2 Ad 37/2024–32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2024, č. j. MPSV–2024/249414–911 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2024, č. j. MPSV–2024/249414–911 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2024, č. j. MPSV–2024/249414–911 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, sp. zn. 99574–22–AB, č. j. 1583047/22/AB, ze dne 10. 10. 2022 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2022 se žalobci nepřiznává podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSSP“).

II. Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí, které je založeno na tezi, že smlouva o ubytování nezakládá nájemní vztah, resp. že nesplnění podmínky vlastnického nebo nájemního vztahu samo o sobě vylučuje možnost vyhovění žádosti, nemůže obstát. Žalobce zastával právní názor, že slouží–li ubytovna k uspokojení potřeby bydlení, jedná se o smlouvu o nájmu bytu podle § 2235 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“). To nemůže být při výkladu ustanovení § 24 odst. 5 ZSSP opomíjeno jednak kvůli požadavku na jednotu a bezrozpornost právního řádu a jednak s ohledem na smysl zákona, kterým je sociální ochrana. Za situace, kdy je v Praze nedostatek bytů a na jeden byt se hlásí 30 zájemců o nájem, nelze trvat na tom, aby příspěvek na bydlení byl vyplácen pouze nájemcům „klasických“ bytů, zvláště jedná–li se o ohrožené skupiny jako senioři, osoby se zdravotním postižením. Žalobce na podporu svých tvrzení odkázal na závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024–23, body 27 a 30, kde uvedl, že stačí nájemní vztah, nemusí jít o nájem bytu.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

3. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že smlouva o ubytování nájemní vztah nezakládá. Taktéž není splněna podmínka, že žalobcem obývaný prostor je bytem podle zákonné definice bytu obsažené v § 24 odst. 5 ZSSP. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024–23, na který žalobce odkazoval, se zabýval zcela odlišným typem smlouvy, a to smlouvou o poskytnutí sociální služby. Navíc v uvedeném rozsudku nebyla řešena otázka, zda uvedený prostor lze považovat za byt podle § 24 odst. 5 ZSSP. Žalovaný uvedl, že žalobce není zcela vyloučen z podpory bydlení, když bydlení na ubytovně může zakládat nárok na dávku pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení při splnění zákonem stanovených podmínek. Žalovaný závěrem svého vyjádření navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

4. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

5. Dne 3. 8. 2022 podal žalobce u Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“), žádost o příspěvek na bydlení s nárokem od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022. V žádosti podané na předepsaném formuláři uvedl, že je nájemcem bytu na adrese X, který užívá společně se svou matkou. K žádosti přiložil výplatní pásky za březen, květen a červen 2022 a doklady o platbě nákladů na bydlení za období od 1. 4. 2022 do 15. 7. 2022. Ve spise je založeno žalobcovo podání týkající se doplatku na bydlení za červenec 2022, v němž uvádí, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod (vyčíslil jeho měsíční výši) doplněný o mzdu od zaměstnavatele X (vyčíslil její výši). Sdělil též měsíční výši starobního důchodu své matky. Dále je součástí správního spisu smlouva o ubytování na období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 týkající se Penzionu X na adrese uvedené v žádosti o příspěvek na bydlení, kterou zaslal úřadu práce ubytovatel.

6. Následně úřad práce výzvou ze dne 26. 8. 2022, č. j. 1199555/22/AB, která byla podle údaje na ní uvedeného vypravena dne 5. 9. 2022, vyzval žalobce, aby ve lhůtě osmi dnů od doručení výzvy doplnil svou žádost o tyto doklady: vyplněný a podepsaný doklad o výši svých příjmů a příjmů matky za 2. čtvrtletí roku 2022, vyplněný a podepsaný doklad o výši nákladů na bydlení za toto čtvrtletí a platnou nájemní smlouvu pro období od 1. 7. 2022 s rozepsanými údaji o nájmu a službách. Výzva neobsahuje žádné odůvodnění, pouze poučení dle § 61 odst. 2 ZSSP. Žalobce reagoval na výzvu e–mailem, v němž se ohradil proti tomu, že by musel potvrzení o příjmech i nákladech na bydlení předložit na tiskopisech. Povinnost užít tiskopis se týká pouze samotné žádosti. Uvedl, že on ani jeho matka nemají dost sil cestovat do sídla České správy sociálního zabezpečení, aby si nechali potvrdit výši důchodu, to platí i ohledně příjmu od zaměstnavatele. Výši příjmů již doložil, předložil scan útržku poštovní poukázky na mzdu vyplacenou v květnu 2022 (výplata za duben 2022). Nájemní smlouva byla předložena úřadu práce vedoucím ubytovny. Žalobce není v situaci, kdy by mohl určovat její náležitosti. Na to reagoval úřad práce e–mailem ze dne 21. 9. 2022, v němž uvedl, že žalobce ani jeho matka nemusí cestovat do sídla České správy sociálního zabezpečení, postačí vyplnit zaslaný formulář Doklad o výši čtvrtletního příjmu. Tím bude udělen úřadu práce souhlas k tomu, aby si informace o výši příjmu zjistil od příslušných správních orgánů či právnických a fyzických osob vyplácejících příjmy rozhodné pro nárok na dávku. Žalobce nato zaslal úřadu práce další e–mail, v němž uvedl, že souhlas k získání informací ohledně výše příjmů již udělil podepsáním formuláře samotné žádosti, stejně jako jeho matka (odkázal na konkrétní části formuláře, v nichž je uvedeno poučení, podle nějž se podpisem formuláře uděluje souhlas se získáním informací o výši příjmů od třetích osob). Dodal, že nevidí důvod poskytovat takové prohlášení znovu.

7. Úřad práce vydal rozhodnutí ze dne 10. 10. 2022, č. j. 1583047/22/AB, jímž podle § 61 odst. 2 ZSSP nepřiznal žalobci příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2022. Uvedl, že žalobce byl výzvou požádán k doložení rozhodných skutečností, avšak této výzvy neuposlechl. Žádné bližší odůvodnění rozhodnutí neobsahuje. Žalobce podal proti rozhodnutí úřadu práce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2022, č. j. MPSV–2022/200159–911, zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Žalovaný se ztotožnil s úřadem práce, že žalobce ve stanovené lhůtě ani později do vydání rozhodnutí úřadu práce nedoložil požadované doklady uvedené ve výzvě, a proto nemohl být nárok na dávku posouzen.

8. Žalobce proti druhostupňovému rozhodnutí podal žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 26. 2. 2024, č. j. 4 Ad 32/2022–46.

9. K žalobcově kasační stížnosti zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 2 Ads 62/2024–56, výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze i druhostupňové rozhodnutí. V odůvodnění svého rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud, že úkolem Městského soudu v Praze bylo posoudit, zda doklady, které žalobce předložil ve správním řízení, byly dostatečné pro objasnění všech skutečností rozhodných pro vznik nároku na dávku a její výši. Nemohl však hodnotit, zda tyto doklady skutečně prokazují splnění podmínek vzniku nároku na příspěvek na bydlení, a tedy de facto nahrazovat důvody druhostupňového rozhodnutí. Žalovanému vytkl, že neuvedl, jaké skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na sociální dávku příspěvek na bydlení nebyly objasněny.

10. Dne 22. 11. 2024 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž změnil výrok prvostupňového rozhodnutí úřadu práce tak, že dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2022 se žalobci nepřiznává podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 24 odst. 5 ZSSP. Žalovaný zjistil, že žalobce není vlastníkem ani nájemcem v žádosti uvedeného bytu a dospěl k závěru, že dávku nelze přiznat osobě, která užívá byt na základě smlouvy o ubytování.

V. Právní posouzení věci soudem

11. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

12. Z § 24 odst. 1 ZSSP vyplývají tyto podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení: 1) vlastnický nebo nájemní vztah, 2) k bytu ve smyslu § 24 odst. 5 ZSSP, 3) náklady na bydlení musejí způsobem uvedeným v § 24 odst. 1 ZSSP u vlastníka nebo nájemce bytu přesahovat jeho příjem a příjem společně posuzovaných osob.

13. Podle § 24 odst. 1 ZSSP, ve znění účinném do 30. 12. 2022 nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže a) náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a současně b) součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

14. Podle § 24 odst. 2 ZSSP za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá. Za vlastníka bytu se považuje i manžel, který užívá byt na základě práva bydlení odvozeného od vlastnického práva druhého manžela, pokud nárok na příspěvek na bydlení neuplatňuje manžel jako vlastník bytu. Za vlastníka bytu se pro účely tohoto zákona považuje i osoba, která užívá byt na základě služebnosti užívání celého bytu. Za nájemce bytu se pro účely tohoto zákona považuje i podnájemce celého bytu, který byt užívá se souhlasem vlastníka bytu. Pro účely tohoto zákona, jde–li o podnájemní vztah, nájemce vstupuje do práv a povinností vlastníka bytu a podnájemce do práv a povinností nájemce bytu. Za nájemce bytu se považují oba manželé, mají–li k bytu společné nájemní právo. Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí lhůty k vyklizení bytu, doba od smrti nájemce služebního bytu nebo bytu zvláštního určení do uplynutí lhůty k vyklizení tohoto bytu a doba od trvalého opuštění služebního bytu nebo bytu zvláštního určení jeho nájemcem do uplynutí lhůty k vyklizení tohoto bytu.

15. Podle § 24 odst. 5 ZSSP bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.

16. Podle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

17. Občanský zákoník obsahuje pro určité specifické předměty nájmu zvláštní úpravu, která se použije vedle úpravy obecné nebo namísto úpravy obecné, pokud obsahuje odchylné pravidlo pro daný předmět nájmu. Pro nájem bytu a domu se vedle obecné úpravy použijí navíc ještě § 2235 až § 2301 o. z.

18. Podle komentáře k těmto ustanovením, je nájemní smlouva nejčastějším právním důvodem pro užívání cizí věci nebo její části. Ustanovení § 2201 občanského zákoníku určuje podstatné obsahové náležitosti nájemní smlouvy a rovněž tak základní charakteristické rysy nájmu jakožto právního vztahu vzniklého z nájemní smlouvy. Aby byla smlouva posuzována jako nájemní, musí z jejího obsahu vyplývat závazek přenechat věc druhé straně k dočasnému užívání za úplatu. Bude–li obsah konkrétní smlouvy obsahovat tento závazek, půjde ze zákona (ex lege) o nájem bez ohledu na to, jak je smlouva označena. Naopak smlouva, z jejíhož obsahu tento závazek nevyplývá, nebude smlouvou nájemní, byť by tak byla označena. V závislosti na okolnostech může jít o jiný smluvní typ (např. výpůjčku), smlouvu nepojmenovanou, popř. i o neplatné právní jednání. (BAJURA, Jan. § 2201 Základní ustanovení. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, § 1721–2520. Systém ASPI. Wolters Kluwer)

19. Podle § 2326 o. z. smlouvou o ubytování (o přechodném nájmu) se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve lhůtě obvyklé.

20. Podle občanského zákoníku je smlouva o ubytování zvláštním typem nájmu, kdy v systematice o. z. je ubytování uvedeno jako pododdíl 6 v oddílu 3, který upravuje nájem. Smlouva o ubytování je zvláštním druhem nájemní smlouvy. Zvláštnost spočívá v poskytnutí přechodného ubytování v zařízení k tomu určeném. Podstatnými náležitostmi smlouvy o ubytování jsou tedy a) vymezení ubytovacího prostoru, b) jeho přenechání k přechodnému ubytování, c) za úplatu, d) dočasně (srov. HULMÁK, Milan. § 2326 [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část, § 2055–3014. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 540).

21. Soud má za chybné východisko žalovaného, kdy absenci nájemního vztahu dovodil pouze z názvu uzavřené smlouvy, z jejího obsahu je zřejmé, jejím předmětem je dlouhodobé ubytování v pokoji č. 109/3 se sociálním zařízením a kuchyňským koutem společnými s pokojem č. 109/2, za cenu 495 Kč na den, na dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022. Obsah smlouvy dle názoru soudu lze podřadit pod obecná ustanovení občanského zákoníku o nájmu, tedy jedna strana se zavazuje přenechat druhé věc k dočasnému užívání za určité nájemné.

22. V otázce posuzování nájemního vztahu podle § 24 odst. 1 ZSSP lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024–23. Soud v odkazované věci zdůraznil, že žádný právní předpis neklade pro poskytnutí dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení podmínku, že by na předloženou smlouvu musela dopadat ustanovení o nájmu bytu podle občanského zákoníku (bod 27).

23. Soud je tedy přesvědčen, že i smlouva o ubytování je typem smlouvy nájemní. Zdejší soud má za to, že uvedený výklad je „souladný se smyslem a účelem příspěvku na bydlení, jímž je finanční pomoc oprávněným osobám s krytím životních nákladů na bydlení v situaci, kdy jejich výdaje na bydlení přesahují zákonem stanovený podíl na jejich příjmech.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024–23, bod 29.).

24. Zbývá posoudit, zda došlo k naplnění druhé podmínky, tj. zda se v projednávané věci jedná o byt ve smyslu § 24 odst. 5 ZSSP. Povahu bytu z hlediska posouzení naplnění podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení je vždy nutno zkoumat s ohledem na § 24 odst. 5 ZSSP. Na tom nemění nic ani výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024–23, ani odkazovaný komentář k občanskému zákoníku.

