2 A 5/2016 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobců: a) M. Š. b) M. Š. oba bytem P. oba zastoupeni JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou sídlem Na Pláni 3794/2, 466 02 Jablonec nad Nisou proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. S-MHMP 798354/2015/STR, č.j. MHMP 1761427/2015 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního úřadu ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. S-MHMP 798354/2015/STR, č.j. MHMP 1761427/2015 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 17.120 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců JUDr. Jaroslavy Vančurové, advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 20, odboru výstavby a územního rozvoje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 4. 2015 č.j. MCP20 004693/2015/OVUR/Ad, jímž byli žalobci uznáni vinnými z přestupku dle § 178 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „stavební zákon“), jehož se měli dopustit tím, že v období od 20. 5. 2014 až do prosince 2014 užívali změnu stavby domu č.p. X na pozemku parc. č. X v k.ú. H. P., při ulici L., která byla povolena rozhodnutím ze dne 6. 7. 1982 pod č.j. 1579/82, bez kolaudačního rozhodnutí. Za to byla každému z žalobců uložena pokuta po 5.000 Kč a dále byla žalobcům uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Žalobci v žalobě namítali, že až do předmětného řízení jim nebylo vůbec ničeho známo o tom, že by mělo existovat nějaké stavební povolení z roku 1982, které bylo vydáno ohledně předmětného objektu ani ne bezprostředním právním předchůdcům, ale ještě vlastníkovi jim předcházejícímu, které by bylo pravomocné a které by je zavazovalo k určitým povinnostem. Žalobcům nebylo známo, že užíváním objektu cokoli porušují, neměli v tomto smyslu od svých právních předchůdců k dispozici žádné podklady a nepřevzali od nich žádné povinnosti tohoto druhu. Nic takového nebylo v řízení žalobcům ani prokázáno. Žalobci jsou přesvědčeni, že ani jejich právní předchůdci neměli v držení od předchozího vlastníka žádné dokumenty svědčící o existenci stavebního povolení. Jediný subjekt, který měl a má k dispozici doklady ohledně údajně pravomocného stavebního povolení vzhledem k držení archivní dokumentace, je stavební úřad. Přes tuto okolnost stavební úřad nikdy za celou dobu trvání vlastnictví objektu žalobci archivní podklady nepoužil, ačkoliv žalobci s jeho vědomím prováděli v objektu od roku 1994 do roku 2006 stavební úpravy (např. stavební úpravy sklepa, výměnu oken atd.), tyto úpravy stavebnímu úřadu ohlašovali a stavební úřad to akceptoval, i když správně by je musel patrně řešit v rámci změny stavby před jejím dokončením. Dále žalobci namítali, že nebylo prokázáno, že vydané stavební povolení z roku 1982 je pravomocné, že žalobci jednali v dobré víře ohledně stavu objektu a nelze jim klást k tíži v žádném případě zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, jak je u přestupku zákonem vyžadováno. Jestliže z podkladů, které má stavební úřad v držení, vyplývá, že práce dle stavebního povolení měly být dokončeny do 31. 12. 1983, ale kroky ve smyslu úprav měl činit tehdejší vlastník až v roce 1985, je další nezodpovězená otázka, zda stavební povolení v důsledku nezapočetí s prováděním prací do dvou let od vydání rozhodnutí nepozbylo platnosti. Nebyly vysvětleny ani další pochybnosti v souvislosti s vyjádřením obvodního hygienika z 3. 6. 1985 – zda má souvislost se stavbou, protože pokud bylo vyjádření vydáno k ukončení stavební činnosti, je zřejmé, že stavební úřad již tehdy neplnil své povinnosti, nepřikročil ke kolaudaci, vědomě nechal tehdejšího vlastníka užívat objekt neoprávněně – bez řádné kolaudace. Podle žalobců rovněž neexistuje žádný doklad, že stavebníkovi – tehdejšímu vlastníku – byla zaslána ověřená projektová dokumentace, vše je jen v úrovni dohadů. Poukazuje-li stavební úřad na pozvánku ze dne 19. 4. 1984 na kontrolní den, nebyl prokázán konkrétní důvod konání kontrolního dne ani jeho výsledek; z takových důkazů nelze dovozovat ničeho. Žalobci upozornili, že vůči stavebnímu úřadu postupovali vždy transparentně, všechny záměry mu oznamovali řádně, ničeho mu nezatajovali. Stavební úřad se sám dopouštěl porušení právních předpisů, roky byl nečinný, neměl v pořádku archivní dokumentaci, akceptoval bez námitek ohlášené stavební úpravy, které žalobci v průběhu let prováděli, přitom by se jednalo o činnosti, které by byly v rozporu s nyní tvrzenými skutečnostmi a použitými podklady. Vydané rozhodnutí stavebního úřadu o odpovědnosti žalobců za přestupek vůbec neodpovídá okolnostem případu, o stavu věci jsou důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny, postih je nedůvodný, a proto zcela nepřiměřený, neobstojí hodnocení, že je uložena pokuta při samé dolní hranici zákonného rozpětí, neboť neměla být uložena pokuta žádná. Stavební úřad nepostupoval nestranně, nezjistil řádně skutkový stav, důkazy hodnotil nesprávně, rozhodnutí je v rozporu se zákonem, s dobrými mravy, s principy dobré správy. Správní orgán má v takové situaci hledat přijatelné řešení, nikoli trestat, zejména pak, když se sám dopustil pochybení a k současnému stavu svou nečinností a neplněním svých povinností zásadní měrou přispěl. Závěrem žalobci navrhli, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že na základě zásady vigilantibus iura scripta sunt měli být žalobci při uzavírání kupní smlouvy obezřetní a zjistit si veškeré právní listiny týkající se koupě předmětné nemovité věci. Je zcela irelevantní, že žalobci poukazují na to, že jim nebylo známo, že by mělo existovat nějaké stavební povolení z roku 1982, které bylo vydáno ohledně předmětného objektu a ani ne bezprostředním právním nástupcům, ani předcházejícímu vlastníku. Žalobcům sice nebylo od právních předchůdců nic známo, že by užíváním objektu cokoliv porušili, avšak jako vlastníci předmětné nemovité věci byli povinni po celou dobu existence stavby uchovávat dokumentaci jejího skutečného provedení a také rozhodnutí, která se jí týkají (v tomto případě případného kolaudačního rozhodnutí). Podle žalovaného měl stavební úřad opravdu již dříve v rámci státního dozoru zjistit nezákonné užívání a chybějící kolaudaci, ne až na základě podnětu souseda. Tuto skutečnost sice mohl stavební úřad zjistit dříve, ale to nic nemění na tom, že žalobci užívali změnu stavby bez kolaudačního rozhodnutí. K námitce o tom, že nebylo prokázáno, že vydané stavební povolení z roku 1982 nabylo právní moci, žalovaný konstatoval, že je vysoce nepravděpodobné, že by se žadatel odvolal proti rozhodnutí, kterým stavební úřad vyhověl jeho žádosti. Přesto správní orgán zkoumal v archivních podkladech, zda odvolání bylo podáno, avšak nezjistil, že by takové podání v inkriminované době stavebnímu úřadu došlo. Je zřejmé, že za tehdejší OÚNZ P. některý z pracovníků rozhodnutí převzal. Podle názoru žalovaného byly tedy splněny základní podmínky pro nabytí právní moci stavebního povolení. Bylo oznámeno (jedinému) účastníkovi řízení, který také jediný měl právo se proti němu odvolat, avšak nebyl dohledán důkaz, že by tak snad učinil. Nedostatek formálního vyznačení právní moci nemůže změnit skutečnost, že rozhodnutí právní moci nabylo. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že není možné přesně určit den, kdy se tak stalo, neboť den převzetí není uveden. O pravomocnosti rozhodnutí svědčí i skutečnost, že se zachovala ověřená dokumentace, neboť ta se ověřuje vždy až po nabytí právní moci a v jednom vyhotovení se předává stavebníkovi, druhé vyhotovení je určeno stavebnímu úřadu k archivaci. Pokud rozhodnutí není pravomocné, nelze dokumentaci ověřit, neboť možnost zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení je až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí stále jednou z možností. Dále žalovaný poukázal na možnost spáchat přestupek z nedbalosti (včetně nevědomé nedbalosti), podotkl, že práce dle stavebního povolení měly být sice dokončeny do 31. 12. 1983, z kroků provedených v roce 1985 však nevyplývá, že by stavební povolení nepozbylo platnosti; to, že stavba byla prováděna dle platného stavebního povolení, vychází jednak z kontrolní prohlídky, která se prováděla po dokončení stavby, a také ze stavebníkem doloženého dokladu o revizi topného zařízení, které bylo součástí povolené stavby. Z vyjádření hygienika ze dne 3. 6. 1985 nevyplývá, že by stavební úřad již tehdy neplnil své povinnosti. Kdyby bylo stavebníkem následně doloženo splnění podmínek, mohla být stavba později zkolaudována. To, že stavebník disponoval stavebním povolením, tedy i ověřenou dokumentací, vyplývá z jím provedené stavby i ze zaslaných dokladů ke kolaudaci stavby. Z dostupných dokumentů je zřejmé, že stavba byla v dvouleté lhůtě, tedy v souladu s § 67 zákona č. 50/1976 Sb., zahájena. Žalovaný souhlasil s tvrzením žalobců, že jejich jednání bylo transparentní a všechny své záměry řádně oznamovali, nicméně toto jejich jednání je nezbavuje odpovědnosti za spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, neboť užívali změnu stavby bez kolaudačního rozhodnutí. Závěrem žalovaný navrhl zamítnout žalobu.

4. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 14. 4. 2016 žalobci podotkli, že je pravda, že práva náležejí bdělým a že každý vlastník je povinen uchovávat po dobu existence stavby její dokumentaci. V době vydání stavebního povolení však panovaly jiné vlastnické vztahy, při vydávání nemovitostí v rámci restitucí se zpravidla oprávněné osoby sotva domohly nějaké dokumentace. Nikdo z těch, kdo v tomto konkrétním případě měli povinnost dokumentaci předat právnímu nástupci, tuto povinnost nesplnil – včetně stavebníka, kterému bylo stavební povolení vydáno, žádost o kolaudaci nikdy nepodal a nikdo to po něm ani nechtěl a jak s dokumenty naložil, není známo. Trestán je ovšem až ten poslední v řadě. Tyto skutečnosti nelze přehlížet, jak to činí žalovaný. Jediný, kdo měl k dispozici archivní dokumentaci, byl stavební úřad, dříve odbor výstavby národního výboru. Ten zcela rezignoval na své povinnosti, nevedl stavebníka ke kolaudaci, sám měl doklady mnoho let v nepořádku. Od okamžiku, kdy nemovité věci nabyli do svého vlastnictví žalobci, stavební úřad několikrát musel mít v rukou archivní dokumentaci, jestliže povoloval v roce 1992 žalobcům například stavbu STL plynové přípojky a v roce 1993 ji kolaudoval, v roce 1994 vydával sdělení k ohlášení stavebních úprav a povolení k přístavbě dvougaráže a v témže roce ji kolaudoval, v roce 1995 zařizoval všechny podklady pro uzavření nájemní smlouvy s Telecomem, řešil odstranění telefonní ústředny z objektu, v roce 2000 opět dával sdělení k ohlášení stavebních úprav a znovu k dalším úpravám v roce 2003 a 2006. Zároveň stavební úřad v písemnostech uváděl, jak je mu stav nemovitosti dobře znám, konal opakovaně místní šetření a za celé roky ani jednou nedal najevo, že v archivu existuje jisté stavební povolení z roku 1982 a že práce jím povolené nebyly kolaudovány. Připomeňme, že ani způsob rozhodování stavebního úřadu po celé ty roky (povolení a souhlasy s ohlášením) nebyl v souladu se zákonem. Je otázkou, kde se nacházela celé roky archivní dokumentace, protože žalobci se při přípravě projektové dokumentace plynové přípojky v roce 1992 dotazovali na možnost získat prostřednictvím stavebního úřadu plány domu a odpověď zněla, že žádná dokumentace k domu se v archivu stavebního úřadu nenachází. Stavební úřad archivní dokumentaci využil až v přestupkovém řízení. Žalovaný ve svém vyjádření hovoří o nedbalosti na straně žalobců, avšak ti všechny své stavební záměry důsledně ohlašovali. Žalovaný na své straně téměř žádné pochybení neshledává, přitom jakékoliv porovnání, jak nedbalí byli žalobci a jak nedbalí byli příslušní pracovníci stavebního úřadu, silně kulhá. Ten, na jehož straně je převážný díl pochybení, trestá toho, kdo pochybil daleko méně.

5. Soud ze správního spisu zjistil, že Městský národní výbor v P., odbor výstavby dne 6. 7. 1982 vydal stavební povolení č.j. 1579/82 ve prospěch stavebníka (Obvodní ústav národního zdraví), a to na adaptaci objektu dětského střediska v ul. L. č.p. X, na pozemku č. kat. X, katastrální území H. P.; na rozhodnutí není vyznačena doložka právní moci. Dále se ve správním spise nachází protokol Okresního stavebního podniku Praha-východ o provedených zkouškách topného zařízení ze dne 17. 2. 1984, pozvánka Místního národního výboru v P. z dubna 1984 na kontrolní den na akci „Adaptace objektu dětského střediska v ulici L. č.p. X, P.“, a to na den 3. 5. 1984, dále přípis Obvodního ústavu Národního zdraví P. ze dne 4. 4. 1986, jímž OÚNZ předložil odboru výstavby Městského národního výboru v P. „seznam dokladů pro kolaudační řízení na adaptaci zdravotního střediska v H. P., L. ul.“, a „[v]yjádření ke kolaudačnímu řízení – OZS L. ul. H. P.“ vydané Obvodním národním výborem v P., obvodním hygienikem dne 3. 6. 1985 pod č.j. 2079/21/85/Dr.Fi/Š, jímž hygienik vyslovil souhlas s kolaudací předmětného objektu za splnění tří podmínek (uhlí jako palivo může být užíváno pouze tehdy, když koks nelze prokazatelně pro předmětnou kotelnu zajistit, v kotelně je nutno zajistit přímý přívod vzduchu k podlaze kotelny a je nutno předložit doklad o nepropustnosti jímky odpadních vod).

6. Správní orgán prvního stupně dne 20. 5. 2014 provedl kontrolní prohlídku na místě stavby rodinného domu č.p. X na pozemku parc. č. X v k.ú. H. P., při ulici L.. V protokolu o kontrolní prohlídce z téhož dne č.j. MCP20 006623/2014/OVUR/Ad je uvedeno, že v domě je sídlo společnosti, která zde sídlí na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobci jako vlastníky. Správní orgán prvního stupně zde uvedl, že jako poslední povolený stav eviduje objekt zdravotnické zařízení (viz stavební povolení ze dne 6. 7. 1982). Správní orgán prvního stupně upozornil, že stavba má být užívána jen k účelu vymezenému rozhodnutím nebo jiným opatřením podle stavebního zákona. Dne 1. 7. 2014 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno vyjádření žalobců, v němž uvedli, že o skutečnosti, že měla být provedena změna užívání nemovité věci, se dozvěděli poprvé dne 20. 5. 2014 při kontrole provedené na podnět doručený správnímu orgánu dne 15. 1. 2014. Žalobci uvedli, že objekt slouží od roku 1992 bez jakýchkoliv problémů, závad i negativních vlivů na okolí jako objekt s nebytovými prostory a k tomuto účelu je také již od roku 1992 technicky uspořádán a vybaven. Tento objekt koupili žalobci v roce 1992 od majitelů, kterým byl dům vrácen v restituci jako dům s vnitřní úpravou na zdravotní středisko. Při samotném převodu nemovitosti nebyla na výpisu z evidence nemovitostí evidována žádná značka, poznámka ani věcné břemeno, že tento objekt musí plnit pouze funkci zdravotnického zařízení. Žalobci objekt přebírali jako dům s nebytovými prostory. Dále žalobci popsali stručnou historii nájemců objektu s tím, že od roku 2000 dosud má objekt stále stejného nájemce, společnost, jež se specializuje na služby spojené se servisem, poradenstvím, prodejem a montáží vratových a dveřních systémů u zákazníka. Společnost sídlí v objektu dodnes bez jakýchkoliv problémů, při svém provozu se chová ohleduplně ke svému okolí, přičemž z přímých sousedů si za celou dobu nikdo na nic nestěžoval. Při ústním jednání žalobce a) zpochybnil, že by stavební povolení z roku 1982 nabylo právní moci, připomněl, že stavebníkem byl OÚNZ, a tedy skutek nespáchali žalobci, pročež navrhl zastavení řízení. Dále k dotazům správního orgánu prvního stupně žalobce a) uvedl, že objekt byl kupován v dobré víře, že se jedná o nebytový objekt a že je taky tak užíván, je jim známo, že daný druh stavby lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, na tuto skutečnost reagovali vypracováním dokumentace pasportu stavby a vzhledem k dlouhodobému užívání bez závad jej v prosinci 2014 předložili stavebnímu úřadu.

7. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 4. 2015 č.j. MCP20 004693/2015/OVUR/Ad byli žalobci uznáni vinnými ze spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, jehož se měli dopustit tím, že v období od 20. 5. 2014 až do prosince 2014 užívali změnu stavby domu č.p. X na pozemku parc. č. X v k.ú. H. P., při ulici L., která byla povolena rozhodnutím ze dne 6. 7. 1982 pod č.j. 1579/82, bez kolaudačního rozhodnutí. Za to byla každému z žalobců uložena pokuta po 5.000 Kč a dále byla žalobcům uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobci podali odvolání. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. S- MHMP 798354/2015/STR, č.j. MHMP 1761427/2015 bylo odvolání žalobců zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.

8. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Podle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí, pokud bylo takové rozhodnutí třeba. Za tento přestupek lze podle § 178 odst. 3 písm. b) stavebního zákona uložit pokutu do 1.000.000 Kč.

10. Aby byla dána odpovědnost žalobců za daný přestupek, muselo by být mimo jiné prokázáno, že žalobci užívali stavbu (resp. změnu stavby) bez kolaudačního rozhodnutí. Ve správním spise se nachází dokumenty svědčící o tom, že v osmdesátých letech 20. století probíhalo kolaudační řízení ve smyslu §§ 76 a násl. tehdejšího zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (vyjádření obvodního hygienika Obvodního národního výboru v P. ke kolaudačnímu řízení ze dne 3. 6. 1985 č.j. 2079/21/85/Dr.Fi/Š, předložení seznamu dokladů pro kolaudační řízení Obvodního ústavu národního zdraví ze dne 4. 4. 1986). Ve správním spise však není obsažen žádný dokument svědčící o tom, jak toto kolaudační řízení skončilo, ať již ke kolaudaci došlo, nebo nikoliv. Z doby, kdy probíhalo kolaudační řízení, se tudíž dodnes zjevně nedochovaly veškeré dokumenty. V řízení tak nebylo postaveno najisto tvrzení, že na předmětnou změnu stavby skutečně nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí.

11. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008-115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, „v přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní.“ Také Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 uvedl: „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05).“ 12. V nyní posuzované věci nebylo mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že na předmětnou změnu stavby skutečně nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí. V takovém případě vzhledem k ústavně garantovaným trestněprávním zárukám, jež se týkají i obviněných v rámci správního trestání, žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V případě žalobců nelze jednoznačně uzavřít, že došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Správní orgány měly vynaložit dostatečné úsilí ke zjištění, jak přesně skončilo předmětné kolaudační řízení. Posouzení (mimo jiné) této otázky je stěžejní pro rozhodnutí, zda ke spáchání přestupku došlo, nebo nikoliv, pročež soud neprovedl žalobci navržený důkaz celou archivní dokumentací k objektu – zkoumání celé této dokumentace je předpokladem náležitého zjištění skutečného stavu věci, které je především úkolem správních orgánů. Dále soud podotýká, že již vzhledem k tomu, že v dané věci probíhalo kolaudační řízení, není pochyb o tom, že rozhodnutí Městského národního výboru v P. ze dne 6. 7. 1982 o vydání stavebního povolení nabylo právní moci, byť na tomto rozhodnutí obsaženém ve správním spise není vyznačena doložka právní moci. Žalobní námitka o tom, že nebylo prokázáno, že toto rozhodnutí nabylo právní moci, je proto nedůvodná.

13. Městský soud v Praze doplňuje, že i kdyby bylo řádně prokázáno, že ohledně předmětné změny stavby nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, existoval by zde další důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

