1To 31/2016

Rubrum

Návrh poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 tr.ř., věta druhá, učiněn včas i v případě, pokud jej tento uplatní teprve v novém hlavním líčení, které soud koná poté, co ve věci nastala změna ve věcné příslušnosti v důsledku rozhodnutí dle § 24 odst. 1 tr.ř.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2016 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Holubce a soudců JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Štefana Škadry odvolání obžalovaného R. K., poškozené Š. L. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2016, č.j. 30 T 10/2015-622, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

I. Z podnětu všech podaných odvolání se podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek částečně zrušuje ve výrocích o náhradě škody. II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovanému R. K., pomocný údržbář, se ukládá podle § 228 odst. 1 tr.ř. povinnost, aby poškozené Š. L. zaplatil nemajetkovou újmu ve výši 155.026 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. se poškozená Š. L. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. III. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Poučení

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2016, č.j. 30 T 10/2015-622, byl obžalovaný R. K. uznán vinným v bodě 1/ zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.zákoníku a v bodě 2/ zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.zákoníku, kterých se měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že 1/ v blíže nezjištěné době od konce měsíce května 2014 do 25.7.2014 nejprve v H. - Š., okres K., na ul. M., v bytě v pátém patře domu, který obýval, následně také v H. - M., na N. t., v bytě ve čtvrtém patře domu, kde prováděl údržbářské práce, vždy ve snaze dosáhnout svého sexuálního uspokojení, využívaje slabších fyzických dispozic Š. L., snížené úrovně jejích intelektových schopností, její snadné manipulovatelnosti a postupně budované závislosti na jeho osobě, nejprve během návštěvy Š. L. v jeho bytě, kde jí umožnil přespat, si přilehnul k ní na gauč, začal ji osahávat přes oblečení po těle v oblasti hýždí, stehen a prsou, Š. L. jej odstrkovala, on však pokračoval, navíc se jí pokusil stáhnout kraťasy, přitom ji držel za ruce, také ji chtěl políbit, avšak poškozená jej kousla do rtu, za což ji udeřil otevřenou dlaní do tváře, následně R. K. nereagoval na její opětovnou žádost, aby svého jednání zanechal, proto začala křičet, zakryl jí ústa, Š. L. se ale otočila na břicho, on jí však opět zakryl ústa a nos, po vyproštění z jeho sevření začala plakat, v důsledku čehož obžalovaný svého jednání zanechal, následně se R. K. Š. L. za své chování omluvil a s odstupem času ji vylákal opět k sobě do bytu pod záminkou, že jí sežene jejího přítele L. L., po kterém pátrala, poté, co se Š. L. rozhodla přespat v bytě obžalovaného, ulehla na rozkládací gauč, na který si k ní obžalovaný přilehl, začal jí stahovat kraťasy a tričko, přitom ji opět držel za ruce, sahal jí na prsa a následně jí také vsunul své prsty do přirození, čemuž se poškozená bránila tím, že se jej snažila odstrčit, vyzývala ho, aby svého jednání zanechal, také se zmínila, že se takto chovat nesmí, což by měl vědět s ohledem na své předchozí odsouzení za znásilnění, R. K. svého jednání zanechal a vysvětloval jí, že byl odsouzen neprávem, poté se Š. L. začala oblékat, přitom ji R. K. i přes její výslovný nesouhlas nahou fotil na svůj mobilní telefon, v následné době po jeho neustálém naléhání pomocí textových zpráv a telefonátů, včetně nabídky zajištění podnájmu poškozené, se s ním opět setkala, přičemž jí sdělil, že za zprostředkování podnájmu bude požadovat po ní pohlavní styk, po odmítnutí jí začal hrozit, že pořízené intimní fotografie ukáže jejímu příteli, lidem z azylového domu, že jí zničí život, čemuž podlehla, i vzhledem k jím dříve vysloveným výhrůžkám, že pokud věc oznámí policii, chcípne, pod zmíněnými pohrůžkami s pohlavním stykem souhlasila, a to v bytě, který tehdy opravoval, obžalovaný ji nejprve osahával, posléze svlékl, čemuž se slovně bránila, on jí však vždy připomněl, že akt natáčel na svůj mobilní telefon, i přes uskutečněný pohlavní styk k uspokojení obžalovaného došlo až poté, co mu Š. L. na jeho příkaz třela úd rukou, v následné době Š. L. přiměl k pohlavnímu styku ještě ve dvou případech, přičemž tato se vždy slovně