2 Cmo 176/2020 - 232

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Wolfové a soudců JUDr. Radima Novotného a JUDr. Jitky Malé, ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], bytem [Adresa žalobkyně], zastoupena advokátem [Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno], proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Anonymizováno], bytem [Adresa žalované], zastoupená advokátem [Jméno advokáta], se sídlem [Adresa advokáta], o zaplacení 2 300 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 55 Cm 42/2019-164 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., nakolik jím byl zrušen směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2019, č. j. 55 Cm 42/2019-23 ve výši směnečného peníze 1 800 000 Kč, 6% úroku z částky 1 800 000 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, směnečné odměny 6 000,34 Kč a ve výroku II. mění tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu ponechává v platnosti.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 356 788,80, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soud prvého stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze č. j. 55 Cm 42/2019-23 ze dne 9. 5. 2019 ve výši směnečného peníze 500 000 Kč s 6% úrokem z částky 500 000 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení a v části směnečné odměny ve výši 1 666,66 Kč, ve zbývajících částech směnečný platební rozkaz zrušil. Současně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení ve výši 78 676,10 Kč (výrok I. a II. rozsudku).

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 2 300 000 Kč s 6% úrokem, směnečnou odměnou a náhrady nákladů řízení s doložením originálu směnky, na jejímž základě soud vydal směnečný platební rozkaz. Ve včas podaných námitkách žalovaná tvrdila, že kauza předmětné směnky neexistuje a nikdy neexistovala. Směnka je součástí dlouhodobého podvodného lichvářského jednání žalobkyně. Odkázáno bylo na možnou trestněprávní odpovědnost žalobkyně s uvedením trestního řízení vedeným Policií České republiky, Obvodní ředitelství Policie [adresa], č. j. KRPS-460974/TČ-2018-001276. V této souvislosti žalovaná uvedla, že žalobkyně v minulosti poskytovala žalované jakési poradenství v podobě výkladu karet a žalovaná v ní postupně získala bezmeznou důvěru. Radám žalobkyně podřídila celý život a udělala vše, co jí žalobkyně řekla. V roce 2005 se žalobkyně dostala do tíživé finanční situace a od žalobkyně si zapůjčila 85 000 Kč s tím, že žalobkyně tvrdila, že tyto částky si půjčuje od třetích osob, právě za účelem půjčky žalované. Dne 30. 10. 2006 pak žalobkyně zapůjčila žalované a jejímu tehdejšímu manželovi 500 000 Kč. Na zápůjčku podepsala dlužní úpis ze dne 1. 1. 2006. V průběhu dalších let byla žalovaná žalobkyní ubezpečována, že dluhy splatí, vše s odvoláním na výklad karet. V dubnu 2012 počala žalobkyně naléhat na žalovanou, aby podepsala směnku na 2 300 000 Kč, kterou by její dluhy vůči žalobkyni byly zajištěny. Žalovaná váhala, nicméně žalobkyně využila bezvýhradné důvěry žalované a její tísně a žalovaná dne 12. 4. 2012 podepsala pod nátlakem první směnku na 2 300 000 Kč s datem splatnosti 31. 12. 2012. Žalobkyně žalovanou přesvědčila, že tato částka představuje současnou výši dluhu žalované vůči třetím subjektům, od kterých si žalobkyně pro žalovanou měla peníze údajně půjčovat. Žalovaná tvrdila, že pod zástěrkou naprosté důvěry podepsala předmětnou směnku, kterou měla být zajištěna zápůjčka ve výši 2 300 000 Kč, ze které však žalovaná neviděla nikdy ani korunu. Z uvedeného žalovaná dovozovala neexistenci kauzy směnky. Protože žalovaná nebyla schopna částku uvedenou na směnce splatit, nabídla jí žalobkyně, aby stejnou směnku podepsala každý rok, vždy se splatností ke konci roku. Takto žalovaná podepsala v letech 2012-2017 každý rok žalobkyni směnku na 2 300 000 Kč, aniž by došlo ke zničení předchozí směnky. K tomu žalovaná jako důkaz označila směnku z 12. 4. 2012 a celou popsanou situaci zhodnotila tak, že žalobkyně využívala svého zásadního a nepochybného vlivu na žalovanou, využila její finanční tísně a opakovaně v uvedených letech ji nechala podepisovat směnky na částku 2 300 000 Kč, opakovaně odkázala i na podnět k prověření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu ze dne 12. 11. 2018 a kopii této písemnosti spolu s námitkami předložila. Dále žalovaná uvedla, že ačkoli byl trestní podnět usnesením policejního orgánu ze dne 6. 2. 2019 odložen, bylo toto usnesení Obvodním státním zastupitelstvem pro [Anonymizováno] ze dne 7. 3. 2019, č. j. 2ZN 2036/2019-15 zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a objasnil jakou částku skutečně žalobkyně žalované půjčila, resp. jako částku žalovaná uhradila či je povinna uhradit údajným koncovým věřitelům, kteří měli finanční prostředky pro žalovanou zapůjčit a jaké informace žalobkyně podávala žalované ohledně stavu jejích dluhů, zda ji pravdivě informovala a konečně za jakých okolností docházelo k opakovaným podpisům směnek na částku 2 300 000 Kč. Na základě uvedeného navrhla žalovaná přerušení řízení.

3. K námitkám žalované se podáním ze dne 17. 6. 2019 vyjádřila žalobkyně. Poukázala na to, že žalovaná spornou směnku nezpochybnila jako listinu ani svůj podpis na ní. Způsob kauzální obrany žalované označila za svérázný a vnitřně rozporný, který nárok žalobkyně nikterak nezpochybňuje. Připomněla rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 55 Cm 115/2018-77 ze dne 14. 1. 2019, kterým bylo žalované uloženo plnit z uplatněné směnky a obrannou argumentaci tam použitou. Žalobkyně má za to, že z nastíněného lze dovozovat vzorec chování žalované spočívající v půjčení peněz, zajištění zápůjčky směnkou a následné zpochybnění nároku. Připomněla povinnost žalované ke svým tvrzením navrhnout důkazní prostředky, o které bude možné námitky opřít, když zatím je možné pouze se domnívat, že žalovaná zneužívá procesně právní prostředky k tomu, aby oddálila důsledky spojené s uplatněním směnky. Ohledně důkazního břemene žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s citací z odůvodnění těchto rozsudků. Žalobkyně dále uvedla, že si lze jen těžko představit, že by nějaká plně svéprávná osoba by po dobu 6 let byla v takové tísni, závislosti a oddanosti a pod takovým soustavným nátlakem, že by bez důvodu každoročně vystavila směnku přesahující 2 000 000 Kč. Kladla si otázku, proč by žalobkyně uplatňovala za takové situace starší směnku, nikoli novější a připomněla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 87/2004, podle kterého lze zajistit závazek více zajišťovacími instituty, tedy i více směnkami znějícími na stejnou částku. K trestnímu oznámení žalobkyně jen krátce uvedla, že se nezakládá na pravdě a jedná se o zoufalý pokus vyhnout se povinnosti plnit. Připomněla s odkazem na emailovou komunikaci snahu žalované zahájit mimosoudní jednání za účelem nalezení smírného řešení. Uvedené považuje žalobkyně v přímém rozporu s tvrzením žalované, že zajišťovaná kauza neexistuje. Důvod pro přerušení řízení neexistuje, když nebylo zahájeno trestní stíhání.

4. Po provedeném důkazním řízení soud prvního stupně (směnka, listina opatřená datem 1. 11. 2006, podnět žalované ze dne 12. 11. 2018 Okresnímu státnímu zastupitelství [adresa], kopie usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [adresa], sp. zn. 2 ZN 2036/2019-15 ze dne 7. 3. 2019, usnesení PČR, Obvodní ředitelství policie [adresa] ze dne 30. 10. 2019, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [adresa], ze dne 27. 1. 2019, účastnická výpověď žalované) zjistil následující skutkový stav a učinil tyto závěry.

