Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

2 Ad 19/2014 - 73

Rozhodnuto 2014-10-27

Citované zákony (18)

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobkyně J. H., bytem X, právně zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, proti České správě sociálního zabezpečení v Praze 5, Křížová 25, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne X, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 18. 3. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne X, jímž bylo rozhodnuto o námitkách žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 12. 7. 2013 čj. 606 210 0781 tak, že toto rozhodnutí se mění podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění tak, že žalobkyni se přiznává od 30. 5. 2013 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, podle ustanovení § 39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů a invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně činí 7 162,- Kč. (2) Žalobkyně v žalobě namítala, že odborní lékaři, specialisté se ve svých zprávách shodují, že je u žalobkyně přítomen zdravotní stav trvalé povahy odůvodňující závěr o invaliditě třetího stupně. Jedná se o progresivně se rozvíjející a značně bolestivou atrofii pravé horní končetiny, vyžadující neustálou a intenzivní lékařskou i rehabilitační péči. Žalobkyně zdůraznila, že je pravoruká a v důsledku závažného postižení pravé ruky není schopna vykonávat základní osobní úkony (oblékání) a úkony v domácnosti (příprava jídla, úklid apod.), natož pak jakkoli pracovat u zaměstnavatele Centropen a. s. či kdekoliv jinde. Trpí značnými bolestmi a několikrát týdně dochází na náročné rehabilitace. Zastává názor, že její zdravotní stav odůvodňuje pokles pracovní schopnosti o 70 % a odpovídá proto invaliditě třetího stupně. Poukázala rovněž na skutečnost, že vzhledem ke zdravotnímu stavu, věku a profesi je takřka nezaměstnatelná. Podle názoru žalobkyně její zdravotní stav má být správně posouzen podle kapitoly XIII, oddíl B, položka 2 d) vyhlášky č. 359/2009 Sb., neboť se jedná o zvlášť těžkou poruchu s neschopností zatížení s omezením většiny denních aktivit a nikoliv středně těžkou poruchu dle položky 2 c) téže kapitoly a oddílu. Žalovaná přehodnotila dosavadní vývoj postižení a jeho lokalizaci včetně rychlosti progrese svalové atrofie a nervové léze. Podcenila dopad zjištěných skutečností na schopnost vykonávat denní aktivity a celkovou výkonnost postižené osoby. Tento postup je dle názoru žalobkyně neudržitelný. Proto navrhla zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalované (3) Žalovaná uvedla, že žalobkyni byl přiznán k její žádosti invalidní důchod třetího stupně, proti kterému žalobkyně podala námitky a uvedla, že v rozhodnutí není uvedeno, že důchod byl přiznán v přímé souvislosti s pracovním úrazem. Dalším posudkem vyhotoveným v námitkovém řízení byla žalobkyně uznána invalidní pro invaliditu druhého stupně. Posudkový lékař zdůvodnil změnu data a stupně invalidity tím, že v předchozím posouzení bylo nadhodnoceno postižení žalobkyně na jeho funkční důsledky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zpochybnila objektivnost posouzení a správnost stanovení míry procentního poklesu pracovní schopnosti, žalovaná uvedla, že navrhuje provedení posudku Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jenž je ze zákona stěžejním důkazem, kdy bude opětovně přešetřen zdravotní stav a posouzeno na jisto, zda žalobkyně je invalidní pro invaliditu druhého či třetího stupně. Takový posudek je závazný i pro soud. Rozhodnutí ve věci žalovaná ponechala na úvaze soudu. III. Obsah správních spisů, včetně důkazů doplněných soudem (4) Z připojeného posudkového spisu soud zjistil, že žalobkyně byla posuzována lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci dne 17. 6. 2013, který při konstatované diagnóze syndrom KRBS Sudeckova atrofie pravé horní končetiny. Epicondilitis humery radialis 1. DX. Operace 27. 8. 