2 C 228/2020-180

Rubrum

Okresní soud v Prachaticích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladislavy Halodové a přísedících Jarmily Záveské a Josefa Maříka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru takto:

Výrok

I.

I. Určuje se, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne [datum] je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 31 991 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Prachaticích.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou z 18. 12. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude určeno neplatným rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru z [datum]. Nárok odůvodnila tím, že pracovala u žalované na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy z [datum] na pozici pracovník v sociálních službách. Okamžitým zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem z [datum] s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr z důvodu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ač pro to nebyly splněny předpoklady.

2. Žalovaná namítla, že žalobkyně zvlášť hrubým způsobem porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci v době zhoršující se epidemické situace způsobené onemocněním Covid-19. Žalovaná poskytuje sociální služby klientům a umožňuje zvláštní režim pro lidi trpící demencí. V jejím zařízení] [anonymizováno] v [obec] (dále jen„ zařízení“) se nacházejí klienti typicky ve věku 70 až 90 let, extrémně riziková věková skupina právě u onemocnění Covid-19. Žalobkyně se [datum] na povinné dvouhodinové školení (supervize) dostavila 15 minut před jeho koncem, byla proto z něho vykázána. Za neúčast na školení jí bylo doručeno upozornění na závažné porušení pracovní kázně. V roce 2020 bylo z důvodu možné nákazy klientů onemocněním Covid-19 zaměstnancům doporučeno nevystavovat se riziku nákazy, například cestováním do rizikových zemí, což žalobkyně opakovaně nerespektovala, její chování bylo neslučitelné s bezpečným provozem žalované. Odcestovala do [země] jako rizikové země a při návratu nesplnila povinnost prokázat se negativním testem na Covid-19. Proto jí byla preventivně [datum] nařízena další dovolená navazující na její návrat z dovolené. Postup u ní byl řešen odlišně od ostatních zaměstnanců z důvodu jejího nezodpovědného chování. O čerpání dovolené, navíc zahraniční, žalovanou neinformovala žalobkyně, ale její kolegyně. Dne 18. 10. 2020 byl v souvislosti s pandemií Covid-19 vydán vnitropodnikový pokyn ve formě prohlášení ředitele, kterým bylo mj. nařízeno povinné nošení ústenek, roušek, respirátorů, ochranných oděvů a štítů, a zákaz pouštět do zařízení kohokoliv mimo zaměstnanců – zákaz návštěv. Žalobkyně toto prohlášení porušovala a opakovaně vpouštěla do zařízení bývalého zaměstnance [jméno] [příjmení]. Například [datum] se s ním po většinu dne pohybovala v zařízení v klientům přístupným prostorách bez ochranných pomůcek, i ho nechala nahlížet do dokumentace klientů. Tím ohrožovala klienty a ostatní zaměstnance. Tato jeho návštěva v zařízení nebyla ojedinělou. Úmyslné ohrožení klientů v rizikovém věku v souvislosti s nedodržením vnitřních pravidel nařízených prohlášením ředitele, a to především iniciací návštěvy [jméno] [příjmení] 18. 10. 2020 v době nouzového stavu v souvislosti s pandemií Covid-19, je porušením povinností zaměstnance dle § 301 písm. c) zákoníku práce, proto byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením z [datum] odeslaným jí 23. 10. 2020, když pro jí její nepřítomnost nebylo možno doručit v místě výkonu práce. Zaměstnankyně [jméno] [příjmení], rovněž přítomná návštěvě [jméno] [příjmení], byla napomenuta za své jednání, kdy ho měla ze zařízení vykázat, podle všeho však neiniciovala jeho návštěvu v zařízení a netrávila s ním většinu času jeho návštěvy. Proto bylo její chování vyhodnoceno jako méně závažné. Žalobkyně v pracovní době několikrát opustila místo výkonu práce pro osobní potřeby (např. obstarávání nákupu), což svědčí o laxním přístupu k výkonu pracovních povinností. Klienti žalované potřebují neustálou péči a dozor. Zanedbání nutné péče či jiný nedostatek může vést k soukromoprávním a veřejnoprávním postihům a zejména k fatálním následkům na zdraví či životě klientů. Opakující se chování žalobkyně bylo neakceptovatelné, bylo jí spolupracovníky opakovaně vytýkáno. Neuznávala autority, upozornění, prosby či výtky ignorovala. K námitce žalobkyně, že nepřípustně rozšiřuje důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, žalovaná namítla, že se jedná o dokreslení situace a osobnosti žalobkyně s ohledem na vymezení hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

3. Dle žalobkyně ostatní údajná porušení pracovní kázně svědčí o dlouhodobém hledání záminek žalovanou pro ospravedlní rozvázání pracovního poměru. K neúčasti na supervizi uvedla, že její původní termín pro ni [datum] byl změněn na [datum], kdy neměla službu, přesto se pokusila dostavit, byla však vykázána. Supervize [datum] byla pro jiné zaměstnance. [země] nebyla od [datum] do [datum], kdy tam byla na dovolené, rizikovou zemí, při návratu nebyla nutná karanténa ani negativní test. Po návratu byla ochotna test podstoupit, žalovaná jí ale ihned nařídila dovolenou, což jiným zaměstnancům po návratu ze zahraniční dovolené nenařídila. Prohlášení ředitele o zákazu návštěv 18. 10. 2020 neporušila. [jméno] [příjmení] ji bez předešlého ohlášení a souhlasu navštívil na pracovišti. Vpustil se sám, jako bývalý zaměstnanec znal kód od vstupních dveří. Při jeho příchodu v pokoji zaměstnanců vyplňovala karty klientů. Nemůže vyloučit, že zahlédl údaje v dokumentaci, karty mu ale blíže studovat neumožnila. V jeho přítomnosti strávila nejvýše 30 minut. Za jeho přítomnost a pohyb v zařízení nenese odpovědnost, neboť si ji nevyžádala, předem o ní nevěděla, nevpustila ho dovnitř a řekla mu, že by měl odejít. Zda se v zařízení pohyboval v ochranných pomůckách či bez nich nebylo její odpovědností. Skutečnost, že se v zařízení pohyboval, jde pouze na vrub žalované, která nedostatečně zajistila nepřístupnost svých prostor pro osoby zvenčí. O jeho přítomnosti věděli i jiní zaměstnanci, kteří také nezakročili, žalovanou ale nijak postihnuti nebyli. Používání ochranných pomůcek ani po dobu nouzového stavu na jaře 2020 nebylo zaměstnanci žalované striktně dodržováno. Svévolného opouštění pracoviště pro osobní potřebu se nedopouštěla, pokud by tomu tak bylo, žalovaná by jistě sáhla minimálně k písemné výtce jako při„ neúčasti“ na supervizi [datum].

4. K žalovanou v podání z [datum] nově až po nastalých účincích koncentrace řízení vzneseným tvrzením (nové zaměstnání, trestná činnost [jméno] [příjmení], porušení zákona o zpracování osobních údajů) soud jako k nepřípustným ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl a v tomtéž podání nově označené důkazy (foto ochranných pomůcek a zaměstnanců, výslechy svědkyň [jméno] [příjmení] a [titul] [příjmení]) jako nepřípustné neprovedl.

5. Na základě nesporných tvrzení a provedeného dokazování učinil soud následující skutkové závěry.

6. Žalobkyně pracovala na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi ní jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem [datum] na dobu neurčitou jako sociální pracovnice v zařízení, kde jsou poskytovány sociálně pobytové služby, jedná se o domov se zvláštním režimem pro osoby s duševní organickou poruchou, přičemž služby jsou zde poskytovány především osobám staršího seniorského věku. (pracovní smlouva z [datum], nesporné)

7. Žalovaná [datum] písemně upozornila žalobkyni na porušení pracovní kázně, které kvalifikovala jako závažné, spočívající v tom, že [datum] se bez omluvy nezúčastnila supervize nařízené ředitelem zařízení, dostavila se na ni 15 minut před koncem a byla z ní koučem vykázána. V důsledku toho jí bude odebráno osobní ohodnocení za březen 2020, přičemž žalovaná věří, že k dalším případům porušení kázně nedojde. V případě, že by se toto nebo jiné porušování kázně opakovalo, mohl by s ní být dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušen pracovní poměr. (upozornění na porušení pracovní kázně z [datum])

8. Na jaře 2020 přijala žalovaná v souvislosti s epidemií onemocnění Covid-19 pro zařízení krizový plán. Byla v něm mimo jiné stanovena povinnost zaměstnanců nosit ochranné prostředky (roušky, rukavice popř. ochranné brýle a overaly) s tím, že při porušení této povinnosti zaměstnanci může být uděleno napomenutí za závažné porušení pracovních povinností. (krizový plán pro pandemickou nákazu v [anonymizováno])

9. Dne [datum] byla žalobkyně v práci v zařízení od 7:00 do 19:00 hodin. (přehled záznamu docházky říjen [rok] až listopad [rok]) Tohoto dne za ní přišel její přítel [jméno] [příjmení], bývalý zaměstnanec žalované, po předchozí messenger komunikaci se žalobkyní„ vážně si skvělá, mám přijet ti pomoc?, jídlo ti udělám až přijedeme z práce“,„ jak chceš miláčku“,„ jestli chceš, klidně přijedu, nebude píčovat ta sestra?“,„ ale klidně buď doma, pak přijedu a bude to hezký aspoň“. (přepis messenger komunikace z [datum]) Na rozdíl od žalobkyně soud z této komunikace neshledal, že by [jméno] [příjmení] od návštěvy zrazovala a již vůbec ne, že by ho upozornila na v té době platný zákaz návštěv. Ten byl pro zařízení stanoven ředitelem žalované 18. 9. 2020 v souvislosti se zhoršující se epidemiologickou situací a potvrzenými případy pozitivních zaměstnanců zařízení na onemocnění Covid-19. Spolu se zákazem návštěv bylo zaměstnancům mj. nařízeno povinné nošení ústenek, roušek, respirátorů. Bylo uvedeno, že nedodržování těchto nařízení může být považováno za závažné porušení pracovních povinností. (prohlášení ředitele z [datum])

10. Nelze ale ani přisvědčit žalované, že by z uvedené komunikace vyplývalo, že žalobkyně [jméno] [příjmení] do zařízení výslovně pozvala. Takové pozvání by mohlo být dovozeno z písemného vyjádření zaměstnankyně žalované [jméno] [příjmení] z [datum], která měla ten den v zařízení službu a popisovala část jí zaslechnutého telefonátu žalobkyně„ jsme na 0, vždyť víš, kde to je, tak přijď“ a která následně dle svého vyjádření byla svědkem přítomnosti [jméno] [příjmení] v zařízení ve společnosti žalobkyně. Pro právní závěry však nebylo podstatným, zda skutečně k takovému výslovnému pozvání došlo či nikoli, postačovalo zjištění, že žalobkyně spolu s [jméno] [příjmení] trávila v zařízení po jeho příchodu určitý čas. A to, že s ním čas společně trávila, bylo mezi stranami nesporné a vyplývá to i z písemného vyjádření [jméno] [příjmení]. Ta v něm dále uvádí, že viděla [jméno] [příjmení] ležet na gauči v denní místnosti pro personál s kartou klienta v ruce a bez ochranných pomůcek. Během dvaceti minut byl na oddělení hluk, smích, hlasité projevy – pan [příjmení] s žalobkyní a [jméno] [příjmení] se přesunuli na denní místnost na prvním patře, kde se usadili na gauč, dobře se bavili, občas se přesunuli kouřit za budovu. To, že bude pan [příjmení] v zařízení, jí jako službu konající sestře nebylo sděleno. Jakmile rozdala léky, volala vrchní sestru, aby jí sdělila, že v zařízení se pohybuje bývalý zaměstnanec bez ochranných pomůcek. Ta jí sdělila, že se jedná o bývalého zaměstnance, který nemá do zařízení vstupovat bez předešlého souhlasu, a informovala ji také, že věc bude předána k dalšímu posouzení řediteli. K této partě (žalobkyně, [příjmení], [příjmení]) již nešla, neboť žalobkyně i paní [příjmení] již dříve vykazovaly známky slovní agresivity vůči těm, kteří se jim postaví. Jako sestru ji nerespektovaly a její vykázání pana [příjmení] ze zařízení by nebylo vyslyšeno.

