19Co 63/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobců: a) L. S., narozená xxx, státní občanství Ukrajina pobytem S., Praha b) O. K., narozený xxx bytem S., Praha oba zastoupeni advokátem V. K. sídlem náměstí S., S. proti žalované: b., s. r. o., IČO xxx sídlem K., Praha zastoupená advokátem M. H. sídlem V., S. o zaplacení 41 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. října 2023, č. j. 5 C 338/2021-113, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobců do vyhovujícího výroku I. se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění pouze tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům dalších 11 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 770 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se rozsudek ve zbývající části tohoto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 31 559,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců

V. K., advokáta.

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení ve výši 1 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodl v řízení o návrhu žalobců, jímž se domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit jim částku 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené složené jistoty a částku 26 750 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení představující polovinu uhrazených nákladů v souvislosti s pronájmem bytu.

2. Žalovaná nárok neuznala, odstoupení od smlouvy shledala neplatným.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 2. 10. 2021 do zaplacení a částku 10 069 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 31. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 16 681 Kč s úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 6. 2021 do 1. 10. 2021, ve výši 3,25 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 6,5 % ročně od 1. 7. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 26 750 Kč ve výši 8,25% ročně od 15. 6. 2021 do 30. 10. 2021, s úrokem z prodlení z částky 16 681 Kč ve výši 3,25 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 1. 7. 2022 do zaplacení (výrok II.), rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 5 591,40 Kč (výrok III.) a že žalobci jsou povinni nahradit státu zálohované znalečné ve výši 4 546 Kč (výrok IV.) a žalovaní ve výši 6 818 Kč (výrok VI.).

4. Nejprve soud prvního stupně dospěl k závěru, že je mezinárodně příslušným dle článku 4 ve spojení s článkem 63 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „Brusel I bis“.

5. Dále vyšel ze skutkového zjištění, že podnájemní smlouva na byt č. x v Praze, L., byla uzavřena dne 14. 6. 2021 za účelem bydlení, a to na dobu určitou od 14. 6. 2021 do 30. 6. 2022, s nájemným ve výši 11 700 Kč, včetně záloh na služby pak v celkové výši 15 000 Kč, a jistotou ve výši 15 000 Kč. Žalobci odstoupili od smlouvy ke dni 30. 9. 2021 s tím, že byli uvedeni v omyl, když namísto na byt uzavřeli smlouvu na nebytový prostor, kde se nemohli přihlásit k dlouhodobému pobytu. Žalovaná byla vyzvána k vrácení zaplacené jistoty, poplatku za zprostředkování a žalované částky dne 29. 10. 2021. Průměrná výše obvyklého nájemného za užívání nebytového prostoru za účelem bydlení byla stanovena znalcem od 1. 1. 2021 částkou 8 877 Kč měsíčně.

6. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně odstoupení dle § 2002 odst. 1, § 2004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Dospěl k závěru, že žalobci odstoupili ke dni 30. 9. 2021 od smlouvy o podnájmu bytu oprávněné, neboť předmět nájmu byl inzerován i pronajímán jako byt, přestože se jednalo o nebytový prostor. Přestože tedy žalobci obdrželi potvrzení o zajištění ubytování dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „ZPob“), nedošlo k prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Uvedené shledal podstatným porušením smlouvy. Na základě odstoupení došlo ke zrušení smlouvy od počátku, čímž žalobcům vznikl nárok na vrácení částky 15 000 Kč a 41 730 Kč. Současně žalované vznikla pohledávka vůči žalobcům z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětných prostor ve výši 31 661 Kč. Žalobcům tak přiznal rozdíl obou částek, tedy částku 10 069 Kč, zatímco zbývající nárok ve výši 16 681 Kč shledal nedůvodným.

7. Poznamenal dále, že je nutno odlišovat částky, které byly zaplaceny jako nájemné a částky ve výši 3 300 Kč jako zálohy na služby. Uzavřel, že v této souvislosti se žalobci měli po žalované domáhat řádného vyúčtování služeb, platby záloh za služby tak nelze podrobit režimu bezdůvodného obohacení.

8. Dále přiznal žalobcům nárok na úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven dnem 2. 10. 2021 s ohledem na doručení odstoupení dne 30. 9. 2021 s výzvou k vrácení jistoty 15 000 Kč. K prodlení s částkou 10 069 Kč došlo po doručení předžalobní výzvy žalované dne 29. 10. 2021.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), její výši pak určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). O náhradě nákladů řízení placených státem rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Rozsudek do všech výroků napadli žalobci. Souhlasili se skutkovým zjištěním, nikoli právním posouzením a vyhotovením znaleckého posudku. Namítali, že po odstoupení jsou si smluvní strany povinny vrátit veškeré plnění. Pokud žalovaná měla za to, že má vůči žalobcům pohledávku, měla ji řádně uplatnit a započíst dle § 1982 o. z., což neučinila. Soud tak překročil svou pravomoc, když výši bezdůvodného obohacení určil nezávisle na vůli žalované. Ta pouze při jednání dne 30. 11. 2022 namítla, že na straně žalobců mělo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení za užívání jejích prostor, avšak bez další specifikace, a navrhla vypracování znaleckého posudku. Ani po jeho vyhotovení přitom nedošlo k řádnému uplatnění kompenzační námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2901/2021). Dále nesouhlasili se závěry ohledně uhrazených záloh za služby. Zdůraznili, že služby nebyly ani po více než dvou letech od skončení smluvního vztahu vyúčtovány, což je povinností žalované. Dále namítali, že se soud nevypořádal s existencí spravedlivého důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., když nenesou žádnou vinu na tom, že jim bylo poskytnuto nezpůsobilé plnění. Naopak jim vznikly další náklady, například se stěhováním, které ani neuplatnili. Mají za to, že nelze uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení v situaci, kdy je spotřebitel uveden v omyl o kvalitě produktu. Je tak třeba přihlédnout k § 1816 o. z. Nesouhlasili ani s tím, že byly přiznány úroky z prodlení až od odstoupení, neboť je to v rozporu s § 2254 o. z., dle kterého je třeba kauci úročit od okamžiku jejího složení. V důsledku nesprávného rozhodnutí bylo nesprávně rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně samotného výpočtu. Právní zástupce zastupoval dva účastníky, nebyla mu přiznána odměna za vyjádření ze dne 6. 1. 2023, a došlo k nesprávnému krácení nákladů za separaci. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14. 6. 2021 do zaplacení, částku 26 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 31. 10. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a státu zálohované znalečné ve výši 11 364 Kč.

11. Odvolací soud přezkoumal postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeném, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

12. K procesní stránce odvolací soud nejprve konstatuje, že žalovaná se k jednání omluvila, nežádala o odročení jednání a souhlasila s rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Odvolací soud tak jednal dle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř.

13. Dále konstatuje, že žalobci podali odvolání i do vyhovujícího výroku I., kdy na tomto setrvali i u jednání u odvolacího soudu. Za této procesní situace však jsou žalobci dle § 218 písm. b) o. s. ř. osobami, které k takovému odvolání nejsou oprávněny. Odvolací soud proto ve smyslu právě citovaného ustanovení odvolání žalobců do výroku I. odmítl.

14. K věci samé pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně dovodil, že je mezinárodně příslušným dle nařízení Brusel I bis a mlčky správně dovodil, že rozhodným právem je právo české dle článku 10 odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím II“). Odvolací soud vycházel ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, na který byl správně aplikován o. z. Za správné shledal právní závěry o odstoupení žalobců od smlouvy dle § 2002 odst. 1 o. z. s tím, že v důsledku odstoupení se smlouva ruší od počátku dle § 2004 odst. 1 o. z. Neztotožnil se pouze s právním posouzením výše bezdůvodného obohacení, především ve vztahu k úhradám záloh na poskytované služby spojené s užíváním jednotky. (i) Ke kompenzační námitce 15. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku, že soud prvního stupně překročil svou pravomoc, když výši bezdůvodného obohacení určil nezávisle na jasně projevené vůli žalované, a následně bez kompenzačního projevu žalované přistoupil k započtení. Občanský zákoník neobsahuje žádná zvláštní pravidla pro vypořádání stran po nastoupení účinků odstoupení, pročež se uplatní obecná úprava bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Stranám vůči sobě navzájem vznikne dle § 2993 o. z. povinnost k vrácení plnění, jež si na základě zrušené smlouvy poskytly.

16. To platí i pro zrušené smlouvy nájemní (podnájemní), v rámci nichž se také strany oboustranně zavazují k plnění, a to k přenechání věci k užívání oproti hrazení nájemného. Pokud žalobci vycházejí nesprávně z toho, že při zrušení takové smlouvy je pronajímatel povinen vrátit nájemci celé přijaté plnění (nájemné), a nájemce tíží povinnost vrátit předmět nájmu, opomíjejí, že jejich platby směřovaly v každém případě věcně na úhradu za užívání předmětné (pronajaté) věci a je lhostejné, jde-li pak po právní stránce o platbu nájemného či obecnou platbu za užívání (tj. bezdůvodné obohacení při odpadnutí právního titulu užívání). Při zrušení takové smlouvy je tedy pronajímatel povinen vrátit nájemci pouze to, oč se na úkor nájemce bezdůvodně obohatil, oproti vrácení předmětu nájmu. Je to proto, že zkonzumované užívací právo nelze vrátit in natura, proto za ně nájemce musí poskytnou pronajímateli peněžitou náhradu vypočtenou dle pravidel § 2999 odst. 1, 2 o. z. Judikatura dospěla k závěru, že povinnost nájemce vydat pronajímateli věc, kterou užíval na základě neplatné, nebo jako zde zrušené, nájemní smlouvy, tak není vzájemně provázána s povinností pronajímatele k vrácení nájemcem zaplacené úhrady za užívání věci. K tomu lze odkázat například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, které sice řeší obdobnou problematiku dle zákona č. 40/19634 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak jeho závěry jsou aplikovatelné i za účinnosti nového o. z. V citovaném rozhodnutí se stanoví, že: „Je-li předmětem neplatné nájemní smlouvy věc, je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci, a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného (§ 457 obč. zák.) tyto povinnosti jsou povinnostmi vzájemně podmíněnými (§ 560 obč. zák.). Povinnost nájemce vrátit (vydat) pronajímateli věc, kterou užíval na základě neplatné smlouvy, není povinností vzájemně podmíněnou povinností pronajímatele vrátit nájemci úhradu (nájemné), které pronajímateli podle takové smlouvy zaplatil za užívání věci.“ Započtení pohledávky žalované z titulu nároku na ekvivalent nájemného ve smyslu § 1982 a násl. o. z. tak nebylo třeba.

17. Pokud žalobci argumentovali tím, že nenesou žádnou vinu na tom, že jim bylo poskytnuto nezpůsobilé plnění, pak je třeba poznamenat, že v důvodové zprávě k § 2235 a násl. o. z. se výslovně hovoří o tom, že ani pro účely nájmu nebude nutně potřeba, aby se z veřejnoprávního hlediska jednalo o byt, ale bude nutné, aby se jednalo o prostor, který je k bydlení materiálně vhodný a zdravotně způsobilý a je vlastníkem jako byt určen. V daném případě uvedená jednotka toto splňovala, proto smlouva platně vznikla. Žalobci však výslovně trvali na tom, aby předmětem nájmu byla jednotka zkolaudovaná jako byt, neboť jen v takovém případě bylo možné vyhovět jejich žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (viz výzva Ministerstva vnitra - odbor azylové a migrační politiky k odstranění vad žádosti ze dne 12. 8. 2021, č. j. OAM-27576-3/DP-2021). Žalovaná strana si toho byla vědoma, když vystavila žalobcům doklad (potvrzení) o zajištění ubytování současně s uzavřením smlouvy.

18. Pokud žalobci argumentovali § 1816 o. z., ve znění do 5. 1. 2023, pak toto ustanovení řeší jinou situaci, když určuje, jaké jsou účinky odstoupení spotřebitele od spotřebitelské smlouvy týkající se financování. K tomu lze odkázat na komentáře k citovanému ustanovení Beck-online: Občanský zákoník, 2. vydání: O. Vondráček nebo Aspi: Účinky odstoupení na smlouvu o financování, prof. JUDr. Irena Pelikánová, DrSc., JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.

19. Pokud pak žalobci tvrdí, že neuplatnili vůči žalované další náklady, například se stěhováním, je uvedené pro posouzení věci zcela irelevantní, neboť tyto nároky předmětem žaloby nejsou. (ii) K zálohám na služby spojené s užíváním bytové jednotky 20. Naopak je třeba přisvědčit žalobcům, že není správné posouzení nároku na vrácení finančních prostředků uhrazených na poskytnuté služby. Dle článku V.

3. SLUŽBY podnájemní smlouvy ze dne 14. 6. 2021 činily měsíční zálohy na služby 1 000 Kč a na energie 2 300 Kč, tj. dohromady 3 300 Kč. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že „žalobci se měli po žalované domáhat řádného vyúčtování služeb, a nelze tak platby záloh za služby podrobit režimu bezdůvodného obohacení shodně s nárokem za zaplacené nájemné“. Odvolací soud naopak konstatuje, že je to žalovaná, která byla povinna zaslat žalobcům řádně vyúčtování, na jehož základě by disponovala vůči žalobcům splatnou pohledávkou. Žalovaná uvedené netvrdila, tedy ani neprokázala. Za situace, kdy se nedostavila k jednání odvolacího soudu, zmařila možnost, aby se jí dostalo poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Pokud tedy žalobci uhradili předmětné zálohy a žalovaná je v zákonné lhůtě řádně nevyúčtovala, je povinna tyto zálohy bez dalšího vrátit, neboť neprovedením vyúčtování odpadl důvod, pro který byly složeny. Jde tu tedy také o bezdůvodné obohacení žalované podle ustanovení § 2991 o. z.

21. Žalobci uhradili 15 000 Kč jako jistotu a 53 500 Kč na nájemném a zálohách na služby, tj. 68 500 Kč. Obvyklé nájemné v místě a čase bylo stanoveno v posuzovaném období částkou 8 877 Kč měsíčně. Soud prvního stupně tak správně konstatoval, že za užívání jednotky vznikl žalované nárok na částku 31 661 Kč (17x 295,90 Kč/den + 3x 8 877 Kč/měsíc). Naopak žalobcům vznikl nárok na vrácení jistoty ve výši 15 000 Kč, části nájemného ve výši 10 069 Kč a plateb představujících zálohy na služby ve výši 11 770 Kč (3x 3 300 Kč/měsíc + 17x 110 Kč/den), tj. 36 839 Kč. Za procesní situace, kdy soud prvního stupně již ze žalobou uplatněného nároku ve výši 41 750 Kč, přiznal žalobcům částku 25 069 Kč, rozhodl odvolací soud tak, že žalovaná je dále povinna vydat žalobcům dalších 11 770 Kč s tím, že v rozsahu částky 4 911 Kč s příslušenstvím shledal nárok nedůvodným. (iii) K prodlení 22. Žalobci nesouhlasili ani s tím, kdy se dostala žalovaná do prodlení s vrácením kauce. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele; teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným a dlužník je povinen splnit jej prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobci k vrácení plnění jistoty vyzvali žalovanou již v odstoupení ze dne 30. 9. 2021, kde nadto vyslovili připravenost vrátit žalované předmětnou jednotku. Odstoupení bylo žalované doručeno téhož dne. K tomu lze odkázat například na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, opět aplikovatelné i za stávající právní úpravy. V jeho odůvodnění se stanoví, že: „Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán…. Je-li v řízení prokázáno, že byl kupující připraven svou povinnost k vrácení předmětu koupě splnit, není prodlení osoby, jež přijala kupní cenu dle neplatné kupní smlouvy, s vrácením zaplacené částky tak již dále podmíněno vydáním předmětu koupě.“ Žalovaná tak byla povinna plnit po doručení výzvy k plnění dne 1. 10. 2023, dnem 2. 10. 2023 se dostala do prodlení ve smyslu § 1968 o. z., neboť žalobci byli připraveni k vrácení jednotky. Soud prvního stupně tak správně přiznal úroky z prodlení ohledně jistoty ode dne 2. 10. 2023 dle § 1970 o. z. ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud žalobci požadují úroky z prodlení ohledně zbývajícího nároku až od 31. 10. 2021 v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 29. 10. 2021, doručenou žalované téhož dne, rozhodl soud prvního stupně správně vázán žalobním návrhem.

23. Pokud nyní žalobci argumentují § 2254 odst. 2 věta druhá o. z., dle něhož má nájemce právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby, pak tato námitka je irelevantní, když tento nárok žalobci žalobou neuplatnili, neboť se domáhají toliko úroků z prodlení (tj. jiný nárok). Úroky dle namítaného ustanovení se stanoví ve smyslu § 1802 o. z., dle ujednání stran smlouvy, není-li pak dle právního předpisu, a nejsou-li ani takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

24. Odvolací soud tak rozsudek v napadeném zamítavém výroku II. změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ohledně částky 11 770 Kč s příslušenstvím tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl, a ohledně zbývající jistiny a úroků z prodlení jej potvrdil dle § 219 o. s. ř.

25. S ohledem na změnu ve výrokové části rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byli úspěšní v řízení před soudem prvního stupně do 88 %, žalovaná do 12 %, tedy žalobcům přísluší 76 % celkových nákladů řízení. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 670 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení, kdy je třeba zohlednit, že právní zástupce zastupoval dva účastníky. Náklady zastoupení sestávají z 2x 6 odměn po 2 224 Kč z tarifní hodnoty 41 750 Kč dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT, a to za úkony dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT: příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, účast u jednání dne 24. 10. 2022 a dne 30. 11. 2022, písemné podání ze dne 6. 1. 2023 a jednání dne 16. 8. 2023, dále z 2x 3 odměn po 1 112 Kč za úkony dle § 11 odst. 2 písm. f), h), 3 AT: jednoduchá výzva k plnění, jednání dne 11. 10. 2023 (konstatováno částečné zpětvzetí a úprava žaloby s tím, že jednání bylo odročeno na vyhlášení rozsudku) a dne 18. 10. 2023 (vyhlášení rozsudku), z 9 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, tedy náklady řízení na straně žalobců včetně soudního poplatku činí 38 210 Kč, z čehož 76 % představuje 29 039,60 Kč. Dále vznikl žalobcům nárok na separovanou náhradu nákladů řízení za zrušení místního šetření dne 19. 1. 2023, ke kterému se žalovaná bez omluvy nedostavila. Tato náhrada sestává ze dvou odměn 2x 1 112 Kč dle § 14 odst. 2 AT a náhrady hotových výdajů 300 Kč, tj. 2 524 Kč. Odvolací soud náhradu za promeškaný čas strávený cestou na místní šetření ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 3 AT nepřiznal, když sídlo advokátní kanceláře a místo místního šetření se nachází v obou případech v hlavním městě Praze. Současně poznamenává, že vzdálenost AK V., Praha a prostory na adrese L., Praha, činí dle mapy.cz autem necelých 5 km, pěšky cca 3 km. V rámci odvolacího řízení pak byla úspěšná žalovaná co do 72 %, neboť žalobci učinili předmětem přezkumu i vyhovující výrok. Žalované však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, neboť se k odvolání nevyjádřila a k jednání se nedostavila. Lhůta k plnění na úhradu nákladů řízení ve výši 31 559,60 Kč byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud poznamenává, že nárok na náklady řízení vzniká až pravomocným rozhodnutím. V daném případě právní zástupce žalobců nebyl k okamžiku rozhodnutí plátcem DPH.

26. O nákladech vynaložených v řízení státem rozhodl odvolací soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř., když tyto uložil žalobcům uhradit v rozsahu 12 %, tedy ve výši 1 364 Kč, a žalované v rozsahu 88 %, tedy ve výši 10 000 Kč. Náklady státu představují znalečné ve výši 11 364 Kč dle usnesení ze dne 20. 6. 2023, č. j. 5 C 338/2021-73. Lhůta k plnění byla opět stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.