19Co 64/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 36 516 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 11 C 329/2020 - 71 ze dne 5. ledna 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem č.j. 11 C 329/2020-71 ze dne 5. 1. 2021 zastavil řízení co do částky 4 000 Kč (výrok I.) a současně zamítl žalobu co do zaplacení částky 8 514 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 57 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 20. 9. 2017 do 20. 12. 2018, z částky 55 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 12. 2018 do 10. 1. 2019, z částky 35 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 11. 1. 2019 do 22. 2. 2019, z částky 33 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 22. 2. 2019 do 29. 3. 2019, z částky 32 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 3. 2019 do 23. 4. 2019, z částky 30 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 24. 4. 2019 do 29. 5. 2019, z částky 29 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 5. 2019 do 26. 6. 2019, z částky 28 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 27. 6. 2019 do 15. 7. 2019, z částky 27 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 16. 7. 2019 do 19. 8. 2019, z částky 26 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 20. 8. 2019 do 8. 4. 2020, z částky 24 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 9. 4. 2020 do 7. 5. 2020, z částky 22 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2020 do 16. 6. 2020, z částky 20 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 17. 6. 2020 do 7. 8. 2020, z částky 16 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 8. 8. 2020 do 15. 9. 2020, z částky 14 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 12 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 17. 10. 2020 do 18. 11. 2020, z částky 10 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 19. 11. 2020 do 18. 12. 2020, z částky 8 514 Kč ve výši 8,05 % ročně od 19. 12. 2020 do zaplacení, dále co do pohledávky ve výši 24 002,50 Kč a do úroku za poskytnutí úvěru ve výši 52,21 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 20. 9. 2017 do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 516 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 5. 2017. Uvedenou smlouvou byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 001 Kč, který se zavázala splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč. Roční úroková sazba (efektivní) byla dohodnuta ve výši 66,71 % ročně, což odpovídá podle žalobkyně nominální úrokové sazbě ve výši 52,21 % ročně. Měsíční splátky byly stanoveny vždy do každého patnáctého dne měsíce počínaje měsícem červnem 2017. Úvěr ve výši 50 001 Kč byl žalované vyplacen dne 25. 5. 2017. Úvěruschopnost žalované byla podle žalobkyně ověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a ověřena v systému SOLUS a NRKI. Ve smlouvě byly dohodnuty sankce pro případ řádného nesplácení úvěru, a to smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení v délce 30 dnů a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením jednotlivé splátky, a to ve výši 200 Kč u každé včas nesplacené splátky. Účastníci se současně dohodli, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části v délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a před zesplatněním uhradila pouze 2 499 Kč (1 splátka) dne 22. 6. 2017. Poté přestala poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou úvěr zesplatnila, a to na základě prodlení žalované se splátkou 15. 7. 2017 a podle smlouvy tak došlo k zesplatnění úvěru ke dni 18. 9. 2017. Podle smlouvy nesplacená jistina a dosud nezaplacené úroky přirostly k jistině úvěru ke dni splatnosti nesplacené částky. Nová jistina úvěru tak činila 56 116 Kč, a protože do podání žaloby bylo ze strany žalované uhrazeno 45 000 Kč, činila v době podání žaloby nová jistina úvěru 11 116 Kč. Žalobkyně podanou žalobou požadovala po žalované zaplatit částku 36 516 Kč, což představuje aktuální dlužnou novou jistinu ve výši 11 116 Kč, smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2× 499 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 400 Kč (2× 200 Kč). Celkem se tak jedná o částku 12 514 Kč. Dále požaduje zaplatit smluvní pokutu dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované od 20. 9. 2017 do dne podání žaloby ve výši 24 002,50 Kč (celkem 36 516 Kč) a požaduje přiznat i dohodnutý úrok z úvěru ve výši 52,21 % ročně z částky původní dlužné jistiny dle žaloby od 20. 9. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 143 942 Kč. Pohledávku pak požaduje se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Z žaloby rovněž vyplynulo, že po poskytnutí úvěru a před podáním žaloby zaplatila žalovaná na úvěr částku 47 499 Kč, z toho částku 45 000 Kč po zesplatnění úvěru.

3. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazů, když žalovaná se k jednání nedostavila a k podané žalobě se nevyjádřila. Žalobkyně pak vzala žalobu částečně zpět co do částky 4 000 Kč s tím, že tuto částku žalovaná uhradila po podání žaloby ve dnech 18. 11. 2020 a 18. 12. 2020, vždy po částkách 2 000 Kč. Soud prvního stupně proto podle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 o.s.ř. rozhodl o částečném zastavení řízení co do částky 4 000 Kč (výrok I. rozsudku).

4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně dne 25. 5. 2017 k žádosti žalované sjednala smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně žalované vyplatila částku ve výši 50 001 Kč (poskytnutý úvěr). Žalované byl poskytnut úvěr za podmínek uvedených v podané žalobě, což bylo prokázáno smlouvou o úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, oznámením o schválení úvěru, formulářem pro standardní informace o úvěru, prohlášením klienta, jakož i kartou klienta, a pokud jde o zesplatnění úvěru ke dni 18. 9. 2017 pak výzvami k zaplacení s upozorněním na zesplatnění a oznámením o zesplatnění úvěru. Poskytnutý úvěr měla žalovaná splácet měsíčními splátkami ve výši 2 499 Kč od června 2017, přičemž se splácením se dostala do prodlení, a to již od splátky z 15. 7. 2017. Žalobkyně pak dokládala, jakými částkami byl po zesplatnění úvěr splácen a vyčíslila nároky vůči žalované ke dni podání žaloby. Kromě otázek týkajících se poskytnutí úvěru a plněním povinností vyplývajících ze smlouvy se soud prvního stupně především zabýval otázkou zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádným způsobem posuzovala úvěruschopnost žalované.

5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně před poskytnutím úvěru zjistila a předloženými doklady prokázala, že věděla, že žalovaná je poživatelkou invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, přičemž invalidní důchod jí byl vyplácen ve výši 9 514 Kč měsíčně. Z formuláře hodnocení klienta bylo zjištěno, že měsíční výdaje žalované činí 4 410 Kč, což představuje částku 3 410 Kč životního minima a částku 1 000 Kč na náklady na bydlení. Žalobkyně zjistila, že žalovaná splácí další úvěr a to měsíční částkou 2 021 Kč. Současně žalobkyně vycházela ze zjištění, že registrem SOLUS žalovaná neprocházela a v databázi NRKI měla skóre 421, tedy měla být považována za méně rizikového klienta. Na základě těchto skutečností žalobkyně uzavřela, že žalovaná je úvěruschopná, když její měsíční příjem činí 9 514 Kč a výdaje pak částku 6 431 Kč. Dne 25. 5. 2017 byl proto žalované úvěr ve výši 50 001 Kč poskytnut a žalovaná jej měla splácet částkou 2 499 Kč měsíčně.

6. Soud prvního stupně s ohledem na shora uvedené dovodil, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru nebyla řádně prokázána a nebylo zjištěno, že by žalobkyně řádně, s odbornou péčí, tuto úvěruschopnost žalované zkoumala. V souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a předložení důkazů ohledně úvěruschopnosti žalované, přičemž žalobkyně nic dalšího nedoplnila a zcela odkázala na předložené listinné důkazy v průběhu řízení.

7. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z příslušných ustanovení OZ (zákon č. 89/2012 Sb.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v platném znění. V odůvodněnírozsudku pak soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 2395 OZ, § 588 OZ, § 2991 OZ, § 1958 odst. 2 OZ a § 1970 OZ. Pokud jde o zákon o spotřebitelském úvěru, odkázal na ustanovení § 86 odst. 1 2 a § 87 odst. 1 tohoto zákona.

8. V návaznosti na zjištěný skutkový stav týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne 25. 5. 2017 je absolutně neplatná, neboť ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nebyla ze strany žalobkyně řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. V tomto směru odkázal i na rozhodovací praxi vyšších soudů, a to Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyně nevzala dostatečně v úvahu zjevně nedostatečný příjem žalované, když tato pobírala pouze invalidní důchod ve výši 9 514 Kč měsíčně. Žalobkyně dostatečně, s odbornou péčí ani nezkoumala výdaje žalované, když vycházela pouze z částky životního minima 3 410 Kč a nákladů na bydlení 1 000 Kč měsíčně a dovodila tak, že ostatní výdaje jsou prakticky nulové. S přihlédnutím k tomu, že žalovaná splácela ještě další úvěr částkou 2 021 Kč měsíčně, i v případě, že žalobkyně by zohlednila rezervu na výdaje částkou 500 Kč je zřejmé, že příjmy žalované jsou nedostatečné k tomu, aby mohla další poskytnutý úvěr částkou 2 499 Kč měsíčně řádně splácet. Soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, že žalovaná - invalidní důchodkyně ve třetím stupni, pokud se zavázala k hrazení úvěru částkou dosahující takřka poloviny veškerých jejích příjmů (2 splátky poskytnutých úvěrů v celkové částce 4 520 Kč), svědčí o tom, že sama žalovaná nemá racionální náhled na svou finanční situaci, která se zjevně vymkla její kontrole. Bylo na žalobkyni aby před poskytnutím úvěru si vyžádala další podklady od žalované ohledně její majetkové situace a tuto řádně prověřila. K tomu však v dané věci nedošlo a uzavřenou smlouvu o úvěru z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je nutno považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 OZ ve spojení s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nebylo možno ve věci rozhodnout podle ustanovení § 2395 OZ (smlouva o úvěru), ale v návaznosti na ustanovení § 2991 OZ o vydání bezdůvodného obohacení. Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 001 Kč, přičemž žalovaná na tento úvěr ke dni rozhodování soudu prvního stupně zaplatila celkem 51 499 Kč. Je tak zřejmé, že celé bezdůvodné obohacení bylo žalobkyni vráceno a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl. Pro úplnost pak uvedl, že k zápočtům žalobkyně, tak jak je učinila v podané žalobě, nepřihlédl z logiky věci, neboť se jednalo o plnění na jedinou smlouvu, která byla od počátku absolutně neplatná.

9. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. kdy soud posuzoval míru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, přičemž procesně úspěšnější byla žalovaná, které však v průběhu řízení žádné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. Proti tomto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do zamítavého výroku II. a do výroku III. o nákladech řízení. V odvolání žalobkyně současně uvedla, že žalovaná dne 13. 1. 2021 uhradila na pohledávku další částkou ve výši 2 000 Kč, což zohlednila v rámci podaného odvolání. V zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se tak odvolává toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal úrok z úvěru ve výši 20 % ročně z částky 49 677,42 Kč od 20. 9. 2017, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143 942. Dále bylo odvolání podáno do nepřiznání smluvní pokuty ve výši 998 Kč, do nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a do smluvní pokuty ve výši 24 002,50 Kč. Své odvolání pak žalobkyně odůvodnila tím, že podle jejího názoru byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru řádně prověřena. Z předložených listinných důkazů vyplynulo, že žalovaná měla k dispozici měsíčně částku 9 514 Kč a při zohlednění částky životního minima 3 410 Kč, nákladů na bydlení ve výši 1 000 Kč a rezervy na další výdaje ve výši 500 Kč měsíčně, i s přihlédnutím k částce, kterou splácela na základě předchozího poskytnutého úvěru, tak žalovaná měla volné zdroje ke splácení ve výši 2 583 Kč měsíčně. Výše sjednané měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 2 499 Kč a podle žalobkyně byla žalovaná schopna úvěr splácet. Ve formuláři hodnocení klienta uvedla sama žalovaná výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, přičemž žalobkyně k výdajům žalované přičetla i rezervu ve výši 500 Kč a zadala částku životního minima, které, jak je objektivně známo, činí částku 3 410 Kč. Pokud žalovaná zatají výdaje nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany ve smyslu § 6 OZ. Žalovaná se tak nemůže dovolávat své vlastní nepoctivosti. Tato skutečnost nemůže způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně v odůvodněnísvého odvolání poukázala i na to, že základ pro určení míry úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr ve své žádosti a tyto údaje tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Výdaje na živobytí vyplývají ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a částka 3 410 Kč je stanovena přímo zákonem a nejedná se tak o minimální částku přežití, ale částku, která dle zákona postačuje k obživě. Pokud jde o výdaje na bydlení tyto nelze stanovit fixní částkou a pokud žadatel o úvěr uvede konkrétní částku, je třeba z takovéto částky vycházet. Žalobkyně je přesvědčena, že úvěruschopnost žalované byla prověřena tak jak jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. I z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR přitom vyplývá, že při posouzení možnosti reálného splácení úvěru je nutno vycházet z mírného rizika, nikoliv ze stoprocentního posouzení. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nedává možnost soudu, aby posoudil neplatnost takového jednání, když zákonem je výslovně stanovena relativní neplatnost a nelze tuto relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. V dané věci žalovaná žádnou námitku neplatnosti neuplatnila a postup soudu je tak v rozporu se zákonem. I v případě, že by žalobkyně připustila aplikaci zkoumání úvěruschopnosti z úřední povinnosti s ohledem na rozsudek soudního dvoru Evropské unie, předpokládá se dodržení postupu dle čl. 8 a 23 směrnice o spotřebitelském úvěru. Podle této směrnice musí věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. V dané věci žalobkyně posoudila úvěruschopnost na základě informací získaných od spotřebitele a příslušných databázích registru SOLUS a NRKI. V návaznosti na to má žalobkyně za to, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Podle žalobkyně smlouva uzavřená mezi účastníky v dané věci je platná a žalobkyně se domáhá přiznání odpovídajícího úroku z poskytnutého úvěru, za který považuje úrok minimálně ve výši 20 % ročně, a to v souladu se smlouvou z nové jistiny úvěru po jeho zesplatnění. Současně žádá přiznat i dohodnuté smluvní pokuty a náklady spojené s prodlením žalované dle spotřebitelské smlouvy. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty pak podle žalobkyně není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kdy poukázala na jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. I v případě, že by soud věc posuzoval jako bezdůvodné obohacení, pak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků žalobkyně, což vyplývá z ustanovení § 3 002 OZ. V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č.j. 75 Co 71/2020-84 ze dne 8. 7. 2020. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil ve smyslu písemného petitu podaného odvolání. Pokud jde o výrok III. o nákladech řízení, pak požaduje přiznat náklady řízení před soudem prvního stupně v plné výši a současně žádá přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/19 63 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku II. ohledně zamítnutí žaloby ve zde uvedených nárocích, pouze v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo řízení co do částky 4 000 Kč zastaveno, tento výrok nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o.s.ř.). Rozsudek pak byl přezkoumán i v závislém výroku III. o nákladech řízení.

13. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. V tomto směru odvolací soud žádná pochybení neshledal a řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je jinak odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Odvolatelka učinila předmětem odvolacího řízení především otázku náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Odvolací soud vycházel z listinných důkazů, které měl k dispozici i soud prvního stupně, který tyto důkazy provedl a řádně posoudil. Odvolací soud proto již neshledal důvod pro opakování nebo doplnění dokazování pro posouzení úvěruschopnosti žalované. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho náležité odůvodněníodkazuje.

15. Odvolací soud by chtěl pouze zdůraznit, že podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V dané věci se soud prvního stupně podrobně zabýval těmito skutečnostmi a posuzoval, s přihlédnutím k příjmové a výdajové stránce žalované, její schopnost poskytnutý úvěr splácet. Spotřebitelský úvěr lze pak poskytnout pouze tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, přičemž povinností poskytovatele úvěru je zjišťovat nejen příjmovou stránku spotřebitele úvěru, ale i jeho výdajovou stránku. V dané věci soud prvního stupně zjistil měsíční příjem žalované, a to částkou 9 514 Kč, což je vyplácený invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Jiný příjem žalované zjištěn nebyl. Pokud jde o výdajovou stránku vzala žalobkyně v úvahu pouze výdaje ve výši 6 931 Kč, když vycházela z toho, že běžné životní potřeby žalované představuje částka 3 410 Kč životního minima, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátka předchozího úvěru 2 021 Kč a žalobkyně vzala v úvahu i eventuální rezervu na výdaje ve výši 500 Kč měsíčně. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaná může volně disponovat měsíčně částkou 2 583 Kč, s níž je schopna úvěr splácet měsíčně částkou 2 499 Kč. S ohledem na shora uvedené tak žalovaná mohla měsíčně disponovat další částkou 84 Kč. Pokud za této situace žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr splácet je tento její závěr nepochybně zcela mimo realitu a neodpovídá běžným skutečnostem v návaznosti na životní náklady a obvyklé potřeby. Nelze pominout, že i výdaje, které vzala žalobkyně v úvahu jsou minimální a neodpovídají realitě života. Za této situace nelze dospět k jinému závěru než že na základě dokladů založených ve spise je zřejmé, že schopnost žalované dohodnutý úvěr splácet nebyla ze strany žalobkyně řádně posouzena a tato schopnost se i na základě údajů uvedených v předsmluvním formuláři jeví jako zcela nereálná. Nelze ani přehlédnout, že v době poskytnutí úvěru žalovaná splácela další úvěr měsíčně částkou 2 021 Kč a je tak zřejmé, že žalovaná se svými příjmy nevystačí a finanční prostředky si obstarává opakovaným poskytováním úvěrů. Odvolací soud tak po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru (shodně se soudem prvního stupně), že žalobkyně při poskytování úvěru dostatečně neprověřila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí a poskytla úvěr klientce, u které nebyly v žádném případě záruky jeho řádného splácení. Poskytovatelka úvěru pak nijak neposuzovala a neověřovala běžné měsíční výdaje klientky, když vycházela pouze z částek životního minima a nereálných nákladů na bydlení a nezjišťovala ani další možné běžné výdaje k zajištění základních životních potřeb, mimo jiné též i s ohledem na skutečnost, že žalovaná je invalidní a další nemalé finanční prostředky potřebuje k zajištění léčby a zdravotnických potřeb. Posouzení úvěruschopnosti žalované v době poskytnutí úvěru je tak nutno hodnotit pouze jako účelové, vedené snahou žalobkyně úvěr poskytnout, aniž by bylo náležitě přihlédnuto k tomu, zda žalovaná je objektivně schopna poskytnutý úvěr splácet. O tom nakonec svědčí skutečnost, že žalovaná přestala úvěr splácet a teprve následně dle svých možností splátky hradila. Je možno ještě zdůraznit, že závěry žalobkyně, že jiné než uvedené výdaje žalovaná nemá, je nutno posoudit jako nepřesvědčivé a nereálné. V posouzení soudem prvního stupně tak pochybení zjištěno nebylo v odvolací soud na jeho skutková zjištění i právní posouzení odkazuje.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelským úvěrem jen tehdy pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsob plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 je smlouva neplatná. V tomto případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Podle § 2991 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí musí ochuzenému vydat oč se obohatil.

21. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Protože smlouva o úvěru ze dne 25. 5. 2017 byla posouzena jako neplatná odvolací soud se již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně v podaném odvolání. Je možno zdůraznit, že odvolací soud se zabýval námitkou odvolatelky týkající se nároku na příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení. K tomu je potřeba poznamenat, že v případě bezdůvodného obohacení vzniká nárok na příslušenství pohledávky uplatněním tohoto nároku vůči žalované. Tímto uplatněním nároku v dané věci je předžalobní výzva žalobkyně na čísle listu 40 spisu, která byla vyhotovena dne 27. 10. 2020 a jak vyplývá z podacího archu na čísle listu 39 spisu byla odeslána na adresu žalované téhož dne, tedy 27. 10. 2020. Lze předpokládat, že do dispozice žalované se předžalobní výzva dostala nejpozději 31. 10. 2020 a téhož dne byla žalovaná vyrozuměna o požadavku žalobkyně na vrácení finančních prostředků. Do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení se tak žalovaná dostala dne 1. 11. 2020. Z obsahu spisu současně odvolací soud zjistil, že žalovaná na poskytnutý úvěr do 1. 11. 2020 uhradila částku 47 499 Kč a dosud nesplacená částka úvěru tak činila 2 502 Kč. Z této částky činil zákonný úrok z prodlení do 18. 11. 2020 - 27 Kč, přičemž žalovaná dne 18. 11. 2020 uhradila na poskytnutý úvěr další splátku 2 000 Kč. Od 19. 11. 2020 tak činila dlužná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení částku 502 Kč a do 18. 12. 2020 vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 2 Kč. Do 18. 12. 2020 tak měla zaplatit žalovaná na úrok z prodlení částku 29 Kč 18. 12. 2020 byla zaplacena další částka 2 000 Kč, což bylo zohledněno soudem prvního stupně ve výroku I. rozsudku, kdy řízení bylo zastaveno co do částky 4 000 Kč na základě splátek po dvou tisících Kč ve dnech 18. 11. 2020 a 18. 12. 2020. Ke dni 18. 12. 2020 tak podle odvolacího soudu měla žalovaná spolu s jistinou poskytnutého úvěru 50 001 Kč zaplatit i zákonný úrok z prodlení ve výši 29 Kč (27 Kč + 2 Kč), což představuje částku 50 030 Kč. Ke dni 18. 12. 2020 však bylo ze strany žalované zaplaceno celkem 53 499 Kč. Je tak zřejmé, že v době rozhodování odvolacího soudu již byla celá jistina poskytnutého úvěru (50 001 Kč) spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1. 11.2020 do 18. 12. 2020 (29 Kč) uhrazena a ke dni rozhodování odvolacího soudu tak žalobkyně neměla nárok na další plnění. Pokud tedy soud prvního stupně výrokem II. svého rozsudku žalobu zamítl, bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem posouzeno jako věcně správné s tím, že žalobkyně již nemá nárok na další plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ. Žalovaná do dne rozhodování odvolacího soudu plnění z titulu bezdůvodného obohacení, včetně zákonného úroku z prodlení, již žalobkyni uhradila. K tomu je možno pouze uvést, že k jiným zápočtům uhrazených částek ze strany žalované, tak jak je provedla žalobkyně v podané žalobě, nebylo možno přihlédnout, což v odst. 21 odůvodněnísvého rozsudku rozvedl již soud prvního stupně.

22. Závěrem je možno ještě uvést, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (s odbornou péčí) je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To vyplývá ze shora citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. I když tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného ověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčují tomu, že takovýto výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Dovozovat pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé na jeho vlastní aktivitě. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Za této situace je uzavřená smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 OZ a k této absolutní neplatnosti musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

23. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. v odvoláním napadeném zamítavém výroku II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok III. rozsudku o nákladech řízení, když náklady řízení byly soudem prvního stupně správně posouzeny ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na míru úspěchu účastníků ve věci.

24. Pokud jde o náklady odvolacího řízení postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. když úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení