2 Ad 56/2015 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce nezl. R. T., bytem M., P. p. 1301, zastoupeného zákonnou zástupkyní L. T., zastoupeného Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem se sídlem Milevsko, Masarykova 186, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2015, č. j. MPSV-UM/6938/15/4S-JČK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2015, č. j. MPSV-UM/6938/15/4S-JČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 1. 10. 2014, č. j. 13778/2014/MIL, kterým bylo podle § 7 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) rozhodnuto o tom, že se žalobci na základě žádosti ze dne 19. 5. 2014, č. j. 8283/2014/MIL, nepřiznává příspěvek na péči. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 10. 8. 2015 žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten usnesení ze dne 19. 8. 2015, č. j. 1 Ad 27/2015 – 5, věc postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný posoudil, že u žalobce jako u osoby mladší 18 let nejsou splněny podmínky podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách, neboť u žalobce shledat neschopnost zvládat pouze dvě základní životní potřeby, nikoliv tři, jak požaduje citované ustanovení zákona. Žalovaný posoudil, že žalobce není schopen sám zvládat stravování a péči o zdraví. Nemožnost vykonávat další životní potřebu, a sice osobní aktivity, neshledal. Žalobce odkazuje na předchozí judikaturu soudů, ze které vyplývá, že celiakie je považována za nemoc omezující možnost vykonávat základní životní potřebu osobní aktivity, neboť rodiče musí zajišťovat speciální stravovací režim např. při školních výletech, volnočasových aktivitách apod. Žalobce hraje hokej, přičemž jeho zdravotní stav mu ztěžuje a znemožňuje mu zúčastňovat se zápasů, turnajů a soustředění mimo domov. Rodiče totiž v těchto případech nejsou schopni zajistit pro žalobce odpovídající stravování. Aktivity žalobce jsou proto v tomto směru značně omezeny. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného, který rozlišuje, zda se jedná o obvyklé aktivity v porovnání s ostatní populací, či o individuální aktivitu, např. vrcholový sport, který podle žalovaného mezi osobní aktivity ve smyslu zákona o sociálních službách nepatří. Žalobce hraje hokej v místním oddílu a jeho zapojení nijak nevybočuje ze zapojení zdravých dětí jeho věkové kategorie. Žalovaný zcela pominul, že v důsledku onemocnění je žalobce omezen a v některých případech i vyřazen ze školních aktivit (např. ze školních výletů a exkurzí). Žalobce uzavírá, že výklad žalovaného je extenzivní a jde proti jazykovému i věcnému smyslu příslušných ustanovení zákona. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že neuznání nezvládání základní životní potřeby – osobní aktivity – bylo v posudku a jeho doplnění řádně odůvodněno. U dětí se za neschopnost zvládat základní životní potřebu osobní aktivity považuje stav, kdy dítě ve věku školní docházky má ze zdravotních důvodů povolenou individuální výuku v domácím prostředí, příp. je nezbytné, aby mělo ve škole a při všech volnočasových aktivitách asistenta. Těchto aktivit je žalobce schopen, neboť je schopen vzdělávání a je schopen vykonávat volnočasové aktivity odpovídající jeho věku. Za posudkově významné se přitom považují jen obvyklé aktivity v porovnání s běžnou populací téhož věku. Nepatří se hraní hokeje, kterému se žalobce intenzivně věnuje. Podstatné, že běžného sportování je žalobce schopen, a to v přijatelném standardu. Žalovaný poukázal na to, že celiakie a s ní související dodržování stanoveného dietního režimu je uvedeno jako jedna z aktivit patřící do základní životní potřeby stravování. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 75/2014 - 20, publikovaný pod č. 3113/2014 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalovaný trvá na tom, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách. Z předložených správních spisů vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce podal dne 19. 5. 2014 žádost o příspěvek na péči. Dne 2. 6. 2014 bylo provedeno sociální šetření v místě bydliště žalobce (v té době mu bylo pět let). Jako poskytovatel péče byla uvedena matce žalobce, která mu připravuje stravu včetně vaření, dohlíží nad stravou, pomáhá při osobní a celkové hygieně, doprovází jej do školky, připravuje oblečení a obutí, vyřizuje osobní záležitosti, promazává mu pokožku. Dále bylo zaznamenáno, že žalobce nerozlišuje, jaké potraviny může konzumovat a jaké nikoliv. Z důvodu bezlepkové diety, je nutné, aby žalobce nekonzumoval lepek. Matka uvedla, že doma mu vaří jídlo a do školky donáší potraviny, ze kterých mu kuchařky vaří obědy. Nad stravou a pitným režimem je nutný dohled matky. V důsledku atopického ekzému je nutná důsledná hygiena, proto žalobce musí po každém jídle umýt kolem úst převařenou žínkou. Matka musí žalobci též po každé koupeli promazávat pokožku lipobází a dvakrát týdně provádět olejovou koupel. Atopický ekzém se zlepšil po dodržování bezlepkové diety. Dále se ze záznamu podává, že pohybově není žalobce nijak omezen. Slovní komunikace je u žalobce bezproblémová a je orientován v čase, místě i osobě. Pokud jde o péči o zdraví, tak žalobce žádné léky pravidelně neužívá. V případě svědění pokožky z důvodu atopického ekzému, užívá Xyzal, který mu dávkuje matka. Byla mu zjištěna alergie na sezónní pyly (v případě nutnosti užívá Xyzal). Pokud jde o sociální vztahový rámec, tak žalobce udržuje vztahy s dětmi ze školky. Během dne si s nimi hraje, chodí s matkou na hřiště, hraje hokej. Jeho sociální vztahy s vrstevníky jsou podle matky omezeny vlivem celiakie, neboť nemůže chodit mezi děti bez dohledu matky. Je nutné dohlížet, aby si od dětí nevzal něco, co nesmí jíst. Z tohoto důvodu ho matka nemohla přihlásit na soustředění s hokejisty. Matka uvedla, že jej nemůže vzít ani do pizzerie, protože by si tam nemohl nic objednat. Matka uvedla, že nemá důvěru v kuchaře, kteří neznají přesná pravidla pro přípravu bezlepkového jídla. V důsledku těchto omezení začínají být žalobcovy sociální vztahy omezeny. Závěrem je v záznamu uvedeno, že žalobce vyžaduje celodenní dohled a pomoc matky nad stravou v přirozeném i v cizím prostředí (ve školce toto supluje paní učitelka). Žalobce si v důsledku nízkého věku ještě nestačil osvojit stravovací návyky. Podle názoru sociální pracovnice se žalobce zapojuje do sociálních aktivit přiměřených jeho věku a je také schopen navazovat sociální vztahy se svými vrstevníky. Určité omezení plyne z nutnosti dodržování bezlepkové diety. Fyziologický i mentální vývoj odpovídá jeho věku, svými schopnostmi se rovněž od svých vrstevníků neliší. Dne 15. 7. 2014 podala Okresní správa sociálního zabezpečení posudek o zdravotním stavu - posouzení stupně závislosti osoby (MUDr. S.). Po skutkové stránce bylo uvedeno, že žalobce trpí celiakií, susp. alergií na pyly břízovitých a atopickým ekzémem. Bylo zhodnoceno, že se jedná o dlouhodobě nepříznivý stav, který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. U žalobce je nutná doživotní bezlepková dieta. Bylo zhodnoceno, že žalobce nezvládá v důsledku poruchy tělesných schopností dvě základní životní potřeby v oblasti stravování a péče o zdraví. Osobní aktivity žalobce omezené nejsou, hraje si s dětmi, kreslí a chodí do školky. Závěrem bylo konstatováno, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav nevede k neschopnosti zvládat alespoň tři základní životní potřeby. Dne 30. 7. 2014 podala zákonná zástupkyně žalobce vyjádření, v němž nesouhlasila s tím, že žalobce zvládá osobní aktivity. Skutečnost, že synovi musí zajišťovat speciální stravovací režim na školních výletech, při volnočasových aktivitách apod. chápe jako omezení. Žalobce se např. nemohl účastnit příměstského tábora jako jeho kamarád. Žalobce v šesti letech nechápe, že musí mít jinou stravu a nápoje jako jeho vrstevníci. Správní orgán prvého stupně požádal dne 20. 8. 2014 o nové posouzení zdravotního stavu. Vyjádřením ze dne 26. 8. 2014 MUDr. S. sdělila, že nebyly shledány důvody ke změně posudkového závěru. Dne 1. 10. 