1To 26/2017

Rubrum

Znalecký ústav může (v souladu se svými interními předpisy) ve svém znaleckém posudku, podaném ve smyslu § 110 odst. 1 tr.ř., označit jako osobu, která vypracovala znalecký posudek a může být v případě potřeby vyslechnuta, i toho, kdo je pouze jejím externím pracovníkem.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2017 odvolání obžalovaných L. D. a MVDr. R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.12.2016, č.j. 48 T 6/2011-3074, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaných L. D. a MVDr. R. S. z a m í t a j í .

Poučení

I. Výrok rozsudku soudu prvního stupně Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.12.2016, č.j. 48 T 6/2011-3074, byli obžalovaní L. D. a MVDr. R. S. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku. Dále byl tímto rozsudkem uznán vinným i nyní již odsouzený M. P., a to pomocí k zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.zákoníku. Výše uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, že 1) obžalovaní L. D. a MVDr. R. S. v době od 23.3.2008 do 13.6.2008, v B. a v O., po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, a.s. (dále jen ČSOB, a.s.), na financování koupě komerčního objektu - budovy č.p. ... na pozemku parc. č. ... a pozemků parc. č. ... a ..., vše v katastrálním území B. - M., obec B., evidovaným u Katastrálního úřadu v B. a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy, doručil obžalovaný MVDr. R. S. na základě plné moci k zastupování ve věci vyřízení úvěru, vystavené obžalovaným L. D. dne 23.3.2008 a předložené bance, do pobočky ČSOB, a.s., v Opavě, zaměstnankyni banky M. M. v době od 23.3.2008 do 5.6.2008 listinné materiály, které na základě jeho požadavku vyhotovil a dodal mu obžalovaný L. D., a to konkrétně faktury č. 270100045 na částku ve výši 8.490.000 Kč s datem vystavení dne 10.1.2007, č. 270100052 na částku ve výši 7.410.000 Kč s datem vystavení dne 23.1.2007 a č. 270100065 na částku ve výši 7.000.000 Kč s datem vystavení dne 5.2.2007, na kterých byl uveden jako dodavatel M. P., S. M., a jako odběratel D. L., ČSA ..., B., o kterých věděli, že jsou fiktivní, protože stavební práce, uvedené na těchto fakturách, nebyly nikdy provedené, a částky, vyúčtované těmito fakturami, nebyly nikdy uhrazené, dále upravenou Smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 20.12.2006 v téže budově, uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem Bruntál, K. Čapka 80/1, IČ: 26851393 (dále též „DAJAR CZ“), a Českou pojišťovnou, a.s., ve které bylo uvedeno roční nájemné ve výši 2.778.922 Kč, ač věděli, že v původní smlouvě je ve skutečnosti sjednáno roční nájemné ve výši 474.922 Kč, Smlouvu o podnájmu nebytových prostor uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ a M. P. s datem uzavření smlouvy 1.6.2007, o které věděli, že je vyhotovena a uzavřena účelově, protože prostory na základě této smlouvy nebyly nikdy pronajímané a rovněž nebyly hrazené platby za pronájem, smyšlená Prohlášení věřitelů, dle kterých měly osoby MVDr. R. S., Ing. J. B. a M. P. souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly uhrazeny z poskytnutého úvěru u ČSOB, a.s., kopii upraveného výpisu z účtu č. 35-9548160297/0100 obchodní společnosti DAJAR CZ, s.r.o., u Komerční banky, a.s., za období od 27.12.2007 do 23.4.2008, ve kterém obžalovaný L. D. pozměnil výši příchozích plateb od České pojišťovny, a.s., ve dnech 7.2.2008 a 18.4.2008 na dvě částky ve výši 694.730 Kč, dále pozměnil výši příchozích plateb od MUDr. I. V. ve dnech 6.2.2008. a 7.4.2008 na dvě částky po 410.810,61 Kč, jako plátce uvedl „obžalovaného M. P.“ a pozměnil výši příchozích plateb od A. P. ve dnech 4.2.2008, 3.3.2008 a 27.3.2008 na tři částky ve výši 157.722 Kč a jako plátce uvedl osobu „R. D.“, ač věděli, že platby byly provedeny v podstatně nižším rozsahu a nebyly provedeny obžalovaným M. P., ani R. D., směnky vlastní, vystavené L. D. na řad Ing. J. B. na částku ve výši 7.000.000 Kč s datem vystavení 15.2.2007, na řad M. P. na částku ve výši 8.490.000 Kč s datem vystavení 19.1.2007, na řad MVDr. R. S. na částku ve výši 7.410.000 Kč s datem vystavení 2.2.2007 a na řad P. J. na částku ve výši 13.500.000 Kč s datem vystavení 22.1.2007, kdy dle poznámky na směnkách měly být peníze zapůjčeny na opravu a rekonstrukci administrativní budovy České pojišťovny, ač věděli, že osoby uvedené na směnkách L. D. tyto finanční prostředky nikdy nepůjčily, tedy, že jde o směnky vystavené účelově a Smlouvu ze dne 14.4.2008 o údajné půjčce obžalovaného L. D. obchodní společnosti LABRADORITE, s.r.o., ve výši 22.900.000 Kč v nepeněžité podobě, jako zhodnocení budovy č.p. ... v B. rekonstrukcemi provedenými věřitelem, ačkoliv věděli, že rekonstrukce provedeny nebyly, a na základě těchto doručených dokladů pak obžalovaný L. D. uzavřel jako jednatel obchodní společnosti LABRADORITE, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K. Čapka 80/1, IČ: 28377559 (dále též LABRADORITE), Smlouvu o vázaném účtu č. 2235/08/5139, s uvedením data na smlouvě dne 2.6.2008 a místem uzavření v O., dále v prostorách pobočky ČSOB, a.s., v Opavě, na ul. Ostrožná 17, dne 5.6.2008 Smlouvu o úvěru č. 2231/08/5139 na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45.000.000 Kč, kdy pro zajištění úvěru uzavřel téhož dne Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 2233/08/5139, ke které vystavil blankosměnku na řad ČSOB, a.s., dále jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K. Čapka 80/1, IČ: 26851393, vystavil Prohlášení ručitele č. 2234/08/5139 a dne 13.6.2008 uzavřel v prostorách pobočky ČSOB, a.s., v Opavě, ul. Ostrožná 17, Smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 45 mil. Kč ze Smlouvy o úvěru ze dne 5.6.2008 k nemovitostem - budově č.p. ... v B. a přilehlým pozemkům č. 2232/08/5139, a na základě výše uvedených smluv a dokumentů pak společnost LABRADORITE čerpala u ČSOB, a.s., úvěr ve výši 45.000.000 Kč, kdy v souladu s výše uvedenou Smlouvou o úvěru byla dne 5.6.2008 převedena bankou částka ve výši 22.100.000 Kč na vázaný účet č. 221856435/0100 obchodní společnosti S MORAVA leasing, a.s., a dne 13.6.2008 byla převedena částka ve výši 7.410.000 Kč na bankovní účet č. 3382390/0300 MVDr. R. S., částka ve výši 8.490.000 Kč na bankovní účet č. 155380757/0300 M. P. a částka ve výši 7.000.000 Kč na bankovní účet č. 178984289/0600 Ing. J. B., čímž tito obžalovaní uvedením nepravdivým údajů při sjednávání úvěrové smlouvy neoprávněně získali částku ve výši 19.952.187 Kč a v této výši způsobili škodu ČSOB, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, 2) obžalovaný M. P. v blíže nezjištěné době v roce 2008, avšak před sjednáním úvěrové smlouvy dne 5.6.2008, v B., na základě žádosti svého známého obžalovaného L. D., za účelem neoprávněného získání úvěru u ČSOB, a.s., na financování koupě komerčního objektu - budovy č. p. ... na pozemku parc. č. ... a pozemků parc. č. ... a ..., vše v katastrálním území B. - M., obec B., u Katastrálního úřadu v B. a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí komerčního objektu - budovy č. p. ... v B., vyhotovil ve své kanceláři jako fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem M. P., s místem podnikání S. M., fiktivní faktury, a to fakturu s číslem 270100045 na částku ve výši 8.490.000 Kč s datem vystavení dne 10.1.2007, fakturu s č. 270100052 na částku ve výši 7.410.000 Kč s datem vystavení dne 23.1.2007 a fakturu s č. 270100065 na částku ve výši 7.000.000 Kč s datem vystavení dne 5.2.2007, na kterých uvedl jako dodavatele M. P., S. M. a jako odběratele L. D., Č. ..., B., kdy na těchto fakturách uvedl plnění - provedení stavebních úprav, a to opravu fasády budovy, opravu střešní krytiny, opravu-výměnu oken a opravu vnitřních prostor, ačkoliv věděl, že tyto stavební úpravy ve skutečnosti provedené nebyly a rovněž tyto faktury nebyly nikdy obžalovaným L. D. uhrazené, tyto faktury vytisknul, podepsal, opatřil otiskem razítka své firmy, a poté je předal obžalovanému L. D., a dále opětovně na žádost obžalovaného L. D. za stejným účelem, na blíže nezjištěném místě, počátkem roku 2008, podepsal Smlouvu o podnájmu nebytových prostor s přílohami, uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ, s.r.o., zastoupenou jednatelem L. D., jako pronajímatelem a fyzickou osobou M. P., s místem podnikání S. M., jako nájemcem, s datem uzavření smlouvy dne 1.6.2007, k pronájmu nebytových prostor v budově na adrese B., ul. J., na základě které celkové roční podnájemné za všechny pronajaté nebytové prostory činilo údajně 4.142.628 Kč, kdy však obžalovaný M. P. nebytové prostory v dané budově nikdy neužíval a nájemné dle této smlouvy obchodní společnosti DAJAR CZ, s.r.o., nikdy nehradil, a po podpisu tuto smlouvu rovněž předal obžalovanému L. D., čímž svým jednáním umožnil obžalovanému L. D. získat specifikovaný úvěr v bodě 1) u ČSOB, a.s. Za to byli oba obžalovaní L. D. a MVDr. R. S. odsouzeni podle § 211 odst. 6 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku do věznice s ostrahou. Dále obžalovanému L. D. byl uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, na 5 let. Již odsouzenému M. P. byl uložen podle § 211 odst. 6 tr.zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, 84, 85 odst. 1 tr.zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaní L. D., MVDr. R. S. a již odsouzený M. P. zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozené Československé obchodní bance, a.s., Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 6.702.787 Kč a dále podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaný MVDr. R. S. a již odsouzený M. P. zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozené Československé obchodní bance, a.s., Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 12.500.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená Československá obchodní banka, a.s., Radlická 333/150, Praha 5, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Obsah podaných opravných prostředků Proti tomuto rozsudku ze všech k podání odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř. a § 247 odst. 2 tr.