2 Ad 18/2015 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce Mgr. Ing. L. V., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2015, čj. MPSV-UM/1191/15/4S-JČK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 3. 3. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2015, čj. MPSV-UM/1191/15/4S-JČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) změněno usnesení Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 6. 10. 2014, čj. 96635/2014/CBU, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o přiznání doplatku na bydlení zahájeného na základě žádosti č. j. MPSV-UP/1053110/12/HNM, podané dne 30. 1. 2012, a to tak, že § 66 odst. 1 písm. b) s. ř. se nahrazuje § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. Žalobce v podané žalobě namítá zmatečnou „právní a skutkovou podstatu věci“, což činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro vady řízení, přičemž důkazy založené ve spise jsou v rozporu se skutkovou podstatou věci. Žalobce toto své hodnocení následně rozsáhle odůvodňuje, přičemž v rámci odůvodnění uvádí několik dalších žalobních bodů. Žalobce namítá nerespektování závazného právního názoru soudu vysloveného v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2013, čj. 2 Ad 45/2012 - 30 (dále jen „první rozsudek“) a v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, čj. 2 Ad 71/2013 - 19 (dále jen „druhý rozsudek“). Správní orgán prvého stupně a žalovaný podle žalobce řešenou věc nesprávně posoudili a nevydali meritorní rozhodnutí tak, jak uvedl soud ve svých rozsudcích. Žalovaný měl postupovat v rozporu se zákonem, jelikož k zastavení řízení nebyly dány zákonné důvody. Procesní rozhodnutí o zastavení řízení v situaci, kdy mělo dojít k meritornímu zamítnutí žádosti, mělo podle žalobce za následek nezákonnost tohoto rozhodnutí. Dle názoru žalobce není dána duplicita v řízeních o doplatek na bydlení, které byly před správními orgány vedeny. Žalobce namítá nemožnost aplikace důvodů pro zastavení řízení uvedených v § 66 odst. 1 písm. b), e) a g) s. ř., protože tyto důvody pro zastavení řízení se na projednávanou věc nevztahují. Žalobce odmítá, že by se jeho žádost stala zjevně bezpředmětnou. Nebylo tedy možné řízení o ní dle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. zastavit. Žalobce v žalobě podává podrobnou argumentaci k tomu, co se rozumí „zjevně bezpředmětnou žádostí“. Žalobce tvrdí, že podal žádost v roce 2012 v době, kdy k tomu byl oprávněn, neboť byly splněny podmínky dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), v okamžiku podání žádosti. Žalovaný podle žalobce mylně argumentuje rozhodnutím Městského úřadu Polná ze dne 15. 11. 2010, čj. 4515/2010/PON, o přiznání doplatku na živobytí a doplatku na bydlení, když tvrdí, že toto řízení pokračovalo, a proto se stala další žalobcova žádost o přiznání doplatku na bydlení bezpředmětnou. Tyto dvě věci nelze dle názoru žalobce spojovat. Žalovaný zde nerespektuje závazný právní názor krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Ke zjevné bezpředmětnosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, čj. 7 Afs 79/2012 – 37 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), který navrhuje provést jako důkaz. Žalobce podotýká, že žádost z ledna 2012 pro něj měla význam, protože se ocitl bez prostředků poté, co výplata doplatku na bydlení byla od listopadu 2011 přerušena. Žalobce dále namítá, že žalovaný nevycházel při svém rozhodování z právního a skutkového stavu k okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí. Závěrem k tomuto žalobce uvádí, že „podmínky pro vyřízení žádosti doplatku na bydlení, ale vůbec obecně podmínky pro vydání správního rozhodnutí, musí být tedy splněny nejen v době žádosti a v průběhu správního řízení, ale především v okamžiku rozhodnutí správního orgánu I. stupně.“ (str. 9 žaloby). Na jiném místě žaloby žalobce uvádí, že věc měla být hodnocena k datu podání žádosti v lednu 2012 (str. 6 žaloby). Žalobce též namítá, že mu po celou dobu nechyběl právní titul žádosti. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť napadané rozhodnutí je nesrozumitelné. Nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje v zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního orgánu, přičemž žalovaný současně výrok tohoto rozhodnutí změnil, a to způsobem, z něhož není patrné, zda výrok prvostupňového rozhodnutí doplnil nebo nahradil. Dle žalobce napadené rozhodnutí v rozporu s § 47 odst. 3 s. ř. neobsahuje ve svém odůvodnění důkazy, na jejichž podkladě žalovaný dovodil své závěry, a je tedy též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí nemá oporu ve spise, neboť předmětné důkazy nejsou ve správním spise obsaženy. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě podrobně shrnul skutkový stav přecházejících správních a soudních řízení. S odkazem na druhý rozsudek krajského soudu žalovaný shledal, že dalším dokazováním bylo zjištěno, že žádosti, tj. žádost žalobce o doplatek na bydlení ze dne 11. 11. 2010 (dále také jako „žádost z roku 2010“) a žádost žalobce ze dne 30. 1. 2012 (dále také jako „žádost z roku 2012“ nebo „žádost z ledna 2012“), se týkají totožné věci. O žádosti žalobce z roku 2012 mělo být meritorně rozhodnuto, nicméně doplatek na bydlení byl žalobci po podání této žádosti vyplacen, a to na základě žádosti z roku 2010. Žalovaný po doplnění spisového materiálu shledal jednoznačně v řešené věci překážku v řízení, kterou prvoinstanční orgán dostatečně zdůvodnil. Žalovaný se však neztotožnil s právním názorem prvoinstančního orgánu, že řízení má být zastaveno pro nepřípustnost žádosti. Dle právního názoru žalovaného se stala žádost zjevně bezpředmětnou. K pojmu „zjevná bezpředmětnost“ žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 62/2009 - 68. Žalovaný zdůraznil, že dle § 4 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi je doplatek na bydlení dávkou měsíčně se opakující. Ze spisového materiálu je zřejmé, že doplatky na bydlení za období listopad a prosinec 2011 byly dne 18. 4. 2012 vyplaceny a taktéž doplatky za leden až duben 2012 byly žalobci vyplaceny. Vyplácení doplatku na bydlení probíhalo na základě žádosti z roku 2010. Žalovaný konstatoval, že přiznat totéž právo z téhož důvodu lze pouze jednou. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Dne 11. 11. 2010 podal žalobce žádost o doplatek na bydlení, čj. 4514/2010/PON (žádost z roku 2010). Doplatek na bydlení byl žalobci přiznán ve výši 3000 Kč, a to rozhodnutím ze dne 15. 11. 2010 Městského úřadu Polná, čj. 4515/2010/PON. Rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4952/2011/PON, bylo přerušeno řízení ve věci zastavení výplaty dávky doplatku na bydlení. Toto rozhodnutí bylo Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 29. 2. 2012 pod č. j. MPSV-UM/103/12/9S-VYK, zrušeno, přičemž bylo uvedeno, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by vůbec bylo zahájeno řízení o zastavení výplaty dávky doplatku na bydlení. Řízení, které nebylo zahájeno, nemohlo být ani přerušeno. Řízení o žádosti žalobce z roku 2010 bylo dne 12. 4. 2012 postoupeno Úřadu práce České republiky, krajská pobočka v Českých Budějovicích, neboť žalobce se v této době zdržoval v Českých Budějovicích. Dne 18. 4. 2012 bylo rozhodnuto o zvýšení dávky doplatku na bydlení z částky 4000 Kč na 4500 Kč od 1. 1. 2012. Šlo o zvýšení dávky přiznané na základě žádosti ze dne 11. 11. 2010. Ze správního spisu vyplývá, že na základě žádosti žalobce z roku 2010 byly žalobci dávky doplatek na bydlení za období leden až duben 2012 vyplaceny v hotovosti dne 18. 4. 2012. Jejich výplata je doložena detailem výplaty a příkazem pokladně, podle nichž došlo dne 18. 4. 2012 k výplatě částky 4 x 4500 Kč žalobci pod různými variabilními symboly a různými identifikátory platby. Detaily výplaty jsou též dne 19. 1. 2015 ověřeny razítkem a podpisem zaměstnankyně správního orgánu prvého stupně a je zde výslovně uvedeno, že se jednalo o výplaty dávek za měsíce leden až duben 2012. Tyto výpisy byly do správního spisu založeny po 1. 10. 2014 a následně opakovaně dne 11. 2. 2015 s vyznačeným měsícem, kterého se výplata doplatku na bydlení týkala. Dne 30. 1. 2012 podal žalobce novou žádost o doplatek na bydlení (žádost z roku 2012). Dne 3. 2. 2012 byla tato žádost postoupena Úřadu práce České republiky – krajská pobočka České Budějovice, který řízení o ní dne 1. 3. 2012 pod čj. MPSV- UP/1070455/12/HMN přerušil. Proti tomuto usnesení o přerušení řízení o žalobcově žádosti z roku 2012 podal žalobce dne 12. 3. 2012 odvolání a žalovaný toto usnesení rozhodnutím ze dne 3. 5. 2012, čj. MPSV-UM/733/12/9S-JČK, zrušil, přičemž uvedl, že vzhledem k řízení o žádosti žalobce z roku 2010 je v řízení o žádosti žalobce z roku 2012 dána překážka dle § 48 odst. 1 s. ř., tj. překážka věci zahájené. Během uvedeného odvolacího řízení proti usnesení o přerušení řízení prvoinstanční orgán řízení o žádosti z roku 2012 dne 18. 4. 2012 pod č. j. MPSV-UP/1738654/12/HMN dle § 66 odst. 1 písm. b) s. ř. zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 3. 5. 2012 odvolání. V odvolání žalobce odmítl překážku řízení věci zahájené, jelikož dávka doplatek na bydlení mu nebyla vyplácena od prosince 2011. Dne 19. 6. 2012 žalovaný rozhodnutím čj. MPSV-UM/1165/12/9S-JČK napadené usnesení změnil tak, že řízení o žádosti žalobce z roku 2012 se dle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. zastavuje. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žádost žalobce se stala zjevně bezpředmětnou, neboť opakovaná dávka pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení je pravidelně měsíčně vyplácena na základě žádosti z roku 2010. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, čj. 2 Ad 45/2012 - 30, rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2012 zrušil, přičemž vyslovil závazný právní názor, že v řízení o žádosti žalobce o doplatek na bydlení ze dne 30. 1. 2012 je nutno vydat meritorní rozhodnutí, neboť neexistuje překážka věci zahájené. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 prvostupňové rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Prvoinstanční správní orgán vydal dne 25. 6. 2013 rozhodnutí čj. MPSV- UP/1053110/12/HMN, ve kterém rozhodl o nepřiznání dávky doplatku na bydlení vzhledem k překážce věci rozhodnuté dle § 48 odst. 2 s. ř. V odůvodnění správní orgán uvedl, že dne 17. 4. 2012 mu byla postoupena spisová dokumentace ve věci již přiznaného doplatku na bydlení na základě žádosti z roku 2010, z něhož se podává, že tato dávka je stále vyplácena. Vzhledem k tomu, že totéž právo lze přiznat téže osobě pouze jednou, vyhodnotil správní orgán probíhající řízení o přiznané dávce jako překážku v řízení. Z toho důvodu dávku nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. 7. 2013 odvolání, ve kterém zdůraznil nutnost vydání meritorního rozhodnutí a vyhovění jeho žádosti. Dne 4. 9. 2013 žalovaný vydal rozhodnutí čj. MPSV-UM/11869/13/4S-JČK, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 11. 2013 správní žalobu. V žalobě žalobce namítl zejména nesprávné právní posouzení věci. Dne 29. 