14. Žalobci v odvolání namítali, že jako vlastníci objektu na něm prováděli stavební činnosti v roce 1993, 1994 a 2006 s vědomím stavebního úřadu, přičemž charakter stavebních úprav odsouhlasený stavebním úřadem se přímo vztahoval na prostory objektu zanesené v dokumentaci a stavebním povolení z roku 1982; stavební úřad jim jako stavebníkům tudíž vědomě povolil stavební činnosti, které by v případě platnosti řádného stavebního povolení a existence řádného stavebníka musely být vedeny v režimu změny stavby před dokončením. Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí uvedl: „Odvolací správní orgán uvádí k tvrzení odvolatelů, že stavební úřad jim povoloval stavební činnosti a že si chybějící kolaudace nevšiml, že opravdu již dříve měl stavební úřad v rámci státního dozoru zjistit nezákonné užívání a chybějící kolaudaci, ne až na základě podnětu souseda. Vlastník stavby je však povinen po celou dobu existence stavby uchovávat dokumentaci jejího skutečného provedení a také rozhodnutí, která se jí týkají.“ Podobně i správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl: „Stavební úřad nemá dále pochybnosti o vyjádření obviněných, že stavbu kupovali v dobré víře jako nebytovou a tak ji taky od počátku užívají. Stejně tak lze soudit i o vlastním předmětu vedeného přestupkového řízení, kdy obvinění zjevně nevnímali jako problém skutečnost, že k poslednímu povolenému stavu chybí kolaudace. V tomto je mohlo nepochybně utvrdit i jednání stavebního úřadu, který by v rámci státního dozoru (resp. dříve orgánu státního stavebního dohledu) mohl nezákonné užívání a chybějící kolaudací zjistit už dříve, ne až na základě podnětu souseda. Nicméně je povinností vlastníka stavby po celou dobu její existence uchovávat dokumentaci jejího skutečného provedení a také rozhodnutí, která se jí týkají (včetně případného kolaudačního rozhodnutí).“ 15. Městský soud v Praze k tomu konstatuje, že je otázkou, zda restituenti předmětné nemovité věci jakožto právní předchůdci žalobců od svého právního předchůdce (OÚNZ) vůbec dostali veškeré dokumenty týkající se stavby, resp. její změny, a to včetně rozhodnutí o návrhu na kolaudaci stavby (jež nemá k dispozici ani správní orgán prvního stupně, resp. toto rozhodnutí ve správním spise absentuje), a tedy zda pro žalobce bylo objektivně splnitelné získat stavební dokumentaci. V každém případě však žalobci, kteří za vědomí a souhlasu stavebního úřadu v minulosti úspěšně prováděli na předmětné stavbě stavební úpravy, zjevně byli v dobré víře a měli legitimní očekávání, že stav jejich nemovité věci je z právního hlediska v pořádku, neboť zcela pochopitelně předpokládali, že pokud by tomu tak nebylo, stavební úřad by je o této skutečnosti (v daném případě o existenci stavebního povolení z roku 1982 a tvrzené neexistenci následného kolaudačního rozhodnutí) nejpozději při ohlášení, příp. schvalování jimi prováděných stavebních úprav zpravil.

16. K posouzení otázky dobré víry se vyslovil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 21/2010-232, publ. pod č. 2364/2011 Sb. NSS: „Zvláště v případech čistě vertikálních vztahů (stát – jednotlivec) … je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých pochybení.“ 17. Jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2016 č.j. 5 Azs 95/2015- 111, „[k]ritérium dobré víry není zákonem definováno, avšak je trvalou součástí právního řádu. Zásada ochrany práv nabytých v dobré víře (srov. § 2 odst. 3 správního řádu) bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že dobrou víru lze vymezit jako objektivně posuzované vědomí jednotlivce o souladu jednání s právem. Dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Posouzení, zda účastníkovi řízení svědčí dobrá víra, záleží vždy na konkrétních skutkových a právních okolnostech. Pro její vznik a trvání je podstatná zejména doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra a povaha zjištěné nezákonnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 132/2015 – 102, ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 171, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 – 36).“ 18. V posuzované věci žalobci zjevně od nabytí vlastnického práva k předmětné nemovité věci byli v dobré víře, že stav jejich nemovité věci je z právního hlediska v pořádku. Jestliže bylo vydáno pravomocné stavební povolení a následně nedošlo ke kolaudaci (což v řízení nebylo postaveno najisto, viz výše), pak tento protiprávní stav lze klást k tíži státu, který měl řadu příležitostí a mnoho času (více než 20 let), aby na to žalobce upozornil. Napadeným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla doba páchání žalobcům vytýkaného jednání vymezena od 20. 5. 2014 do prosince 2014. Žalobci tedy měli začít páchat tvrzený přestupek již v den provedení kontrolní prohlídky ze dne 20. 5. 2014. Žalobcům tak nebyl dán dostatečný časový prostor k tomu, aby se poté, co se po více než dvou desítkách let dozvěděli o (možné) existenci protiprávního stavu, tuto situaci mohli začít řešit. V takovém případě však žalobci neměli objektivní možnost vyhnout se páchání protiprávního jednání. I kdyby tudíž bylo v řízení postaveno najisto, že na předmětnou změnu stavby skutečně nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, v případě žalobců přinejmenším v době provedení kontrolní prohlídky ani v určité (rozumně určené) době pozdější nelze hovořit o zavinění daného jednání (resp. tvrzeného protiprávního stavu), a to ani z nedbalosti. V případě žalobců tak nelze uzavřít, že by byly naplněny podmínky spáchání přestupku z nedbalosti, a to ani z nedbalosti nevědomé dle § 4 odst. 1 písm. b) tehdejšího zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích“), podle něhož přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Existence nyní tvrzeného protiprávního stavu si nebyl po dobu více než 20 let vědom ani stavební úřad, který zjevně nemá k dispozici veškeré relevantní podklady z rozhodného období a který nebyl schopen žalobce o tvrzeném pochybení včas vyrozumět, přestože žalobci s jeho vědomím a souhlasem prováděli stavební úpravy na předmětné stavbě, jako kdyby žádné stavební povolení z roku 1982 neexistovalo. Po žalobcích proto nelze spravedlivě požadovat, aby o tomto tvrzeně protiprávním stavu ihned vědět měli a mohli.

19. Z předestřených důvodů soud uzavřel, že žalobci dané jednání nespáchali ani z nevědomé nedbalosti, a tudíž nejednali zaviněně. Nebyly tak naplněny podmínky spáchání přestupku dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích účinného do 30. 6. 2017, podle něhož přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Žalobci tudíž nespáchali přestupek dle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona.

20. Z uvedených důvodů, jakož i s ohledem na roční lhůtu pro projednání přestupku ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015, jež uplynula nejpozději dne 31. 12. 2015 (doba spáchání protiprávního jednání byla správními orgány vymezena do prosince 2014), tedy ještě před podáním žaloby (k podání žaloby, s nímž by jinak byly spojeny účinky dle § 41 s. ř. s., došlo až dne 14. 1. 2016), žalobce v dalším řízení za takto vymezené jednání nebude možné postihnout. Žalovanému proto v dalším řízení nezbude než zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zastavit řízení dle § 90 odst. 4, popř. dle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

21. Vzhledem ke shora uvedenému se soud nezabýval dalšími žalobními námitkami, zejména o tom, že práce dle stavebního povolení měly být dokončeny do 31. 12. 1983, ale kroky ve smyslu úprav měl činit tehdejší vlastník až v roce 1985, tedy že stavební povolení mohlo pozbýt platnosti, že neexistuje žádný doklad, že stavebníkovi byla zaslána ověřená projektová dokumentace, co (ne)vyplývá z pozvánky z dubna 1984 na kontrolní den, atd. Vypořádání těchto námitek by na závěru přijatém soudem ničeho nezměnilo.

22. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], jakož i pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud o věci samé rozhodl bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a úspěšným žalobcům přiznal jejich náhradu. Zaplacený soudní poplatek z žaloby v případě dvou žalobců činí 6.000 Kč. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna za jednu osobu ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu pak za společné úkony při zastupování více osob náleží odměna za každou takto zastupovanou osobu snížená o 20 %, pročež soud částku 3.100 Kč vynásobil dvěma (6.200 Kč) a odečetl 20 % (4.960 Kč). Za dva společné úkony při zastupování dvou osob (převzetí věci, sepsání žaloby; pokud jde o repliku žalobců k vyjádření žalovaného ze dne 14. 4. 2016, tato pro posouzení věci nepřinesla žádnou relevantní argumentaci, již by nebylo možno vznést již v žalobě, pročež soud náhradu nákladů řízení za tento úkon právní služby nepřiznal) tak žalobcům náleží 2 x 4.960 Kč, tj. 9.920 Kč. K této částce (po přičtení náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 6.000 Kč) je třeba připočíst 1.200 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, a to za dva úkony po 300 Kč učiněné pro dvě zastupované osoby (2 x 2 x 300 Kč). Právní zástupkyně žalobců není plátkyní DPH, proto soud nepřiznal k nákladům řízení částku odpovídající příslušné sazbě daně ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. a contrario. Náklady řízení tedy celkem činí částku ve výši 17.120 Kč.

Poučení