Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

1Co 157/2012-412

Rozhodnuto 2012-11-14

Citované zákony (30)

Rubrum

I. Rozsudek krajského soudu se v části odstavce I. výroku, kterou byli žalovaní 1) a 2) zavázáni zaplatit žalobkyni a) částku 1.000.000 Kč a žalobkyni b) částku 600.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že povinnost plnění jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění druhého z žalovaných, a v odstavci II. výroku, potvrzuje.

Výrok

Žalobkyně a) a b) se žalobou podanou ke krajskému soudu dne 21. 11. 2008 domáhaly po žalovaných zaplacení nemajetkové újmy, a to žalobkyně a) ve výši 6.000.000,- Kč a žalobkyně b) ve výši 3.000.000 Kč. V žalobě uvedly, že se syn žalobkyně a) a bratr žalobkyně b) Jan Vxxxxxx se dne 23. 11. 2005 podrobil předem plánované laparoskopické operaci levostranné varikokély. Operující chirurg MUDr. Tomáš Hxxxxx při operaci ztratil orientaci, chybně operoval na opačné polovině těla a zaměnil zevní kyčelní žílu za poškozenou spermatickou žílu. Zákrok tak provedl na kyčelní žíle, kterou zasvorkoval nedostatečným způsobem vzhledem k typu žíly. Po operaci v průběhu dne došlo ke sklouznutí svorky z přerušené žíly a masivnímu krvácení do dutiny břišní. Kolem 17. hod Jan Vxxxxxxxl zkolaboval. Ošetřující lékaři MUDr. Šxxxxx a MUDr. Jiří Ixxxxxx nesprávně posoudili stav Jana Vxxxxxxxx, nezajistili jeho dostatečnou monitoraci, nezjistili vnitřní krvácení a nepodnikli účinné kroky k zastavení krvácení a k nápravě jeho kritického stavu. Jan Vxxxxxx utrpěl v důsledku ztráty krve hypovolemický šok, došlo k zástavě srdce, syndromu difúzního krvácení a jeho mozek byl nenávratně poškozen. Navzdory pozdější resuscitaci Jan Vxxxxxxxx dne 24. 11. 2005 zemřel. Za toto jednání byl MUDr. Hxxxxx odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově sp.zn. 92T 45/2007. Trestní rozsudek proti MUDr. Šxxxxxx, který byl uznán vinným za uvedené jednání doposud nenabyl právní moci. Smrtí Jana Vxxxxxxxx bylo zasaženo do práva na soukromí žalobkyň, a to závažným způsobem. Žalovaný 1) byl zřizovatelem Nemocnice Prostějov, p.o., která byla rozhodnutím žalovaného 1) zrušena ke dni 30. 6. 2007. V souladu s § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se stal žalovaný 1) nástupcem zrušené nemocnice a přešly na něho veškeré práva a povinnosti, které poté na základě transakce žalovaný 1) přenesl na žalovaného 2). Žalovanému 1) tímto vznikl ručitelský závazek. Za tento závazek ručí žalovaný 1) a 2) společně a nerozdílně. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby v celém rozsahu, poukázali na to, že v souvislosti se zrušením Nemocnice Prostějov, p.o. se právní nástupnictví žalovaného 1) a poté žalovaného 2) vztahovalo pouze k závazkům původní nemocnice, nikoli k povinnosti k náhradě nemajetkové újmy a namítli, že nejsou věcně pasivně legitimovaní. Žalovaní dále uvedli, že na rozdíl od institutu náhrady škody, který je založen na reparační a restituční funkci, sleduje institut přiměřeného zadostiučinění v rámci ochrany osobnosti funkci satisfakční, neboť nemajetková újma se nedá odškodnit, lze za ni poskytnout pouze zadostiučinění. Toto zadostiučinění může poskytnout pouze ten, kdo něco spáchal a je výlučně osobní povinností povinného subjektu. Zákon pak nestanoví eventuální možnost případného přechodu této povinnosti na další osoby. Je přitom bez významu, zda jde o osobu právnickou či fyzickou. Povinnost dle § 13 obč. zák. není klasickým závazkem, jedná se o povinnost původce zásahu, která je ryze osobní povahy. Osobní povaha pak při absenci zákonné úpravy brání přechodu na obecného právního nástupce zanikající právnické osoby. Žalovaní ve vyjádření dále zpochybňovali postup lékařů Nemocnice Prostějov, kteří se podíleli na lékařské péči o Jana Vxxxxxxxx. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobě zčásti vyhověl a zavázal žalované č. 1) a č. 2) povinností zaplatit žalobkyni a) nemajetkovou újmu 1.700.000 Kč a žalobkyni b) 1.000.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že povinnost plnění jednoho žalovaného zaniká v rozsahu plnění jiného žalovaného, v další části žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni a) dalších 4.300.000 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení z částky 6.000.000 Kč od 19. července 2008 do zaplacení a žalobkyni b) 2.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem prodlení z částky 3.000.000 Kč od 19. července 2008 do zaplacení a dále aby byli povinni plnit žalovaným a) a b) společně a nerozdílně, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po obsáhlém dokazování dospěl soud k závěru, že zásah do práva na soukromí obou žalobkyň byl způsoben smrtí Jana Vxxxxxxxx, syna žalobkyně a) a bratra žalobkyně b), ke které došlo v souvislosti s postupem lékařů non lege artis Nemocnice Prostějov, p.o., jednalo o znatelný a nenapravitelný zásah, jehož protiprávnost vyplývá z výsledků trestních stíhaní vedených proti lékařům Nemocnice Prostějov, p.o., jimiž je soud vázán ve smyslu § 135 o.s.ř. Rozsah vázanosti soudu je dán těmi znaky skutkové podstaty, které jsou významné pro civilní řízení. V posuzovaném případě znaky skutkové podstaty tak, jak jsou vymezeny ve výroku o vině trestních rozsudků, zcela umožňují učinit závěr, že došlo k pochybení lékařů, které způsobilo zásah do osobnostních práv žalobkyň spočívající v úmrtí blízké osoby. Ke sporné pasivní věcné legitimaci žalovaných soud konstatoval, že Nemocnice Prostějov, p.o. byla na základě usnesení zřizovatele ze dne 22. 6. 2007 zrušena ke dni 30. 6. 2007. Podnik – Nemocnice Prostějov byl následně vložen do základního jmění žalovaného 2) smlouvou o vkladu podniku ze dne 18. 4. 2008, poté žalovaný 2) uzavřel se Středomoravskou nemocniční, a.s. smlouvu o nájmu ve znění konsolidovaného dodatku ze dne 25. 6. 2008. Za použití § 853 a § 420 obč. zák. s přihlédnutím k § 27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění platném do 30. 10. 2007 (dále jen ZRPÚR) krajský soud dovodil věcnou pasivní legitimaci žalovaného 1) jako právního nástupce jím zrušené Nemocnice Prostějov, p.o.; po dalším nakládání s majetkem uzavřel, že v souladu s § 477 odst. 1 a § 488b odst. 1 obchodního zákoníku došlo k přechodu všech práv a závazků z prodávajícího žalovaného 1) na kupujícího žalovaného 2) a s nájmem na společnost Středomoravská nemocniční, a.s. při současném vzniku zákonného ručitelství obou žalovaných (žalovanému 1) vznikl ručitelský závazek jako vkladateli podniku a žalovanému 2) jako pronajímateli). Na tomto právním podkladě posoudil odpovědnost žalovaných za způsobený neoprávněný zásah do práva na soukromí žalobkyň, toliko morální satisfakce považoval za nedostatečnou vzhledem k újmě, která na straně žalobkyň vznikla, stejně nedostatečnou posoudil nemajetkovou újmu, která byla žalobkyním zaplacena na základě ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Vzhledem k charakteru zásahu, způsobené újmě a okolnostem případu za přiměřenou považoval nemajetkovou újmu pro žalobkyni a) ve výši 1.700.000 Kč a pro žalobkyně b) ve výši 1.000.000 Kč. Nad tyto částky soud žalobu zamítl stejně jako žalobní požadavek na přiznání úroků z prodlení. Včasnými odvoláními napadli rozsudek krajského soudu všichni účastníci a přezkumu je otevřeno rozhodnutí v celém rozsahu. Žalobkyně své odvolání zaměřily proti zamítavému výroku odstavce II. rozsudku a vytýkaly prvostupňovému soudu, že nesprávně vyložil a aplikoval právní úpravu kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahem do práva na ochranu osobnosti, a dovolávaly se tak odvolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. V obsáhlém podání žalobkyně provedly rozbor skutkového stavu věci a podstaty sporu, zdůraznily zejména zásadní pochybení lékařů Nemocnice Prostějov, v důsledku kterých došlo k násilnému zpřetrhání silných rodinných vazeb, poukázaly též na činnost zakladatele - - žalovaného 1) při následném nakládání s podnikem Nemocnice Prostějov a vyslovily názor, že poskytnuté náhrady nejsou dostatečné. V rámci právního rozboru žalobkyně poukazovaly na preventivní i satisfakční funkci náhrady nemajetkové újmy na kritéria majetkových poměrů i přiměřenosti poskytnuté náhrady s tím, že krajský soud veškeré aspekty náležitě nezohlednil. Žalobkyně se odvolávaly také na široké spektrum judikátů řešících problematiku ochrany osobnosti a náhrady škody a vyslovily přesvědčení, že výše nemajetkové újmy musí odpovídat náhradám přiznávaným za jiné nemajetkové újmy, přičemž poukázaly, že soudy při odškodňování ztížení společenského uplatnění přiznávají částky, které dosahují či dokonce přesahují desetinásobek náhrady přiznané napadeným rozsudkem. Brojily také proti zamítnutí žaloby v rozsahu úroků z prodlení, neboť rozhodnutí ukládající povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích má povahu deklaratorní, závazek takové rozhodnutí nezakládá, nýbrž ukládá pouze povinnost závazek splnit. V této souvislosti žalobkyně argumentovaly principem promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, z čehož vyplývá, že toto právo nenabývá splatnosti uplynutím lhůty soudního rozhodnutí, nýbrž uplynutím hmotněprávní doby plnění. Závazek k náhradě nemajetkové újmy tedy nabyl splatnosti po výzvě žalobkyň vůči společnosti Středomoravská nemocniční a.s. dne 18. 7. 2008 a od této doby mají žalobkyně právo na úrok z prodlení. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhly v jimi napadené části rozsudek změnit a žalobě v celém rozsahu vyhovět. Žalovaní napadli odvoláním odstavce I., III. a IV. výroku rozsudku a dovolávali se rovněž důvodů uvedených v § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. Brojili zejména proti závěrům krajského soudu o přechodu práv a povinností na nástupce po zrušení Nemocnice Prostějov. Žalovaní vycházeli z názoru, že právo na náhradu nemajetkové újmy je konstituováno teprve pravomocným rozhodnutím soudu, poukazovali na právní režim i judikaturu svědčící o zániku tohoto práva při smrti fyzické osoby a považovali za nepřípustný a nedůvodný rozdíl mezi hodnocením, je-li povinnou osobou osoba fyzická oproti osobě právnické. Na tomto podkladě se necítili být ve sporu pasivně legitimováni. Ve vztahu k výši přiznaných náhrad za nemajetkovou újmu žalovaní považovali přiznané částky za nepřiměřeně vysoké, v hrubém nepoměru k limitním částkám stanoveným zákonodárcem v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Z těchto důvodů navrhli v jimi napadené části rozsudek krajského soudu změnit a žalobu zamítnout. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 10. cit. zákona, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 59/2005 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 2. cit. zákona, odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla v celém rozsahu účinnosti 1. 7. 2009, novela o.s.ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1. 4. 2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 21. března 2012, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů platných před novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyň a žalovaných splňují obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a jsou podle obsahu odůvodněna relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné, avšak odvolání žalovaných nelze jisté důvodnosti upřít. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv smrtí Jana Vxxxxxxxx dne 24. 11. 2005 - podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., to je ve znění platném do 30. 6. 2006 (dále jen obč. zák.). Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zákonným předpokladem vzniku práva na použití sankcí k ochraně osobnostní sféry fyzické osoby za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je: 1) zásah do osobnostních práv fyzické osoby, který vyvolal nebo byl objektivně způsobilý vyvolat újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnostních práv fyzické osoby, 2) protiprávní (neoprávněný) charakter tohoto zásahu, 3) příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a zmíněnou újmou. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti. Z dikce ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. zřetelně vyplývá, že výčet chráněných osobnostních práv fyzické osoby je zde toliko demonstrativní (citované ustanovení používá pojem „zejména“), proto snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře není jediným případem, kdy postižené fyzické osobě vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podmínky pro vznik tohoto práva proto mohou být splněny i v jiných případech protiprávních zásahů do osobnostní sféry fyzické osoby, kde není zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. postačující; zejména tomu může být též v případech závažných zásahů do práva na osobní soukromí smrtí osoby blízké, kterou způsobil jiný subjekt. Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. patří mezi právní normy s neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání „značné míry“ zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě a následkům, k postavení postižené osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Vzhledem k tomu, že náhrada nemajetkové újmy v penězích má funkci reparační vůči postižené osobě, ale nikoli likvidační vůči původci zásahu, lze též přihlédnout k poměrům původce zásahu a k jeho možnostem a schopnostem náhradu nemajetkové újmy ve stanovené výši platit. Odvolací soud ve vztahu k odvolacím námitkám žalovaných k nedostatku jejich pasivní legitimace odkazuje na své kasační rozhodnutí č.j. 1Co 181/2009-227, na odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru, s nímž vyslovuje beze zbytku souhlas, a zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 5421/2008 ze dne 31. 3. 2011 a uzavírá, že zánikem právnické osoby, při kterém dochází k přechodu práv a povinností na nástupce, nemůže dojít k zániku práv a povinností z protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nýbrž tato práva a povinnosti přechází na právního nástupce; dojde-li v souvislosti s dalšími přechody práv a povinností odpovědného subjektu ke vzniku zákonného ručení, je dána odpovědnost subjektu na základě zákonného ručení. Pasivní hmotněprávní legitimace obou žalovaných ve sporu je tedy dána. Odvolací soud se také ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byly splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti z protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobkyň a rovněž zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Lze pouze opakovat, že nesprávným postupem při operaci Jana Vxxxxxxxx dne 23. 11. 2005 a v důsledku nedostatečné pooperační péče pacient dne 24. 11. 2005 zemřel, čímž došlo k protiprávnímu zásahu zejména do soukromí žalobkyň, neboť smrtí syna a bratra žalobkyň byly násilně ukončeny jejich citové a rodinné vazby. Intenzita zásahu a devastace osobnostních práv žalobkyň v jejich právu na ochranu soukromí a rodinného života byly natolik rozsáhlé, že i s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případu je správný závěr, že toliko morální satisfakce za způsobený zásah nedostačuje a že jsou zde takové mimořádné okolnosti, které svědčí pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Pro rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích je ovšem nezbytné zjistit skutkový stav věci takovým způsobem, aby bylo možné činit jasné závěry o závažnosti protiprávního zásahu, rozsahu, závažnosti a hloubce poškození osobnostních práv dotčené fyzické osoby a o dalších okolnostech, které jsou pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podstatné a významné. Krajskému soudu lze vytknout, že naznačeným způsobem důsledně nepostupoval, pro rozhodnutí o výši nemajetkové újmy si nezajistil dostatečný skutkový podklad, nedostatečným způsobem provedl výslechy obou žalobkyň, opomněl provést výslechy navržených svědků a namísto toho se spokojil se zpravidla obecnými proklamacemi žalující strany. Odvolací soud z těchto důvodů řízení doplnil a provedl znovu účastnické výslechy žalobkyň a svědků Lenky Cxxxxxx a Mgr. Iva Nxxxxxxxxx a důkazy listinami - prohlídkou fotografií ze společných rodinných akcí, narozenin, potvrzením MUDr. Zxxxxxxxxxxxx ze 4. 10. 2012, zdravotním záznamem MUDr. Hxxxxxxxxxxxxx z 8. 10. 2012 a příbalovou informací léku CITALEC 20; jde o přípustné důkazy, jejichž použití neodporovalo zásadě koncentrace řízení. Z výpovědi žalobkyně a) Jany Nxxxxxx, matky zemřelého, odvolací soud zjistil, že v manželství se v roce 1987 žalobkyni narodila dcera - žalobkyně b), syn Honzík se narodil v roce 1990. Manžel si v průběhu těhotenství s Honzíkem našel známost v sousedství, bylo zejména kvůli tomu, že žalobkyně a) měla rizikové těhotenství. Na známost přišla poté, co se vrátila s Honzíkem z porodnice. Po zhruba ročních pokusech o další soužití s manželem došlo k rozvodu. Manžel se svých dětí vzdal, nechtěl se s nimi stýkat s tím, že si založí vlastní rodinu. Honzík otce zásadně neznal, a dcera byla u otce v několika málo případech. Žalobkyně a) se o děti starala sama, veškerý volný čas dětem věnovala, proto byly mezi matkou a sourozenci velmi silné citové vazby. Žalobkyně a) je sportovně založená i děti vedla ke sportu, brávala je na lyžování, pěstovali kanoistiku, cyklistiku, turistiku. Honzík s matkou ve škole hrával volejbal, žalobkyně a) brávala děti na různé školní akce, na tábory, apod. Honzík od páté třídy přešel na gymnázium a byl to velmi nadaný student. Žalobkyně a) velmi těžce jsem nesla jeho smrt i proto, že podle vyjádření lékařů se měl podrobit banální operaci, která skončila tragicky. Přístup zdravotního personálu vůči žalobkyni a) nebyl dobrý, musela podávat trestní oznámení, aby se dozvěděla pravdu o příčině smrti, indicie o pochybení lékařů měla z úmrtního listu a v průběhu trestního řízení se účastnila veškerých úkonů, včetně znaleckého dokazování a hlavních líčení. V r. 2002 žalobkyni a) zemřela maminka a oporu měla jen ve svém otci a dceři. Po smrti Honzíka se psychicky zhroutila, musela vyhledat psychiatrickou péči a soustavně se léčila medikamenty zhruba do r. 2008. Zůstala dokonce doma ze zaměstnání, neměla chuť se vrátit do práce. Do dnešní doby pociťuje silně ztrátu syna, tvrdí, že nejde udělat žádná tlustá čára za minulostí, protože dítě jí chybí nadále. Honzík měl ve svých 15 letech už jakési představy o svém budoucím životě, které žalobkyni a) sděloval a ta dodnes pociťuje, že zde dítě není a že už jí nikdy nebude oporou třeba ve stáří. V této těžké situaci žalobkyni a) výrazně pomohl kolega z práce, který ji přesvědčil, aby se pokusila vysadit medikamentózní léčbu, tohoto kolegu p. Nxxxxxxxxx jsem si žalobkyně a) 7. 7. 2007 vzala za manžela. Syn žalobkyni a) stále chybí, zejména podzimní období je velmi těžké, období dušiček jí syna stále připomíná, navíc Honzík zemřel 24. listopadu 2005, tedy v podzimním období má výročí smrti. Dcera ztratila bratra ve svých 18 letech, tehdy studovala střední školu v Brně, vazby s bratrem měla velmi pevné. Po smrti Honzíka se nechtěla vrátit ze školy a nějakou dobu jí trvalo, než se trochu vzpamatovala. Ztrátu bratra pociťuje dodnes, třeba pravidelně chodí na hřbitov a když o tom žalobkyni a) povídá, tak říká, že vše musela říci Honzíkovi. Dcera je dnes již samostatná, resp. studuje poslední rok vysoké školy, avšak bydlí samostatně, dostala byt po otci žalobkyně a), v současné době se rozešla s přítelem, takže je sama. Z výpovědi žalobkyně b) Zuzany Vxxxxxxxx, sestry zemřelého soud zjistil, že si nejvíce cení ze soužití v minulosti zejména toho času, který spolu s matkou a bratrem trávili a aktivit, které spolu dělali. Smrt bratra nesla velice těžce, zejména když rodině bylo oznámeno, že zemřel z ničeho nic. Po smrti bratra byla ve velmi špatném psychickém rozpoložení, nejevila zájem ani o studium. Bratr jí stále chybí, i několikrát do týdne chodí na hřbitov a s jeho ztrátou se stále nemůže vyrovnat (žalobkyně b/ se při výslechu rozplakala). I matka se se smrtí Honzíka nemohla vypořádat, žalobkyně b) s ní byla nějakou dobu doma, nechodila do školy, máma jen ležela, plakala, nakonec musela vyhledat pomoc psychiatra. Žalobkyně b) střední školu informatiky a spojů studovala od svých 15 let, po dobu studia pobývala na internátě a domů jezdila na víkendy. Maturitu skládala v r. 2007 v řádném termínu. Z výpovědi svědkyně Lenky Copkové bylo zjištěno, že s žalobkyní a) se seznámila v souvislosti s narozením jejich starších dětí v r. 1987. V místě bydliště se uvolnil byt a žalobkyně a) se do něj s přispěním svědkyně přistěhovala poté, co se rozváděla se svým manželem asi v r. 1991 nebo r. 1992, po sestěhování se do jednoho domu byla svědkyně s rodinou žalobkyň ve velmi častém kontaktu a domlouvali jsme společné akce. Přátelství bylo intenzivní, zejména po dobu mateřských dovolených. Dělali společné akce, což lze dokumentovat třeba fotografiemi. Péče žalobkyně a) o děti, byla až nadstandardní. Vztahy v rodině byly velmi dobré a zejména v době po rozvodu manželství přirovnala stav, že žalobkyně s dětmi byli jakási trojnožka, že se o sebe vzájemně opírali. Smrtí Honzíka byla celá rodina hluboce zasažena, život se jim zcela změnil. Žalobkyně a) nějakou dobu nebyla schopná nastoupit do zaměstnání, nesla smrt syna velmi těžce, léčila u psychiatra. Žalobkyně a) se svědkyni svěřovala se svými stavy a pocity. Celou situaci těžce nesl i otec žalobkyně, ze ztráty vnoučka, že musela fungovat ve vztahu ke své dceři. Žalobkyně a) byla s dětmi dobrá parta, hodně sportovali, a když Honzík zemřel, tak nejen žalobkyním, ale i ostatním hodně chyběl. I v současné době přátelství s žalobkyní a) trvá. Svědkyně pozoruje, že se se ztrátou syna a bratra naučili trochu žít, avšak že Honzík stále chybí. Sourozenci byli spolu hodně spjati, vzájemně si pomáhali, možná to bylo i tím, že otec v rodině chyběl, po smrti Zuzana nějakou dobu nemohla chodit ani do školy a jen za pomoci rodiny a spolužáků, střední školu dokončila v řádném termínu. Svědkyně vzpomněla i na situaci, o které jí říkala žalobkyně a), že ji spolužáci Honzíka byli pozvat na maturitní večírek. Z výpovědi svědek Mgr. Iva Nxxxxxxxxxx bylo zjištěno, že s žalobkyní a) byli dlouholetí kolegové na pracovišti. Vážnou známost s ní začal mít od roku 2006, v roce 2007 jsme uzavřeli manželství. Svědek je seznámen s okolnostmi smrti Honzíka a s důsledky, které smrt měla na rodinu. Žalobkyni a) zná jako velmi citlivou osobu, která měla silný vztah ke svému synovi. Jeho ztrátu prožívala velmi těžce, dokonce nemohla chodit do zaměstnání, léčila u psychiatra a svědek tvrdil, že nebýt pomoci kolegů a zejména jeho samotného, tak by snad nebyla schopna do zaměstnání nastoupit vůbec. I v současné době ovšem minimálně 3krát do týdne prožívá stavy úzkosti a pláče. Svědek má za to, že její současné zdravotní problémy jsou důsledkem oněch stresových prožitků, např. vysoký krevní tlak, a zřejmě i v současné době by potřebovala pomoc alespoň psychologa. Svědek je informován, že i sourozenci byli na sebe silně fixovaní a že Zuzana prožívala ztrátu bratra velmi těžce. Nějakou dobu nemohla chodit ani do školy a teprve na základě pomoci a přemlouvání rodinných příslušníku školu dokončila. Byť její současné prožitky ze smrti bratra nejsou tak intenzivní, jako u žalobkyně a), tak přesto svědek cítí ze Zuzanky, že stále trpí ztrátou bratra. Chodí často na hřbitov a je patrno, že si uvědomuje, že zde již nikdy rodinné vazby vlivem ztráty bratra nebudou úplné. Prohlídkou fotografií ze společných rodinných akcí, narozenin byly zjištěny společné akce rodiny a přátel zachycené na fotografiích. Z potvrzení MUDr. Zxxxxxxxxxxxxxx ze 4. 10. 2012 bylo zjištěno, že jde o psychiatrická zpráva – že žalobkyně a) byla v péči psychiatrické ambulance od 30. 11. 2005 do 4. 3. 2008. Ze zdravotního záznamu MUDr. Hxxxxxxxxxx z 8. 10. 2012 soud zjistil, že lékařka vydala dokumentaci žalobkyni a) pro soudní účely, z dokumentace jsou patrné časté návštěvy lékaře, konstatován stav po jedné operaci a po úmrtí syna, léčeno lékem CITALEC, kontroly zejména pro hypertenzi. Z příbalové informace léku CITALEC 20 bylo zjištěno, že přípravek Citalec Zentiva je antidepresivum. Citalopram, léčivá látka přípravku Citalec Zentiva, působí na centrální nervový systém. Citalec Zentiva neovlivňuje pohyblivost, nenarušuje intelektové funkce a nepůsobíl tlumivě. Citalec Zentiva je určen k léčbě deprese nebo panické poruchy bez ohledu na jejich příčinu, formu a závažnost. Přípravek Citalec Zentiva je vhodný i pro udržovací léčbu, kdy příznaky jako jsou např. skleslost, smutek, ztráta schopnosti mít radost, strach, úzkost a bolest jsou na ústupu nebo jíž zcela vymizely. V této fázi léčby Citalec Zentiva působí preventivně a chrání před návratem nemoci. Přípravek Citalec Zentiva je určen pro dospělé. Odvolací soud na podkladě doplněného dokazování konstatuje, že vztahy v rodině se vyznačovaly neobyčejně silnými citovými vazbami mezi matkou, oběma sourozenci i mezi sourozenci navzájem, na vysoké úrovni byla také citová fixace, členů rodiny, četné byly společné akce a aktivity, přičemž po smrti Jana Vxxxxxxxx byly tyto vztahy a vazby zpřetrhány a rodina takto dále neměla možnost fungovat. S ohledem na hloubku citových vazeb žalobkyně ztrátu člena rodiny prožívají intenzivně do současné doby, ztráta syna a bratra je pro ně stále těžkou a nenahraditelnou, neboť obě žalobkyně ztratily možnost dalšího vývoje a rozvoje rodinných vztahů se synem a bratrem. Tyto závažné důsledky jsou výrazným způsobem ovlivněny také okolnostmi, za kterých došlo ke smrti Jana Vxxxxxxxx a které krajský soud správně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí. Při úvaze o výši nemajetkové újmy každé z žalobkyň odvolací soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu věci a konstatuje, že úpravou jednorázového odškodnění v § 444 odst. 3 obč. zák zákonodárce stanovil limity pro odškodnění ve sféře nemajetkové újmy při úmrtí osoby blízké, přičemž tyto limity odpovídají rozsahu nemajetkové újmy při zpřetrhání obvyklých vazeb mezi osobami blízkými. Zákon současně umožňuje domáhat se náhrad vyšších, pokud takto stanovené limity nejsou k satisfakci dotčených osob postačující. Tak je tomu i v této věci, úroveň rodinných vztahů se zemřelým před jeho smrtí byla na výrazně vyšší úrovni, než je tomu ve společnosti obvyklé, což bylo způsobeno semknutím rodin po rozvodu manželství a odchodu manžela a otce z rodiny, příkladnou péčí žalobkyně a) o děti a nepochybně i kvalitou osobnosti všech členů rodiny. Nezanedbatelné je, že smrt postihla Jana Vxxxxxxxx ve věku 15-ti let, tedy na prahu dospívání, kdy citová soudržnost a vzájemné vazby mezi členy rodiny jsou u správně fungující rodiny zpravidla na velmi vysoké úrovni. Závažnost zásahu je výrazně zvyšována skutečností, že ke smrti došlo hrubou nedbalostí při poskytování léčebné péče a že nebýt toho, tak ke smrti nemuselo vůbec dojít. To vede odvolací soud k závěru, že výše náhrady nemajetkové újmy v penězích musí odpovídat násobkům limitů uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud také reflektuje na skutečnost, že institut náhrady nemajetkové újmy plní funkci satisfakční, ale také preventivně sankční, která se musí v dané věci uplatnit vzhledem k hrubému zanedbání povinnosti při poskytování léčebné péče zemřelému. Nelze však také pominout, že výše náhrady nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a že musí také odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Z hlediska oné přiměřenosti a výši náhrad poskytovaných v jiných případech lze konstatovat, že není možné poměřovat jednotlivé kauzy paušálně, neboť v každé posuzované věci dochází k následkům protiprávních zásahů zcela individuálním, osobnost fyzické osoby je jedinečnou individualitou, kterou je třeba posuzovat v každé věci zcela samostatně. Přesto však již bohatá judikaturní činnost soudů vytvořila rámcový podklad, na kterém je možné se orientačně pohybovat i pro potřeby úvah o výši náhrady nemajetkovými i v penězích. Ve vztahu k zásahům do soukromorodinného života způsobené smrtí dítěte, ve výjimečných případech náhrady oscilují v částkách okolo jednoho milionu korun a takto je to přiměřené i v této kauze (odvolací soud považuje za nepřípadné zohledňovat poměrně výjimečné rozhodnutí v kauzu herce Vašuta, spisovatele Viewegha nebo případ záměny dětí po porodu, neboť zde okolnosti nebyly poměřitelné vzhledem k charakteru zásahu, jeho důsledkům i postavení žalobce a žalovaného ve společnosti). Z uvedeného se jeví přiměřenou pro žalobkyni a) náhrada nemajetkové újmy v rozsahu 1.000.000 Kč a žalobkyni b) v rozsahu 600.000 Kč, což odpovídá zhruba čtyřnásobku limitních náhrad uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., což současně odráží mimořádnost a závažnost zásahu do soukromí a rodinného života žalobkyň a zohledňuje to i zjištěné okolnosti tohoto případu. S přihlédnutím k poskytnutým náhradám škody podle § 444 odst. 3 obč. zák. jde o přiměřená plnění nejen z hlediska satisfakčního pro žalobkyně, ale i sankčního a preventivního vůči žalovaným. Okolnosti zásahu a pluralita na straně žalovaných je příhodná, aby byl rozhodnutím založen společný závazek (§ 511 obč. zák.). Správně soud rozhodl i o požadovaném příslušenství, zde se odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů byl rozsudek krajského soudu v části odstavce I. výroku co do částky 1.000.000 Kč pro žalobkyni a) a 600.000 Kč pro žalobkyni b) a v odstavci II. výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. V další napadené části odstavce I. výroku byl napadený rozsudek podle ustanovení § 220 o.s.ř. změněn a žaloba byla zamítnuta. Se změnou napadeného rozhodnutí vznikla podle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. povinnost opětovně rozhodnout o nákladech prvostupňového řízení. Podmínky pro toto rozhodnutí se nikterak nezměnily, proto odvolací soud rozhodnutí krajského soudu v tomto směru přejímá a odkazuje i na jeho odůvodnění. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř.; za stavu, kdy rozhodnutí záviselo do značné míry na úvaze soudu, přiznal soud náklady v plné výši. Náklady žalobkyň v odvolacím řízení se skládají z následujících položek: - z odměny za zastupováni žalobkyň advokátem podle § 6 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 17 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ve výši 50.000 Kč (25.000 + 25.000 Kč). - paušální částky jako náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, které činí 300,- KČ za každý úkon právní služby. Advokát učinil ve věci pět úkonů právní služby (3 x písemné podání týkající se věci samé - odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku, vyjádření ze dne 15. června 2012 a 17. října 2012, 2 x účast na ústním jednání - dne 3. října 2012 a 7. listopadu 2012), a proto jeho hotové výdaje činí celkově Částku 1.500 Kč. - náhrady za čas promeškaný právním zástupcem žalobkyň v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonu prováděném v místě, které není jeho sídlem nebo bydlištěm (ústní jednání konaná dne 3. října 2012 a 7. listopadu 2012), za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v částce 100 Kč za každou započatou půlhodinu – 2x cesta vlakem z Prahy do Olomouce a zpět (celkem 12 hodin), tedy 2.400 Kč. - náhrady cestovních výdajů právního zástupce žalobkyň podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu vynaložených v souvislosti s účastí na ústních jednáních konaných dne 3. října 2012 a 7. listopadu 2012 - 2x cesta vlakem z Prahy do Olomouce a zpět v celkové výši 1.846 Kč. - náhrady za 20 % DPH z odměny za zastupování žalobkyň advokátem a z paušálních náhrad (§ 151 odst. 2 o.s.ř.) ve výši 11.149,20 Kč. Celkově se tedy účelné vynaložené náklady žalobkyň rovnají částce 66.895,20 Kč a byly přiznány oběma žalobkyním každé z jedné poloviny.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení:

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (4)