11. Podstatnou nebyla ani sporná okolnost, jak [jméno] [příjmení] do zařízení vstoupil, zda ho vpustila žalovaná, či si otevřel sám. I z tvrzení žalované je však zjevné, nejenom že [jméno] [příjmení] jako bývalý zaměstnanec znal kód k vstupním dveřím, neboť ten se po skončení jeho pracovního poměru u žalované nezměnil, což žalovaná odůvodňovala technickou nemožností změny z důvodu probíhajících stavebních úprav, ale že dokonce je u kódovacího zařízení kód uveden, aby se klienti mohli v zařízení volně pohybovat.

12. Je rovněž nerozhodné, jak dlouho [jméno] [příjmení] v zařízení zůstal, zda půl hodiny, jak tvrdila žalobkyně, či téměř celý den, jak tvrdila žalovaná, což je ale nepravděpodobné, nenamítala-li, že by žalobkyně v ten den neplnila své povinnosti, což by ale při celodenní návštěvě těžko mohla.

13. Pro závěry soudu bylo významným, že společně se žalobkyní, byť zřejmě ne od samého počátku, trávila 18. 10. 2020 s žalovaným v době jeho návštěvy čas rovněž zaměstnankyně [jméno] [příjmení], jak vyplynulo z písemného vyjádření [jméno] [příjmení] a z denního hlášení a nakonec bylo i mezi stranami nesporným. Podstatnou byla především i skutečnost, že zatímco [jméno] [příjmení] byla pouze ústně napomenuta, se žalobkyní byl kvůli této návštěvě [jméno] [příjmení] okamžitým zrušením pracovního poměru z [datum], odeslaným žalobkyni [datum] a doručeným jí v bezprostředně následujících dnech (nesporné), okamžitě zrušen pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro hrubé porušení pracovní kázně – nedodržení nařízení ředitele ze dne 18. 9. 2020 – zákaz návštěv; přesněji řečeno vpuštění bývalého zaměstnance [jméno] [příjmení] do zařízení, který tu pobýval většinu dne bez ochranných pomůcek, nahlížení do dokumentace. (denní hlášení z 18. 10. 2020, okamžité zrušení pracovního poměru z [datum], podací lístek z [datum])

14. Tento rozdílný přístup žalovaná odůvodňovala tím, že to byla žalobkyně, nikoli [jméno] [příjmení], kdo [jméno] [příjmení] do zařízení pozval a umožnil mu do něho vstup.

15. Žalobkyně poté [datum] zaslala žalované přípis, že si není jistá, proč ji vyhodili, svoji práci dělala ráda a myslí si, že neměla velké problémy. Chce pro žalovanou dále pracovat, protože neudělala nic špatného a chybí jí klienti a kolektiv. (ručně psaný přípis, podací lístek z [datum], detailní informace o zásilce)

16. Z mimořádného opatření Krajské hygienické stanice [anonymizováno] č. 1/ 2020 ze [datum] ani z mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka], nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.

17. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí byly nerozhodné závěry ohledně dalšího žalovanou tvrzeného chování a porušování povinností žalobkyní, ani ohledně toho, zda [jméno] [příjmení] do zařízení pozvala a vpustila a zda mu umožnila nahlížet do karet klientů (v podrobnostech viz níže), nebyly jako nadbytečné provedeny důkazy výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a listinné důkazy - nařízení čerpání dovolené z [datum], upozornění na porušení pracovní kázně z [datum], dovolenky a fotografie z dovolené zaměstnankyň [příjmení] a [příjmení] [příjmení], informace o rezervaci ubytování žalobkyně, rozpis služeb na únor, březen, červenec až září 2020, záznam elektronické komunikace žalobkyně s [příjmení], zápis z [datum] ohledně supervize, fotografie z [datum] nepoužívání ochranných pomůcek u žalované, přepisy messenger komunikace žalobkyně a [jméno] [příjmení] z února 2020, doporučený postup [číslo] [anonymizováno] z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [rok] [číslo], kolaudační souhlas z [datum].

18. Na základě výše uvedených skutkových závěrů učinil následující závěry právní.

19. Mezi žalobkyní jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem vznikl na základě pracovní smlouvy z [datum] pracovní poměr na dobu neurčitou.

20. Žalobkyně podala žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v zákonné lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru z [datum] skončit. (§ 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“))

21. V případě žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dle § 72 zákoníku práce není potřeba tvrdit ani prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.

22. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce může zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

23. Žalobkyně s žalovanou okamžitě zrušila pracovní poměr ve lhůtě dle § 58 odst. 1 zákoníku práce.

24. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

25. Podle § 60 zákoníku práce musí zaměstnavatel okamžité zrušení pracovního poměru provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí ho ve stanovené době doručit druhému účastníkovi, jinak je neplatné. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru provedla písemně.

26. V předmětném okamžitém zrušení pracovního poměru je důvod, pro který byl se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušen, vymezen jednoznačně a dostatečně určitě jako„ nedodržení nařízení ředitele ze dne [datum] – zákaz návštěv; přesněji řečeno vpuštění bývalého zaměstnance ([jméno] [příjmení]) do zařízení, který tu pobýval většinu dne bez ochranných pomůcek, nahlížení do dokumentace“.

27. Pouze toto jednání žalobkyně tedy musí představovat porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Ostatními žalovanou tvrzenými porušováními pracovních povinností žalobkyní se proto soud nemohl zabývat jako důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.

28. Prohlášením ředitele z 18. 9. 2020 byly v zařízení zakázány návštěvy. Žalobkyně tím, že v zařízení přijala návštěvu [jméno] [příjmení], zákaz návštěv porušila. Je zjevné, že zákaz se týkal nejenom zákazu návštěv u klientů ubytovaných v zařízení, ale i návštěv zaměstnanců, když jeho smyslem bylo minimalizovat riziko nákazy onemocněním Covid-19 v zařízení. Je nerozhodné, zda to byla žalobkyně, kdo [jméno] [příjmení] otevřel vstupní dveře a umožnil mu vstup do zařízení, či zda do zařízení vstoupil sám. K porušení zákazu návštěv postačovalo, pokud s ním žalobkyně následně po jeho vstupu do zařízení trávila čas na pokoji a ve společných prostorách. Toto porušení zákazu návštěv představuje porušení povinnosti žalobkyně jako zaměstnance dle § 301 zákoníku práce, a sice plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, dodržovat právní předpisy vztahující se k vykonávané práci a ostatní předpisy vztahující se k vykonávané práci, s nimiž byla řádně seznámena, a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Obdobně takovým porušením, pokud by bylo prokázáno, by bylo i umožnění [jméno] [příjmení] nahlížet do karet klientů. Tato porušení ale sama o sobě, ale ani ve svém souhrnu bez dalšího nepředstavují porušení výše uvedené povinnosti zvlášť hrubým způsobem, pro které by mohl zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru.

29. Z tvrzení a provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná žalobkyni před okamžitým zrušením pracovního poměru písemně vytkla pouze jediné porušení pracovní kázně, a sice neomluvenou neúčast na supervizi [datum]. Upozornění, že v případě, že se toto nebo jiné porušování kázně bude opakovat, může jí být v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušen pracovní poměr, je pro závěr o důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nerozhodné.

30. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, vymezení hypotézy tedy závisí v konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž ten může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. (viz mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 735/2000, 21 Cdo 379/2000, 21 Cdo 2172/2010)

31. Žalovanou dalšími namítanými jednáními žalobkyně by tedy bylo namístě se v této souvislosti zabývat, byť nikoli proto, že by samy o sobě mohly představovat jednání, pro které došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru.

32. Zároveň je však, ale stále nutno mít na zřeteli, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit pouze výjimečně, jak vyplývá ze znění ustanovení § 55 odst. 1 část věty za středníkem zákoníku práce, dle kterého může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. I v případě, kdy by porušení povinností žalobkyní, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr, představovalo zvlášť hrubé porušení jejích povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, mohla by žalovaná přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru pouze, pokud by okolnosti případu odůvodňovaly závěr, že se žalobkyní nebylo možno rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce, neboť po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby ji zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, 21 Cdo 2172/2010, 21 Cdo 1467/2014, 21 Cdo 735/2000, 21 Cdo 379/2000)

33. Soud si proto před provedením zejména žalovanou navrhovaným množstvím důkazů, včetně svědeckých výpovědí řady jejích zaměstnanců, posoudil, zda je jejich provádění hospodárné, zda i v případě, že by všechna tvrzení, jež měla být těmito důkazy prokázána, prokázána byla, by to mělo vliv na závěr soudu ohledně platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

34. Jednak zda by pak s přihlédnutím ke všem žalovanou tvrzeným skutečnostem při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti mohl být učiněn závěr, že se jedná o porušení zvlášť hrubým způsobem, a jednak zda by i v takovém případě bylo možno na žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala do uplynutí výpovědní doby.

35. Pokud jde o prvý závěr, zda by se jednalo o porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem, uzavřel soud, že nikoli.

36. Je pravdou, že z tvrzení žalobkyně se podává, že nemá náhled na své chování, nepřipouští si žádnou odpovědnost za to, že s [jméno] [příjmení] v pracovní době v zařízení v době zákazu návštěv trávila čas, veškerou odpovědnost hledá u ostatních, ať již u něho či u žalované, sama si žádné své pochybení nepřipouští. Přesto ale i v případě, že by v březnu přišla na supervizi až v jejím závěru, pokud by v polovině září po návratu z dovolené v [země] (bez ohledu na to, zda ta v té době byla či nebyla rizikovou zemí) nepředložila žalované negativní test na Covid-19, pokud by několikrát opustila zařízení k obstarání si osobních záležitostí, nezměnilo by to nic na závěru, že jednání, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr nepovažuje soud v dané věci za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

37. Soud rozhodně nezlehčuje náročnost péče o klienty žalované a potřebu jejich ochrany, včetně nezbytné zvýšené ochrany v době epidemie onemocnění Covid-19, jakož i s tím související potřeby dodržování hygienických opatření. Argumentuje-li žalovaná tím, že v zařízení poskytuje sociální služby klientům typicky mezi 70 až 90 lety věku, včetně klientů trpících demencí, přičemž klienti potřebují neustálou péči a dozor a jí uváděné opakující se chování žalobkyně bylo pro ni neakceptovatelné, nelze si nepoložit otázku, jak velkou pozornost této péči, jakož i zajišťování opatření v souvislosti s epidemií Covid-19 sama věnovala, pokud zaměstnance, který dle ní soustavně nezbytnou péči o klienty zanedbával a svým jednáním je neustále a opakovaně ohrožoval, zaměstnávala řadu měsíců a jediné porušení povinností, které mu písemně vytkla, byla neúčast na školení.

38. Žalovaná tvrdila, že žalobkyně [jméno] [příjmení] do zařízení vpouštěla opakovaně. Pak je více než zarážející, že přestože jí dala písemné napomenutí za neúčast na supervizi, v souvislosti s opakovaným vpouštěním [jméno] [příjmení] do zařízení k žádnému takovému písemnému napomenutí nepřistoupila, byť jedno toto jeho vpuštění do zařízení následně považovala za tak zvlášť hrubé porušení jejích povinností, že s ní proto okamžitě zrušila pracovní poměr.

39. Soud nepovažuje za akceptovatelné, aby zaměstnavatel dlouhodobě toleroval určité chování zaměstnance, aniž by ho (písemně) upozornil, že to považuje za porušování jeho pracovních povinností, aby na to zaměstnanec mohl zareagovat upuštěním od takového jednání, a aby následně pro jedno z těchto jednání s ním zaměstnavatel náhle okamžitě zrušil pracovní poměr.

40. Bylo-li chování žalobkyně žalovanou dlouhodoběji víceméně tolerováno, nelze následně uzavřít, že jedno z těchto dle tvrzení žalobkyně opakujících se chování představuje porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které s ním lze okamžitě zrušit pracovní poměr.

41. Soud si ale především kladně odpověděl na druhou zásadní otázku, a sice že po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala do uplynutí výpovědní doby.

42. Žalovaná k důvodům, pro které po ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala po výpovědní dobu, uvedla, že žalovaná přestala svévolně chodit do práce kvůli vztahům na pracovišti, nedostavovala se, nebylo jí možné doručovat. Tyto skutečnosti se ale vztahují až k době po [datum], kdy došlo k jednání, pro které byl s žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr. Nemohou tak mít vliv na závěr ohledně možnosti spravedlivého požadování po žalované, aby žalobkyni dále zaměstnávala, neboť ty právě musí být zřejmé k okamžiku, kdy dochází k okamžitému zrušení pracovního poměru, namísto toho, aby bylo přistoupeno k výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Další důvody uváděné žalovanou, a sice že provozuje pečovatelskou službu, kde jsou osoby vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu vysoce ohrožené a nebylo je možno vystavovat riziku, také nevyvolávají nespravedlnost požadavku, aby žalovaná zaměstnávala žalobkyni po výpovědní dobu.

43. Pokud žalovaná zaměstnankyni [jméno] [příjmení] v souvislosti s její přítomností při návštěvě [jméno] [příjmení] pouze ústně napomenula, nelze si představit, z jakého důvodu nemohla dát žalobkyni pouze výpověď podle § 52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce (pokud byla přesvědčena, že žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) a zaměstnávat ji ještě po výpovědní dobu. Rozdíl spočívající v tom, že oproti [jméno] [příjmení] měla žalobkyně [jméno] [příjmení] do zařízení pozvat a umožnit mu vstup, nepředstavuje důvod, pro který by bylo možno uzavřít, že ji žalovaná dále zaměstnávat nemohla. A takový důvod, byť ho žalovaná výslovně netvrdila, by nepředstavovala ani skutečnost, že mu umožnila nahlédnout do karty klienta (pokud by to bylo prokázáno).

44. Tento rozdíl spočívající v nemožnosti žalobkyni zaměstnávat po výpovědní dobu neodůvodní ani žalovanou tvrzená ostatní porušování pracovních povinností žalobkyní, její chování namítané žalovanou. Z vyjádření [jméno] [příjmení] vyplývá, že chování [jméno] [příjmení] vykazovalo některé obdobné negativní rysy, jež se měly shodovat s chováním žalobkyně, když dle [jméno] [příjmení] obě již dříve měly vykazovat známky slovní agresivity vůči těm, kdo se jim postaví, jako sestru ji neměla ani jedna respektovat, z čehož ona dovodila, že její vykázání [jméno] [příjmení] ze zařízení by nebylo vyslyšeno. Je tak s podivem, že [jméno] [příjmení] za přítomnost při návštěvě [jméno] [příjmení] bylo uděleno pouze ústní napomenutí a se žalobkyní byl okamžitě zrušen pracovní poměr.

45. Nelze ani přehlédnout, že z vyjádření [jméno] [příjmení] je zřejmé, že ani ona, ani vrchní sestra proti přítomnosti [jméno] [příjmení] v zařízení nijak nezakročily, jeho přítomnost v zařízení mlčky trpěly. Těžko lze mít za zřejmé, že pokud by ho některá z nich ze zařízení vykázala, on by to neuposlechl. Pokud jeho přítomnost v zařízení představovala tak zásadní ohrožení klientů a zaměstnanců, že kvůli tomu bylo nutno se žalobkyní okamžitě zrušit pracovní poměr, bylo by namístě očekávat, že zaměstnavatel přijme opatření, minimálně ve formě napomenutí, rovněž vůči těm zaměstnancům, kteří o jeho přítomnosti v zařízení věděli a nijak proti němu nezakročili. Za takové zakročení nelze považovat, pokud [jméno] [příjmení] informovala vrchní sestru a ta jí sdělila, že věc bude předána řediteli k dalšímu posouzení. Ostatně z toho je zjevné, že ani jedna z nich nepovažovala přítomnost [jméno] [příjmení] v zařízení za důvod k okamžitému zásahu. Navíc z toho, že [jméno] [příjmení] ve vyjádření uvedla, že to, že bude pan [příjmení] v zařízení, jí [anonymizováno] jako službu konající sestře neoznámil, a že jí vrchní sestra sdělila, že se jedná o bývalého zaměstnance, který nemá do zařízení vstupovat bez předešlého souhlasu, se podává, že to vnímaly zřejmě tak, že nebylo vyloučeno, že by za určitých předpokladů v zařízení pobývat mohl.

46. Pro závěr ohledně platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je nerozhodné, zda a kdy zaměstnance doručil zaměstnavateli oznámení o trvání na dalším zaměstnání, námitkami žalované ohledně včasnosti takového oznámení (navíc vzneseným až po koncentraci řízení) se proto soud blíže nezabýval.

47. Vzhledem k závěru shora, že jednání, pro které byl s žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr, nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a především vzhledem k závěru, že po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala po výpovědní dobu, shledal soud předmětné okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované neplatným, a žalobě proto jako důvodné vyhověl.

48. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči ve věci neúspěšné žalované. Náhrada nákladů řízení je tvořena náhradou za zaplacenou část soudního poplatku ve výši 500 Kč, odměnou za 7 úkonů právní služby dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis vyjádření z 6. 10. 2021 a z 20. 12. 2021, účast při jednání soudu 4. 11. 2021 a 8. 3. 2022), náhradou hotových výdajů za 7 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a v souvislosti s účastí zástupce žalobkyně při soudních jednáních náhradou za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu a cestovným ve výši 4 825,70 Kč (2 jízdy [značka automobilu], [registrační značka], z [obec] do [obec] a zpět, 1 zpáteční jízda 302 km, kombinovaná spotřeba 10,3l benzinu natural [číslo] km; jízda 4. 11. 2021 – 2 218,70 Kč, jízda 8. 3. 2022 – 2 607 Kč). Náhrada nákladů řízení, vyjma náhrady za zaplacený soudní poplatek byla navýšena o DPH, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Celkem tedy byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 31 991 Kč. Pokud jde o cestovné, nebylo vycházeno z počtu najetých kilometrů uváděných zástupcem žalobce (366 km jedna zpáteční jízda), ale z 302 km, jež činí vzdálenost sídla zástupce žalobkyně a soudu po nejkratší a zároveň nejrychlejší a pro jízdy z [obec] do [obec] běžně užívaná trasy přes [obec]. Uplatněné jízdné převyšující jízdné po této nejkratší trase nepředstavuje náklady účelně vynaložené, k jejichž náhradě by mohla být žalované ukládána povinnost.

49. Žalobkyně byla v řízení částečně osvobozena od soudního poplatku ve výši 75%. Za situace, kdy žalobě bylo vyhověno a žalovaná nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ani není od poplatku rovněž osvobozena, uložil jí soud dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích povinnost k zaplacení části soudního poplatku z žaloby ve výši 1 500 Kč.