2 Az 6/2016 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně: F. N. státní příslušností Íránská islámská republika bytem v ČR: P. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2016 č.j. OAM-600/ZA-ZA04-K03-2014 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému tlumočníkovi Ing. R. M., CSc. se přiznává za provedený tlumočnický úkon odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 385 Kč, která bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že je přesvědčena o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, které nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Poukázala zejména na skutečnost, že napadené rozhodnutí není náležitě odůvodněno, což odporuje § 68 odst. 3. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), v čemž spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a stejně tak výroková část napadeného rozhodnutí nedostála požadavků na přesnost a určitost, přičemž i tato vada podle žalobkyně je způsobilá přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

2. V žalobě namítala nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí, odkazoval přitom na ust. § 68 odst. 2 správního řádu. Měla za to, že účastník řízení není náležitě definován. Stejně tak pak podle žalobkyně absentuje uvedení relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno, což podporuje závěr o neurčitosti výrokové části. Po věcné stránce namítala zcela nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Měla za to, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v rozporu se skutečností došel k nesprávným závěrům. Nesprávné posouzení situace žalobkyně se projevuje ve vztahu k neudělení azylu podle ust. § 12 písm. b) a ust. § 14a odst. 1, 2 zákona o azylu. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že dle těchto ustanovení jí měl být azyl udělen. Současně upozornila na skutečnost, že byla z důvodu odpadnutí od islámu opakovaně vyslýchána a vyšetřována orgánem Herasat. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se správní orgán podle žalobkyně zaměřil v podstatě toliko na snahu o znevěrohodnění jejích výpovědí a v návaznosti nato o znevěrohodnění azylového příběhu žalobkyně. Ze všeho, co vyšlo najevo, jasně vyplývá, že žalobkyni hrozí v případě vycestování do Íránu trest smrti za zřeknutí se islámské víry a také trest zbičování, případně ukamenování za nemanželský pohlavní styk s nemuslimem a rovněž zbičování za řádné nenošení pokrývky hidžáb na hlavě. Žalobkyně konstatovala, že správní orgán svým formalistickým přístupem a rozhodnutím, které je v naprosto v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, bohužel zbytečně hazarduje s jejím životem, který je v důsledku napadeného rozhodnutí bezprostředně a přímo ohrožen. Podle žalobkyně rovněž správní orgán její obavu z potrestání za porušování islámských pravidel banalizuje paradoxně toliko z důvodu, že žalobkyně projevovala svou náboženskou svobodu v zemi původu. Přitom urputně hledá drobné a nevýznamné nesrovnalosti v jejích výpovědích. Právní zástupce žalobkyně pak nechápe, proč správní orgán považuje skutečnost, že ředitelka školy pomáhá lidem v ohrožení za tak absurdní a takřka nemožné. Žalobkyně současně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 sp.zn. 2 Azs 71/2006, ze dne 30. 9. 2008 sp.zn. 5 Azs 66/2008, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007 sp.zn. IV. ÚS 553/06. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgán ve věci nerozhodoval v souladu s uvedenou judikaturou a evidentně vychýlil důkazní břemeno velmi výrazně v její neprospěch. Správní orgán podle žalobkyně zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů i ve vztahu k otázce neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. a) a b) zákona o azylu a relevantně se nevypořádal ani s otázkou možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu, když pouze stroze uvedl, že případné vycestování žalobkyně nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Odkázala také na rozsudky Nejvyššího správního ze dne 17. 9. 2010 sp.zn. 2 Azs 14/2010 a ze dne 11. 3. 2015 sp.zn. 3 Azs 256/2014.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek uvedených právním zástupcem žalobkyně a nesouhlasil s nimi, neboť neprokazují, že by tento porušil některé ustanovení správního řádu, mezinárodní závazky České republiky či zákon o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně a na své rozhodnutí. Dle přesvědčení žalovaného jsou účastníci řízení, včetně žalovaného ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem identifikováni, napadené rozhodnutí rovněž obsahuje jednotlivá právní ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Žalobkyně nebyla a není členem žádné politické strany, organizace či hnutí a nevyvíjela a nevyvíjí žádnou veřejně politickou činnost. Žalovaný trval na nevěrohodnosti výpovědí žalobkyně, uvádění rozporných údajů a nelogických výpovědí a vysvětlení. Podle žalovaného výpovědi žalobkyně nejsou konzistentní. Současně konstatoval, že z fotokopie žádosti o udělení schengenského víza ze dne 3. 4. 2012 vyplývá, že žalobkyně jako účel cesty uváděla pouze návštěvu svého bratra a nic více, žádné obavy z pronásledování či trestního postihu, což rovněž svědčí o nevěrohodnosti jejích obav v případě návratu do země původu. Tvrzené obavy žalobkyně z postihu, že jako neprovdaná žena žila na území České republiky s nějakým mužem, měl žalovaný také za neopodstatněné, nereálné a nedoložené. Dle názoru žalovaného žalobkyně nebyla v průběhu správního řízení zkrácena na svých právech. Navrhl žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.

4. Na jednání konaném před zdejším soudem dne 26. 4. 2018 účastníci řízení setrvali na svých právních názorech a procesních stanoviscích.

5. Správní spis pak především obsahuje následující pro danou věc podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze dne 13. 11. 2014 vč. přílohy žádosti ze dne 13. 11. 2014, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 25. 11. 2014, doplňující protokoly o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 20. 7. 2015, ze dne 10. 9. 2015 a ze dne 8. 12. 2015, Výroční zprávu Human Rights Watch – Irán, 2015, Výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 – Irán, Souhrn informací o zemi původu ACCORD, září 2013 a červenec 2015, Zprávu ověřovací mise Dánské migrační služby do Istanbulu, červen 2014 a materiály oddělení pobytu cizinců předložené žalobkyní k žádosti o povolení k přechodnému pobytu, rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 25. 2. 2014 č.j. OAM-7983-31/PP-2012, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. 9. 2014 č.j. MV-43128-6/SO-2014, fotokopii žádosti o udělení českého schengenského víza ze dne 3. 4. 2012 vč. žalobkyní přiložených materiálů na ZÚ v Teheránu, Informace MZV ČR č.j. 116596-LPTP ze dne 16. září 2015 k č.j. MV-130512-1/OAM-2015, informace k situaci v Íránu z informační databáze České tiskové kanceláře a v neposlední řadě žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2016 č.j.: OAM-600/ZA-ZA04-K03- 2014.

6. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále též „s.ř.s.“/), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

7. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 13. 11. 2014 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, v níž uvedla, že je státní příslušnicí Íránu, perské národnosti, svobodná, bez vyznání. Není a ani nikdo z rodiny členem žádné politické strany, ani jiné organizace, a nikdy nebyla. Vojenskou službu nevykonávala. Dosáhla vysokoškolského vzdělání (právo a informatika) a ve vlasti pracovala jako učitelka na vysoké škole. Z vlasti odešla dne 28. 4. 2012. Jelikož byla bez vyznání, nechtěla se účastnit žádných náboženských aktivit, a proto byla dvakrát předvolána na úřad pro dohled nad náboženstvím, kde proběhl i pohovor v roce 2011 a druhý roku 2012. Vzhledem k tomu, že byla učitelkou, musela chodit na různé aktivity, pochody či páteční modlitby, dodržovat předpisy o tradičním oblékání. Rovněž uvedla, že je nevěřící, nevěří islámu, přičemž byla upozorněna, že se buď vrátí k víře, nebo půjde před soud a čeká ji trest smrti. Její život vzhledem k tomu, že odešla od islámu, byl v nebezpečí. Podle žalobkyně islám každého velmi omezuje, nechtěla jako žena nic jiného, než svobodně žít. Vycítila, že se její situace zhoršuje, a proto požádala o vízum do České republiky, o turistické vízum na pozvání. Dříve o azyl nepožádala proto, že v České republice měla přítele a byli dohodnuti na sňatku. Přítel ji však opustil. Od první chvíle, co byla v České republice, měla na mysli žádat o azyl, svůj původní záměr však realizuje až nyní po rozchodu s partnerem. Ve vlasti nezůstali žádní příbuzní, vůči nimž by měla závazky. Na území České republiky přiletěla v dubnu 2012 přes Německo. Odjezd z Íránu zařídila její sestra. Česká republika byla pro ni cílovým státem, chtěla by pokračovat ve studiu, v tom, co už studovala v Íránu. Chtěla by se vdát a mít klidný život. V České republice je poprvé, za svého pobytu nenavázala spojení se svým zastupitelským úřadem, nikdy v minulosti o azyl nežádala, nikdy proti ní nebylo a není vedeno trestní stíhání. V případě návratu do vlasti se především obává trestu smrti, 80 ran za to, že nenosila hidžáb, a ukamenování, protože měla vztah s nemuslimem. Její zdravotní stav je dobrý.

8. Při pohovoru dne 25. 11. 2014 mimo jiné uvedla, že Írán opustila přes oficiální hraniční přechod se svým platným cestovním dokladem bez zjevných problémů, cestovní pas jí byl vydán zhruba asi rok před jejím odjezdem. Neměla s jeho vydáním žádné problémy. V České republice žije její sestra s manželem, kteří ji do České republiky pozvali. V České republice se seznámila s mužem, Čechem, který jí sliboval manželství a tvrdil, že není třeba, aby žádala o azyl. Později změnil názor, a proto žalobkyně požádala o azyl. V České republice pobývala na krátkodobé vízum, které prodlužovala. Do Íránu se nechce a ani nemůže vrátit. Rodiče jí zemřeli, když byla malá, starala se o ni sestra. Chodila do základní školy, pak na práva a na informatiku. Pracovala jako učitelka v M. na vysoké škole technické. Důvodem opuštění vlasti bylo to, že měla problémy s vírou. Podle žalobkyně v Íránu, když se narodíte v islámské rodině, tak jste také muslim, člověk nemá právo od muslimské víry odstoupit. Když jí bylo 25-26 let došla k tomu, že nesnáší náboženství a chce od něj odstoupit. Důvody byly ty, že je tam moc pravidel, co můžete a co ne, deprimovalo ji to. Chtěla by žít jako lidé jinde, svobodně. V Íránu svoboda není, zákony jsou využívány k potlačování ženských práv. Do 25- 26 let neměla problémy, potom to v ní vybuchlo a dělala vše naopak. Nechodila na páteční modlitbu, neúčastnila se modliteb ani ve škole, mluvila s dětmi o náboženství, nosila barevné šaty, nedodržovala ramadán, neúčastnila se náboženských svátků. Byla dvakrát od vedení školy pozvána na kobereček, přesně neví, kdy to bylo, na podzim a podruhé v zimě asi roku 2012. Na otázku jak byla pozvána k pohovoru a s kým jednala, odpověděla, že to nebylo vedení školy, jak uváděla, ale v každé vládní organizaci, podniku je to Herasat, což je něco jako bezpečnost. Jsou nebezpeční, pracují pro Íránskou islámskou republiku. Jsou zodpovědní za dodržování islámských pravidel. Kdo si ji pozval, neví, nepředstavují se, zavolali jí na mobil z neznámého čísla. Sestra ji tam vezla autem, šlo o ulici F. v M., poprvé tam byla žena, podruhé muž. Žena jí řekla, že musí mít zahalenou hlavu, potom jí dali korán, že má na něj přísahat, což žalobkyně neudělala. Vytýkal jí všechna její porušení pravidel, proč nechodí na modlení, proč mluví s dětmi o náboženství. Říkali jí dcero, domlouvali jí, že to nemá dělat, sdělili jí, že přestane chodit do práce, bude zavřena a potrestána. Nic jí nedali podepsat, sama si dělala poznámky. Mohla odejít, prozatím byla volná. Ředitelka jí pak oznámila, že ji mají mít stále pod kontrolou. Byly jí omezeny počty hodin, měla tedy míň peněz. To jí nikdo nezdůvodnil. Právo na to nemají, ale pokud jim to nařídí Herasat, takto podle žalobkyně musí udělat. Ke druhé schůzce došlo v zimě 2011, opět jí zavolali na mobil, nyní aby se dostavila do hotelu H. Schůzka se uskutečnila v pokoji, nebyly tam postele, ale stůl a muž jí vytýkal to samé, co poprvé žena. Bylo to důraznější s křikem, vyhrožoval jí trestem smrti, měla čekat, že bude vypovídat u soudu. Opět byla propuštěna s tím, že bude pod kontrolou. Pak chodila do práce asi jen dva měsíce, pak už ne, bylo to problematické. Žalobkyni bylo jasné, že není muslimka, nevěří v islám, chová se tak, jak se chová, a to vše bude muset vysvětlit u soudu. Ke dni 21. 3. 2012 žalobkyně sama ukončila práci. Herasat má za povinnost dvakrát varovat a pak to dají k soudu. Herasat podle žalobkyně může vše. Herasat je Úřadem pro dohled nad náboženstvím. Na otázku jak je možné v Íránu vystudovat vysokou školu a být ateistkou žalobkyně odpověděla, že dokud to není jasné, člověk neprohlásí o sobě, že je nevěřící, tak je to možné. Pokud by řekl, že nevěří, tak ne. Žalobkyně se za studia s tím nikomu nesvěřovala, nikdo to nevěděl. Vše začalo v době, kdy začala učit a tam byla pravidla, která nedodržovala. Zda byla předána k soudu, neví, pokud někdo konvertuje, za to je trest smrti. Musela by slíbit návrat, že je stále muslimkou, jinak by dostala trest smrti. V případě návratu do vlasti by ji zavřeli, pokračovalo by to u soudu, přidali by jí odjezd ze země. Ne vždy, ale ve většině případů, je podle žalobkyně za to trest smrti. Ona sama studovala práva, takto ví. Bojí se o svůj život. O tom, že měla vztah s nemuslimem, by se íránské úřady dozvěděly z pasu, kde jsou víza, povolení k pobytu v České republice a ty byly vydány na základě toho, že zde žila s Čechem. V kontaktu ve vlasti s nikým není. Žalobkyně současně uvedla, že v České republice nechce žít nelegálně, nechce se vrátit domů, kde by nebyla svobodná, nechce dodržovat muslimská pravidla. V Íránu jí hrozí nebezpečí života, také by ji mohli předvolat k vyšetření k lékaři, zda je ještě panna.

9. V doplňujícím pohovoru dne 20. 7. 2015 zopakovala důvody k podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Upřesnila, že ve vlasti byla již dvakrát vyslechnuta a rovněž upozorněna na své nevhodné chování, přičemž před třetí etapou utekla. Na otázku, jak je možné, že byla pozvána na pohovor až roku 2011, když nedodržování pravidel (odmítání) mělo začít již v roce 2005, odpověděla, že neměla žádné společenské funkce, práci pro stát, proto nemusela nic nikomu vysvětlovat, byla samostatná žena. Její problémy začaly až s prací ve škole. Během těch šesti let neměla žádnou práci, chodila jen tak na různé vzdělávací kurzy. Do práce oficiálně nechodila. Na vysoké škole začala jako učitelka pracovat v roce 2007, před nástupem do práce velké problémy neměla. Práci potřebovala, takže musela mezi nimi trošku kličkovat. Například na jednu modlitbu šla, pak ne, a občas si něco vymyslela a nemusela. Někdy, když šla, nic tam nedělala, jen ty pohyby, aby nebyla nápadná. K poslednímu to vyvrcholilo tím, že začala odmítat vše, tedy slavit ramadán, nechodila na Ašuru. Dále žalobkyně uvedla, že se prostě snažila pravidla nějak obcházet. S pracovníky Herasatu se sešla dvakrát, bylo to v roce 2011 a 2012. Žalobkyně se obává zadržení, pak by byl dle jejích slov soud, odsouzena by byla k trestu smrti, šlo by to velmi rychle. Na otázku, že dle dostupných informací je vynesení trestu smrti zdlouhavý proces, musí jej potvrdit více soudů a musí být obviněnému dána možnost vrátit se k islámu, žalobkyně odpověděla, že se zeptají dvakrát, zda se chcete vrátit, potřetí to dle zákona nejde. Všechno záleží na soudci, ten je hlavní, jak rozhodne, takto bude. Na škole učila počítače, bydlela se svou sestrou a jejím mužem. V Íránu s nikým v kontaktu není. Rovněž nemá žádné zprávy o tom, zda její kauza šla k soudu.

