2 C 259/2025 - 16

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 19 602 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 010 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 9. 4. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, se v části, jíž se žalobkyně domáhala toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 592 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 545,43 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 792,34 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 255,65 Kč od 21. 2. 2025 do 8. 4. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 245,65 Kč od 9. 4. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 6 010 Kč od 9. 4. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 7 934,75 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba]. s žalovaným uzavřel dne 21. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 10 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč a úrokem ve výši 507 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a dále poplatkem 1 800 Kč za splátky v hotovosti v místě bydliště, tj. celkem částku 18 592 Kč do 21. 4. 2024 ve splátkách po 1 328 Kč. Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru, úroky z úvěru a smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně ani žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřili a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 2. 2023, má soudu za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč a úrokem ve výši 507 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a dále poplatkem za splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 800 Kč, tj. celkem částku 18 592 Kč do 21. 4. 2024 ve splátkách po 1 328 Kč. Ve smlouvě žalovaný výslovně potvrdil, že částku sjednaného úvěru od právního předchůdce žalobkyně převzal. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně které bude dlužník v prodlení s tím, že za prodlení s každou splátkou lze dlužníkovi uložit smluvní pokutu ve výši 500 Kč, tj. v dané věci 7 000 Kč (14 x 500). Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta za zaslání oznámení o prodlení dlužníka ve výši 500 Kč, a navíc zpoplatnění tohoto oznámení celkovou částkou 1 500 Kč včetně uvedené smluvní pokuty. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 3 990 Kč. Celkový dluh žalovaného se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 7 934,75 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 320,90 Kč, z dlužného poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 844 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 088,06 Kč, z poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti dlužníka ve výši 1 414,29 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, z úroku vyčísleného od 22. 4. 2022 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 792,34 Kč, se zákonným úrokem z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 545,43 Kč s tím, že dále žalobkyně požadovala zaplacení úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z částky 7 934,75 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 255,65 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 2. 4. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení pohledávky žalovanému a z výzvy ze dne 17. 7. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení vyúčtované částky 22 696,21 Kč do 1. 8. 2025. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 17. 7. 2025, avšak marně.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru č. [hodnota] žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 10 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 14 měsíců částku 18 952 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 272,44 % Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. Dle smlouvy o úvěru č. [hodnota] byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 507 Kč formálně jedině označené jako úrok, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků (za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč, za splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 800 Kč), které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalovaného se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky splatné dlužníkem“ ve výši 18 592 Kč v pravidelných splátkách po 1 328 Kč; právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 272,44 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen „za poskytnutí úvěru“ ve výši 4 900 Kč, který činí 49 % z výše jistiny, a navíc další poplatek „za vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč“, což představuje 13,9 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Na základě výše uvedeného je nutné konstatovat, že veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Žalovaný tedy měl za dobu čtrnácti měsíců zaplati vedle jistiny ve výši 10 000 Kč a smluvního úroku ve výši 8 % ročně, i částku skrytého úroku ve výši 8 592 Kč. Výše tohoto úroku přepočítáno na procenta za jeden rok pak činí 73,2 % [8 592 / 14 = 613,7 – tedy výše měsíčního úroku činí 6,1 % (613,7 z 10 000). Výše ročního úroku je pak 6, 1 x 12 = 73,2 % ]. Celkový výše ročního úroku tudíž činila 81,2 % (8 + 73,64). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,54 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě přesahuje osminásobek obvyklé hodnoty. K výše uvedeným „poplatkům“ pak v případě neplnění povinností přistupovala smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která mohla činit až dalších 7 500 Kč, a navíc k tomu ještě další samostatné poplatky za prodlení dlužníka spojené s upomínkami (oznámeními) po 1 500 Kč zahrnující další smluvní pokuty za upomínky, které pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jež jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše skrytých úroků z úvěru v jednotlivých poplatcích smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i poplatky za upomínky a další smluvní pokuty pro případ zaslání oznámení o prodlení spotřebiteli. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému celkem částku 10 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 3 990 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 6 010 Kč. Proto byla žalobkyně výše uvedená částka přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 2. 4. 2025 o zaplacení od data doručení oznámení o postoupení pohledávky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 7. 4. 2025. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Protože žalovaný včas dne 8. 4. 2025 svůj dluh nezaplatil, je ode dne 9. 4. 2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 8. 4. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Zároveň soud nově určil výši úroků z prodlení, neboť jejich zákonná výše je dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za období od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 (kam spadá počátek prodlení žalovaného s úhradou bezdůvodného obohacení) nižší, než výše požadovaná žalobkyní. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení