2 Ad 10/2017 - 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně: M. H. bytem P. právně zastoupena JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2016 č.j. MPSV-2016/278287-911 takto:

Výrok

I. Návrh žalobkyně na ustanovení JUDr. Marie Cilínkové, advokátky, sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, její právní zástupkyní se zamítá.

II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 27. 12. 2016 č.j. MPSV- 2016/278287-911 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.719 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně JUDr. Marie Cilínkové, advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „MPSV“), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky-krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 27. 7. 2016 č.j. 49174/2016/AAD, kterým jí byl příspěvek na péči snížen z 12.000 Kč na 8.000 Kč měsíčně ode dne 1. 8. 2016.

2. Žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně v žalobě uvedla, že trpí těžkou psychomotorickou retardací na podkladě v.s. rubeolové encefalopathie, středně těžkou mentální retardací, těžkým postižením expresivní složky řeči, cerebellárním syndromem, atrofií centrální mozkové soustavy a temporální arachnoidní cystou. Podle zástupkyně žalobkyně bylo lékařským posudkem posudkového lékaře PSSZ-Referátu Lékařské posudkové služby ČSSZ pro Prahu 22 č.j. LPS/2016/1020-MDR-CSSZ stanoveno, že žalobkyně je závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni závislosti III (těžká závislost) podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., protože vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby a není schopna zvládat osm základních životních potřeb – orientace; komunikace; oblékání a obouvání; tělesná hygiena; výkon fyziologické potřeby; péče o zdraví; osobní aktivity; péče o domácnost. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by nezvládala pouze osm základních životních potřeb, ale dlouhodobě nezvládá i mobilitu a stravování. V odvolacím řízení byl vypracován posudek posudkovou komisí žalované, který dospěl na rozdíl od prvoinstančního posouzení k závěru, že žalobkyně nezvládá základní životní potřebu-stravování, jelikož potřebuje pomoc při přípravě jídla včetně servírování, ale naopak zvládá základní životní potřebu-výkon fyziologické potřeby. Dle názoru žalobkyně ona však tuto základní životní potřebu nezvládá. Na toaletu sama nedojde, neprovede bez pomoci druhé osoby očistu, musí být v pravidelném časovém intervalu na nutnost vykonání fyziologické potřeby upozorněna. Žalobkyně v žalobě rovněž popřela, že by v jejím domově a za přítomnosti její rodiny proběhlo sociální šetření pověřeným pracovníkem ÚP ČR. Měla za to, že podklad, z nějž posudková komise vycházela při vypracování posudku –„sociální šetření provedené krajskou pobočkou úřadu práce ze dne 12. 4. 2016, K. V.“, nemůže obsahovat relevantní a aktuální informace zjištěné v přirozeném sociálním prostředí žalobkyně. Podle žalobkyně její zdravotní stav a její schopnosti samostatného zvládnutí základních denních potřeb neodpovídá III. těžkému stupni závislosti, ale IV. stupni úplné závislosti, protože žalobkyně nezvládá minimálně devět základních životních potřeb.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh předmětného řízení a současně reagoval na námitku žalobkyně, že se neuskutečnilo sociální šetření dne 12. 4. 2016, přičemž uvedl, že ze spisové dokumentace vyplývá, že byl z tohoto sociálního šetření pořízen záznam, který podepsala jak žalobkyně, tak její zástupkyně, která byla sociálnímu šetření přítomna. Měl za to, že posudek posudkové komise vychází z veškeré zdravotní dokumentace a hodnotí zdravotní stav žalobkyně objektivně, úplně a přesvědčivě. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Při jednání konaném před zdejším soudem dne 14. 2. 2019 účastníci řízení setrvali na svých právních názorech a procesních stanoviscích.

5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále též „s.ř.s.“/), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

6. Správní spis pak pro danou věc obsahuje tyto podstatné dokumenty: záznam o šetření závislosti na pomoci jiné osoby Úřadu městské části Praha 4 ze dne 8. 1. 2009, výsledek posouzení stupně závislosti osoby Lékařské posudkové služby Úřadu práce hl. m. Prahy ze dne 14. 4. 2009 č.j. LPS/2009/577-AA, záznam ze sociálního šetření Úřadu městské části Praha 4 ze dne 1. 3. 2011 č.j. 7476/2011/AAD, posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 2. 2012, rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2012 č.j. MPSV-UM/771/12/9S-HMP, oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení správního řízení z moci úřední ze dne 15. 3. 2016 č.j. 17431/2016/AAD, záznam ze sociálního šetření správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 4. 2016, posudek o zdravotním stavu – posouzení stupně závislosti osoby Pražské správy sociálního zabezpečení, Lékařské posudkové služby pro Prahu 22 Modřany ze dne 26. 5. 2016, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 7. 2016 č.j. 49174/2016/AAD, odvolání žalobkyně ze dne 18. 8. 2016, posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 11. 2016, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2016 č.j. MPSV-2016/278287- 911.