5. Především uzavřel, že předmětná směnka z formálního hlediska odpovídá náležitostem směnky vlastní v souladu s čl. I. § 75 ZSŠ. Žalobkyně se po žalované tedy domáhá nároku ve výši 2 300 000 Kč z této směnky spolu s postihem sporných nároků vůči žalované jako směnečnému dlužníku (výstavci směnky vlastní)podle čl. I. § 48 odst. 1 bod 1, 2 a 4 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 77 odst. 1 ZSŠ. Směnka byla splatná 31. 12. 2017 a nebyla zaplacena ani po zaslání výzvy podle § 142a o. s. ř. Při posouzení věci vyšel soud dále z nesporných tvrzení účastníků řízení o tom, že v rozmezí roku 2005 až dubna 2012 žalobkyně poskytla žalované blíže neurčený počet půjček různé výše, které si sama zapůjčovala u třetích osob (paní Bastlové a paní Krečmarové). Nesporný je podpis směnky na 2 300 000 Kč v dubnu 2012 žalovanou ve prospěch žalobkyně, jako směnky zajišťovací. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně i na listinu ze dne 1. 11. 2006, ve které žalovaná a její tehdejší manžel potvrdili přijetí půjčky ve výši 500 000 Kč s tím, že splatnost byla stanovena na prosinec 2008 s navýšením na 750 000 Kč. Nesporné mezi účastníky bylo, že předmětná směnka představuje opakovanou obnovu směnky poprvé vystavené dne 12. 4. 2012 mezi stejnými účastníky, znějící na stejnou směnečnou sumu a datem splatnosti 31. 12. 2012 a že vyvstala z půjčky ve výši 500 000 Kč, kterou žalobkyně 30. 10. 2006 zapůjčila žalované a jejímu manželovi s vrácením do prosince 2018 s navýšením na 750 000 Kč.

6. V další části odůvodnění rozsudku shrnul soud prvního stupně podstatu námitek žalované. Ta tvrdila, že zápůjčka ve výši 2 300 000 Kč nikdy neexistovala a že žalobkyně využila svého nesporného vlivu na žalovanou v rozhodném období, založeného na dlouholetém přátelství až kamarádského charakteru a výkladu karet, který žalobkyně na žalovanou měla v době půjčení zápůjčky ve výši 500 000 Kč, tak v následujících letech, až do doby podpisu první směnky na 2 300 000 Kč s datem vystavení 12. 4. 2012. Suma žalovanou překvapila, ale ze strany žalobkyně byla odůvodněna tím, že se jedná o souhrnnou sumu dluhu žalované vůči subjektům, od kterých žalobkyně peněžní prostředky pro žalovanou zajistila.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětná směnka měla funkci zajišťovací, což shodně uvedli oba účastníci řízení a jako první v pořadí byla vystavena dne 12. 4. 2012 na již zmíněných 2 300 000 Kč. Je tedy vyloučeno, aby do této úplné zajišťovací směnky mohly být zahrnuty jakékoliv zápůjčky poskytnuté žalobkyní žalované po tomto datu. Tím měl soud prvního stupně za vyvrácené tvrzení žalobkyně, že do sporné směnky byly zahrnuty blíže neurčené zápůjčky za období od 13. 4. 2012 do konce roku 2016. Za prokázaný důvod - kauzu směnky měl soud zápůjčku ve výši 500 000 Kč. Žalobkyně jinou zápůjčku či půjčku ke dni 12. 4. 2012 netvrdila, ani nespecifikovala. Tvrzení žalobkyně o poskytnutém souhrnu půjček hodnotil jako nezpůsobilé tvrzení. Z uvedeného důvodu nepřijal soud tvrzení žalobkyně, že si peněžní prostředky obstarávala od označených třetích osob a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by do dne 12. 4. 2012 poskytla žalované jinou půjčku či zápůjčku než tu, která je ve výši 500 000 Kč mezi účastníky nesporná. Pokud jde o navýšení o 250 000 Kč soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že datum splatnosti pro půjčku ve výši 500 000 Kč nebylo sjednáno fixně, nýbrž obdobím od 2. 11. 2006 do prosince 2008, a to bez ohledu na datum skutečné úhrady půjčky. Nejedná se tak o sjednání úrokové sazby a propočtem navýšení 250 000 Kč na maximální dobu zapůjčení 500 000 Kč se jedná o faktický závazek s 25 % úrokem ročně. Takové smluvní ujednání hodnotil soud prvního stupně jako lichvářské, nevyvážené a přesahující meze slušnosti a spravedlnosti. Odkázáno bylo na § 3 odst. 1 občanského zákoníku a byl vysloven soudem závěr o tom, že smlouva o půjčce ve výši 500 000 Kč naplňuje znaky lichevní smlouvy, stejně jako závěr o tom, že úplata za půjčku nade vší pochybnost převyšuje úrokovou sazbu v době úplaty a jedná se tak o neplatné ujednání podle § 39 občanského zákoníku. Závěr soudu prvního stupně s ohledem na uvedené proto vyšel ze zjištění, že nesporná mezi účastníky je půjčka ve výši 500 000 Kč, která žalobkyní byla žalované poskytnuta a tato půjčka je kauzou směnky. Tou již nemůže být sjednaná úplata ve výši 250 000 Kč za poskytnutí půjčky pro rozpor s dobrými mravy. Z uvedeného důvodu ponechal soud prvního stupně v platnosti směnečný platební rozkaz v platnosti toliko ve výši 500 000 Kč s postižnými právy a ve zbytku byl směnečný platební rozkaz zrušen. Odkázáno bylo na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1112/2016 ze dne 27. 3. 2018 a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 111/2012 ze dne 30. 9. 2015. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