2014 pod č. j. 13778/2014/MIL vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí, kterým žalobci nepřiznal příspěvek na péči. Správní orgán prvého stupně vycházel z posudkového závěru ze dne 15. 7. 2014, a sice že žalobce potřebuje pomoc při zvládání základních životních potřeb: stravování a péče o zdraví. Správní orgán zhodnotil, že zdravotní stav a jeho funkční důsledky byly pro účely posudkového závěru zjištěny v rozsahu, který je dostatečný pro použití posudkových kritérií. Byly objektivizovány všechny skutečnosti. Žadatel o příspěvek na péči nemůže být považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Dne 29. 10. 2014 podala zákonná zástupkyně žalobce odvolání proti uvedenému rozhodnutí. V odvolacím řízení byl opatřen posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“) ze dne 17. 2. 2015. Z posudku se podává, že se nejednalo o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby; tento stav byl i k datu 19. 5. 2014. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžadoval žalobce každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby, nebyl však neschopen zvládat aspoň tři základní životní potřeby. Podle diagnostického souhrnu žalobce trpí celiakií potvrzenou enterobiopsií, pollinosou – alergií na pyly břízovitých a atopickou dermatitis. Posuzovaný se nedostavil k jednání, ač byl pozván. Komisí bylo konstatováno, že doložená odborná dokumentace je dostatečná pro posouzení funkčních schopností a míry závislosti posuzovaného i v jeho nepřítomnosti. V posudkovém závěru bylo uvedeno, že posuzovaný bude letos sedmiletý. V anamnéze má fimózu řešenou cirkumcizí, močí dobře. Pro atopii má projevy postižení kůže – atopickou dermatitidu s nutností zvýšené péče o kůži. V sezóně má i projevy senné rýmy, medikaci má jen v pylové sezóně. Má alergii na lepek, celiakie byla potvrzena enterobiopsií. Jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobu byla určena celiakie. Posuzovaná osoba mladší 18 let není z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopna zvládat dvě základní životní potřeby a vyžaduje mimořádnou péči. Posuzovaný není schopen sám zvládat stravování, neboť vzhledem k biopsychosociální zralosti není dosud schopen sám spolehlivě rozlišit, které potraviny může konzumovat. Dále není schopen sám zvládat péči o zdraví, neboť je nutný dohled nad dodržováním diety a vzhledem k atopické vloze jeho matka pravidelně pečuje o jeho kůži (promazávání, olejové koupele). Posudková komise potvrdila závěr lékařky OSSZ ze dne 15. 7. 2014. Komise nevyhověla námitce, že žalobce má omezeny osobní aktivity. Za schopnost provádět osobní aktivity se považuje, když je osoba schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí. Posuzovaný je tohoto plně schopen – je schopen vzdělávání a je schopen vykonávat volnočasové aktivity odpovídající jeho věku. Za posudkově významné se považují obvyklé aktivity v porovnání s běžnou populací téhož věku, tj. nepatří sem zcela individuální zapojení, např. vrcholový sport, tedy ani hraní hokeje. Za neschopnost vykonávat osobní aktivity nelze považovat např. to, že se žalobce nemohl zúčastnit sportovních turnajů a soustředění kvůli dietě. Podstatné je, že běžného sportování v přijatelném standardu je schopen. Dne 2. 3. 2015 podala zákonná zástupkyně žalobce námitky vůči posudku a doložila lékařskou zprávu ze dne 2. 3. 2015 od pediatra – gastroenterologa, který uvádí, že žalobce musí mít celoživotní bezlepkovou dietu, má omezeny osobní aktivity a je nutná pomoc rodičů. Žalovaný požádal o vyhotovení doplňujícího posudku stupně závislosti nezletilého žalobce. Doplňující posudek byl posudkovou komisí MPSV podán dne 29. 4. 2015. Výsledkem posouzení v nepřítomnosti žalobce bylo konstatování, že se nejedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby a že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyl žalobce neschopen zvládat aspoň tři základní životní potřeby. Posudková komise MPSV uvedla, že ve vztahu k osobním aktivitám zůstává její názor neměnný, a sice že v nich žalobce omezen není. Posudkově není nijak zásadní, zda posuzovaný hraje hokej za místní oddíl nebo za oddíl vyššího stupně. Jedná se o individuální zapojení, nikoliv o obvyklou aktivitu v porovnání s běžnou populací. Posudkově je zcela zásadní, že je schopen běžných fyzických a jiných volnočasových aktivit, a to v přijatelném standardu. Posudková komise neshledala důvody pro změnu již přijatého posudkového závěru. Dne 26. 