10. V dalším doplňujícím pohovoru dne 10. 9. 2015 žalobkyně uvedla, že již nechce nic aktuálního správnímu orgánu sdělit. Když roku 2007 nastupovala do zaměstnání, do vstupního formuláře uvedla, že je šíitskou muslimkou. Toto políčko musela zaškrtnout. Na otázku, jakým způsobem se tedy zřekla islámu, odpověděla, že to bylo postupné, protože jejím oborem bylo islámské právo a ona postupně pochopila, jaká práva mají v islámu ženy a jaká muži a že stát ženy diskriminuje. Po zopakování otázky uvedla, že neví přesně, který den k tomu došlo, ale myšlenky byly stále s ní a objevovaly se a potom se rozhodla, že nebude muslimkou. Přibližně k tomu ale došlo roku 2005. Vnějším projevem pak bylo to, že nenosila čádor, když k nim domů přišli muži, neslavila ramadán. Ovšem venku bylo odívání povinné, rovněž podávala ruku mužům. Později přestala chodit do mešity, kam šla pouze, když se držel smutek, protože to je dle jejího vyjádření součástí jejich kultury. Doma s nedodržováním muslimských pravidel žalobkyně neměla problémy. Potíže byly s tím, že ve společnosti nemohla projevit svůj názor na svobodu. Zopakovala, že vzhledem k tomu, že potřebovala peníze, musela v zaměstnání tajit své názory, ale postupně přestala chodit na odpolední modlitby, v době ramadánu pila a jedla. Modliteb ve škole se úplně přestala účastnit asi na podzim roku 2011, rok před odjezdem z vlasti. Na otázku, proč se roku 2011 rozhodla, že nebude chodit na odpolední modlitby, když se roku 2005 zřekla islámu, uvedla, že samozřejmě že roku 2005 přestala být muslimkou, ale nastoupila roku 2007 do práce a potom to nezvládala psychicky, aby hrála, že je muslimka, proto upřímně řekla ředitelce školy, že není muslimka, a to asi začátkem podzimu 2011. Od té doby se pak modliteb vůbec neúčastnila. Po samotném prohlášení se žalobkyni nic nestalo, ale asi po 3 týdnech dostala telefonát z Herasatu, aby přišla podat vysvětlení. Potvrdila, že stále docházela do zaměstnání, ale modliteb se neúčastnila, poslední ramadán např. držela roku 2004. Ve škole si dle jejího vyjádření nikdo nevšiml, že nedodržuje ramadán, protože její pracovní doba byla dopoledne a na oběd byla již doma. Ve škole se rovněž žalobkyně projevovala tím, že nosila barevné oblečení, přičemž byl povinný hidžáb, který u sebe měla, ale nosila jen jeho mírnou formu. Pokud se jí žáci na něco zeptali ohledně islámského práva, odpověděla jim, řekla svůj názor, jakož i to, že jim jejich učitel náboženství neříká pravdu či že nemusí dodržovat ramadán. Poté, co na podzim roku 2011 změnila své oblečení, teda za barevné, bylo dle jejího vyjádření celé její okolí šokované a překvapené. Byla upozorněna ředitelkou, že je třeba nosit oblečení dle předpisu, a žalobkyně jej tedy někdy nosila, někdy ne, a to kvůli své práci, kde se nemohla úplně protivit. Děti, se kterými hovořila o náboženství, dle jejích slov měly radost z toho, když jim říkala, že nemusí dodržovat náboženské předpisy, že to není zákaz. Dodala, že ze strany rodičů přišla pouze jediná stížnost. Ptali se, která učitelka říká, že si jejich dcera může lakovat nehty. Dostala upomínku od ředitelky a bylo to před jejím pohovorem na Herasatu, o kterém se dozvěděla z mobilu. Měla se dostavit na jistou adresu, jednalo se o obyčejnou úřední budovu, kde byla recepce. Tam obdržela číslo místnosti, kam se má dostavit a také čádor, do kterého se musela převléknout. Do místnosti přišla žena, byl tam ještě stolek s koránem. Měla dát ruce na korán a říci, že vše, co řekne, je pravda, na což reagovala slovy, že nemusí dávat ruce na korán, že vše, co řekne, bude pravda. Žalobkyně byla informována o tom, že Herasat dostal hlášení, že se nemodlí, neslaví ramadán a dokonce říká, že není muslimka, na což odpověděla, že prozkoumala právo a zjistila, že je proti ženám, a že si je jistá, že v koránu nejsou slova Boha. Bylo jí řečeno, že to pro ni bude znamenat velký problém, že ztratí své zaměstnání a potom možná i svůj život. Měla prohlásit, že se vrací k islámu, že byla pod nějakým západním vlivem a bude jí to prominuto, ovšem žalobkyně poté, co žena byla stále tvrdší, uvedla, že zůstane u svých názorů. Ženě z Herasatu řekla, že není muslimka, nechce být muslimka a nechce ani respektovat ani jedno náboženství, že by měla používat pouze rozum. Pohovor skončil tím, že žalobkyni bylo sděleno, že byla upozorněna, že si vytvořila velký problém, a že může odejít a bude vyrozuměna. Sestra žalobkyni pak odvezla domů. Rodina o jejím pohovoru nebyla nijak informována, to dle vyjádření žalobkyně ani není běžné. Kontaktují pouze úřad nebo školu. Potvrdila, že není obvyklé, aby byla rodina Herasatem informována, navíc Herasat je orgán, který vyřizuje státní zaměstnance, náboženství nebo jiné, je ale v kontaktu se zaměstnavatelem, neinformuje ani muže v rodině vyšetřované ženy. Na otázku, jak si žalobkyně vysvětluje, když byla odpadlicí od islámu, že nebyla informována její rodina jinými státními úřady, uvedla, že státní úřady s její osobou nebyly v kontaktu. Herasat kontaktoval zaměstnavatele, jiné orgány o jejím provinění nevěděly. Herasat je dle slov žalobkyně tajnou průzkumnou organizací, zkoumá lidi a nemá pravomoc někoho trestat, nemá ani kontakty s rodinou. Připravuje spis, ten dá dalším orgánům a ty pak dle právního předpisu nebo zákona postupují. Mezi prvním a druhým pohovorem na Herasatu uplynuly asi dva měsíce, během kterých žalobkyně chodila do zaměstnání, přičemž na pohovor byla vyzvána mužem, který jí sdělil adresu, kam se má dostavit. Druhý pohovor byl daleko tvrdší. Muž, který ji v hotelovém pokoji vyslýchal, byl velmi tvrdý, uvedl, že za konverzi od islámu je v Íránu trest smrti a že oni si mohou dělat, co chtějí. Mělo jít o poslední schůzku, další bude až u soudu, na žalobkyni křičel. Poté mohla odejít, vzala si taxíka, kterým odjela domů. Rodina opět nebyla informována. Bydlela se sestrou a švagrem, kteří o pohovoru věděli. Potvrdila, že se se širší rodinou nestýká, a to od doby smrti svých rodičů. Za nejvlivnějšího muže v rodině pak označila svého švagra, který žije v České republice se sestrou, která se ale do Íránu vracívá. I po druhé schůzce žalobkyně chodila do zaměstnání, kde nosila kompletní hidžáb. Na otázku, proč uváděla v minulém pohovoru, že pravidla oblékání po pohovoru s Herasatem nedodržovala, uvedla, že říkala, jako dřív, tedy možná někdy si černou barvu vzala, jinak ale měla barevné oblečení, ale potom do práce hodně nechodila, a proto si nepamatuje, kolikrát hidžáb nosila a kolikrát ne. Ovšem také uvedla, že oficiální oblečení, tj. hidžáb nosila, to musela nosit každá žena, ale ve škole nosila barevné oblečení. Dále byla žalobkyně požádána o vysvětlení výroku z minulého pohovoru, kde uvedla, že s dětmi po pohovoru s Herasatem hovořila, když výše uvedla, že toto již nedělala, odpověděla, že to neříkala, možná došlo k chybě v překladu. Po první schůzce s Herasatem s žáky o náboženství nehovořila. Žalobkyně rovněž odkázala na to, že když ve své žádosti uvedla, že nikdy nebyla muslimkou, takto tak jistě neříkala, protože když se člověk narodí v Íránu v muslimské rodině, je automaticky muslimem. Ona si to ale rozmyslela a skončila. Pracovnice správního orgánu se žalobkyně dotázala na vysvětlení výroku, že se měla od islámu odklánět postupně, postupně též přestávala dodržovat islámská pravidla, ale v období podzimu roku 2011 začala pravidla, která do té doby dodržovala, úplně ignorovat. Žalobkyně uvedla, že je to, jak to říkala na začátku, bylo to postupné, ale když přestala, bylo to tehdy, kdy už všichni věděli, že s islámem skončila. Ovšem kvůli svému okolí jistá pravidla dodržovala. Na poznámku, že žalobkyně od počátku pohovoru uváděla, že pravidla přestala dodržovat, protože to pro její osobu bylo únavné, ovšem výše uvedla, že to bylo tím, že to všichni věděli, tak proč se právě na podzim roku 2011 rozhodla. Sdělila, že od začátku byla psychicky tlačená a že to roku 2011 prostě již nevydržela, ale že to tak nebylo plánováno, ale situace se tak vyvinula. Vysvětlila, že do práce chodila již maximálně dva týdny ne měsíce, jak bylo uvedeno v minulém pohovoru, asi došlo k chybě, protože předkladatel byl Afghánec. A ona si to nezkontrolovala. Do práce tedy přestala chodit v únoru. Na otázku, proč přestala chodit do práce, uvedla, že se bála, poté přestala chodit i ven. Po druhém pohovoru s Herasat se již opravdu bála, protože muž s ní hovořil jiným, velmi tvrdým způsobem. Dále žalobkyně uvedla, že došlo k chybě v datu, kdy měla přestat chodit do práce, že nemohla jistě říci přesné datum, a to 21. 3. 2012, protože už začínal svátek a vše musel tlumočník přepočítávat. Na poznámku správního orgánu, že navíc uvedla, že právě svátek využila k tomu, aby po něm už do školy nešla, sdělila, že je problém mezi dvěma měsíci a dvěma týdny, to datum je jistě chybný překlad. Poté, co nešla žalobkyně do školy, dostala asi 1-2 telefonáty, na které reagovala slovy, že již nepřijde, aby si našli někoho jiného. Upřesnila, že začal svátek a 15-20 dní pak jsou prázdniny a týden po prázdninách telefonovali ze školy. Zajímali se, proč není v práci, poprvé uvedla, že má omluvu a nepřijde, když telefonovali podruhé s tím, že její nepřítomnost je dlouhá a že to musí nějak vyřídit, sdělila, že již nepřijde. Skočila pracovní poměr tedy tím, že se do zaměstnání již nedostavila. Dodala, že je možné jej ukončit dvěma způsoby. Požádat o ukončení, dostanete peníze a řeknou, že s vámi končí. Druhým způsobem je, že do práce nejdete, pak skončíte, ale bez jakýchkoli výhod. Na poznámku správního orgánu, že obdržela telefonát ze školy již na území České republiky, odpověděla, že když odjela z Íránu, nikdo s ní už nekomunikoval. Žalobkyně potvrdila, že Írán opustila bez jakýchkoli problémů, protože měla platný pas, nebyla potrestána a nikdo se s její osobou nesoudil, mohla volně odjet. Uvedla, že jsou tři stupně. Herasat, pak vyhrožování a třetí je zápis. Pokud by jej měla, pravděpodobně by měla zákaz odjezdu z Íránu. Ten následně opustila se svým synovcem. Pracovnice správního orgánu se žalobkyně dotázala na vysvětlení toho, že měla být dle Herasatu nejdříve zbavena možnosti pracovat, ale nic takového se nestalo. Odpověděla, že na prvním pohovoru bylo zmíněno, že jí práce zbaví, ale na druhém pohovoru s mužem již hovořili o trestu smrti, nikoli o práci. Žádné orgány se žalobkyní během doby, co byla doma a nechodila do práce, nekomunikovaly, protože to nebylo v jejich záležitostech, jak uvedla do protokolu o pohovoru. Byla ve fázi varování, prvního a druhého varování. Pokud by se nerozhodla odjet, byla by vzata na krátký pohovor a k soudu. Na poznámku pracovníka správního orgánu, že právě rychle z Íránu neodjela, sdělila, že rychle odjela. V Íránu zůstala ještě měsíc a pár dní, odjela dne 28. 4. 2012, tedy po druhé návštěvě Herasatu byla doma ještě měsíc a pár dní. K odjezdu z vlasti se rozhodla po první návštěvě Herasatu. Její sestra jí navíc řekla, že pro ni bude v Íránu nebezpečno. Švagr žalobkyně na území České republiky podniká, ale každý rok jezdí do Íránu za svojí matkou. Žádné potíže ohledně žalobkyně neměl. Doplnila, že šlo pouze o její soukromé zprávy a kvůli tomu nikdo jiný nemá potíže. Byla požádána, aby uvedla, jak na území České republiky žila. Sdělila, že se zde seznámila s mužem, který jí říkal, že si ji vezme, bude svatba, vyřídí pro ni pobyt a není tedy třeba žádat o azyl. Chtěla požádat o azyl ihned, ale byla svým přítelem ujištěna, že po svatbě dostane pobyt. Po dvou letech jím byla opuštěna a byla nucena požádat o azyl. Žalobkyně je v kontaktu s íránskou komunitou jen velmi málo, nějaké osoby zná, např. zubaře, ke kterému jako pacientka chodí, ale znají se a občas se navštíví, když je lékař v Praze. Jde o známého jejího švagra. Na otázku, jaká by byla situace žalobkyně, pokud by se musela vrátit do Íránu, odpověděla, že ji čekají tři tresty. A první trest bude 100 ran bičem kvůli tomu, že dva roky žila s mužem bez náboženství, v islámu je za odchod od náboženství smrt. Dalších 80 ran za odstranění hidžábu v třetí zemi. Dodala, že trest smrti bude vykonán až po mírnějších trestech. Íránské úřady se o jejím vztahu s mužem dozvědí z pasu, protože víza, která obdržela, jsou dle jejích slov ohledně partnerství. Na otázku, proč by íránské úřady žalobkyni trestaly smrtí, když před svým odjezdem k žádnému jejímu vážnému postihu nedošlo, odpověděla, že její jméno je určitě na nějakém seznamu a v případě návratu bude ihned identifikována a hned to bude jí zmíněný třetí stupeň a bude poslána k soudu a bude vykonán trest smrti. Toto si žalobkyně jen nemyslí, to je íránský zákon. Na dotaz, z čeho usuzuje, že zákon bude takto využit právě vůči její osobě, uvedla, že skutečnost je, že opustila islám, zpět se vrátit nemůže. Na sto procent bude trestem smrt. Závěrem pohovoru žalobkyně uvedla, že vše, co bylo potřeba, sdělila a možná s daty budou trochu problémy, protože se takové chyby u převodu z perských do českých dat stávají.

11. V dalším doplňujícím pohovoru dne 8. 12. 2015 sdělila, že již nemá, co by chtěla více doplnit. Na otázku, jak si obstarávala finanční prostředky k životu, když do zaměstnání nastoupila, až roku 2007 uvedla, že jí pomáhala rodina. Na vysoké škole studovala od roku 2001 do roku 2005, poté byla bez zaměstnání a chodila na různé doplňkové kurzy, jako je hudba či malování. Potvrdila, že na vysoké škole studovala právo a informatiku (výpočetní techniku), což poté využila a tyto předměty vyučovala na technické škole. Na otázku, zda na technické škole vyučovala ještě nějaké jiné předměty, uvedla, že ne, jen právo a informatiku. Pracovník správního orgánu se jí dotázal na vysvětlení skutečnosti, že v dodaných potvrzeních, která předložila pro získání českého víza dne 3. 4. 2012 na české ambasádě v Teheránu, je uvedeno, že na Technické střední škole v Rabeeh pracovala 10 let, a to od 23. 9. 2002 až do dne vydání potvrzení dne 24. 2. 2012. Žalobkyně poukázala na to, že v Íránu je to trošku rozdílné než v České republice. Potvrzení jí bylo vydáno na základě toho, že pracovala ve škole jako neoficiální pracovník, navíc v jakési zkušební době. Roku 2007 obdržela od školy potvrzení, že může pracovat oficiálně. Dodala, že ve zkušební době není stanovený počet hodin, pracovník není považován za zaměstnance, ale plat pobírá. Dle její výpovědi tak jí doložené potvrzení na českou ambasádu dokládá, že do školy od roku 2002 docházela a pracovala tam, i když zmíněné období není započteno do jejího důchodu. Na poznámku správního orgánu, že žalobkyně výše uvedla, že od skončení vysoké školy roku 2005 byla až do roku 2007 nezaměstnaná, finančně jí pomáhala rodina a zároveň uvedla, že od roku 2002 učila a dostávala za to plat, uvedla, že na škole učila dvě hodiny týdně a je třeba tuto dobu brát jako zkušební, což má i výhodu, že byla vedena jako „perspektivní pracovník s perspektivou do budoucna“. Tímto způsobem se čeká na uvolnění pracovního místa. Doplnila, že byla studentkou a nemohla tedy být vedena jako zaměstnanec a dostávat výplatu. Říká se tomu zkušební období. Na otázku, proč se o svém působení na technické škole doposud nikdy nezmínila, uvedla, že měla za to, že to není důležité, a proto hovořila jen o období, které bylo oficiální. V Íránu jde o běžnou věc. Někteří lidé takto mají pracovat i na více místech najednou a zvyšují si tím šance na budoucí zaměstnání. Pracovník správního orgánu žalobkyni sdělil, že dle potvrzení, které předložila při své žádosti o vízum dne 3. 4. 2002 na české ambasádě v Teheránu, měla celých 10 let pracovat na plný úvazek (36 hodin týdně) a dostávala do doby vydání potvrzení (dne 24. 2. 2012) plat ve výši 3,3 mil. reálů. Podle žalobkyně ve škole vysvětlila, že potřebuje „takový papír“ kvůli své žádosti o víza. Požádala, aby jí byl do potvrzení napsán její plat, který mohla dostat a vzhledem k tomu, že potvrzení nebylo nijak závazné a nijak oficiální, tak jí vyhověli. Doplnila, že vzhledem k tomu, že její obor bylo právo, tak jí nemohli dát doklad o tom, že učí výpočetní techniku, a proto do dopisu uvedli arabštinu, náboženství a korán. Dodala, že je běžné, že lidé učí obor, na který nemají vzdělání. Správní orgán ji požádal o vysvětlení, proč by jí škola, kde měla učit, vydávala nepravdivé potvrzení, když navíc měla ve škole čelit vyšetřování za protiislámské chování. Žalobkyně odpověděla, že v Íránu jsou dvě organizace, jedna je samotná škola, a druhá pak Herasat, který sledoval její chování a jednání ve škole a s touto organizací měla potíže. Se školou žádné problémy neměla, proto si vyžádala zmíněné potvrzení, které bez problému dostala. Na poznámku pracovníka správního orgánu, že nyní uvádí, že se školou neměla potíže, ovšem ve svých předešlých výpovědích naopak uváděla, že poté, co byla vyšetřována Herasatem, došlo ze strany školy ke snížení počtu hodin, což mělo za následek i snížení platu. K tomu uvedla, že Herasat má vliv na chod školy, ale ona osobně s ředitelem školy problémy neměla, on musí poslouchat pokyny, které z Herasatu přijdou, tzn. jakékoli sankce proti její osobě. Problémy, které měla, byly toho rázu, že vedle ní nechtěl nikdo sedět, nikdo jí ale nikdy fyzicky neublížil. Na důkaz toho, jaký měla se svou ředitelkou dobrý vztah, uvedla, že ona sama ji upozornila na to, že přišel dopis z Herasatu na její chování a že si musí dávat dobrý pozor. Pracovník správního orgánu žalobkyni upozornil, že v minulém pohovoru uvedla, že ředitelku školy o svém postoji k islámu informovala, a ona toto oznámila Herasatu, ale nyní uvádí, že k ní měla dobrý vztah. Žalobkyně na to reagovala slovy, že ředitelka ji upozornila na to, že se nikdy nesetkala s jejím jménem na modlitební listině, že má absence a že je její povinností informovat o svém postoji k islámu Herasat a je její věcí, jak s věcmi kolem bude jednat. Ředitelka rovněž upozornila žalobkyni, že je povinna Herasat informovat. Dále též uvedla, že na základě pokynu z Herasatu měla od 30. 11. 2011 do 22. 2. 2012, kdy ve škole skončila, snížen plat. Konkrétně to bylo mezi 20-30%. Po 22. 2. 2012 chodila do školy ještě dva týdny, ale už je nedostala zaplacené. Za zmíněné období tedy měla snížený úvazek z 32 hodin týdne na polovinu, tedy 16 hodin týdně. Plat dostávala kolem 3 mil. rijálů. Toto je skutečnost, a to, co bylo uvedeno v potvrzení, které doložila při žádosti o česká víza, napsala ředitelka jako laskavost, aby jí pomohla. Žalobkyně byla rovněž dotázána na vysvětlení, proč uváděla, že ze školy odešla sama, aniž by zaměstnanecký poměr jakkoli ukončila a po svátku Newroz jí měl zaměstnavatel telefonovat, proč není v zaměstnání, když v materiálech, které dodala na české velvyslanectví je uvedeno, že jí byla na dobu 90 dní udělena ředitelem školy dovolená, navíc na její žádost. Žalobkyně odpověděla, že požádala ředitelku školy, na základě jejích dobrých vztahů o napsání zmíněného potvrzení, ale neřekla jí, že se již nechce vrátit. O jejím záměru ředitelka školy nevěděla. Na základě rady své sestry požádala urychleně ředitelku o napsání potvrzení. V období, kdy nechodila do zaměstnání, jí ředitelka několikrát telefonovala a ptala se jí, proč nechodí do práce, až na konci musela říci, že do zaměstnání již docházet nebude, protože už měla dopis od ředitelky v ruce a nic od ní nepotřebovala. Do telefonu jí řekla, že do práce již nepřijde a může jednat podle zákona. Žalobkyně potvrdila, že při žádosti o česká víza předložila dopis od ředitelky školy, ve kterém byly nepravdivé údaje, a jednalo se dle jejích slov o výpomoc ředitelky školy, protože chtěla jet na krátkou návštěvu Evropy a ve zmínění době nepřikládala dopisům žádnou důležitost. Pracovník správního orgánu se žalobkyně dotázal, kdy s žáky hovořila o náboženství, i když to měla zakázané. Uvedla, že byla ve škole mladá učitelka, předmět, který učila, patřil mezi zajímavější, a proto měla k dětem blíž, ale když se jí jednotlivě ptaly, odpověděla jim. Při jednání s dětmi říkala svůj názor. Opětovně potvrdila, že učila výpočetní techniku a právo. Rovněž se pak vyjádřila k materiálům, které přiložila ke své žádosti o vydání českého víza, které jsou ve spise zaregistrovány na str. 111-114. Sdělila, že se jedná o dokumenty vztahující se k cestovnímu pojištění, výpis z banky. Materiály na straně 102-108 spisu žalobkyně opsala jako výpis ze svého bankovního účtu v bance S. a jeho anglický překlad. Na str. 107 je pak zakladatelská litina školy, na které učila a osoba na fotce je zakladatelka školy. Na str. 108 je překlad listiny. Doklady ze str. 99-100 jsou materiály potvrzující, že její zemřelý otec pracoval pro armádu. Na str. 96-97 spisu je pak kopie občanského průkazu žalobkyně. Nevyjádřila žádné připomínky k přetlumočenému zápisu pohovoru.

12. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb.

13. Soud posoudil předmětnou věc následovně.

14. Žalobkyně předně namítala neurčitost výrokové části napadeného rozhodnutí. V § 68 odst. 2 správního řádu je stanoveno: „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ 15. Podle § 18 odst. 2 věty druhé správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona.

16. Obdobná právní otázka byla již řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2015 č.j. 6 Azs 181/2015-31 k tomu je uvedeno: „Stěžovatel předně namítal neurčitost výrokové části napadeného rozhodnutí. Podle § 68 odst. 1 s. ř. „rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.“ Podle odst. 2 stejného paragrafu se ve výrokové části „uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. (…).“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 - 58, uvedl: „Je třeba zároveň uvést, že konkrétní podobu výrokové části rozhodnutí, tedy např. její grafické či jiné rozlišení na záhlaví (návětí) a výrok (enunciát), zákon výslovně nestanoví. (…) Často správní orgány (ostatně i soudy, srov. též § 54 odst. 2 s. ř. s. a § 157 odst. 1 o. s. ř.) koncipují výrokovou část ze syntaktického hlediska jako jedinou větu, v jejíž uvozovací části sdělí označení správního orgánu, účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu a předmět řízení; tato část končí slovy „rozhodl takto“ (případně „vydal toto rozhodnutí“) a dvojtečkou. Po tomto návětí (záhlaví) následuje samotný výrok či výroky rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení a vedlejších ustanovení. Lze si ovšem představit, že by správní orgán nerozdělil výrok a návětí a všechny náležitosti výrokové části rozhodnutí požadované § 68 odst. 3 správního řádu by byly obsaženy ve výroku. I takový postup správního orgánu, pokud by nebyl na újmu srozumitelnosti rozhodnutí (viz níže), by byl v souladu se zákonem.“ (bod 16) V posuzovaném případě bylo z napadeného rozhodnutí jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení, neboť výrok napadeného rozhodnutí zněl: „mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákona o azylu“) se neuděluje.“ Žalovaný pak citoval dotčená ustanovení v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ani neuvedení údaje o místě trvalého pobytu, resp. místa hlášeného pobytu, nezaložilo neurčitost výrokové části, neboť stěžovatel byl náležitě identifikován jménem, datem narození a státní příslušností.“ 17. Lze rovněž odkázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015 č.j. 7 Azs 166/2015-48: „Předně je nutno souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel nemusel být v rozhodnutí identifikován místem trvalého pobytu, neboť má na území České republiky toliko místo hlášeného pobytu ve smyslu ust. § 77 zákona o azylu. Místo hlášeného pobytu přitom správní řád mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby výslovně neřadí. Uvedení místa hlášeného pobytu může pochopitelně přispět k individualizaci účastníka řízení, nicméně v opačném případě nelze automaticky shledat správní rozhodnutí nezákonným. Kromě toho je nutno poznamenat, že smyslem citovaných ustanovení je dostatečná identifikace účastníka řízení, tak aby nemohlo dojít k jeho záměně s jinou osobou. Nejedná se tedy o samoúčelná pravidla, jejichž nedodržení by automaticky znamenalo nezákonnost správního rozhodnutí. Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka řízení s jinou osobou. Tak tomu ovšem v posuzované věci zjevně nebylo a netvrdil to ani sám stěžovatel. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující pro identifikaci stěžovatele. Ve správním řízení ani v soudním řízení správním nevyvstala jakákoliv pochybnost o tom, že je stěžovatel jedinou osobou s daným jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností.“ 18. Závěry shora citované judikatury jsou plně použitelné i pro posuzovaný případ. V napadeném rozhodnutí neabsentují relevantní právní ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno, neboť jak ve výroku, tak i v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou obsaženy odkazy na §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu. V daném případě pak není pochyb o tom, že žalobkyně je jedinou osobou s daným jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností. Že adresátem žalobou napadeného rozhodnutí je skutečně žalobkyně, ostatně vyplývá i z jejího evidenčního čísla, jež je v tomto rozhodnutí rovněž uvedeno. Z uvedených důvodů soud neshledal důvodnými žalobní námitky o nedostatečné identifikaci žalobkyně jakožto účastnice řízení ani o absenci relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno.

19. Dále žalobkyně namítala nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že jí měl být udělen azyl podle § 12 písm. b) a § 14a odst. 1, 2 písm. a) a b) zákona o azylu.

20. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

21. Ohledně důvodů azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu dospěl soud k závěru, že ani strach z pronásledování se nejeví jako odůvodněný a soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný k dané problematice podrobně vyjádřil a to na str. 9 až 14, mimo jiné uvedl, že „Žadatelka za hlavní důvod opuštění země původu, jakož i obav z návratu do Íránu označila strach, že bude předvolána k soudu pro veřejné odmítnutí vyznávat islám, za což očekává trest smrti. Další obavou je vykonání trestu bičování za to, že jako svobodná žena žila na území ČR s mužem, se kterým nebyla sezdána, či za nenošení předepsaného islámského oděvu.… Výše jmenovaná uvedla, že mezi lety 2005 – 2006 u její osoby došlo doslova k ´výbuchu´, kdy si uvědomila, že již nemůže islámský styl života a především pravidla, která požaduje islám po ženách, dodržovat. Sdělila, že žádné zásadní problémy však do nástupu do zaměstnání roku 2007 neměla, protože nepracovala pro stát, byla nezaměstnaná a byla finančně podporována rodinou. Správní orgán v tomto bodě upozorňuje na skutečnost, že žadatelka opakovaně uváděla, že do zaměstnání na Střední technické škole v Rabeeh nastoupila roku 2007, ovšem, jak vyplynulo z potvrzení, které přiložila ke své žádosti o vydání českého schengenského víza dne 3. 4. 2012 v Teheránu, na zmíněné škole pracovala již od roku 2002. Zamlčení skutečného data nástupu do zaměstnání žadatelka vysvětlila tím, že roku 2002 nastoupila do školy ještě jako studentka, nebyla přímo zaměstnankyní, ovšem plat již dostávala. Jednání označila za v Íránu běžné. Správní orgán takové vysvětlení nepovažuje za dostatečné, ale naopak jako vědomé uvádění nepravdivých a zavádějících údajů. Pokud sdělila, že do školy chodila na několik hodin týdně pracovat, jednalo se o zkušební dobu a byl jí vyplácen plat, nelze než takovou aktivitu považovat za zaměstnání, čehož si žadatelka, navíc osoba s vysokoškolským právním vzděláním, musela být vědoma. Správní orgán tento údaj považuje za důležitý, jelikož jasně prokazuje, že žadatelka přesto, že u ní mělo roku 2005 (2006) dojít k naprosto zásadní změně v oblasti víry, tj. měla opustit islám, pokračovala v práci na státní škole, kde měla na plný úvazek od roku 2007 vyučovat islámské právo. Správní orgán považuje za téměř nepochopitelné, aby žena, která přestala islámské právo uznávat (což měla dávat i veřejně najevo a za což jí navíc hrozil až trest smrti), byla ochotna a schopna dlouhodobě islámské právo na střední škole vyučovat další ženy, když za největší rozpor v islámském právu spatřovala právě nesvobodný přístup k ženám. Za téměř vyloučené pak správní orgán považuje skutečnost, aby státní škola, ve které žadatelka dávala již od svého nástupu najevo svůj nesouhlas, a to tak ostentativně, že měla být terčem vyšetřování Herasatu, tj. orgánu dohlížejícího na dodržování náboženských pravidel, jakož i pozorností samotné školy, nechala jmenovanou tento zcela zásadní předmět vyučovat, a to až do jejího odchodu ze školy roku 2012, a to i z důvodu, že by se tím ředitelka školy zcela jistě vystavovala nebezpečí vyšetřování a potrestání. Vysvětlení žadatelky, že zaměstnání potřebovala kvůli finančnímu zajištění, správní orgán nepovažuje za dostatečné, jednak vzhledem k tomu, že jmenovaná až do roku 2007 žádné problémy s penězi neuváděla, a především, jak uvedl již výše, vykonávání zaměstnání učitelky islámského práva mělo být v přímém rozporu s jí uváděným odklonem od islámu. Na základě výše uvedeného považuje správní orgán rovněž za téměř vyloučené, aby žadatelka nebyla nikdy nijak potrestána (mimo snížení platu, což však správní orgán považuje za sporné), respektive ihned zadržena, a to i přesto, že k porušování islámských pravidel mělo docházet několik let na půdě státní školy a o čemž byly navíc íránské úřady podrobně informovány, přičemž dle výše zmíněných zpráv i jen za mírné nedodržení pravidel oblékání (např. viditelné vlasy) jsou jinak ženy okamžitě zadrženy a vyšetřovány…. Skutečnost, že jmenovaná písemnou formou požádala svého zaměstnavatele (dne 24. 2. 2012) o udělení dovolené, v čemž jí bylo vyhověno a tento písemný souhlas nechala ověřit na Ministerstvu zahraničí Íránu dne 11. 3. 2012 (viz nekvalitní otisk nostrifikačního razítka v dolní části anglického překladu) a následně požádala o vydání víza na českém velvyslanectví (dne 3. 4. 2012), přičemž již měla pozvání od svého příbuzného z ČR ze dne 6. 2. 2012, plně nasvědčuje skutečnosti, že žadatelka opuštění vlasti dlouhodobě plánovala a realizovala několik měsíců a nejednalo se tedy o náhlé rozhodnutí vynucené například obavou z předání její osoby soudu, jak by bylo možné dle její výpovědi očekávat….“ 22. Zdejší soud se s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalovaného ztotožňuje a ve shodě s žalovaným považuje žalobkyní předestřený azylový příběh za krajně nevěrohodný. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v případě žalobkyně nebyl naplněn důvod udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

23. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

24. Ze správního spisu nevyplývá, že by v České republice byl některému z rodinných příslušníků žalobkyně udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona č. 325/1999 Sb., přičemž to netvrdila ani žalobkyně. V posuzovaném případě tak nebyly naplněny ani důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 cit. zákona.

25. Podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb. jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

26. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2017 č.j. 6 Azs 81/2017- 32: „K námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené judikatury na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).“ 27. Soudní přezkum správního uvážení provedeného správním orgánem je značně omezený (s výjimkou možnosti uplatnění moderačního práva dle § 78 odst. 2 s.ř.s., které se však vztahuje pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž byl uložen trest za správní delikt), neboť soud může pouze zkoumat, zda správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil (srov. § 78 odst. 1 věta druhá s.ř.s.). Takové překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití však soud v projednávaném případě neshledal. Žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně objasnil, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Žalobkyně v průběhu správního řízení potvrdila, že její zdravotní stav je dobrý. Na základě všech výše uvedených aspektů tak nenalezl žalovaný v případě žalobkyně žádný zvláštního zřetele hodný důvod podle § 14 zákona o azylu pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Podle názoru soudu žalovaný dostatečným a srozumitelným důvodem odůvodnil, proč neshledal důvody hodné zvláštního zřetele k udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu. Soud k tomu ještě podotýká, že žalobkyně ostatně v žalobě ani překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití nenamítala.

28. V § 14a zákona o azylu je stanoveno: „(1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 29. Pro udělení doplňkové ochrany se dle názoru soudu žalovaný řádným způsobem zabýval tím, zda jsou na straně žalobkyně dány důvodné obavy o tom, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalobkyně v rámci správního řízení uvedla, že se obává, že bude postavena před soud za zřeknutí se islámu před pracovníky Herasatu. Žalovaný odkázal na již jím uvedené důvody, proč nepovažuje žalobkyní zmíněné zřeknutí se islámu a především pak její veřejné dávání najevo tohoto stavu formou nedodržování pravidel islámského oblékání za věrohodné, a konstatoval, že nemůže dojít k závěru, že by její osobě po případném návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti za tento skutek. Žalobkyně nebyla ani po několika s ní provedených podrobných pohovorech schopna uvést, jak je možné, že ani po několika letech jejího odmítání a porušování pravidel islámského oblékání, včetně osobního a opakovaného potvrzení odklonu od islámu přímo před íránským úřadem, který se kontrolou dodržování islámských pravidel přímo zabývá, nijak postižena, vedla běžný osobní a profesní život, přičemž i za jen mírné porušení islámských pravidel oblékání dochází k okamžitému zatýkání a vyšetřování jak žen, tak i mužů, což žalobkyně sama potvrdila. Za zásadní pro posouzení výpovědi žalobkyně jako nevěrohodné a nekonzistentní pak žalovaný považoval jednak skutečnost, že po zřeknutí se islámu roku 2005 (2006) přijala a vykonávala pozici učitelky islámského práva, tedy měla vyučovat to, co sama považovala za naprosto neslučitelné s jejími názory a postoji. Žalovaný dále shledal vnitřní rozpor, navíc doplněný dalšími rozpornými údaji ve výpovědi žalobkyně, např. že se na jedné straně vyhýbala pozornosti zaměstnavatele či íránských úřadů maskováním svého protiislámského jednání, aby na jiném místě uváděla, že ve škole, jakož i mimo zaměstnání tyto předpisy dodržovala, načež dospěl k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi. Zdejší soud se s tímto hodnocením žalovaného ztotožňuje a rovněž dospěl k závěru o nenaplnění nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu.

30. Pokud jde o otázku hrozby nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, žalovaný zopakoval, že výpověď žalobkyně ohledně jejího odmítnutí islámu považuje za nevěrohodnou, a tudíž podle žalovaného ani nelze hovořit o ohrožení žalobkyně za takové jednání; žalovaný přiléhavě poukázal, že žalobkyně za svého pobytu nebyla terčem jakéhokoliv jednání, které by bylo možné považovat za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a to i přes jí tvrzené obvinění z jednoho z nejtěžších porušení zákona v Íránu, tedy odpadlictví od islámu, jež mělo být dle vyjádření žalobkyně navíc íránským úřadům minimálně několik měsíců známo. Nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že žalovaný banalizoval obavu žalobkyně z potrestání za porušování islámských pravidel toliko z důvodu, že žalobkyně projevovala svou náboženskou svobodu. Soud k tomu podotýká, že i dle jeho závěru není věrohodné tvrzení, že by žalobkyně dlouhodobě veřejně porušovala islámská pravidla včetně oblékání, za což by byla zcela nepostižena, přesto by vyučovala na státní střední škole islámské právo a informatiku a navíc by neměla problémy s vycestováním. Tvrzení žalobkyně tak zdejší soud považuje za nevěrohodná a nepravdivá. Jestliže žalobkyně namítala, že i v rámci autoritářského teokratického režimu se může nacházet osoba (ředitelka školy), která se ve vyhrocených situacích zachová lidsky, takovému tvrzení jistě v obecné rovině lze přisvědčit. Ze shora předestřených důvodů však nelze než považovat za nepravděpodobné, že by žalobkyní tvrzené dlouhodobé porušování islámských pravidel neupoutalo pozornost íránských státních orgánů a že by žalobkyně mohla bez problémů nadále vyučovat islámské právo a informatiku na státní střední škole (nehledě na vůli ředitelky školy), být jakkoliv nepostižena ze strany státu a mít možnost bez potíží vycestovat z Íránu.

31. Co se týče obavy žalobkyně, že bude po svém návratu do vlasti vystavena trestu bičování, jelikož jako neprovdaná žena žila s mužem na území České republiky, zdejší soud odkazuje na s. 12 – 13 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný poukázal na skutečnost, že se nenašel jediný logický důvod, proč by žalobkyně měla být po svém návratu do země původu vystavena jakékoliv kontrole, s kým v zahraničí žila; žalobkyně za svého pobytu v Íránu nebyla nikým, tedy ani žádným státním orgánem či např. tzv. morální policií z mimomanželského styku obviněna, do České republiky odjela na pozvání svého (mužského) příbuzného, což je v souladu s íránskými zákony, který pro některé případy pohybu svobodných žen vyžaduje souhlas mužského poručníka či mužského doprovodu. Žalovaný pak s odkazem na hodnověrné zdroje podotkl, že odsoudit člověka obviněného z cizoložství je kvůli íránským zákonem stanovenému požadavku čtyř svědků velmi těžké. I s těmito závěry žalovaného zdejší soud souhlasí a nemá, co by k nim dodal. Pokud žalobkyně namítá, že tyto závěry žalovaného jsou alibistické a přepjatě formalistické, soud k tomu uvádí, že tvrzení žalobkyně, že by se íránské státní orgány mohly dozvědět o jejím mimomanželském soužití s mužem v České republice, je ničím nepodloženou spekulací. Soud podotýká, že v daném případě nelze dovodit existenci skutečného nebezpečí vážné újmy žalobkyně, jak je předpokládána § 14a odst. 1 zákona o azylu. K tomu lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 26. 3. 2008 č.j. 2 Azs 71/2006-82), podle níž reálným nebezpečím ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu je „nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“. Existence takového reálného nebezpečí (tedy že by íránské státní orgány měly jakýmkoliv způsobem zjistit informace o mimomanželském soužití žalobkyně s mužem v České republice a za to ji sankcionovat) ze správního spisu ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá.

32. Z uvedených důvodů zdejší soud dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nebyla naplněna existence nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.

33. Co se týče otázky, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, žalovaný odkázal na aktuální zprávu Ministerstva zahraničních věcí, v níž se o jakémkoliv nebezpečí vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti neúspěšných žadatelů o azyl z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu rovněž nehovoří. Žalovaný podotkl, že z uvedených informační zdrojů, jakož i zpravodajství ČTK je mu rovněž známo, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu. Soud se s tímto hodnocením žalovaného plně ztotožňuje.

34. Soud pak souhlasí s žalovaným rovněž v tom, že případné vycestování žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky (žalobkyně ostatně žádný takový rozpor ani nenamítala). Proto není naplněno nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. Jestliže žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pokud jde o tento závěr žalovaného, soud podotýká, že žalobkyně rozpor s žádnými konkrétními mezinárodními závazky nenamítala (tj. neuvedla, které konkrétní ustanovení které konkrétní mezinárodní smlouvy mělo být porušeno a jakým způsobem), a to ani během správního řízení, ani v žalobě. Soud se závěrem žalovaného (byť byl odůvodněn stručně) souhlasí, neboť ani soud neshledal porušení žádného z mezinárodních závazků České republiky. Žalobkyní odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudky č.j. 2 Azs 14/2010-79 a č.j. 3 Azs 256/2014-27) pak pro danou věc není přiléhavá, neboť v obou případech stěžovatelé ve správním řízení i před správními soudy namítali (v jednom případě s konkrétním odkazem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zásah do svého soukromého a rodinného života. V případu řešeném Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 2 Azs 14/2010-79 stěžovatelka namítala soužití s druhem české státní příslušnosti, se kterým očekávala narození dítěte, ve věci 3 Azs 256/2014 pak stěžovatel v žalobě namítal, že má na území České republiky manželku (českou občanku), s níž se mu přibližně dva měsíce před podáním žaloby narodila dcera, a následně navíc doplnil informace o nepříznivém zdravotním stavu manželky, který jí znemožňuje o dítě se postarat. Žalobkyně však v průběhu řízení před žalovaným ani před soudem nenamítala existenci takových skutečností, které by pro případ neudělení mezinárodní ochrany měly zakládat porušení mezinárodních závazků České republiky. Ani tato žalobní námitka proto není důvodná.

35. Z žalobkyní uvedených a ze správního spisu zjištěných skutečností nelze dovodit existenci skutečného nebezpečí vážné újmy, jak ji předpokládá § 14a odst. 1 zákona o azylu; srov. definici reálného nebezpečí uvedenou ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č.j. 2 Azs 71/2006-82), proto ani obecná tvrzení žalobkyně o poměrech v Íránu nemohou založit důvod udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu.

36. Podle § 14b odst 1 zákona č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle odst. 3 předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle odst. 4 v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

37. Soud dodává, že ze správního spisu ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobkyně; proto není dán důvod udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §14b zákona č. 325/1999 Sb.

38. Nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že její výpovědi a celý její azylový příběh jsou naprosto konzistentní, logické a smysluplné, přičemž žalovaným tvrzené zásadní rozpory dle žalobkyně mají být pouze drobnými nesrovnalostmi ohledně okrajových a nepříliš podstatných okolností. Soud k tomu uvádí, že žalovaný hned na několika místech poukázal na zásadní rozpory a nelogičnosti v tvrzeních žalobkyně (viz například shora citované a odkazované pasáže odůvodnění rozhodnutí žalovaného). Zcela zásadní okolností snižující věrohodnost žalobkyně je kupříkladu její tvrzení, že v roce 2005 – 2006 došlo u její osoby k zásadnímu „výbuchu“, kdy si uvědomila, že již nemůže islámský styl života a pravidla, jež islám požaduje po ženách, dodržovat, přitom však nejpozději v roce 2007 nastoupila na státní školu, kde několik let i po tomto „výbuchu“ vyučovala islámské právo. Žalobkyně pak hodnověrně nevysvětlila několik dalších zásadních otázek, například, jak je možné, že přes svůj negativní vztah k islámu a tvrzené veřejné prezentaci tohoto stavu formou nedodržování pravidel islámského oblékání či přiznání se zaměstnavateli, jakož i později úřadům bdícím nad dodržováním náboženských pravidel, mohla vyučovat islámské právo na státní střední škole, kde měla zjevně dobré vztahy s vedením školy, přičemž jí byla během školního roku poskytnuta 90denní dovolená. Nejasnosti pak panují i v době a okolnostech, za nich měla opustit své zaměstnání (viz s. 11 napadeného rozhodnutí). Z uvedených důvodů i soud považuje žalobkyní předestřený azylový příběh za nevěrohodný. V dané věci je třeba rovněž upozornit na značný časový odstup mezi přicestováním žalobkyně do České republiky a podáním její žádosti o azyl. I kdyby zdejší soud čistě teoreticky dal za pravdu tvrzení žalobkyně, že věrohodně a pochopitelně vysvětlila žalovanému i časový odstup mezi odchodem ze země původu a podáním žádosti o mezinárodní ochranu, na závěru o nevěrohodnosti jejího azylového příběhu by to nic nezměnilo.

39. Pokud jde o žalobkyní odkazovanou judikaturu týkající se přiměřené pravděpodobnosti, zda nastane nežádoucí důsledek, jakož i odkazovanou judikaturu ohledně důkazního standardu v azylových věcech, zdejší soud tuto judikaturu nikterak nezpochybňuje, avšak na rozdíl od žalobkyně dospěl k závěru, že tato nebyla ze strany žalovaného porušena. Jelikož žalovaný z řady důvodů dospěl k logickému závěru o nevěrohodnosti tvrzení žalobkyně i jejího azylového příběhu jako celku, rovněž logicky (i při zkoumání veškerých tvrzení žalobkyně a dalších skutečností vyplývajících ze správního spisu) dospěl i k závěru, že v případě žalobkyně není naplněn důvod udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008 č.j. 7 Azs 25/2008-105, z něhož vyplývá, že nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Ani tato žalobní námitka není důvodná.

40. Soud v případě žalobkyně neshledal naplnění žádného z důvodů udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval veškerými skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobkyně. Správně dle názoru soudu poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích samotné žalobkyně. Nelze se tedy ztotožnit s žalobkyní, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, že by ty podstatné pro posouzení žádosti zcela ignoroval nebo dokonce uváděl zavádějící informace. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo dle názoru soudu vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§3 správního řádu). Žalovaný rovněž řádně odůvodnil, proč žalobkyni nelze některou z forem mezinárodní ochrany udělit (§68 odst. 3 správního řádu).

41. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

43. Podle § 64 s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Dle § 18 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Protože žalobkyně je státním příslušníkem Iránské islámské republiky, vyhověl soud její žádosti a ustanovil jí pro řízení tlumočníka.

44. Podle § 59 odst. 2 s.ř.s. stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním.

45. Dle § 17 odst. 1 pol. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška“), činí odměna za tlumočnický úkon při ústním překladu z cizího jazyka do češtiny nebo naopak za jednu hodinu 100 až 350 Kč.

46. Podle § 22 odst. 1 písm. b) a c) vyhlášky lze odměny za tlumočnický úkon zvýšit až o 10 % za tlumočení afrických a asijských jazyků a až o 50 % z důvodu jiné náročnosti, zejména bylo-li uloženo úkon provést spěšně, nebo v den pracovního volna nebo pracovního klidu anebo v noci.

47. Odměna za tlumočnický úkon pak byla soudem určena v souladu s vyčíslením tlumočníka, včetně jejího zvýšení celkem o 10 % dle § 22 odst. 1 písm. b) vyhlášky, když se jednalo o jazyk perský, celkem tedy 385 Kč za jednu hodinu. Tlumočník vykonával ústní překlad během jednání soudu, jehož délka nepřesáhla jednu hodinu, náleží mu tedy odměna ve výši 385 Kč. Předmětná částka v této výši bude vyplacena ustanovenému tlumočníkovi na jím uvedený účet z účtu zdejšího soudu ve stanovené lhůtě, kterou soud považuje za přiměřenou (výrok III. rozsudku).

Poučení