7. Ze správního spisu je zřejmé, že v dané věci rozhodnutím Úřadu práce České republiky- krajská pobočka pro hlavní město Prahu ze dne 27. 7. 2016 č.j. 49174/2016/AAD byl žalobkyni příspěvek na péči snížen z 12.000 Kč na 8.000 Kč měsíčně ode dne 1. 8. 2016 s odůvodněním, že na základě sociálního šetření a posouzení stupně závislosti lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení pro Prahu 22 potřebuje žalobkyně každodenní pomoc nebo dohled při 8 základních životních potřebách (orientace, komunikace, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že postoupil odvolání a spisovou dokumentaci správního orgánu prvního stupně Posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, detašované pracoviště v Praze a požádal ji o posouzení stupně závislosti pro účely odvolacího řízení. Na základě provedeného přezkumu dospěla posudková komise k závěru, (ač měla za to, že na rozdíl od prvoinstančního posouzení potřebovala žalobkyně pomoc při přípravě jídla včetně servírování, naopak zvládala výkon fyziologické potřeby) že posudkový závěr posudkového orgánu prvního stupně lze potvrdit, protože správná aplikace posudkových kritérií nevede ke změně posudkového závěru. K datu vydání prvoinstančního rozhodnutí posudková komise konstatovala dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a na jeho základě nezvládnutí 8 základních životních potřeb (orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost). Odvolací orgán v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že z posudku je zřejmé, z čeho posudková komise při vypracování vycházela a jak podklady a jí samotnou zjištěné skutečnosti hodnotila. Posudek pak podle žalovaného byl vypracován komisí v řádném složení a obsahuje odůvodnění míry závislosti oprávněné osoby, z posudku je rovněž patrno, že posudková komise měla pro posouzení zdravotního stavu dostatek podkladů a provedla i vlastní vyšetření k přijetí posudkového závěru.

8. Soud posoudil předmětnou věc následovně.

9. Soud se nejprve zabýval podaným návrhem žalobkyně na ustanovení JUDr. Marie Cilínkové, advokátky, její právní zástupkyní.

10. Podle § 35 odst. 9 věty prvé s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.

11. Zákon tedy stanoví dvě podmínky pro ustanovení zástupce, jež musí být naplněny současně – jednak navrhovatel musí splňovat předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jednak ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.

12. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v průběhu řízení před soudem zastoupena na základě plné moci právní zástupkyní, o jejíž ustanovení požádala (tedy JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou), soud uzavřel, že práva žalobkyně jsou hájena dostatečným způsobem. Z podstaty věci tak nemůže být naplněna druhá podmínka pro ustanovení právního zástupce žalobkyni, pročež se soud již nezabýval naplněním podmínky první. Soud podotýká, že i z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že není možné ustanovit navrhovateli zástupce, dokud trvá jeho zastoupení na základě plné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2017 č.j. 3 As 248/2016-34). Z uvedených důvodů soud v prvém výroku tohoto rozsudku zamítl návrh žalobkyně na ustanovení JUDr. Marie Cilínkové, advokátky, její právní zástupkyní.

13. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

14. V § 9 zákona o sociálních službách je stanoveno: „(1) Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. (2) Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. h) se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem. (3) Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku. (4) Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. (5) Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. (6) Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis.“ 15. Jednotlivé schopnosti zvládat základní životní potřeby jsou konkretizovány v příloze 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

16. Při rozhodování o příspěvku na péči je zásadním a rozhodujícím důkazem posudek závislosti osoby. Na posudek závislosti osoby na péči je podle konstantní judikatury třeba nahlížet jako na kterýkoliv jiný důkazní prostředek, neboť se sice jedná o tzv. „povinný důkaz“, nikoliv však o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Z toho důvodu není správnost posudku presumována, posudek proto podléhá hodnocení správního orgánu a nemůže být bez dalšího převzat jako pravdivý. Při rozhodování ve věci příspěvku však správní orgán neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009–59; či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009–104). Při hodnocení posudku je proto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009–53, stěžejní, že „posudková komise MPSV je při posuzování stupně závislosti […] povinna vycházet ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Na takový posudek jako svou podstatou rozhodující důkaz je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. To v posuzované věci platí především pro řízení před žalovaným správním orgánem, jako orgánem odvolacím, pro jehož řízení a rozhodnutí byl posudek vyžádán. Obdobně je pak třeba posuzovat požadavky na tento posudek kladené v případném soudním přezkumném řízení.“ 17. Soud zdůrazňuje, že není oprávněn provést věcný přezkum posudku posudkové komise, jelikož na to jeho odbornost nestačí, může se ale zabývat jeho objektivitou, přesvědčivostí a formální korektností. Obdobný názor zaujal i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2013 č.j. 3 Ads 8/2013–29: „Při přezkumu ovšem soud nemůže posuzovat věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti, ale posudek může hodnotit co do přesvědčivosti, objektivnosti a úplnosti v něm obsažených informací.“ 18. V daném případě je mezi účastníky řízení sporné, zda žalobkyně v rozhodném období byla schopna zvládat základní životní potřebu – výkon fyziologické potřeby ve smyslu § 9 odst. 1 písm. g) zákona o sociálních službách. Podle přílohy 1 písm. g) vyhlášky č. 505/2006 Sb. za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. včas používat WC, 2. zaujmout vhodnou polohu, 3. vyprázdnit se, 4. provést očistu, 5. používat hygienické pomůcky.

19. V záznamu ze sociálního šetření pro účely řízení o příspěvku na péči správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 4. 2016 č.j. 23560/2016/AAD je uvedeno: „Klientka si na toaletu dojde sama bez pomoci další osoby. Je potřeba jí toaletu připomínat. Očistu při menstruaci nezvládá, musí pomáhat další osoba (matka).“ V posudku Pražské správy sociálního zabezpečení – Lékařské posudkové služby pro Prahu 22 Modřany je výkon fyziologické potřeby zařazen mezi nezvládané základní životní potřeby.

20. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 27. 7. 2016 č.j. 49176/2016/AAD dospěl k závěru, že výkon fyziologické potřeby patří mezi základní životní potřeby, při nichž žalobkyně potřebuje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pomoc.

21. V rámci odvolacího řízení zasedala dne 14. 11. 2016 posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „posudková komise“). Tomuto jednání nebyla přítomna žalobkyně ani její zástupce. K výkonu fyziologické potřeby je v posudku vzešlém z tohoto jednání posudkové komise uvedeno toliko: „Samostatně zvládala použití WC, nebyla konstatována inkontinence. Pouze při menstruaci potřebovala pomoc s očistou. Nejednalo se však o činnost každodenní.… I dle sociálního šetření byla schopna zvládat výkon fyziologické potřeby.“ V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že výkon fyziologické potřeby není mezi 8 žalobkyní nezvládanými základními životními potřebami.

22. Soud k tomu uvádí, že výsledky sociálního šetření ve vztahu k zvládání základní životní potřeby výkonu fyziologické potřeby byly interpretovány zcela opačně ze strany správního orgánu prvního stupně i ze strany žalovaného. Ze sociálního šetření toliko vyplývá, že žalobkyně si na toaletu dojde sama bez pomoci další osoby a toaletu je třeba jí připomínat. V posudku posudkové komise ani v záznamu ze sociálního šetření však není obsažena žádná zmínka o tom, zda žalobkyně je schopna včas používat WC, zda je schopna zaujmout vhodnou polohu, zda je schopna se vyprázdnit, provést očistu a používat hygienické pomůcky.

23. Soud podotýká, že posudková komise ve svém dřívějším posudku ze dne 9. 2. 2012 (a následně žalovaný v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2012 č.j. MPSV-UM/771/12/9S-HMP) dospěla k závěru, že žalobkyně nezvládá základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby. K témuž závěru došel i Úřad městské části Praha 4 v rámci sociálního šetření dne 1. 3. 2011, popř. posudkový lékař ve svém posudku ze dne 14. 4. 2009. V rámci sociálního šetření dne 8. 1. 2009 je pak u položky „výkon fyziologické potřeby včetně hygieny“ uvedeno „občas pomočení, pokálení, menstruace“. Z napadeného rozhodnutí ve spojení s posudkem posudkové komise ze dne 14. 11. 2016, posudkem Pražské správy sociálního zabezpečení, Lékařské posudkové služby pro Prahu 22 Modřany ze dne 26. 5. 2016 a záznamem ze sociálního šetření Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 4, není zřejmé, že by se stav žalobkyně natolik zlepšil, že by již byla schopna zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby ve smyslu přílohy 1 písm. g) vyhlášky č. 505/2006 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že zvládání této základní životní potřeby je sporné, pročež posudková komise se touto otázkou měla blíže zabývat.

24. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2015 č.j. 4 Ads 167/2015- 27: „Povinnost zabývat se dílčími aktivitami mobility a tělesné hygieny platí o to více za situace, kdy posudkový lékař v řízení před správním orgánem prvního stupně přiznal žalobci neschopnost zvládat uvedené potřeby, ale v odvolacím řízení posudková komise tyto potřeby neuznala a naopak žalobci uznala nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání. Ačkoli je takový postup za podmínky, že v odvolacím řízení nebude snížen již dosažený stupeň závislosti, zákonný (§ 90 odst. 3 zákona č. 500/20004 Sb., správní řád; srovnej přiměřeně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013 - 43), jedná se o překvapivý zvrat, který žalobce nemohl očekávat a proti němuž se nemohl bránit opravnými prostředky (respektive se mohl bránit až správní žalobou). I s ohledem na tuto skutečnost měla posudková komise tím spíše doložit u sporných dílčích aktivit důvody, pro které se odchýlila od posudku, který vyhotovil posudkový lékař v prvostupňovém řízení. Neschopnost zvládat výkon fyziologické potřeby namítal žalobce v odvolání. Předně odkazoval na posudkové hodnocení z roku 2012, jímž mu byla potřeba uznána, a zároveň poukazoval na potřebu kontroly a případného domytí po stolici. Posudková komise stejně jako v předchozích případech paušálně konstatovala, že podle sociálního šetření v souladu s lékařskými nálezy není důvod, aby výkon fyziologické potřeby nezvládal sám. S ohledem na výše uvedené tento závěr rovněž neobstojí.“ 25. Shora citované závěry judikatury Nejvyššího správního soudu jsou do značné míry použitelné i v nyní posuzované věci. I v projednávaném případě z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plyne, že žalobkyně potřebuje pomoc při výkonu fyziologické potřeby a že naopak nepotřebuje pomoc při zvládání základní životní potřeby stravování. Posudková komise ve svém posudku (a následně i žalovaný v napadeném rozhodnutí) však dospěla k závěru opačnému, tj. že žalobkyně není schopna zvládat základní životní potřebu stravování, avšak je schopna zvládání výkonu fyziologické potřeby. Takový postup je za podmínky, že v odvolacím řízení nebude snížen již dosažený stupeň závislosti, zákonný, avšak jedná se o překvapivý zvrat, který žalobkyně nemohla očekávat a proti němuž se nemohla bránit opravnými prostředky, resp. se mohla bránit až správní žalobou. I s ohledem na tyto skutečnosti měla posudková komise u sporné základní životní potřeby výkonu fyziologické potřeby doložit důvody, pro které se odchýlila od závěrů vyslovených v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Takové doložení důvodů však posudková komise ani žalovaný neprovedli, přičemž se touto otázkou (zda žalobkyně je schopna zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby) blíže nezabývali, resp. žalobkyně ani její zástupkyně nebyly přítomny jednání posudkové komise (ze správního spisu pak neplyne, že by k tomuto jednání byly předvolány). Přitom matka žalobkyně dlouhodobě namítá, že žalobkyně sama nezvládá výkon fyziologické potřeby (to vyplývá nejen z žaloby, nýbrž kupříkladu i z protokolu o ústním jednání odboru sociálního Úřadu městské části Praha 4 ze dne 18. 5. 2011 či z odvolání ze dne 2. 6. 2011 proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 č.j. 18061/2011/AAD), tedy je zjevné, že zvládání této základní životní potřeby žalobkyní je přinejmenším sporné.

26. K náležitostem posudku posudkové komise lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018 č.j. 10 Ads 269/2018-27: „NSS soustavně judikuje, že posudek ve věci příspěvku na péči musí být úplný, jednoznačný a přesvědčivý. Uvedený požadavek spočívá v tom, že posudkový lékař, resp. komise se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat veškeré aktivity vyjmenované u jednotlivých životních potřeb v příloze č. 1 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Případnými spornými dílčími aktivitami se posudková komise musí detailně zabývat a své úvahy opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku na péči, pokud nevzbuzuje pochyby o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují (srov. např. rozsudky NSS ze dne 17. 4. 2014, čj. 3 Ads 77/2013-22, ze dne 30. 7. 2015, čj. 9 Ads 35/2015-44, ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/2015-27, ze dne 29. 8. 2016, čj. 4 Ads 100/2016-25). Ačkoliv osobní vyšetření posuzované osoby posudkovou komisí není zákonnou podmínkou, mělo by být pravidlem. Především je k němu třeba přistoupit tehdy, pokud existují pochybnosti či nesrovnalosti mezi podkladovou dokumentací, tvrzeními posuzované osoby o jejím zdravotním stavu a závěry posudkové komise. Právě osobní vyšetření je vhodným způsobem, jak takové pochybnosti vyvrátit (viz rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2015, čj. 3 Ads 214/2014-25).“ 27. V posuzovaném případě posudek posudkové komise vzešlý z jejího jednání ze dne 14. 11. 2016 těmto požadavkům nedostál. Posudková komise se nevypořádala dostatečně s otázkou zvládání výkonu fyziologické potřeby žalobkyní, tedy zda žalobkyně je schopna ve smyslu přílohy 1 písm. g) vyhlášky č. 505/2006 Sb. včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu a používat hygienické pomůcky. Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla tato základní životní potřeba hodnocena jako nezvládnutá, měla posudková komise tím spíš povinnost se touto otázkou detailně zabývat a žalobkyni osobně vyšetřit, zvláště pak, když ani z posudku Pražské správy sociálního zabezpečení – Lékařské posudkové komise pro Prahu 22 Modřany ze dne 26. 5. 2016 č.j. LPS/2016-1020-MDR_CSSZ neplyne, že by žalobkyně byla v průběhu řízení vyšetřena posudkovým lékařem. Soud podotýká, že za úplnost a přesvědčivost posudku odpovídá posudková komise, jež je povinna spolehlivě zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017 č.j. 10 Ads 201/2016-50).

28. Žalovaný, resp. posudková komise, se v dalším řízení bude detailně a podrobně zabývat zejména otázkou, zda žalobkyně zvládá základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby ve smyslu § 9 odst. 1 písm. g) zákona o sociálních službách ve spojení s přílohou 1 písm. g) vyhlášky č. 505/2006 Sb. Za tímto účelem pozve žalobkyni k osobnímu vyšetření. Jestliže posudková komise a žalovaný v dalším řízení dospějí k závěru, že žalobkyně tuto základní životní potřebu nezvládá, pročež u ní v důsledku toho bude devět nezvládnutých základních životních potřeb ve smyslu § 8 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách, nebude možné odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o snížení příspěvku na péči zamítnout a toto rozhodnutí potvrdit. Vzhledem k tomu, že soud zrušil napadené rozhodnutí pro nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, považoval za nadbytečné provádět dokazování, jak navrhovala žalobkyně v žalobě (lékařskou zprávou, čestnými prohlášeními a metodickým pokynem ředitele odboru posudkové služby pro posudkové komise), neboť je úkolem žalovaného a posudkové komise v dalším řízení řádně a náležitě zjistit stav věci a vzít v potaz všechny k tomu potřebné dokumenty.

29. Pokud jde o námitku žalobkyně, která popřela, že by v jejím domově a za přítomnosti její rodiny proběhlo sociální šetření (konané dne 12. 4. 2016) pověřeným pracovníkem Úřadu práce České republiky, soud uvádí, že v záznamu o sociálním šetření je jako datum šetření uvedeno 12. 4. 2016, čas 13:00 – 13:40 hod., jako místo šetření je uvedena „H.“ (tj. ulice, kde žalobkyně bydlí), přičemž na záznamu je obsažen podpis žalobkyně i její matky. V řízení před soudem žalobkyně nevznesla žádnou okolnost zpochybňující věrohodnost tohoto dokumentu. Tuto námitku tak soud neshledal důvodnou.

30. Soud tedy zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu, a to za náklady na právní zastoupení žalobkyně výši 3.000 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby, účast na jednání) po 1.000 Kč a související paušální poplatky v celkové výši 900 Kč (3 x 300 Kč) dle §§ 7, 9 odst. 2 a 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po zvýšení o částku, která odpovídá příslušné sazbě daně, ve výši 819 Kč dle § 57 odst. 2 s. ř. s., neboť právní zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení tak celkem činí částku v celkové výši 4.719 Kč.

Poučení