8. Proti rozsudku se ve lhůtě stanovené zákonem odvolala žalobkyně (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání vymezila odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Soudu vytkla, že si zřejmě popletl typ řízení. Žalobkyně se nedomáhala nároku ze závazkového vztahu, ale uplatnila nárok směnečný. Přesto soud na počátku jednání zatížil žalobkyni důkazním břemenem a v tomto smyslu ji poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, aby žalobkyně uvedla, kdy a jak a v jaké výši půjčila žalované peněžní prostředky. Přitom podle ustálené judikatury žalovaný prokazuje kauzální námitky, které proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatní. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 415/2018 ze dne 30. 7. 2019. Soudu prvního stupně dále vytkla, že má zvláštní názor na to, kdy se má provádět účastnický výslech a koho lze pro účely rozhodnutí považovat za věrohodného. Cituje komentář k § 131 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru žalobkyně žalovaná mohla prokázat své námitky jinak, než účastnickým výslechem, např. výslechy svědků, od kterých si žalobkyně peníze pro žalovanou opatřovala (pan Špaček, Krejčí, Pulda, Purman, Pečenka). Přesto se soud prvního stupně spokojil toliko s účastnickým výslechem žalované, který nebyl na místě. Byla to žalovaná, která přes předchozí poučení neunesla důkazní břemeno, když nenavrhla na podporu svých tvrzení žádné důkazní prostředky. Za mimořádně nestandartní považuje žalobkyně vyhodnocení výslechu žalované jako účastníka za věrohodné. Žalovaná se proti směnce bránila obecným tvrzením a odkazem na dlouhodobě trvající podvodné a lichvářské jednání žalobkyně. Trestní oznámení podané v tomto duchu skončilo odložením věci. Tvrzení žalované nebyla prokázána ani z její účastnické výpovědi, ze které se podává neurovnaný osobní život i finanční situace, ale rozhodně se z ní nepodává dlouhodobé podvodné a lichvářské jednání žalobkyně. Navíc to byla právě žalovaná, která vystavila celkem 6 směnek a trestní oznámení podala až v době soudního řízení. Závěrem podaného odvolání žalobkyně poukázala ještě na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019 č. j. 55 Cm 115/2018-77, kde žalovaná argumentovala obdobně, přesto ji byla uložena povinnost zaplatit směnečnou pohledávku a pokud soud prvního stupně k tomuto rozhodnutí nepřihlédl, učinil tak zcela nedůvodně. Konečně pak je soudu prvního stupně vytýkáno, že nepřihlédl k právním závěrům orgánů činných v trestním řízení, kde byla výpověď žalované hodnocena jako nekonsistentní a soud dospěl k tomu, že její výpověď je věrohodná. Žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti v plném rozsahu.

9. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 19. 5. 2020. Rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a s obsahem odvolání žalobkyně se neztotožňuje. Dává žalobkyni za pravdu, že předmětem řízení je projednání námitkové obrany žalované a povinnost důkazní a povinnost tvrzení leží na straně žalované. Obě povinnosti žalovaná unesla, když tvrdila, že kauzou směnky zápůjčka ze dne 30. 10. 2006, důkazně doložila dlužní úpis a k uvedené půjčce uvedla, že první směnku vystavila na totožný peníz a v totožném znění již v roce 2012, a pak na žádost žalobkyně každý rok do roku 2018. Tím považuje žalovaná svá tvrzení a důkazy za dostatečné a navíc vyvracející tvrzení žalobkyně o kauze směnky, když je evidentní, že pokud první směnku žalovaná vytavila již v roce 2012 na 2 300 000 Kč a ta byla pravidelně obnovována, nemůže být pravdivé tvrzení žalobkyně, že kauza směnky ve výši 2 300 000 Kč vznikala v letech 2005-2016. V tomto momentě přešlo břemeno tvrzení a důkazní na žalobkyni, když i ve směnečném řízení platí, že je-li tvrzení vyvráceno, je na druhém účastníku, aby obhájil svou pravdu. Z tohoto pohledu bylo poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř. na místě. S odkazem na uvedené se žalovaná proto ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně pod bodem 41 odůvodnění, že do sporné směnky jsou zahrnuty blíže neurčené zápůjčky od 13. 4. 2012- do konce roku 2016. Proto byla žalobkyně vyzvána ke specifikaci, na kterou rezignovala, a proto se soud prvního stupně přiklonil k verzi žalované, že kauzou směnky je půjčka ve výši 500 000 Kč. V souvislosti s tímto závěrem odkázal soud prvního stupně přiléhavě na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K provedení důkazu účastnickým výslechem žalované a jeho hodnocení odkázala žalovaná na § 132 o. s. ř. a citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07. Žalobkyni nepřísluší hodnotit účastnickou výpověď žalované. Poukázala i na rozpory ve výpovědi žalobkyně před orgány činnými v trestním řízení. Pokud jde odkazy na trestní řízení zmiňuje zásadu subsidiarity trestní represe. Závěrem svého vyjádření rekapituluje žalovaná stěžejní fakta. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a uplatnila právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2, § 214 odst. 1 o. s. ř.).

11. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočívá v hodnocení správnosti závěrů soudu prvního stupně přijatých po projednání věci.

12. Podle čl. I. § 78 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ.

13. Z obsahá spisu se podává, že žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení směnečné pohledávky ve výši 2 300 000 Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2018 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 7 667 Kč a náhrady nákladů řízení. Ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dne 9. 5. 2019 směnečným platebním rozkazem č. j. 55 Cm 42/2019-23, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno.

14. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná včasné námitky. Podstatou námitek žalované bylo tvrzení o tom, že zápůjčka ve výši 2 300 000 Kč nikdy neexistovala a že žalobkyně využila svého nesporného vlivu na žalovanou v rozhodném období, založeného na dlouholetém přátelství až kamarádského charakteru a výkladu karet, který žalobkyně na žalovanou měla v době půjčení zápůjčky ve výši 500 000 Kč, tak i v následujících letech, a to až do doby podpisu první směnky na 2 300 000 Kč s datem vystavení 12. 4. 2012. Suma žalovanou překvapila, ale ze strany žalobkyně byla odůvodněna tím, že se jedná o souhrnnou sumu dluhu žalované vůči subjektům, od kterých žalobkyně peněžní prostředky pro žalovanou zajistila.

15. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že není sporné a z předložené směnky bylo prokázáno, že byla vystavena v [adresa] dne 28. 12. 2016 na řad žalobkyně, která je na směnce označena jménem, příjmením a bydlištěm. Výstavcem směnky je žalovaná, která ji opatřila svým podpisem. Směnečná suma je vyznačena částkou 2 300 000 Kč. Jako rukojmí je na směnce dopsán text [Anonymizováno], [adresa] s číslem občanského průkazu, podpis směnečného rukojmí není vyznačen. Zjištění z předmětné směnky vyhodnotil soud prvního stupně správně, když uvedl, že z formálního hlediska se jedná podle čl. I. § 75 odst. 1 ZSŠ o směnku platnou, obsahující veškeré zákonem stanovené náležitosti. Z předmětné směnky se taky žalobkyně domáhá směnečného nároku jako směnečný věřitel vůči žalované jakožto směnečnému dlužníku - výstavci směnky vlastní. Směnka byla splatná 31. 12. 2017 a nebylo na ní plněno ze strany žalované.

16. Žalovaná se v řízení bránila kauzálními námitkami. Pokud jde o její obranu není sporné, že v období od roku 2005 do dubna 2012 žalobkyně žalované poskytovala blíže neurčený počet půjček různé výše, které byly buď z vlastních zdrojů, nebo si je žalobkyně pro žalovanou zapůjčovala od třetích osob, např. paní [Anonymizováno], Krečmarová či paní [Anonymizováno]. Sporné není ani to, že v dubnu 2012 z podnětu a na žádost žalobkyně byla podepsána ve prospěch žalobkyně směnka na 2 300 000 Kč s datem splatnosti 31. 12. 2012. Přičemž vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla schopna plnit tento finanční závazek, došlo v letech 2012 až 2017 opakovaně k podpisu stejné směnky znějící na 2 300 000 Kč se splatností vždy ke konci roku. Sporné není ani to, že se jednalo o směnku zajišťovací a že opakovaně podepisovaná směnka zajišťovala stále stejný dluh žalované vůči žalobkyni. V předmětném sporu je směnečná pohledávka, jak shora již řečeno, uplatněna ze směnky vystavené dne 28. 12. 2016 se splatností 31. 12. 2017.

17. Sporná je pak otázka týkající se toho, co bylo předmětnými směnkami zajišťováno. Na tomto místě je třeba uvést, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovanou, to platí i v případě tzv. negativních tvrzení - v daných poměrech nedostatek kauzy směnky nad 500 000 Kč.

18. Žalovaná tvrdila, že sporné směnky zajišťovaly právě a jen půjčku či zápůjčku ve výši 500 000 Kč, což prokazovala listinou ze dne 1. 11. 2006, ze které bylo zjištěno, že žalovaná si dne 30. 10. 2006 půjčila od žalobkyně 500 000 Kč a zavázala se spolu svým manželem k úhradě 500 000 Kč do prosince 2008, a to s navýšením tak, že celková částka dluhu bude 750 000 Kč. Dále své tvrzení prokazovala úředními záznamy o podání vysvětlení žalobkyně, žalované a dalších osob, usnesením státního zastupitelství pro [adresa], usnesením policie ČR a zejména pak svoji obranu postavila na účastnickém výslechu žalované, ze kterého soud prvního stupně beze zbytku vyšel.

19. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v projednávané věci uzavřel, že při posouzení obrany žalované je třeba vyjít z obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, ve kterých žalovaná tvrdila, že zápůjčka ve výši 2 300 000 Kč nikdy neexistovala a žalobkyně využila svého nesporného vlivu na žalovanou spojeným s výkladem karet a to jak v době poskytnutí půjčky ve výši 500 000 Kč, tak i v následujících letech včetně doby podpisu první směnky na 2 300 000 Kč a podpisu totožných směnek. Žalované se suma 2 300 000 Kč zdála vysoká, ale žalobkyně poskytla odůvodnění žalované, že se jedná o současnou výši dluhu žalované vůči subjektům, od kterých si žalobkyně pro žalovanou peníze půjčovala.

20. V řízení před odvolacím soudem vycházel odvolací soud ze stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Opakoval dokazování výslechem žalované podle § 213 odst. 2 o. s. ř., když se jednalo o důkaz, na kterém byl závěr soudu prvního stupně, že se žalovaná ubránila svými námitkami proti směnečné pohledávce žalobkyně, postaven.

21. Z účastnické výpovědi žalované zjistil odvolací soud zejména, že směnka vznikla na základě půjčky ve výši 500 000 Kč z roku 2006, kterou žalované a jejímu manželovi půjčila přímo žalobkyně. Splatnost půjčky byla dva roky s navýšením na 750 000 Kč. Dluh se táhl od roku 2006 a od rozvodu na něj zůstala žalovaná sama. Peníze jí žalobkyně poskytla prostřednictvím paní Krečmarové a každý rok jí hlásila , o kolik dluh narostl s tím, že finální částka činila 2 300 000 Kč. Paní [Anonymizováno] nejprve na splacení dluhu nepospíchala a pokud jde o úroky navyšovaly se každý rok z konečné částky a jednalo se vždy o výši cca 100 000 Kč, nikdy o částku 2 300 000 Kč. V roce 2009 bylo žalované sděleno, že by bylo dobré dluh vrátit, žalovaná se snažila řešil vzniklou situaci hypotékou ve spojení s prodejem bytu matky, který se však nerealizoval. V roce 2011, kdy se nepodařilo uspokojivě vyřešit majetkové poměry žalované po rozvodu, došlo mezi žalovanou a žalobkyní k roztržce, přesto žalovaná ujišťovala žalobkyni, že svůj dluh ve výši 750 000 Kč uhradí. Nicméně žalobkyně, bez vědomí žalované, uhradila celý dluh ve výši 2 300 000 Kč třetím osobám, tuto skutečnost sdělila žalované s tím, že peníze k úhradě dluhu si půjčila u jakési paní [Anonymizováno], kterou žalovaná neznala. Stalo se tak měsíc před vyplněním první směnky (12. 4. 2012) na 2 300 000 Kč. Výše částky se žalované nelíbila, ale bylo jí sděleno žalobkyní, že se jedná o úroky za dobu 6 let. Vystavení a podpis směnky údajně požadovala paní [Anonymizováno] s tím, že nebude-li placeno, bude každý rok podepsána směnka nová při současném zničení té staré. Žalované bylo řečeno, že v případě, že nepodepíše směnku, bude mít problém s případným vymáháním dluhu prostřednictvím vymahačů a problémy bude mít i žalobkyně. Pokud se jedná o předmětnou směnku, je v pořadí předposlední, byla vystavena ještě jedna se splatností do konce roku 2018. Žalovaná se domnívá, že k uplatnění předmětné směnky došlo z toho důvodu, že žalobkyně potřebovala peníze na koupi nemovitosti. Žalovaná potvrdila, že podepisovala u žalobkyně stejnou směnku na stejnou částku od roku 2006 do roku 2017 se splatností té poslední směnky do konce roku 2018. Tvrdila, že si od žalobkyně nikdy nepůjčila 2 300 000 Kč. Setrvala na tvrzení o tom, že si od žalobkyně půjčila pouze 500 000 Kč. Pokud jde o půjčky od třetích osob (pan Krejčí, pan Pulda) trvala na tom, že se jednalo o samostatné vztahy. Závěrem uvedla, že do celé situace se dostala díky své naivitě spojené s výkladem karet od žalobkyně, kterému věřila a řídila se jím. K žalobkyni měla přátelský vztah a plně jí důvěřovala, stejně jako bezmezně věřila výkladu z karet ve vztahu ke své osobě či osobám blízkým. Ohledně navýšení původního dluhu 500 000 Kč v roce 2012 uvedla, že se měl pohybovat kolem částky 1 000 000 Kč až 1 200 000 Kč. Pokud jde o částku 2 300 000 Kč žalovaná tvrdila, že ji neměla možnost nikdy sporovat a pokud je dotazována ohledně částky 250 000 Kč navýšení k částce 500 000 Kč uvedla, že žádné úroky nebyly sjednány. Pokud jde o možné úročení, toto bylo předmětem debaty vždy okolo podpisu směnek, se kterými žalovaná jako s institutem neměla až do roku 2012 žádnou zkušenost. Trestní oznámení žalovaná podala až v roce 2018, uskutečnil se prodej bytu, na dluh žalobkyni nebylo ničeho uhrazeno. Pokud vyplnila žalovaná směnky na 2 300 000 Kč činila tak v důvěře v žalobkyni, částku chtěla uhradit, nechtěla dělat problémy na své ani její straně.

22. Odvolací soud zjištění z účastnické výpovědi žalované, jak shora uvedeno, hodnotil podle § 132 o. s. ř. ve spojení se zjištěními soudu prvního stupně učiněnými z listinných důkazů. Po vyhodnocení podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu je odvolací soud se soudem prvního stupně zcela ve shodě, že žalovaná si půjčila od žalobkyně spolu se svým manželem dne 30. 10. 2006 částku 500 000 Kč s navýšením na 750 000 Kč a splatností do prosince 2008 (listina ze dne 1. 11. 2006). První směnku na částku 2 300 000 Kč žalovaná podepsala žalobkyni dne 12. 4. 012 a poté každý rok až do roku 2017 vystavila směnku na stejnou sumu, poslední směnka byla vystavena v roce 2017 se splatností na konci roku 2018. Skutečnost, že se jednalo o směnku zajišťovací nebyla žalovanou sporována. Sporována byla výsledná částka, která měla být směnku zajištěna. Bezpochyby bylo prokázáno, že směnky zajišťovaly půjčku či zápůjčku poskytnutou žalobkyní žalované dne 30. 10. 2006 a z tohoto důvodu byl směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně ponechán v platnosti a žalovaná se proti této části výroku rozsudku neodvolala. Pokud bylo dále prokazováno, že zbývající směnečná suma ve výši 1 800 000 Kč nebyla žalované žalobkyní nikdy poskytnuta, odvolací soud dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně.

23. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná vždy pouze tvrdila, že od žalobkyně vyjma 500 000 Kč nikdy další peněžní prostředky neobdržela. Zbývající část ve výši 1 800 000 Kč popírala aniž by označila další skutečnosti, které by mohly vést k jakémukoli závěru o této částce. V podaných námitkách tvrdila obecně, že kauza směnky v rozsahu 2 300 000 Kč neexistuje ani nikdy neexistovala. Pokud jde o tvrzení podpisu směnek, včetně předmětné směnky odkazovala pouze na důvěru a oddanost ve vztahu k žalobkyni a závislost na žalobkyni ve spojení s výkladem karet. Neuvedla žádnou skutečnost ohledně navýšení o 250 000 Kč v listině ze dne 1. 11. 2006, která byla listinným důkazem prokazujícím půjčku ve výši 500 000 Kč žalobkyní žalované a jejímu manželovi. Pokud jde o kvalifikaci této částky jako případného úroku, který z částky 500 000 Kč činil za dva roky 250 000 Kč pak první zmínka se objevila při výslechu žalované před soudem prvního stupně, aniž by byla dále rozvedena. Stejně tak obecně bylo uvedeno, že žalovaná byla žalobkyní každý rok informována o výši úroků a to pouze sdělením částky, nikdy nebyla zmínka o výši úroků s tím, že když byla žalobkyní žalované sdělena celková výše dluhu za období od roku 2006 do roku 2012 ve výši 2 300 000 Kč, žalované se tato částka jevila vysoká, ale přesto směnku podepsala, aby se vyhnula problémům na své straně i straně žalobkyně. Odvolací soud odkazuje opakovaně na obsah námitek žalované, kde nebylo namítáno, že část pohledávky směnkou zajištěné jsou úroky z původně půjčené částky ve výši 500 000 Kč. Ostatně i kdyby odvolací soud připustil, že se jedná o pouhé upřesnění včasných námitek žalované, je toto tvrzení natolik obecné a neprůkazné, že nemůže mít žádný vliv na povinnost žalované plnit na předmětnou směnku, kterou podepsala a její podpis nikterak nezpochybnila. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když vytvořil konstrukci o ujednání o úroku, který následně hodnotil jako lichvářský a v hrubém nepoměru k poskytnutému plnění. Taková tvrzení žalovaná ve svých námitkách nikdy neuvedla. Závěr soudu prvního stupně je pak zpochybněn i celkovou nepřehledností peněžních půjček mezi žalobkyní a žalovanou a dalších třetích osob i zcela odlišnou verzí žalobkyně o podstatě půjčené částky, která se podává z jednotlivých podání vysvětlení, jak jsou založeny na číslech listu 41 až 61 spisu, které byly rovněž k důkazu provedeny. Obrana žalované, jak byla prezentována při jejím opakovaném výslechu před odvolacím soudem, nebyla podle názoru odvolacího soudu přesvědčivá, působila dojmem naučené prezentace a lze jen stěží uvěřit, že by svéprávný člověk podepisoval směnku na částku, kterou nikdy nepřijal a to opakovaně v rozmezí let 2012 až 2017. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k tomu, že žalované se nepodařilo ubránit vznesenými námitkami proti směnečné pohledávce žalobkyně dovozované z předložené směnky a žalovaná je proto povinna na jejím základě plnit i ve výši 1 800 000 Kč s 6% úrokem a směnečnou odměnou.

24. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

25. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení byla zcela úspěšná žalobkyně a má proto právo na náhradu nákladů v řízení účelně vynaložených. Jejich výši činí především soudní poplatek ze žaloby ve výši 115 384 Kč a dále soudní poplatek z podaného odvolání ve výši 90 300 Kč, odměna advokáta za 7 úkonů právní služby podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí věci, vyjádření [Anonymizováno] k námitkám žalované ze dne 17. 6. 2019, vyjádření žalobkyně ze dne 3. 1. 2020, účast na jednání soudu prvního stupně dne 26. 2. 2020, odvolání žalobkyně, účast na jednání odvolacího soudu ve dnech 12. 1. 2021 a 25. 1. 2021) po Kč 17 540 Kč, sedm paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky s navýšením o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 26 224,80 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení