXX odst. 1, 2 a § 364 odst. 1 zák. práce. Pracovní smlouva ze dne 27.10.2009 byla uzavřena mezi účastníky dle § 33 a násl. zák. práce. Žalobce se stal ode dne 13.10.2010 vedoucím zaměstnancem dle § 11 odst. 4 zák. práce, když rozhodující pro takové posouzení je pouze to, zda podle právního předpisu nebo vnitřního organizačního předpisu upravujícího organizační strukturu zaměstnavatele jsou tomuto zaměstnanci podřízeni jiní zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2010 sp. zn. 21 Cdo 1863/2003). S ohledem na to, že okamžité zrušení pracovního poměru i výpověď z pracovního poměru byly žalobci doručeny dne 27.7.2011, pak pracovní poměr by byl okamžitým zrušením ukončen téhož dne a výpovědí uplynutím výpovědní doby dle § 51 zák. práce dne 30.9.2011. Obě žaloby (tj. žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení došlá soudu dne 26.10.2011 i žaloba na určení neplatnosti výpovědi dne 27.7.2011) byly podány včas dle § 72 zák. práce. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony učiněnými současně či postupně zákoník práce nevylučuje, jednotlivé úkony je nutno posoudit samostatně, a samostatně také nastávají jejich účinky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97 nebo ze dne 19.9.2006, sp. zn. 21 Cdo 2972/2005). Věc dále posuzoval dle § 55 písm. b), § 52 písm. g), § 58 odst. 1, § 301 a § 302 zák. práce, vzhledem k tomu, že k oběma skutkům vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru i ve výpovědi z pracovního poměru došlo před uplynutím prekluzívní lhůty stanovené v § 58 odst. 1 zák. práce a dále se zabýval jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru a intenzitou porušení pracovněprávních povinností. Naplnění důvodu výpovědi, resp. okamžitého zrušení, posuzoval podle stavu a se zřetelem na okolnosti, které tu byly v době, kdy byla výpověď a okamžitého zrušení řádně doručeny žalobci. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je výpovědním důvodem dle § 52 písm. g) jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň nevědomou nedbalosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Dále posuzoval, zda porušení pracovních povinností žalobce lze podřadit pod porušení povinností zvlášť hrubé, závažné či méně závažné. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení povinnosti je posuzováno, ale to, zda zjištěné porušení dosahuje (ve svém souhrnu nebo alespoň jedno z nich) takové intenzity, že může být podřazeno pod pojmy výše uvedené. K prvnímu porušení pracovních povinností, představující pozdní příchody soud I. stupně uvedl, že toto tvrzení, že žalobce nedodržoval ve smlouvě sjednané rozvržení pracovní doby dlouhodobě, nebylo mezi stranami sporné, přesto žádná výtka žalobci nebyla udělena. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce porušoval povinnost odpracovat 40 hodin týdně nebo neplnil své pracovní povinnosti. Uzavřel, že tímto jednáním nebyly naplněny důvody pro jednostranné skončení pracovního poměru, když intenzita jednání nedosahovala ani závažného porušení povinností, natož porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. K druhému porušení pracovních povinností, představující použití platební karty odkázal na § 301 a § 302 zák. práce, které stanoví základní povinnosti zaměstnance tak, aby v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005). Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). V posuzovaném případě nebylo, jak vyplývá z odůvodněnírozsudku dovolacího soudu, pochyb o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru a ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.7.2011, že dne 31.5.2011 bez vědomí a souhlasu žalovaného použil kreditní kartu, která mu byla žalovaným svěřena pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro žalovaného, k úhradě účtu v restauraci, zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z § 301 písm. d) zák. práce. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce je dle závazného právního názoru dovolacího soudu třeba přihlížet zejména k tomu, že se žalobce svým jednáním, i kdyby spočívalo jen ve zneužití kreditní karty svěřené mu žalovaným pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro žalovaného zaplacením útraty v restauraci za kamaráda zaměstnance žalovaného P., který se zúčastnil oslavy u příležitosti skončení pracovního poměru zaměstnance R., dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení vedoucího zaměstnance, který měl zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele dle § 302 písm. f) a g) zák. práce. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit ani relativně nízká výše škody, která byla způsobena a jejíž úhradu žalovaný po žalobci ani nepožadoval, neboť podstatné je narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce. Žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil dle § 142 odst.1 o.s.ř. dle úspěchu ve věci. Náklady byly určeny za původní řízení před soudem I. stupně, za řízení odvolací, za řízení dovolací a za nové řízení před soudem I. stupně dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 125.985 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Výrok o nákladech řízení státu je odůvodněn dle § 148 odst. 1 o.s.ř. Náklady byly určeny dle usnesení ze dne 24.4.2015, č.j. 15 C 122/2011-214 ve výši 700 Kč. Náklady za tlumočení žalobci nebyly žalobci uloženy dle § 18 o.s.ř. Včasným odvoláním napadl rozsudek žalobce z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), g) o.s.ř. Namítal, že přestože soud I. stupně rozsudkem ze dne 1.6.2015 potvrzeným odvolacím soudem žalobě vyhověl, po zrušení obou rozsudků dovolacím soudem soud I. stupně neprovedl žádné důkazy, dospěl k zcela odlišnému stanovisku než při prvním rozhodnutí. Namítal, že soud I. stupně vycházel pouze z tvrzení žalovaného a svědků, naopak mnohá tvrzení žalobce a jeho návrhy na doplnění dokazování, zůstaly bez povšimnutí. Zejména se jedná o tvrzení žalobce, že informoval vedení žalovaného o rozlučkové večeři, že nikdy nebyl vyžadován písemný souhlas při podobné akci. Namítal, že nebyl pověřen projektovým lídrem, ale pouze vedením kanceláře po administrativní stránce. Neexistuje dodatek k pracovní smlouvě žalobce, vnitřní organizační předpis upravující strukturu žalovaného, z něhož by vyplývalo, že pověření vedení kanceláře zahrnuje i podřízení jakéhokoli zaměstnance. Žalobce pouze obdržel od vedení společnosti kreditní kartu bez písemných pokynů k jejímu užívání a měl za úkol dohlédnout na dostatek kancelářských potřeb. Jakékoli vedení měl v té době na starosti na základě své vlastní pracovní smlouvy pan J. Výpověď pana J. označil za účelovou v části, že se dne 31.5.2011 snažil s žalobcem neúspěšně komunikovat ohledně dvou softwarových aplikací, ohledně užití kreditní karty a ohledně setrvání pana R. u žalovaného. Naopak pan J. mu potvrdil, že s kartou ní může hradit i týmové akce, což potvrdil i jednatel žalované, pan S. O zmatečnosti výpovědi svědka J. svědčí i jeho tvrzení, že k odchodu paní B. a pana S. se konala oslava, když tito odcházeli ještě před žalobcem, což je v rozporu s tím, že se paní B. účastnila dne 31.5.2011 rozlučkové večeře. Žalobce žádal předložení účtu ze dne 31.5.2011 a výslech dalších účastníků, avšak tyto důkazy nebyly provedeny. Z výpovědi svědkyně B. není prokázáno, zda pan R. nakonec zaplatil, zda si vůbec něco dal a zda to bylo hrazeno firemní kartou. Soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy ohledně toho, kdo přesně se účastnil akce dne 31.5.2011, zda si někdo mimo kancelář žalovaného dal něco k jídlu či k pití, co to bylo a zda to bylo hrazeno firemní kreditní kartou. Namítal, že judikát užitý na danou věc, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, není možné vykládat restriktivně, když z jeho právní věty vyplývá, že oním útokem měl soud na mysli zejména jednání zaměstnance, které by naplňovalo znaky až trestného činu, tj. krádež, poškozování, zneužití apod. Žalobce o akci zaměstnavatele informoval, účet předal účetní firmě a tato ani žalovaný na žádné nesrovnalosti nikdy nepoukázali. Účet je dle žalobce evidován v účetnictví žalovaného jako firemní výdaj. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 367/03 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1372/2002. Navrhl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit, včetně nákladových výroků, a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný naopak považuje napadený rozsudek za věcně správný. Skutkový stav byl zjištěn soudem I. stupně správně, nebyl rozporován, nebyly navrženy ani další důkazy, které by byly nadto v rozporu se zásadou koncentrace řízení. K námitkám ohledně výpovědi svědka J. konstatoval, že se jedná o svědka navrženého žalobcem, jeho výpověď k ukončení pracovního poměru pana R. je irelevantní, svědkyně L. B. je osobou odlišnou od M. B., ohledně níž se konal předchozí rozlučkový večírek. Tvrzení žalobce, že nebyl vedoucí pracovník je účelové, když toto potvrdili svědci C., B., J., žalobce sám v žalobě i ve své výpovědi a potvrzuje to i emailová komunikace, zejména z 1.5.2011. Svědci také potvrdili, že úhrada společenských akcí byla prováděna na pokyn nebo se souhlasem jednatele nebo zmocněné osoby, což bylo všeobecnou praxí. Jednatel žalovaného ve své výpovědi skutečně uvedl, že úhrada pohoštění pro zaměstnance by mohla být považována za služební účely, nicméně dodal, že je zcela nepřípustná úhrada za osoby, které nemají se společností žádný vztah a že i k úhradě za zaměstnance je vždy potřeba souhlas jednatele, což vyplývá i ze zákoníku práce. Namítal dále, že okruh osob na akci dne 31.5.2011 nebyl původně rozporován, nadto výslech těchto osob se po 6 letech jeví jako nadbytečný. Zdůraznil, že nebyl dán souhlas pro úhrady zaměstnanců, natož osoby stojící mimo společnost. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stanovilo, že ani relativně nízká výše škody nic nemění na povaze jednání žalobce. Irelevantní je skutečnost, zda žalobce po úhradě firemní kartou dal doklad k zaúčtování, případně zda zaevidování účetní firmou v účetnictví je správné. Nadto rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 nebylo vyloženo restriktivně, když již v minulosti v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 bylo stanoveno, že zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem i v případě, kdy způsobil škodu na majetku prakticky nulové hodnoty. Zde však byla vykázána škoda 3.117 Kč. Nadto je pro rozhodnutí soudů závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu dle § 243g ve spojení s § 226 o.s.ř. Navrhl potvrzení rozhodnutí a přiznání nákladů za řízení odvolací. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce n e n í d ů v o d n é . Podle § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle § 302 zák. práce vedoucí zaměstnanci jsou povinni dle písm. f) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a písm. g) zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a dospěl ke skutkovým zjištěním, z nichž vychází i soud odvolací, když do doby rozhodnutí o dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2017, č.j. 21 Cdo 3034/2016-316, nebyla rozporována. K námitkám žalobce, že nebyly provedeny řádně jím navržené důkazy, odvolací soud konstatuje, že skutkovému zjištění předcházel korektně provedený proces dokazování v souladu s § 132 o.s.ř., když soud I. stupně zhodnotil veškeré důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a odůvodnil, proč některé důkazy neprovedl. Současně rozhodoval vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v citovaném rozhodnutí dle § 243g a § 226 o.s.ř. Zásadní jsou tedy skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, které odvolací soud pouze shrnuje. Žalobce byl zaměstnán u žalovaného v pracovním poměru od 1.12.2009 jako vývojář softwaru a od 13.10.2013 byl pověřen funkcí vedoucího kanceláře. Pracovní doba byla sjednána 40 hodin v týdnu s povinností být na pracovišti během základní pracovní doby od 9:00 hod. do 15:00 hod. Žalobce se dostavoval opožděně, včetně dne 27.6.2011 v 9:27 hod., dne 28.6.2011 v 10:18 hod., dne 29.6.2011 v 9:44 hod., dne 30.6.2011 v 9:21 hod. a dne 1.7.2011 v 9:39 hod. V souvislosti s plněním úkolů vedoucího kanceláře mu byla svěřena kreditní karta, kterou neoprávněně, bez souhlasu žalovaného nebo pověřené osoby pana J., použil na úhradu útraty 3.117 Kč za rozlučkový večírek, kterého se krom zaměstnanců žalovaného zúčastnila i osoba bez vazeb na žalovaného. Dne 27.7.2011 žalovaný doručil žalobci okamžité zrušení pracovního poměru a současně výpověď, které shodně odůvodnil tím, že se žalobce dostavil na pracoviště opožděně dne 27.6.2011, 28.6.2011, 29.6.2011, 30.6.2011 a 1.7.2011 ve výše uvedených časech, a že dne 31.5.2011 bez vědomí a souhlasu žalovaného neoprávněně použil kreditní kartu k úhradě soukromých výdajů. K námitce, že žalobce nebyl vedoucí pracovník, odvolací soud konstatuje, že žalobce sám v žalobě uvedl, že byl dne 13.10.2010 po vzájemné dohodě vedoucím kanceláře a zároveň vedoucím projektů, na těchto tvrzeních setrval i ve své výpovědi u jednání dne 19.4.2013, kde konstatoval, že ke své stávající práci převzal vedení teamu. Toto potvrdili slyšení svědci C., B., J. a jednatel žalovaného. Správný je tak závěr, že se žalobce stal vedoucím zaměstnancem ve smyslu § 11 odst. 4 zák. práce, neboť mu byli podřízeni další zaměstnanci žalovaného, kterým byl oprávněn ukládat pracovní úkoly a kontrolovat je. K námitce žalobce ohledně účelovosti výpovědi svědka J. odvolací soud konstatuje, že před výslechem byl řádně dle § 126 o.s.ř. poučen, jak vyplývá z protokolu ze dne 1.6.2015, jeho výpověď se žalobci nepodařilo ohledně části, že dal souhlas k placení rozlučkové akce pana R. znevěrohodnotit, ani vyvrátit. V odvolání uváděné námitka o nespokojenosti pana J. nebo žalovaného s pracovní činností pana R. a důvody, které vedly k ukončení jeho pracovního poměru, jsou pro dané řízení zcela irelevantní. Nevěrohodnost svědka není odůvodněna ani tvrzeními ohledně trvání pracovního poměru paní B. u žalovaného, když se jedná o dvě osoby, M. B. a L. B. Soud I. stupně správně posoudil otázku pravomoci i rozhodného práva (zák. práce ve znění zákonů účinném do 29.12. 2011), správně dovodil, že žaloby byly podány včas, že jeho úkolem je zabývat se tím, zda došlo k porušení pracovních povinností žalobcem, o jaké porušení pracovních povinností se jedná, zhodnotit intenzitu uvedeného porušení, včetně posouzení dalších konkrétních okolností vztahujících se např. k osobě zaměstnance, k vykonávané práci, k situaci, za níž došlo k porušení povinností, to vše za účelem, zda byly naplněny žalobcem uplatněné důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru nebo alespoň pro výpověď. Správně a v souladu s konstantní judikaturou vycházel z toho, že § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyložil, že zákon rozlišuje zvlášť hrubé, závažné a méně závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, že pro okamžité zrušení pracovního poměru se vyžaduje, aby došlo k porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, že pro platnost výpovědi danou žalovaným žalobci je třeba, aby žalobce pracovní povinnosti porušil zvlášť hrubým, nebo závažným způsobem s písemně udělenou výtkou s upozorněním na možnost výpovědi danou v posledních šesti měsících. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce pozdními příchody do práce porušil pracovní povinnosti dle § 301 písm. b) zák. práce, avšak neporušil povinnost odpracovat 40 hodin týdně, případně že by pozdními příchody došlo k neplnění jeho pracovních povinností. Uvedené jednání tak nelze kvalifikovat jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, které je předpokladem pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo podání výpovědi dle § 52 písm. g) o.s.ř. Z výpisů z elektronických karet provozovatele budovy bylo prokázáno, že žalobce se nedostavoval do zaměstnání včas i v jiné dny. Pokud měl žalobce z pozice vedoucího kontrolovat ostatní spolupracovníky a nečinil tak, pak toto porušení nebylo uvedeno jako výpovědní důvod. Uvedené jednání žalobce lze posoudit jako soustavné méně závažné porušení povinností, když pro jednostranné skončení pracovního poměru nebyly splněny podmínky stanovené v § 52 písm. g) zák. práce, když žalobce nebyl v posledních 6 měsících v souvislosti s uvedeným jednání na závadnost svého chování upozorněn s poučením o možnosti dostat výpověď. K druhému skutku odvolací soud konstatuje, že žalobce se dopustil porušení pracovních povinností použitím platební karty, která mu byla žalovaným svěřena pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro žalovaného. Úhradou účtu v restauraci dne 31.1.2011, bez souhlasu a vědomí žalovaného, porušil jednu ze základních povinností zaměstnance, a to řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím dle § 301 písm. d) zák. práce. Žalobce svým jednáním, i kdyby spočívalo jen ve zneužití kreditní karty zaplacením útraty za kamaráda zaměstnance žalovaného, který se zúčastnil rozlučkové oslavy, dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení vedoucího zaměstnance, který měl zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele dle § 302 písm. f) a g) zák. práce. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit ani relativně nízká výše škody, která byla způsobena a jejíž úhradu žalovaný po žalobci ani nepožadoval, neboť podstatně významnější než výše škody způsobené žalovanému a okolnost, zda se žalovaný po žalobci domáhal její náhrady, je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. Žalobce se tak dopustil porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Tím je naplněn výpovědní důvod pro podání výpovědi dle § 52 písm. g) i důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1, písm. g) o.s.ř. K námitkám žalobce, že nebyly provedeny důkazy ohledně prokázání tvrzení, zda konzumoval na rozlučkové akci dne 31.1.2011 kamarád zaměstnance žalovaného, jaká byla jeho útrata, zda si ji následně nezaplatil sám, odvolací soud konstatuje, že jeho porušení povinností spočívá nejen v útratě za osobu nesvázanou s žalovaným, ale již v samotném použití platební karty bez vědomí a souhlasu žalovaného. Dokazování tímto směrem je tak nadbytečné. Jediné osoby, které by mohly potvrdit obdržený souhlas s použitím platební karty, byly v řízení vyslechnuty, tedy jednatel S. a pan J., když oba jmenovaní vědomost i souhlas popřeli. Potřebu souhlasu k použití karty, nikoli ve věci nákupu kancelářských potřeb, prokázala dále výpověď svědků C. a L. B. Skutečnost, zda doklad o úhradě je zanesen v účetnictví žalovaného, nemá pro danou věc žádnou relevanci. S ohledem na to, že žalovaný přistoupil k souběžnému rozvázání pracovního poměru, dvěma úkony z totožných důvodů, je třeba shodně se soudem I. stupně uvést, že zákoník práce a ani jiné právní předpisy nezakazují rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony současně či postupně, kdy jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru neuplatní, i kdyby tento právní úkon byl jinak platný. Pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit ani pokračování pracovního poměru (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000). Soud I. stupně pochybil, pokud výslovně nekonstatoval, zda považuje za platné okamžité zrušení pracovního poměru či zda došlo-li k ukončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby v důsledky podané výpovědi. V důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru skončí pracovní poměr dnem, kdy bylo toto jednostranné právní jednání doručeno druhému účastníku, tedy již z povahy věci nemohou nastoupit účinky výpovědi. Zásadní je zde hledisko, zda bylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat, aby zaměstnance - žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V posuzovaném případě došlo k zásadnímu narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného, tedy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby žalovaného i nadále zaměstnával. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000 se odvolací soud zabýval i výpovědí z pracovního poměru. Předně zkoumal, zda na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem. V řízení zahájeném žalobou zaměstnance nebo zaměstnavatele o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru. Žaloba proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal pracovní poměr mezi účastníky. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil (svým jménem) někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže být předmětem sporu ve smyslu § 50 a násl. zák. práce. To ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu. Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle § 80 o.s.ř. domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009). Odvolací soud na uvedeném určení shledal naléhavý právní zájem, když žalobce obdržel okamžité zrušení pracovního poměru i výpověď ve stejném okamžiku, kdy žalovaný byl zaměstnavatelem žalobce, tedy jedinou možnou cestou obrany bylo napadnutí těchto úkonů žalobou na určení jejich neplatnosti. Výpověď žalovanému doručená dne 27.7.2011 splňuje náležitosti platného právního úkonu dle § 52 písm. g) zák. práce, ať již z hlediska formy, či výpovědního důvodu. Žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem dle § 301 písm. d) zák. práce, a to v postavení vedoucího pracovníka § 302 písm. f), g) zák. práce. V daném případě, však pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru dne 27.7.2011. Z uvedeného plyne, že byť by výpověď byla jinak platným právním úkonem, její účinky nemohou nastat, když výpovědní lhůta by běžela v době, když již účastníci nejsou v zaměstnaneckém poměru. Výpověď jako pozdější úkon o rozvázání pracovního poměru je tak neplatným právním úkonem. Z uvedených důvodů byl napadený rozsudek v zamítavém výroku I. v části týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru jako věcně správný potvrzen dle § 219 o.s.ř a v části týkající se výpovědi z pracovního poměru změněn dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že výpověď doručená žalovanému dne 27.7.2011 je neplatná. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně napadeného rozhodnutí bylo opětovně rozhodováno o nákladech řízení před soudem I. stupně, které zahrnují i náklady předchozího odvolacího a dovolacího řízení. V daném případě byli žalobce i žalovaný shodně úspěšní, když bylo pouze jednomu návrhu na určení neplatnosti vyhověno. Rozhodnutí o nákladech řízení, že žádný z nich na ně nemá právo, je odůvodněno dle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Změnou rozhodnutí byl dotčen i druhý nákladový výrok, který se vztahuje k nákladům vynaloženým státem. Soud I. stupně správně rozhodl, že stát nemůže požadovat na účastnících náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jednáním účastníka před soudem ve své mateřštině (§ 18 odst. 1 ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř.). Účastníku tedy nelze uložit povinnost hradit náklady za tlumočení pro účastníka řízení při ústním jednání, to však neplatí např. při tlumočení pro svědka, při překladu listin apod. Náklady státu tak činí pouze odměna za tlumočení svědka stanovená usnesením ze dne 24.4.2015, č.j. 15C 122/2011-214 ve výši 700 Kč. S ohledem na shodný úspěch a neúspěch účastníků bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. a každému z nich byla uložena povinnost uhradit 350 Kč. Stejný režim úspěchu i neúspěchu ve věci se vztahuje k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 224 odst. 2 o.s.ř., když i ohledně odvolání byl žalobce úspěšný pouze v případě jednoho určení.

Poučení