bránila, R. K. jí ale pokaždé hrozil, že ukáže jejímu příteli intimní fotografie a videonahrávku soulože, proto jeho naléhání znovu podlehla, avšak po posledním incidentu dne 25.7.2014 se Š. L. podařilo videonahrávku vymazat z jeho mobilního telefonu a následně celou věc oznámila na Policii ČR, přičemž v přímém důsledku protiprávního jednání obžalovaného došlo u poškozené Š. L. k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jež trvala nejméně po dobu 4 měsíců, a projevovala se zejména v dlouhodobé poruše spánku, nechutenství, obavy z kontaktu s osobou obžalovaného, zhoršení zajíkavosti a poruch verbalizace, 2/ v blíže nezjištěné době v červnu 2014 v H. - Š., okres K., na ul. M., v bytě v pátém patře domu, nejméně v jednom případě, poté, co ve snaze vykonat se Š. L. soulož, ji i přes její slovní a fyzický odpor osahával, vsunul jí prsty do přirození a následně pořídil proti její vůli fotografie jejího nahého těla ve chvíli, kdy se oblékala, Š. L. mu sdělila, že oznámí policii jak focení, tak i její znásilnění, na což jí řekl, že když věc nahlásí, tak jí zničí její vztah, celý život „a že chcípne“, přičemž Š. L. z obav o svůj život oznámení na policii v této době neučinila. Za to byl obžalovanému R. K. podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozené Š. L., bytem S., K. - H., škodu ve výši 155.026 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená Š. L. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti takto citovanému rozsudku si ze všech k podání odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 tr.ř. podal opravný prostředek obžalovaný R. K., státní zástupkyně a poškozená Š. L. Obžalovaný R. K. si podal odvolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Petrů do všech výroků napadeného rozsudku. Podle obžalovaného proti němu nestojí žádný jiný důkaz než slovo poškozené, případně svědků, kteří vycházejí výlučně z toho, co jim poškozená sdělila. Její výpověď a posouzení její věrohodnosti je tak třeba podrobit komplexnímu přezkumu. Sama skutečnost, že znalci u ní neshledali známky patologické lhavosti, nemá s posouzením její celkové věrohodnosti dle obžalovaného nic společného. Toto je výsostně otázkou právní. Soud však nekriticky výpověď poškozené beze zbytku přejal a její verzi jednoznačně preferuje. Verze událostí, jak je předestřela poškozená, nedává dle obžalovaného v mnoha aspektech vůbec smysl. Pokud poškozená tvrdí, že k útoku obžalovaného mělo dojít už při jejich prvním setkání, je nelogické, aby se v té době emocionální vazba na trýznitele projevila. Navíc v té době poškozená neměla žádnou motivaci se s obžalovaným opětovně setkávat, když k pořízení erotických fotografií mělo dojít až později. Nelze tedy jinak logicky vysvětlit to, že se s ním setkala podruhé, když při prvním setkání měla být napadena, než že se s obžalovaným scházela dobrovolně a dobrovolně se s ním i intimně stýkala. Právě poškozená společnost obžalovaného aktivně vyhledávala a rozhodně nelze argumentovat jejími slabšími intelektovými schopnostmi, popř. závěry znalců. Není pak pravdou, že by poškozená byla v družském poměru se svědkem L. L., když tento svědek vztah mezi nimi opakovaně popřel. Někteří svědci vypověděli, že se poškozená vůči svědkovi L. v minulosti chovala velmi agresivně a že v Azylovém domě v H. musela být i přivolána policie kvůli výtržnosti, kterou poškozená ztropila. Další skutečností svědčící pro nevěrohodnost poškozené je její neochota k zodpovězení některých otázek v hlavním líčení před okresním soudem. Ačkoliv důkazy provedené před okresním soudem nejsou pro toto řízení rozhodné, měl by soud tuto skutečnost vzít v úvahu. Stejně tak by měl vzít v úvahu sdělení poškozené o osobě jménem M., kdy při dotazu na jeho identitu reagovala velmi emocionálně. Podle obžalovaného poškozená vypovídala nelogicky, nekonzistentně a jsou tak velmi zásadní pochybnosti o její věrohodnosti. Nelze opomenout ani skutečnost, že na současný duševní stav poškozené mohlo mít vliv předchozí trauma, když již před lety si prošla znásilněním. Zjištěné duševní poruchy tak nejsou nezbytně důsledkem jakéhokoliv jednání obžalovaného a žádné jeho jednání nedokazují. V potaz je pak třeba vzít i to, že poškozená popisuje útoky obžalovaného velmi podobným způsobem jako útoky svého nevlastního bratra v minulosti. V této souvislosti je nutno namítnout také nepřípustné zohledňování trestní minulosti obžalovaného při rozhodování o vině v této věci. Stran výpovědí ostatních svědků lze shrnout, že tito svědci o věci nic neví, nebo reprodukují verzi událostí, jak jim je popsala poškozená, navíc mezi jednotlivými verzemi jsou nemalé rozpory a nejasnosti. Poskytování materiálních výhod ze strany obžalovaného poškozená nepopřela. Ke znaleckým posudkům z řízení vedeného pod sp.zn. 49 T 8/2004 pak uvedl, že tyto jsou neaktuální a nepoužitelné vzhledem k době jejich pořízení. Soud měl postupovat tak, že nechá zpracovat znalecké posudky nové, což neučinil, byť nejprve znalce do řízení přibral, avšak následně jeho přibrání ignoroval. Obžalovaný dále vyjádřil nesouhlas s postupem soudu, který prominul poškozené zmeškání zákonné lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, a ustanovil jí zmocněnce. Tento postup je však nezákonný a připuštění opožděného podání je hrubým porušením zásad spravedlivého procesu v neprospěch obžalovaného. Případnou nedbalost policejního orgánu nelze klást k tíži obžalovaného. Dle názoru obhajoby nebyl nárok poškozeného uplatněn v zákonem stanovené lhůtě podle § 43 odst. 3 tr.ř. Poškozená před zahájením hlavního líčení uvedla, že se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojuje a vzdala se tak svých procesních práv (§ 43 odst. 5 tr.ř.). Pokud by pak soud toto její prohlášení za vzdání se práv nepovažoval, poškozená uplatnila nárok až po zahájení hlavního líčení v rámci své svědecké výpovědi. Obhajoba je tak přesvědčena, že i v případě shledání viny obžalovaného je zcela na místě poškozenou s jejím nárokem odkázat podle § 229 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ze shora uvedených důvodů je tak podle obžalovaného zřejmé, že spáchání skutků, které jsou předmětem obžaloby, nebylo obžalovanému prokázáno. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám nově rozhodl tak, že se obžalovaný zprošťuje v celém rozsahu viny. Proti výše citovanému rozsudku, pokud jde o výrok o náhradě škody, si podala odvolání rovněž poškozená Š. L. prostřednictvím své zmocněnkyně Mgr. Marcely Staňkové, když závěr soudu prvního stupně o tom, že přiměřenou k odškodnění její nemateriální újmy je částka 150.000 Kč, považuje za nesprávný. Poškozená má za to, že tato částka není způsobilá vyvážit prožité útrapy, zejména snížení její důstojnosti. Provedeným dokazováním, zejména pak znaleckým zkoumáním, bylo postaveno najisto, že čin obžalovaného zasáhl do jejího osobního života podstatnou měrou a poškozená utrpěla déletrvající posttraumatickou stresovou poruchu. K odčinění této újmy se poškozené jeví částka ve výši 150.000 Kč jako zjevně nedostatečná. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby odvolací soud napadený výrok o náhradě škody zrušil a nově zavázal obžalovaného k náhradě škody ve výši 955.025,60 Kč, tj. za vytrpěné bolesti částku ve výši 5.025,60 Kč a za nemajetkovou újmu částku ve výši 950.000 Kč. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě zaměřila své odvolání do výroku o náhradě škody v neprospěch obžalovaného. Na své pochybení ve výroku o náhradě škody poukázal samotný soud již v odůvodněnínapadeného rozsudku a státní zástupkyně se s ním zcela ztotožňuje. Uvedla, že soudem mělo být rozhodnuto formálně správným výrokem, který měl znít jednak na náhradu majetkové škody a jednak na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V případě nerespektování nároku na náhradu škody v plné výši je pak nutno též rozhodnout dvěma samostatnými výroky, jež by odkazovaly poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou uplatněná náhrada vyvažující vytrpěné bolesti ve výši 5.025,60 Kč má dle státní zástupkyně oporu v provedeném dokazování a promítla se do popisu skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku. Tato částka tudíž má být poškozené přiznána. Z důkazů ve věci provedených dále vyplynulo, že poškozené v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného vznikla nemajetková újma ve smyslu § 2971 občanského zákoníku, tedy došlo k zásahu do důstojnosti a vážnosti poškozené. Rovněž byl znalcem objektivizován vznik posttraumatické stresové poruchy, která měla zásadní vliv na její běžný způsob života. Vzhledem k tomu, že v praxi bývá přiznávaná částka v souvislosti s odškodňováním duševních útrap při ztrátě osoby blízké ve výši 500.000 Kč, lze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že po zhodnocení všech okolností případu, doby trvání předmětných útrap i míry zavinění se jeví jako přiměřenou částka ve výši 150.000 Kč a částka požadovaná poškozenou, tj. částka 950.000 Kč, je nepřiměřená. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 4 tr.ř. rozhodl samostatnými výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích ve shora nastíněných intencích. Intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání před odvolacím soudem nad rámec toho, co je obsahem písemně zpracovaného odvolání, uvedla, že nalézací soud v dané věci provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro objektivní rozhodnutí a při hodnocení důkazů respektoval zákonné požadavky uvedené v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Důkazní situace v této trestní věci je do jisté míry složitá, což je dáno okolností, že k inkriminovanému jednání docházelo beze svědků a obžalovaný a poškozená si ve výpovědích protiřečí. Dalšími důkazy jsou důkazy nepřímé, nicméně z těchto je převážná část důkazů, která svědčí pro věrohodnost výpovědi poškozené. Výrok o vině tak podle jejího názoru má oporu v objektivně zjištěných skutečnostech, oba skutky byly nalézacím soudem posouzeny správně a rovněž správně kvalifikovány. Uložený trest odpovídá charakteru a závažnosti protiprávního jednání, kdy nalézací soud zohlednil všechny skutečnosti a poznatky o osobě obžalovaného a vytvořil si podklad i pro posouzení možnosti jeho resocializace. Co se týče výroků podle § 228 odst. 1 tr.ř. a § 229 odst. 2 tr.ř., ze spisového materiálu se podává, že při podávání trestního oznámení poškozenou fakticky otázka připojení se s nárokem na odškodnění nebyla vůbec řešena. Při následném zahájení úkonů trestního řízení podala Š. L. vysvětlení, přičemž ze záznamu o tomto úkonu vyplývá, že po poučení podle § 43 odst. 3 tr.ř. uvedla, že se nepřipojuje s nárokem na náhradu škody, ovšem návazně zase hned uvedla, že se cítí být poškozenou po psychické stránce (viz č.l. 102 verte). Po zahájení trestního stíhání byla poškozená vyslýchána jako svědkyně dvakrát, kdy 29.1.2015 sdělila, že by po obviněném určitě chtěla odškodnění (viz č.l. 196 verte). Ani tentokrát však policejní orgán nepožadoval po poškozené jednoznačné vyjádření a nadto vyvstávají pochybnosti ohledně řádného poučení poškozené. Co se týče jednání před Okresním soudem v Karviné, pobočky v Havířově, tam poškozená účastna nebyla, okresní soud ustanovil poškozené, jako zvlášť zranitelné oběti, zmocněnkyni a ta se za poškozenou připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy za utrpěnou bolest. Okresní soud nerozhodl, věcně příslušným v rozhodování v této věci byl naznán Krajský soud v Ostravě. Proto za podstatnou, zda byl nárok uplatněn řádně a včas, lze považovat skutečnost, že krajský soud musel hlavní líčení provádět od prvopočátku, přičemž zmocněnkyně poškozené v souladu s § 43 odst. 3 tr.ř. bezprostředně po zahájení hlavního líčení, ještě před zahájením dokazování, učinila návrh na zavázání obžalovaného k náhradě škody a nemajetkové újmy. S ohledem na zmíněné má státní zástupkyně za to, že nárok byl uplatněn včas a bylo možno o něm rozhodnout. Co se týče bolestného, toto má nemajetkový charakter. V tomto směru státní zástupkyně odkázala na judikaturu a zejména na Metodiku Nejvyššího soudu ČR pro stanovování a vyčíslování náhrady nemajetkové újmy. Tedy bolestné spadá pod nemajetkovou újmu, stejně tak jako psychické potíže a s tím spojené další potíže. Co se týče poškozenou požadované částky na odškodnění za psychické potíže, lze se ztotožnit s nalézacím soudem, že částku 950.000 Kč lze mít za nepřiměřenou. Navrhla tedy, aby odvolací soud z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. zrušil ve výrocích podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr.ř. a sám aby podle § 259 odst. 4 tr.ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr.ř. zaváže obžalovaného k povinnosti uhradit poškozené Š. L. nemajetkovou újmu vyčíslenou v penězích na částku 155.026 Kč a dále podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkáže poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud jde o odvolání obžalovaného, nechť je podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že odvolání byla podána osobami oprávněnými podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d) tr.