25. Soud konstatuje, že rozhodnutí žalovaného je ohledně této otázky nepřezkoumatelné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela směšuje dvě rozdílné podmínky stanovené zákonem, a to splnění podmínky nájemního (či vlastnického) vztahu a naplnění § 24 odst. 5 ZSSP, tj. naplnění definice bytu.

26. Žalovaný sice konstatoval, že účastník řízení neplní podmínku § 24 odst. 5 ZSSP, který stanoví, že bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt, v tomto ohledu však neučinil dostatečná skutková zjištění, a neuvedl přezkoumatelné úvahy.

27. Otázkou výkladu ustanovení § 24 odst. 5 ZSSP se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017–28, uvedl: „(v) České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu se přitom v návaznosti na změnu právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, 3 Ads 23/2010–98) ustálila na závěru, že pro naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 ZSSP nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána. Pro výplatu příspěvku je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 26, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017–28 a ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018–17).

28. Definice „bytu“ byla do ZSSP převzata ze stavebního předpisu (vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební vyhláška“). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, č. j. 5 Ads 83/2020–23, konstatoval, že „podle § 3 písm. g) této vyhlášky je bytem soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Tato vyhláška pak stanoví další náležitosti bytu (např. počet a umístění záchodové mísy a koupelny v bytě, požadavky na větrání, osvětlení, vybavení bytu atd.). Zákonem svěřenou pravomoc k posouzení, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby, a zároveň zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, má přitom obecný stavební úřad.“ 29. Žalovaný si vyjádření od příslušného stavebního úřadu nevyžádal. Správní orgán měl o prostoru, který žalobce obývá, jen velmi omezené informace. Pro žalovaného bylo zjevně klíčové, že sociální zařízení a kuchyňský kout je sdílený, zároveň však ani tato informace nebyla přezkoumatelně zhodnocena ve vztahu k citované vyhlášce, na základě jakých ustanovení to obývaný prostor dle názoru žalovaného vylučuje z definice bytu.

30. K dalším žalobním námitkám soud uvádí, že při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání nároku na dávku státní sociální podpory se nezkoumá věk ani zdravotní stav žadatele, ani aktuální dosažitelnost nájemního bydlení. Z tohoto důvodu nelze v rozporu se zákonem přiznávat s přihlédnutím ke zdravotnímu postižení či věku příspěvek na bydlení osobě, která nesplňuje zákonné podmínky. Totéž platí i ve vztahu k důvodům vedoucím k využití služeb ubytovny žadatelem. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 168/2015 32, uvedl, že „rozsah poskytování takového příspěvku nemá být absolutní a nemá dopadat na všechny osoby, kterým by mohl příspěvek pomoci. Ústavní pořádek jako takový nezaručuje žadatelům o příspěvek na bydlení ani určitou výši dávky, ani nárok na dávku jako takový (…) záleží na vůli zákonodárce, jak vymezí skupinu oprávněných osob z hlediska jejich sociálního statutu (tzn. dle výše příjmu, užívacího titulu k obývané nemovitosti apod.). Rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je tak především záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní“.

VI. Závěr a náklady řízení

31. S ohledem na vše shora uvedené soud I. výrokem zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve které bude žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), kdy se zaměří na posouzení, zda prostor obývaný žalobcem naplňuje definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 ZSSP, vymezí, na základě jakých skutkových zjištění úvahy činí, a jak skutková zjištění hodnotí po právní stránce, je třeba postavit na jisto, jak je prostor kolaudován, a zda jde o soubor místností nebo samostatnou obytnou místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona. Za tímto účelem lze obstarat vyjádření stavebního úřadu, případně v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně vysvětlit, v jakém ohledu stavebně technické uspořádání a vybavení nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu stavební vyhlášky. Veškeré podklady pak budou zahrnuty do správního spisu.

32. Ke shodným závěrům dospěl Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 19 Ad 34/2024 a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 19 Ad 37/2024.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl II. výrokem tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný, čímž byla splněna podmínka vzniku práva na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, resp. žádné náklady nevyčíslil. Proto mu je zdejší soud nepřiznal. Žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť nebyl v řízení úspěšný.

Poučení

I. Základ sporu II. Shrnutí žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Obsah správního spisu V. Právní posouzení věci soudem VI. Závěr a náklady řízení