5. 2014 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek čj. 2 Ad 71/2013 - 19 (druhý rozsudek), kterým napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Soud uvedl, že § 48 odst. 2 s. ř. je ustanovením procesním, jež formuluje překážku v řízení. Rozhodnutí dle tohoto ustanovení je rozhodnutím procesním, nikoli meritorním, přičemž výrok přezkoumávaného rozhodnutí je formulován jako výrok meritorní, ale jeho odůvodnění je ryze procesního charakteru. Do dalšího řízení je nutné, aby správní orgány posoudily žádost žalobce z hlediska hmotněprávních předpisů, a pokud dospějí k tomu, že nelze ve věci meritorně rozhodnout pro existenci překážky v řízení, je nutné, aby tomu odpovídal výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění. Soud uvedl, že pokud by „v průběhu dalšího dokazování bylo zjištěno, že (…) žádosti, přestože byly v době posuzování krajským soudem (čj. 2 Ad 45/2012 - 30) hodnoceny s ohledem na písemnosti založené ve spise jako dva oddělené předměty řízení, představovaly totožnou věc a z toho důvodu by správní orgán volil postup podle § 48 správního řádu, pak je zapotřebí, aby k takovým závěrům byly ve spise založeny podklady, z nichž by bylo možné zjistit a přezkoumat, zda skutečně se jedná o totožné věci a zda je založena některá z překážek řízení.“ Následně rozhodnutím ze dne 25. 7. 2014 žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 25. 6. 2013 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 6. 10. 2014 vydal správní orgán usnesení čj. 96635/2014/CBU, kterým dle § 66 odst. 1 písm. b) s. ř. zastavil řízení o přiznání dávky žalobci. V odůvodnění správní orgán uvedl, že předmětná dávka je dávkou měsíčně se opakující a je žalobci vyplácena na základě žádosti z roku 2010. Nárok na tuto dávku trval i v lednu 2012, kdy žalobce podal novou žádost. Skutečnost, že dávka byla vyplacena, plyne z listin založených ve správním spise. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 30. 10. 2014 odvolání, ve kterém zejména uvedl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a že je v rozporu se závaznými názory správního soudu v řešené věci. Žalobce v odvolání mimo jiné uvedl i to, že dne 18. 4. 2012 mu byla v hotovosti vyplacena dávka doplatku na bydlení za měsíce leden až duben 2012. Dne 23. 1. 2015 žalovaný vydal napadené rozhodnutí pod č. j. MPSV- UM/1191/15/4S-JČK, kterým změnil důvod zastavení řízení o žádosti žalobce z roku 2012 ze zastavení pro nepřípustnost žádosti na zastavení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti podle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. Žalovaný v odůvodnění zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl závěry správních soudů v řešené věci. S odkazem na druhý rozsudek žalovaný uvedl, že „v průběhu dalšího dokazování, které je již ve spisové dokumentaci řádně doloženo, bylo zjištěno, že žádosti (…), přestože byly v době posuzování krajským soudem hodnoceny s ohledem na písemnosti založené ve spise jako dva oddělené předměty řízení, představovaly totožnou věc (…).“ Žalovaný doplnil, že doplatek na bydlení je vyplácen na základě žádosti z roku 2010 a že i následně byla od měsíce ledna 2012 vyplácena dávka doplatku na bydlení z titulu žádosti žalobce z roku 2010. Zastavení řízení o žádosti žalobce z roku 2012 pro zjevnou bezpředmětnost této žádosti plyne ze skutečnosti, že žádaná dávka je dávkou měsíčně se opakující. Dne 29. 2. 2012 bylo usnesením žalovaného čj. MPSV-UM/103/12/9S-VYK zrušeno rozhodnutí o přerušení řízení ve věci zastavení výplaty dávky pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení ve vztahu k žádosti z roku 2010. Tato dávka byla žalobci následně nadále vyplácena na základě žádosti z roku 2010. Žádost žalobce z roku 2012 směřovala k výplatě dávky, která již byla po uvedeném rozhodnutí dle předchozí věty vyplácena. „Pokud by úřad práce v tuto chvíli meritorně rozhodl o přiznání dávky doplatek na bydlení na základě žádosti podané dne 30. 1. 2012, přičemž tato žádost i (…) žádost ze dne 11. 11. 2010 představují totožnou věc, neboť se jedná o stejnou dávku, došlo by duplicitně k opětovnému vyplacení totožné dávky doplatek na bydlení za měsíc leden 2012 a dále. V tuto chvíli lze již konstatovat, že žádost, která v době jejího podání nebyla bezpředmětná, se tímto bezpředmětnou stala.“ Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce zrekapituloval stav správního řízení o jeho žádosti o přiznání doplatku na bydlení z roku 2012, přičemž uvedl své právní hodnocení celého řízení. Soud se s právním hodnocením žalobce neztotožňuje. Předně se krajský soud zabýval námitkou nerespektování závazného právního názoru soudu vysloveného v prvním a druhém rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tuto námitku shledal krajský soud jako nedůvodnou. V prvním rozsudku vyslovil krajský soud závazný právní názor, že v řešené věci nebyla dána překážka věci zahájené a správní orgán má v řízení o žádosti žalobce vydat meritorní rozhodnutí. V druhém rozsudku soud uvedl, že je nutno vydat meritorní rozhodnutí, pokud správní orgány neshledají překážku v řízení (řádně doloženou ve spisové dokumentaci), což by bylo důvodem pro vydání řádně odůvodněného rozhodnutí o zastavení řízení. Po vydání druhého rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení správní orgány do správního spisu doplnily listiny prokazující, že žalobce byl v lednu až dubnu 2012 příjemcem doplatku na bydlení, resp. že mu byl doplatek v tomto období vyplacen. Před vydáním prvního a druhého rozsudku tyto listiny soud neměl k dispozici a nemohl z nich při právním hodnocení věci vycházet, neboť tyto listiny byly do správního spisu doplněny až 1. 10. 2014. Soud má z listin nyní založených ve spise za prokázané, že doplatek na bydlení byl žalobci za leden až duben 2012 dne 18. 4. 2012 vyplacen. Skutečnost, že se tak stalo s určitým zpožděním oproti běžnému dni splatnosti několika dávek, není podstatná. Sám žalobce tuto skutečnost v žalobě nerozporuje. Naopak v odvolání výslovně uvedl, že předmětné dávky dne 18. 4. 2012 skutečně v hotovosti obdržel. Dle názoru soudu je pro souzenou věc nutno předně rozlišit, zda řízení o žádostech žalobce byla totožná, a zda doplatek, který by byl na základě těchto řízení vyplácen, je totožným doplatkem. Totožnost řízení a totožnost doplatku byla v průběhu správního řízení nesprávně směšována. Jak soud uvedl ve svém prvním rozsudku, řízení o žádostech nebyla totožnými řízeními. Z obsahu žaloby je dále zřejmé, že dle názoru žalobce dávky vyplácené na základě jeho žádosti z roku 2010 a potenciálně vyplácené dávky na základě jeho žádosti z ledna 2012, nejsou totožnými dávkami. Dle § 4 odst. 2 zákona o hmotné nouzi je doplatek na bydlení měsíčně opakující se dávkou. Tato skutečnost je pro určení totožnosti doplatku zásadní. Je nutné posuzovat každý doplatek na bydlení v konkrétním měsíci samostatně. Podle § 48 odst. 2 s. ř. nelze přiznat totéž právo z téhož důvodu téže osobě opakovaně a zákon o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje výplatu více doplatků na bydlení souběžně. Příjemce doplatku na bydlení má z povahy věci právo pouze na jeden doplatek na bydlení měsíčně. Má-li být příjemci doplatku na bydlení doplatek vyplacen za jeden měsíc vícekrát, jedná se o duplicitní výplatu totožné dávky. Příjemce doplatků by byl následně povinen opakovaně