1To 8/2017

Rubrum

Jestliže protokol o rekognici provedené v souladu s ustanovením § 104b tr.ř. obsahuje slovní vyjádření poznávající osoby, které je třeba považovat za svědeckou výpověď, neexistuje procesní překážka bránící přečtení této svědecké výpovědi za použití § 211 odst. 2 písm. b) tr.ř., pokud provedení rekognice splňovalo podmínky realizace neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 158a tr.ř. Přečíst výpověď takového svědka výše uvedeným způsobem tedy může i odvolací soud ve veřejném zasedání, a to i v situaci, kdy byl svědek osobně slyšen v hlavním líčení konaném soudem prvního stupně.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. března 2017 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudců JUDr. Jaroslava Holubce a JUDr. Viléma Ravka odvolání obžalovaných Š. K. a R. W. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29.11.2016, č.j. 28 T 6/2015-773, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obžalovaných z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaní Š. K., bez pracovního poměru, t.č. ve VTOS Věznice Kuřim, R. W., bez pracovního poměru, j s o u v i n n i , ž e 1) obžalovaní Š. K. a R. W. společně: - dne 13.5.2014 kolem 18:35 hod. v O. - K. H., na ulici Č. c. před bývalým objektem opravny vozidel, poblíž cvičiště autoškoly, oba obžalovaní fyzicky napadli teleskopickým obuškem či kovovou tyčí poškozeného Z. Ž., kterého nejprve obžalovaný Š. K. udeřil do oblasti čela a pravého oka, vzápětí se k němu přidal obžalovaný R. W. a společně pak poškozeného opakovaně, nejméně však čtyřikrát, udeřili do oblasti temene hlavy, přičemž poškozený se pokoušel chránit si hlavu rukou a oba obžalovaní v útoku pokračovali až do té doby, než poškozenému přišel na pomoc J. P. a J. Š., které poté napadli níže popsaným způsobem, čímž poškozenému způsobili tržně zhmožděnou ránu na čele vpravo na kůži délky 5 cm, pronikající celou tloušťkou měkkých pokrývek lebních až ke kosti, tržně zhmožděnou ránu v temenní krajině vlevo na kůži délky 3 cm, tržně zhmožděnou ránu na vrcholu hlavy na kůži délky 2 cm, zhmoždění přední stěny hrudní, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděných ran na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným nejvýše týden trvajícím částečným omezením v obvyklém způsobu života a takto jednali, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě úderů a lokalitě, kam útok směřoval, si museli být vědomi, že mohou poškozenému Z. Ž. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, - dále kolem 18:40 hod. na stejném místě v návaznosti na útok vůči poškozenému Z. Ž., obžalovaný Š. K. fyzicky napadl poškozeného J. P., který přišel Z. Ž. na pomoc a opakovaně, nejméně však šestkrát jej udeřil teleskopickým obuškem či kovovou tyčí do hlavy a následně po útoku poškozeného slovně urážel, a způsobil mu tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce na kůži délky 4 cm s poraněním chrupavky, podkožní krevní výron a zhmoždění v oblasti bradavkového výběžku spánkové kosti vlevo a zhmoždění hřbetní plochy pravého předloktí, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděné rány na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným částečným omezením v obvyklém způsobu života, přetrvávajícím v prvních dnech po zranění a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě a lokalitě, kam útok směřoval, si musel být vědom, že poškozenému J. P. může způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, - a současně kolem 18:40 hod. na stejném místě v návaznosti na útok vůči poškozenému Z. Ž. obžalovaný R. W. fyzicky napadl poškozeného J. Š., který přišel Z. Ž. na pomoc, a teleskopickým obuškem či kovovou tyčí jej nejprve udeřil do oblasti levého oka, druhý úder směřující na hlavu pak poškozený vykryl pravou rukou a ze strachu poté utekl do garáže, přičemž obžalovaný R. W. za ním do garáže vběhl a opět jej udeřil do zad, následně útoku zanechal a z garáže utekl, čímž poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu levého obočí, zhmoždění pravé ruky a zad a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě útoku a lokalitám, kam útoky směřovaly, si musel být vědom, že poškozenému J. Š. může způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, případně poranění páteře s různě závažným poškozením míchy, t e d y obžalovaní Š. K. a R. W. - dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví, čin spáchali na více osobách, přičemž jednali v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, - dopustili se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadli jiného, 2) obžalovaný Š. K. a obžalovaný R. W. společně: dne 2.8.2014 v době od 03:30 do 03:40 hod. v O., na ulici J., před hernou situovanou v přízemí hotelu C., po předchozí verbální hádce oba obžalovaní fyzicky napadli poškozeného L. V., kterého nejprve obžalovaný Š. K. udeřil levou rukou do oblasti pravé tváře, a poté, co poškozený ze strachu na svoji obranu použil zámek na jízdní kolo s lankem a tímto začal kolem sebe točit, obžalovaný R. W. přistoupil k poškozenému zezadu a povalil ho na zem, opakovaně ho kopal do hlavy, a obžalovaný Š. K. na poškozeného současně útočil nejprve rukama, následně ho oba obžalovaní opakovaně kopali a bili rukama do oblasti hlavy, čímž poškozenému způsobili tržně zhmožděnou ránu na horním víčku levého oka přibližně délky 1,5 cm, otoky a podkožní krevní výron víček levého oka, zhmoždění levé oční koule s krvácením do přední komory oka s paralýzou svěrače duhovky a úrazovým šedým zákalem, tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu délky cca 1 cm, zlomeniny nosních kůstek bez vzájemného posunu kostních úlomků, tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině délky cca 3 cm, otřes mozku a zhmoždění levé boční stěny hrudníku v úrovni přední podpažní čáry v rozsahu 4. - 6. žebra, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděných ran, následnou jeho hospitalizaci na traumatologickém oddělení, přičemž poškozený byl po dobu hospitalizace v době od 2.8. do 7.8.2014 významně omezen v obvyklém způsobu života, s přetrvávajícím omezením v obvyklém způsobu života v důsledku mlhavého vidění na levé oko a poškození prostorového vidění a takto jednali, ačkoli vzhledem k intenzitě úderů a kopů a k lokalitám, kam své útoky směřovali, si museli být vědomi, že mohou poškozenému L. V. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku a takto jednali poté, co se dopustili jednání popsaných pod bodem 1) výroku tohoto rozsudku, t e d y - dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví, čin spáchali poté, co spáchali pokus jiného zvlášť závažného zločinu spojeného s úmyslným způsobením těžké újmy, přičemž jednali v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, - dopustili se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadli jiného a čin spáchali opětovně, t í m s p á c h a l i obžalovaný Š. K. a R. W. společně formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku ad 1) - pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, - přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku, ad 2) - pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku, - přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku a o d s u z u j í s e obžalovaný Š. K. podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, za tyto trestné činy a sbíhající se přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. 6 T 167/2015-43, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Současně se zrušuje výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. 6 T 167/2015-43, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný R. W. podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr.zákoníku a ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2016, č.j. 9 T 138/2016-195, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Současně se zrušuje výrok o trestu ohledně obžalovaného R. W. z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2016, č.j. 9 T 138/2016-195, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný Š. K. povinen nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Olomouc a Ostrava, Olomouc, Jeremenkova 42A, IČ: 47114304, majetkovou škodu ve výši 2.360 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. se poškozený Z. Ž. se s nárokem na náhradu majetkové škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení

I. Výrok rozsudku soudu prvního stupně Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29.11.2016, č.j. 28 T 6/2015-773, byli obžalovaní uznáni vinnými, a to obžalovaný Š. K. pokusem zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku (ad 1 - 3), pokusem zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku (ad 4). Obžalovaný R. W. byl uznán vinným pokusem zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku (ad 1 - 3), pokusem zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku (ad 4). Výše popsaných trestných činů se dopustili tím, že: 1) dne 13.5.2014 kolem 18:35 hod. v O.-K. H., na ulici Č. c. před bývalým objektem opravny vozidel, poblíž cvičiště autoškoly, obžalovaný Š. K. a obžalovaný R. W. fyzicky napadli poškozeného Z. Ž., kterého nejprve obžalovaný Š. K. udeřil blíže neurčeným předmětem do oblasti čela a pravého oka, vzápětí se k němu přidal obžalovaný R. W. a společně pak poškozeného opakovaně, nejméně však čtyřikrát, udeřili blíže neurčenými předměty do oblasti temene hlavy, přičemž poškozený se pokoušel chránit si hlavu rukou a oba obžalovaní v útoku pokračovali až do té doby, než poškozenému přišel na pomoc J. P. a J. Š., čímž poškozenému způsobili tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu na čele vpravo na kůži délky 5 cm, pronikající celou tloušťkou měkkých pokrývek lebních až ke kosti, tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu v temenní krajině vlevo na kůži délky 3 cm blíže neurčené hloubky, tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu na vrcholu hlavy na kůži délky 2 cm blíže neurčené hloubky, zhmoždění přední stěny hrudní a subjektivně udávanou bolestivost nad hrudní kostí, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržných, respektive tržně zhmožděných ran na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným nejvýše týden trvajícím částečným omezením v obvyklém způsobu života a takto jednali, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě úderu a lokalitě, kam útok směřoval, si museli být vědomi, že mohou poškozenému Z. Ž. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, 2) dne 13.5.2014 kolem 18:40 hod. v O.-K. H., na ulici Č. c. před bývalým objektem opravny vozidel, poblíž cvičiště autoškoly, bezprostředně po útoku na poškozeného Z. Ž., obžalovaný Š. K. fyzicky napadl poškozeného J. P., který přišel Z. Ž. na pomoc, a to tak, že ho opakovaně, nejméně však šestkrát, udeřil blíže neurčeným předmětem do hlavy, následně útoku zanechal a poškozeného slovně urážel, čímž poškozenému způsobil tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce na kůži délky 4 cm s poraněním chrupavky blíže neurčeného rozsahu, podkožní krevní výron a zhmoždění v oblasti bradavkového výběžku spánkové kosti vlevo a zhmoždění hřbetní plochy pravého předloktí, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržných, respektive tržně zhmožděných ran na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným částečným omezením v obvyklém způsobu života, přetrvávajícím v prvních dnech po zranění a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě a lokalitě, kam útok směřoval, si musel být vědom, že může poškozenému J. P. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, 3) dne 13.5.2014 kolem 18:40 hod. v O.-K. H., na ulici Č. c., před bývalým objektem opravny vozidel i v něm, poblíž cvičiště autoškoly, bezprostředně po útoku na poškozeného Z. Ž. obžalovaný R. W. fyzicky napadl poškozeného J. Š., který přišel Z. Ž. na pomoc, a to tak, že ho nejprve udeřil blíže neurčeným předmětem do hlavy do oblasti levého oka, druhý úder směřující na hlavu pak poškozený vykryl pravou rukou a ze strachu poté utekl do garáže, kde si sedl na židli u vchodu, přičemž obžalovaný R. W. za ním do garáže vběhl a praštil ho blíže neurčeným předmětem do zad, následně útoku zanechal a z garáže utekl, čímž poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu levého obočí, zhmoždění pravé ruky a zad, kdy byl na místě ošetřen posádkou vozidla zdravotnické záchranné služby a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě útoku a lokalitám, kam útoky směřovaly, si musel být vědom, že poškozenému J. Š. může způsobit jednak mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, jednak poranění páteře s různě závažným poškozením míchy, 4) dne 2.8.2014 v době od 03:30 do 03:40 hod. v O., na ulici J., před hernou situovanou v přízemí hotelu C., po předchozí verbální hádce obžalovaný Š. K. a obžalovaný R. W. fyzicky napadli poškozeného L. V., kterého nejprve obžalovaný Š. K. udeřil levou rukou do oblasti pravé tváře, poškozený pak ve strachu vytáhl z kapsy svůj zámek na jízdní kolo a s tímto začal kolem sebe točit, vzápětí obžalovaný R. W. přistoupil k poškozenému zezadu a povalil ho na zem, opakovaně ho kopal do hlavy, kdy obžalovaný Š. K. na poškozeného útočil nejprve rukama, následně ho oba obžalovaní opakovaně kopali a bili rukama do oblasti hlavy, poté poškozený vstal, poté se poškozený začal s obžalovaným R. W. přetahovat, v důsledku čehož upadli na zem, nato se obžalovaný R. W. zvedl a společně s obžalovaným Š. K. odešel zpět do herny v přízemí hotelu C., čímž poškozenému způsobili tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu na horním víčku levého oka přibližně délky 1,5 cm, avšak blíže neurčené hloubky, otoky a podkožní krevní výron víček levého oka, zhmoždění levé oční koule s krvácením do přední komory oka s paralýzou svěrače duhovky a úrazovým šedým zákalem, tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu délky cca 1 cm blíže neurčené hloubky, zlomeniny nosních kůstek bez vzájemného posunu kostních úlomků, tržnou, resp. tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině délky cca 3 cm blíže neurčené lokalizace a hloubky, otřes mozku a zhmoždění a subjektivně udávanou bolestivost levé boční stěny hrudníku v úrovni přední podpažní čáry v rozsahu 4. - 6. žebra, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržných, respektive tržně zhmožděných ran, následně byl poškozený přijat na lůžkovou část traumatologického oddělení, přičemž poškozený byl po dobu hospitalizace v době od 2.8. do 7.8.2014 významně omezen v obvyklém způsobu života, od propuštění doposud přetrvává u poškozeného omezení v obvyklém způsobu života zejména mlhavým viděním na levé oko, čímž je poškozeno prostorové vidění, a tím znesnadněny činnosti toto vyžadující a takto jednali, ačkoli vzhledem k intenzitě úderů a kopů a k lokalitám, kam své útoky směřovali, si museli být vědomi, že mohou poškozenému L. V. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku a takto jednali poté, co se dopustili jednání popsaných pod body 1) až 3) výroku tohoto rozsudku. Za toto jednání byli odsouzeni, obžalovaný Š. K. podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, za tyto trestné činy a sbíhající se přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. 6 T 167/2015-43, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. 6 T 167/2015-43, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný R. W. byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr.zákoníku a ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2016, č.j. 9 T 138/2016-195, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2016, č.j. 9 T 138/2016-195, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný Š. K. zavázán k povinnosti nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Olomouc a Ostrava, Olomouc, Jeremenkova 42A, IČ: 47114304, škodu ve výši 2.360 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byl poškozený Z. Ž. s jeho nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Obsah podaných opravných prostředků Proti tomuto rozsudku ze všech osob oprávněných podat odvolání opravný prostředek podali pouze oba obžalovaní. Odvolání obžalovaného Š. K. směřovalo do výroků o jeho vině a výroku o uloženém trestu obecně z důvodu, že tento je v rozporu se zákonem a neodůvodněný. Dále podrobně konstatoval průběh trestního řízení i obsah předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci a konkrétní nedostatky rozhodnutí soudu I. stupně, jež bylo tímto rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno. Ve vztahu k jednotlivým bodům výroku o vině pak poukázal na obsah jednotlivých důkazních prostředků, z nichž nalézací soud učinil své závěry o vině obžalovaného, včetně výpovědi nově vyslechnutých svědků před soudem I. stupně. Podle názoru obžalovaného tyto nové důkazy nepřinesly žádné nové skutečnosti o skutkovém ději, zejména pak nedochází k žádnému zvratu v důkazní situaci ohledně identifikace obžalovaných jako útočníků a pachatelů tohoto trestního jednání. Soud I. stupně vycházel jen z nepřímých důkazů, které v celkové souvislosti netvoří jednoznačný řetězec důkazů, jenž by vylučoval jakoukoliv pochybnost o vině obžalovaného. Tyto závěry pak se vztahují i na výpovědi svědků Z., Č. a M. i obsah zprávy o konfliktu obžalovaného s M. R., neboť uvedené důkazy svědčí pouze o skutečnosti, že se obžalovaný v blízkosti místa činu v odpoledních a večerních hodinách skutečně nacházel, ale nikoliv o tom, že se útoku vůči poškozeným