5. 2015 pod č. j. MPSV-UM/6938/15/4S-JČK vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o nepřiznání příspěvku na péči zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný konstatoval, že posudek posudkové komise MPSV ze dne 17. 2. 2015 a jeho doplněk ze dne 29. 4. 2015 považuje za úplný a do té míry přesvědčivý, že jím bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce není závislý na pomoci jiné fyzické osoby. V posudku nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti. Žalovaný shrnul, z jakých podkladů komise vycházela. Po zhodnocení výsledků veškerých lékařských nálezů dospěla k závěru, že u nezletilého byl přítomen dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, přičemž se komise vyjádřila a v potřebném rozsahu odůvodnila, proč není nezletilá osoba schopná zvládat dvě základní životní potřeby. Stanovení schopnosti zvládat základní životní potřeby nezávisí na volné úvaze příslušného posudkového orgánu, nýbrž musí to odpovídat stanoveným posudkovým kritériím vymezeným v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Není tak rozhodující pouze konkrétní zdravotní postižení účastníka řízení, ale funkční dopad tohoto zdravotního postižení na schopnost zvládat základní životní potřeby. Pokud jde o vypořádání námitek zákonné zástupkyně žalobce ve vztahu k tomu, že je omezen ve zvládání základní životní potřeby osobní aktivity, tak žalovaný konstatoval to, co k tomu uvedla posudková komise v posudku ze dne 17. 2. 2015 a jeho doplnění ze dne 29. 4. 2015. Na základě posudku, který žalovaný zhodnotil jako úplný, objektivní a přesvědčivý stěžejní důkaz, žalovaný uzavřel, že nezletilá posuzovaná osoba není závislá na každodenní pomoci jiné fyzické osoby a není neschopna zvládat alespoň tři základní životní potřeby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. S účinností od 1. 1. 2012 platí, že osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách]. Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách dále platí, že při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. Podle odst. 3 tohoto ustanovení schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku. Podle ustanovení § 9 odst. 4 téhož zákona platí, že při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Základní direktiva pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozvedena v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle něhož platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Krajský soud předně konstatuje, že mezi stranami není sporné, že žalobce není z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopen zvládat dvě základní životní potřeby, a sice: - stravování – vzhledem k biopsychosociální zralosti posuzovaného není dosud schopen sám spolehlivě rozlišit, které potraviny může konzumovat, - péči o zdraví – dohled nad dodržováním diety, vzhledem k atopické vloze matka pečuje pravidelně o kůži posuzovaného (promazávání a olejové koupele). Mezi stranami je však sporné, zda žalobce je či není schopen zvládat základní životní potřebu, a sice osobní aktivity podle § 9 odst. 1 písm. i) zákona o sociálních službách ve spojení s písm. i) přílohy vyhlášky č. 505/2006 Sb. Žalobce v žalobě tvrdí, že je omezen v základní životní potřebě osobní aktivity, neboť mu rodiče musí zajišťovat speciální stravovací režim např. při školních výletech, volnočasových aktivitách. Žalobce je omezen i v účasti na turnajích, hokejových zápasech a soustředěních mimo místo svého bydliště, neboť rodiče nejsou v těchto případech schopni zajistit žalobci odpovídající stravování. Žalobce zdůrazňuje, že v důsledku svého onemocnění je omezen a v některých případech zcela vyřazen ze školních aktivit typu školních výletů a exkurzí. Posouzení zdravotního stavu je podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu věcí odborně-medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení zdravotních posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 - 34). K rozhodnutí o žalobcem uplatněné námitce naproti tomu je povolán soud, neboť se jedná o posouzení právní otázky, zda lze bezlepkový dietní režim a jeho dopady podřadit pod nezvládání základní životní potřeby osobní aktivity [písm. i) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.]. Vymezení schopnosti zvládat základní životní potřebu osobní aktivity je vymezeno v písm. i) přílohy č. 1 k citované vyhlášce, kde je uvedeno, že za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. Vymezení schopnosti zvládat základní životní potřebu stravování je vymezeno v písm. d) přílohy č. 1 k citované vyhlášce, kde je uvedeno, že za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. Vymezení schopnosti zvládat základní životní potřebu péče o zdraví je vymezeno v písm. h) přílohy č. 1 k citované vyhlášce, kde je uvedeno, že za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky, pomůcky. Krajský soud v dané věci na základě zdravotních posudků a jejich doplnění konstatuje, že žalobcův dietní režim byl při posuzování stupně jeho závislosti na jiné fyzické osobě zohledněn v rámci základní životní potřeby stravování i v rámci kategorie péče o zdraví, v níž byl zohledněn dohled nad dodržováním dietního režimu a dále péče o pokožku žalobce z důvodu jeho atopického ekzému. Dopady dietního režimu žalobce byly tedy de facto zohledněny ve dvou základních životních potřebách. Žalobce tvrdí, že je kvůli své dietě omezen i ve třetí základní životní potřebě, a sice v osobních aktivitách. K dané právní otázce odkazuje krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 75/2014 – 20, publikovaný pod č. 3113/2014 Sb. NSS, z jehož právní věty se podává, že „zvládání dietního režimu (zde bezlepková dieta při celiakii) je hodnoceno v rámci základní životní potřeby stravování ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, a nelze je bez dalšího duplicitně zohlednit při posuzování zvládání základní životní potřeby péče o zdraví dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o sociálních službách.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že není možné provádět rozšiřující výklad rozsahu jednotlivých základních životních potřeb, neboť by se tím deformoval systém deseti (v případě nezletilých osob devíti) základních životních potřeb pro posuzování stupně závislosti. Takový rozšiřující výklad by byl v rozporu s účelem příspěvku na péči, jehož smyslem je poskytování pomoci a podpory toliko fyzickým osobám, jejichž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dosahuje určité vyšší míry závažnosti. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že hodnotit jednu konkrétní aktivitu (dodržování dietního režimu) opakovaně v rámci více životních potřeb, by bylo i v rozporu s účelem právní úpravy, kterou je objektivní vyhodnocení stupně závislosti na pomoci třetích osob z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Při převedení daného právního názoru na nyní posuzovaný případ, nelze než dospět k totožnému závěru, a sice že zvládání stanoveného dietního režimu v podobě bezlepkové diety bylo žalobci hodnoceno v rámci základní životní potřeby stravování. Toto zdravotní omezení žalobce však nelze duplicitně zohledňovat i při posuzování základní životní potřeby osobní aktivity. V rámci základní životní potřeby stravování bylo zhodnoceno, že žalobce s ohledem na svůj biopsychosociální vývoj není schopen sám bez pomoci dietní režim dodržovat, neboť není schopen rozlišit, které potraviny a nápoje může konzumovat a které nikoliv. V základní životní potřebě stravování je tak žalobce zcela závislý na pomoci jiné fyzické osoby. Posudková komise v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu duplicitně zohlednila dohled nad