ř. a v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž splňovala podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal důvodů k rozhodnutí pro zamítnutí či odmítnutí odvolání obžalovaného podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. Je třeba konstatovat, že řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, netrpělo žádnými závažnými vadami předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., jež by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva obžalovaného na obhajobu. Základem obligatorního postupu odvolacího soudu při jeho přezkumné činnosti je zjištění, zda v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byly dodrženy předpisy práva procesního a nedošlo v tomto řízení k vadám, jež mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně na aplikaci procesu práva hmotného. Je také významné, že ne všechny zjištěné vady mohou činit opravný prostředek důvodným, nýbrž jde jen o taková eventuální porušení ustanovení o řízení, která mohla způsobit, že výrok je nesprávný, nebo chybí. Z hlediska soudní teorie i praxe je proto nutno vždy zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a zároveň, jestli by mohla ovlivnit správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, a zohlednit rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu jako podmínky pro spravedlivé rozhodnutí. Z tohoto zřetele nedošlo dle názoru odvolacího soudu v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem prvního stupně k žádným takovým závažným podstatným porušením procesních předpisů, jež by mohly mít za následek nesprávnost výroku o vině obžalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně pak soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění, a ten je totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku. Totožnost zmíněných skutků byla tedy v průběhu trestního řízení zachována. Dodržena byla také všechna další ustanovení trestního řádu, která se práva obžalovaného na obhajobu týkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, doručení obžaloby a rozsudku, dodržení zákonných lhůt k přípravě hlavního líčení, jakož i další jednotlivá práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv v průběhu trestního řízení. Obžalovanému byl podle § 39 tr.ř. za podmínek nutné obhajoby jako obhájce ustanoven Mgr. Tomáš Petrů (č.l. 150), který obžalovaného zastupoval od počátku trestního řízení a měl tak možnost účastnit se jednotlivých úkonů celého důkazního řízení. Nelze tedy z ničeho dovodit, že by obžalovaný byl na své obhajobě jakkoliv zkrácen. V samotném důkazním řízení provedeném před soudem prvního stupně nebylo shledáno žádných formálních ani faktických nesprávností. Nalézací soud jednotlivé výpovědi svědků i listinné důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině obžalovaného opřeno, ve svém rozhodnutí a odůvodněnínapadeného rozsudku řádně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř., podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu je patrné, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem, a že by jeho hodnocení důkazů, a to, jak se vypořádal s námitkami obhajoby obžalovaného, neodpovídalo pravidlům formální logiky. Naopak je zcela zřejmé, že všechny podstatné důkazy byly řádným způsobem hodnoceny a že se soud ve svém rozhodnutí pečlivě, podrobně, výstižně a logicky vypořádal se všemi argumenty obhajoby obžalovaného a vyhodnotil všechny jednotlivé důkazy jak samostatně, tak v jejich souhrnu. Z nich bylo možno učinit spolehlivý a zcela správný závěr o prokázání skutkových zjištění, o něž se opírá závěr o vině obžalovaného v tom rozsahu, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeny v jeho odůvodnění. Povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, aniž by tyto byly vázány zákonnými rigidními pravidly vycházejícími z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. K rozsudku samotnému je nutno uvést, že tento po formální stránce splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska jeho struktury a taktéž obsahuje náležitosti stanovené v § 125 tr.ř. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku v souladu s citovaným ustanovením § 125 tr.ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč zamítl návrhy obžalovaného na doplnění dokazování. Pokud jde o otázku viny, odvolací soud nemá pochybnosti, že se skutky tak, jak jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku, jímž byl obžalovaný uznán vinným, staly. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval obhajobou obžalovaného a v návaznosti na to i ostatními provedenými důkazy. Obžalovaný je usvědčován zejména výpovědí poškozené Š. L., která je podporována dalšími svědeckými výpověďmi, odbornou lékařskou zprávou z gynekologického vyšetření, sdělením gynekologa MUDr. Konečného a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k utrpěným následkům u poškozené. Dále soud při hodnocení jednotlivých skutkových verzí vycházel z protokolu o ohledání místa činu včetně fotodokumentace a zajištěných stop a věcí, z výpisu telekomunikačního provozu a ze zpráv Armády spásy, Dům na půl cesty v Olomouci a Charita Olomouc. Odvolací námitky obžalovaného směřují výlučně do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Je právem obžalovaného interpretovat důkazy způsobem pro něj nejvýhodnějším, nicméně hodnocení provedených důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně. Odvolací soud může do tohoto práva zasahovat ve výjimečných případech, pouze pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo pokud se některými důkazy soud prvního stupně vůbec nezabýval. Jak již bylo naznačeno výše, v hodnocení důkazů soudem prvního stupně však odvolací soud neshledává žádných závad, které by byl oprávněn vytknout, a neshledává ani zákonných důvodů k tomu, aby sám prováděl důkazy nové či opakovaně již provedené, které by odlišným způsobem hodnotil. S ohledem na důkazní materiál zde odvolací soud nevidí důvod do toho nějakým způsobem zasahovat a ani možnost závěry soudu prvního stupně zpochybnit. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil výpověď poškozené Š. L. a její věrohodnost, kdy svůj závěr, že své rozhodnutí může opřít o tuto výpověď, založil mimo jiné na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, a na skutečnosti, že ještě před podáním trestního oznámení se poškozená se svými postřehy z násilného chování obžalovaného svěřila dalším osobám. Znalci u poškozené konstatovali schopnost správně vnímat prožívanou událost, tuto si zapamatovat a v hrubých rysech bez konfabulací reprodukovat. U poškozené neshledali známky lhavosti ani motiv msty. Její obranný mechanismus, že s tím už nechce mít nic společného, dle znalců její věrohodnost posiluje. Lze mít tedy za to, že nalézací soud poškozené L. důvodně uvěřil a své rozhodnutí o vině obžalovaného řádně odůvodnil. Úvahy obžalovaného o tom, že není normální chování, aby poškozená poté, co byla od obžalovaného již jednou znásilněna, za ním znovu dobrovolně přišla a nechala se tak znásilnit ještě dvakrát, vyplývají z formálních úvah, jak se člověk, kterému je způsobena újma, v takových situacích chová. Znalci se však touto otázkou zabývali a vysvětlili, proč se tak poškozená zachovala. Znalkyně Mgr. Michaela Mrowetz se u hlavního líčení před Okresním soudem v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 18.8.2015 vyjádřila i k otázce, zda na současný duševní stav poškozené mohlo mít vliv předchozí trauma, když již před lety si prošla znásilněním, jak namítal obžalovaný, a uvedla, že bez ohledu na její dětství či jiné okolnosti je míra traumatizace v důsledku prožité události u poškozené hluboká a i bez anamnestických dat by její závěry (viz níže) byly stejné. Lze proto uzavřít, že skutkový děj byl na základě provedených důkazů soudem prvního stupně ustálen v rozsahu, ve kterém se s ním lze beze zbytku ztotožnit. Verzi obžalovaného, že se vůči poškozené Š. L. nedopustil žádného znásilnění či vydírání, odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nepřisvědčil. Po právní stránce pak nalézací soud jednání obžalovaného pod bodem 1/ správně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, když obžalovaný v úmyslu dosáhnout uspokojení svých sexuálních potřeb, za použití násilí a pod pohrůžkou jiné těžké újmy poškozenou donutil k pohlavnímu styku, kdy takový čin spáchal souloží a způsobem srovnatelným se souloží, a v bodě 2/ jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.zákoníku, když poškozenou, coby svědka, pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominula, tj. jeho předchozí jednání neoznámila na policii. Poškozená v důsledku jednání obžalovaného uvedeného pod bodem 1/ utrpěla těžkou újmu na zdraví, spočívající v delší době trvající poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr.zákoníku. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychiatrie se specializací klinické psychologie, u poškozené zjistili traumatickou reakci na prožitou frustraci a stres, jednání obžalovaného mělo na poškozenou vliv ve smyslu vzniku posttraumatické stresové poruchy. V období znaleckého vyšetření se u poškozené posttraumatická stresová porucha projevovala labilní emocionalitou, převládající tenzí a úzkostným až hypersenzitivním zpracováváním reality s projevem stresových a posttraumatických faktorů v úrovni kvality osobnosti. Poškozená chování obžalovaného popsala minimálně jednou jako prožitý strach o svůj holý život, vracejí se jí myšlenky na prožitou událost, všemu, co by jí připomínalo prožitou událost, se chce vyhnout, došlo u ní ke zhoršení zajíkavosti a poruch verbalizace. Těmito příznaky se posttraumatická stresová porucha u poškozené projevovala a omezovala ji v běžném životě. Příznaky této poruchy se u ní objevily v době do šesti měsíců po činu a v době znaleckého zkoumání přetrvávaly. Posttraumatická stresová porucha je vázána na prožitek katastrofy, strachu o holý život, který se v prožívání poškozené váže na kontakt s obžalovaným. Žádná jiná událost, která by splňovala parametry nutné pro rozvoj posttraumatické stresové poruchy, explodována nebyla. U hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, dne 18.8.2015 znalkyně Mgr. Michaela Mrowetz nad rámec uvedeného doplnila, že v době, kdy byla poškozená vyšetřena, byla toho názoru, že posttraumatická stresová porucha u poškozené postupně odeznívá, nicméně nové faktory, které byly dodány výslechem poškozené o půl roku později svědčí o tom, že došlo k prolapsu této poruchy. Znalec MUDr. Richard Bosák pak konkretizoval, že pokud poškozená u hlavního líčení dne 29.6.2015 uvedla, že všechny příznaky, tj. dlouhodobá porucha spánku, zvýšená nervozita, únavnost, neschopnost se soustředit, tendence ke kolísání nálad a nechutenství, odezněly, tedy vývoj posttraumatické stresové poruchy mohl již být uzavřen, pak se dá z hlediska dostupných dat předpokládat délka poruchy přibližně 4 až 5 měsíců. Co se týče omezení v běžném způsobu života u poškozené ve všech funkcích, toto stanovil na rozpětí nejméně 4 měsíců. Pokud znalec MUDr. Richard Bosák u svého výslechu před policejním orgánem uvedl, že z hlediska psychiatrie se ke dni podání znaleckého posudku diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha u poškozené nejevila jako vážná porucha zdraví a nijak rozhodným způsobem neovlivnila její dosavadní způsob života, což vysvětlil zlomem v životní linii (např. pokus o sebevraždu, hospitalizace v psychiatrické léčebně, odchod od partnera), pak k tomuto nalézací soud zaujal jednoznačné stanovisko, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Lze souhlasit s tím, že hodnocení, zda se jedná o vážnou poruchu zdraví či nikoliv, je kategorií právní a je tedy jen na soudu naplnění podmínek těžké újmy na zdraví zhodnotit. Znalci měli kompletní materiály k dispozici až před soudem prvního stupně, do té doby o výpovědi poškozené, v rámci níž se vyjadřovala k omezení v běžném způsobu života, nevěděli. Znalec u pozdějšího výslechu dne 4.4.2016 pak konstatoval, že v mezidobí došlo k retraumatizaci poškozené, kdy ji netraumatizovalo samotné znalecké zkoumání, tudíž se posttraumatická stresová porucha dostala do silnější fáze. Nadto projevy posttraumatické stresové poruchy potvrzují i výpovědi poškozené a její matky K. L. Soud prvního stupně pak správně konstatoval, že obžalovaný se jednání v základní skutkové podstatě v obou bodech dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, a v případě kvalifikovaných skutkových podstat u obou trestných činů pak ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V důsledku použité právní kvalifikace byl obžalovanému ukládán trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby od pěti do dvanácti roků (§ 185 odst. 3 tr.zákoníku). Soud prvního stupně se ve svém odůvodněnízabýval obecnými zásadami pro ukládání trestu, zejména podmínkami ustanovení § 39 tr.zákoníku, a tyto podmínky pak ve svém odůvodněníaplikoval na konkrétní okolnosti případu. Obžalovanému přitěžuje, že trestný čin spáchal po předchozím uvážení, když po seznámení s poškozenou využil její slabomyslnosti a ochotě naslouchat a do jisté míry připravil plán za účelem uspokojení svých sexuálních potřeb, zejména vyhotovil písemný souhlas poškozené s pořizováním fotografií jejího nahého těla či pohlavního styku (§ 42 písm. a/ tr.zákoníku), spáchal více trestných činů (§ 42 písm. n/ tr.zákoníku) a pro trestný čin byl již dříve odsouzen (§ 42 písm. p/ tr.zákoníku). Naopak polehčující okolnost u něj shledána nebyla. Při ukládání trestu však nalézací soud přihlédl k tomu, že znásilnění neproběhlo surovým či brutálním způsobem, a také k tomu, že v rámci vydírání obžalovaný nepřistoupil k samotnému fyzickému násilí, ale jeho jednání zůstalo ve fázi pohrůžkou násilí. Pokud pak nalézací soud přistoupil k uložení trestu odnětí svobody mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, nelze jej ani podle odvolacího soudu, zejména s ohledem na speciální recidivu obžalovaného a jeho pestrou trestní minulost, když v rejstříku trestů má již 6 záznamů, považovat za nepřiměřeně přísný. Naopak lze mít za to, že takto vyměřený trest odpovídá jak povaze a závažnosti obžalovaným spáchaného trestného činu, tak jeho poměrům a možnostem nápravy. Trest byl obžalovanému správně uložen jako trest úhrnný podle § 43 odst. 1 tr.zákoníku, neboť soud obžalovaného odsuzuje za více trestných činů. Důvodné je rovněž zařazení obžalovaného do příslušného typu věznice s ohledem na délku uloženého trestu. Podle § 43 odst. 3 tr.ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému také povinnost nahradit nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, přičemž za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku, např. v osobní sféře. S ohledem na výslovné zdůraznění v § 43 odst. 3 tr.ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu. Jak je již rozebráno výše, je nepochybné, že poškozená v důsledku jednání obžalovaného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a na náhradu nemajetkové újmy má nárok. Co se týče soudem prvního stupně vyhlášeného výroku o náhradě škody, tento odvolací soud shledává vadným, když ve výroku nerozlišil, zda se jedná o majetkovou škodu či nemajetkovou újmu. Jak správně podotkla intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání před odvolacím soudem, i rozhodnutí o bolestném je třeba ve smyslu judikatury a Metodiky Nejvyššího soudu ČR pro stanovování a vyčíslování náhrady nemajetkové újmy považovat za nemajetkovou újmu, stejně jako psychické potíže a s tím spojené další potíže. Pokud jde o poškozenou uplatněnou peněžitou náhradu vyvažující vytrpěné bolesti ve výši 5.025,60 Kč, tato má oporu v provedeném dokazování a o její výši není pochyb. Pokud jde o další část rozhodnutí o nemajetkové újmě, pak ani podle odvolacího soudu částka 950.000 Kč proporcionálně neodpovídá rozhodnutím o nemajetkových újmách při usmrcení osoby blízké. Je třeba přihlédnout i k tomu, že posttraumatická stresová porucha u poškozené odeznívá a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR je třeba vedle proporcionality přihlédnout rovněž k tomu, aby rozhodnutím nedošlo k faktické majetkové likvidaci škůdce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.2015, sp.zn. 8 Tdo 1400/2015). Vezme-li soud v úvahu majetkové poměry obžalovaného a jeho možnosti, částku 150.000 Kč, jak byla poškozené přiznána soudem prvního stupně, lze považovat za adekvátní a řádně odůvodněnou, když je třeba zohlednit i míru satisfakce, která je poškozené dána uložením devítiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovanému. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání částečně zrušil ve výrocích o náhradě škody a v souladu se současnou právní úpravou nově rozhodl formálně správným výrokem tak, že obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložil zaplatit poškozené Š. L. nemajetkovou újmu ve výši 155.026 Kč a podle § 229 odst. 2 tr.ř. poškozenou se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud jde o námitku obžalovaného, že se poškozená s nárokem na náhradu škody nepřipojila k trestnímu řízení včas, lze odkázat na argumentaci intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, která správně uvedla, že za rozhodující skutečnost, zda byl nárok uplatněn řádně a včas, je třeba považovat, že krajský soud musel hlavní líčení provádět od prvopočátku, přičemž zmocněnkyně poškozené v souladu s § 43 odst. 3 tr.ř. bezprostředně po zahájení hlavního líčení, ještě před zahájením dokazování, učinila návrh na zavázání obžalovaného k náhradě škody a nemajetkové újmy. S ohledem na zmíněné lze proto uzavřít, že nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy byl poškozenou uplatněn řádně a včas a bylo možno o něm rozhodnout.

Rubrum