z téhož důvodu přijatý doplatek jako přeplatek vrátit. K takové situaci by nemělo dojít, neboť téže osobě lze totéž právo přiznat pouze jednou. Pokud by byl nyní (podle skutkového stavu v době rozhodování správních orgánů v lednu 2015) žalobci přiznán doplatek na bydlení na základě žádosti z ledna 2012, došlo by právě k této nežádoucí situaci, a sice žalobci by byly duplicitně vyplaceny dávky, které již jednou prokazatelně na základě správního spisu a vlastního prohlášení v odvolání obdržel v dubnu 2012. Nejednalo se tedy o totožná řízení, nýbrž o totožné dávky doplatku na bydlení, které již byly žalobci jednou přiznány a vyplaceny na základě žádosti a rozhodnutí z listopadu 2010. Žádost žalobce z ledna 2012 zřejmě byla v době jejího podání opodstatněná (výplata dávek na základě žádosti z roku 2010 byla v té době pozastavena), ovšem na základě skutkového stavu, který byl v mezidobí nastolen, nelze než konstatovat, že se žádost žalobce stala zjevně bezpředmětnou, neboť dávky doplatku na bydlení, o které šlo, byly žalobci následně vyplaceny na základě jeho žádosti předchozí (poté, co odpadlo pozastavení výplaty dávky). Podrobně ke zjevné bezpředmětnosti žalobcovy žádosti z roku 2012 viz níže. Soud pro úplnost uvádí, že k totožnosti řízení o dávce příspěvku na bydlení se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 29. 3. 2012, čj. 4 Ads 165/2011 – 151, uvedl, že podání dvou žádostí o doplatek na bydlení nezadá u později podané žádosti překážku řízení, neboť tato řízení nejsou identická, když nárok na doplatek dle těchto žádostí vzniká od jiného okamžiku. Soud se s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu ztotožňuje. Řízení v dané věci nebylo zastaveno z důvodu litispendence, nýbrž z důvodu toho, že nebylo možné žalobci z téhož důvodu přiznat opakovaně totéž právo, které mu již bylo dříve přiznáno (§ 48 odst. 2 s. ř.). Žalobcovo tvrzení, že obě řízení o doplatku na bydlení nemají být směšována, považuje soud za nesprávné. Správní orgány rozhodují zásadně dle skutkového stavu v době svého rozhodování. Žalovaný tedy nemohl při vydání napadeného rozhodnutí posuzovat věc dle skutkového stavu v době podání žádosti v lednu 2012, tj. v době, kdy doplatek na bydlení na základě žalobcovy žádosti z roku 2010 nebyl žalobci dočasně vyplácen z důvodu přerušení výplaty dávek, ale musel k uskutečnění výplaty dávek za leden až duben 2012 přihlédnout. Právní názor soudu o nutnosti vydání meritorního rozhodnutí vyslovený v prvním rozsudku nelze nyní pojímat dogmaticky, a to především v kontextu závazného právního názoru soudu vysloveného ve druhém rozsudku. Pokud v průběhu správního řízení nastane procesní situace, pro kterou je nutno správní řízení zastavit, nelze po správním orgánu požadovat, aby vydal meritorní rozhodnutí, a to tím spíše za situace, kdy závazný právní názor podle prvního rozsudku soudu byl modifikován rozsudkem druhým. Závazný právní názor soudu vyslovený ve druhém rozsudku totiž směroval žalovaného k vydání meritorního rozhodnutí nebo k procesnímu zastavení řízení, budou-li naplněny zákonné podmínky pro takový postup a bude- li k tomu podklad ve správním spise. Krajský soud nyní zhodnotil, že podklady správního spisu osvědčují, že došlo k naplnění dikce § 48 odst. 2 s. ř., což bylo důvodem pro zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti, která v řízení nastala. V současné době je tedy ze správního spisu zřejmé, že žalobci byly za předmětné období leden 2012 a násl. dávky vyplaceny. Tím je požadavek vyjádřený ve druhém rozsudku krajského soudu naplněn. Totožný doplatek na bydlení za tytéž měsíce nebylo možné žalobci opakovaně přiznat. Krajský soud má za to, že z výše uvedených důvodů nemohlo být ve věci rozhodnuto meritorně. Pokud by byl doplatek na bydlení žalobci přiznán, vedlo by to k jeho duplicitnímu vyplacení, neboť doplatek na bydlení samotný dle žádostí žalobce by byl identickým doplatkem. Případně by výplata přiznaného doplatku na bydlení nebyla vůbec započata. Skutečnost, že by byl doplatek na bydlení vyplacen na základě rozdílných žádostí, není podstatná. Dle skutkového stavu v době rozhodování žalovaného (tj. v době vydání napadeného rozhodnutí) měl žalobce v lednu 2012 právo na výplatu doplatku. Toto právo však vycházelo z přiznaného nároku na doplatek na základě žádosti žalobce z roku 2010. Meritorní rozhodnutí, kterým by bylo žalobci právo na doplatek na základě jeho žádosti z ledna 2012 opakovaně přiznáno, by mělo za následek přiznání téhož práva z téhož důvodu, což je podle § 48 odst. 2 s. ř. nepřípustné. Skutečnost, že v lednu 2012 žalobce tuto dávku fakticky nepobíral, resp. mu byla výplata dávek pozastavena, nemůže být zohledněna tak, jak žalobce požaduje, neboť následně byl žalobci doplatek na bydlení za předmětné měsíce vyplacen. Z uvedených důvodů je soud toho názoru, že v průběhu relativně dlouhého řízení před správními orgány a soudy nastaly takové prokázané skutečnosti, které odůvodňují postup žalovaného a nečiní ho rozporným se závaznými právními názory, které krajský soud v minulosti podal. Námitku žalobce, že na řízení o jeho žádosti z ledna 2012 nelze aplikovat důvody pro zastavení řízení dle § 66 odst. 1 s. ř., zejména důvod dle písm. g) tohoto ustanovení, považuje soud za nedůvodnou. Soud je především toho názoru, že není nezbytné zabývat se různými důvody pro zastavení řízení, které jsou v předmětném ustanovení s. ř. uvedeny, neboť řízení o žádosti žalobce bylo v posuzovaném případě zastaveno pro její zjevnou bezpředmětnost dle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. Pojem „zjevná bezpředmětnost žádosti“ byl v minulosti správními soudy opakovaně vyložen a žalobce i žalovaný závěry těchto soudů uvádějí. Žalobce odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, čj. 7 Afs 79/2012 - 37, který navrhuje provést jako důkaz. K tomu krajský soud uvádí, že výklad právních pojmů přijatý v judikatuře soudů je výkladovým vodítkem, které lze aplikovat na obdobné případy. Neděje se tak však formou dokazování. Dokazování totiž směřuje ke zjištění věcí skutkových, zatímco právní otázky si posuzuje soud na základě své přezkoumatelné úvahy. Jinými slovy řečeno, výklad právních pojmů se nedokazuje. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „důvod pro zastavení řízení podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu je dán tehdy, pokud v průběhu řízení o žádosti dojde k takové změně okolností, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude mít pro žadatele význam.“ Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že žádost žalobce z ledna 2012 se stala zjevně bezpředmětnou. Tuto skutečnost krajský soud dovozuje z předmětu této žádosti, kterým byla dávka doplatku na bydlení od ledna 2012. Doplatek na bydlení za toto období byl následně po podání žádosti žalobci na základě jiné jeho žádosti vyplacen, a to i za měsíce, ve kterých by žalobci vznikl nárok na dávku na základě jeho žádosti z roku 2012 (v případě jejího kladného vyřízení). Není možné vyplácet doplatek na bydlení souběžně na základě více žádostí. Soud má za to, že samotné faktické vyplacení doplatku na bydlení, a tedy i naplnění účelu tohoto institutu, tj. poskytnutí peněžité podpory příjemci v hmotné nouzi, je skutečností, která způsobila, že meritorní rozhodnutí o žádosti z roku 2012 by pro žalobce již nemělo žádný význam a procesním zastavením řízení o této žádosti nedošlo k dotčení na žalobcových právech. Žádost se stala zjevně bezpředmětnou, neboť podle § 48 odst. 2 s. ř. nemohlo být přiznáno totéž právo téže osobě z téhož důvodu opakovaně. Prokázaná výplata dávek za měsíce leden 2012 a další dokládá, že žalobce tento nárok na výplatu dávky doplatku na bydlení měl a ten byl výplatou dávek konzumován. Dávka mu proto nemohla být za stejné období přiznána znovu. Přiznat totéž právo lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Důvodem poskytnutí doplatku na bydlení je pomoc osobě nacházející v hmotné nouzi za splnění zákonných podmínek v příslušném období. Z tohoto důvodu však může být dávka v příslušném období přiznána pouze jednou. Soud považuje za zřejmé, že žádost žalobce z roku 2012 byla v době jejího podání předmětná. Vyplacením doplatku na základě žádosti žalobce z roku 2010 v měsících, ve kterých by byl založen nárok na výplatu i na základě žádosti žalobce z roku 2012, se však žádost z roku 2012 stala zjevně bezpředmětnou. Opětovně přiznaná dávka by nemohla být v měsících, ve kterých žalobce pobíral doplatek na bydlení na základě jiné své žádosti, vyplacena, a pokud by vyplacena byla, musela by být jako přeplatek vrácena. V konkrétních měsících by se jednalo o přijetí totožné dávky z téhož důvodu (pomoc osobám v hmotné nouzi), přičemž skutečnost, že by dávky byly v totožných měsících vypláceny na základě rozdílných žádostí, nemá na určení totožnosti dávky vliv. Žalobce navíc ani neuvádí, z jakého důvodu považuje svoji žádost z roku 2012 v současné době stále za předmětnou. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, respektive jeho výroku ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledává soud nedůvodnou. Soud ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaného neshledává žalobcem tvrzené vady. Žalovaný v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) s. ř. rozhodnutí prvoinstančního orgánu změnil, což je z formulace výroku napadeného rozhodnutí naprosto nepochybné. Další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a sice že napadené rozhodnutí neobsahuje ve svém odůvodnění důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, a je tedy v rozporu s § 47 odst. 3 s. ř., shledává soud za neopodstatněný. Ustanovení § 47 odst. 3 s. ř. upravuje oznámení o zahájení řízení na úřední desce. Toto ustanovení se souzenou věcí nesouvisí. Měl-li žalobce na mysli § 68 odst. 3 s. ř. upravující náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, ve kterém se mj. uvedou podklady pro jeho vydání, je soud toho názoru, že žalovaný této povinnosti dostál. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkazuje na listiny založené ve správním spise, ze kterých vycházel. Ve vztahu ke zjevné bezpředmětnosti žádosti žalovaný výslovně uvádí, že při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobce ze dne 11. 11. 2010, na jejímž základě byl žalobci přiznán doplatek na bydlení, z oznámení o přiznání doplatku na bydlení ze dne 15. 11. 2010, z oznámení ze dne 18. 4. 2012 o zvýšení doplatku na bydlení ze 4 000 Kč na 4 500 Kč měsíčně ode dne 1. 1. 2012 a z přehledu vyplacených dávek za období listopad a prosinec 2011 a leden až duben 2012. Vzhledem k výše uvedenému má krajský soud za to, že žalobcem namítaná zmatečnost právní a skutkové podstaty věci, která činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro vady řízení, není na místě. Spisový materiál obsahuje listiny, ze kterých žalovaný při svém rozhodnutí vycházel a jeho závěry z nich učiněné korespondují s jejich obsahem. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, tak tomu nelze náhradu nákladů řízení přiznat podle § 60 odst. 2 s. ř. s.

Poučení