2 Az 17/2017 - 79

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: P. K. státní příslušností Ukrajina bytem P. zastoupen JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou sídlem Klimentská 1652/36, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2017 č.j. OAM-85/ZA-ZA11-BE04-2016 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 2. 2017 č.j. OAM-85/ZA-ZA11-BE04-2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Anity Pešulové, advokátky.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též „zákon o azylu“).

II. Argumentace účastníků

2. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Hlavními důvody je strach vrátit se na Ukrajinu, protože se obává nejen o svůj život a zdraví, ale i své družky H. M., nar. X, a dvou nezletilých dětí I. K., nar. X, a M. K., nar. X; družka požádala o udělení mezinárodní ochrany, a to i jménem společných nezletilých dětí – o jejich žádosti se rozhoduje v samostatném řízení (jedná se o řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 2 Az 16/2017, pozn. Městského soudu v Praze); dále žalobce odmítá nastoupit vojenskou službu, protože je proti vojenskému konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, a nechce bojovat na východní Ukrajině, protože by to znamenalo, že by musel bojovat proti svým kamarádům a známým; právě kvůli svému přesvědčení se obává toho, že by si toho v armádě všimli a mohli mu ještě více znepříjemnit jeho službu v armádě, včetně možného fyzického útoku. Pro něj a jeho rodinu není situace na Ukrajině natolik stabilní a bezpečná, aby se vrátili. Podotkl, že pochází z rusky mluvící rodiny a je si vědom toho, že v současné době jsou na Ukrajině cítit protiruské nálady, které jsou spojené právě s ruskou anexí Krymu a s válečnými střety na hranicích Ukrajiny s Ruskem. Někteří obyvatelé východní Ukrajiny, konkrétně z oblastí Doněcké a Luhanské, jsou nuceni vnitřně přesídlit v rámci území Ukrajiny. Žalobce pochází z vesnice Berdjans´ke, která se nachází v Záporožské oblasti a která je necelé 4 kilometry od hranic s Doněckou oblastí; jedná se tedy o oblast, která bezprostředně sousedí s oblastmi zasaženými přímými ozbrojenými střety jednotlivých uskupení separatistů a zástupců vládní moci. Poukázal na zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (aktualizace č. 3 z 24. 9. 2015), podle níž existují faktické bariéry v přístupu osob z východní Ukrajiny k účinnému vnitřnímu přesídlení spočívající ve společenské diskriminaci. Tato situace by dle názoru žalobce mohla potkat i jeho a celou jeho rodinu v případě, že by byli nuceni se vrátit zpět na Ukrajinu. Jeho rodina patří k rusky mluvící části obyvatelstva Ukrajiny a kvůli bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny byl žalobce společně se svojí rodinou nucen přestěhovat se do Ruska. Po návratu z pobytu v Rusku čelila celá rodina nepříjemnému chování ze strany svých spoluobčanů a protiruským náladám následkem vojenského konfliktu na hranicích Ukrajiny s Ruskem. Právě s ohledem na ruský původ jeho rodiny by žalobce a jeho rodina mohli být vystaveni diskriminačním jednáním a stigmatizaci stejně jako ukrajinští občané z Doněcké a Luhanské oblasti, kteří se přesídlili v rámci území Ukrajiny. V případě nuceného vycestování a návratu na Ukrajinu by jej a jeho rodinu donutily zhoršené vztahy ze strany jejich spoluobčanů se odstěhovat na jiné místo, čímž by došlo k jejich vnitřnímu přesídlení v rámci Ukrajiny. Podle žalobce státní orgány na Ukrajině nepodnikají žádné kroky, které by vedly k efektivnímu potírání takové diskriminace.

3. Žalobce tak vyslovil domněnku, že bude v případě návratu na Ukrajinu čelit diskriminačnímu jednání a stigmatizaci právě pro možné názory spoluobčanů a sousedů, že je jedním z rusky mluvících Ukrajinců přesídlených z východu Ukrajiny. V takové situaci může čelit i diskriminačnímu jednání ze strany vlády, která i přes ukrajinskou ústavu a zákony, které zakazují diskriminaci, není schopna takové lidi v praxi ochránit před diskriminací právě kvůli korupčnímu jednání v ukrajinských státních orgánech. Dále odkázal na novinový článek, jenž má dokládat korupci na Ukrajině, a dodal, že žalovaný měl brát ohled na komplikovanou situaci u něj a jeho rodiny, neboť ve své vesnici čelí nenávistným vztahům ze strany sousedů a přítomných vojáků; s tím je spojena i zhoršená situace a možnost diskriminačního jednání ze strany spoluobčanů v případě, že by žalobce a jeho rodina byli nuceni se vnitřně přesídlit v rámci Ukrajiny. S odkazem na „Zprávu o stavu lidských práv 2016 – Ukrajina“ doplnil, že dochází ke zhoršeným situacím u vnitřně přesídlených právě z důvodu přetrvávajících problémů s obstaráváním právních dokumentů, vzdělání, důchodů a přístupu k finančním službám a zdravotní péči; taková situace by dopadla nejvíce právě na nezletilé děti žalobce, z nichž jedno bylo narozené v Rusku (ruský rodný list), neboť by čelily bariérám v podobě problémů v přístupu ke zdravotní péči, sociální péči a ke vzdělání. Žalobce dále upozornil na přítomnost vojáků, kteří jsou nedisciplinovaní a ohrožují klid a mír ve vesnici, neboť jejich přítomnost je často nepříjemná žalobci a jeho rodině; jak žalobce uvedl ve své žádosti, on sám byl vojáky obtěžován a dokonce mu bylo i vyhrožováno ublížením jeho rodině; to byl jeden z důvodů, proč se žalobce rozhodl společně se svojí rodinou přestěhovat do zahraničí. Dále se žalobce obává svého nástupu do vojenské služby, protože by byl nasazený ve vojenském konfliktu, který probíhá na hranicích Ukrajiny s Ruskem, čímž by čelil možné újmě na svém zdraví a životě. Podotkl, že ve své žádosti neuvedl povolání do armády samo o sobě, ale v kontextu dalších skutečností, které naopak mohou založit důvod k pronásledování; hlavním důvodem je, že žalobce je z ruské rodiny a že se obává nasazení do vojenského konfliktu, neboť odmítá bojovat proti svým kamarádům a známým, kteří jsou též nasazeni ve válečném konfliktu na východě Ukrajiny. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) č.j. 5 Azs 18/2008-83 o to, že branci mohou být na základě konkrétních skutkových okolností považováni za specifickou sociální skupinu, jejíž příslušníci mohou mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, s tím, že toto rozhodnutí se sice týká situace v Alžírsku, ale v obecné rovině by se dalo vztáhnout i na jeho situaci, kdy jako člen rodiny ruského původu a branec má odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť se zde obává násilí ze strany armády (spolubojovníků a nadřízených) pro jeho protiválečné názory a též ze strany ruských separatistů, kdyby jim padl do zajetí; je si proto vědom toho, že ukrajinská armáda mu nemůže poskytnout dostatečnou ochranu před takovým nebezpečím a na straně druhé čelí hrozbě trestu za odmítnutí nastoupit vojenskou službu. Poukázal současně na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015 č. C-472/13. Podle žalobce zprávy mezinárodních organizací dokládají, že k výraznému porušování mezinárodního práva na Ukrajině dochází velice často, přičemž odkázal na zprávu World Report 2016 – Ukraine mezinárodní organizace Human Rights Watch, na zprávu Amnesty International Report 2015/2016 – The State of the World´s Human Rights či na zprávu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

4. Žalovaný dle žalobce nezjistil bližší okolnosti, pro něž se žalobce odmítá účastnit v boji, a dále se neseznámil s rozhodnutími soudů a se zprávami o zemi původu, ze kterých plyne, že jím uváděný důvod – obava z vojenské služby – může za určitých okolností naplnit pojem důvodných obav z pronásledování; tím nezjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), a rovněž porušil § 12 písm. a) a b) zákona o azylu.

5. Žalobce dodal, že pokud by žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu, minimálně podmínky nastavené zněním § 14a zákona o azylu splňuje, neboť v případě návratu do země původu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce by dle svého tvrzení v případě nuceného vycestování zpět na Ukrajinu byl nucen nastoupit vojenskou službu, a tím být i nasazen do bojů na hranicích Ukrajiny s Ruskem, což se absolutně příčí jeho přesvědčení. Odmítá nasazení svého vlastního života nebezpečí v ozbrojeném konfliktu, který nemá za cíl chránit Ukrajinu, nýbrž je dle něj konfliktem mezi režimy na Ukrajině a v Rusku. Podle žalobce žalovaný porušil § 3 správního řádu, neboť v případě svého nuceného návratu na Ukrajinu se žalobce nemůže vrátit se svojí rodinou do oblasti, odkud se odstěhovali, právě kvůli účasti nedisciplinovaných vojáků. Žalovaný nezjišťoval rodinnou situaci žalobce a nevzal při posuzování jeho žádosti v potaz další skutečnosti zvláštního zřetele hodné. Pokud by se žalovaný zabýval jeho rodinnou, sociální a ekonomickou situací, seznal by, že se žalobce snaží pro svoji rodinu, tj. pro svoji družku a nezletilé děti zajistit lepší život, kdy by jim zajistil bezpečnost a ochranu před vážnou újmou na jejich životě a zdraví. Pokud by byl nucen se vrátit na Ukrajinu, tak by se musel vnitřně přesídlit v rámci Ukrajiny, což s ohledem na ruský původ jeho rodiny by pro něj znamenalo možnost být vystaven diskriminačním jednáním a stigmatizaci stejně jako ukrajinští občané z Doněcké a Luhanské republiky, kteří se přesídlili v rámci území Ukrajiny. V případě nuceného návratu by jej a jeho rodinu donutily zhoršené vztahy a životní podmínky (nízká úroveň bezpečnosti apod.) se odstěhovat na jiné místo, čímž by došlo k jejich vnitřnímu přesídlení v rámci Ukrajiny. Žalovaný proto měl brát ohled na komplikovanou situaci u žalobce, který ve své vesnici čelí zhoršeným vztahům ze strany sousedů a přítomných nedisciplinovaných vojáků; s tím je spojená i zhoršená situace a možnost diskriminačního jednání ze strany spoluobčanů v případě, že by žalobce a jeho rodina byli nuceni se přesídlit v rámci Ukrajiny. Jak „Zpráva o stavu lidských práv 2016 – Ukrajina“ dokládá, dochází ke zhoršeným situacím u vnitřně přesídlených právě z důvodu přetrvávajících problémů s obstaráváním právních dokumentů, vzdělání, důchodů a přístupu k finančním službám a zdravotní péči; taková situace by dopadla nejvíce právě na nezletilé děti žalobce, z nichž jedno bylo narozené v Rusku (ruský rodný list), neboť by čelily bariérám v podobě problémů v přístupu ke zdravotní péči, sociální péči a ke vzdělání.

6. Podle žalobce skutkový stav, který zjišťoval žalovaný, je nedostatečně podložen a zkresluje současnou situaci na Ukrajině; žalovaný se při svém rozhodování a zjišťování skutkových okolností opíral o uvedené zprávy pouze částečně. Žalobce uzavřel, že žalovaný při svém rozhodování o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nepracoval ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, tedy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, když pracoval s informacemi, které vyzněly negativně pro udělení mezinárodní ochrany žalobci. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 50/2008-62, podle něhož v případě, kdy je původcem vážné újmy čistě nestátní subjekt, se žadatel o mezinárodní ochranu nemusí vždy obrátit na poskytovatele ochrany; pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnou účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Žalobce k tomu uvedl, že jedním z důvodů jeho žádosti je skutečnost, že mu bylo ukrajinskými vojáky vyhrožováno ublížením jemu a jeho rodině, v tomto případě družce a jejich dvěma nezletilým dětem; sám žalobce měl snahu tento problém vyřešit dotazem u svého známého, který je u policie, ten mu ale doporučil se na nikoho v této věci neobracet, protože dle něj to nikdo řešit nebude. Podotkl, že je mu známo, že na Ukrajině je těžké se dožadovat ochrany u státních orgánů jednak kvůli jejich neochotě, jednak i kvůli korupčním jednáním; korupci v ukrajinských státních orgánech dokládá i zpráva Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která se zabývá fungováním demokratických institucí na Ukrajině. Na základě doložených informací žalobce uzavřel, že se oprávněně obává svého návratu na Ukrajinu, protože by tam mohl být vystaven diskriminačnímu jednání ze strany spoluobčanů a státních orgánů kvůli skutečnosti, že pochází z ruské rodiny, dále pak i riziku pronásledování v případě, že by musel nastoupit vojenskou službu; v případě jeho návratu by tak mohl čelit možnému nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu, čímž by došlo k porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Dodal, že si je vědom toho, že neexistuje záruka, že ho ukrajinské státní orgány ochrání před takovými zásahy. Podle jeho názoru mu měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu. Vyslovil domněnku, že žalovaným zjištěný skutkový stav je nedostatečně podložen a zkresluje situaci na Ukrajině; žalovaný se při zjišťování skutkových okolností opíral o uvedené zprávy jen částečně; nepracoval tedy ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, tedy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, když pracoval s informacemi, které vyzněly negativně pro udělení doplňkové ochrany žalobci.

7. Uzavřel, že se oprávněně obává svého návratu na Ukrajinu, kde by mohl být vystaven násilnému jednání a pronásledování ze strany ukrajinské armády z důvodu ruského původu jeho rodiny, dále i stigmatizaci v případě vnitřního přesídlení. V případě návratu na Ukrajinu by mohl čelit možnému nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu, čímž by došlo k porušení čl. 3 Úmluvy. Zároveň si je vědom toho, že neexistuje záruka, že ho ukrajinské státní orgány ochrání před takovými zásahy. Doplnil, že dbá i o bezpečnost své rodiny, které chce poskytnout takovou kvalitu života a bezpečnost, jakou si zaslouží. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že podle ustálené judikatury NSS snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem. Podle žalovaného země původu žalobce je z pohledu standardů požadovaných v § 14a odst. 1 zákona o azylu hodnocena jako země, kde existuje účinná ochrana před vážnou újmou a žadatel k ní má přístup; to stejné platí i pro situaci, kdy lze vyhledat účinnou ochranu v jiné části země (možnost vnitřní ochrany), proto nejsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu; NSS se několikrát v minulosti zabýval bezpečnostní situací na Ukrajině, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. K otázce hodnocení ozbrojeného konfliktu se žalovaný dovolal judikatury NSS a podotkl, že na základě výnosu prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 byla provedena částečná demobilizace branců.

9. Žalovaný dle svého tvrzení průběžně monitoruje politickou a bezpečnostní situaci na Ukrajině; z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015 vyplývá, že za poslední rok byl zaznamenán výrazný pozitivní posun ve standardizaci systému výkonu vojenské služby a v systému vysílání do oblasti bojů na východě země (ATO), včetně přístupu státních orgánů k postihu za nenastoupení k vojenské službě v rámci částečné mobilizace. Z informace zpracované vojenským úsekem při Zastupitelském úřadu České republiky v Kyjevě rovněž vyplývá, že do zóny ATO mohou být nadále vysíláni pouze dobrovolníci, kteří absolvují tříměsíční výcvik. Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu k nástupu do armády není nově zřízenou vojenskou prokuraturou kvalifikováno jako trestný čin; pokud ale osoba, která převezme povolávací rozkaz, do armády nenastoupí, je ohrožena trestem odnětí svobody na 2 až 5 let. V praxi je uplatňován a dodržován i zákon o civilní službě, který zavedl institut alternativní služby pro případ odmítnutí použití zbraně, např. z náboženských důvodů, a to výkonem vojenské služby v nemocnicích. Žalovaný rovněž vyslovil přesvědčení, že se řádně a úplně zabýval hodnocením možnosti udělení doplňkové ochrany a že závěry jím učiněné jsou zcela konformní se závazky plynoucími z mezinárodních smluv i s ustálenou judikatorní praxí – v souvislosti s tím poukázal na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 28/2008-68.

10. Žalovaný dodal, že dodržel procesní postupy a pravidla formální právní logiky, že úplně a řádně zjistil skutkový stav a na základě toho kvalifikovaně rozhodl. Úkony učiněné správním orgánem byly vykonány řádně a úplně, rozhodnutí správního orgánu bylo náležitě odůvodněno, postup správního orgánu nebyl zatížen vadou řízení. Jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu, se závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv, žalobce nebyl krácen na svých právech. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

11. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že jeho rodina nepřísluší k žádné skupině osob, které by měly být v rámci Ukrajiny nějak znevýhodněny; rodinu je třeba dle ustálené judikatury správních soudů považovat za určitou sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. V daném případě žalobce popsal útoky neoznačených ozbrojenců, jež měly směřovat proti majetku rodiny, nicméně zjevně páchané pod pohrůžkou násilí, navíc doprovázené verbálními útoky či výhrůžkami; lze mít za to, že tyto útoky samy o sobě ještě nedosáhly intenzity pronásledování, nasvědčují však nepřátelskému naladění přinejmenším uvedených ozbrojenců vůči ruskému či ruskojazyčnému obyvatelstvu dané oblasti Ukrajiny, jakož i tomu, že v této oblasti mohou takové skupiny otevřeně působit; úkolem žalovaného mělo být posouzení uváděných skutečností, a to na pozadí dostatečně aktuálních, důvěryhodných, objektivních a zejména přesných (adresných) informací o zemi původu; správní orgán měl posoudit, zda v souvislosti s aktivitami těchto ozbrojených skupin a s tím souvisejícími jevy nehrozí žalobci a jeho rodině, která pochází necelé 4 km od hranice s Doněckou oblastí, nelidské zacházení, které by již dosahovalo intenzity pronásledování ať již svými jednotlivými nejzávažnějšími projevy, nebo případně sérií méně intenzivních ústrků, které by ve svém souhrnu a při dlouhodobém účinku mohly představovat pronásledování na kumulativním základě. V daném ohledu žalovaný nedostatečně zhodnotil informace o zemi původu, které žalovaný shromáždil ve správním spise a které opakovaně zmiňují, že vedle zcela katastrofální situace z hlediska respektu k základním lidským právům, která panuje na území kontrolovaném proruskými povstaleckými skupinami, resp. přímo ozbrojenými okupačními silami Ruské federace, se porušování lidských práv dopouštějí i ozbrojené složky Ukrajiny a zejména právě paramilitární skupiny podporující v bojích ukrajinskou armádu, o nichž je rovněž ze sdělovacích prostředků obecně známo, že jsou jejich aktivity přinejmenším v místech ozbrojeného konfliktu ukrajinskou vládou z pragmatických důvodů tolerovány, pokud ne přímo podporovány. Žalovaný dle žalobce zlehčoval jeho problémy.

12. Ruské nebo ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině je sice ve shromážděných materiálech sporadicky zmiňováno, podrobnější údaje, které by umožnily zhodnotit konkrétně situaci žalobce po jeho návratu do hraniční Záporožské oblasti, však dle žalobce chybí. Dále žalobce namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné zhodnocení mj. opodstatněnosti jeho strachu z pronásledování; nedostatečně, resp. nesprávně byla dosud zhodnocena i otázka, zda by k případnému pronásledování žalobcovy rodiny vedly azylově relevantní důvody. Žalovaný rovněž pochybil, když nereflektoval skutečnost, že rodina patří k sociální skupině rusky hovořícího obyvatelstva Ukrajiny, a nedostatečně zhodnotil skutkový stav k tvrzení žalobce, že v dané oblasti je volný pohyb ozbrojených neoznačených uniformovaných osob latentní a státní orgány, případně ozbrojené složky mu žádným způsobem nebrání. Ze zpráv o zemi původu vyplývá, že na území Ukrajiny dochází k pohybu různých ozbrojených skupin a ze zločinů proti civilistům jsou podezřelé také ukrajinské provládní dobrovolné jednotky; žalovaný však nezkoumal, zda je jejich působení orgány veřejné moci potlačováno, jaká je povaha těchto skupin ani do jaké vzdálenosti od oblastí, v nichž probíhá ozbrojený konflikt, dosahuje jejich vliv. Ve zprávě Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině z roku 2015 je na několika místech uvedeno, že snahy vlády udržet územní celistvost jsou nadále doprovázeny stížnostmi na svévolná a tajná věznění, případy násilného zmizení osob podezřelých z terorismu a separatismu, aniž by takové stížnosti byly řádně prošetřeny; incidenty prokazující ochotu policejních orgánů tolerovat nezákonné jednání příznivců jednoty země byly zaznamenány i v Dněprodzeržinsku a osobně jednomu takovému incidentu byli v Oděse přítomni i členové Mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině; ze zprávy Amnesty International 2014/15 pak vyplývá, že dochází ke kolektivnímu násilí, a to i mimo území ozbrojeného konfliktu, proti kterému policie nezvládá účinně zasahovat. Tyto informace, které správní orgán má k dispozici, podle žalobce vůbec v rozhodnutí nezmínil, naopak je zatajil s tím, že je nutné individuální posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

13. Žalobce rovněž vyslovil nesouhlas i s posouzením jeho věci z hlediska možných důvodů pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný se dle žalobce uvedenou otázkou v podstatě nezabýval. Žalobce podotkl, že v daném případě je na žalobci závislá celá rodina, neboť družka není práceschopnou, když se stará o jednoroční dceru; jde o mladou rodinu s dvěma malými dětmi, která ochranu, alespoň dočasnou, potřebuje. Správní orgán dle žalobce individuálně neposoudil, zda by v případě návratu hrozilo rodině žalobce skutečné nebezpečí vážné újmy, a to s ohledem na nezlepšení bezpečnostní situace na východě Ukrajiny, ale zejména s ohledem na přítomnost nedisciplinovaných vojáků, a to právě v hraničních oblastech. Správní orgán si neopatřil materiály k námitce žalobce ohledně obav z působících vojsk v jeho městě; žalobce i jeho družka uvedli konkrétní obavy z toho, že zůstane s dětmi sama, v případě odvedení otce dětí do armády. Například z Informace MZV ČR 1077283/2016-LPZTP ze dne 25. 7. 2016 je zřejmé, že se zvýšila kriminalita oproti ženám, přičemž ochrana ze strany státních orgánů je neúčinná. Přítomnost nedisciplinovaných vojáků v jejich městě představuje velké riziko pro družku a děti. Žalobce odkázal na zprávu UNHCR, která dokumentuje případy znásilnění a sexuálního napadení v důsledku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Podotkl, že v daném případě jeho rodina pochází z hraniční oblasti konfliktu; pro posouzení možnosti individualizované vážné újmy platí, že měl žalovaný v souladu s danými pravidly zkoumat, jak se dopady tohoto konfliktu projevují v této oblasti, z níž pochází rodina žalobce, a to jak následky bojů samotných, tak také ohrožováním civilistů příslušníky ozbrojených skupin, ať již státních nebo nestátních, které se do tohoto konfliktu zapojují, a zda případně žalobci a jeho rodině z důvodu jejich osobních charakteristik, zejména skutečnosti, že se jedná o rodinu s malými dětmi, nehrozí v daném ohledu zvýšené nebezpečí v podobě vážného ohrožení života nebo tělesné integrity, případně v podobě mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Ani tyto úvahy ovšem v rozhodnutí žalovaného nejsou obsaženy a navíc dosud shromážděné informace o zemi původu ani neumožňují tyto otázky v plném rozsahu zhodnotit. Žalobce dále odkázal na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 62/2016-87.

14. Za nesprávný označil žalobce názor žalovaného, že žalobce a jeho rodina mohli svou situaci řešit například přesídlením. Uvedl, že žalovaný se otázkou možnosti využití tohoto institutu ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, pročež je rozhodnutí v této části zcela nepřezkoumatelné. Žalobce poukázal na to, že žalovaný při posuzování daného případu vycházel ze starých zpráv z roku 2015, přičemž v roce 2016, kdy žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se situace na východě Ukrajiny vyhrotila; celková špatná situace má navíc dopad i na zbytek Ukrajiny; za této situace se podle žalobce měl žalovaný vypořádat s tím, jaké by mělo vůbec přesídlení dopad na jejich rodinnou situaci, kdy bez jakéhokoliv zázemí, zajištěného ubytování a zaměstnání by se odstěhovali do jiné části Ukrajiny, kde navíc lidé ruskojazyčné obyvatelstvo nenávidí a diskriminují; tito jsou jejich obyvateli označování za separatisty, kterým zásadně nepronajímají byty a nenabízejí práci. Tvrzení žalobce potvrzují zprávy, podle nichž kyjevská vláda fakticky trestá civilisty žijící na východě země v oblastech, které ovládají proruští separatisté. Žalobce poukázal na jiné rozhodnutí žalovaného, podle něhož rodině z Oděské oblasti (s jedním malým dítětem) byla udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu na 24 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí; v tomto případě cizinec uvedl, že žádá o udělení mezinárodní ochrany kvůli nestabilní vojenské a ekonomické situaci, kvůli mobilizaci do armády, protože nechce zabíjet lidi; uvedl, že má nezletilou dceru a společně s manželkou jsou závislé na něm, nemá se o ně kdo jiný postarat v případě, že bude odveden do armády; správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v současné době (rok 2014) „není reálně možné využít pro řešení žadatelových obav přesídlení v rámci Ukrajiny, když mimo Oděskou oblast nemá jeho rodina žádné ekonomické ani rodinné zázemí. Správní orgán přihlédl zejména k nutnosti zabezpečit potřebnou péči a bezpečí pro jeho nezletilou dceru.“ V daném případě jde podle žalobce o stejnou situaci. V době, kdy žalobce spolu s dětmi požádal o mezinárodní ochranu (rok 2016), se situace na Ukrajině vyhrotila, a to především v hraničních oblastech, odkud pochází žalobce. Obdobná situace je i v tom, že rodina žalobce nemá v ostatních částech Ukrajiny zázemí; i přesto situaci správní orgán vyhodnotil opačným způsobem, tedy že přesídlení měla jejich rodina využít. Rozhodování správního orgánu je tak nepředvídatelné, v rozporu se zásadou správního řízení, podle níž v obdobných případech se má rozhodovat stejným způsobem.

15. Žalovaný ve své duplice s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a NSS vyslovil nesouhlas s tím, že by rodina žalobce měla být považována za sociální skupinu, dále s odkazem na judikaturu správních soudů uvedl, že novinové články nejsou relevantním zdrojem informací o zemi původu. Žalovaný považuje námitku týkající se relevantnosti a aktuálnosti informací o zemi původu uplatněnou právním zástupcem žalobce v doplnění žaloby ze dne 22. 8. 2017 za vyvrácenou správním spisem. Z hodnocení politické a bezpečnostní situace na Ukrajině vyplývá, že ve srovnání s rokem 2014 se v letech 2015 a 2016 politická a bezpečnostní situace v zemi stabilizovala, ačkoliv centrální vláda nadále neměla pod kontrolou poloostrov Krym a část Luhanské a Doněcké oblasti, na jejichž území byly vytvořeny samozvané republiky kontrolované povstalci; s nimi spojený ozbrojený konflikt se stal jedním z hlavních zdrojů porušování lidských práv a základních svobod na Ukrajině. Podle zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ukrajinská vláda i přes znatelný pozitivní vývoj pod vlivem konfliktu na východě Ukrajiny provedla i několik kontroverzních kroků, podobných, jaké mají separatisté na východě Ukrajiny; přehlédnout nelze ani skutečnost, že část reforem je vázána na nastolení a udržení míru na východě Ukrajiny na základě tzv. Minských dohod z února 2015; podle výročních zpráv vládních i nevládních organizací však nedocházelo v roce 2015 ani v roce 2016 k bezpečnostním incidentům až na drobné výjimky v žádné z dalších ukrajinských oblastí a ozbrojené incidenty se nadále soustřeďují pouze k tzv. linii dotyku. Žalovaný rovněž odmítl i námitku týkající se ohrožení vážnou újmou žalobce a jeho rodiny z důvodu pohybu ozbrojených osob neoznačených vojenskými insigniemi v místě jejich bývalého pobytu na Ukrajině; k tomu uvedl, že ukrajinská armáda postupně zvyšuje počty profesionálních vojáků, včetně cizinců, kteří spolu s dobrovolníky, zpravidla z řad příslušníků tzv. Pravého sektoru, slouží v konfliktních zónách na východě Ukrajiny na základě profesionálního kontraktu (smlouvy s armádou); dobrovolnické oddíly byly postupně začleněny do armády nebo do jednotek ministerstva vnitra, a to do tzv. Národní gardy. Podle žalovaného je prokázané, že stát činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo k zabránění vzniku vážné újmy, že existuje právní systém, jehož účelem je chránit občany před svévolným jednáním třetích osob i jeho ochota a schopnost zajistit žalobci a jeho rodině dostatečnou ochranu a žalobce k této ochraně má přístup. Ze shromážděných informací lze rovněž učinit závěr, že neoznačení uniformovaní ozbrojenci nejsou propojeni, a to ať již personálně, materiálně či na základě právní úpravy, s ozbrojenými složkami Ukrajiny, a že se tedy může jednat toliko o potenciálně výlučně nestátní původce pronásledování či nebezpečí vzniku vážné újmy.

16. Žalovaný dodal, že o humanitární azyl nelze žádat, na jeho udělení není právní nárok ani subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Závěrem žalovaný podotkl, že dodržel procesní postupy a pravidla formální právní logiky, že úplně a řádně zjistil skutkový stav a na základě toho kvalifikovaně rozhodl; jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu, se závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv. Žalobce dle žalovaného nebyl zkrácen na svých právech.

III. Obsah správního spisu

17. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 3. 2. 2016 spolu s družkou H. M., nar. X, jménem svým i svých nezletilých dětí I. K., nar. X, a M. K., nar. X, požádali o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. V žádosti uvedli, že pocházejí z vesnice B., která se nachází v Záporožské oblasti necelé 4 km od hranice oblasti Doněcké, tedy z oblasti, která bezprostředně sousedí s oblastmi zasaženými přímými ozbrojenými střety jednotlivých uskupení separatistů a zástupců vládní moci; aktuálně nemají možnost zajistit si dlouhodobější zázemí v jiné části Ukrajiny, nemají tam žádné blízké příbuzné, o jejichž pomoc by se případně mohli opřít. V České republice mají babičku (matku žalobce), která má povolen trvalý pobyt a je ochotná jim v této těžké chvíli poskytnout pomoc. V případě návratu na Ukrajinu mají v současné době strach o svůj život a bezpečnost a zejména o život jejich dětí, kterým je jeden rok a osm let. Pocházejí z východu Ukrajiny z vesnice, která se nachází v Záporožské oblasti necelé 4 km od hranice oblasti Doněcké, tedy z oblasti, která bezprostředně sousedí s oblastmi zasaženými boji mezi separatisty a vládními vojáky. Tuto skutečnost dokládají předložením občanského průkazu Ukrajiny. Jejich rodina patří k rusky mluvící části obyvatelstva a v letech 2014 a 2015 s rodinou žili pracovně 1,5 roku v Rusku, kde se narodila i jejich dcera. Po návratu z Ruska na Ukrajinu se žalobce vzhledem k probíhajícímu konfliktu těchto zemí setkal na Ukrajině s nebývalým chováním a jeho rodina se dostala do velmi nepříznivé situace. Vztahy mezi rusky mluvícím obyvatelstvem a Ukrajinci jsou velmi napjaté a dochází k častým konfliktům. Po návratu z Ruska se jim dostalo velmi nepřívětivého přivítání. Čelí silné diskriminaci jak ze strany soukromých subjektů, kdy je pro něj nemožné najít si práci, tak i ze strany státních orgánů, kdy jim byl odepřen jakýkoliv příspěvek na jejich roční dítě, jelikož se dcera narodila v Rusku, ačkoliv je občankou Ukrajiny. Ze všech stran slyší nadávky, že jsou „Rusáci“ a že se mají vrátit zpátky do Ruska. V zoufalství se uchýlili k tomu, že se vrátí do Ruska. Na hranicích jim však nebylo umožněno do Ruska přejít, jelikož žalobce jako otec rodiny měl být povolán do armády. Nedokáže si představit, jakého zacházení by se mu dostalo v armádě vzhledem k tomu, jakého zacházení se mu dostávalo v běžném životě. V obci, kde bydlí, mu vojáci, kteří tam byli povoláni, vyhrožovali zabraní. Nechce bojovat ve válečném konfliktu proti svým spoluobčanům, jeho postoj by se v armádě brzy projevil, což by ho mohlo ohrozit i na životě. V současné době je pro ně nemožné s dětmi na Ukrajině přežít, v poslední době žili jen díky podpoře našich příbuzných v České republice. Na Ukrajině jsou chyceni do pasti, kde nemůžou vůbec žít a čeká je tam jen vidina smrti hladem anebo v ozbrojeném konfliktu. Navzdory zprávám o novém příměří na východě Ukrajiny, které bylo dohodnuto k začátku školního roku, se obě znepřátelené strany obviňují z porušování klidu zbraní; ztráty na životech hlásí jak ukrajinská armáda, tak separatisté. Boje mezi ukrajinskými vládními silami a separatisty na východě Ukrajiny si od loňského dubna vyžádaly 8 000 životů; zároveň se v médiích objevily zprávy, že Rusko staví u hranic s Ukrajinou obrovskou základnu, která pojme 3 500 vojáků, což naznačuje, že se Kreml chystá na dlouhodobější konflikt s Kyjevem. V září 2015 bylo z města Luhansk vykázáno deset humanitárních organizací z jedenácti, které v oblasti působily, včetně Člověka v tísni a Lékařů bez hranic. Dle slov povstalců tyto organizace porušily pravidla; OSN jejich vykázání označuje za hrubé porušení humanitárního práva. V regionu zůstává 16 tun nerozdělené pomoci. Doněcká a Luhanská oblast je vážně poničená válkou, mnoho rodin žije v provizorních přístřeších a obavách z blížící se zimy; velkým problémem je v oblasti i sexuální násilí, kterého se dopouštějí vojáci na obou stranách fronty; v bojích, které propukly loni v dubnu, zahynulo kolem osmi tisíc lidí, statisíce obyvatel Donbasu uprchly před ostřelováním do Ruska nebo do ukrajinského vnitrozemí. Zároveň na Ukrajině živoří statisíce uprchlíků, které vyhnaly boje z domovů. Od března 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, ukrajinské úřady registrují přes 1,4 milionu vnitřních uprchlíků; většina lidí odešla z domovů v Luhanské a Doněcké oblasti. Dále žalobce a jeho rodina odkázali na důrazné doporučení Ministerstva zahraničních věcí České republiky necestovat do Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny, kde stále dochází k nepravidelným ozbrojeným střetům; pokud se občané České republiky v těchto oblastech nacházejí, ministerstvo vyzývá k jejich okamžitému opuštění; kvůli nejistému vývoji bezpečnostní situace ministerstvo vyzývá občany k obezřetnosti rovněž při cestách do Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti. Uzavřeli, že v současné době není vycestování do země původu bezpečné a v případě návratu do vlasti mají strach o svůj život a zdraví, zejména o život a zdraví jejich dětí. Situace na východě Ukrajiny stále není stabilní a bezpečná, proto žádají o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, a to ve formě doplňkové ochrany do doby, než se situace v zemi původu stabilizuje.

18. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce jako důvody žádosti uvedl, že ve vesnici Berdjans´ke mu vyhrožovali vojáci, vyhrožovali i jeho rodině. Další důvody žádosti nemá. Při pohovoru před žalovaným dne 3. 2. 2016 žalobce k dotazům žalovaného mimo jiné uvedl, že s družkou a dětmi žili v pronajatém malém jednopokojovém bytě v dvoupatrovém domě, a to asi od 10. 10. 2015 do 3. 12. 2015. Důvod, že jim vyhrožovali vojáci, je hlavní. Jejich stát se od nich odvrátil, nevyplácejí jim dětské přídavky, zamítli jejich žádost a jeho nezákonně chtějí odvést do armády; nebyl vyhlášen válečný stav. V době, kdy se jej pokoušeli odvést do armády, nebyla ani vyhlášena mobilizace. Družka zažádala o dětský příspěvek, žádost byla zamítnuta; odůvodnili to tím, že má dcera ruský rodný list, protože se narodila v Rusku. K dotazu, zda podávali proti rozhodnutí ukrajinských úřadů opravný prostředek, uvedl, že nikoliv, že u nich nic není, u nich nic nefunguje, neplatí žádné zákony; hledají jakoukoliv příčinu, aby mohli člověka o všechno obrat a sebrat mu veškeré peníze. Na otázku, proč přítelkyně při pohovoru tvrdila, že opravný prostředek nepodali, protože na to neměli čas, neboť chtěli odjet do Ruska a poté očekávali, že brzy dostanou pozvání do České republiky, žalobce odvětil, že družka to uvedla správně, prostě chtěli si vyřídit dětský příspěvek a pak chtěli odjet do Ruska, chtěli, aby dcera dostávala peníze; kdyby se proti rozhodnutí odvolali, trvalo by to velmi dlouho; tam to tak funguje, soudy trvají velmi dlouho, mohlo by to trvat i několik let. Jako příklad uvedl, že když se vracel z Ruska, chtěl si prodloužit řidičský průkaz; podle zákona je na to lhůta tři dny a úředníkům to trvalo měsíc; když odjížděli do Ruska, chtěl mít všechny doklady v pořádku. Všechny doklady měl kromě řidičského průkazu; v Rusku pracoval jako řidič a potřeboval si prodloužit průkaz o deset let. Berou to od data vydání průkazu na deset let. Odjížděli (do Ruska) 7. 10. 2015 a v té době řidičský průkaz neměl. Kdyby se do Ruska dostal, tak by zůstal bez řidičáku; neměli možnost to dříve udělat, protože neměli formuláře. Na otázky ohledně doručování povolávacích rozkazů žalobce uvedl, že dne 5. 10. 2015 jel městskou dopravou. Hlídka zastavila vozidlo a mužům, kteří měli vojenskou povinnost, dali předvolání. Ve voze byli jen dva. Žalobce se odmítl podepsat, ale oni mu řekli, že jestli to nepodepíše, ihned ho odvedou na vojenskou správu. Byl nucen podepsat převzetí. Druhé předvolání dostal po návratu z ruských hranic 8. 10. asi v šest hodin večer. Byli u kamarádky v bytě a šel asi do obchodu a tam ho zastavila hlídka. Řekl, že už předvolání dostal, a oni mu řekli, že to nevadí, že dostane ještě jedno. Musel se podepsat. Žalobce uvedl, že patří do okruhu osob, na které se vztahuje branná povinnost, všichni muži do 65 let patří do této skupiny bez ohledu na to, zda sloužili v armádě, bez ohledu na to, zda byli ve vězení, mobilizace se vztahuje i na vrahy. Žalobce absolvoval základní vojenskou službu u policie; takové jako on oni chtějí. Žalobce si své v armádě odsloužil, je to nepochopitelná válka. Kamarádi, se kterými v armádě sloužil, a příbuzní všichni žijí v Doněcké oblasti; vlastní lidi nebude zabíjet. V případě neuposlechnutí povolávacího rozkazu mu hrozí odnětí svobody do čtyř let. Má kopie povolávacích rozkazů. Žalobce dále uvedl, že ukrajinské vojáky zabíjejí a úřady ani nepotvrdí jejich úmrtí, řeknou pozůstalým, že spáchali sebevraždu, aby nemuseli vyplácet rentu.

19. Na otázku, proč nemůže žít v místě registrovaného pobytu, odpověděl, že když se vrátil do jejich vesnice, zůstalo tam z dob SSSR velké radiové centrum. Předávali tam signály lodím. Centrum předělali na velkou vojenskou základnu. Ti vojáci tam hodně pijí, flákají se a dělají si, co chtějí. Když se dozvěděli, že žalobce přijel z Ruska, věděli, že tam žil, a když šel do obchodu, před obchodem stála skupina vojáků, nadávali mu, že je „moskal“, ptali se, jak se v Rusku měl, jak se mu tam žilo; mluvili s ním ukrajinsky. On jim odpověděl, že tam bydlí, že je místní. Řekli mu, že se má vrátit zpátky do Ruska. Jak se s nimi chytl, odpověděl, že proč by měl opouštět svůj dům. Dva ho chytili, zatáhli ho za roh za klub vedle obchodu a třetí mu přiložil zbraň k hlavě. Řekli mu, že mu znásilní manželku a že ho zastřelí a že děti zůstanou samy, že si s nimi udělají, co budou chtít. Potom začal přemýšlet. Když se vrátil domů, sbalili věci a požádali souseda, aby je odvezl pryč. To se stalo 28. 9. 2015. Odjeli do Berdjansku a od té doby se do vesnice nevrátil. Na otázku, zda podával stížnost na policii, reagoval tak, že když přijel do Berdjansku, ten den se setkal s kamarádem, který s ním sloužil v armádě a který pracuje jako obvodní policista. Setkal se s ním, všechno mu řekl a ptal se, jak má postupovat, zda má napsat oznámení. Řekl mu, že takových oznámení dostávají mnoho, ale nikdo nic proti tomu nemůže udělat, že vojáci nepodléhají policii a že se policie nebojí. Na otázku, proč se neobrátil na vojenskou policii, odvětil, že mu kamarád řekl, že mu nikdo nepomůže, že bude lepší, když pojede do Ruska a tam má přečkat, než se situace změní. Vojenská základna je u nich jen dočasně. 4 km od jejich vesnice je část další armády a tam je situace ještě horší, vojáci se tam chovají jako zvěř.

20. Nejdříve se pokoušel odjet do Ruska, tam ho nepustili, a proto se vrátil a zavolal matce, vysvětlil jí, že nemůže jet do Ruska, že ho tam nechtějí pustit. Ona mu řekla, že mu vyřídí pozvání a přijede za ní. Do Ruska se pokoušel dostat 7. 10. 2015, na ukrajinské kontrole mu řekli, že v občanském průkazu nemá razítko z vojenské správy, že to tam musí být. Zkontrolovali si ho v databázi a zjistili, že dostal předvolání. Drželi ho tam asi hodinu, manželku s dětmi nechali venku a jeho drželi uvnitř. Seděl a čekal, na vlastní oči neviděl, že ho prověřují. Potom mu řekli, že se má vrátit domů a jít na vojenskou správu. Podle toho, co mu řekli, to byl jediný důvod, proč ho nepustili do Ruska. V Berdjansku žil až do 3. 12. 2015, finančně jim pomáhala matka. Za její peníze vyřizoval doklady, protože část peněz, které měli, jim sebrali na krymské hranici. V Berdjansku žádná práce není, dříve do Berdjansku jezdilo hodně Rusů na dovolenou k moři, ale teď tam nikdo nejezdí a místní nemají práci. V Berdjansku měl potíže jedině finanční. Nikam nevycházeli. Jediný problém byl ten, že musel odjet do Kyjeva kvůli vyřizování víz. Měl obavy, aby ho po cestě nesebrala hlídka. Finančně jim pomáhala jeho matka a matka družky. Ona je teď také v Rusku a požádala tam o azyl. Rozhodl se opustit Berdjansk, poněvadž by ho mohli odvést do armády. Kdyby ho ještě jednou kontrolovali, tak by ho odvedli. Žalobce má na Ukrajině sestru ve vesnici Berdianskoje. Ještě příbuzní ze strany jeho otčíma, to jsou spíš známí. Žalobcův otec zemřel. Může se obrátit jedině na matku, která žije v České republice. Žalobce neměl v úmyslu odjet do České republiky, kdyby chtěl, mohl to udělat už dříve. Jeho syn už začal v Rusku chodit do školy. V Rusku žije sestra družky a žalobcův kmotr. Oni je tam čekali.

21. Na dotaz, zda měli krom problémů zmíněných v rámci pohovoru ve vlasti nějaké další potíže, odpověděl, že tam zůstali bez finančních prostředků. Když odjížděli z Ruska, tak doufal, že bude doma, chtěl tam zůstat. Říkal si, že pokud se situace uklidnila, tak tam zůstane. Narazil hned na krymských ukrajinských hranicích, kde mu hned sebrali peníze. Pak dostal předvolání, že se má dostat na vojenskou správu, poté následoval konflikt s vojáky. I ty peníze, které mu sebrali na krymských hranicích, oželel a nechal to plavat, říkal si, že to bez nich vydrží. Řidič, který ho vezl domů, mu říkal, že si na to má zvyknout, že ho tam budou obírat. O peníze na krymských hranicích přišel 22. 9. 2015. Když jim na hranicích ukázal doklady dcery, hned se do něj pustili, proč ruské dítě odváží na Ukrajinu. Ohradil se, řekl, ať si to pořádně přečte, že je tam uveden otec a matka, což jsou oni. Dále viděli, že jel do Ruska přes Novoazovsk. Kvůli tomu mu řekli, že mají právo nepouštět ho na Ukrajinu. Řekli mu, že jestli chce domů, že to má objet a jet na Ukrajinu přes Charkov, to je 1 200 km. Začali se ohánět paragrafem, kde jim vyhrožovali odnětím svobody ve výši pěti let a pokutou 10.000 hřiven za každého. Řekl jim, ať mu ukážou, kde je napsáno, že nemůže vstoupit na Ukrajinu. Řekli mu, že je moc chytrý, že toho moc četl a že ho na Ukrajinu nepustí, že má jet přes Charkov. Řidič, který ho vezl, ho začal uklidňovat a řekl mu, že chtějí jen peníze, že jim má zaplatit. Zeptal se, kolik má zaplatit pokutu. Ptali se, jakou měnou chce platit, zda rubl nebo hřivny. Odpověděl, že v rublech, uvedli částku 30 tisíc rublů. Sdělil, že má jen 25 tisíc. Řekli mu, že se má vrátit do auta, že za ním přijde voják a ty peníze mu má dát. Až ty peníze budou mít, tak otevřou závoru a že o tom nemá nikde mluvit. Na pohraničníky stížnost nepodával, u nich zákony neplatí, nefungují. Vojáci a zákony nejdou dohromady. Jeho cílem bylo přijet na Ukrajinu, podívat se, jak situace vypadá, a vyřídit si doklady. Pak chtěl na Ukrajině buď zůstat, nebo se vrátit do Ruska. Ocitl se v situaci, kdy nemohl udělat ani jedno. Krom uvedeného neměl na Ukrajině další problémy se státními orgány, nebyl tam politicky nebo veřejně činný. Jako turista na polských hranicích neměl žádné potíže.

22. V České republice si chtěli vyřídit vízum na strpění, syna přihlásili do školy. Chtěl si najít práci, pronajmout si byt a nějakou dobu tady pobýt, než se situace na Ukrajině zlepší, ale nyní vůbec neví, co bude. Žádost o vízum na strpění zamítli. K dotazu, proč po svém příjezdu nepožádali o udělení mezinárodní ochrany, odvětil, že právník jim poradil, aby si vyřídili vízum na strpění, řekl jim, že jestli jejich žádost zamítnou, mají požádat o azyl. Navíc se ještě báli institutu azylu. Ještě se stalo to, že rozhodnutí o zamítnutí jim poslali 4. 1. 2016, ale oni si nenapsali na zvonek jména. Říkali si, že když je uvedená adresa, korespondenci předají majiteli bytu, ale nestalo se tak. Pak se blížil konec platnosti víza, tak se dostavili k žalovanému a tam jim řekli, že jim už 4. 1. 2016 doručovali rozhodnutí, ale listonoš je nezastihl. Spíš si myslel, že dostane odpověď mailem, protože uváděli mailovou adresu. Měli pak málo času, pouze dva dny. Museli přijet sem, nic jiného nezbývalo dělat. Dále uvedl, že v žádném případě se nechce vrátit domů, on tam nemůže. Kdyby dostali zamítavé rozhodnutí, požádal by ještě jednou. V případě návratu do vlasti by jej hned vzali do armády. Tam by bylo možné cokoliv, tak by zjistili, že žil v Rusku a klidně by ho zastřelili. Na Ukrajinu je ochotný se dobrovolně vrátit, kdyby skončila válka.

23. Ve správním spise se dále nachází především informace Ministerstva zahraničních věcí o výkonu základní vojenské služby na Ukrajině ze dne 9. 10. 2015 č.j. 115045-LPTP, výroční zpráva Human Rights Watch 2016 o Ukrajině ze dne 27. 1. 2016, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 s názvem „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 8. 2015, výroční zpráva Amnesty Ineternational o Ukrajině 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, zpráva organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015 s názvem „Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina“, protokol žalovaného o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016, podklady doložené žalobcem dne 25. 2. 2016 včetně překladu do českého jazyka (zprávy s názvy: „Průzkum: Ukrajinci ztratili důvěru ve své úřady“ ze dne 23. 2. 2016, „DNR obdržela rozkaz, aby intenzivně používala minomety kalibru 120 a 82 mm na frontové linii“, „Sdělovací prostředky RF obvinily ozbrojené síly Ukrajiny z ostřelování formací DNR hned po provokaci DNRovců u Mariupolu“, „Ostřelují novotrojické stanoviště, právě o tom informovali, všechny rozehnali. Vypukly boje“, „Situace na Donbasu se přiostřila: každé třetí ostřelování bojovníci provádějí ze zakázaných zbraní. V noci u Dokučajevska probíhal boj“, „V bojích v zóně ATO zahynuli tři bojovníci, 7 bylo zraněno“, „V Berďansku opilý voják uspořádal honičku po nočním parku“, „Horník, otec dvou malých dětí, ignoroval mobilizaci a byl odsouzen“, „V Dněprodzeržinsku manžel těhotné se nedostavil na vojenskou správu a byl odsouzen“, „Objevilo se video, jak Mosijčujk v Berďansku přinutil dopravní policisty, aby poklekli“, „Další dněpropetrovský odpůrce, který se vyhýbá mobilizaci, byl odsouzen“, „Oděsa, Charkov, Dněpropetrovsk, Záporoží. Znovu nečinnost policie. Opět místní úřady pochlebují darebákům. Opět zvedají hlavu separatisti. Krok za krokem se vytváří půda pro odplatu.“, „Informace o přestřelce tisková služba Azova odmítá“, „V Mariupolu mezi vojenskou prokuraturou a Azovem došlo ke rvačce se střelbou“, „V Berďansku opilý voják jezdil s nabitou zbraní“, „Bojovníci Azova se cvičí v Urzufe“, „Vojáci Azova zaživa na kříži upálili člena domobrany“, „V Berďansku autobus s vojáky naboural do tří automobilů“, „Bojovníci Azova vystavili na internet skupinové foto s portrétem Hitlera“), protokol o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016, článek s názvem „Zpráva OSN o lidských právech na Ukrajině: Smrt, ničení a běsnění nenávisti“, informace Ministerstva zahraničních věcí o Ukrajině ze dne 25. 7. 2016 s názvem „Možnost podat stížnost proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů státní moci“, Výroční zpráva Amnesty International o Ukrajině 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016, zpráva organizace Freedom House ze dne 27. 1. 2016 s názvem „Svoboda ve světě 2016 – Ukrajina“, zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016 o stavu lidských práv na Ukrajině, zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 13. 4. 2016 o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2015, informace Ministerstva vnitra Velké Británie z ledna 2016 o Ukrajině: Krym, Doněck a Luhansk, cizojazyčné zprávy z médií doložené žalobcem dne 16. 11. 2016.

24. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 2. 2017 č.j. OAM-85/ZA-ZA11-BE04-2016 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu.

IV. Právní posouzení

25. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

26. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

27. Podle § 12 zákona písm. b) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

28. V § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu je stanoveno: „(1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 29. Žalovaný k důvodu udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. a) zákona o azylu na s. 8 napadeného rozhodnutí zmínil, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován; žalobce ve své žádosti uvedl, že on sám není a nikdy nebyl členem politické strany nebo jiné organizace; zároveň nesdělil ani cokoliv jiného, z čeho by vyplývalo, že jakýmkoliv způsobem uplatňoval svá politická práva a svobody. Podle žalovaného tedy nic nenasvědčuje tomu, že by jmenovaný ve své vlasti vyvíjel jakoukoliv politickou či obecně veřejnou činnost, za kterou by mohl být ze strany své země postižen. Městský soud v Praze se s tímto hodnocením žalovaného plně ztotožňuje a dodává, že žalobce ani v průběhu řízení před soudem nikterak nezpochybnil závěr, že nenaplnil důvod udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. a) zákona o azylu.

30. Soud se dále zabýval napadeným rozhodnutím ve vztahu k posouzení otázky naplnění důvodů udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) a § 14a odst. 1, 2 zákona o azylu.

31. Pokud jde o nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvedl, že nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, neboť tento byl na Ukrajině zrušen již v roce 2000, kdy prezident Kučma podepsal zákon rušící trest smrti na Ukrajině; žalobce se zároveň vůbec nezmínil o tom, že by mu vykonání takového trestu na Ukrajině hrozilo. S tímto odůvodněním se Městský soud v Praze plně ztotožňuje a uzavírá, že důvod udělení mezinárodní ochrany dle § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu v případě žalobce není naplněn.

32. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz s. 9) obecně popsal události, jež se odehrály na Ukrajině v letech 2013 a 2014, odkázal na tzv. Minské dohody přijaté v únoru 2015 s tím, že po jejich přijetí došlo ke znatelnému snížení intenzity a rozsahu nepřátelských bojů na východní Ukrajině; i nadále se objevují zprávy o nárazových vlnách konfliktu podél kontaktní linie a na územích ovládaných nevládními subjekty, což způsobuje špatnou bezpečnostní situaci pro civilní obyvatelstvo. Žalovaný dále uvedl, že další dohoda, která vstoupila v platnost 1. září 2015, vedla ke znatelné deeskalaci napětí, avšak situace zůstává napjatá; od znatelného snížení bojů v říjnu 2015 docházelo k občasnému lokálnímu propuknutí bojů; dne 23. 12. 2015 byl zaveden v některých okresech Doněcké a Luhanské oblasti tzv. režim naprostého klidu, nicméně během ledna a února 2016 docházelo k jeho systematickému porušování; během tohoto období eskalovaly ozbrojené střety a přestřelky poblíž měst Doněck a Horlivka a na dalších místech podél kontaktní linie. Žalovaný ohledně žalobcem uvedených skutečností o bezpečnostních problémech na východě Ukrajiny uzavřel, že probíhající konflikt v zemi původu žalobce, který se dotýká veškerého obyvatelstva bez ohledu na jeho rasu, národnost či politickou příslušnost, zákon rozhodně neřadí mezi důvody relevantní z hlediska možnosti udělení azylu; existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu žalobce tedy nemůže být důvodem pro udělení azylu. Zdůraznil, že ačkoliv je bezpečnostní situace na jihu a východě Ukrajiny aktuálně složitá, a to zejména v důsledku separatistických tendencí místního ruskojazyčného obyvatelstva, anexe Krymu a bojů na východě země, nelze na základě citovaných informací rozhodně hovořit o tom, že by na Ukrajině v současnosti probíhal ozbrojený konflikt; dle aktuálních zpráv dochází ke střetům mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a protivládními ozbrojenci pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, situace na západě a středu země je však z hlediska výskytu ozbrojených střetů a vojenských operací klidná; v průběhu správního řízení navíc žalobce uvedl, že nepřísluší k žádné skupině osob, které by měly být v rámci Ukrajiny nějak znevýhodněné; žalobce se hlásí k ukrajinské národnosti, tedy k většinovému ukrajinskému národu, je pravoslavného náboženského vyznání, hovoří ukrajinsky i rusky a z jeho výpovědí nevyplynuly ani jiné skutečnosti, které by svědčily o diskriminaci právě jeho osoby ve vztahu k probíhajícímu konfliktu na východě země.

33. Městský soud v Praze považuje odkazované odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce aktuální situace v regionu žalobce za nedostatečné.

34. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2017 č.j. 5 Azs 62/2016-87 týkající se podobné věci, kde NSS mimo jiné uvedl, že je povinností žalovaného „zajistit si takové informace o zemi původu (včetně případného vyžádání konkrétních adresných informací od zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě), které by umožnily posoudit, zda, resp. jakým způsobem uvedené ozbrojené skupiny operují rovněž v oblastech daným ozbrojeným konfliktem sice přímo nezasažených, nacházejících se však v jeho relativní blízkosti, jako je právě Dněpropetrovská oblast, odkud stěžovatelé pocházejí, a zda, příp. do jaké míry se dopouštějí tyto paramilitární skupiny represí vůči ruskému, resp. ruskojazyčnému obyvatelstvu a jakým případným dalším rizikům je ruské či ruskojazyčné obyvatelstvo v daném regionu vystaveno. Ruské nebo ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině je sice ve shromážděných materiálech sporadicky zmiňováno, podrobnější údaje, které by umožnily zhodnotit konkrétně situaci stěžovatelů po jejich návratu do Dněpropetrovského regionu, však dosud chybí.“ 35. I v posuzovaném případě žalovaný opomněl zajistit si takové informace o zemi původu, které by umožnily posoudit, zda, resp. jakým způsobem ozbrojené skupiny působí v regionu žalobce, do jaké míry se tyto skupiny dopouštějí represí vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu a jakým případným dalším rizikům je ruskojazyčné obyvatelstvo v daném regionu vystaveno. Vypořádání této otázky chybí v žalobou napadeném rozhodnutí, přičemž komplexní posouzení této otázky nevyplývá ani z materiálů shromážděných žalovaným.

36. V daném rozsudku NSS rovněž ohledně situace na Ukrajině uvedl, „že se jedná o územně ohraničený konflikt, a i když nemusí být vyloučeno, že i přes svou kolísající intenzitu může dosahovat v určité době a na určitém území, kde dochází k nejvážnějším ozbrojeným střetům, intenzity totálního konfliktu, je nutno vzít v posuzované věci v úvahu, že stěžovatelé pocházejí z Dněpropetrovské oblasti, na jejímž území tento konflikt přímo neprobíhá. Pro posouzení možnosti individualizované vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. c) [a zároveň i písm. b)] zákona o azylu však platí, že měl žalovaný v souladu s výše zmíněnými pravidly zkoumat, zda se dopady cca 250 km vzdáleného konfliktu neprojevují také v oblasti, z níž pocházejí stěžovatelé, a to jak následky bojů samotných, tak také ohrožováním civilistů příslušníky ozbrojených skupin, ať již státních nebo nestátních, které se do tohoto konfliktu zapojují, a zda případně stěžovatelům z důvodu jejich osobních charakteristik, zejména skutečnosti, že náleží k ruskému či ruskojazyčnému obyvatelstvu, ale také z toho důvodu, že se jedná o rodinu s malými dětmi, nehrozí v daném ohledu zvýšené nebezpečí v podobě vážného ohrožení života nebo tělesné integrity, případně v podobě mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Ani tyto úvahy ovšem v rozhodnutí žalovaného ani v rozsudku krajského soudu nejsou v dostatečné míře obsaženy a navíc opět dosud shromážděné informace o zemi původu ani neumožňují tyto otázky v plném rozsahu zhodnotit.“ 37. Žalovaný dle závěru soudu pochybil, když nezkoumal (včetně případného vyžádání konkrétních adresných informací od zastupitelského úřadu České republiky v Kyjevě), zda se dopady konfliktu (rodina žalobce bydlela pouhé cca 4 km od hranice s Doněckou oblastí) neprojevují rovněž v bydlišti žalobce, a to následky jak bojů samotných, tak také ohrožováním civilistů příslušníky ozbrojených skupin, ať již státních nebo nestátních, které se do tohoto konfliktu zapojují, a zda případně žalobci a jeho rodině z důvodu jejich osobních charakteristik, zejména skutečnosti, že náleží k ruskojazyčnému obyvatelstvu, ale také z důvodu, že se jedná o rodinu s malými dětmi, nehrozí v daném ohledu zvýšené nebezpečí v podobě vážného ohrožení života nebo tělesné integrity, případně v podobě mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Tyto úvahy v rozhodnutí žalovaného absentují a žalovaným shromážděné informace o zemi původu ani neumožňují tyto otázky v plném rozsahu zhodnotit. Samotné tvrzení, jež učinil žalovaný na s. 17 napadeného rozhodnutí, že daná oblast (Berdjansk) není v současnosti nijak zasažena střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů, s ohledem na požadavky shora odkazované judikatury NSS nemůže pro komplexní posouzení předmětné otázky postačovat.

38. V této souvislosti Městský soud v Praze podotýká, že nelze přijmout argumentaci žalovaného, který na s. 8 a na s. 15 žalobou napadeného rozhodnutí k žalobcem doloženým článkům a videozáznamům ze dne 25. 2. 2016 uvedl, že tyto se obecně týkají bezpečnostní situace na východě Ukrajiny, situace podmínečně odsouzených osob odmítajících nastoupit do armády a působení Batalionu Azov, ale přímo o osobě žalobce se nezmiňují a ani nijak nedokládají jakékoliv cílené pronásledování žalobce jak ze strany státních orgánů Ukrajiny, tak ze strany odpůrců současné proevropské vlády; k doloženým internetovým článkům ze dne 26. 10. 2016 a 16. 11. 2016 pak žalovaný uvedl, že s ohledem na hospodárnost řízení nezajišťoval překlad zmíněných dokumentů do českého jazyka a spokojil se s jejich originální podobou a upřesněním jejich podstaty ze strany žalobce a kvalifikovaných překladatelů, neboť jak bylo z názvů článků patrné, tyto se opět přímo žalobce nijak netýkají, nýbrž mapují pouze obecnou bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny a stav lidských práv na Ukrajině. K tomu soud uvádí, že nelze odmítnout provést jako důkaz žalobcem předkládané dokumenty, popř. odmítnout z nich vyvodit jakékoliv závěry pouze s tím odůvodněním, že tyto se netýkají přímo žalobce. Tyto dokumenty mohou mít relevanci ve vztahu k posouzení bezpečnostní situace přímo v regionu žalobce. Na okraj lze dodat, že s podobnou argumentací by bylo možno odmítnout veškeré zprávy a informace o situaci na Ukrajině, ze kterých žalovaný vycházel, neboť i u těchto dokumentů platí, že se přímo o osobě žalobce nezmiňují. Žalovaný tedy v dalším řízení posoudí, zda a případně jakou relevanci mají žalobcem předložené dokumenty ve vztahu k posouzení otázky bezpečnostní situace v místě, kde žalobce před opuštěním své vlasti žil, a zda zdroje těchto informací jsou věrohodné.

39. Městský soud v Praze dále uvádí, že žalovaný byl povinen zkoumat, zda žalobce a jeho rodina nepatří k sociální skupině ruskojazyčného obyvatelstva ohrožené možností pronásledování. K tomu lze znovu odkázat na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 62/2016-87: „Kromě toho bylo třeba u všech stěžovatelů posuzovat i další možný důvod pronásledování, kterým je ještě šířeji vymezená příslušnost k určité sociální skupině. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 4 Azs 114/2015 - 32, příslušnost k určité sociální skupině nemá pevně stanovené hranice, a proto je nutné ji vnímat „v kontextu světových a společenských proměn v jednotlivých kulturách a vzhledem k vývoji lidskoprávních norem mezinárodního práva. Nejvyšší správní soud vycházel předně ze znění čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice. První podmínka uvedeného ustanovení vymezuje tzv. „chráněné znaky“ – atributy jisté kvality, které jsou vlastní určité sociální skupině; druhá podmínka je potom orientována na tzv. „sociální percepci“ – vnímání této sociální skupiny okolní společností jako odlišné“. Pokud jde o tvrzené pronásledování stěžovatelů, již v řízení před žalovaným za důvod, pro který s nimi bylo zacházeno popsaným způsobem, označovali orientaci na Rusko, a to ať již jazykovou nebo z důvodu místa narození uvedeného v dokladech, a zmiňovali „hon na Rusy“. V žalobě již explicitně označili svou sounáležitost k sociální skupině rusky hovořícího obyvatelstva Ukrajiny. Tuto skutečnost žalovaný nijak nereflektoval, když se ani nepokusil sociální skupinu tohoto typu vymezit, ani nezkoumal, zda na území státu původu dochází k vyčleňování skupiny obyvatel, kteří mají obdobné atributy jako stěžovatelé, a zda je tato skupina takto okolím vnímána.“ 40. Ani v posuzovaném případě se žalovaný nepokusil vymezit sociální skupinu, k níž by žalobce a jeho rodina mohli patřit, jakož ani nezkoumal, zda na území státu původu dochází k vyčleňování skupiny obyvatel, kteří mají obdobné atributy jako žalobce, a zda je tato skupina takto okolím vnímána.

41. Žalobce při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovanému mimo jiné sdělil, že když šel ve své vesnici do obchodu, před obchodem stála skupina vojáků, nadávali mu, že je „moskal“, ptali se, jak se v Rusku měl, jak se mu tam žilo; žalobce jim odpověděl, že tam bydlí, že je místní; řekli mu, že se má vrátit zpátky do Ruska; on se s nimi chytl, odpověděl, že proč by měl opouštět svůj dům; dva ho chytli, zatáhli ho zpátky za roh za klub vedle obchodu a třetí mu přiložil zbraň k hlavě; řekli mu, že mu znásilní manželku a že jeho zastřelí a že děti zůstanou samy, že si s nimi udělají, co budou chtít. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí na s. 11 uvedl, že z výpovědi žalobce jasně vyplývá, že žalobce rezignoval na jakoukoliv snahu o nápravu tím, že incident nenahlásil a namísto toho se neúspěšně pokusil s celou rodinou odcestovat do Ruské federace a následně odcestoval do České republiky; případné slovní vyhrožování, jež ovšem nebylo nikdy naplněno, nesvědčí rovněž o míře a intenzitě jednání vůči osobě žalobce, které by naplňovalo definici pronásledování ve smyslu zákona o azylu, tedy závažného porušení základních lidských práv žadatele. Žalovaný dodal, že žalobce opakovaně rezignoval na podání opravných prostředků, přičemž s odkazem na informaci Ministerstva zahraničních věcí uvedl, že občané Ukrajiny mají možnost podat stížnost proti postupu policejních orgánů či jiných orgánů státní moci; stížnost proti postupu policejních složek lze podat u prokuratury, popřípadě u útvarů státní moci; stejně tak se podávají stížnosti proti konání jiných orgánů státní moci. Žalovaný tak uzavřel, že ani v případě žalobcem tvrzených problémů s příslušníky armády i pohraničníky neshledal žádné skutečnosti svědčící o pronásledování žalobce ve smyslu zákona o azylu. Připomněl, že již v době uvedeného konfliktu měl žalobce požádáno o vydání ukrajinských cestovních dokladů, které byly i důvodem jeho návratu z předchozího pobytu v Rusku, aby tam mohl nadále pobývat či dokonce žádat o azyl, a je tedy zjevné, že měl v úmyslu vycestovat z Ukrajiny bez ohledu na to, jaká situace by tam obecně či konkrétně ve vztahu k rodině žalobce panovala.

42. Žalobcem popsané jednání uniformovaných ozbrojenců s ohledem na příslušnost žalobce a jeho rodiny k ruskojazyčnému obyvatelstvu Ukrajiny, jakož i na lokalitu, v níž se incident odehrál, dle závěru soudu mohlo představovat takovou okolnost, která by naplnila odůvodněnost strachu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Toto ustanovení pracuje s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem, nestanoví však podmínku faktického pronásledování v minulosti. Je zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 % (viz např. rozsudky NSS ze dne 26. 3. 2008 č.j. 2 Azs 71/2006-82 a ze dne 13. 8. 2010 č.j. 4 Azs 11/2010-112). Žalovaný se dle závěru Městského soudu v Praze otázkou naplnění podmínek udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu zabýval nedostatečně.

43. Nejvyšší správní soud ve shora odkazovaném rozsudku č.j. 5 Azs 62/2016-87 uvedl: „Ze shromážděných informací tedy nelze učinit jednoznačný závěr, že popisovaní neoznačení uniformovaní ozbrojenci nejsou žádným způsobem propojeni (a to ať již personálně, materiálně, na základě příslušné právní úpravy apod.) s ozbrojenými složkami Ukrajiny, že se tedy jedná o potenciální výlučně nestátní původce pronásledování či vážné újmy. Již ve zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že případy pronásledování ze strany státních (příp. kvazistátních) subjektů je nutné posuzovat odlišně od případů pronásledování způsobených výlučně nestátními subjekty. V prvém případě je totiž nutné obzvláště obezřetně zvažovat, zda-li výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany jsou schopni a ochotni poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud tomu tak není, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. V daném ohledu je vhodné též připomenout, že podle bodu 27 odůvodnění kvalifikační směrnice „je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná“. V tomto kontextu je tudíž třeba podrobně zkoumat, zda se v daném případě může jednat o státní původce pronásledování, což žalovaný ani krajský soud neučinili. Ovšem i v případě, že by se jednalo o výlučně soukromé osoby, je následně třeba podrobit přezkumu ochotu a schopnost státu zajistit stěžovatelům dostatečnou ochranu.“ 44. I v daném případě žalovaný pochybil, když nezkoumal, zda žalobcem zmiňovaní uniformovaní ozbrojenci jsou propojeni s ozbrojenými složkami Ukrajiny, a tedy zda se v daném případě může jednat o státní původce pronásledování.

45. Městský soud v Praze k žalovaným předestřené otázce vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany uvádí, že žalobce při témže pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany rovněž sdělil žalovanému, že hovořil s kamarádem, který s ním sloužil v armádě a pracuje jako obvodní policista, a ptal se jej, jak postupovat; tento mu odpověděl, že takových oznámení dostávají mnoho, ale nikdo proti tomu nemůže nic udělat, že vojáci nepodléhají policii a policie se nebojí. Žalobce rovněž vypověděl, že tento kamarád mu řekl, že mu nikdo nepomůže, že bude lepší, když pojede do Ruska, a tam má přečkat, než se situace změní. Žalovaný ve svém rozhodnutí tuto argumentaci žalobce zcela opomenul. Přitom se jedná o skutečnost relevantní pro posouzení otázky, zda žalobce měl možnost účinně vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany.

46. Jak je uvedeno v rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2008 č.j. 5 Azs 50/2008-62, „v případě, kdy je původcem vážné újmy čistě nestátní subjekt, se žadatel o mezinárodní ochranu nemusí vždy obrátit na poskytovatele ochrany zakotvené v čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice. Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není, jako v projednávaném případě, žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil.“ 47. Shora citované závěry judikatury NSS podle Městského soudu v Praze pochopitelně platí i pro uniformované ozbrojence. To ostatně plyne i ze shora citovaného rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2017 č.j. 5 Azs 62/2016-87: „Ačkoliv z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23), v případě, že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz již opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje skutečnost, že na Ukrajině existuje právní systém, jehož účelem jistě bude rovněž chránit občany před svévolným jednáním ze strany třetích osob, shledává však jako nedostatečné posouzení otázky, zda je tato ochrana opravdu účinná a zda stěžovatelé mají reálně k této ochraně přístup. V případě zjišťování účinnosti a dostupnosti ochrany je třeba zkoumat nejen to, jaká je obecná situace v zemi původu, ale také případný podíl státu na pronásledování či vážné újmě, resp. možné propojení původců pronásledování nebo vážné újmy se státními orgány a míru vlivu těchto původců na ně; dále zda stát umožňuje trestní postih aktu pronásledování či vážné újmy a také reálnost a smysluplnost ochrany, tedy zda není pouze formální a jaký přístup k účinným prostředkům nápravy má konkrétní žadatel o mezinárodní ochranu. … Zjištění týkající se účinnosti a dostupnosti možné ochrany se však jeví zvlášť nezbytnými a podstatnými v situaci, kdy stěžovatelé již ve správním řízení naznačovali nepřítomnost policie v dané oblasti, resp. její neochotu zakročit proti zmiňovaným ozbrojencům, přičemž některé pochybnosti o efektivitě vynucování práva lze dovodit také ze shromážděných informací o zemi původu.“ 48. V posuzovaném případě žalobce sdělil správnímu orgánu svoje pochybnosti o účinnosti a dostupnosti možné ochrany podepřené rozhovorem s kamarádem žalobce (obvodním policistou). Žalovaný se však s těmito pochybnostmi v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal a účinností a dostupností ochrany se nezabýval.

49. Ze všech výše uvedených důvodů soud přikročil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jakož i proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

50. Shora uvedené nedostatky napadeného rozhodnutí pak způsobují, že v posuzovaném případě nelze v této fázi určit, zda v případě žalobce je naplněn některý z důvodů udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) a § 14a odst. 1, 2 písm. b), c) či d) zákona o azylu. Posouzení této otázky bude v dalším řízení úkolem žalovaného, který bude vázán právním názorem zdejšího soudu. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak v tuto chvíli nelze posoudit některé z námitek žalobce, z nichž má s ohledem na různé žalobcem odkazované zprávy a otevřené zdroje vyplývat důvodnost udělení některé z forem mezinárodní ochrany žalobci. Tuto otázku bude třeba posoudit v dalším řízení, a to s aktuálními zprávami o situaci v zemi (a zejména v regionu) původu žalobce.

51. Na tomto místě je třeba podotknout, že pokud žalovaný v dalším řízení dojde k závěru, že některý z důvodů udělení mezinárodní ochrany by mohl v případě žalobce být naplněn, pak bude třeba posoudit i otázku, zda v případě žalobce a jeho rodiny lze účinně využít možnosti vnitřního přesídlení. V rámci posuzování této otázky je třeba posuzovat, (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv (srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2017 č.j. 4 Azs 197/2016-94). NSS ve shora odkazovaném rozsudku č.j. 5 Azs 62/2016-87 v podobném případě vytkl žalovanému, že pokud „ve svém rozhodnutí poukazoval na zákonnou úpravu umožňující přemístění vnitřně vysídlených osob zasažených ozbrojeným konfliktem na východě země, měl také zkoumat, zda a jakým způsobem je tato právní úprava uplatňována v praxi. Žalovaný žádným způsoben nereflektoval tíživou situaci přesídlených osob, resp. problémy s implementací zákona o vnitřně vysídlených osobách (viz např. Výroční zprávu Amnesty International ze dne 25. února 2015 2014/15) a především nezjišťoval, zda se daná právní úprava vztahuje i na občany pocházející z oblastí, v nichž nedochází přímo k bojovým operacím, jako je tomu v případě stěžovatelů. Je tedy otázkou, zda mají stěžovatelé reálnou možnost usadit se v jiné části Ukrajiny, kde pravděpodobně dosud nemají žádné rodinné či ekonomické zázemí a zda to lze po nich spravedlivě požadovat. S ohledem na okolnosti dané věci měl žalovaný také mj. zkoumat, do jaké míry se stěžovatelé mohou v jiné oblasti Ukrajiny usadit bez rizika případného pronásledování z důvodu jejich příslušnosti k ruskému či rusky hovořícímu obyvatelstvu. K těmto závěrům však žalovanému chyběly relevantní informace, postupoval tedy v rozporu s čl. 8 odst. 2 kvalifikační směrnice, v němž se uvádí následující: „Při posuzování otázky, zda nemá žadatel opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy či zda má v části země původu přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou v souladu s odstavcem 1, přihlížejí členské státy při rozhodování o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele v souladu s článkem 4. Členské státy proto zajistí, aby z příslušných zdrojů, jako je úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, získávaly přesné a aktuální informace.““ 52. Ohledně námitky žalobce o strachu, že bude povolán do armády, kde bude nucen zabíjet své kamarády a známé, Městský soud v Praze uvádí, že obava z nástupu do vojenské služby sama o sobě nezakládá důvod udělení mezinárodní ochrany. K tomu lze poukázat na rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017 č.j. 7 Azs 34/2017-26: „Pokud jde o obavu žalobce z výkonu vojenské služby, pak tato obava není sama o sobě azylově relevantním důvodem. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 6 A 509/94, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či na rozsudek téhož soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, kde uvedl: „Samotné odmítání odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných stěžovatelem nevyplynuly a ani žalobce je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI druhé části trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Jak však bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“ 53. Jestliže se žalobce obával, že bude nucen zabíjet svoje kamarády a známé a že mu v ukrajinské armádě jako rusky mluvící osobě hrozí vážná újma, soud poukazuje na možnost využití alternativní služby. K tomu lze citovat z rozsudku NSS ze dne 25. 1. 2017 č.j. 4 Azs 197/2016-94: „Pokud jde o zdroj informací ohledně podmínek povolávání do armády na Ukrajině, kdy krajský soud odkázal na „veřejně přístupné zdroje“, lze takovou specifikaci považovat za dostatečnou. V této souvislosti je možno odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34, které upozornilo na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny, nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.“ V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[z] citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, resp. dobrovolnosti stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní, kdy navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze (…) spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě odůvodňoval.“ Městský soud v Praze se s těmito závěry ztotožňuje a ve shodě s žalovaným dodává, že na základě výnosu prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 byla provedena částečná demobilizace branců. Uvedená žalobní námitka proto nemůže obstát.

54. Co se týče námitek žalobce uplatněných až v replice ze dne 19. 7. 2017 k vyjádření žalovaného, zejména námitek o tom, že v případě žalobce má být naplněn důvod udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, a o tom, že jiné rodině s jedním malým dítětem z Oděské oblasti měla být žalovaným udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu, čímž měla být porušena zásada předvídatelnosti rozhodování správního orgánu a zásada, že v obdobných případech se má rozhodovat obdobným způsobem, soud k tomu uvádí, že tyto námitky byly vzneseny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, pročež se jimi blíže nezabýval. Replika žalobce, ve které byly tyto žalobní body obsaženy, byla soudu doručena dne 24. 7. 2017, tedy přibližně pět měsíců po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Jak přitom plyne z § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Lhůta pro podání žaloby v daném případě dle § 32 odst. 1 zákona o azylu činí 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 23. 2. 2017).

V. Závěr a náklady řízení

55. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a pro vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud o věci samé rozhodl bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s.

56. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a úspěšnému žalobci přiznal jejich náhradu, a to za náklady na právní zastoupení žalobce výši 6.200 Kč za 2 úkony právní služby (převzetí věci, sepsání repliky k vyjádření žalovaného) po 3.100 Kč a související paušální poplatky v celkové výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle §§ 7, 9 odst. 4 písm. d) a 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Právní zástupkyně žalobce není plátcem DPH, proto soud nepřiznal k nákladům řízení částku odpovídající příslušné sazbě daně ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. a contrario. Náklady řízení tedy celkem činí částku ve výši 6.800 Kč.

Poučení