dodržováním dietního režimu i v kategorii základní životní potřeby péče o zdraví. Tato skutečnost však nehraje žádnou roli, neboť žalobce je podle zjištění posudkové komise MPSV neschopen zvládat základní životní potřebu péči o zdraví i kvůli péči o pokožku z důvodu atopického ekzému (matka mu pokožku pravidelně promazává a provádí mu olejové koupele). Pokud jde o základní životní potřebu osobní aktivity, tak žalobce své omezení v osobních aktivitách po celou dobu odvozoval toliko od komplikovaného dietního režimu, kvůli kterému se nemůže bez omezení účastnit školních výletů, exkurzí, hokejových soustředění a zápasů mimo místo jeho bydliště. Stravovací režim mu buď musí zajišťovat rodiče, anebo se takových akcí nemůže žalobce vůbec účastnit. Jak již bylo konstatováno, podle shora uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu zvládání dietního režimu se hodnotí v kategorii stravování a nelze jej hodnotit duplicitně při posuzování zvládání jiné základní životní potřeby. V rámci základní životní potřeby osobní aktivity se hodnotí, zda je osoba schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. Krajský soud zhodnotil, zda byla správními orgány správně hodnocena schopnost žalobce zvládat základní životní potřebu osobní aktivity. Krajský soud opřel své zjištění skutkového stavu o obsah správního spisu vedeného správními orgány v této věci, přičemž mezi podklady pro vydání rozhodnutí hraje klíčovou roli posudek posudkové komise MPSV ze dne 17. 2. 2015 a jeho doplnění ze dne 29. 4. 2015. Posudek posudkové komise MPSV vycházel mj. ze záznamu ze sociálního šetření sociální pracovnice prvostupňového orgánu ze dne 2. 6. 2014 založeného ve správním spise. Ze záznamu k základní životní potřebě osobní aktivity vyplynulo, že slovní komunikace je u žalobce bezproblémová a je orientován v čase, místě i osobě. Pokud jde o sociální vztahový rámec, tak žalobce udržuje vztahy s dětmi ze školky. Podle názoru sociální pracovnice se žalobce zapojuje do sociálních aktivit přiměřených jeho věku a je také schopen navazovat sociální vztahy se svými vrstevníky. Určité omezení plyne z nutnosti dodržování bezlepkové diety. Fyziologický i mentální vývoj odpovídá jeho věku, svými schopnostmi se rovněž od svých vrstevníků neliší. Posudková komise vycházela z odborné dokumentace, např. z lékařské zprávy MUDr. B., praktické lékařky ze dne 2. 7. 2014, ze které vyplývá, že žalobcova soběstačnost odpovídá jeho věku, senzorika a psychika je v normě; z lékařské zprávy ze dne 18. 9. 2014 téže lékařky se podává, že je žalobce zdravotně způsobilý k tělesné výchově a sportu bez omezení aktivity. V posudkovém závěru posudkové komise MPSV se konstatuje, že žalobce je plně schopen vykonávat aktivity obvyklé jeho věku a prostředí, přičemž je schopen vzdělávání a je schopen vykonávat volnočasové aktivity odpovídající jeho věku. Za posudkově významné se posuzují obvyklé aktivity. Bylo konstatováno, že běžného sportování v přijatelném standardu žalobce schopen je. Bylo též vyhodnoceno, že za neschopnost vykonávat obvyklé aktivity nelze považovat situaci, kdy by se posuzovaný nebyl schopen kvůli dietě zúčastnit sportovních turnajů a soustředění. V doplňujícím posudku posudková komise MPSV uvedla, že posudkově je zcela zásadní, že žalobce je schopen běžných fyzických a jiných volnočasových aktivit, a to v přijatelném standardu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009-60, www.nssoud.cz) „na posudek závislosti osoby na péči je třeba nahlížet jako na kterýkoli jiný důkazní prostředek, neboť se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti.“ Jinak řečeno, správní orgán nemůže bez dalšího převzít závěr posudkové komise jako pravdivý, aniž by se úplností a přesvědčivostí jejího posouzení nezabýval. Základním předpokladem pro to, aby správní orgán mohl vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, je přezkoumatelnost posudku vzhledem k jeho zákonem stanoveným podkladům vymezeným v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Správní orgán musí tedy vycházet z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření a výsledek funkčního vyšetření (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009 - 63). K závěrům o úplnosti a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník řízení uplatňující nárok na příspěvek na péči. Všechny tyto skutečnosti žalovaný v napadeném rozhodnutí zohlednil a konstatoval, že posudek vyhodnotil jako úplný, objektivní a přesvědčivý stěžejní důkazní prostředek, který vycházel jak ze zdravotní dokumentace, sociálního šetření, vypořádal namítané skutečnosti a i funkční důsledky zdravotního postižení žalobce. Krajský soud taktéž vyhodnotil posudkové závěry za úplné a přesvědčivé. Krajský soud k jednání posudkové komise doplňuje, že žalobce byl k jednání dne 17. 2. 2015 pozván, ovšem zákonná zástupkyně jej telefonicky omluvila a následně dne 18. 2. 2015 doručila omluvu, a to s doplněním, že v případě negativního posudku žádá o stanovení jiného termínu jednání. Posudková komise zhodnotila, že vypracovala jednoznačné a jednohlasné stanovisko, a proto tomuto požadavku nevyhověla. K podání doplňujícího posudku dne 29. 4. 2015 již žalobce nebyl volán. Krajský soud se s tímto závěrem posudkové komise ztotožňuje, neboť z obsahu spisu vyplývá, že posudková komise měla k dispozici dostatečné množství podkladů, aby mohla posudkové zhodnocení provést i v nepřítomnosti žalobce. Navíc posudková komise dospěla ke stejnému zhodnocení jako lékařka OSSZ, která podávala posudek v rámci řízení v prvním stupni. Nevyvstaly tak žádné rozpory, které by bylo nutné odstraňovat a za tím účelem si žalobce osobně pozvat k jednání posudkové komise. Žalobce navíc ani v žalobě tento postup posudkové komise nezpochybňoval. Krajský soud konstatuje, že je třeba především vycházet z toho, že neschopnost zvládat osobní aktivity nelze hodnotit pohledem zvládání dietního režimu bez pomoci jiné fyzické osoby. Jak již bylo uvedeno, tato schopnost se hodnotí výlučně v rámci základní životní potřeby stravování. Ze zdravotního hlediska by pro neschopnost zvládat osobní aktivity musel být zjištěn jiný natolik zásadní důvod, který by způsoboval poruchu funkčních schopností a tato porucha by dosahovala úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké. Nic takového však zjištěno nebylo. Z obsahu spisu krajskému soudu vyplývá, že žalobce je schopen se uplatnit v mezilidských vztazích a vykonávat aktivity obvyklé jeho věku a prostředí jako je vzdělávání a volnočasové aktivity. Krajský soud již nad rámec výše uvedeného doplňuje, že v případě, který byl řešen ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu publikovaném pod č. 3113/2014 Sb., byla nezletilé osobě trpící celiakií jako rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uznána neschopnost zvládat dvě základní životní potřeby, a sice stravování a osobní aktivity. Krajský soud považuje za nutné vyzdvihnout, že této nezletilé osobě byla neschopnost zvládat osobní aktivity uznána nikoliv z důvodu dietního režimu, nýbrž z důvodu toho, že se u ní projevovaly vedlejší projevy nemoci, a to porucha aktivity a pozornosti, přechodová tiková porucha, specifická vývojová dysortografie a dyslexie na bázi expresivní poruchy lehkého stupně. Tato osoba byla uznána neschopnou zvládat osobní aktivity z důvodu těchto doprovodných projevů nemoci a při zohlednění psychické zátěže. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žádnou takovou poruchou nebo poruchou podobnou žalobce netrpí. Pokud správní orgány a posudková komise MPSV vycházely z toho, že hraní hokeje a účast na zápasech a soustředěních není u pětiletého až sedmiletého dítěte aktivitou obvyklou ve srovnání s volnočasovými aktivitami jeho vrstevníků ve srovnatelném věku a prostředí, pak tomuto závěru nemá krajský soud co vytknout, neboť tento závěr byl v posudku a jeho doplnění náležitě odůvodněn. S těmito závěry se krajský soud ztotožňuje a odkazuje na ně. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, tak tomu nelze náhradu nákladů řízení přiznat podle § 60 odst. 2 s. ř. s.

Poučení