Z. Ž., J. P. a J. Š. dopustil. Jestliže vycházel nalézací soud ze zjištění o tom, že ve večerních hodinách při konfliktu s M. Z. měl obžalovaný Š. K. poškozeno oblečení, rozedřené klouby na rukou a pošpiněn od krve, pak takové následky mohly pocházet z předchozího konfliktu s M. R., který se uskutečnil téhož dne kolem 14:55 hodin. Dále obžalovaný poukázal na to, že skutky popsané pod body 1), 2), 3) vykazují znaky mnohosti předmětu útoku při spáchaném jednání ve spolupachatelství, nikoliv charakter pokračující trestné činnosti, jak to vyhodnotil soud I. stupně. Ve vztahu k bodu 4) výroku rozsudku obžalovaný namítl, že soud I. stupně se nevypořádal s pokynem odvolacího soudu ohledně doplnění dokazování kamerovým záznamem a v důsledku toho zůstal u svého původního závěru, nezohlednil tak obhajobu obžalovaného odpovídající obsahu jednotlivých důkazů, že by se poškozený L. V. roztočením zámku na kolo pouze bránil, a proto popis skutku v napadeném rozsudku neodpovídá provedenému dokazování. Je zřejmé, že poškozený L. V. s konfliktem počítal a také jej vyvolal. Poukázal na obsah jednotlivých výpovědí svědků o průběhu předchozího konfliktu, k němuž byla přivolána policie s tím, že poškozený po tom, co konflikt nebyl vyřešen v jejich prospěch, byl naštvaný a chtěl obžalované najít a sporné peníze ve výši 70 Kč od nich získat. Podle obžalovaného z videozáznamu je zřejmé, že poškozený měl zámek od kola již dávno připraven v ruce a byl takto přichystán ke skutečnému konfliktu. S touto představou pak vstoupil do herny za obžalovanými a s možným vznikem konfliktu byl minimálně srozuměn. Podle obžalovaného z videozáznamu vyplývá, že jako první zaútočil poškozený tím, že zámek točil nad hlavou, a tedy prvním impulsem fyzického konfliktu byl zásah obžalovaného R. W. Obžalovaný namítl, že je mu celé záležitosti líto, ovšem jen bránil svého bratra, také zdůraznil, že následně na místě činu oba obžalovaní zůstali a vyčkali příjezdu policie právě proto, že se sami cítili poškození. Podle obžalovaného nelze z provedeného dokazování dovodit, že by jeho jednání mělo směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví, zejména pak z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu v nepřímém úmyslu, z něhož vycházel soud I. stupně, byť si uvědomuje, že k naplnění této skutkové podstaty postačovala i nedbalostní forma zavinění. Dále odkázal na obsah vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, který konstatoval možnou dobrou nápravu zraněného levého oka poškozeného s možností až 99% obnovení zraku, obžalovaní nemohli předpokládat, že by jejich jednání mohlo způsobit poškozenému takové zranění. Mělo by pak také být zváženo, že poškozený před konfliktem s obžalovaným byl napaden další osobou D. Š. opět ranou do oka, což mohlo mít vliv na zdravotní stav poškozeného. Původně bylo trestní stíhání vůči obžalovanému zahájeno jen pro přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku a obžalovaný se proto domnívá, že by takové jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako tento trestný čin. S ohledem na výše uvedené námitky ve vztahu k vině podle obžalovaného logicky nemohl obstát výrok o trestu s tím, že současně poukázal na skutečnost, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem I. stupně byl obžalovaný odsouzen dne 5.12.2016 Okresním soudem v Olomouci k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců nepodmíněně a domáhal se, aby odvolací soud přezkoumal, zda ve vztahu k tomuto trestu by neměl být uložen také trest souhrnný. Dále obžalovaný namítl, že soud I. stupně nedostatečně posoudil všechny skutečnosti významné pro ukládání trestu a nezohlednil možnost uložení alternativního druhu trestu, s ohledem na nezbytné pečlivé zkoumání povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a okolností, za nichž se jej měl dopustit a současně s přihlédnutím k osobním, rodinným a majetkovým poměrům. K tomu pak obžalovaný tvrdil, že soud nepřezkoumal a nezohlednil rodinné poměry obžalovaného, který žije se svojí družkou a třemi dětmi, přičemž dcera M. má vážné zdravotní problémy, pročež není jednoduché pro něj získat zaměstnání. V návaznosti na to pak navrhl doplnit dokazování doklady o těchto skutečnostech svědčící. Závěrem pak konstatoval, že uložený nepodmíněný trest v trvání 7 let je pro obžalovaného i jeho rodinu nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby odvolací soud pečlivě zvážil a přezkoumal tuto uloženou trestní sankci, když zločinu pod bodem 4) se měl dopustit jen ve stadiu pokusu. Domáhal se proto, aby napadený rozsudek byl z podnětu jeho odvolání v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci rozhodl odvolací soud v intencích jeho odvolání. Také odvolání obžalovaného R. W. směřovalo do samotného výroku o vině. Předně namítl, že popis skutku pod bodem 1) a 3) výroku napadeného rozsudku, při důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo, nebyl prokázán ve vztahu k tomu, že by se skutek stal a že jej spáchal právě obžalovaný. Ve vztahu k bodu 1) poukázal na výpověď svědka Z. Ž., popisujícímu průběh útoku s tím, že nebyl schopen uvést popis útočníků a u hlavního líčení bezpečně obžalované nepoznal s tím, že je identifikoval jen asi na 70 %. Rozpor také shledal v množství ran, které měli pachatelé vést do temene hlavy poškozeného, i popisu toho, kdo měl na poškozeného útočit jako první, nesrovnalosti jsou i v důkazní situaci ohledně zjištěného zhmoždění hrudníku. I ve vtahu k bodu 3) rozsudku obžalovaný tvrdil, že skutek ve vztahu k fyzickému napadení poškozeného J. Š. nebyl prokázán, včetně pachatelství obžalovaného. Poukázal na výpověď poškozeného Š. u hlavního líčení s tím, že nebyl schopen obžalované identifikovat jako pachatele a jména obou obžalovaných ve svých předchozích výpovědích uvedl na základě toho, co mu sdělili policisté. V předchozí výpovědi pak odmítl pachatele popsat a k věci se vyjadřovat. Podle názoru obžalovaného taková neúplná a rozporná výpověď nemůže sloužit jako jediný usvědčující důkaz o vině obžalovaného. Ani u následné výpovědi poškozený v řízení před soudem žádným způsobem blíže pachatele nebyl schopen upřesnit. Významné je, že všichni tři poškození v bodu 1) - 3) byli v kritické době značně podnapilí. Obžalovaný dále poukázal na to, že poškozený J. Š. a J. P. byli v minulosti trestně stíháni, byť lze souhlasit s tím, že tato skutečnost sama o sobě nemohla věrohodnost svědků ovlivnit. Významné je i to, že z úředního záznamu, pořízeného bezprostředně po napadení, vyplynulo, že poškozený Z. Ž. pro svoji opilost a zranění nebyl schopen podat vysvětlení. Z pohledu těchto skutečností obžalovaný shledal za nejvíce odpovídající výpověď svědka J. P., který byl nejméně podnapilý a vyjadřoval se konkrétně a opakovaně k věci. Z jeho výpovědi vyplynulo, že Z. Ž. měl napadnout pouze jeden muž, zatímco druhý stál opodál. Je tedy vyloučeno, že by se napadení účastnili oba dva a udeřili ho železnou tyčí do hlavy. Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že neexistuje žádný relevantní důkaz, který by prokazoval, že by se skutku 1) a 3) dopustil právě obžalovaný R. W. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) je situace odlišná. Obžalovaný připustil, že k popisovanému konfliktu došlo, ovšem byl to poškozený, kdo jej vyvolal a fyzicky napadl obžalovaného K. (patrně myšleno W.) a v rámci obrany proti tomuto útoku pak došlo k jeho zranění. Poškozený tvrdil, že dostal ránu do hlavy a pak roztočil zámek na kolo nad hlavou a jednoho z obžalovaných tímto zámkem asi švihl a druhý jej srazil na zem a pak si již nic nepamatuje. Také tvrdil, že mu bylo zraněno oko asi měsíc před incidentem, kdy byl udeřen pěstí D. Š. Podle výpovědi svědka M. V. jeho otce udeřil nejdříve Š. K. pěstí do obličeje. Otec pak točil zámkem a zřejmě Š. K. zasáhl do ruky. K poškozenému pak zezadu přistoupil obžalovaný R. W., skočil otci na záda a povalil jej na zem. Obžalovaný Š. K. poškozenému měl vzít zámek a tímto jej švihat do oblasti hlavy. Pak jeho otec padl na zem a nevstal. Žádné kopání do poškozeného neviděl a nepopisoval. Podle výpovědi svědka M. M. nejprve začali obžalovaní do poškozeného žduchat, a když se poškozený bránil zámkem na kolo, měl mu dát jeden z mužů pěstí, následně jej oba měli kopat, přičemž tato jeho výpověď nesouhlasí s výpovědí M. V., který žádné kopání neviděl. Podle obžalovaného proto výpověď tohoto svědka měla být ovlivněna konzultací s poškozeným a není věrohodná. Je třeba také připomenout, že všichni svědci byli v kritické době ovlivněni alkoholem, přičemž samotný poškozený byl podnapilý i u hlavního líčení. V jeho rejstříku trestů je celkem 7 záznamů, včetně vykonaného nepodmíněného trestu. Pokud tedy ve skutkové větě je obsaženo, že obžalovaný R. W. měl poškozeného povalit na zem a opakovaně ho kopat do hlavy, není tento skutkový závěr ve shodě s obsahem svědeckých výpovědí. Namítl také na formální nesprávnosti popisu skutku pod bodem 4) jak v nadbytečném popisu části jednání o omezení v obvyklém způsobu života, tak následky na poškození zraku L. V. Zdůraznil názor znalce, že v případě, že by se poškozený podrobil operaci, v případě její úspěšnosti mohl by dosáhnout až 90% kvality vidění oka. Poukázal také na názor odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí ve vztahu k bodu 1) - 3) s tím, že takové jednání má charakter jediného skutku, čímž se nalézací soud neřídil. Opětovně posoudil uvedené skutky jako samostatné, které pak kvalifikoval jako pokus těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, jehož se měli obžalovaní dopustit formou spolupachatelství. Toto spolupachatelství podle názoru obžalovaného ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3) není vyjádřeno. Ve vztahu k samotným hmotněprávním závěrům se pak nalézací soud řídil názory soudu odvolacího, které jsou ovšem závislé na tom, zda bylo prokázáno, že se obžalovaní skutku dopustili. Podle obžalovaného ovšem ve vztahu ke skutku pod bodem 1) - 3) jeho vina nebyla prokázána. Skutku pod bodem 4) se obžalovaný sice dopustil, nikoliv však způsobem popsaným ve skutkové větě, ale jen tak, že poškozenému skočil na záda a povalil ho na zem. Tímto nemohl zcela jistě poškozenému způsobit zjištěné poranění oční koule. Při této interakci se obžalovaný sám zranil, o čemž svědčí lékařská zpráva, a sám již z tohoto důvodu v dalším jednání nepokračoval. Jeho úmyslem nebylo ublížit poškozenému na zdraví, ale zabránit mu v útoku vůči obžalovanému K. Poškozeného nekopal, nebil jej do hlavy rukama a ke zranění oka mohlo dojít i za situace, kdy Š. K. poškozenému vytrhl zámek z ruky. Za takové situace jednáním pod bodem 4) výroku rozsudku pro absenci úmyslu nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán vinným, ani naplnění méně závažného trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku. Pokud se jedná o výrok o trestu, i když napadeným rozsudkem uložený trest je nižší než v předchozím rozsudku, stále se jedná s ohledem na okolnosti případu o trest nepřiměřeně přísný. Po doplněném dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem pak obhájkyně obžalovaného Š. K. navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu projednání soudu I. stupně, případně rozhodnutí o zproštění obžalovaného ve skutcích 1) až 3) a ve vztahu k bodu 4) překvalifikování skutku, vypuštěním znaku opětovnosti. Obhájce obžalovaného R. W. ve vztahu k průběhu rekognice se svědkem J. Š., jejíž protokol byl před odvolacím soudem proveden, tvrdil, že svědek v prvním případě poznal obžalovaného, ovšem ve druhém případě měl označit údajně jinou nezávislou osobu. Ve výpovědi tvrdil, že tam byli K. a W., přestože obžalovaného K. vůbec nepoznal. Podle obhájce byla rekognice opakována celkem čtyřikrát, ač jako neodkladný úkon má být provedena pouze jednou. V tom shledal zásadní vadu. Byla také provedena s velkým časovým odstupem, neboť policie nemohla sehnat nezbytné figuranty. Ti byli jen tři, ač podle odborné literatury by jich mělo být alespoň pět. Za takové situace pak navrhl, aby obžalovaný byl zproštěn obžaloby ve všech bodech. III. Rozsah přezkumného řízení Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž splňovala podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud mohl přihlédnout tehdy, pokud měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání, současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. a dospěl k závěru, že odvolání obou obžalovaných jsou důvodná, byť dílem z jiných, než konkrétně vymezených důvodů, uvedených v odůvodněníobou opravných prostředků. Vrchní soud v Olomouci pro úplnost tohoto rozhodnutí musel vymezit základní podmínky rozsahu svých oprávnění jako odvolacího soudu, rozhodujícího z podnětu podaného opravného prostředku dle § 254 a násl. tr.ř., k přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku. Přezkoumání zákonnosti výroků napadeného rozsudku znamená podrobit jej odvolacím soudem zkoumání z hlediska právní stránky, to znamená, zda v průběhu řízení nedošlo k porušení trestního zákona, trestního řádu, ale i dalších právních předpisů, jež jsou součástí právního řádu. Základem této přezkumné činnosti je zjištění, zda byly dodrženy předpisy práva procesního, tedy zda nedošlo k vadám, jež mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následnou aplikaci předpisu práva hmotného. Při řešení otázky viny je třeba hodnotit, zda nedošlo k porušení předpisu práva hmotného, se zaměřením na otázku viny, tedy závěru napadeného rozsudku o trestní odpovědnosti, správné aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce trestu, ochranných opatření či výroku o náhradě škody, případně i aplikaci netrestních hmotněprávních předpisů, na základě nichž byl napadený výrok učiněn. Odůvodněnost rozsudku se týká otázek skutkové povahy, neboť tyto jsou základním předpokladem správného právního posouzení. Jedná se o proces zjištění dostatečného množství jednotlivých skutečností vyplývajících z provedených důkazů, jejich správné vyhodnocení a vytvoření odpovídajícího skutkového základu. Odvolací soud pak musí zkoumat, zda výroky napadeného rozsudku jsou v souladu se zjištěnými skutečnostmi. Součástí takového postupu je i prověrka důkazů, z nichž jsou skutková hodnocení vyvozována, tedy zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a při respektování základních zásad trestního řízení neumožňuje jiný závěr, než k němuž dospěl soud I. stupně v napadeném rozsudku. Z pohledu skutkových zjištění, jež nalézací soud má učinit a zobrazit ve výroku svého rozhodnutí, má zásadní význam, zda hodnocení důkazů nalézacím soudem, obsažené v odůvodněnínapadeného rozsudku, odpovídá zákonným podmínkám ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Podle něj v odůvodněnísoud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodněnímusí být patrno, jak se soud vypořádal s jednotlivými skutečnostmi významnými pro posouzení viny a s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokazované skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, případně trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit. Je nezbytné konstatovat, že splnění těchto podmínek má mimořádný význam pro samotný rozsudek a splnění účelu trestního řízení. Zejména pro subjekty zúčastněné na trestním řízení je velmi důležité dozvědět se, nejen jak soud rozhodl o podané obžalobě, ale i proč takovým způsobem rozhodl, přičemž těžiště přesvědčivosti rozsudku je třeba nalézt právě v jeho odůvodnění. Náležitě odůvodněný rozsudek má vedle samozřejmého požadavku zákonnosti výroku i potřebný výchovný účinek a může působit jak na obžalovaného, tak i na další členy společnosti. Odůvodněnívšech výroků i okolností s nimi souvisejících musí současně vždy vycházet z hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech, v souladu s povinností stanovenou v zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. O tuto zásadu se opírá ústavní princip nezávislosti soudní moci, přičemž je nutno ji jako princip vztáhnout na postup soudů, při kterém váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a na kolik se jeví nezbytným stav dokazování doplnit, a to z hlediska dosažení cíle zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení v jeho konkrétním stadiu (ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř.). Povinnost orgánů činných v trestním řízení, vycházející ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů, v tomto případě soudem, aniž by byl vázán zákonnými rigidními pravidly, vycházející z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecnému mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučit důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování, a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení i z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodněnírozhodnutí. Do hodnocení důkazů soudem I. stupně může odvolací soud zasahovat pouze tehdy, jestliže by se nejednalo o řádné a úplné hodnocení, případně toto bylo v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. IV. K přezkoumání procesních podmínek a důvodnosti podaných odvolání Předně je třeba konstatovat, že v této trestní věci Vrchní soud v Olomouci rozhodoval již podruhé, neboť z podnětu odvolání obou obžalovaných usnesením ze dne 31.3.2016, č.j. 3 To 32/2016-619, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21.12.2015, č.j. 28 T 6/2015-557, jímž byli obžalovaní také uznáni vinnými. Tímto rozsudkem bylo jednání obžalovaných pod bodem 1) až 3) posouzeno jako samostatné vícenásobné trestné činy, kvalifikované jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1 tr.zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku v případě skutku pod bodem 4) pak v kvalifikované skutkové podstatě s ohledem na znak opětovnosti. Obžalovanému Š. K. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, obžalovanému R. W. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Odvolací soud v tomto kasačním rozhodnutí podrobně konstatoval nedostatky důkazního řízení provedeného před soudem I. stupně ve vztahu k identifikaci obžalovaných jako pachatelů trestného jednání pod body 1) až 3), zejména vzhledem k absenci provedení podstatného důkazu, a to protokolu o rekognici poznávající osoby poškozeného J. Š. a současně neprovedení dalších důkazů, které o pachatelství obžalovaných mohly svědčit. Nevyjasněna také zůstala okolnost konkretizace předmětu zbraně, kterou měli pachatelé při útoku použít. Nalézací soud současně upozornil na nedostatky v hodnocení průběhu samotných útoků vůči poškozeným v bezprostřední časové návaznosti a nezbytnost charakter takového skutkové jednání zohlednit i v hmotněprávních závěrech. V návaznosti na tyto nedostatky pak poukázal na chybějící hodnotící činnosti nalézacího soudu právě ve vztahu k identitě pachatelů trestné činnosti a na formální nedostatky v popisu skutku. Ve vztahu k bodu 4) odvolací soud poukázal na nedostatky v nezbytném rozsahu provedeného dokazování, zejména při neprovedení a nezohlednění videozáznamu, jenž dokumentoval ostatní průběh jednání všech osob přítomných na místě činu i samotný fyzický konflikt. Za takové situace pak zavázal nalézací soud provedením konkrétních důkazů k důslednému vypořádání se s obhajobou obžalovaných ve vztahu k výroku o vině a ve vztahu k uloženým trestům pak doplnění dokazování o spisy dokumentující podmínky předchozího odsouzení obžalovaných k zohlednění přitěžující okolnosti recidivy u obžalovaného Š. K. Věc z těchto důvodů vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále je třeba zdůraznit, že při opětovném přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, odvolací soud neshledal, že by postup soudu I. stupně, případně orgánů činných v přípravném řízení, vykazoval jakékoliv podstatné vady, jež by měly dopad na správnost skutkových zjištění, zejména pak z hlediska porušení práv obžalovaných na obhajobu. V řízení byla respektována všechna příslušná ustanovení, týkající se zabezpečení jejich práv na obhajobu, za podmínek nutné obhajoby v situaci, když původně nevyužili práva zvolit si obhájce, jim byli obhájci ustanovováni a následně si obžalovaný R. W. zvolil k obhajobě obhájce Mgr. R. F. Obžalovaného Š. K. zastupovala ustanovená obhájkyně Mgr. Monika Zatloukalová. Tito obhájci v průběhu řízení měli možnost, a také se pravidelně zúčastňovali všech úkonů přípravného řízení i řízení před nalézacím soudem, resp. i soudem odvolacím. Z hlediska dalšího postupu byla dodržena všechna jednotlivá ustanovení, jejichž účelem je zabezpečení práv obžalovaných jak z hlediska samotných formálních podmínek k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, tak i z hlediska toho, že obžaloba byla podána pro skutek, který byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, a byla takto zachována i zásada totožnosti skutku. Obžalovaní ve svém opravném prostředku žádné formální nesprávnosti průběhu řízení ani nenamítali. Lze tedy konstatovat, že odvolacím soudem nebylo zjištěno žádné porušení procesních pravidel důkazního řízení, včetně práv na obhajobu obžalovaných, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, a neshledal žádné závažné vady řízení, a proto ani podmínky pro postup dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V podstatné míře v samotném důkazním řízení provedeném před soudem I. stupně nebylo možno shledat zásadních formálních ani faktických nesprávností. Přestože nalézací soud obsáhlým způsobem doplnil dokazování v nové fázi hlavního líčení na základě pokynů Vrchního soudu v Olomouci, ve vztahu k významné části nařízeného dokazování, tyto pokyny dostatečně nerespektoval a závazné právní názory soudu I. stupně ve svém rozhodnutí úplně nezohlednil. Především je třeba konstatovat absenci provedení obsahu protokolu o provedené rekognici svědkem J. Š. dne 17.2.2015 jako neodkladného a neopakovatelného úkonu (viz protokoly o provedené rekognici a připojená fotodokumentace na straně 231 až 246 spisu). Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu I. stupně, že obsah těchto protokolů nebylo možno provést pro nesouhlas obžalovaných s tímto postupem ve smyslu § 211 odst. 1 tr.ř. a samotný přístup poškozeného k obsahu své svědecké povinnosti v řízení před soudem. Nalézací soud měl možnost a povinnost provést obsah těchto výpovědí v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. b) tr.ř. Jednalo se totiž o úkon splňující všechny formální podmínky neopakovatelného a neodkladného úkonu ve smyslu § 158 tr.ř. Provedené rekognice bezezbytku splňovaly i všechny zákonné podmínky ve smyslu § 104b tr.ř. Za takové situace odvolací soud s ohledem na další obsah důkazního řízení provedeného nalézacím soudem i jeho hodnotící závěry ve vztahu ke ztotožnění obžalovaných jako pachatelů trestné činnosti pod body 1) až 3) napadeného rozsudku shledal zákonné podmínky pro doplnění dokazování, provedením přečtení těchto protokolů ve veřejném zasedání. Samotné vyjádření svědka poznávající osoby má obecně charakter svědecké výpovědi. Z obsahu uvedených protokolů je pak zřejmé, že obžalovaný před započetím rekognice popsal samotné trestné jednání, jehož se měli pachatelé dopustit, i jejich vzhled s tím, že osoba, která jej napadla, byla hubenější postavy, o výšce asi 170 cm, krátce střižených černých vlasů, ve věku 25 až 27 let, bez významnějších markantů. Tento muž měl teleskopický obušek, na sobě oblečenou šusťákovou bundu. Při poznávacím procesu celkem z celkem čtyř osob v souladu s ustanovením § 104b odst. 3 tr.ř. pak opakovaně poškozený označil jako útočící osobu proti němu právě obžalovaného R. W. Ten na fotografiích, které jsou součástí protokolu o rekognici, pak splňuje základní podmínky popisu jeho vzhledu a postavy dle poškozeného. Naopak v případě další provedené rekognice za účasti obžalovaného Š. K. mezi dalšími celkem čtyřmi osobami svědek tohoto obžalovaného nepoznal. Ke konkrétním námitkám obhájce obžalovaného W. k výsledkům rekognice je třeba především zdůraznit nesprávnost jeho tvrzení o nezbytnosti provedení poznávacího procesu mezi větším množství osob, když zákon stanoví nejméně další 3 osoby. Zcela nesprávné je pak tvrzení o nedostatečném průběhu rekognice. V jejím průběhu svědek obžalované konkrétně nejmenoval, a jestliže tak vypovídal následně, je třeba připomenout roli tohoto svědka jako poškozeného, jenž v řízení, včetně části před zahájením trestního stíhání, vystupoval v roli oběti trestné činnosti a měl tedy i právo seznamovat se se skutečnostmi významnými pro uplatnění jeho práv. K tomu znalost jmen podezřelých a obviněných osob nepochybně náleží. Zcela nepravdivé je tvrzení, že obžalovaného R. W. při opakované rekognici v jiném postavení, sloužící k objektivizaci takového důkazu, již nepoznal. Skutečnost, že naopak neoznačil obžalovaného Š. K. jako dalšího z útočících osob, nezpochybňuje věrohodnost svědka ani výsledky rekognice a závěr o souběžném pachatelství obou obžalovaných. Z popisu trestného jednání je totiž zřejmá dynamika útoku pachatelů a to, že uvedený poškozený se především soustředil jen na konkrétního útočníka, jenž jej napadl. Za takové situace podle názoru odvolacího soudu byl obsahem tohoto poznávacího řízení potvrzen komplexní hodnotící závěr soudu I. stupně, obsažený v odůvodněnínapadeného rozsudku o identitě obžalovaných jako pachatelů útoků vůči poškozeným uvedeným v bodech 1) až 3). Účast obžalovaných na těchto útocích nevyplývá jen ze závěrů uvedené rekognice, ale i z dílčích výpovědí samotných poškozených, byť tito, zejména s ohledem na odstup času, nebyli schopni s veškerou jistotou obžalované určit. Je to také zřejmé z toho, že obžalovaní se jednoznačně na takřka stejném místě dne 13.5.2014 v kritické odpoledne a ve večerních hodinách zdržovali. Jejich chování bylo i vůči dalším osobám značně agresivní, odpovídající i jejich jiným přestupkovým a trestním jednáním a nasvědčující tomu, že byli aktuálně pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Byli značně verbálně i brachiálně agresivní a zcela bezdůvodně napadli M. R. kolem 15:00 hod., když se domáhali koupě drog. Při zásahu policie obžalovaný Š. K. v 15:25 hod. vykázal při dechové zkoušce 1.58 promile alkoholu v krvi (srov. doklady z přestupkového řízení dle připojeného spisu Komise pro projednání přestupků Statutárního města Olomouce, sp.zn. SMOL/145019/2015/OSC/PREST/Jur). Pak krátce po napadení poškozených pod body 1) až 3) zhruba po 19:00 hod. obžalovaný Š. K. za přítomnosti R. W. napadl i svědka Mgr. M. Z. Z obsahu výpovědi svědků Z., Č. a M. je zřejmé, že obžalovaný Š. K. v kritické chvíli disponoval teleskopickým obuškem a na jeho těle a oblečení byly aktuální známky po předchozím konfliktu, včetně krevních stop, a vykazoval značné známky agresivity. Souhrnně lze tedy dovodit, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že to byli právě obžalovaní, kteří zaútočili na poškozené způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Nejdříve společně napadli poškozeného Z. Ž. opakovanými údery železnou tyčí či teleskopickým obuškem a v situaci, kdy po volání poškozeného o pomoc z garáže vyběhli další zde pobývající bezdomovci, pokračovali bezprostředně ve společném útoku tak, že Š. K. fyzicky napadl J. P. a R. W. J. Š. opětovně předměty mající charakter zbraně, tedy kovovou tyčí, případně teleskopickým obuškem, údery, které směřovaly na hlavu poškozených. Způsobili jim přes jejich obranu takto větší množství poranění, podrobně popsaných v popisu skutku, a jen náhodou, nezávisle na vůli obžalovaných, těmito razantními útoky nezpůsobili poškozeným zranění mnohem závažnější, vykazující charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, například ve formě poškození důležitého orgánu, zmrzačení, delší dobu trvající poruchu zdraví apod. Další nesprávnost odvolací soud shledal v postupu nalézacího soudu, jenž přes pokyn nadřízeného soudu nedoplnil dokazování obsahem obrazového záznamu (videozáznamu), jenž dokumentoval průběh jednání a chování obžalovaných i samotného poškozeného a dalších osob uvnitř herny hotelu C., a pak následně samotné dění před hernou a konkrétní průběh fyzického středu obou obžalovaných a poškozeného L. V. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr.ř. pak tento nedostatek napravil a zprocesnil samotný obsah uvedeného videozáznamu tak, aby v souladu s ustanovením § 220 odst. 2 tr.ř. z tohoto důkazu při rozhodování o vině mohlo být v trestním řízení vycházeno. Z obsahu obrazového záznamu (bez zvukové stopy) je ovšem zřejmé, že počátek konfliktu skutečně podnítil poškozený L. V. Obžalovaní, kteří hráli na výherních automatech, byli ovšem k násilnému střetu velmi vstřícní, což vyplývá jak z jejich zaznamenaného chování, gest a mimiky, tak z dalšího jednání, kdy s poškozeným vyšli před hernu, jakož i z dalšího průběhu konfliktu. Při něm z verbální roztržky v návaznosti na požadavek poškozeného na vydání peněz došlo k prvotnímu fyzickému napadení úderem do obličeje poškozeného ze strany obžalovaného Š. K. Teprve poté poškozený kolem sebe začal točit zámkem od kola na lanku, kterým disponoval již ve chvíli, kdy odcházel z herny společně s obžalovanými. Samotný další podstatný průběh konfliktu a vznik zranění je významným způsobem dokumentován obrazovaným záznamem. Je jím zcela vyvrácena obhajoba obžalovaných, že z jejich strany se jednalo pouze o obranné jednání. Naopak je zcela zřejmé, že společně vůči poškozenému zaútočili a po jeho sražení na zem jej dále kopali a bili a útočili vůči němu i zámkem od kola, který mu vytrhli. Poškozenému způsobili závažná poranění zejména v oblasti hlavy tak, jak je vzal za prokázané soud I. stupně a jak vyplývají z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Kromě jednotlivých správně popsaných tržně zhmožděných ran v oblasti obličeje, zlomeniny nosních kůstek i v týlní krajině, obžalovaný utrpěl otřes mozku i zhmoždění levé boční stěny hrudníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně v tom směru, že jednáním obžalovaných byl poškozen i zrak poškozeného na levém oku (představující poškození důležitého orgánu, případně podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí), byť s ohledem na zákaz reformace in peius takové jednání ve všech důsledcích již nemohlo být posouzeno jako dokonaný trestný čin těžké újmy na zdraví, s ohledem na nedostatečný skutkový popis a nesprávné závěry nalézacího soudu v prvním vyneseném odsuzujícím rozsudku a absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných. I v tomto případě je ovšem zcela zřejmé, že s ohledem na intenzitu a způsob vedení společného útoku a lokality, kam obžalovaní své násilné jednání směřovali, zejména do oblasti hlavy a obličeje, mohli velmi reálně přivodit poškozenému mnohem závažnější poranění vykazující zákonné znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e), písm. i) tr.zákoníku, zejména poranění hlavy s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou do měkkých plen mozkových, zhmoždění mozku apod. Odvolací soud ve shodě s výtkami, které směřoval proti předchozímu rozhodnutí soudu I. stupně v této věci, nalezl také další dílčí nedostatky v popisu podstatných skutkových okolností, jež soud I. stupně ve svém novém rozhodnutí nenapravil tak, aby skutkový výrok rozsudku byl dostatečně srozumitelný, ovšem stručný a obsahující všechny podstatné znaky, z nichž vyplývají hmotněprávní závěry. Jednalo se zejména o formální nepřesnosti v rozsahu a způsobu poranění jednotlivých poškození, nadbytečné uvádění popisu jednání, která se samotným trestným skutkem nesouvisela, případně rozčleněním skutků pod bodem 1) až 3), shodně jako v obžalobě, jako samostatných trestních jednání. Z obsahu prokázaného jednání obou obžalovaných v těchto bodech je ovšem zřejmé, že se jednalo o jedno souhrnné trestněprávní jednání obou obžalovaných vůči více poškozeným, a nikoliv o samostatné trestné činy, jak to nalézací soud vyhodnotil v prvotním zrušeném rozsudku. Nemělo ani charakter pokračující trestné činnosti ve formě samostatných dílčích útoků dle § 116 tr.zákoníku. Bylo prokázáno, že obžalovaní nejdříve společně fyzicky napadli poškozeného Z. Ž. a ve chvíli, kdy mu na jeho volání o pomoc přispěchali poškození J. P. a J. Š., ihned kontinuálně v návaznosti na páchané násilí obrátili svůj násilný útok vůči nim. Takové jednání v celkovém souhrnu je nutno považovat za spolupachatelství při útoku obou obžalovaných na všechny tři poškozené ve smyslu § 23 tr.zákoníku, byť jednání (původně vymezené ve skutcích 2/ a 3/ koncipované jako samostatné útoky) spočívalo aktuálně v útocích obou obžalovaných proti jednotlivým napadeným. Především nedošlo k faktickému ukončení trestného jednání obžalovaných vůči prvnímu napadenému, ale jen k jeho rozdělení a posunu vůči dalším subjektům. To také vedlo odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku a nápravě těchto nedostatků v návaznosti na doplněná skutková zjištění z důkazů, které byly před odvolacím soudem nově provedeny, ve spojení s důkazy vyhodnocenými soudem I. stupně. Ten v podstatné míře správně hodnotil provedené důkazy, zejména části stručných výpovědí obžalovaných, výpovědí jednotlivých svědků, znalecké posudky i listinné důkazy jednotlivě i navzájem, a odvolací soud měl možnost při dodržení zákonných podmínek ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. ve věci nově rozhodnout. V tomto novém rozsudku pak částečně překoncipoval původní žalované skutky pod body 1) až 3) napadeného rozsudku, především jejich označením tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o jediné společné trestněprávní jednání, s úpravou formálních a faktických nedostatků, správného označení zjištěných tržnězhmoždněných ran u jednotlivých poškozených, vymezením skutečnosti, že k útokům vůči poškozeným J. P. a J. Š. došlo v bezprostřední návaznosti na útok vůči poškozenému Z. Ž., a také jasnějším vymezením závěru k předmětům, jimiž obžalovaní vůči poškozeným útočili. Oproti neurčitému vyjádření nalézacího soudu, že útok provedli blíže neurčeným předmětem, odvolací soud v návaznosti na komplexní obsah skutkových závěrů nalézacího soudu v odůvodněnínapadeného rozsudku a nově provedenou výpověď poškozeného J. Š. upřesnil tyto zbraně jako teleskopický obušek či kovovou tyč. Současně odvolací soud ovšem ponechal samotnou strukturu popisu skutku tak, aby byla zřejmá provázanost konkrétního jednání obžalovaných, pro které vůči nim bylo zahájeno trestní stíhání a byla podána obžaloba, byť bylo možno samotnou strukturu popisu skutku popsat mnohem zhuštěnější a stručnější formou. Odvolací soud se neztotožnil s obsahem dílčích námitek obžalovaných stran nesprávného popisu rozsahu zranění, které byly obžalovaným jednotlivým poškozeným způsobeny, a v souvislosti s tím i množstvím útoků, které obžalovaní vedli. V tomto směru je třeba poukázat zejména na dílčí obsah výpovědí jednotlivých svědků a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictvím, v návaznosti na zjištěná zranění, která byla znaleckým posudkem v případě poškozených prokázána. Současně je třeba konstatovat, že dílčí polemika obžalovaných s možností, že některá zranění se prolínala s možným dřívějším zraněním poškozených, nebyla pro samotný závěr o vině obžalovaných významná. Bylo totiž zcela prokázáno, že obžalovaní vedli opakovaně útoky teleskopickým kovovým obuškem, případně kovovou tyčí, velmi razantním způsobem, směřujícím na hlavu těchto poškozených, přičemž ze samotného způsobu tohoto útoku, intenzity, je zcela zřejmé, že takto mohli způsobit všem poškozeným mnohem závažnější poranění, zejména krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových, zhmoždění mozku apod. To, že takové následky poškozeným nepřivodili, bylo jen důsledkem náhody a obranných reakcí poškozených. Je tedy zcela zřejmé, že se dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví všech tří poškozených. Takové jednání spáchali úmyslně s vědomím, že následek ve formě vážné poruchy zdraví poškozených, nejméně způsobením poškození důležitého orgánu či delší dobu trvající poruchy zdraví, může nastat a pro případ, že nastane, s tím byli jednoznačně srozuměni. Obžalovaní se také současně dopustili hrubého, násilného, opakovaného napadení jiných osob na místě veřejnosti přístupném tak, jak to vyložil odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci na straně 16 usnesení, č.j. 3 To 32/2016-619. Z těchto důvodů pak uvedené jednání odvolacím soudem nově označené č. 1 bylo kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) napadeného rozsudku, resp. bodu 2) rozsudku soudu odvolacího, s ohledem na dílčí koncepční nesprávnosti popisu skutku a nutnost úpravy skutkových zjištění, odvolací soud nově skutek ve svém rozhodnutí vymezil a vypustil tak současně část jednání poškozeného, jež nebylo provedeným dokazováním potvrzeno, tedy že zámek na jízdní kolo vytáhl z kapsy, neboť je zřejmé, že tento zámek si již předtím, než vstoupil do herny, s sebou vzal a při odchodu z herny společně s obžalovanými, v situaci, kdy se schylovalo k možnosti vzniku násilného konfliktu, jej již držel v ruce. To jednoznačně vyplývá z obrazového záznamu provedeného před odvolacím soudem. Z toho také vyplývá dynamický děj podstatné části samotného násilného konfliktu, který v podstatné míře koresponduje se závěry soudu nalézacího v tom směru, že to byl právě jeden z obžalovaných, který první započal v násilném jednání. Současně pak v souvislosti s obranným jednáním L. V. bylo bezpečně prokázáno společné jednání obžalovaných, když poškozeného nejdříve povalili na zem a společně jej pak zde kopali a bili rukama do hlavy, a to velmi razantním způsobem, jenž vyplývá mj. i ze samotných následků na hlavě a těle poškozeného, které jsou dokumentovány obsahem zdravotních zpráv a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Odvolací soud pak při popisu skutku přesněji formuloval samotný typ zjištěných poranění poškozeného a vypustil nadbytečnou část o chování obou obžalovaných po spáchaném skutku. V souladu se závěry soudu I. stupně pak v návaznosti na dokazování, které bylo před ním provedeno, dospěl k závěru, že i toto společné jednání obžalovaných s ohledem na intenzitu útoku, úderů a kopů, které obžalovaní směřovali zejména do hlavy poškozeného, si museli být vědomi, že takovým jednáním mu mohou způsobit mnohem závažnější zranění, zejména pak poškození mozku, krvácení do vnitřní části hlavy apod. I v tomto případě se obžalovaní dopustili jednání na místě veřejnosti přístupném (s ohledem na přítomnost dalších osob takové jednání by mohlo být kvalifikováno i jako spáchané na veřejnosti), přičemž se útoku dopustili opětovně poté, co spáchali skutek pod bodem 1). Odvolací soud se neztotožnil s obsahem dílčích odvolacích námitek obžalovaných ve vztahu k posouzení jejich viny tímto trestním jednáním. Je sice zcela zřejmé, že poškozený L. V. jeho syn i další svědek M. M. v kritické době byli podnapilí, což také v případě poškozeného vedlo k nadbytečnému vyhrocení předchozí konfliktní situace o marginální částku 70 Kč a jeho neústupnosti v přesvědčení, že tyto peníze by mu obžalovaní měli vydat. Na druhé straně si poškozený zjevně byl vědom, že tento jeho požadavek v návaznosti na předchozí agresivní způsob vystupování obžalovaných se může vyhrotit až v násilný střet. Zjevně proto si také do herny s sebou vzal na obranu zámek na kolo na lanku. Na druhé straně z obsahu obrazového záznamu je zcela zřejmé, že poškozený nezapříčinil samotný fyzický střet a nebyl jeho iniciátorem. Oba obžalovaní zcela dobrovolně vyšli z herny a bezprostředně poté napadení poškozeného zahájili úderem do tváře poškozeného. Proto následný útok ve chvíli, kdy se poškozený vůči nim bránil, není možno považovat za součást oprávněné obrany, ale skutečný útok dvou osob vůči jedné, a to v situaci, kdy zjevně starší podnapilý muž již ležel na zemi a oba obžalovaní společně jej nemohoucího zde brutálně kopali a bili rukama do hlavy. Přestože samotné následky na zdraví poškozeného nebyly tak závažné, aby naplňovaly podmínky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr.zákoníku (jak je výše zmíněno, v současné fázi trestního řízení nebylo možno obžalovaným klást za vinu poškození zraku u poškozeného), jejich jednání nebylo možno kvalifikovat jen jako prosté ublížení na zdraví. Obžalovaní s ohledem na charakter útoku naplnili zákonné znaky pokusu k závažnějšímu trestnému činu, jehož následky jen díky náhodě nenastaly. Skutek spáchali v úmyslu nepřímém dle § 15 odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť si byli vědomi, že zdravotní následky ve formě těžké újmy na zdraví mohli poškozenému takovým způsobem vzniknout, byť k dokonání, tedy vzniku takového následku, nedošlo. Jednání obou obžalovaných proto bylo ve shodě s rozhodnutím soudu I. stupně pak opět kvalifikováno jako pokus zvlášť těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1 písm. g) tr.zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, kterého se dopustili obžalovaní i v tomto případě ve formě spolupachatelství dle § 23 tr.zákoníku. S ohledem na nový výrok o vině obžalovaných odvolací soud musel sám opětovně rozhodnout a zvážit všechny konkrétní i zákonné podmínky pro ukládání adekvátního druhu a výše trestu ve smyslu § 37 až § 39 tr.zákoníku. Odvolací soud vycházel ze skutečností, které byly zjištěny k osobám obou obžalovaných, jejich osobním poměrům i podstatě povahy a závažnosti trestných činů, pro které jim bylo nutno ukládat tresty tak, jak to nalézací soud rozvedl v odůvodněnísvého rozhodnutí, k nimž přistoupily další skutečnosti zjištěné z připojených spisů a přestupkových jednání, kterých se oba obžalovaní v minulosti dopustili, a dalšího doplněného dokazování. Především bylo zjištěno, že obžalovanému Š. K. bylo nutno ve shodě se zákonnými podmínkami § 43 odst. 2 tr.zákoníku uložit souhrnný trest za spáchaný sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem vydaným Okresním soudem v Olomouci dne 25.11.2015, č.j. 6 T 167/2015-43, jenž byl doručen obžalovanému 29.11.2015. Tohoto skutku se dopustil dne 10.10.2015, tedy předtím, než byl poprvé soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek v této trestní věci dne 21.12.2015 Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 28 T 6/2015-557. Uvedeným trestním příkazem byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále bylo zjištěno, že obžalovaný v průběhu trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, dne 13.4.2016 spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.12.2016, č.j. 6 T 142/2016-311, za ten mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. V současné době se obžalovaný nachází ve výkonu toho trestu ve Věznici Kuřim. Ve vztahu k tomuto odsouzení ovšem nebyly naplněny podmínky § 43 odst. 2 tr.zákoníku pro uložení trestu souhrnného, neboť se uvedeného skutku nedopustil před dnem 1. vyhlášení odsuzujícího rozsudku v této trestní věci. V uvedeném trestním řízení byl obžalovaný vzat do vazby pro nebezpečí, že by pokračoval v trestné činnosti dle § 67 písm. c) tr.ř. Z obsahu jednotlivých důkazů v této trestní věci, včetně vyjádření samotného obžalovaného a dalších důkazů, je zřejmé, že obžalovaný dlouhodobě a v podstatě značně intenzivně užíval pervitin. Nikde dlouhodobě nepracoval. Je otcem tří dětí, žije způsobem, který takovému závazku a nezbytné starostlivosti o rodinu neodpovídá. Podle své vlastní obhajoby se pak měl fakticky trestného jednání dopustit v návaznosti na obchod s drogami. Uvedené skutečnosti pak odvolací soud zohlednil i při úvahách o výši ukládaného trestu obžalovaného v návaznosti na jeho tvrzení o osobních a rodinných poměrech, včetně zdravotních poměrů jeho rodinných příslušníků. Není totiž z ničeho zřejmé, že by výkonem trestu odnětí svobody rodina obžalovaného přišla o živitele a osobu, která by se rodinnému životu intenzivně věnovala. To vyplývá totiž i z dalšího dlouhodobého chování obžalovaného, dokumentovaného jeho přestupkovým jednáním i trestními spisy, z nichž je zřejmé, že obžalovaný byl v minulosti již mnohokrát soudně trestán. Již v roce 2003 byl poprvé odsouzen jako mladistvý a poté opakovaně pro krádeže, ale i závažnější trestný čin loupeže, jak vyplývá také z obsahu opisu rejstříku trestu na č.l. 755 spisu. Z připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 8 Tm 7/2004, v němž byl obžalovaný jako mladistvý odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců za trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, pak odvolací soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 13.3.2006 bylo rozhodnuto o nezahlazení tohoto odsouzení, s ohledem na negativní chování obžalovaného ve výkonu trestu dle § 35 odst. 2 zák.č. 218/2003 Sb. Odvolací soud současně zvážil i konkrétní okolnosti případu, zejména jistý podíl na vyhrocení konfliktu ze strany poškozeného pod bodem 2), a skutečnost, že se u obžalovaných jednalo o pokus nejzávažnějších z trestných činů. Přihlédl také k podstatě omezené možnosti jeho resocializace, vycházející z obsahu jeho psychologického hodnocení i dosavadního způsobu života a kriminálního vývoje. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že trest odnětí svobody vyměřený obžalovanému Š. K. v trestní sazbě dle § 145 odst. 2 tr.zákoníku v rozmezí do 5 do 12 let ukládaný jako souhrnný v trvání 7 let, tedy ve spodní čtvrtině zákonné trestní sazby, nelze považovat za nepřiměřený, ale naopak za zcela adekvátní povaze a závažnosti jeho několika trestních jednání a dosavadnímu způsobu života, na nějž předchozí, ať již výchovně uložené tresty, či krátkodobé nepodmíněné tresty, neměly žádný zásadní převýchovný vliv. Z těchto důvodů odvolací soud obžalovanému v novém rozhodnutí vyměřil trest shodný jako soud I. stupně v trvání 7 let a v souladu se zákonnými podmínkami § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku obžalovaného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Obžalovanému R. W. bylo nutno uložit také souhrnný trest, a to ve vztahu ke sbíhající se trestné činnosti, přečinům výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr.zákoníku a ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku, jichž se dopustil dne 8.8.2015 a za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců trestním příkazem vydaným Okresním soudem v Olomouci dne 14.9.2016 pod č.j. 9 T 138/2016-195, jenž byl obžalovanému doručen dne 13.10.2016. I v tomto případě je zřejmé, že uvedený skutek spáchal dříve, než byl předchozím citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, v této věci poprvé uznán vinným. Z obsahu rejstříku trestu obžalovaného a připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 5 Tm 9/2013, je zřejmé, že obžalovaný byl v minulosti ještě odsouzen trestním příkazem vydaným dne 4.10.2013 pro provinění krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30.9.2015, č.j. 5 Tm 9/2013-120, pak bylo rozhodnuto podle § 83 odst. 1 tr.zákoníku o ponechání v platnosti podmíněného odsouzení obžalovaného a prodloužení zkušební doby o jeden rok. S ohledem na to, že ze záznamu soudce Okresního soudu v Olomouci (č.l. 163 spisu) vyplynulo, že o osvědčení, případně neosvědčení, obžalovaného nebylo rozhodnuto, platí u něj domněnka ve smyslu § 83 odst. 3 tr.zákoníku. K tomuto odsouzení jako k přitěžující okolnosti a recidivě odvolací soud nepřihlížel. Obžalovaný podle svého vyjádření doposud od své dospělosti pracoval jen jedenkrát po dobu několika dnů. Prostředky k obživě si opatřoval ze sociálních dávek a od své matky. Dle neověřeného tvrzení má žít s družkou, s níž očekává narození dítěte. Z obsahu jednotlivých informací k dosavadnímu života obžalovaného a dosavadních skutků, kterých se dopustil, je zřejmé, že dlouhodobě neprojevuje zájem o standardní způsob života, skutečně vážné nalezení řádné obživy. Současně opakovaně páchá závažnou násilnou trestnou činnost. Předpodklady jeho resocializace jsou omezené. Na druhé straně bylo zohledněno, že obžalovaný je teprve 22 letý a skutků se dopustil jako devatenáctiletý, tedy ve věku blízkém věku mladistvého. V případě skutku pod bodem 2), stejně jako u obžalovaného Š. K., bylo nutno zohlednit konkrétní okolnosti případu a podmínky, za nichž ke konfliktu došlo, i částečnou spoluúčast na vyhrocení konfliktu ze strany samotného poškozeného. Ze všech výše uvedených důvodů pak trest, jenž byl vyměřen obžalovanému R. W. rozsudkem soudu I. stupně mírně nad spodní hranici zákonné trestní sazby dle § 145 odst. 2 tr.zákoníku v trvání 5 a půl roku jako trest souhrnný dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku za všechny ve výroku uvedené trestné činy, je nutno považovat za zcela adekvátní, odpovídající všem zákonným předpokladům i konkrétním okolnostem případu a závažnosti a povaze jeho jednání, jakož i jeho osobě a samotnému přístupu obžalovaného k trestnímu řízení. Z těchto důvodů odvolací soud zvolil stejný druh a výměru trestu jako v napadeném rozsudku a obžalovaného pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. S ohledem na to, že oběma obžalovaným byly uloženy tresty souhrnné v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr.zákoníku, bylo nutno zrušit výroky o trestech, které těmto obžalovaným byly uloženy jednotlivými trestními příkazy, k nimž se podmínky ukládaného souhrnného trestu vztahují. V tomto směru bylo shledáno hmotněprávní pochybení soudu I. stupně, jenž zrušil komplexně výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2016, č.j. 9 T 138/2016-195, aniž zohlednil skutečnost, že tímto trestním příkazem byl odsouzen kromě obžalovaného R. W. i J. D. To by při striktním výkladu tohoto výroku znamenalo, že zrušil i odsuzující výrok ve vztahu k tomuto dalšímu odsouzenému. Z těchto důvodů odvolací soud ve svém novém rozhodnutí uvedený nedostatek napravil formulací o zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkazu jen ohledně obžalovaného R. W. Pokud se jedná o adhezní výroky, obžalovaní fakticky do těchto své opravné prostředky nesměřovali. Odvolací soud proto uvedené výroky přezkoumal jen v návaznosti na ustanovení § 254 odst. 2, odst. 3 tr.ř. a dospěl k závěru, že tato část rozhodnutí soudu I. stupně a řízení, které mu předcházelo, není postižena žádnou závažnou vadou, krom drobného písařského nedopatření ve výroku o odkázání poškozeného Z. Ž. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, když ve vyhotoveném rozsudku a jeho opisech oproti zvukovému záznamu o vyhlášení výroku rozsudku je uveden chybný výraz, že se poškozený „dokazuje“, a nikoliv „odkazuje“. Tato nesprávnost pak byla rozhodnutím odvolacího soudu napravena. Pokud se jedná o samotnou podstatu rozhodnutí, jímž byl obžalovaný Š. K. dle § 221 odst. 1 tr.ř. zavázán k náhradě škody vzniklé Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR v souvislosti s náklady vynaloženými na úhradu zdravotních nákladů souvisejících s ošetřením poškozeného J. P., je třeba konstatovat, že zdravotní pojišťovna se řádně a včas připojila s těmito náklady, které byly řádným a dostatečným způsobem doloženy. Vznik uvedených nákladů je v příčinné souvislosti s trestním jednáním obžalovaného. Byly proto splněny zákonné podmínky ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř. Naopak v případě obecně formulovaného a nedoloženého požadavku poškozeného Z. Ž. na náhradu škody v částce 4.250 Kč za ošetření v nemocnici se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že takový nárok poškozený v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr.ř. nebyl řádně prokázán, a proto nebyl možný jiný postupu než v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr.ř. Závěrem lze tedy konstatovat, že odvolací soud po podrobném přezkoumání napadených výroků rozsudku z podnětu obou obžalovaných dle § 258 odst. 1 písm. b) z důvodů skutkových nejasností a písm. d) tr.ř. z důvodu nesprávnosti hmotněprávního postupu nalézacího soudu napadený rozsudek zrušil a nově podle § 259 odst. 3 tr.ř. obžalované uznal vinnými trestnými činy na základě dílčím způsobem pozměněných skutkových závěrů, se shodnou hmotněprávní kvalifikací jejich trestního jednání, za uložení stejných trestů jako soudem I. stupně. Tento postup, byť se neprojevil v samotných hmotněprávních závěrech ani ve výši uloženého trestu, vycházel z jednotlivých argumentů, jež ve svých odvoláních obžalovaní namítli, a směřoval k nápravě vad, obsahu dokazování a skutkových zjištění. Jednalo se proto o postup ve prospěch obžalovaných a správnosti samotného napadeného soudního rozhodnutí.

Rubrum