2 A 19/2024 –36

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobkyně: X, narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2024, č. j. MV–43239–4/SO–2024 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2024, č. j. MV–43239–4/SO–2024 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Štěpána Svátka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2024, č. j.: MV–43239–4/SO–2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 18. 1. 2023, č. j.: OAM–35336–20/ZM–2023, kterým byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že je napadené rozhodnutí zcela nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nemůže být sankcionována za výkon práva podat žádost o zaměstnaneckou kartu na území ve smyslu § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jak jí explicitně umožňuje § 42g odst. 5 téhož zákona. Žalovaná záměrně desinterpretovala klíčovou pasáž z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců ohledně zavedení kvót, jež se mají vztahovat toliko na cizince žádající ze zahraničí o vstup na území. Vůči cizincům již na území pobývajícím za jinými (neekonomickými) účely, kteří chtějí účel pobytu změnit na výdělečný, není nutné kvóty uplatňovat. Je v hrubém rozporu s § 53 odst. 3 správního řádu dojít k závěru, že se žalobkyně dopustila obcházení zákona v případě prvotní žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia. Žalobkyni není známo, co se rozumí pojmem „nenaplnění deklarovaného účelu pobytu“, když ho zákon o pobytu cizinců nedefinuje, přičemž se účastnila jazykového kurzu a řádně plnila docházku. Žalobkyně upozornila na případy žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty občanů Vietnamu podaných v zemích schengenského prostoru a v třetích zemích, které byly promptně schvalovány, ač by v souvislosti s nimi mohly být kvóty uplatněny. Žádostem zcela podobným nynější žádosti žalobkyně bylo prvostupňovým orgánem vyhovováno do konce dubna 2023. Ze spisového materiálu ani z provedeného dokazování nevyplývá nic, z čeho by se dalo dovodit naplnění skutkové podstaty § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j.: 1 Azs 2/2019–54, představuje usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 toliko interní rozhodnutí bez povahy obecné právní normy, kdy se jedná o stanovisko ukládající úkoly členům vlády. Pouze zřetelný zájem na bezpečnosti státu by mohl ospravedlnit aplikaci § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ovšem žalobkyně nemůže nijak ohrozit bezpečnost či veřejný pořádek České republiky. Žalobkyně má volný přístup na trh práce vzhledem k § 98 písm. j) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), v rámci studia si také brigádně přivydělávala. Postup správních orgánů je v rozporu s § 2 odst. 1, odst. 2, odst. 4 a § 7 odst. 1 správního řádu, došlo k nepřípustné diskriminaci na základě národnostního původu a nebyly zohledněny dopady do soukromého a rodinného života žalobkyně.

III. Vyjádření žalované

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila, když plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia nebylo konstatováno, že pobyt žalobkyně není v zájmu České republiky. Stanoví–li se však kvóty pro ekonomickou migraci pro určitou zemi, nelze ignorovat úmysl zákonodárce omezit příliv nekvalifikovaných pracovníků a akceptovat postup žalobkyně, která krátce po příjezdu podá žádost o změnu účelu pobytu. U žádosti o vydání zaměstnanecké karty zákon o pobytu cizinců nepředpokládá posuzování přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022–34, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 4. 3. 2024, č. j. 60 A 12/2023–40, ve kterých se nespatřuje diskriminace, nastaví–li stát kvóty pro občany určitého státu oproti jiným, stejně tak, upraví–li odlišně právo žádat o určitý typ pobytového oprávnění osobám disponujícím určitou kvalifikací. Žalobu navrhla žalovaná zamítnout.

IV. Obsah spisového materiálu

4. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 18. 5. 2023 podala žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu v § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Mělo se jednat o zaměstnání na pozici pomocného pracovníka obchodního provozu u zaměstnavatele Quoc Toan Tran, IČ: 04168810, sídlem Sluneční náměstí 2568/7, Praha. Pracovní smlouva byla uzavřena dne 12. 5. 2023 s týdenní pracovní dobou 40 hodin.

5. Jak je zřejmé ze zprávy Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, žalobkyně nastoupila do intenzivního kurzu českého jazyka, její docházka dosahovala 85 % a při závěrečné zkoušce v červnu 2023 dosáhla úrovně A2. Dle sdělení děkanátu Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze ze dne 5. 10. 2023 měla žalobkyně podanou přihlášku ke studiu, nevykonala však přijímací řízení, což platí rovněž o přihlášce do bakalářského studia na Fakultu tropů a subtropů.

6. Dne 24. 10. 2023 byla žalobkyně vyrozuměna o možnosti seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž k prvostupňovému orgánu se za tímto účelem nedostavila a k podkladům se nevyjádřila ani písemně.

7. Dne 18. 1. 2023 prvostupňový orgán vydal rozhodnutí, kterým byla žádost zamítnuta a podle kterého se zaměstnanecká karta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 6. 2023, nevydá, neboť pobyt žalobkyně není v zájmu České republiky. Jak je uvedeno v odůvodnění, žalobkyně v České republice pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, které bylo uděleno s platností od 11. 1. 2023 do 31. 8. 2023. Žalobkyně měla absolvovat přípravný jazykový kurz organizovaný Provozně ekonomickou fakultou České zemědělské univerzity v Praze pro budoucí studium ve studijním programu „Ekonomika a management“ na Provozně ekonomické fakultě této vysoké školy. Žalobkyně požádala o vydání zaměstnanecké karty dne 18. 5. 2023. V souvislosti s vládním programem „Klíčový a vědecký personál“ byl definován zájem České republiky na příchodu nových zaměstnanců z Vietnamu pouze v počtu 200 osob ročně na pozice vyžadující vysokou kvalifikaci. Poněvadž žádost o vydání zaměstnanecké karty žalobkyně podala na území České republiky, nedopadají na ni přímo omezení stanovená nařízením vlády č. 220/2019 Sb., nicméně v tomto nařízení se zrcadlí nezájem České republiky na vstupu a pobytu cizinců z některých zemí, má–li být hlavním účelem pobytu výdělečná činnost. K výkonu práce pomocného pracovníka obchodního provozu není třeba vysokoškolského vzdělání, které žalobkyně přišla získat do České republiky a které by bylo předpokladem pro získání zaměstnanecké karty v programu „Klíčový a vědecký personál“ u Zastupitelského úřadu v Hanoji. Není v zájmu České republiky pobyt žalobkyně na jejím území za účelem zaměstnání za situace, kdy se rozhodla původní účel pobytu nenaplnit.

8. Žalobkyně podala dne 2. 2. 2024 odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, doručenému téhož dne. Napadla nezákonnost, když byla sankcionována za výkon práv a oprávněných zájmů, resp. za podání žádosti ve smyslu § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový orgán se podle žalobkyně nezabýval meritem žádosti, jestliže ji zamítl ze zcela jiných důvodů ležících mimo předmět správního řízení. Odvolací námitky se dále překrývají se žalobními body.

9. Dne 22. 4. 2024 vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítla. Žalovaná uvedla, že žalobkyně ještě před ukončením přípravného kurzu dne 18. 5. 2023 podala žádost o vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici vyžadující nízkou kvalifikaci, ačkoli se studiem na vysoké škole hodlala připravovat na budoucí povolání. Pobyt žalobkyně na území na základě zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky, neboť by tím došlo k popření smyslu a účelu omezení pracovní migrace pro občany Vietnamské socialistické republiky.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

10. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

11. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili souhlas účastníci ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s.

12. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že v dané věci nebyly naplněny okolnosti pro aplikaci § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a byl nedostatečně posouzen dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

13. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007–100, však zároveň nelze po správním orgánu (odvolacím) požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v podání (odvolání); plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci dostála, neboť z jejího rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházela, jak o nich uvážila a proč neakceptovala jednotlivé námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

14. Žalovaná se zabývala naplněním neurčitého právního pojmu zájmu České republiky dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Konstatovala, že Česká republika deklarovala skrze nařízení č. 220/2019 Sb. zájem na omezení nekvalifikované ekonomické migrace z Vietnamu. Žalobkyně se tomuto zájmu protivila, protože požádala o zaměstnaneckou kartu na nekvalifikovanou pracovní pozici pomocného kuchaře. Žalovaná své závěry srozumitelně odůvodnila, odkázala na rozhodnou judikaturu a dostatečně podrobně se vypořádala s odvolacími námitkami.

15. Posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně žalovaná v napadeném rozhodnutí neprovedla, což však nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zákon o pobytu cizinců v daném případě posouzení dopadu do soukromého a rodinného života cizince výslovně nevyžaduje. Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušné judikatury plyne, že správní orgány jsou povinny posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případech, kdy to zákon o pobytu cizinců výslovně neukládá, avšak tato povinnost je nedílně spojena s tím, že žalobce v řízení otázku nepřiměřenosti nadnese a rozhodné skutečnosti tvrdí a doloží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019– 39). V posuzované věci soud ze správního spisu nezjistil, že by žalobkyně během správního řízení namítala konkrétní skutkové okolnosti svědčící o nepřiměřenosti dopadu do jejího soukromého a rodinného života a žádné konkrétní skutečnosti netvrdila, natož aby je doložila, ani v žalobě. Napadené rozhodnutí rovněž typově představuje méně závažný zásah do práv jednotlivce než např. rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění či vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 433/2017–29, odst. 18). Soud proto neshledal, že by neprovedení posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

16. Následně se soud zabýval souborem žalobních námitek, které ve své vzájemné souvislosti tvořily stěžejní žalobní námitku nezákonného zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a to proto že pobyt žalobkyně na území nebyl v zájmu České republiky.

17. Podle § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde–li o žádosti o zaměstnaneckou kartu.

18. Podle § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu, je uveden ve sloupci 2 přílohy č. 2 k tomuto nařízení.

19. Podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. v případě zastupitelského úřadu neuvedeného v příloze č. 2 k tomuto nařízení lze žádosti o zaměstnaneckou kartu podávat bez omezení.

20. Podle § 42g odst. 5 věty druhé zákona o pobytu cizinců platí, že v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu.

21. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f).

22. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

23. V posuzované věci je rozhodné, zda správní orgány řádně posoudily důvod nevydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, který spočívá v tom, že „pobyt cizince na území není v zájmu České republiky“.

24. Soud při posuzování této otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 19. 9. 2024, č. j.: 1 Azs 158/2024–37, na který se plně odkazuje v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j.: 5 Azs 149/2024–56, ze dne 27. 11. 2024, č. j.: 10 Azs 172/2024–44 a ze dne 28. 2. 2025, č.j. 4 Azs 149/2024–53. Ve všech případech podobně jako v nyní posuzované věci stěžovatelé pobývali na území na základě dlouhodobého víza za účelem studia a chtěli tento účel změnit na výdělečný.

25. Nejvyšší správní soud v rozsudku, č. j. 1 Azs 158/2024–37, s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010–151, a na důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb. vyložil, že pojem „zájem České republiky“ ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců není výhradně zahraničněpolitický. Připouští se také jiné zájmy, např. na bezpečnosti státu a jeho obyvatel, na získání kvalifikované pracovní síly atd., nicméně zájem státu musí být transparentním způsobem projevený navenek. Podle důvodové zprávy k nařízení vlády č. 220/2019 Sb. jsou kvóty stanovené i s přihlédnutím k bezpečnostním rizikům spojeným s migrací z Vietnamu. Česká republika má ekonomicko–bezpečnostní zájem na tom, aby na její území přicházely z Vietnamu za účelem zaměstnání pouze osoby způsobilé zastávat pracovní pozice vyžadující vysokou kvalifikaci v rámci programu „Klíčový a vědecký personál“. Pokud cizinec v Hanoji nepožádá o zaměstnaneckou kartu v rámci tohoto programu, není jeho žádosti vyhověno pro rozpor se zájmem České republiky dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

26. Nejvyšší správní soud konstatoval, že konstrukce zvolená zákonodárcem vylučuje, aby se ekonomicko–bezpečnostní zájem České republiky promítl do posuzování žádostí podaných přímo z České republiky. Ustanovení § 1 odst. 2 a ve spojení s přílohou č. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. totiž výslovně zavádí kvóty pouze pro žádosti o zaměstnaneckou kartu podané na zastupitelském úřadu v Hanoji, nikoli v České republice, kde toto omezení neplatí. Tento výklad odpovídá smyslu a účelu kvót (zabránění, aby zaměstnaneckou kartu získali žadatelé žádající z Vietnamu, kteří nesplňují potřebný stupeň kvalifikace). Vázanost kvót na žádosti o pobytové oprávnění podané v zahraničí ostatně potvrdil sám zákonodárce v důvodové zprávě k novele z.p.c. provedené zákonem č. 176/2019 Sb., který vládu výslovně zmocnil k přijetí nařízení č. 220/2019 Sb.: „Zavedení kvót je navrhováno pouze vůči cizincům žádajícím ze zahraničí o vstup na území České republiky. Ve vztahu k cizincům, kteří již na území České republiky pobývají za jinými (neekonomickými) účely, a chtějí svůj účel pobytu změnit na výdělečný, není zapotřebí kvóty uplatňovat.“ 27. Soud tedy ve shodě se shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že kvóty stanovené pro žádosti podané na zastupitelském úřadu v Hanoji se na žalobkyni nevztahovaly, neboť žádost o zaměstnaneckou kartu žalobkyně nepodala na zastupitelském úřadu v Hanoji, nýbrž přímo v České republice. Žalovaná tedy zamítla žádost žalobkyně podanou v České republice nezákonně dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců s odkazem na ekonomicko–bezpečnostní zájem České republiky vyjádřený kvótami pro zastupitelský úřad v Hanoji.

28. Jak Nejvyšší správní soud doplnil, zneužití dlouhodobého víza k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza, představuje důvod pro nevydání zaměstnanecké karty dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, o který však žalovaná napadené rozhodnutí neopřela, ani jej detailněji neprokazovala. Případné obcházení zákona v návaznosti na maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadu v Hanoji nelze spojovat s podáním žádosti kdekoli jinde státním příslušníkem Vietnamu. Zákonodárce mohl kvóty pro žádosti o zaměstnaneckou kartu navázat na státní příslušnost, spojil je ovšem se zastupitelským úřadem.

VI. Závěr a náklady řízení

29. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení.

30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s.; žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalované. Náklady vynaložené žalobkyní v daném řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč a náklady právního zastoupení spočívající v odměně za dva úkony právní služby po 3100 Kč, tedy celkem 6200 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu a v náhradě hotových výdajů po 300 Kč za jeden úkon, celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Celková výše nákladů řízení činí částku 9800 Kč.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované IV. Obsah spisového materiálu V. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení