2 C 169/2025 - 40

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 31 310 Kč, částky 17 169 Kč s příslušenstvím a částky 21 586 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 895 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 809 Kč od 17.5.2025 do 20.5.2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 399 Kč od 21.5.2025 do zaplacení, to vše ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 53 170 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 169 Kč od 30.3.2025 do 16.5.2025, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 360 Kč od 17.5.2025 do 20.5.2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 356 Kč od 21.5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení v částce 155 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala původně třemi žalobami zaplacení shora uvedených částek s příslušenstvím, neboť s žalovaným uzavřela dne 27. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 23 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 23 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 18 814 Kč, tj. celkem částku 41 814 Kč, v 60 týdenních splátkách po 697 Kč. Žalobkyně dále s žalovaným uzavřela dne 26. 3. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 22 000 Kč. Podle této smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 22 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 996 Kč v 60 týdenních splátkách po 667 Kč. Žalobkyně dále s žalovaným uzavřela dne 3. 2. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Podle této smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 20 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 16 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč Žalovaný však předmětné částky řádně a včas nevrátil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru.

2. Před spojením všech nároků žalobkyně do jednoho řízení, vydal podepsaný soud v předmětné věci tři elektronické platební rozkazy. Proti všem třem podal žalovaný včas odůvodněné odpory, a to shodného znění. Žalovaný uvedl, že nárok žalobkyně v požadované výši neuznává, neboť tato nesplnila svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Důsledkem porušení této povinnosti je přitom neplatnost úvěrové smlouvy. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že smlouva byla uzavřena elektronicky, přičemž ale absentuje kvalifikovaný (zaručený) podpis žalovaného. Žalovaný má tudíž za to, že nebylo prokázáno podepsání předmětné smlouvy. Neplatnost úvěrových smluv žalovaný dále spatřuje v příliš vysokém RPSN, který u všech tří uzavřených úvěrových smluv činí 70,89 % a dále smluvních úroků, jehož výše se pohybuje mezi 37,2 % až 37,76 %. Ujednání o úrokové sazbě, jakož i RPSN tudíž žalobce považuje za neplatné, přičemž z této skutečnosti má za evidentní, že smlouva o úvěru vůbec nevznikla.

3. Žalobkyně se k odporům žalovaného vyjádřila tak, že považuje tvrzení žalovaného za účelové. Soudu řádně předložila proces ověření úvěruschopnosti žalovaného. Obchodní zástupce žalobkyně zároveň žalovaného při podpisu každé smlouvy řádně informoval o veškerých podmínkách a rizikách spojených s jejich uzavřením. Toto pak žalovaný řádně stvrdil svým podpisem. Žalobkyně se dále vymezila vůči tvrzením o nemravných praktikách spojených se splácením dluhu, neboť podléhá neustále kontrole ze strany ČNB a popsané jednání ani není slučitelné s jejím dlouhodobým přístupem ke svým klientům.

4. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu.

5. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 27. 7. 2024, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 23 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 4 554 Kč, částkou za zpracování a doručení spotřebitelského úvěru ve výši 6 900 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 360 Kč, tj. celkem částku 41 814 Kč v 60 týdenních splátkách po 646,90 Kč. Ze smlouvy ve spojení se standartními informacemi o spotřebitelském účtu dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 70,89 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 212,77 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť zaplatil toliko částku 10 504 Kč. Soud má dále ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 3. 2024, za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 4 356 Kč, částkou za zpracování a doručení spotřebitelského úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 040 Kč, tj. celkem částku 39 996 Kč v 60 týdenních splátkách po 666,60 Kč. Ze smlouvy ve spojení se standartními informacemi o spotřebitelském účtu dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 70,89 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 212,17 % ročně. Žalovaný ani tento úvěr řádně a včas nevrátil, neboť zaplatil toliko částku 18 410 Kč. Soud má dále ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 3. 2. 2024, za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 3 960 Kč, částku za zpracování a doručení spotřebitelského úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tj. celkem částku 36 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Ze smlouvy ve spojení se standartními informacemi o spotřebitelském účtu dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 70,89 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 212,17 % ročně. Žalovaný ani tento úvěr řádně a včas nevrátil, neboť zaplatil toliko částku 19 191 Kč. Žalobkyně následně zaslala dne 5. 5. 2025 žalovanému tři předžalobní výzvy. Celkový dluh žalovaného tvoří dle žalobkyně v případě smlouvy ze dne 27. 7. 2024 částku ve výši 31 310 Kč, u smlouvy ze dne 26. 3. 2024 částku ve výši 21 586 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 586 Kč od 21. 5. 2025 do zaplacení a konečně u smlouvy ze dne 3. 2. 2024 částku ve výši 17 169 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 169 Kč od 30. 3. 2025 do zaplacení. Z předloženého čestného prohlášení žalovaného a vyjádření žalobkyně ohledně kontroly v databázi neplatných dokladů, ověření rodného čísla žalovaného, zjištění, že žalovaný není v insolvenčním řízení, posouzení jeho platební historie u jimi dříve poskytnutých úvěrů, telefonické kontroly zaměstnání žalovaného u zaměstnavatele a kontroly jím předložených výplatních pásek vyplývá, že žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrových smluv osobní a výdělkové poměry žalovaného z hlediska jeho příjmů, výdajů a existence dalších závazků.

6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

7. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 27. 7. 2024 žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 23 000 Kč žalobkyni po uplynutí 60 týdnů částku 41 814 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 212,77 % a samotný úrok byl sjedná ve výši 70,89 % ročně. V případě smlouvy o úvěru ze dne 26. 3. 2024 měl žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 22 000 Kč žalobkyni po uplynutí 60 týdnů částku 39 996 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 212,77 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 70,89 % ročně. V případě smlouvy o úvěru ze dne 3. 2. 2024 měl žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 20 000 Kč žalobkyni po uplynutí 60 týdnů částku 36 360 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 212,77 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 70,89 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 8. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částek 4 554 Kč, 4 356 Kč a 3 960 Kč formálně jediné označené jako úroky, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků, které se ve smlouvách neoddělitelně pojí s poskytnutými úvěry, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby a povinnost žalovaného se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové výše spotřebitelského úvěru“ ve výši 41 814 Kč v pravidelných splátkách po 696,60 Kč týdně v případě smlouvy ze dne 27. 7. 2024, ve výši 39 996 Kč v případě smlouvy ze dne 26. 3. 2024 a ve výši 36 360 Kč v případě smlouvy ze dne 3. 2. 2024, právě proto roční procentní sazba nákladů činila u všech těchto tří smluv 212,77 % Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Žalobkyně si do předtištěného formuláře u všech tří smluv zakotvila poplatek již jen „za zpracování a doručení úvěru“ ve výši 6 900 Kč (smlouva z 27. 7. 2024, 6 600 Kč (smlouva z 26. 3. 2024) a 6 000 Kč (smlouva z 3. 2. 2024), který činí 30 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Stejně tak je tomu i s dalším poplatkem za „hotovostní inkaso splátek“; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Navíc sama výše sjednaného úvěru činila u všech tří smluv 70,89 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období červenec 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,02 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě téměř osminásobku obvyklé hodnoty. Pro období březen 2024 pak obvyklá výše úroků pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,83 %, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě osminásobku obvyklé hodnoty. Pro období únor 2024 pak obvyklá výše úroků pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,97 %, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě také téměř osminásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

9. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jsou ve všech třech smlouvách uvedena v oddílu II. Specifikace úvěru jako základní ujednání daných spotřebitelských úvěrů. Jednotlivá ustanovení daných smluv o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost těchto smluv.

10. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla smlouvou ze dne 27. 7. 2024 žalovanému částku úvěru 23 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil žalobkyni toliko částku 10 504 Kč. Smlouvou ze dne 26. 3. 2024 pak žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru ve výši 22 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil toliko 18 410 Kč. Smlouvou ze dne 3. 2. 2024 pak žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru ve výši 20 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil toliko 19 191 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti všech tří smluv o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 16 895 Kč (23 000 + 22 000 + 20 000 – 10 504 – 18 410 – 19 191), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužných jistin ze smluv z 26. 3. 2024 a 3. 2. 2024, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s předžalobními výzvami žalobkyně (všechny ze dne 5. 5. 2025) k zaplacení do sedmi dnů od data doručení předžalobních výzev, které lze dle faktického obsahu považovat za výzvy k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 9. 5. 2025 (když 8. 5. 2025 byl státní svátek), posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 16. 5. 2025. Od 17. 5. 2025 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud bylo dále žalovaným namítáno, že žalobkyně dostatečně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, nutno konstatovat, že žalobkyně předem prověřovala schopnost žalovaného splácet sjednané splátky spotřebitelských úvěrů na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele a tedy soud neshledal neplatnost smluv z důvodů uvedených v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když nutno zdůraznit, že zde sice žalobkyně musí zkoumat uvedené podmínky pro poskytnutí úvěru, avšak je i odpovědností žalovaného, aby především uvedl údaje o svých majetkových poměrech a závazcích pravdivě a úplně a aby také především on zvážil, zda bude schopen splátky úvěrů v požadované výši v poměru ke svému příjmu a jiným nezbytným výdajům schopen splácet. To však nic nemění na tom, že i když žalobkyně zkoumá tzv. úvěruschopnost žalovaného, má následně poskytnout úvěr za podmínek, které s ohledem na výši úroků i tzv. skrytých úroků, jak popsány shora, neodporují dobrým mravům!! Tuto druhou podmínku však žalobkyně nesplnila, jak již bylo podrobně uvedeno, když ve všech třech případech žádala po žalovaném vrácení částek, které po započtení úroků a poplatků, které jsou de facto rovněž skrytými úroky, činily téměř dvojnásobek žalovanému reálně poskytnutých částek. Výrokem II. byl proto zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další část jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěrů, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti všech tří smluv o úvěru.

11. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit dlužnou částku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, když při dodržení této výše splátek bude dlužná částka žalobkyni uhrazena do 18 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný se během trvání úvěrových smluv snažil dlužné částky hradit a předtím než žalobkyně přistoupila k zesplatnění všech tří úvěrů, uhradil žalovaný jistinu ze smlouvy ze dne 3. 2. 2024 z 96 %, ze smlouvy ze dne 26. 3. 2024 z 83,7 % a ze smlouvy ze dne 27. 7. 2024 z 45,7 %. Z předložených výpisů z účtů pak vyplývá, že i po zesplatnění úvěru ke dni 5. 5. 2025 se žalovaný dále snažil dlužné částky hradit (úhrada 2 000 Kč ze dne 16. 5. 2025 a úhrada 1 000 Kč ze dne 18. 5. 2025). Je přitom v zájmu žalovaného uhradit dluh vůči žalobkyni co nejdříve. Stanovené splátky jsou minimálními měsíčními splátkami, žalovaný tedy může samozřejmě plnit i částku vyšší, pokud to bude v jeho možnostech. Platební povinnost byla stanovena pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že pokud by žalovaný nesplnil některou splátku, může žalobkyně do splatnosti nejbližší příští splátky požadovat vyrovnání celé pohledávky.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalovaného v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala celkem zaplacení částky 70 065 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 16 895 Kč, což představuje úspěch žalobkyně ve výši 24,1 % a úspěch žalovaného ve výši 75,9 %, tedy čistý úspěch žalovaného (po odečtení úspěchu žalobkyně) činí 51,8 % ( 75,9 % - 24,1 % = 51,8%). Vynaložené náklady řízení žalovaného sestávají z paušální náhrady výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč za jeden úkon (odpor, v totožném znění podaný do všech tří původních spisů) provedený žalovaným dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalovanému z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 51,8 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 155 Kč.

Poučení