ř. podali opravný prostředek pouze obžalovaní L. D. a MVDr. R. S. Obžalovaný L. D. se odvoláním zpracovaným zvoleným obhájcem JUDr. Vladimírem Ježkem a doplněným vyjádřením ve veřejném zasedání před odvolacím soudem domáhal zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžaloby případně jiného právního posouzení. Namítl, že řízení předcházející napadenému rozsudku bylo postiženo procesní vadou spočívající v tom, že znalecký posudek k ohodnocení ceny nemovitosti nevypracoval určený znalec, tedy Ústav oceňování majetku Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, ale jeho autorem byl Ing. Quido Klečka, kterého si určený Ústav pouze najal jako jakéhosi substituta. To ve skutečnosti neznamená, že posudky takovýmto znalcem na základě jakési obchodní smlouvy s uvedeným Ústavem jsou skutečné posudky Ústavu. Krajský soud se pak nezabýval argumentem obhajoby obžalovaného, že jednáním obžalovaných nedošlo k žádnému uvedení banky v omyl, protože banka si zfalšované údaje přímo vyžádala. Jinak by totiž celý sled událostí a soubor požadovaných dokladů nedával žádný smysl. Není možno rozumně počítat s tím, že by banka, resp. osoba, která za ni jednala (svědkyně M.), neměla žádné ponětí o základních pravidlech a předpokladech poskytování úvěru a dokládání účelu, na který je poskytován, a zjišťování kredibility žadatele o něj. Podle přijatého schématu se měla vlastníkem budovy stát společnost LABRADORITE, s.r.o. (dále také jen LABRADORITE), jakožto právní nástupce leasingové společnosti a tato měla mít právo na placení leasingových splátek, nikoliv však placení podnájemného od ostatních uživatelů prostor. Podnájemné měla nadále inkasovat společnost DAJAR CZ, s.r.o. (dále také jen DAJAR CZ), a tato měla platit vlastníkovi určené leasingové splátky. Po jejich doplacení měl nárok na převod budovy do svého vlastnictví za zůstatkovou cenu. Tedy po splacení leasingu by společnost LABRADORITE neměla prakticky žádný majetek, ani žádné příjmy. Tuto právní situaci banka vůbec nezohledňovala a poskytovala společnosti úvěr nejen na úhradu kupní ceny v celém rozsahu, ale navíc na hrazení jakýchsi závazků mezi třetími osobami. Podle obžalovaného není možné, aby si banka těchto okolností nebyla vědoma v situaci, kdy si vyžádala písemnosti dokladující existenci závazků mezi třetími osobami, které neměly k žadateli o úvěr žádný vztah. Bez ohledu na výše uvedenou procesní námitku podle obžalovaného při stanovení ceny nemovitosti v posudku nebylo přihlíženo k ceně zjištěné nákladovou metodou, tedy nepočítal se tzv. vážený průměr mezi cenou zjištěnou výnosovou metodou a cenou zjištěnou nákladovou metodou. Jakmile by se brala v úvahu cena zjištěná nákladovým způsobem, prakticky vždy by byla zjištěna cena nad úrovní poskytnutého úvěru. Proto vztah mezi oběma popsanými metodami měl být předmětem daleko hlubšího rozboru. Při použití výnosové metody pro stanovení ceny objektu bylo nutno vycházet z předpokladu plné obsazenosti prostor určených k užívání, přičemž zpracovaný posudek vycházel jen z obsazenosti částečné. Závěrem pak navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a obžalovaný byl zproštěn obžaloby či jeho jednání po doplnění dokazování a novém hodnocení bylo kvalifikováno v souvislosti s jednáním osob zaměstnanců banky jako účast na trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, nebo věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání. Z odvolání obžalovaného MVDr. R. S. zpracovaného zvoleným obhájcem JUDr. Alanem Korbelem vyplývá, že směřovalo do samotného výroku o vině. Prioritně pak namítl, že nalézací soud nepostupoval důsledně ve smyslu zákonných podmínek dle § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. a jeho rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné, neboť naprosto nekriticky vycházel z výpovědi obžalovaného L. D., chybně jeho výpověď vyhodnotil, aniž vzal v úvahu, že obžalovaný svojí výpovědí sledoval ponížení své trestní zodpovědnosti a zmírnění povinnosti uhradit vzniklou škodu. Podle obžalovaného napadený rozsudek vychází výhradně z výpovědi tohoto obžalovaného, aniž byl proveden jediný další důkaz, který by jej z údajné protiprávní trestné činnosti usvědčoval. Dále vyjádřil nesouhlas s posledním revizním znaleckým posudkem, který vyhotovil Ing. Quido Klečka, ač jej měl vyhotovit Ústav oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB - TU Ostrava, zejména s formou ocenění, s tím, že posudek vyhotovil jiný subjekt, než který byl soudem ustanoven. Nesouhlasil také se závěry znaleckého posudku o výši ceny nemovitosti, jež se výrazně liší od předchozích ocenění s tím, že znalec nepostupoval v souladu s vyhláškou o oceňování nemovitosti. V dalším obsáhlém doplněném odůvodněníopravného prostředku své námitky dále rozvedl. Ve vztahu k výpovědi spoluobžalovaného L. D. rekapituloval, že tento obžalovaný měl uzavřenou leasingovou smlouvu k objektu, v němž dále pronajímal zhruba 3.000 m2 dalším subjektům, obžalovaný L. D. měl zájem získat úvěr, aby se stal vlastníkem této nemovitosti se záměrem objekt dále prodat Ministerstvu financí ČR. Podle obžalovaného uvedený komerční objekt byl v B. ojedinělý, moderní a reprezentativní. Obžalovaný L. D. tvrdil, že jej chce prodat za 60 mil. Kč a předběžný zájem o koupi mu měl potvrzovat dopis od Ministerstva financí ČR a jednání s jeho zaměstnancem. Obžalovaný L. D. ovšem takový dopis orgánům činným v trestním řízení nepředložil, tvrdil, že byl předložen pracovníkům ČSOB, kde ovšem nebyl nalezen. Následně bylo zjištěno, že žádný takový dopis z ministerstva nebyl odeslán. Z toho vyplývá, že tvrzení obžalovaného nebylo pravdivé. Z výpovědi svědka Mgr. I. B. vyplývá, že tvrzení o koupi je nepravdivé. Lze z toho dovodit, že spoluobžalovaný chtěl od počátku spáchat úvěrový podvod, který zakrýval nepravdivým tvrzením o dalším prodeji nemovitosti, přičemž odvolatele přesvědčil a tento mu uvěřil a na zajištění úvěru s ním spolupracoval. Je nesporné, že ještě před kontaktem na odvolatele si obžalovaný L. D. nechal vyhotovit znalecký posudek k ocenění nemovitosti, přičemž doklady, které znalci předložil ke zpracování posudku, však nebyly, jak spoluobžalovaný L. D. tvrdil, upravovány na základě odvolatelova požadavku pro ČSOB, ale tomuto byly předloženy pro jednání s Českou spořitelnou, a.s. Následně pak podle jeho instrukcí nemohly být pozměňovány. Znalec Martin Vehovský nemovitost odhadl na částku nad 60 mil. Kč, stejně jako následně znalkyně z ČSOB, svědkyně Ing. M. R. Jako podklady pro jejich vyhotovení byly použity falešné nájemní smlouvy a další doklady s pozměněnými - navýšenými cenami nájmů v objektu. Protože obžalovaný L. D. takto jednal ještě před začátkem jejich spolupráce, je evidentní, že on byl strůjcem celého plánu. Podle obžalovaného MVDr. R. S. zůstává faktem, že společně s JUDr. P. L. měli s obžalovaným L. D. finanční vztah. JUDr. P. L. L. D. půjčil peníze a následně i obžalovaný MVDr. R. S. O problematické návratnosti půjčky neuvažoval s ohledem na vztah ke svému současnému tchánovi JUDr. P. L., který je dlouholetý zkušený advokát, dobře znající podnikatelské prostředí v B. Obžalovaný L. D. popřel dlužnický vztah vůči nim s tím, že jestli jim peníze předal, nejednalo se o úhradu půjčky, ale o procenta peněz z úvěru, tato skutečnost je ovšem v rozporu s tvrzením JUDr. P. L. i jeho dcery T., nynější manželky odvolatele, která fyzické předávání peněz popsala. Další námitky obžalovaný vznesl ve vztahu k jednání obžalovaného L. D. v procesu získávání hypotéky, důrazně popřel, že by obžalovaného L. D. jakkoliv úkoloval, aby předkládal potřebné upravené doklady. Obžalovaný L. D. disponoval falešnými nájemními smlouvami již při jednání se znalcem Martinem Vehovským a na požadavek, aby předložil pro zpětnou kontrolu pravosti nájemních smluv i výpisy z bankovního konta o příjmech měsíčního nájemného, předložil opět zfalšované výpisy. Ty předložil i přímo odvolateli, aniž by tento tušil, že jsou nepravdivé. Podle obžalovaného takovéto falešné doklady je možno pořídit jen sofistikovaným počítačovým programem, rozhodně ne způsobem popsaným obžalovaným pomocí domácí tiskárny. Dále poukázal na to, že společně s JUDr. P. L. nebyly jedinými osobami ovlivněnými nepravdivými údaji obžalovaného L. D. Rovněž obžalovaný M. P. vlivem tohoto obžalovaného vystavoval fiktivní faktury, aniž věděl, k čemu budou použity a bude následně nést trestní odpovědnost s účastí na úvěrovém podvodu. Odvolatel namítl, že ani on nebyl zběhlý při sjednávání úvěru v tak vysoké výši, v minulosti zajišťoval úvěry jen pro svoji firmu, a proto následně ocenil milé a vstřícné jednání pracovnice ČSOB M. M. a nabídl jí pozornost ve formě zájezdu v hodnotě několika desítek tisíc korun, což odmítla. Jeho neobratné a nevhodné jednání vůči pracovnici banky bylo vedeno tím, že se doslechl, že takové pozornosti se dávají. Nejednalo se ovšem o úplatek k zajištění úvěru. Ve vztahu k jednání spoluobžalovaného L. D. po získání úvěru zdůraznil, že ČSOB se nechovala dostatečně obezřetně a porušila bezpečnostní standardy, když umožnila obžalovanému L. D. převádět vysoké finanční částky na jiná čísla účtů, přičemž banka na tyto varovné signály nereagovala a nepožádala spoluobžalovaného o vysvětlení. Podle obžalovaného bylo svědecky doloženo, že po získání úvěru obžalovaný L. D. uhradil své závazky vůči odvolateli i JUDr. P. L. a v situaci, kdy nebyl důvod pro další uschování směnek, byly tyto zničeny, což je běžná praxe. Z tohoto pohledu pak shledal napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a zmatečný vzhledem k tomu, že soud při ústním odůvodněnírozhodnutí tvrdil, že tento dlužnický vztah nezkoumal. Nezabýval se tedy otázkou, zda-li je pravdivé tvrzení spoluobžalovaného o odměně za získání úvěru a neřešil tak důležité a zásadní skutečnosti. Dále MVDr. R. S. namítl, že úvěr, kromě zajištění nemovitosti, byl jištěn ještě směnkami obžalovaného a společnosti LABRADORITE, s.r.o. Poté, co banka zjistila, že úvěrové splátky nejsou hrazeny, domáhala se svého nároku v rámci směnečného řízení. Obžalovaný L. D. v rámci něho tvrdil, že směnky nikdy nepodepsal, což bylo v řízení vyvráceno. Tato skutečnost dokresluje jeho naivitu. Obsah tohoto jednání pak byl důvodem pro podání trestního oznámení ze strany banky. Následně bylo zjištěno, že obžalovaný L. D. obdržené peníze od banky převedl ve vysokých částkách na různá konta, včetně konta svědka Ing. J. B., kterému také zatajil podstatu věci. Další vysokou částku pak měl svěřit osobě jménem L., který již není naživu, za kterou mu měl být pořízen levný stavební materiál. K těmto okolnostem obžalovaný nebyl schopen u hlavního líčení uvést základní informace a v návaznosti na nevěrohodnou výpověď svědka R. zcela zapadá do řetězce lží a nepravd tohoto obžalovaného. Dále obžalovaný namítl v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 3741/11, že rozhodnutí o vině nelze založit na jediném usvědčujícím důkazu, tedy výpovědi svědka, kterou nelze považovat za věrohodnější, než výpověď spoluobžalovaného. Podle odvolatele soud I. stupně hodnotil důkazy v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou presumpce neviny, ač rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 137/05, stanoví podmínky hodnocení dvou či více v úvahu přicházejících variant skutkového děje v souladu s uvedenou zásadou, tedy ve prospěch obviněného. Nad to poukázal na další základní postuláty této zásady v souladu s jednotlivými rozhodnutími Ústavního soudu. V další části opravného prostředku se obžalovaný zabýval hodnocením, zda v předmětném období osobně či společně s JUDr. P. L. mohl disponovat finančními prostředky k půjčce spoluobžalovanému L. D. Podle obžalovaného nebyl předložen žádný důkaz, který by podstatu této části jeho obhajoby vyvracel. Vždy tvrdil, že finanční prostředky neukládá v bankách, ale v hotovosti na jistém místě. Uvedené události se staly v roce 2008, tedy ve velmi neklidné ekonomické době, kdy se již nevyplácely vysoké úrokové sazby v bankách a nebylo důvodu riskovat uložení finančních prostředků u menších bank a dávat je v sázku. Podle obžalovaného jeho tvrzení je potvrzováno výpovědí tehdejšího společníka I. V. a připojenými doklady. V návaznosti na to požádal Doc. Ing. Františka Nahodila, CSc., soudního znalce, k vypracování znaleckého posudku ke stanovení objemu finančních prostředků, kterými v kritické době disponoval. Z jeho obsahu vyplynulo, že společně s JUDr. P. L. finančními prostředky k půjčce obžalovanému L. D. mohli disponovat. Obsáhle se pak obžalovaný zabýval otázkou posouzení skutečné hodnoty nemovitosti, která byla předmětem zajištění v návaznosti na uzavřenou úvěrovou smlouvu. Kriticky se stavěl k tomu, že opatřením nalézacího soudu byl k vypracování revizního znaleckého posudku ustanoven Ústav, přičemž je evidentní, že takovýto znalecký posudek vypracoval pouze externí pracovník Ústavu. Podle obžalovaného praxe připouští, aby jednotlivé podružné úkony vypracovali externí pracovníci, avšak úkolem Ústavu na základě podkladů externích spolupracovníků je konečná formulace znaleckého posudku, zejména v situaci, kdy v konkrétním případě bylo posuzováno několik ocenění znalci s různými závěry. V tom je třeba právě vidět úlohu Ústavu z hlediska jeho vysoké odbornosti a erudovanosti, jenž by měl mít větší váhu a vědeckou odbornost a dospět ke konečnému závěru. V daném případě ovšem měl posudek zpracovat externí spolupracovník a dle jeho vyjádření ředitel Ústavu oceňování majetku EF VŠB - TU Ostrava, Ing. Vladimír Kulil k němu připojil pouze znaleckou doložku, aniž by do zpracování znaleckého posudku zasahoval nebo jej jakkoliv komentoval. Podle obžalovaného je evidentní, že v této věci Ústav postupoval formálně a fakticky nevypracoval revizní znalecký posudek subjekt, který byl nalézacím soudem k tomuto přibrán. Vytkl takto soudu, že nepřistoupil k výslechu ředitele Ústavu. Je nesporné, že obžalovaný předložil ČSOB falešné nájemní smlouvy, falešné výpisy z banky s odlišnými údaji o výši nájemného, je ovšem otázka, zda-li ve skutečnosti tyto nájemní smlouvy k nemovitosti nebyly podhodnocené. Subjekty, které v nemovitosti sídlily, si nebytové prostory pronajímaly od 90. let minulého století, přičemž poslední desetiletí došlo k pozvolenému přechodu k tržní ekonomice a nárůstu cen nemovitostí i nájmů. Podle odvolatele spoluobžalovaný L. D. neuměl ve věci sjednání reálných cen nájmů učinit nápravu ani se v cenách orientovat. S největší pravděpodobností tedy nájmy byly podhodnocené, a tedy stanovení výnosové metody k ohodnocení ceny nemovitosti je neproveditelné a nemá žádnou vypovídací hodnotu. Z tohoto důvodu označil závěry znaleckého posudku Ústavu za nepoužitelné. Tento posudek se pak obžalovanému jeví jako účelově zpracovaný, s nepřehlednými, nejasnými, zavádějícími a neodůvodněnými údaji. Jedná se o soubor nic nevypovídajících, zbytečně obsáhlých informací, ve kterých se utápí skutečné a hlavně hodnověrné zdůvodnění jeho závěru. Jeho výsledkem je přesný součet nepřesných a mnohdy zkreslených čísel. O tom mimo jiné podle obžalovaného má svědčit dokládání pravděpodobného nájmu výpisem z účtu z roku 2009, které s jarem 2008 nesouvisí, informace o nájemném, týkajícím se let 2007 a 2012 či přehled nájemníků z roku 2014, informace tom, že nebyly provedeny stavební úpravy zásadního charakteru, opisy výpovědí svědků, které dle obžalovaného do znaleckého posudku nepatří, ceny srovnatelných nemovitostí v jiných městech bez uvedení data, ke kterému se porovnání vztahuje, uvedení závěrů znaleckého posudku znalce Martina Vehovského ke stanovené tržní hodnoty nemovitosti na částku 68.500.000 Kč bez toho, aniž by znalec k tomuto údaji zaujal jakékoliv stanovisko, také tvrzení znalce, že výnosová hodnota, odvozovaná za předpokladu nejlepšího a nejvyššího využití, je sporná a zpracovatel se s ním neztotožnil, ovšem nezdůvodnil proč. Posudek hodnotil předchozí znalecké posudky bez zohlednění relevantních podkladů, které znalec měl k dispozici. Ten jen zcela účelově vybral podklady, které mu vyhovovaly. Jeho závěry jsou obtížně kontrolovatelné a zmatečné a zarážející je zejména způsob provedení výnosové metody vzhledem k tomu, že se jedná o stavbu takřka novou, nepotřebující velké náklady na opravy, je zcela nerelevantní. Tímto způsobem byla uměle snížena položka výnosu. Pro porovnání podle obžalovaného byly použitelné pouze údaje o prodeji předmětné nemovitosti, které se ovšem jeví účelově podhodnocené, kdy na budovu v jednom roce se dva odhady liší o více jak 25 %. Údaj o prodeji z roku 2012 je zavádějící, neboť se jednalo o dražbu. Pokud se jedná o údaje o srovnání nájemného, vychází se z realitních serverů z let 2015 až 2016, přičemž takové údaje postrádají vliv na stanovení tržní ceny v posuzovaném období. Ve znaleckém posudku se pak objevují i různé zmatečné informace, které znalecký posudek činí více nepřehledným. Vychází se z aritmetického průměru naprosto odlišných výsledků údajných cen, přičemž takto se nikdy běžně nepostupuje a obvykle se používá koeficient, který zohlední technický stav, polohu, lokalitu, využitelnost a případnou výjimečnost v lokalitě. Vlastním posudkem a zdůvodněním se znalecký posudek Ústavu jen velmi málo zabývá a je zaměřen na kritiku odlišných znaleckých odhadů a nebere vůbec na zřetel zjištění uvedené v předchozích posudcích, zejména v posudku znalce Martina Vehovského z 31.3.2007. Nebyla využita ani fakta, která bylo možno zjistit z místních realitních kanceláří, které v regionu dlouhodobě pracují a mají údaje o historických cenách. Ústavní znalecký posudek pak neodpověděl podle obžalovaného na velmi důležitou otázku, jaký má význam na cenu DPH. Přestože původní znalecký posudek stanovil cenu bez DPH, ceny jsou téměř shodné s oceněním s DPH. Podle názoru obžalovaného jediným subjektem, který s konečnou platností k této komplikované otázce může dát objektivní závěr, je Ústav soudního inženýrství VÚT v Brně. Proto navrhl, aby takovýto znalecký posudek uvedeným Ústavem byl vyhotoven. Zopakoval také svůj návrh na výslech svědka Doc. Ing. Františka Nahodila, CSc., k jeho hodnocení, zda obžalovaný mohl disponovat finančními prostředky k tvrzené půjčce spoluobžalovanému. Závěrem pak navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a obžalovaný byl obžaloby zcela zproštěn. III. Rozsah přezkumného řízení Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu, ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž splňovala podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud mohl přihlédnout tehdy, pokud měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání, současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. a dospěl k závěru, že odvolání obou obžalovaných jsou zcela nedůvodná. Nejdříve je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud se uvedenou trestní věcí zabýval již podruhé a ve svém usnesení ze dne 22.10.2014 pod č.j. 3 To 106/2014-2543 podrobně rozvedl nejen důvody ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27.3.2014 pod č.j. 48 T 6/2011-2471 a závazné právní závěry, jimiž se nalézací soud v dalším řízení byl povinen řídit a stanovil i nezbytný rozsah dokazování, jež mělo být doplněno, ale současně podrobně vymezil základní obecné podmínky povinnosti odvolacího soudu při přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti rozsudku a zákonné principy rozhodování nalézacího soudu a nezbytné nároky na vyhotovení soudního rozhodnutí. Na tyto podmínky a zásady pak odvolací soud pro stručnost tohoto rozhodnutí dále jen odkazuje (str. 9-11). Je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se po změně složení senátu v nové fázi trestního řízení důsledně těmito zákonnými pravidly dokazování a hodnocení důkazů řídil a podrobně rozvedl také své hmotněprávní závěry. Samotné napadené rozhodnutí obsahuje velmi podrobné, zcela přehledné a srozumitelné odůvodnění, splňující veškeré zákonné nároky vymezené v ustanovení § 125 tr.ř. Především je zcela zřetelné, že nalézací soud mimořádně důsledně pečlivě a zcela zákonným způsobem provedl celý soubor důkazů potřebných k závěrům o vině obžalovaných v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., tedy zjištění všech rozhodných skutečností nezbytných k posouzení skutkového stavu věci, vymezeného podanou obžalobou, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vyhověl řadě návrhů stran doplnění dokazování a obsáhle také dokazování aktivně doplnil, nad rámec důkazů shromážděných v přípravném řízení i v předchozí fázi hlavního líčení. Mimořádně tak prověřil veškeré aspekty dílčích obhajovacích argumentů obžalovaných. Nad rámec nadřízeným soudem nařízeného stěžejního znaleckého hodnocení k ocenění předmětné nemovitosti kancelářského objektu v Bruntále důsledně dalšími důkazy jeho hodnotu dále prověřil a objektivizoval. Z tohoto dokazování pak dovodil zcela transparentní závěry o vědomém konkrétním jednání všech obžalovaných, jak je zobrazeno v obsahu skutkového popisu výroku odsuzujícího rozsudku, ale také podrobně rozvedené v jeho odůvodnění. IV. K přezkoumání procesních podmínek řízení Je třeba také konstatovat, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpělo žádnými závažnými procesními vadami předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., jež by měly dopad na správnost skutkových zjištění, zejména pak z hlediska porušení práv na obhajobu obžalovaných. V řízení byla především respektována příslušná ustanovení, týkající se zabezpečení práv na obhajobu obžalovaných, když za podmínek nutné obhajoby obžalovaní využili svého práva a dle své vůle si zvolili obhájce, kteří měli možnost a také se pravidelně zúčastňovali všech úkonů přípravného řízení i řízení před nalézacím soudem. Z hlediska dalšího postupu byla dodržena všechna jednotlivá ustanovení, jejichž účelem je zabezpečení práv obžalovaných, jak z hlediska samotných formálních podmínek k zahájení trestního stíhání, seznámení se se spisem, tak i z hlediska toho, že obžaloba byla podána pro skutek, který byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a byla takto zachována i zásada totožnosti skutku. V průběhu důkazního řízení, jak v řízení přípravném, tak před soudem prvního stupně, nebyly shledány žádné zásadní formální ani faktické procesní nedostatky, jež by měly na výsledek trestního řízení negativní dopad. Odvolací námitku obžalovaných stran podmínek vypracování revizního znaleckého posudku Ústavu oceňovaní majetku při EF VŠB - TU v Ostravě a jeho výsledku odvolatelé argumentačně spojili s tvrzeným nesprávným procesním postupem, tedy porušením pravidel trestního řízení. Odvolací soud v tomto směru odkazuje pro přehlednost ve vztahu k této námitce na důvody rozvedené v další části odůvodnění. Musel ovšem konstatovat, že neshledal žádné závažné procesní vady, zejména pak mající vliv na právo odvolatelů na obhajobu a správnost a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. V. Hodnocení správnosti skutkových a právních závěrů soudu I. stupně Ve vztahu ke skutkovým zjištěním je nutno připomenout povinnost orgánů činných v trestním řízení, vycházející ze zásady volného hodnocení důkazů zahrnuté v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Spočívá v hodnocení důkazů, v tomto případě soudem, aniž by byl vázán zákonnými, rigidními pravidly, vycházejícími z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecnému mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučit důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení i z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodněnírozhodnutí a bezpochyby napadené rozhodnutí těmto zásadám zcela odpovídá. Do hodnocení důkazů soudem I. stupně může odvolací soud zasahovat pouze tehdy, jestliže by hodnocení bylo v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Takový způsob hodnocení důkazů však v daném případě Vrchní soud v Olomouci neshledal. Naopak z mimořádně pečlivého a podrobného odůvodněnínapadeného rozhodnutí je patrno, jakými konkrétními úvahami se nalézací soud při hodnocení provedených důkazů a z nich dovozených skutečností zabýval, a z jakých důvodů měl za spolehlivě vyvrácené stěžejní jednotlivé části obhajoby obžalovaných. Pokud se jedná o konkrétní odvolací námitky k obsahu skutkových závěrů nalézacího soudu, z nichž vyplynuly samotné závěry o vině obou obžalovaných, je zcela zřejmé, že se jedná v podstatné míře jen o opakování jejich obhajovacích verzí na základě tvrzení, uplatněných již před soudem I. stupně. S nimi se soud prvního stupně ve svém podrobném hodnocení, ve vztahu k jednotlivým výpovědím obžalovaných i dalším dílčím důkazům a pak i vzájemně v celém souhrnu, v obsáhlém odůvodněnípečlivě vypořádal (zejména str. 19-26, 49, 54-62, 65-78, 80-84). Ve své podstatě uvedené námitky představovaly jen jeho účelovou polemiku s takovými závěry, pomíjející části jednoznačných skutkových zjištění a zdůrazňující jen dílčí prvky z komplexu důkazních závěrů, ve spojení se subjektivními výklady a postoji k takovým důkazům, potlačující či zastírající odlišnou logickou a správnou interpretaci, v návaznosti na důkazy, které takový jejich osobní výklad zcela vylučují. Nejedná se o situaci, kdy by vedle sebe existovaly dva stejně hodnotné výklady skutkových okolností odůvodňující aplikaci zásady in dubio pro reo, jak se toho obžalovaný MVDr. R. S. domáhá. Vzhledem ke komplexnosti hodnotící činnosti nalézacího soudu zobrazené v odůvodněnínapadeného rozsudku postačuje na tuto hodnotící argumentaci jen odkázat. Odvolací soud ovšem má za to, že pro úplnost vypořádání se s odvolacími námitkami obžalovaných, v návaznosti na obsah těchto námitek, je vhodné konstatovat základní nepochybné skutečnosti významné pro závěr, že jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku se obžalovaní dopustili a toto vykazuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu, jímž byli uznáni vinnými. Z obsahu provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný L. D. jako jediný jednatel společnosti DAJAR CZ, s.r.o., uzavřel dne 16.1.2007 se společností S MORAVA leasing, a.s., smlouvu o finančním pronájmu (dále také leasingovou smlouvu), jejímž předmětem byla budova č.p. ... v B., včetně pozemků (specifikace ve výpisu z KÚ č.l. 491), původně vystavěná v roce 1995 Českou pojišťovnou, a.s., na dobu 6 let s měsíčními splátkami včetně pojistného ve výši 211.012 Kč, tedy 2.532.144 Kč ročně (č.l. 493, č.l. 1240-1255). Celkově tak měl zaplatit částku přes 25.000.000 Kč. Uvedená nemovitost byla leasingovou společností koupena od České pojišťovny, a.s., za částku 17.000.000 bez DPH, plus 70.000 Kč za movité věci dne 14.12.2006 právě pro účely leasingové smlouvy (č.l. 481). Podnikatelským záměrem obžalovaného byl pronájem budovy. Počátkem roku 2008 byla společnost DAJAR CZ, s.r.o., v prodlení se splátkami leasingu, neboť příjem z nájmů jí na hrazení nákladů nestačil (např. podle revizního znaleckého posudku Ústavu činily výnosy snížené o náklady částku nedosahující 1.700.000 Kč - č.l. 2979). Na podnět obžalovaného L. D. leasingová smlouva byla předčasně ukončena smlouvou ze dne 31.3.2008 (č.l. 497, 1265) v souvislosti s dohodou o budoucí koupi nemovitosti společností LABRADORITE, s.r.o., jíž byl obžalovaný L. D. od 4.4.2008 také jediným jednatelem. V souvislosti s tím společnosti DAJAR CZ, s.r.o., vznikl závazek úhrady poplatku za předčasné ukončení smlouvy a smluvní pokuta v celkové výši takřka 680.000 Kč. Koupě nemovitosti se pak uskutečnila na základě kupní smlouvy ze dne 2.6.2008 (č.l. 1263) za částku 22.100.000 Kč. Tento objekt včetně pozemku byl následně znalcem Martinem Vehovským pod č. 3254-179/2008 datovaným 30.9.2008 oceněn na celkovou částku 24.176.527 Kč. Na počátku roku 2008 vstoupil obžalovaný L. D. prostřednictvím obžalovaného MVDr. R. S. do jednání s Českou spořitelnou, a.s., pob. v Ostravě, s Ing. J. M., s požadavkem na poskytnutí úvěru ve výši asi 55 mil. Kč. V rámci tohoto projednání obžalovaný MVDr. R. S. předložil řadu podkladů, včetně dokladů upravených - případně v dílčích částech, ovšem v zásadních údajích zfalšovaných (nájemních smluv, směnek - č.l. 250-266), dále znalecký posudek znalce Martina Vehovského č. 680/92/2008 vypracovaný dne 31.3.2008 (č.l. 269-274 a č.l. 329, č.l. 1289) na celkovou odhadní hodnotu nemovitosti 68.500.000 Kč, na základě nepravdivých nadsazených údajů o výši nájemného poskytnutých obžalovaným L. D. a také přiznáni k dani z příjmů obžalovaného M. P. ze dne 31.3.2008, doklad z 11.4.2008 o bezdlužnosti ve vztahu k daňové povinnosti společnosti DAJAR CZ, s.r.o., a dalších. Této žádosti o úvěr nebylo vyhověno. Bezprostředně na to ještě v dubnu 2008 obžalovaný MVDr. R. S. pokračoval v jednání o úvěr s pracovnicí banky ČSOB, a.s., pobočky v Opavě, M. M., které předložil na mnoha osobních schůzkách postupně v podstatné míře shodné nepravdivé podklady k žádosti o úvěr ve výši 45.000.000 Kč. Na žádost banky pak doložil také další podklady k prověření žádosti. Úvěr dle jeho vyjádření měl sloužit k zaplacení kupní ceny nemovitosti dle kupní smlouvy mezi společností LABRADORITE, s.r.o., a majitelem nemovitosti S MORAVA leasing, a.s., a refinancování rekonstrukčních stavebních nákladů, jež již měly být provedeny. To pak dokládal řadou dalších zjevně nepravdivých dokladů, faktur, směnek několika osob, jak jsou rozvedeny ve výroku napadeného rozsudku (str. 2-3 odst. druhý), přičemž oba obžalovaní věděli, že žádné zásadní rekonstrukční práce na objektu nebyly provedeny, neboť se jednalo o budovu v podstatě nově postavenou. Na základě těchto nepravdivých informací pak byla dne 5.6.2008 uzavřena smlouva o úvěru mezi LABRADORITE, s.r.o., zastoupenou obžalovaným L. D. za přítomnosti obžalovaného MVDr. R. S., a ČSOB, a.s. (č.l. 532) na celkový úvěrový limit 45.000.000 Kč. Čerpání úvěrových prostředků bylo podmíněno předložením řady dokladů (bod 2 smlouvy), jež byly z podstatné části zcela nepravdivé, falešně vyhotovené, o čemž oba obžalovaní podle zcela správného a úplného hodnocení soudu prvního stupně nepochybně věděli a na jejich vytvoření se podíleli (viz jednotlivé faktury, smlouvy o podnájmu, prohlášení věřitelů, směnky, smlouva o půjčce a další, jak jsou rozvedeny ve výroku rozsudku a podrobně hodnoceny v jeho odůvodnění). Finanční prostředky pak byly na podkladě nepravdivých informací a dokladů převedeny na jednotlivé bankovní účty, jež měly sloužit k úhradě kupní ceny nemovitosti a nepravdivě také k zaplacení závazků vzniklých s udávanou rekonstrukcí objektu. Částka ve výši 22.100.000 Kč byla převedena na vázaný účet č. 221856435/0100 obchodní společnosti S MORAVA leasing, a.s. Dne 13.6.2008 byla převedena částka ve výši 7.410.000 Kč na bankovní účet č. 3382390/0300 MVDr. R. S., částka ve výši 8.490.000 Kč na bankovní účet č. 155380757/0300 M. P. a částka ve výši 7.000.000 Kč na bankovní účet č. 178984289/0600 Ing. J. B. Z části tyto finanční prostředky pak byly z těchto účtů dále převedeny či předány obžalovanému L. D. (vyjma 3.000.000 Kč zaslaných Ing. J. B., u nichž nebylo zjištěno, jak s nimi dále naložil) a celou částku 7.410.000 Kč si ponechal obžalovaný MVDr. R. S. Obžalovaný L. D. pak takto získané prostředky použil pro svoji potřebu, na úhradu svých předchozích osobních dluhů a podle svého uvážení. Z tohoto úvěru společnost LABRADORITE, s.r.o., uhradila jen na samém počátku dne 20.6.2008 z měsíční sjednané splátky 250.000 Kč jen část 112.217,55 Kč z jistiny a 97.813,56 Kč na úrocích a banka sama z běžného účtu společnosti inkasovala 24.6.2008 částku 137.782,45 Kč. Následně již žádnou částku dobrovolně společnost neuhradila. Dne 9.12.2008 po bezpředmětném jednání o plnění smlouvy byl úvěr sesplatněn (č.l. 685). Vzhledem k tomu, že úvěr byl zajištěn několika instrumenty, banka následně uplatnila postup k vymožení dlužné částky (viz souhrn úkonů str. 82 odůvodněnírozsudku). Nejdříve návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 12.500.000 Kč, když v následném řízení se obžalovaný L. D. účelově lživě tvrzením o nepodepsání směnky bránil. Následně se banka již od roku 2009 pokusila o zpeněžení zastavené nemovitosti, jež byla komplikována jak jednáním obžalovaného D., který nemovitost účelově zastavil dalšímu subjektu na základě nepravdivé smlouvy o půjčce, tak následně insolvenčním řízením proti společnosti LABRADORITE, s.r.o. (ale i obžalovanému samotnému). V něm pak byla nemovitost vydražena dne 29.2.2012 za částku 9.600.000 Kč. V rámci tohoto řízení byl vyhotoven znalecký posudek společností P+K Znalci a odhadci, s.r.o. (č.l. 2702) a cena nemovitosti byla stanovena kombinací nákladového a výnosového způsobu dne 23.10.2011 na částku 24.957.091,61 Kč a porovnávací metodou na částku 14.700.000 Kč. Provedeným dokazováním bylo spolehlivě vyvráceno tvrzení obžalovaného L. D., že objekt koupil za účelem jeho výhodného dalšího aktuálního zpeněžení, a že by měl rozjednaný reálný jeho prodej pro účely sídla Finančního úřadu v B. Je sice zřejmé, že obžalovaný se o možnost prodeje objektu státu zajímal, ovšem žádný konkrétní podklad k takovému obchodu neměl k dispozici a jeho tvrzení o existenci osobního příslibu odpovědné osoby z Ministerstva financí ČR či písemného podkladu k takovému předpokladu se prokázalo jako zcela nepravdivé. Ve vztahu k odvolací argumentaci obžalovaných je třeba dále zdůraznit, že obžalovaným bylo kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.zákoníku, jež je pro obžalované výhodnější než hmotněprávní kvalifikace dle § 250b odst. 1, odst. 5 tr.zákona účinného v době, kdy skutek spáchali. Nalézací soud podrobně, byť trochu netradičně, již na počátku obsáhlého odůvodnění(str. 19-20) rozvedl hmotněprávní základ trestného jednání, v návaznosti na podrobně provedený právní rozbor, přičemž jeho závěry korespondovaly s obsahem právního výkladu a vymezení jednotlivých znaků tohoto trestného činu, jak je uvedl již odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí, č.j. 3 To 106/14-2543, s přihlédnutím k aktuální výkladové judikatorně podložené soudní praxi (str. 12-17). Na tyto výklady je možno zčásti pro stručnost odkázat. Je k nim možno jen dodat, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání obžalovaných, vymezený obecně zákonnými podmínkami dle § 3 odst. 4 tr.zákona č. 140 /1961 Sb. nemohl vést k reálným úvahám o nenaplnění podmínek pro užití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zákona. Je totiž charakterizován jejich kvalifikovaným, pečlivě připraveným a realizovaným trestním jednáním, s významně vyšší škodou, kterou se obžalovaní ani nepokusili odčinit. Naopak takové možnosti se důsledně bránili. Obžalovaný L. D. v rámci jednotlivých klamavých úkonů v samostatném občanskoprávním řízení a obžalovaný MVDr. R. S. tím, že se zbavil veškerého značně hodnotného majetku (údajně včetně rodinného domu a několik set hektarů pozemků) převodem na svěřenecký fond, ač věděl, že po něm je náhrada způsobené škody požadována. Významný je i rozsah jejich obohacení i způsob jejich dalšího života. Oba byli v mezidobí do odsouzení také trestně stíháni. Obžalovaný L. D. byl dvakrát odsouzen pro podvodné jednání a trestní stíhání obžalovaného MVDr. R. S. bylo zastaveno jen v důsledku neúčelnosti právě ve vztahu k tomuto předpokládanému odsouzení. Proto za významnou je možno považovat jen okolnost délky jejich trestního stíhání. U ní je vedle objektivní náročnosti důkazního řízení, množství a potřeby prověřování jednotlivých obžalovanými klamavě předkládaných důkazů, jisté nesprávnosti postupu soudu prvního stupně na počátku soudního řízení do prvního rozhodnutí ve věci přihlédnout k tomu, že samotní obžalovaní ze svých subjektivních důvodů opakovaně provedení hlavního líčení zmařili. Nebylo proto možno shledat důvodů pro zohlednění uvedených skutečností při zvažování materiální stránky trestného činu a od ní se odvíjející právní kvalifikace jejich jednání, resp. nepoužití nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty žalovaného trestného činu úvěrového podvodu dle zákona účinného v době jeho spáchání. Je třeba zdůraznit, že trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Objektivní stránka této skutkové podstaty spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Není tedy nezbytné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě které by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. K trestnosti činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud k tomu však dojde, odůvodňuje to použití vyšší trestní sazby podle výše způsobené škody. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, ale je třeba za ně považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoliv údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření. Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být především kterýkoliv z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bývá dlužník, fyzická osoba, případně fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka - právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (někdy i uzavírá) úvěrovou smlouvu. Může to být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně, podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestný čin úvěrového podvodu není trestným činem s tzv. omezeným okruhem pachatelů podle § 114 odst. 2 tr.zákoníku. Proto se ho může dopustit kterýkoliv trestně odpovědný pachatel, byť jedná i v rámci právnické osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 6 Tdo 1034/2012). Může jím být tedy i osoba, jež podmínky úvěru dojednává v zastoupení samotného budoucího dlužníka, včetně zastoupení na základě plné moci. K naplnění znaku „uvedení nepravdivého údaje“, obsaženého v objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, se také nevyžaduje vlastnoruční zpracování či vyplnění listin, týkajících se úvěru. Postačí skutečnost, že pachatel svým podpisem na příslušných listinách potvrdí pravdivost údajů v nich uvedených, ačkoliv ví, že tyto informace nejsou pravdivé. Pro použití skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není ani podstatná otázka, zda pachatel přímo v žádosti o úvěr uvedl pravdivé i lživé údaje např. o výši svého příjmu, jestliže v době sjednávání úvěrové smlouvy věděl, že poskytnutý úvěr nesplatí. Již tato skutečnost sama o sobě může být nepravdivým údajem ohledně podstatné náležitosti úvěrové smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 6 Tdo 664/2013). Z hlediska subjektivní stránky není nutné, aby pachatel jako u obecného podvodu jednal od počátku (již v době uzavírání smlouvy) s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel úmyslně při sjednání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Není také zásadní, že by pachatel úvěrového podvodu řádně hradil jednotlivé úvěrové splátky. Obecně ani splnění dluhu vůči věřiteli nevylučuje spáchání trestného činu úvěrového podvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tdo 787/2010, 7 Tdo 573/2012, 7 Tdo 646/2010, 7 Tdo 840/2011). Co je to úvěrová smlouva vymezuje podrobný výklad Komentáře trestního zákoníku, vyd. C.H.BECK, autorů prof. Pavel Šámal a kol., str. 1899. Podstatou smlouvy o úvěru (dle § 497 obchodního zákoníku, platného v době uzavření posuzovaných smluv) je závazek věřitele, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Význam to ovšem může mít z hledisek materiálních podmínek trestnosti činu (při aplikaci trestnosti činu podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31.12.2009) a za současného znění trestního zákoníku při posuzování znaku protiprávnosti jednání dle § 12 tr.zákoníku a vymezených podmínkami povahy a závažnosti spáchaného trestného činu dle § 39 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, vycházející z nezbytné potřeby vystavení jednání pachatele testu proporcionality a nezbytného zkoumání, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, jak z hlediska reálného vlivu uvedeného nepravdivého údaje na úvahu poskytovateli úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody. To platí zejména v situaci, kdy úvěr byl řádně splácen (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp.zn. 1 ÚS 631/2005). Z pohledu posouzení podmínek trestnosti úvěrového podvodu podle trestního zákoníku je pak významný výklad obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tdo 1387/2013, podle kterého nelze učinit závěr, že není společensky škodlivé jednání pachatele, jenž v procesu sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, které měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky a nebylo by možno vůči takovému jednání uplatnit prostředky trestního práva. Je ovšem potřebné, aby v rámci posouzení podmínek trestnosti za trestný čin úvěrového podvodu orgány činné v trestním řízení se vypořádaly i s otázkou povahy právního jednání, ke kterému došlo mezi pachatelem a další osobou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tdo 1387/2013). Z pohledu námitek obžalovaného L. D. pak v návaznosti na zcela prokázaný skutkový stav věci, mimo jiné podložený i jeho doznáním, je zásadní, že obžalovaný společně se spoluobžalovaným MVDr. R. S. v úmyslu získat neoprávněně úvěr předložili vědomě nejdříve řadu zfalšovaných podkladů České spořitelně, a.s. V situaci, kdy této žádosti nebylo vyhověno, a jednalo se tedy nejméně o faktickou přípravu k trestnému činu, jež byla následně konzumována dalším dokonaným jednáním, jímž za použití velkého množství stejných nepravdivých a zfalšovaných podkladů, doplněných o celou řadu dalších, v návaznosti na lživé tvrzení o existenci dluhu, vzniklého v souvislosti s již provedenou rekonstrukcí objektu a současně se znalostí skutečnosti, že objekt oproti předchozí době a původní kupní ceně nebyl nijak zhodnocen a deklarované půjčky se neuskutečnily, společně uvedli komplex nepravdivých údajů, které byly zásadně rozhodné pro zvážení ČSOB, a.s., zda bude poskytnut úvěr společnosti LABRADORITE, s.r.o. K otázce podmínek takového rozhodování se opakovaně vyjádřila samotná banka (např. č.l. 448), přičemž je zřejmé, že v případě znalosti skutečného stavu věci, tedy podstatně nižších příjmů z nájmů objektu a nižší ziskovosti podnikatelského projektu i skutečné významně nižší tržní hodnoty nemovitosti a neexistence provedení rekonstrukce objektu a absence nákladů, jež klamavě měly být uhrazeny neexistujícími půjčkami, by k uzavření úvěrové smlouvy v tomto rozsahu nedošlo buď vůbec, nebo by přicházela v úvahu jen půjčka do výše 80 % prodejní ceny objektu. Nepochybně není pravdivé tvrzení obžalovaného L. D., že zástupci banky si vyžádali vědomě nepravdivé informace a zfalšované údaje a doklady. Naopak je zcela zřejmé, že reálnost a návratnost úvěru byla prověřována dalšími požadovanými doklady, jimiž měly být původní podklady verifikovány. Obžalovaný ovšem tyto nepravdivé údaje doložil dalšími vědomě vytvořenými zcela zfalšovanými doklady, což sám přiznal. Také ověření hodnoty objektu pracovnicí banky bylo klamavým jednáním obžalovaného L. D. znehodnoceno. Je sice pravdou, že se může jevit jako neobvyklá konstrukce poskytnutí úvěru společnosti ke koupi objektu, jenž měl být dále provozován za účelem zisku z jeho pronájmu na základě podkladů o průběhu a zisku z dřívějšího pronájmu jinou společností a vynaložení nákladů na rekonstrukci fyzickou osobou obžalovaného L. D. Je ovšem třeba mít na paměti, že veškeré podklady a tvrzení byly vždy spojené s osobou tohoto obžalovaného a samotné podmínky pro poskytnutí úvěru a zajišťovací prostředky byly s jeho osobou také bezprostředně svázány. Vystupoval totiž současně i jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s.r.o. Nelze se ztotožnit s tvrzením obžalovaného, že po uzavření kupní smlouvy k objektu společnost LABRADORITE, s.r.o., vstoupila jako právní nástupce do leasingového vztahu za společnost S MORAVA leasing, a.s., vůči DAJAR CZ, s.r.o. Tento právní vztah byl ukončen dohodou ze dne 31.3.2008 o předčasném ukončení leasingového vztahu v souvislosti s prodejem pronajímané nemovitosti. Proto nemohl uvedený právní vztah bez dalšího úkonu pokračovat. Z obsahu uzavřené úvěrové smlouvy i vyjádření obžalovaného lze pak dovodit, že konstrukce tvrzené existence návratnosti úvěru vyplývala z pokračujícího pronájmu nebytových i bytových prostor, jejichž podmínky nebylo možno bez souhlasu banky významně měnit (č.l. IV.2 písm. e/ smlouvy č.l. 534), aniž by bylo podstatné, zda pronájem bude realizován přímo vlastníkem společnosti LABRADORITE, s.r.o., či původním pronajímatelem DAJAR CZ, s.r.o., na základě dalšího smluvního vztahu, jenž ovšem nebyl doložen. Tvrzení o existenci práva společnosti DAJAR CZ, s.r.o., na převod vlastnictví budovy po doplacení všech leasingových splátek dle původní leasingové smlouvy nemá žádný podklad. Nebylo proto důvodů, aby se banka takovou konstrukcí při zvažování podmínek úvěru vůbec zabývala. Uvedená argumentace obžalovaného L. D. byla proto shledána zcela neopodstatněnou. Tvrzení obžalovaného o nesprávné činnosti pracovníků ČSOB, a.s., při prověření, poskytnutí úvěru i jeho čerpání a konstrukce o pouhé účasti obžalovaného na takovém trestném jednání jiných osob kvalifikovaném jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 222 tr.zákoníku, je zcela nepodložené. Ve vztahu k námitkám obžalovaného MVDr. R. S. je nutno především zcela odmítnout, že by hodnocení skutkových závěrů o jeho vině bylo opřeno pouze o jediný důkaz, a to výpověď spoluobžalovaného L. D. Zásadní je, že obžalovaný MVDr. R. S. byl fakticky jako jediný ve spojení s pracovnicemi obou bankovních institucí. Právě on se účastnil mnoha osobních schůzek a předkládal všechny jednotlivé falešně vytvořené podklady a uváděl nepravdivé informace k účelu poskytnutí úvěru. Nepochybně věděl, že se jedná o doklady účelově postupně vytvořené. Nepravdivé je současně jeho tvrzení, že se nalézací soud nezabýval jím uváděnou obhajobou o existenci půjčky, resp. několika půjček, poskytnutých spoluobžalovanému L. D. nejdříve JUDr. P. L. a následně i jím samotným a nezaujal k tomu jasný závěr (resp. že takové hodnocení neuvedl v obsáhlém ústním zdůvodnění rozhodnutí). Naopak je zcela zřetelné, že předkládaná tvrzení obžalovaného a jednotlivé důkazy na jejich podporu nalézací soud podrobil důkladnému hodnocení a dále je dalšími důkazy prověřil. Jeho závěr z tohoto hodnocení vyplývající (str. 50-62 odůvodněnírozsudku), že obžalovaný MVDr. R. S. žádné finanční prostředky obžalovanému L. D. nepůjčil, je zcela jednoznačný, určitý a tímto srozumitelným důkazním hodnocením podložený. Z tohoto pohledu je nutno na uvedené hodnocení odkázat. Skutečnost, že mohl disponovat finančními prostředky u takové půjčky z předchozích zisků z podnikatelské činnosti, sama o sobě není zásadní pro takové závěry. Proto také nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka Doc. Ing. Františka Nahodila, CSc. Nehledě na tuto skutečnost je třeba poukázat i na další prokázanou účast tohoto obžalovaného na vytvoření falešných podkladů. Obžalovaný sám přiznal dodatečné vypisování všech směnečných prohlášení. Je zcela zřejmé, že obžalovaný projevoval vysokou osobní aktivitu při jednání o zajištění úvěru neodpovídající tomu, že za takovou činnost neměl být jakkoliv oceněn. Naopak ještě ze svých prostředků, resp. prostředků, které získal z poskytnutého úvěru, se sám rozhodl odměnit pracovnici banky cestovním poukazem v hodnotě 40.000 Kč. Jestliže se obžalovaný hájil tím, že mu měly být z úvěru poskytnuty jen finanční prostředky ve výši existující půjčky a dokonce bez jakéhokoliv zisku (úroky měly být údajně obžalovanému L. D. odpuštěny), pak je třeba se zabývat důvodem takové jeho neobvyklé aktivity, když je zjevné, že se mezi nimi nejednalo o nějaký letitý osobní, přátelský či rodinný vztah. Obžalovaný evidentně byl seznámen se stavem objektu a skutečností, že v něm nebyly aktuálně investovány žádné zásadní finanční prostředky k jeho rekonstrukci, jak o tom měly vypovídat jím předložené faktury o stavebních pracích. Také skutečnost, že všechny směnky byly vydány v bezprostřední časové blízkosti (19.1.2007 P., 22.1.2007 J., 15.2.2007 Ing. B. a 2.2.2007 MVDr. S.), všechny splatné mezi 22.4.2008 - 18.5.2008 a že předložil doklad, jímž mělo být potvrzeno, že významná část dřívějšího dluhu ve výši 13.500.000 Kč (ve vztahu k svědku J.) měla být aktuálně v mezidobí dne 15.4.2008 uhrazena (č.l. 744, 556) i nesourodost jeho tvrzení a svědka JUDr. P. L. (č.l. 236) k uskutečnění půjček, neodpovídajících datu na směnce a prohlášení věřitele, zásadně zpochybňuje jeho obhajobu a činí závěry nalézacího soudu za zcela objektivní. Proto tvrzení obžalovaného, zpochybňující samotnou hodnověrnost podstaty doznání spoluobžalovaného L. D., opírající se o jeho počáteční podvodný úmysl, nemohlo být shledáno zásadním. Vzhledem k souhrnu poznatků k účasti obžalovaného MVDr. R. S. na jednotlivých aktech není pochyb i o jeho plném srozumění, že předkládá zcela nepravdivé doklady a údaje, jež jsou zásadní k rozhodnutí o poskytnutí požadovaného úvěru, a že tyto finanční prostředky pak budou zcela netransparentně přerozděleny na bankovní účty jednotlivých osob, aniž by byly podloženy existujícím závazkem. Sám získané peníze použil ve svů prospěch, část převedl na otce své přítelkyně, a aniž by byly použity ve prospěch společnosti LABRADORITE, s.r.o., či jinak je bylo možno užít k uhrazení závazků vzniklých z úvěrové smlouvy. Současně nebyla prokázána existence žádných podstatných skutečností, jež by mohly mít vliv na snížení závažnosti hodnocení společenské škodlivosti jejich společného vědomého jednání a vznik škody. Obžalovaný sám nic na náhradě škody doposud neuhradil. Svého značného nemovitého majetku se v průběhu trestního stíhání měl aktuálně zbavit netransparentním převodem na svěřenecký fond Dobrý klaun. Způsobení škody je podstatnou skutečností pro použití přísnější právní kvalifikace trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 4 tr.zákoníku, způsobil-li pachatel větší škodu (dosahující nejméně 50.000 Kč), odst. 5 písm. c), způsobil-li takovým činem značnou škodu (dosahující částky nejméně 500.000 Kč), odst. 6 písm. a), způsobil-li škodu velkého rozsahu (dosahující nejméně částky 5 mil. Kč), při aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 tr.zákoníku. V případě zvažování zákonných podmínek trestního zákona účinného v době spáchání posuzovaného jednání obžalovaných je výše škody významná pro přísnější kvalifikaci dle § 250b odst. 3 v rozsahu škody nikoliv malé (dosahující částky nejméně 25.000 Kč), odst. 4 písm. b) při způsobení škody značné (dosahující částky nejméně 500.000 Kč) a dle odst. 5 při způsobení škody velkého rozsahu (dosahující nejméně částky 5 mil. Kč), při použití ustanovení § 89 odst. 11 tr.zákona. Zavinění pachatele i účastníka ve vztahu k těžšímu následku, jako okolnosti významné pro použití vyšší trestní sazby trestného činu úvěrového podvodu, je podmíněno již ve formě nedbalostní. Pro posouzení těžších následků, přičítaných za vinu obžalovaným aktuálním žalovaným trestněprávním jednáním, je pak zásadní dnes již ustálená judikatura. Za škodu způsobenou takovým trestným činem úvěrového podvodu tak není možno bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy, ale je třeba se zabývat i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení její výše. Jedná se zejména o zjištění průběhu úvěrového vztahu, jakož i k tomu, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Škodou tak může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, případně i výší již uhrazených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 3 Tdo 460/2010). Z tohoto pohledu je významné posouzení hodnoty zástavy váznoucí na nemovitosti, kterou byl poskytnutý úvěr zajištěn. Soudní praxe ustoupila od názorů, že zástavní právo v takové situaci kromě role zajišťovací, stimulující dlužníka ke splnění dluhu, plní funkci toliko uhrazovací a je možno ji hodnotit jen z pohledu náhrady škody. Pro posouzení viny obžalovaných je proto zásadní správné a objektivní zjištění hodnoty zástavy nemovitosti sloužící k zajištění úvěru, byť je i sjednán na základě nepravdivých, falešných, zkreslených či zamlčených údajů, případně i v úmyslu takto získané peníze nevrátit vůbec, nebo je nevrátit ve smluvené době nebo s vědomím, že peníze nebude moci vrátit, a to z pohledu alespoň prokázaného srozumění pachatele, že hodnota zástavy je nižší a nedostačuje k úhradě nezaplaceného úvěru, či jeho části. Je proto nezbytné zjištění takové hodnoty zástavy k okamžiku spáchání činu a řádným hodnocením důkazů prokázaná aktuální představa pachatelů o takové výši a možností nesplacený úvěr, či jeho část, z takového zdroje refundovat, z hlediska subjektivní stránky úmyslu, či další okolnosti, z nichž je možno dovodit jejich nedbalostní zavinění (ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé) při aplikaci § 6 odst. 1 tr.zákona či § 17 odst. 1 tr.zákoníku, tedy že obžalovaní věděli, že k takovému rozdílu a tedy způsobení škody může dojít a bez přiměřených důvodů spoléhali, že k tomu nedojde nebo o takovém možném rozdílu nevěděli, ač vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět o tom měli a mohli. Proto bylo třeba se zabývat i posouzení okolností role zástavního práva v konkrétním úvěrovém vztahu, neboť ne vždy je zástava schopna plnit roli, kterou má mít (dle § 152 obč.zák.). To má význam i v souvislosti s posuzovanou reálnou situací, neboť hodnotu zástavy nelze zaměňovat s její výtěžností při veřejné dražbě, když ke zpeněžení zástavy dochází až po určité době od spáchání trestného činu, případně za odlišných tržních podmínek, než jaké mohl pachatel předpokládat v době spáchání činu, přičemž je podstatné i to, z jakých důvodů k takovým odlišným podmínkám realizace zástavy došlo. Z tohoto pohledu se případ od případu může jednat o nepředvídatelnou budoucí okolnost, stojící mimo skutkovou podstatu trestného činu, nemající vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tdo 427/2013, 8 Tdo 1367/2012). V jiných případech se může jednat naopak o součást dalšího účelového jednání pachatele, kontinuálně spojeného s jeho klamavým podvodným motivem a jednáním se snahou odvrátit možnost náhrady újmy poškozené bankovní instituce na úkor hodnoty zástavy. V návaznosti na tento soudní praxí stabilizovaný výklad podmínek trestnosti úvěrového podvodu při zajištění úvěrové smlouvy zástavním právem k nemovitosti byly provedeny zásadní důkazy ke zjištění způsobené škody. Je třeba předeslat, že orgány přípravného řízení i soudu prvního stupně v počáteční fázi soudního řízení se otázkou ocenění nemovitosti nezabývaly. Shromáždily pouze důkazy o třech zcela rozporných oceněních téže nemovitosti znalcem Martinem Vehovským na částky 25.095.870 Kč ze dne 19.12.2006, 68.5000.000 Kč ze dne 31.3.2008 a 24.938.060 Kč ze dne 30.9.2008 (srov. údaje str. 68-69 odůvodněnírozsudku), dále analýzu pracovnice ČSOB, a.s., Ing. M. R. z června 2008 na částku 65.000.000 Kč a doklad označený za znalecký posudek Ing. Andrey Pavlíkové (č.l. 2387, č.l. 2415) vypracovaný na objednávku obžalovaného MVDr. R. S. dne 18.11.2013 na částku 46.000.000 Kč. Uvedená ocenění (Vehovského z 31.3.2008, R. a Pavlíkové) trpěla zásadními nedostatky, že vycházela z nepravdivých prvotních údajů poskytnutých obžalovanými, a to zejména ve vztahu k ziskovosti pronájmů, výši nájemného a reálného rozsahu pronajaté plochy, případně investic do rekonstrukce objektu. Nalézací soud na pokyn soudu odvolacího, jenž ve svém předchozím rozhodnutí podrobil uvedená ocenění kritickému rozboru, provedl nejdříve ocenění nemovitých věcí prostřednictvím znaleckého posudku Znaleckým ústavem Kvita, Pawlita & partneři, s.r.o. (Znalecký ústav zapsaný v seznamu znaleckých ústavů v oddíle prvním) ze dne 15.1.2016, jenž stanovil tržní časovou hodnotu nemovitostí na částku 24.400.000 Kč (srov. písemné znění posudku č.l. 2750 a výslech zpracovatelů č.l. 2855-2875). Na to obžalovaný MVDr. R. S. předložil další znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. arch. Tomášem Rybkou ze dne 16.5.2016 (č.l. 2843-2846), jenž vycházel mimo jiné opět z nesprávných údajů z předchozího znaleckého posudku Ing. Andrey Pavlíkové a subjektivních údajů poskytnutých obžalovaným. Znalec ocenil nemovitost na částku 45.600.000 Kč. Nalézací soud přes zjevné formální i obsahové nedostatky tohoto znaleckého posudku přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB, Technické univerzity Ostrava. Z tohoto znaleckého posudku (č.l. 2926-2990) a výslechu jeho zpracovatele Ing. Quida Klečky vyplynulo, že obvyklá maximální tržní cena ke dni 2.6.2008 činila 24.700.000 Kč. Z této částky pak nalézací soud vycházel při stanovení výše způsobené škody postupem v souladu s výše uvedenou výkladovou soudní praxí a zohledněním částek, jež byly obžalovaným L. D., resp. jeho společností, uhrazeny (str. 84-85 odůvodněnírozsudku). Škodu způsobenou trestným činem obou obžalovaných pak stanovil na částku 19.952.187 Kč. Přednostně k obecným námitkám odvolatelů ke stanovení obvyklé tržní hodnoty nemovitosti je třeba konstatovat, že nalézací soud se takto již dříve uplatněnými shodnými obhajovacími námitkami velmi podrobně zabýval ve svém výkladu v odůvodněnístr. 67-84 rozsudku. Odvolací soud se s tímto hodnocením zcela ztotožnil. Ocenění hodnoty nemovitosti znalcem Martinem Vehovským pod č. 680/92/2008, svědkyní Ing. M. R. i znalkyní Ing. Andreou Pavlíkovou i Ing. arch. Tomášem Rybkou byla založena na zjevně neobjektivních vstupních údajích, které byly uvedeny úmyslně ze strany obžalovaných a osobami, jež ocenění provedly, nebyly nijak prověřeny. Dílem vykazují zjevný nešvar současného stavu znaleckého oceňování nemovitých věcí podle subjektivního zájmu toho, v jehož prospěch je znalecký posudek vypracován. To je zcela zřejmé při porovnání jednotlivých znaleckých ocenění jedné nemovitosti znalcem Martinem Vehovským, jenž byl schopen v průběhu jednoho a půl roku stejný objekt ocenit dvakrát na částku kolem 25.000.000 Kč a jedenkrát na 68.500.000 Kč s použitím zcela odlišných údajů o příjmu z nájmu a rozdílných metod. Postupy těchto osob vykazují významné pochybnosti o nezbytné profesionalitě, nezaujatosti a odpovědnosti při jejich specifickém postavení, od něhož se očekává naprostá nestrannost a objektivita. Naopak ocenění Znaleckými ústavy Kvita, Pawlita & partneři, s.r.o., a Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB, Technické univerzity Ostrava žádné takové zásadní pochybnosti nevykazují. Odvolací soud musel zcela odmítnout pochybnosti obžalovaných o podmínkách a správnosti postupu vypracování ústavního znaleckého posudku Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava (dále také Ústav) ve vztahu k tomu, že za tento znalecký Ústav vystupoval před soudem v souladu s ustanovením § 110 odst. 2 tr.ř. jen pověřený externí pracovník Ústavu Ing. Quido Klečka. Především je třeba zdůraznit, že takový postup byl zcela v souladu se statutem Ústavu, jenž v Čl. 6 zahrnuje mezi pracovníky Ústavu jak interní akademické pracovníky EkF VŠB-TU Ostrava, tak externí pracovníky, mezi nimiž je Ing. Quido Klečka zařazen (srov. seznam externích pracovníků Ústavu). Ten pak byl ředitelem Ústavu pověřen k případnému výslechu dle § 110 odst. 2 tr.ř. Samotný posudek byl písemně vypracován Ústavem zapsaným do prvního i druhého oddílu seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost a předmětem jeho široce vymezené znalecké činnosti je i oceňování nemovitostí, ceny a odhady podniků a dalších (viz znalecký posudek č.l. 2926 a znalecká doložka č.l. 2990). Jedná se tedy o stejně kvalifikovaný ústav, jako Ústav soudního inženýrství VÚT Brno, jehož vypracování dalšího ústavního znaleckého posudku se obžalovaný MVDr. R. S. domáhal. Odvolací soud považuje za logické, že členy týmu Ústavu zpracovávajícího znalecké posudky v široké škále odbornosti jsou jak interní, tak externí pracovníci a za Ústav pak mohou na základě pověření vystupovat i pracovníci externí. Samotný ústavní znalecký posudek je zastřešován kvalitou a odbornými předpoklady a systémem celého Ústavu. Nejedná se o žádný „kvazi“ ústavní posudek, ale zcela běžný, logický a zákonný postup, podložený organizačními, odbornými a formálně i zákonně řádně zakotvenými podmínkami pro činnost Ústavu. Nebylo proto potřeba k podání znaleckého posudku Ústavu předvolat ředitele Ústavu. Pokud se jedná o námitky obžalovaného MVDr. R. S. ke kvalitě a obsahu ústavního znaleckého posudku, případně k vyjádření osoby pověřené k jeho podání před soudem, odvolací soud neshledal žádné formální ani zásadní faktické nesprávnosti. Naopak znalecký posudek velmi podrobně popisuje na 66 stranách informace, z nichž vycházel při jeho zpracování, včetně příloh a způsob stanovení tržní hodnoty nemovitosti i hodnocení kvality a výsledků předchozích znaleckých posudků v trestním řízení. Soud prvního stupně podrobně rozebral ve svém odůvodněníobsah a závěry tohoto posudku, u něhož je zřejmé, že fakticky ve svém výsledku zcela koresponduje se všemi dalšími poznatky stran skutečné reálné aktuální ceny nemovitosti na trhu. Vycházel totiž z informací zásadně nezkreslených, účelově nepodvržených obžalovanými jako v případě dalších ocenění, jejichž výsledky byly těmito údaji zásadně ovlivněny. Je zcela zřejmé, že ve své podstatě ocenění odpovídá jak odhadu stanovenému Znaleckým ústavem Kvita, Pawlita & partneři, s.r.o. (24.400.000 Kč), ale i znalcem Martinem Vehovským (25.095.870 Kč ze dne 19.12.2006, 24.938.060 Kč ze dne 30.9.2008) v případě, že vycházel z reálných podkladů. Odpovídá to pak i skutečné kupní ceně nemovitosti v kupních smlouvách při koupi objektu v roce 2006 a v roce 2008. Obžalovaní byli s realitou této aktuální ceny nemovitosti jednoznačně seznámeni. Její cenu se právě proto účelově snažili navýšit lživým tvrzením o provedené rekonstrukci a o zvýšeném příjmu z jejího pronájmu, podloženým zcela nepravdivými podklady. V rámci své obhajoby opakovaně zdůrazňovali věcnou hodnotu ocenění nemovitosti (ve své podstatě představující náklady na pořízení stavby v současných cenách a určení opotřebení dle stáří a skutečného stavu), jež představuje vzhledem k výkladu jednotlivých znalců jen jeden ze způsobů oceňování a ve spojitosti s dalšími metodami (např. výnosovou a porovnávací) tvoří aktuální cenu nemovitosti na trhu (srov. výklad vrchního soudu str. 21 usnesení sp.zn. 3 To 106/2014). Obžalovaný MVDr. R. S. označoval ústavní znalecký posudek za účelově zpracovaný. Ve skutečnosti se nepochybně jednalo o účelové posudky a ocenění, jež takto v průběhu páchání skutku i v průběhu trestního řízení si obžalovaní nechali vypracovat právě s takovými výsledky, aby aktuálně odpovídaly jejich potřebě a požadované úvěrové částce. V prvním případě (znalecký posudek Martina Vehovského pod č.680/92/2008) dle výše žádosti o úvěr u České spořitelny, a.s., a ve druhém případě i ocenění pracovnicí ČSOB, a.s., Ing. M. R. a nakonec (znalecké posudky znalců Ing. Tomáše Rybky a Ing. Andrey Pavlíkové), aby odpovídaly hodnotě poskytnuté úvěrové částky, podstatné pro posouzení výše škody, kterou svým jednáním způsobili. Z jeho strany se jedná o prostou polemiku s transparentními objektivně podloženými a řádně podrobně zdůvodněnými závěry nalézacího soudu a vlastní účelovou dezinterpretací výsledků důkazního řízení. Jeho návrh na doplnění dokazování o provedení dalšího znaleckého zkoumání byl shledán i odvolacím soudem jako zcela neopodstatněný. Odvolací soud musel odmítnout názor obžalovaných, že by výnosová metoda znaleckého ocenění měla automaticky zobrazovat nikoliv skutečně pronajatou plochu objektu, případně vycházet z odlišné ceny pronájmů, než tomu ve skutečnosti bylo. Je třeba si uvědomit, že uvedené stanovení hodnoty tržní ceny nemovitosti má význam jen z pohledu skutečných reálných podmínek k posouzení představy pachatelů a naplnění subjektivní stránky trestného činu ke vzniku výše způsobené škody jejich trestním jednáním (srov. výklad shora), tedy představě o rozdílu mezi vylákanými úvěrovými prostředky a částkou, za kterou by bylo možno aktuálně zastavenou nemovitost prodat a škodu takto sanovat. Obžalovaní věděli o aktuálních podmínkách realizovaných pronájmů bytových i nebytových prostor, které se zjevně nevymykaly cenám v místě a čase obvyklým. Rozsah a cena pronájmu je vždy v tržní společnosti závislá na vyrovnání poptávky a nabídky. Měla na ně vliv skutečnost, že podstatná část byla pronajata předchozímu majiteli České pojišťovně, a.s. Výše dohodnutého nájemného vychází pochopitelně z více faktorů, mezi něž patří i subjektivní vztahy a předchozí závazky, ale také předpoklad solidního a stabilního obchodního vztahu, jenž ostatně nebylo možno jakkoliv jednostranně měnit. Teoretické úvahy o tom, že by možná nemovitost mohla přinášet vyšší profit, jsou z pohledu aktuálního hodnocení méně významné. Stejný pohled vyjadřuje i skutečnost, že prodej nemovitosti se v dražbě po delší době naopak uskutečnil za významně nižší částku. Na druhé straně je podstatné, že znalecké posudky, o něž nalézací soud opřel svůj závěr o vzniku a výši způsobené škody při hodnocení aktuální ceny nemovitosti, postupovaly důsledně podle zákona o oceňování majetku č. 151 /1997 Sb. a navazujících předpisů (tzv. oceňovací vyhlášky č. 441/2013 Sb. a předchozí vyhlášky č. 3/2008 Sb.), vycházely z průměrných cen místně obvyklého nájemného, které byly významně vyšší, než skutečné tržní nájemné, jehož mohlo být aktuálně dosaženo. Tento postup byl zjevně ve prospěch obou obžalovaných. Je třeba zdůraznit, že zákon oceňování majetku č. 151/1997 Sb. v § 2 vymezuje podmínky a způsoby oceňování majetku a služeb tak, že se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného, majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv. Do její výše se však nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním. Dále zákon stanovil v odstavci pátém tři základní modely oceňování, a to: a) nákladový způsob, který vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění, b) výnosový způsob, který vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry), c) porovnávací způsob, který vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji; je jím též ocenění věci odvozením z ceny jiné funkčně související věci, a dále přicházející v úvahu ve věci dle písm. g) oceňování sjednanou cenou, kterou je cena předmětu ocenění sjednaná při jeho prodeji, popřípadě cena odvozená ze sjednaných cen. Z těchto metod pak vycházely znalecké posudky Znaleckého ústavu Kvita, Pawlita & partneři a i Ústavem oceňování majetku EkF VŠB-TU Ostrava. Obžalovanými zdůrazňovaný výpočet ceny objektu nákladovým způsobem nebylo možno shledat sám o sobě adekvátním. Obžalovaní nemovitost nestavěli a předmětem posouzení proto nebyly náklady na její výstavbu, ale pouze její aktuální tržní hodnota. Na ní se pochopitelně podílí i stavební hodnota, kvalita, stáří, vybavenost objektu. Má to ovšem jen dílčí význam k uplatnění nemovité věci na trhu a znalci v objektivně zpracovaných znaleckých posudcích ke stavební hodnotě adekvátně přihlédli. Dále obžalovaným MVDr. R. S. zmiňovaná Naegeliho metoda ocenění, jak vyplývá z teoretických pramenů, je jen jednou z dalších teoretických metod oceňování nemovitostí, jedná se o tzv. metodu ocenění podle třídy polohy. Spočívá ve výpočtu ceny stavebního pozemku podle tzv. „třídy polohy“ (autorem je švýcarský architekt W. Naegeli) a odvíjí se od poznání, že cena stavebního pozemku je ve zcela určité relaci jak k celkové ceně nemovitosti, tak k výnosu z nájmu. Relativní podíl hodnoty pozemku na celkové hodnotě nemovitosti je určen pomocí klíčů charakterizujících polohu nemovitosti, přičemž jednotlivým klíčům je přiřazena hodnota od 1 do 8. Vedle této metody však existuje celá řada dalších teoreticky vytvořených metod např. Indexová porovnávací metoda, jež je založena na principu odvození hodnoty pozemku ze známé hodnoty jiného pozemku na základě zohlednění některých jeho odlišných vlastností. Reziduální metoda, jež se používá zejména, vykazuje-li pozemek potenciál (nového) stavebního využití nebo Ocenění podle cenové mapy pozemků apod. Pokud se tedy jedná o metodu, jež měl užít ke stanovení tržní ceny nemovitostí znalec Ing. Tomáš Rybka (srov. znalecký posudek č.l. 2843 a výpověď znalce č.l. 2870 a násl.), je třeba souhlasit s názorem nalézacího soudu, že obsah jeho znaleckého posudku je fakticky nepřezkoumatelný a způsob použití metody tzv. váženého průměru, jenž by měl vyjadřovat Naegeliho metodiku, zůstal zcela nejasný. Do jednotlivých tříd nemovitost nebyla jakkoliv rozřazena. Podíl váhy nákladové ceny a tzv. kombinované ceny (1:3) pak zůstal objektivně zcela neodůvodněn. Také vyjádření znalce o důvodech použití právě takové metody, jestliže je třeba zvýhodnit některou z cen, a to výhradně dle uvážení znalce, k přesvědčivosti správnosti stanovení odhadní ceny takovým způsobem nepřispělo. Je zcela zřejmé, že tento znalec nebyl seznámen se stavem skutečných nájemních vztahů, ani tím, že nemovitost byla v kritické době dvakrát předmětem prodeje a existovaly tedy reálně sjednané ceny. Informace, jež použil ke stanovení odhadu, byly zjevně nepřesné a nesprávné. Použitý způsob výpočtu byl čistě subjektivní. Lze tedy konstatovat, že postup nalézacího soudu při stanovení ceny nemovitosti byl zcela zákonný, velmi pečlivý, po všech stránkách přesvědčivý a objektivními podklady doložený. Nevzbuzuje proto jakýchkoliv pochybností o správnosti. Odvolací soud považoval za potřebné konstatovat, že ani okolnost, že samotný úvěr byl zajištěn ještě dalšími instrumenty, a to v ručitelském závazku společnosti DAJAR CZ, s.r.o. (č.l. 619) a blankosměnky vystavenou společností LABRADORITE, s.r.o., s avalem společností fyzické osoby obžalovaného L. D. a společností DAJAR CZ, s.r.o., zastoupenou opět obžalovaným. Z pohledu nalézacím soudem podrobně zjištěných skutečností k majetkovým poměrům obžalovaného i společnosti DAJAR CZ, s.r.o., je zcela zřejmé, že takové zajišťovací instituty nemohly a také neměly žádný význam na možnost úhrady vzniklé škody a obžalovaní si toho museli být vědomi. Uvedené tři subjekty neměly žádný podstatný majetek, z něhož by bylo možno čerpat prostředky k úhradě dluhu. Naopak obžalovaný i jeho společnost DAJAR CZ, s.r.o., měla řadu neuhrazených závazků. O tom pak svědčí i výsledky insolvenčních řízení, které byly vedeny jak na obě uvedené společnosti, tak na osobu obžalovaného, i skutečnost, že ani uplatněním všech dostupných právních postupů k vymožení vzniklého dluhu se nepodařilo, kromě prodeje nemovitosti, žádné jiné finanční prostředky získat zpět. Samotný postup obžalovaného L. D., jenž několika účelovými, resp. zcela klamavými, postupy se snažil uplatnění práv poškozené banky zabránit (viz zřízení dalšího zástavního práva k nemovitosti a lživá námitka, že směnky nepodepsal), osvědčuje charakter jeho podvodného jednání i samotný motiv získat a udržet si neoprávněně získané finanční prostředky, i jeho negativní osobnostní vlastnosti. Hodnota takových prostředků ručitelského závazku a směnky byla zcela bezvýznamná. Závěrem lze tedy konstatovat, že nalézací soud při komplexním posouzení všech podstatných skutkových zjištění učinil správný a důkazní situaci odpovídající skutkový závěr, obsažený ve výroku rozsudku, jenž ve svém souhrnu obsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 odst. 6 písm. a) tr.zákoníku, spáchaného úmyslně oběma obžalovanými jako spolupachateli dle § 23 tr.zákoníku se způsobenou škodou dosahující takřka 20 milionů korun. Přestože žádný z odvolatelů explicitně nenamítl otázku protiprávnosti jejich trestného jednání a v návaznosti na ni podmínky subsidiarity trestní represe jako prostředku ultima ratio dle § 12 odst. 2 tr.zákoníku, odvolací soud považuje za potřebné konstatovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2013, sp.zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obžalovaných se vyznačuje zcela cíleným, mnoha postupy provedeným účelově klamavým jednáním, jež směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu, přičemž mnohaletá snaha po jejím nahrazení zůstala zcela bezvýsledná. Obžalovaní se ani nepokusili ji jakýmkoliv způsobem odčinit. Přestože samotné trestní řízení trvalo poměrně dlouhou dobu, když trestní stíhání obžalovaných započalo v lednu 2011 a na konci tohoto roku byla podána obžaloba. Na její délce neměly vliv jen nedostatky soudu v první fázi řízení, jenž v důkazním řízení i samotném rozhodnutí postupoval zcela nesprávně, ale také konkrétní přístup obou obžalovaných, kteří ze své vlastní viny opakovaně průběh soudního řízení a nařízená hlavní líčení zmařili. Na délku řízení pak má vliv i rozsah dokazování, jež bylo zapotřebí provést k prověření zjevně účelově uplatněné obhajoby obžalovaných, v souvislosti s předkládanými záměrně zkreslenými ohodnoceními nemovitosti a vypracování dalších znaleckých posudků, byla záležitost poměrně časově náročná. Je tedy zřejmé, že tyto okolnosti nemohou mít žádný vliv ani na posouzení protiprávnosti jejich jednání. Nalézací soud k délce řízení správně a adekvátním způsobem přihlédl až při rozhodování o ukládaných trestech. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání obou obžalovaných ve vztahu k výroku o vině bylo zcela neopodstatněné. VI. K hodnocení podmínek o uložených trestech Oba obžalovaní směřovali svá odvolání výhradně do výroku o vině. Odvolací soud z podnětu těchto opravných prostředků dle § 254 odst. 2 tr.ř. přezkoumal i výroky o uložených trestech, jež na napadený výrok o vině navazují a shledal odvolání obou obžalovaných i v tomto směru nedůvodnými. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se podrobně ve svém odůvodněnízabýval všemi podmínkami rozhodnými pro ukládání trestu ve smyslu § 37 a násl. tr.zákoníku a vyhodnotil konkrétní okolnosti významné pro posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, osobní, rodinné a majetkové poměry obžalovaných, jejich dosavadní způsob života a předpoklady k jeho nápravě. Vyhodnotil také správně jednotlivé přitěžující okolnosti a polehčující okolnosti, délku trestního řízení i konkrétní podíl obžalovaných na spáchání trestného činu a jejich podíl na zisk z něj. Za významné je třeba považovat samotný způsob spáchání trestné činnosti spojený s mnoha jednotlivými klamavými úkony, výši způsobené škody takřka čtyřnásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu. U obžalovaného L. D. je nutno přihlédnout, přes jeho doznání k trestné činnosti, k dalšímu trestněprávnímu jednání, kdy v průběhu trestního řízení se měl dopustit opakovaně dalšího podvodného jednání, byť k takovým opakovaným jeho odsouzením nebylo možno přihlédnout jako k přitěžující okolnosti, resp. podmínce pro ukládání trestu souhrnného. Svědčí to ovšem o jeho osobnostních vlastnostech a významně snížených předpokladech pro nápravu a resocializaci. Obžalovaný MVDr. R. S. nebyl v minulosti odsouzen, nelze ovšem zcela pominout podmínky jeho trestního stíhání pro další závažnou trestnou činnost, když trestní stíhání bylo zastaveno jen v důsledku neúčelnosti řízení právě ve vztahu k trestu, jenž podle očekávání měl obžalovaného postihnout v této trestní věci. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem nebylo možno shledat uložené tresty odnětí svobody v trvání 5 let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, za nepřiměřeně přísné. Také zařazení obou obžalovaných pro výkon trestu do věznice s ostrahou splňovalo všechny zákonné znaky dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Trest zákazu činnosti v trvání 5 let uložený obžalovanému L. D., spočívající v zákazu činnosti funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, odpovídá zákonným podmínkám a skutečnosti, že obžalovaný takového postavení ke spáchání trestného jednání zneužil a je zjevně osobou zcela nespolehlivou vykazující potencionální nebezpečí, že by takto mohl postupovat i v budoucnosti. VII. K adheznímu řízení a rozhodnutí Obžalovaní nevznesli žádné námitky ve vztahu k rozhodnutí o jejich povinnosti k náhradě způsobené škody, ani řízení, které mu předcházelo. Nalézací soud ve svém odůvodněnínapadeného rozsudku konstatoval všechny zásadní skutečnosti a zákonné podmínky rozhodné pro stanovení takové povinnosti obžalovaných (zejména str. 94 a násl.) v návaznosti na podrobně zjištěné skutkové okolnosti ke vzniku škody a vymezení konkrétní odpovědnosti obou obžalovaných z ní, jakož i výpočet a rozsah škody, kterou svým jednáním způsobili. Tyto úvahy soudu prvního stupně jsou zcela transparentní a správné, proto odvolací soud neshledal v samotném adhezním rozhodnutí, i řízení, jež mu předcházelo, jakoukoliv zásadní nesprávnost. Ze všech výše uvedených důvodů bylo proto shledáno odvolání obou obžalovaných zcela nedůvodné, a proto je Vrchní soud v Olomouci dle § 256 tr.ř. zamítl.

Rubrum