2012, hypertenze určil, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, oddíl B, položka 2d) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 70 %. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti ve smyslu § 3 a 4 citované vyhlášky se nemění. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. 7. 2013 čj. 606 210 0781 přiznala žalobkyni invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, kterými požadovala přiznání invalidity v přímé souvislosti s pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že při námitkovém řízení nebylo onemocnění žalobkyně hodnoceno jako objektivizované, bylo doplněno SONO vyšetření cév pravé horní končetiny a nové neurologické vyšetření včetně EMG vyšetření. Vyšetření doložila, že se u žalobkyně jednalo o rozvoj KRBS a Sudeckovy atrofie pravé horní končetiny, nebyla přítomna demineralizace kosti, a proto nebyla ani zavedena antisudek. medikace, nebyla přítomna atrofie svalů, ani těžké omezení pohyblivosti kloubů, ani zvlášť těžké omezení síly svalové, postižení bylo především akrárně s váznoucí jemnou motorikou, proto nebyla realizována nemocniční rehabilitace. Probíhala dostačující ambulantní léčba. Dle EMG známky léze senzitivních distálních vláken n. medianus vpravo a minimální distální postižení motorických vláken n. ulnaris. Žalobkyně nesplňovala posudková kritéria pro M. Sudeck. zvlášť těžkou poruchu, kde je rozmezí taxace 60 – 70 %, ale bylo přítomno omezení hybnosti a svalové síly dominantní pravé horní končetiny, alondinie s potřebou léčby v ambulanci bolesti, kde bylo hodnoceno postižení podle kapitoly XIII, oddíl b) položka 2c), kde byla zvolena horní hranice 50 %, a to s ohledem na profesi žalobkyně a postižení dominantní horní končetiny, kdy bylo zohledněno i susp. lézí Sl. vazu pravého zápěstí. Další navýšení nebylo indikováno, neboť nebyly přítomny další posudkově významné komorbidity. Lékař České správy sociálního zabezpečení uvedl, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jednalo se o invaliditu druhého stupně podle § 39 odst. 2 písm. b) téhož zákona. (5) Soud doplnil důkazní řízení o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Českých Budějovicích. Posudková komise ve svém posudku ze dne 26. 5. 2014 určeném pro krajský soud uvedla, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je komplexní regionální bolestivý syndrom prvního typu (dle MUDr. P.), který vznikl následkem léčby a operace epikondilitidy. V současné době fáze KRBS dystrofická, tedy léčebně ještě ovlivnitelná. Nejde o fázi artrofickou, irreverzibilní s postižením všech tkání na končetině včetně kůže, podkoží, svalů, vaziva i kostí často ve spojení s fixovanými deformitami až nekrosami končetin. Nebylo prokázáno poškození kosti, nebyla nalezena osteoporosa, nebylo prokázáno poškození svalů, nedošlo k jejich atrofii, nebylo prokázáno poškození vaziva v okolí kloubů, nedošlo ke kontrakturám, při odvedení pozornosti je hybnost v kloubech horní končetiny omezena jen minimálně (vyšetření fyzioterapeuta Nemocnice České Budějovice). Diagnostika je opřena především o klinický průběh, jde zde především o významné doprovodné příznaky z oblasti CNS (mozku) – typické hypestézie, hypalgézie, změny potivosti, prokrvení, otoky, typický třes končetiny (způsobenou změnou aktivity motoneuronu). Progrese a chronifikace je dána především dysregulací v centrálním nervovém systému a je nezbytná intervence psychoterapeutická a další doporučená léčba. Žalobkyně byla při jednání v komisi výrazně depresivní, nedostatečně zaléčená i po stránce algií (bolestí) užívá jen Zaldiar. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídal zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole XIII, oddíl B, položka 2c) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 40 – 50 %. Uzavřela, že volí 50 % pokles pracovní schopnosti, kdy procentní míra poklesu se ve smyslu § 3 a 4 vyhlášky nemění. Nelze použít posouzení podle položky 2d), kde je porucha uvedena jako zvláště těžká a v doložených vyšetřeních by muselo jít o fázi KRBS artrofickou, irreverzibilní = nevratnou se svalovými atrofiemi, trofickými změnami kůže, demineralizaci kostí, odvápnění s trvalou nehybností kloubů. Neschopnost zatížení a neschopnost provádět denní aktivity musí být doložena nejenom subjektivními obtížemi, ale i objektivními šetřeními s ohledem na to, zda posuzovaná podstoupila všechna nabízená vyšetření, zda využívá možnost kompenzačních mechanismů a pomůcek. (6) V dané záležitosti se konalo dne 30. 6. 2014 na základě žaloby žalobkyně soudní jednání. Žalobkyně soudu dne 27. 6. 2014 zaslala vyjádření, kde namítla neobjektivitu závěrů komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, a to jak z důvodů systémových, tj. postavení a složení komise, tak i z důvodů konkrétních, tj. vlastního průběhu posudkového řízení. Žalobkyně namítla, že posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, což je orgán bezprostředně řídící jednu stranu sporu (žalovanou), když toto ministerstvo je i správcem rozpočtové kapitoly státního rozpočtu, z něhož se starobní i invalidní důchody vyplácejí. Již z toho důvodu nelze považovat ministerstvem zřízené a řízené komise za objektivní orgán pro přezkoumávání závěru posudkových lékařů České správy sociálního zabezpečení. Podle názoru žalobkyně by z toho důvodu neměly soudy přejímat ploše závěry posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, ale měly by zkoumat důvěryhodnost a objektivitu jejich závěrů. (7) Podle názoru žalobkyně k zachování objektivity nepřispělo ani složení posudkové komise, a to co do počtu jejích členů a co do profesní specializace těchto členů. Žalobkyně upozornila na zrušení prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním zabezpečení od 1. 1. 2012, která mimo jiné závazně určovala složení posudkových komisí. Zavedená praxe je však uplatňována u Českobudějovické komise i nadále. Žalobkyně poukázala na to, že předsedkyní komise byla posudková lékařka a tajemnicí nelékařka jí bezprostředně subordinovaná a třetím členem komise byl lékař z praxe, který však dle názoru žalobkyně nebyl specializován na její zdravotní postižení, neboť se jedná o postižení, které nepatří ke zcela běžným onemocněním, jedná se o poměrně vzácné zdravotní postižení a dopady na pracovní způsobilost by měli posuzovat specializovaní lékařští odborníci. Za této situace pak by v podstatě nebylo lze hovořit o objektivitě rozhodování komise, ale naopak o stranném přístupu předsedkyně komise. Proto bylo navrženo, aby si soud vyžádal další lékařské posouzení zdravotního stavu žalobkyně se stanovením míry dopadů na pracovní způsobilost, a to zadáním tohoto posouzení jiné krajské posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s upozorněním, že nelze již postupovat podle zrušené vyhlášky č. 182/1991 Sb. a je třeba vyžadovat, aby komise měla minimálně tři členy – lékaře, navíc žalobkyně poukázala na to, že by měla být vyžádána odborná zpráva s předchozí prohlídkou u odborníka MUDr. Jiřího Kozáka z Fakultní nemocnice v Motole (centrum pro léčení a výzkum bolestivých stavů), který má být údajně z předních odborníků na uvedenou chorobu. (8) Žalobkyně rovněž vyjádřila názor, že hodnocení zdravotního stavu do značné míry podléhá subjektivním přístupům posudkových lékařů i systémovým vlivům. Vyslovila přesvědčení, že její postižení s přihlédnutím k dosaženému vzdělání a praxi ji zcela vyřazuje z pracovního procesu, neboť se jedná o závažné a bolestivé postižení pravé ruky s výraznými dopady na její funkčnost. Onemocnění se totiž nadále rozvíjí, obtíže se postupně zhoršují a je konstatována i nepříznivá prognóza. Léčení KRBS má většinou udržovací charakter, je založeno na rozsáhlé a časově náročné rehabilitaci, kterou musí pacient absolvovat. Tvrzení, že žalobkyně odmítá rozsáhlejší léčení, je nedůvodné, neboť je v zájmu žalobkyně, aby se intenzivně léčila a zabránila zhoršování zdravotního stavu. K tomu však potřebuje i dostatečné časové a hmotné podmínky. (9) Při jednání před krajským soudem žalobkyně setrvala na návrhu, aby soud nařídil vypracování srovnávacího posudku a žalobkyně navrhla, aby srovnávací posudek vypracovala posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze. Požádala o možnost být přítomna při jednání posudkové komise a zároveň požadovala odborné posouzení jejího onemocnění vyžádáním zprávy od primáře MUDr. J.K. z Fakultní nemocnice v Motole, k její diagnóze i zdravotnímu stavu. Soud návrhy žalobkyně zcela akceptoval a doplnil důkazní řízení o vypracování srovnávacího posudku u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze. V žádosti, kterou zaslal této komisi, vyjádřil veškeré výhrady žalobkyně, kdy poukázal i na její výhradu ke složení posudkové komise s upozorněním na zrušení vyhlášky č. 182/1991 Sb., v platném znění i na akcent žalobkyně, aby komise měla minimálně tři členy – lékaře. (10) Z protokolu o jednání Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze ze dne 12. 9. 2014, je zřejmé, že žalobkyně byla přizvána na jednání posudkové komise. Byla seznámena se složením komise i s výčtem podkladů, které měla komise k dispozici. Při jednání komise byla vyšetřena odborným ortopedem, který uzavřel, že nejedná se o posttraumatický Sudeckův syndrom. Současně byla seznámena se závěrem posudkové komise a poučena o možnostech dalšího postupu. Ve srovnávacím posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze byl vysloven shodný závěr, jako v předchozím posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Českých Budějovicích. Tento závěr komise vyslovila na základě doložené zdravotní dokumentace a na základě vyšetření ortopedem při jednání komise. Komise konstatovala dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je komplexní regionální bolestivý syndrom pravé horní končetiny. Komise uvedla, že posudkový lékař se nemůže vyjadřovat, zda úraz, který by zapříčinil invaliditu, by byl pracovní. To je pouze v kompetenci zaměstnavatele. Komise popsala z doložené dokumentace, že 20. 1. 2012 žalobkyně při zabraňování pádu krabice udělala pohyb oběma rukama, píchlo ji v oblasti pravého laterálního epikondylu, což lze považovat za typický iniciační mechanismus, rozvinutí se radiální epikondylitidy. Zda došlo k úrazu, tedy k poškození šlachovitých vláken, které upínají sval ke kosti nebylo objektivně prokázáno, lze se jen dohadovat, že k minimálnímu úrazu došlo, ale není ničím doloženo, bylo by lze objektivizovat magnetickou rezonancí. Praktický lékař odeslal žalobkyni jako nemoc k ortopedovi (nikoliv jako úraz na chirurgii), ortoped léčil nemoc a pak následovala operace typická pro nelepšící se epikondylitidu. Nelze z toho důvodu jednoznačně posoudit, zda celý dosud neukončený zdravotní stav byl na počátku spuštěn úrazem a dále je nutné zvažovat i dřívější poškození pravé horní končetiny v důsledku opakovaných drobných úrazů pádů z kola, které měla žalobkyně v minulosti. Tyto úrazy mohly sehrát svou roli při rozvoji KRBS. Komise uzavřela, že jedná se o komplexní regionální bolestivý syndrom prvého typu, který vnikl následkem léčby a operace epikondilitidy. V současné době, fáze KRBS dystrofická, která je léčebně ovlivnitelná, nejedná se o fázi artrofickou irreverzibilní s postižením všech tkání na končetině včetně kůže, podkoží, svalů, vaziva i kostí, často ve spojení s fixovanými deformitami až nekrosami končetin. Nebylo prokázáno poškození kostí, nebyla nalezena osteoporosa, nebylo prokázáno poškození svalů, nedošlo k jejich atrofii, nebylo prokázáno poškození vaziva v okolí kloubů, nedošlo ke kontrakturám, při odvedení pozornosti je hybnost v kloubech horní končetiny omezena jen minimálně (viz. vyšetření fyzioterapeuta Nemocnice České Budějovice). Žalobkyně byla při jednání v komisi výrazně depresivní, nedostatečně zaléčená i po stránce algií (bolestí) užívá jen Zaldiar. Klinický obraz zjištěný při vyšetření při jednání MUDr. K. neodpovídal diagnóze posttraumatický Sudeckům syndrom, byla zde patrná psychosomatická nadstavba. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídal stavům uvedeným v kapitole XIII, oddíl B, položka 2c) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 40 – 50 %. Procentní míra poklesu se nemění ve smyslu § 3 a 4 téže vyhlášky. Komise uzavřela, že celkový pokles hodnotí na 50 %, tedy na horní hranici. Nelze použít položky 2d), kde je porucha uvedena jako zvláště těžká a v doložených vyšetřeních by muselo jít o fázi KRBS atrofickou, irreverzibilní = nevratnou se svalovými atrofiemi, trofickými změnami kůže, demineralizací kostí = odvápnění s trvalou nehybností kloubů. Při odvedení pozornosti žalobkyně byla hybnost v kloubech téměř v normě. Zvlášť těžké postižení vzniká především u neléčených forem. Neschopnost zatížení, neschopnost provádět denní aktivity musí být podložena nejenom subjektivními obtížemi, ale i objektivním nálezem. Komise uzavřela, že žalobkyně byla k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb. Jednalo se o invaliditu druhého stupně podle § 39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb., nejednalo se o invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb., neboť pokles pracovní schopnosti činil 50 %. (11) Komise měla při posuzování zdravotního stavu žalobkyně za účelem vypracování srovnávacího posudku zprávu z vyšetření žalobkyně v komisi MUDr. P. K., MUDr. B.odborným traumatologem Nemocnice České Budějovice ze dne 26. 5. 2014, nález MUDr. Š. praktické lékařky Dačice z 29. 1. 2013, zprávu z vyšetření ortopeda MUDr. F. Jindřichův Hradec z 26. 1. 2012, z 13. 2. 2012, 5. 3. 2012, 19. 3. 2012, vyšetření z ambulance léčby bolesti České Budějovice MUDr. P. z 21. 3. 2013, ortopedického vyšetření Nemocnice České Budějovice MUDr. V. z 25. 4. 2013 a 2. 5. 2013, vyšetření MUDr. P. z 2. 5. 2013, neurologického vyšetření MUDr. P. Jindřichův Hradec z 30. 5. 2013, vyšetření z ambulance léčby bolesti MUDr. P. z 13. 6. 2013, oddělení kardioechograafické Tábor MUDr. M. z 3. 9. 2013, neurologického vyšetření primář MUDr. Orel, EMG vyšetření z 3. 10. 2013, zpráva MUDr. P. z 27. 1. 2014, rehabilitačního vyšetření MUDr. P. z 15. 5. 2014, vyšetření MUDr. P. z 20. 5. 2014, MUDr. P. z 9. 4. 2014 a fyzioterapeutky D. z 23. 4. 2014. Komise měla k dispozici i znalecký posudek zadaný zaměstnavatelem vypracovaný znalcem pro specializaci na choroby z povolání rozšířený o hygienu práce a o odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání Doc. MUDr. H., CSc, MBA z 4. 3. 2014 se závěrem, že není prokázáno, že by invalidita byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 20. 1. 2012. IV. Právní názor soudu (12) V dané záležitosti soud postupoval podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Napadené výroky rozhodnutí soud přezkoumal podle odstavce druhého téhož ustanovení v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla, a proto ji zamítl. (13) Podle § 39 odst. 1 písm. b) zákona č.155/1995 Sb., ve znění platném od 1. 1. 2010 je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Podle odst. 2, jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu I. stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu II. stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu III. stupně. Podle odstavce 3 pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a k předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle odstavce 4 při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnost než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce 69 % a v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též o to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Za zdravotní postižení pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti podle odstavce 5 téhož ustanovení, se považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. Podle odstavce 6 je stabilizovaný zdravotní stav takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení. Pojištěnec je adaptován na své zdravotní postižení, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, kterému mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti. (14) Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, tudíž medicínskou, neboť důchod je podmíněn dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu z toho důvodu závisí na odborném lékařském posouzení. Správní soudy nemohou učinit úsudek o této otázce samy. To vyplývá z § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, kdy posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí. To zatím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Ty jsou vybaveny oprávněním k posuzování poklesu pracovní schopnosti a k zaujmutí posudkových závěrů o invaliditě (vznik, trvání, zánik). Posudkové řízení proto představuje specifickou formu správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Posudková činnost vyžaduje vedle odborných lékařských znalostí zároveň znalosti z oboru posudkového lékařství Soud tyto posudky hodnotí jako každý jiný důkaz ve smyslu § 77 odst. 2 s.ř.s. a u posudku se zabývá otázkou úplnosti, přesvědčivosti posudku, který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr musí být zdůvodněn, avšak nemůže být soudem měněn v důsledku toho, že soud nemá potřebné odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí. (15) Jinými slovy řečeno, soud sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod neposuzuje a nepřezkoumává. Ověřuje pouze, zda je posudek úplný a přesvědčivý. Zároveň se zabývá správností posudku a případně otázkou řádného složení komise. Bere přitom v úvahu, že úloha posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí se opírá o stanovenou zákonnou úpravu. Komise jednají ve složení předseda, tajemník a vždy ještě alespoň jeden přísedící odborný lékař klinického oboru. Posudkový závěr se přijímá komisionálně. Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že posudková komise se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zvláště pak s těmi, které posuzovaná osoba namítá a musí své posudkové závěry náležitě a srozumitelně odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav byl posouzen komplexně na základě úplné zdravotnické dokumentace a s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. (16) S ohledem na žalobkyní vznesené námitky v souladu se zásadou dispoziční se soud zabýval otázkou správnosti posouzení zdravotního stavu žalobkyně posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí a zároveň námitkou žalobkyně, že pokud je vycházeno pouze z posudků orgánů žalované, zpochybňuje to objektivnost těchto důkazů, když navíc jejich složení nezaručovalo odborné řádné posouzení jejího zdravotního stavu. Soud k tomu uvádí, že s ohledem na výše popsanou platnou právní úpravu neshledal tuto námitku důvodnou. Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, jakož i působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení v řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení je upravena zákonem č. 582/1991 Sb., podle jehož § 3 odst. 3 písm. a), b), c) tohoto zákona jsou to právě orgány sociálního zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení a Okresní správa sociálního zabezpečení, které posuzují zdravotní stav. Podle § 4 odst. 2 téhož zákona ministerstvo posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Složení posudkových komisí ministerstva je upraveno § 16b zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění. Podle odst. 1 jsou posudkové komise ministerstva nejméně tříčlenné, předsedou posudkové komise může být jen lékař. Předseda posudkové komise a tajemník posudkové komise jsou vždy zaměstnanci zařazení k výkonu práce v ministerstvu; tajemník je členem posudkové komise, dalšími členy posudkové komise jsou odborní lékaři podle jednotlivých klinických oborů. Podle odst. 2 je posudková komise ministerstva schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise se usnáší většinou hlasů; při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy. Posudkový lékař, který je předsedou posudkové komise podle odst. 3 tohoto ustanovení, řídí jednání této komise, určuje její konkrétní složení a rozhoduje o zařazení jednotlivých případů na pořad jednání. Podle odst. 4 k jednání posudkové komise ministerstva je možno se souhlasem posuzované fyzické osoby přizvat na její žádost jiné fyzické osoby, lze-li od nich očekávat, že přispějí k objasnění závažných okolností důležitých pro posudkový závěr. (17) Soud proto konstatuje, že v dané věci byly vypracovány dva posudky, které si soud vyžádal a které dostály nárokům na test, co jejich úplnosti, přesvědčivosti i správného složení komise. Pokud žalobkyně namítla neobjektivitu komise, kterou spatřovala právě v důvodech systémových, tj. postavení a složení komise, pak s ohledem na citovanou platnou právní úpravu nemůže být tato námitka nikterak zohledněna. Složení posudkových komisí, jak v Českých Budějovicích, tak v Praze odpovídaly zákonu i konkrétnímu onemocnění žalobkyně. Byl přítomen odborný lékař z oboru ortopedie. Toto složení odpovídalo zákonu a mohlo proto garantovat objektivitu rozhodování komise, neboť byl přítomen lékař z klinického oboru. Požadavek žalobkyně, aby tajemník byl rovněž lékař, není opodstatněný, neboť takový požadavek zákon nestanoví. Na tom nic se nemůže změnit ani poukaz žalobkyně na zrušení prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním zabezpečení, neboť složení posudkových komisí je dáno zákonem a v tomto směru byl zákon dodržen. Posudkové komise, jak vyplývá z obsahu posudků, vycházely z úplné zdravotnické dokumentace, týkající se žalobkyně, se stávající z celé řady lékařských nálezů. Výsledek jejich posuzování se týká stanovení procenta poklesu pracovní schopnosti žalobkyně, kdy tyto závěry se stanovují ve vztahu k platné právní úpravě, tedy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., právě na základě závěrů vyslovených ve zprávách z odborných vyšetření, avšak i na základě vlastního vyšetření komise, což se v dané věci stalo. Obě komise dospěly k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je komplexní regionální bolestivý syndrom pravé horní končetiny. Přitom posudkový lékař se nemůže vyjadřovat k tomu, zda úraz, který invaliditu zapříčinil, byl pracovní či nikoliv. Dospěly k závěru, že se jedná o komplexní regionální bolestivý syndrom prvního typu (dle MUDr. P.), který vznikl následkem léčby a operace epikondylitidy. V současné době fáze KRBS dystrofická, tedy léčebně ještě ovlivnitelná, nejedná se o fázi atrofickou irreverzibilní s postižením všech tkání na končetině včetně kůže, podkoží, svalů, vaziva i kostí často ve spojení s fixovanými deformitami až nekrózami končetin. Nebylo prokázání poškození kostí, nebyla nalezena osteoporóza, nebylo prokázáno poškození svalů, nedošlo k jejich atrofii, nebylo prokázáno poškození vaziva v okolí kloubů, nedošlo ke kontrakturám, při odvedení pozornosti je hybnost v kloubech horní končetiny omezena jen minimálně, což vyplývá z vyšetření fyzioterapeuta Nemocnice České Budějovice. Bylo uvedeno, že na základě vyšetření žalobkyně v komise odborným ortopedem MUDr. K. neodpovídal klinický obraz diagnóze posttraumatický Sudeckův syndrom, byla zde patrná psychosomatická nadstavba. (18) Obě komise se zcela shodly v závěru, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně odpovídá zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole XIII., oddíl B položka 2c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a stanovily pokles pracovní schopnosti na 50 %, což je horní hranice, přičemž procentní míru poklesu nezměnily ve smyslu §3 a § 4 citované vyhlášky. Výslovně uvedly, že nelze použít položky 2d, kde je porucha uvedená jako zvláště těžká a muselo by se jednat o fázi KRBS atrofickou i irreverzibilní, tedy nevratnou se svalovými atrofiemi trofickými změnami kůže, demineralizací kostí. To v dané věci zjištěno nebylo. Bylo uvedeno, že tvrzení o neschopnosti zatížení, případně neschopnosti provádění denních aktivit musí být podloženo nejenom subjektivním tvrzením, ale i objektivním šetřením. Komise dále konstatovala, že v případě žalobkyně nebyly využity všechny možnosti, které současná medicína nabízí, jak v diagnostice, tak v léčbě. Žalobkyně trpí značnými bolestmi zbytečně, neboť používá pouze analgetikum Zaldiar, a to jen před rehabilitací a jinou léčbu, která jí byla nabídnuta omítla. Od začátku léčby KRBS byla instruována, že se musí využívat i náhradní mechanismy a pomůcky, učit se používat druhou ruku, kterou má zcela zdravou. Komise uzavřela, ani z žádných ošetřujících lékařů nekonstatoval, že se jedná o stav definitivní a nekonečný a je zvažována další léčba, která by mohla přinést efekt. To komise konstatovala na základě nálezů, které jsou založeny ve zdravotní dokumentaci žalobkyně. (19) Soud proto uzavřel, že na základě posudků, které byly soudem nařízeny a jsou ve svých závěrech shodné, není opodstatněné tvrzení žalobkyně o rozporech při posuzování jejího zdravotního stavu. Rozpory se týkají pouze názoru žalobkyně, která tvrdí, že nemůže vykonávat žádnou práci a mezi závěry lékařů, kteří na základě zpráv z odborných vyšetření poukazují na to, že stav není definitivní, může nastat zlepšení a navíc nejsou přítomny takové změny, které by bylo možné hodnotit jako zvláště těžkou a nevratnou formu. Nejsou přítomny svalové atrofie, trofické změny kůže, demineralizace kostí, trvalá nehybnost kloubů. Z toho důvodu lze uzavřít, že lékařské orgány se zprávami z odborných lékařských vyšetření žalobkyně zabývaly a závěry vyslovily na základě dostupné zdravotní dokumentace, která byla shromážděna a vyslovený závěr koresponduje s těmito zprávami z odborných lékařských vyšetření v dokumentaci založených. Žalobkyně ani netvrdila, že existují další zprávy, které by nebyly komisi předloženy. Komise shodně neshledaly ani další prostor procentní navýšení o maximálních 10 % dle § 3 vyhl. č. 359/2009 Sb., neboť v posudcích shodně uvedly, že takový postup není odůvodněn. Navíc lze poznamenat, že i v případě pokud by byl takový postup odůvodněn a došlo k navýšení o maximálně možných 10 %, ani za této situace by procentní pokles pracovní schopnosti nedosahoval požadované 70% výše pro přiznání invalidního důchodu III. stupně. (20) Zcela nedůvodná je námitka žalobkyně, kterou uvedla v závěrečném vyjádření při jednání před krajským soudem, že na základě závěru uvedeného posudkovými komise, že u ní se jednalo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 50 %, nedosahoval však více než 69 %, že právě oněch 69 % mělo být navýšeno o maximálně možných 10 % a v takovém případě by pokles její pracovní schopnosti dosáhl 79 % a při této konstrukci by žalobkyně byla invalidní ve III. stupni. Je to mu tak proto, že u žalobkyně nebylo konstatováno, že její pokles pracovní schopnosti dosahoval 69 %. Poukazovaný závěr posudkových komisí jednoznačně uvádí, že u žalobkyně se jednalo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 50 %, přičemž je ve vztahu v platné právní úpravě pouze opticky konstatováno, že o něch 50 % nedosahovalo výše vyšší než 69 %, která je potřebná po přiznání invalidity III. stupně. Z této formulace však nelze dovozovat, že u žalobkyně pokles pracovní schopnosti dosahoval 69 %. Na žádném místě v posudcích, které byly v dané věci jako důkaz opatřeny, není uvedeno, že by pokles pracovní schopnosti žalobkyně dosahoval 69 %. Nelze proto přistoupit na tuto konstrukci žalobkyně, která nemá oporu v důkazech. V. Závěr, náklady řízení. (21) Soud proto uzavřel, že žaloba žalobkyně důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Všechny posudkové orgány, které se zdravotním stavem žalobkyně zabývaly, totiž dospěly ke shodnému závěru, že zdravotní stav žalobkyně odpovídal II. stupni invalidity. (22) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., podle kterého má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů účastník, který měl ve věci plný úspěch, přičemž správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění a nemocenské péče v ozbrojených silách a sociální péče tato náhrada nenáleží. V souzené záležitosti žalobkyně úspěch neměla, a proto soud rozhodl tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na výše uvedenou právní úpravu nepřiznává.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (1)