2 Cmo 157/2024 - 81

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Malé a soudců JUDr. Radima Novotného a JUDr. Ivany Wolfové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupení advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti směnek, určení nenaplnění kauzy směnek, a na vydání směnek, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2024, č. j. 31 Cm 224/2023-39 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 139,45 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 139,45 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti směnek definovaných v jeho výroku I., II., zamítl žalobu na vydání směnek definovaných v bodě III., IV. napadeného rozsudku, zamítl žalobu na určení nenaplnění kauzy směnek definovaných v bodě V., VI. napadeného rozsudku, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1. na nákladech řízení částku 11 086 Kč (výrok VII.) a žalovanému 2. na nákladech řízení tutéž částku ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám tohoto kterého právního zástupce (výrok VIII.).

2. Z odůvodnění se podává, že žaloba byla mimo jiné podána v reakci na výrok III. předběžného opatření vydaného soudem prvního stupně dne 21. 8. 2023 pod sp. zn. 37 Nc 1403/2023, kterým jí byla uložena povinnost podat ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení o předběžném opatření žalobu na prohlášení směnek za neplatné ve spojení se žalobou na vydání směnek. V žalobě uvedla, že žalovaní přislíbili žalobkyni zajistit, že dědické řízení po [jméno FO], v němž bude vypořádána pozůstalost v hodnotě nejméně 900 000 000 Kč, dopadne v její prospěch, která bude na základě závěti ze dne 16. 2. 2021 jedinou testamentární dědičkou, tedy, že s výjimkou zákonného podílu neopominutelných dědiců zdědí veškerý majetek z pozůstalosti a dále zajistí ziskovost společnosti [Anonymizováno] dosaženou její vlastní podnikatelskou činností, tím, že pro společnost zajistí nové zakázky pro nově postavený lis Schuler. Za tuto činnosti požadovali žalovaní tzv. odměnu za úspěch ve výši 28 000 000 Kč pro každého z nich nad rámec standartní smluvní časové odměny za samotné poskytování právních služeb a služeb krizového managementu. K zajištění úhrady provize si každý ze žalovaných nechal od žalobkyně vystavit dne 13. 4. 2021 blankosměnku na směnečnou sumu ve výši 28 000 000 Kč, ve kterých nebyl vyplněn údaj splatnosti. K žádosti žalovaných byly avalovány [jméno FO]. Potřeba poradenství v oblasti krizového managementu vyplynula v důsledku úmrtí [jméno FO] (manžela žalobkyně) dne 9. 3. 2021. Kauzy směnek nebyly naplněny, neboť spolupráce byla z vůle žalovaných předčasně ukončena. K ukončení právního zastoupení žalovaným 1. došlo jeho oznámením o ukončení plné moci dne 8. 9. 2021. K neposkytování služeb v oblasti krizového managmentu došlo nedlouho po ukončení právního zastoupení žalovaným 1. v důsledku prověřování policejním orgánem. Nadto se žalovaným nepodařilo zajistit žádnou zakázku pro lis Schuler. Vzhledem k tomu, že zanikla kauza směnek, žalobkyně, stejně jako [jméno FO], očekávaly, že dojde k jejich zničení. Žalobkyně namítá neplatnost směnek z důvodu uvedení v omyl. Ten spočíval v tom, že byla ujišťována, že žalovaní jsou oprávněni k poskytování právních služeb. Komunikace mezi účastníky z období června 2023 svědčí o tom, že úmyslem žalovaných je převést směnky na třetí osobu, která by následně uplatnila nárok ze směnek. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti směnek a určení nenaplnění kauzy směnek, je odůvodněn tím, že v případě převedení směnek na třetí osobu by byla možnost obrany žalobkyně oslabena, resp. znemožněna ve smyslu § 17 ZSŠ. Nevydání směnek by mohlo vést k ohrožení života žalobkyně, neboť ta by se ocitla ve finanční tísni. Vzhledem k nenaplnění kauzy směnek má žalobkyně nárok na jejich vydání. V případě jejich nevydání hrozí jejich převod na třetí osobu, což může vést k poškození žalobkyně jako povinné ze směnek.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace na jejich straně. Sporné směnky indosovali na nového majitele ještě před zahájením tohoto řízení a před vydáním předběžného opatření. Jakékoliv určení nemůže z tohoto důvodu přinést žalobkyni jakoukoliv právní ochranu. Ze stejného důvodu se proti nim nelze domáhat vydání směnek. Není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně své nároky prokazuje čestnými prohlášeními osob, které mají zájem na výsledku řízení právní zájem. Nelze tak dospět k závěru o unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně.

4. Soud ve věci jednal bez přítomnosti žalobkyně, která se k jednání bez omluvy nedostavila, doručení bylo vykázáno.

5. Konstatoval, že žaloba byla k soudu podána v důsledku usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 8. 2023, č. j. 37 Nc 1403/2023-89, kterým bylo vydáno předběžné opatření, jímž bylo odpůrcům 1. a 2. (žalovaným 1. a 2. v tomto řízení) zakázáno převést indosamentem směnky popsané v žalobě a žalobkyni uložena povinnost podat ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení podat žalobu na prohlášení směnek za neplatné ve spojení se žalobou na vydání směnek. Z úřední činnosti je soudu známo, že k odvolání žalovaných bylo nařízené předběžné opatření usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 12 Cmo 172/2023-104 změněno tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá a žalobkyni se neukládá povinnost podat ve stanového lhůtě žalobu na prohlášení směnek za neplatné ve spojení se žalobou na vydání směnek. Odvolací soud konstatoval, že nebyla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Námitka neplatnosti směnek je námitkou absolutní, která je přípustná vůči každému majiteli směnky, tj. i proti případnému nabyvateli směnek. Z návrhu nevyplynulo, kdy nastala splatnost směnek, a tedy ani to, kdy případně uplynula lhůtě k jejich protestaci podle čl. I § 44 odst. 3 zák. č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ. Z listin z 13. 4. 2024 vystavených na řad odpůrců není ani zřejmé, zda se jedná o blankosměnky ve smyslu čl. I § 10 ve spojení s § 77 odst. 2 ZSŠ, či zda se jedná o směnky na viděnou. V případě, že by se mělo jednat o blankosměnky neobsahoval návrh tvrzení o vyplňovacím právu směnečném. Nelze tak bez dalšího uzavřít, že důsledkem indosace obou směnek, pokud by k ní došlo až podání návrhu na vydání předběžného opatření, by nutně musela být omezena přípustnost kauzálních námitek navrhovatelky vůči novému majiteli směnek, neboť v případech uvedených v čl. I § 20 ZSŠ se zákaz přenosu kauzálních námitek na nového majitele neuplatní. O naléhavosti potřeby zatímní úpravy poměrů nevypovídá ani skutečnost, že návrh byl podán s odstupem dvou let poté, kdy zanikly, resp. se nenaplnily, dle navrhovatelky, kauzy směnek.

6. Žaloba obsahuje v zásadě totožná tvrzení jako návrh na vydání předběžného opatření, když žalobní argumentace ve věci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je totožná se zdůvodněním potřeby zatímní úpravy poměrů ve věci návrhu na vydání předběžného opatření. Žalobkyně tím, že se k jednání nedostavila, se zbavila možnosti být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit svá tvrzení k otázce toho, zda se jedná o blankosměnky či směnky, nevylíčila dohody o vyplňovacím právu směnečném. Neunesla tak břemeno tvrzení a soud neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ten je přitom třeba zkoumat ke dni vydání rozhodnutí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2494/2010). Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Ostatně žalobkyně žalovala zároveň na určení i na plnění. Žaloba na plnění (tj. na vydání směnek) by mohla být zárukou odvrácení budoucích sporů mezi účastníky, pokud by žalobkyně unesla břemeno tvrzení. Nedostatek naléhavého právní zájmu na požadovaném určení je samotným důvodem pro zamítnutí žaloby, aniž by bylo třeba se zabývat věcnými aspekty žaloby (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011), případně námitkou nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaných.

7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně představovaná náklady za jejich právní zastoupení, jak vyčíslena v bodě 9., 10. odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Žalobkyně ve včasném odvolání navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázala nato, že v době podání žaloby rozvázala spolupráci se svým tehdejším právním zástupcem, v důsledku čehož došlo k nedorozumění, které bylo důvodem jejího nedostavení se k jednání soudu prvního stupně. Žalobkyně nebyla v předvolání poučena o následcích nedostavení se k jednání. Soudem bylo při tomto jednání rozhodnuto, aniž jí byla dána možnost doplnit požadované skutečnosti a označit příslušné důkazy. Poukázala na skutečnost, že judikatura vyšších soudů stojí na závěru, že je třeba zohlednit, zda měl účastník právní zastoupení, příp. je schopen sám hájit své zájmy. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1241/2011 z 24. 1. 2013 pak platí, že žalobu nelze zamítnout pro neunesení důkazního břemene, aniž by byl účastník o své důkazní povinnost poučen. Bylo na soudu prvního stupně, aby žalobkyni poučil formou výzvy k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání svých tvrzení. Ostatně poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. může soud uložit i písemně. Poučení žalobkyně nebylo zaznamenáno do protokolu doslovně, čímž došlo k neúplnému poučení při jednání a nemohlo tudíž dojít k řádné koncentraci řízení. Absencí poučení podle § 118a o. s. ř. soud prvního stupně zatížil řízení vadou. Měl by tak být uplatněn postup úplné apelace, který umožňuje judikatura, kdy bude poskytnuto poučení odvolacím soudem a bude tak zhojena vada řízení popsaná výše. Žalobkyně v návaznosti na poskytnutí poučení pak doplní svá tvrzení a označí důkazy k prokázání svých tvrzení. Nestačí pouhý odkaz na závěry vyslovené odvolacím soudem ve věci odvolání předběžného opatření. Takové odůvodnění je nedostatečné. Při jednání doplnila, že v případě, kdy měl soud její tvrzení za nedostatečná, bylo na místě žalobu odmítnout podle § 43 o. s. ř. V této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3145/2011, 26 Cdo 3648/2020.

9. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. V době doručení předvolání k jednání soudu prvního stupně byla žalobkyně zastoupena tehdejším právním zástupcem, kterému bylo doručeno předvolání k jednání. Ten jistě žalobkyni o termínu jednání řádně informoval a jistě byla informována o procesních souvislostech prvního jednání ve věci samé. I když k ukončení právního zastoupení žalobkyně došlo v mezidobí od doručení předvolání k jednání a jeho konáním, pak jistě v souladu se zákonem o advokacii byla uvědomena o veškerých procesních konsekvencích souvisejících s jednáním, tak aby neutrpěla na svých právech nebo oprávněných zájmech. Argumentace žalobkyně o poučovací povinnosti soudu je tak zcela lichá. Žalobkyně ostatně předvolání k jednání obdržela dne 2. 3. 2024, tj. ještě v době jejího zastoupení původním právním zástupcem. Věděla tak o termínu jednání a musela si být vědoma možných důsledků v případě její neomluvené neúčasti na jednání. Ostatně ani v odvolání svoji neúčast neomlouvá. Nejsou tak dány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly případné udělení poučení nepřítomnému účastníku řízení. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06. Judikatura obecně stojí na závěru, že účastník, jenž se neodstaví k jednání, se zbavuje práva na poučení podle § 118a o. s. ř., přičemž poučovací povinnost je přímo spjatá se samotným jednáním. Postup žalobkyně svědčí o jejím nezájmu v projednávané věci. Soud správně konstatoval, že neunesla břemeno tvrzení a je dán nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., přičemž předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě tohoto přijatých.

11. Žalobkyně se svým návrhem domáhala určení neplatnosti směnek v žalobě popsaných, určení nenaplnění jejich kauzy a vydání směnek.

12. V případě žaloby na určení neplatnosti směnek a určení nenaplnění jejich kauzy se jedná o určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř. V takovém případě je předpokladem její úspěšnosti, aby byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a věcná legitimace účastníků řízení.

13. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je nutné rozlišovat mezi věcnou legitimací účastníků řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3469/2009).

15. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále tam, kde určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

16. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo účinněji hájit (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3469/2009 z 31. 5. 2011, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019 z 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 223/2018 z 24. 4. 2018).

17. Lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je dán již tím, že žalobkyně kromě požadovaného určení se domáhá i uložení povinnosti žalovaným směnky vydat, tj. žaluje na plnění.

18. Neobstojí ani názor žalobkyně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že v případě převodu směnek na třetí osobu a jejich uplatnění touto třetí osobou by byla oslabena, resp. znemožněna její obrana ve smyslu čl. I § 17 ZSŠ. Lze totiž uzavřít, že námitka neplatnosti směnky je námitkou absolutní, přípustnou vůči každému majiteli směnky. I v případě žaloby o zaplacení směnek podané proti žalobkyni novým majitelem směnek by jí náležela obrana založená na námitce neplatnosti směnek. Ve vztahu k případným námitkám žalobkyně proti žalovaným plynoucím z vlastního vztahu žalobkyně k žalovaným je třeba uvést, že ze žaloby není zřejmé, kdy nastala splatnost směnek, příp. zda vůbec nastala, a tedy ani to, kdy případně uplynula lhůta k protestaci směnek podle čl. I § 44 odst. 3 ZSŠ. Není ani zřejmé, zda listiny vystavené žalobkyní 13. 4. 2021 na řad žalovaných na částku 28 000 000 Kč bez uvedení data splatnosti byly blankosměnkami ve smyslu čl. I § 10 ve spojení s § 77 odst. 2 ZSŠ, nebo se jednalo o směnky splatné na viděnou ve smyslu čl. I § 76 odst. 2 ZSŠ. V případě, že by se jednalo o blankosměnky, pak žaloba absentuje tvrzení k otázce vyplňovacího směnečného práva. Nelze proto uzavřít, zda by důsledkem indosace obou směnek (nebo blankosměnek), pokud by k němu došlo po podání návrhu na vydání předběžného opatření, muselo být omezení přípustnosti kauzálních námitek žalobkyně vůči novým majitelům směnek, neboť v případech uvedených v čl. I § 20 ZSŠ se zákaz přenosu kauzálních námitek na nového nabyvatele směnky neuplatní.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a nebylo proto třeba se zabývat otázkou nedostatku pasivní legitimace na požadovaném určení, která jak namítli žalovaní je dána tím, že došlo k indosaci směnek na třetí osobu. Zároveň nebylo třeba se ani zabývat věcnými aspekty žaloby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011 z 19. 5. 2011).

20. Neobstojí výhrady žalobkyně k procesnímu postupu soudu prvního stupně spočívajícím v nedostatku poučovací povinnosti její osobě podle § 118a o. s. ř.

21. Soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl při jednání dne 6. 5. 2024 v nepřítomnosti žalobkyně, když tato se k jednání neodstavila bez omluvy, a nepožádala o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). O termínu jednání se přitom dozvěděla dne 2. 3. 2024, kdy jí bylo do datové schránky doručeno předvolání k jednání (vz. 17 o. s. ř.), v němž jí byla uložena povinnost se k jednání dostavit pod sankcí uložení pokuty v případě nedostavení se k jednání.

22. V případě, že se žalobkyně k jednání nedostavila, zbavila se možnosti být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění svých tvrzení a označení důkazů na podporu svých tvrzení.

23. Jak vyplývá z komentářové literatury k ust. § 118a o. s. ř. je třeba, aby účastník vedle realizace práv plnil své procesní povinnosti, například se dostavil k jednání, je-li předvolán. Pokud se žalobkyně k jednání bez řádné omluvy nedostavila, nemůže čerpat výhodu v podobě procesního poučení podle § 118a o. s. ř. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10 vyplývá, že "ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu soud poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání“ (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že „zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ustanovení § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědomen, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení téhož soudu sp. zn. II. ÚS 100/02).

24. V obecné rovině platí, že nelze žalobu zamítnout z důvodu neunesení břemene tvrzení, příp. břemene důkazního, pokud nebyl účastník poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti své tvrzení doplnit, navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení o následcích nesplnění takového poučení. Nicméně žalobkyně se takové možnosti vzdala tím, že se k jednání nedostavila bez omluvy a soud jednal v její nepřítomnosti. S ohledem na výše uvedené není přiléhavý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1241/2011 z 24. 1.2013.

25. S ohledem na výše uvedené neobstojí ani názor žalobkyně, že měl soud jednání odročit a poučit žalobkyni podle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. písemně. Žalobkyně se svojí neúčastí zbavila možnosti být soudem poučena o povinnosti doplnit svá tvrzení a označení důkazů k prokázání svých tvrzení.

26. Nelze proto dospět k závěru, že by řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou, která by měla za následek postup odvolacího soudu ve smyslu § 205a o. s. ř. ohledně poskytnutí poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. tímto soudem.

27. Není přiléhavá ani argumentace žalobkyně prezentované při jednání odvolacího soudu ohledně možného odmítnutí žaloby pro nedostatek tvrzení. Nelze totiž dospět k závěru, že by žaloba ve věci samé byla nesrozumitelná, či neurčitá. Tvrzení, jež absentovala v podané žalobě, výše popsaná, nemohla sama o sobě založit důvod pro odmítnutí žaloby. Není z tohoto důvodu přiléhavý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3145/2011, 26 Cdo 3648/2020.

28. Z výše uvedeného vyplývá, že obstojí závěr soudu prvního stupně, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaných určeních a že ve vztahu k žalobě na vydání směnek jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení.

29. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně pro jeho věcnou správnost potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, kdy v řízení před soudem prvního stupně úspěšným žalovaným náleží náhrada nákladů řízení představovaná náklady za jejich právní zastoupení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jak vyčíslena v bodě 9 odůvodnění napadeného rozsudku.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli v odvolacím řízení úspěšní. Předmětem řízení byly tři nároky – žaloba na určení neplatnosti směnek (tarifní hodnota 35 000 Kč podle § 6 odst. 1, 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024, resp. 65 000 Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 1. 2025), žaloba na určení nenaplnění kauzy (u níž jsou tarifní hodnoty stejné) a žaloba na vydání směnek (tarifní hodnota 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024, resp. 30 000 Kč ve znění po 1. 1. 2025). Ve věci byly činěny dva úkony – vyjádření z 3. 9. 2024 (u něhož byl úkon počítán podle úpravy AT účinného do 31. 12. 2024) a účast na jednání u odvolacího soudu dne 19. 3. 2025 (u něhož byl úkon počítán podle úpravy účinné po 1. 1. 2025). Součet tarifních hodnot (§ 12 odst. 3 AT) činí 80 000 Kč, resp. 160 000 Kč, sníženo o 20 % (§ 12 odst. 4 AT), tzn. jeden úkon právní služby za vyjádření k odvolání 3 440 Kč, + jeden úkon právní služby za účast u jednání odvolacího soudu 6 000 Kč. Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas v rozsahu u každého ze žalovaných, celkem 6 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) AT ve znění účinném po 1. 1. 2025), tj. celkem 900 Kč, z tohoto činí 450 Kč, a polovina cestovného z celkové částky 2 091 Kč u každého ze žalovaných, tj. 1 045,50 Kč (254 km/5,80 Kč/ 1 km/spotřeba 7 l/100 km/34,70 Kč/1 l), tj. celkem 14 139,45 Kč pro každého ze žalovaných, z toho 21 % DPH 2 453,95 Kč. DPH bylo právnímu zástupci žalovaných přiznáno podle § 137 odst. 3 o. s. ř., přičemž náklady řízení jsou splatné ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce každého ze žalovaných podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

31. Náklady řízení byly přiznány každému ze žalovaných zvlášť ve výši dle předchozího odstavce.

Poučení