2 Cmo 180/2022 - 1029

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Wolfové a soudců JUDr. Jitky Malé a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], správce konkursní podstaty [Jméno žalobce B]., IČO: [IČO žalobce B], zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], zastoupená advokátem [Jméno advokáta B], [Jméno advokáta C] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A]., IČO: [IČO žalovaného A], sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalovaného B], [Jméno žalovaného C]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], zastoupený advokátem [Jméno advokáta D], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] o odpůrčí žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 193/2000, o odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 26 Cm 193/2000-982 ze dne 24. června 2022, o zpětvzetí odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., a V. potvrzuje.

II. Týž rozsudek se ve výroku II. mění tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku ve výši 890 019,73 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce proti výroku III. rozsudku se zastavuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. potvrzuje ve znění, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně Českému státu na účet soudu prvního stupně znalečné ve výši 219 926,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou je povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 113 933,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Nadepsaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že se žaloba o vydání plnění do konkursní podstaty ve výši 9 618 207,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2000 do zaplacení, zamítá (výrok I.), žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 952 906, 13 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), vedlejší účastník nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit Českému státu na účet soudu prvního stupně znalečné ve výši 219 926,25 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Současně přiznal znalci [právnická osoba], odměnu ve výši 10 345,50 Kč, která bude vyplacena prostřednictvím účtárny soudu prvního stupně (výrok V.)

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl mimo jiné, že se žalobce na žalované domáhal vydání plnění do konkursní podstaty úpadce [Jméno žalobce B]. původně ve výši 28 994 124,70 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby ve výši 27 558 459,10 Kč s příslušenstvím) s odůvodněním, že žalovaná jako pronajímatel uzavřela v letech 1995 až 1997 s [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [právnická osoba] jako nájemcem leasingové smlouvy, kterými přenechala [Anonymizováno] [Anonymizováno] do nájmu motorová vozidla, elektrické prodejní systémy a zařízení prodejen s právem odkoupit tyto věci po uhrazení nájemného. Dne 1. 5. 1998 byly mezi žalovaným, úpadcem a [Anonymizováno]. [Anonymizováno] uzavřeny Dohody o převodu práv a povinností z leasingových smluv. Těmito dohodami ze dne 1. 5. 1998 na sebe úpadce v období kratším šesti měsíců předtím, než byl dne 22. 9. 1998 podán návrh na prohlášení konkurzu na jeho majetek, převzal sobě nepřiměřené závazky. Na základě „Dohod o převodu práv a povinností nájemce z leasingové smlouvy“, kterými na sebe úpadce dne 1. 5. 1998 převzal shora uvedené leasingové smlouvy, zaplatil úpadce v období od 1. 5. 1998 do 31. 1. 1999 žalovanému částku celkem 28 994 124,70 Kč a to převodem na účet žalovaného. Žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno, že úpadce převzal svému majetku nepřiměřené závazky (§ 15 odst. 1 písm. d) ZKV) tím, že: 1) převzal leasingové smlouvy po původním nájemci, jímž byl podnikatel [Anonymizováno] [Anonymizováno] a z takto převzatých smluv plnil žalovanému, 2) uhradil žalované dluhy tím, že ve smyslu § 534 o. z. převzal povinnost k plnění za třetí osoby, a to za Bohumila Fialu a další osoby, 3) dne 15. 1. 1999 uhradil žalované v hotovosti částku 7 805 468,90 Kč bez uvedení smluv, na které je plněno.

3. Žalobce tvrdil, že nepřiměřenost závazku nelze, dle žalobce, posuzovat izolovaně jen vůči majetku úpadce bez zřetele k ostatním závazkům úpadce. Je nutno vzít v úvahu i závazky úpadce, protože z majetku úpadce se uspokojují nejen závazky, které jsou předmětem tohoto řízení, ale i jiné závazky. Žalobce poukázal na závěry znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a dále znaleckého ústavu [právnická osoba]., dle kterých má za prokázané, že ke dni 1. 5. 1998 měl úpadce záporné vlastní jmění, když celková hodnota jeho majetku byla 1 025 976 000 Kč a celková hodnota cizích zdrojů financování byla 1 472 381 000 Kč. Jelikož úpadce měl záporné vlastní jmění, stanovil znalecký ústav nulovou hodnotu čistého obchodního majetku. Znalecký ústav uvedl, že v období od 22. 3. 1998 do 15. 1. 1999 je hodnota splatných závazků vyšší než hodnota majetku úpadce a proto lze konstatovat, že po celé uvedené období byl úpadce předlužen.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobnímu návrhu uvedla, že žaloba by měla být jako zcela nedůvodná zamítnuta, z důvodu, že se v řízení nepodařilo prokázat, že by úpadce [Jméno žalobce B]. na sebe převzal závazky v podobě leasingových smluv, jež by byly nepřiměřené jeho majetku. Z provedeného dokazování podle žalované jednoznačně nevyplynulo, že by žalobce na sebe převzal závazky v podobě předmětných leasingových smluv, jež by naplňovaly podmínky pro určení, že by tyto závazky měly být neúčinné vůči žalobci.

5. Zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované ve svém stanovisku k žalobě zejména poukázal na skutečnost, že dle jeho názoru podání žalobce ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007 jsou změnou žaloby, kterou soud svým usnesením ze dne 30. 7. 2008 nepřipustil. Poukázal na to, že ve stejném rozsahu zůstal předmět řízení zachován i v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cmo 39/2001. Vedlejší účastník má za to, že žalobce změnou svých skutkových tvrzení – změnou neúčinných právních úkonů, vydání plnění, jichž se domáhá žalobce, podanou žalobu změnil, neboť změnou žaloby se rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě. Předmětem řízení o vydání plnění z leasingových smluv převzatých žalobcem dne 1. 5. 1998 je celkem částka 14 534 729,90 Kč a zbývající část žalované částky, tedy 13 023 729,20 Kč je v tomto řízení žalována zcela bez právního důvodu, neboť se k ní nevztahují žádná relevantní skutková tvrzení, a to ani v žalobě ani v následujících podáních žalobce. Vedlejší účastník má za to, že ve vztahu ke všem právním úkonům určení, jejichž neúčinnosti je navrhováno, pak nelze považovat za splněnou podmínku nepřiměřenosti závazku k majetku úpadce. Poukázal na závěry znaleckého posudku znalce [právnická osoba]. a na právní názor Vrchního soudu v Praze na definici pojmu majetek, kdy činila v rozhodné době hodnota majetku úpadce 1 025 796 000 Kč. Jelikož celková výše závazků převzatých všemi právními úkony, určení, jejichž neúčinnosti je navrhováno, pak nečiní ani 3% z hodnoty majetku úpadce, žádný z těchto právních úkonů nelze považovat za nepřiměřený majetku úpadce ve smyslu § 15 ZKV. Vedlejší účastník navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

6. Soud prvního stupně v další části odůvodnění napadeného rozsudku dále zrekapituloval průběh řízení v předmětné věci. Konstatoval rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 13 Cmo 39/2001-51, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2010, č. j. 26 Cm 193/2000-620, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v rozsahu 27 558 459,10 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2000 do zaplacení. Žalobce se do výše 19 074 848,70 s příslušenstvím odvolal a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, č. j. 2 Cmo 295/2010-704 rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil, jako věcně správný. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 902/2012-737 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po zrušení věci dovolacím soudem podáním ze dne 24. 5. 2019 oznámila společnost [právnická osoba] v likvidaci vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce podle § 93 o. s. ř. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 295/2010-858 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., nakolik jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení 19 074 848,70 Kč s úrokem z prodlení co do výše 9 456 640,90 s příslušenstvím, potvrdil a v rozsahu 9 618 207,80 s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2000 do zaplacení a ve výroku II., III., IV. rozsudku věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Ohledně části pohledávky žalobce, ohledně které bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku, vyslovil odvolací soud názor, že jsou splněny podmínky pro podřazení nesporně zaplacené částky 9 618 207,80 Kč úpadcem žalované pod § 15 odst. 1, písm. d) ZKV a je dán důvod k jejímu vydání správci konkursní podstaty úpadce. Nicméně odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že v daném případě dopadá na projednávanou věc závěr rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, ve kterém Nevyšší soud vyslovil závěr, že v případě, že si účastníci podnájemní smlouvy neúčinné podle § 15 odst. 1, písm. d) ZKV před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci vrácení toho, oč jeho poskytnuté plnění přesahuje plnění, které obdržel od druhé strany. Odvolací soud vyslovil názor, že o obdobnou situaci se jedná i v projednávané věci. Vztah mezi úpadcem a žalovanou je vztahem z leasingových smluv, kdy žalovaná poskytla úpadci na základě smluv pro leasingové užívání sjednané předměty plnění, úpadce tyto užíval a za užívání žalované platil sjednané leasingové splátky. V případě, že by plnění úpadce bylo vyšší než hodnota protiplnění, které obdržel od žalované, může se žalobce domáhat vyplacení pouze uvedeného rozdílu vzniklého vyšším plněním úpadce. Proto je namístě uplatnit stejné závěry i pro neúčinné právní úkony v daném sporu. Námitku žalobce, že rozsudek Nejvyššího soudu dopadá pouze na mimořádné situace, nepovažoval za důvodnou. Podle odvolacího soudu je třeba postavit najisto, která strana sporu, zda a v jakém rozsahu plnila více, než strana druhá, pravděpodobně na základě znaleckého posudku. Pokud by plnění úpadce bylo vyšší než protiplnění ze strany žalované, připadl by do konkursní podstaty pouze rozdíl mezi oběma plněními. 8.

8. Po zrušení věci v uvedeném rozsahu podáním ze dne 2. 9. 2021 vstoupila do řízení namísto stávajícího vedlejšího účastníka na straně žalobce společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], která dne 29. 1. 2021 vstoupila též do konkursního řízení úpadce pod sp. zn. 94 K 79/98, rovněž v pozici vedlejšího účastníka na straně žalobce.

9. V pokračujícím řízení před soudem prvního stupně setrval žalobce na svých původních stanoviscích ohledně nesprávné interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu soudem odvolacím a setrval na závěru o principu zákazu kompenzace a opakovaně uplatnil námitku promlčení nároku.

10. Žalovaná předložila znalecký posudek společnosti [právnická osoba] z 14. 7. 2012 se závěrem o tom, že hodnota plnění, které získala společnost [právnická osoba]. od žalované od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998 je stanovena částkou 10 234 225 Kč s tím, že žalovaná tak splnila svou důkazní povinnost. Vznesenou námitku promlčení nepovažuje za důvodnou, když předmětem sporu je nárok na vydání rozdílu vzájemně poskytnutých plnění nikoli vzájemný zápočet.

11. Účastníci se shodli, pokud jde o další dokazování, že zadání dalšího znaleckého posudku je nadbytečné. Soud prvního stupně proto doplnil dokazování předloženým znaleckým posudkem a výslechem znalce. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku, který považoval za přesvědčivý, logický a srozumitelný, bez vnitřních rozporů. Vznesené námitky znalec při jednání vysvětlil a námitky vyvrátil. Zpracování dalšího znaleckého posudku účastníci odmítli. Závěr soudu prvního stupně vyzněl ve prospěch žalované, když soud uzavřel, že nebylo vyvráceno, co potvrdil znalec, že úpadce získal protiplnění vyšší než žalovaná, tedy nevznikl žádný rozdíl, který by připadl do konkursní podstaty. Z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř. Současně bylo rozhodnuto o přiznání znalečného ve výši 10 345,50 Kč znalci na účast na jednání soudu dne 15. 6. 2022, kde přizvaní znalci vypovídali.

12. Proti rozsudku se ve lhůtě stanovené zákonem odvolal žalobce. Rozsah podaného odvolání vymezil bodem I., II., IV., a V. výroku rozsudku, když výslovně uvedl, že nepodal odvolání do bodu III. výroku rozsudku, do kterého se odvolal vedlejší účastník na straně žalobce. Předně konstatoval, že při jednání soudu dne 19. 1. 2022 vyslovil soud svůj názor týkající se stanoviska žalobce k otázce promlčení nároku, když má za to, že ze strany žalované se nejedná o zápočet, obranu nebo vzájemný návrh, ale o jediný nárok na vrácení rozdílu vzájemných plnění dle bodu 57 rozsudku odvolacího soudu. V předmětném bodě 57 rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo konstatováno, že je třeba postavit najisto, jaké plnění poskytla žalovaná žalobci. Skutečnost, že žalobce žalované plnil částku 9 618 207,80 Kč, považoval Vrchní soud v Praze za zjištěné (bod 55 rozsudku). Žalovaná předložila soudu znalecký posudek č. 391/2021 společnosti [právnická osoba] ze 14. 7.2021 se závěrem, že hodnota plnění, které získal [právnická osoba] od [Anonymizováno] od 1. 5. 1998 do 31. 8. 1998 činí 10 234 225 Kč. V návaznosti na uvedené žalobce zpochybnil postup soudu prvního stupně, když vycházel z údajů znaleckého posudku (strana 68 bod 3.1.), kde se hovoří o částce 3 648 041 Kč - hodnota opotřebení. Podle žalobce se jedná o údaj zcela mimoběžný, i kdyby byl správný, žalobce totiž od žalované žádné opotřebení předmětů neobdržel. Zjištěná hodnota tedy nezodpovídá otázku, jak ji položil Vrchní soud v Praze v bodě 57 odůvodnění. V další části podaného odvolání žalobce tvrdil, že pokud strana 78 posudku bod 3.2.7. počítá obvyklý úrok pro předmětné leasingové smlouvy k 1. 5. 1998 nemá tento údaj žádnou vypovídací hodnotu a neodpovídá principu bodu 57 rozsudku Vrchního soudu v Praze. Předloženým znaleckým posudkem nebylo zjištěno, co a v jaké výši žalovaná žalobci v rámci leasingových smluv poskytla. Znalecký posudek ostatně ani neskrývá, že neodpověděl na otázku položenou Vrchním soudem v Praze, když na straně 86 v kapitole 3.2. se uvádí, že byla vyčíslena obvyklá výše nákladů na financování pořízení předmětu leasingu na částku 6 586 184 Kč. Posudek tedy nezjistil, jaké náklady musela žalovaná sama vynaložit na pořízení předmětu leasingu při současném tvrzení o tom, že tyto náklady jsou tím, co žalobce od žalované získal. Navíc znalec použil pro své výpočty rok 1998, ačkoli předměty leasingu byly pořízeny v letech dřívějších Žalobce odkázal na právní větu podle rozsudku NS ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98 s tím, že není zřejmé, proč by se stejný princip nemohl použít i u leasingových smluv. Obdobně bylo odkazováno ne rozsudek NS ČR ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020. Shrnuto, podle žalobce, znalecký posudek neodpověděl na otázku ohledně určení hodnoty toho, za jakou cenu konkrétně žalovaná předměty leasingu pořídila a jaké měla vnitřní náklady na obsluhu pořízeného leasingu. Vznikl tak polotovar, kdy se za obvyklou cenu považuje cena, která je vypočítaná z údajů žalované se započítáním tehdejší marže. A protože výsledná cena byla jen 6 586 184 Kč, bylo třeba k tomu přihodit účetní odpisy hmotného majetku 3 586 184 Kč. V řízení je známo, že žalobce zaplatil žalované u třiceti leasingových smluv od 1. 5. 1998 částku 14 534 729,90 Kč. Pokud soud přistoupí na variantu automatického započtení či odečtení, tak není důvod pracovat s částkou 10 234 225 Kč určenou znaleckým posudkem, ale mělo by se odečítat od toho, co úpadce žalované skutečně uhradil. Pokud jde o námitku promlčení, soud prvního stupně se k ní vůbec nevyjádřil. Pro posouzení námitky promlčení odkázal žalobce na rozhodnutí NS ČR ze dne 18. 12. 2014, č. j. 29 Cdo 244/2012. Klíčový, podle žalobce, je pak názor vyjádřený v rozhodnutí NS ČR 29 Cdo 3680/2007, ze dne 31. 5. 2010. Pokud tedy pro žalobce platí tříletá promlčecí doba na uplatnění nároku z neúčinného právního úkonu, pak by stejná doba měla platit i pro žalovaného. K uplatněné námitce promlčení žalobce shrnul tři základní poznámky. Odkázal na rozsudek NS ČR 29 Cdo 3680/2007, který hovoří však o vzájemných plněních, problém však žalobce vidí v tom, že v projednávané věci se o žádné vzájemné plnění nejednalo a dále pak v aplikaci § 457 zrušeného občanského zákoníku. Má-li být citované ustanovení občanského zákoníku aplikováno na danou věc, je třeba určit výši bezdůvodného obohacení, kdy peněžitá částka odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čas. Na takovou otázku znalecký posudek neodpověděl. Navíc pokud se nyní argumentuje tím, že k ponížení z povinnosti platit podle § 457 bývalého občanského zákoníku má dojít automaticky, pak NS ČR takovou skutečnost neprezentoval. Žalobce nesouhlasí s principem započtení, jak (odkazuje na zákaz započtení podle § 14 odst. 1 písm. i) ZKV). V další části podaného odvolání vytkl žalobce soudu prvního stupně neprovedené důkazy. Akcentoval princip zákazu kompenzace a trval na názoru, že u neúčinného právního úkonu je třeba trvat na tom, že celé plnění má být vráceno do konkursní podstaty. Závěrem podaného odvolání žalobce shrnul, že rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, o který je dosavadní rozhodování opřeno není možné vykládat izolovaně, ale ve všech souvislostech. Závěrečné shrnutí sporné problematiky rozdělil žalobce do dvou možných náhledů. Za prvé uvedl, že k citovanému rozhodnutí můžeme přistoupit tak, že NS ČR si přisvojuje právo měnit právní normy a tomuto přístupu odpovídá i aktuální argumentace žalované a citace z rozsudku sp. zn. 29 Odo 52/2002. Za druhé je možné k němu přistoupit i tak, že i v tomto případě se tzv. započtení realizuje tak, že plnění náleží do konkursní podstaty v celém rozsahu a návrh protistrany se musí přihlásit jako pohledávka II. třídy a musí být uspokojena v rozvrhovém řízení. Tomu odpovídá i názor vyslovený v rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012. Pokud by to v dané věci v případě žalované mělo být jinak, je tím založena nedůvodná nerovnost. Navíc je zjevné, že i žalobce v tomto případě zapsal pohledávku za žalovanou do konkursní podstaty. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, žalobce jej považuje za chybný. Předně zpochybňuje počet úkonů přiznaných jako úkonů ve věci samé (dovolání ze 7. 7. 2015, vyhlášení rozsudku ze dne 16. 10. 2020). Dále je třeba uvážit, zda všechna písemná podání je třeba hodnotit jako potřebné samostatné úkony. Zpochybňuje faktury za znalecký posudek. Namítl, že zdůvodnění částky 199 080,75 Kč a 10 500 Kč nebylo provedeno. Nesouhlasí s určením hodinové náročnosti související s účastí zástupce znaleckého ústavu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud po zopakování dokazování podle bodu II. písm. c) odvolání a seznámení se se znaleckým posudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobce 9 618 207,80 Kč s příslušenstvím a budou mu uhrazeny vynaložené náklady řízení.

13. K odvolání žalobce se písemným podáním vyjádřila žalovaná. Soud prvního stupně, po zrušení věci rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 295/2010- 858 uložil soudu prvního stupně, aby na projednávanou věc aplikoval právní názor NS ČR vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, a zjistil hodnoty vzájemných plnění, které si úpadce a žalovaná vzájemně poskytli před prohlášením konkursu, tyto hodnoty porovnal, a v případě, že plnění poskytnuté úpadcem žalované bylo vyšší než plnění poskytnuté žalovanou úpadci, uložil žalované vydat do konkursní podstaty nikoli celou hodnotu plnění poskytnutého úpadcem žalované, ale hodnotu rozdílu vzájemných plnění. Uvedeným pokynem se soud prvního stupně beze zbytku řídil a jeho rozhodnutí je správné. Žalobce de facto celou dobu řízení argumentoval pouze tím, že závazný pokyn odvolacího soudu ve spojení s názorem NS ČR nepovažuje za správný. Úkolem soudu prvního stupně bylo doplnit dokazování k tomu, jaká je výše plnění vzájemných a jaký je rozdíl plnění, která si účastníci vzájemně poskytli na základě uzavřených leasingových smluv. Plnění poskytnuté úpadcem žalované bylo jednoduché, jednalo se o peněžité plnění ve výši 9 618 207,80 Kč. Pokud jde o plnění žalované ve vztahu k úpadci, bylo jeho stanovení složitější, když se jednalo o nepeněžité plnění spočívající v přenechání předmětů leasingu k užívání ve 28 případech od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998 a ve dvou případech od 1. 5. 1998 do 30. 11. 1998. Tuto hodnotu bylo třeba objektivně zjistit za celou dobu, viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, 28 Cdo 4224/2019, 28 Cdo 1283/2020. Z uvedeného důvodu zadala žalovaná znalecký posudek znaleckému ústavu Expert group podle § 127a o. s. ř. Znaleckým úkolem bylo určit hodnotu nepeněžitého plnění poskytnutého úpadci žalovanou spočívajícím v užívací hodnotě pronajatých předmětů leasingu a tuto hodnotu určil znalec částkou 10 234. 225 Kč (str. 88 znaleckého posudku). Znalecký posudek nebyl zpochybněn ani jednou ze stran sporu s tím, že obě strany shodně uvedly, že zadání dalšího znaleckého posudku považují za nadbytečné. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že hodnota plnění poskytnutá žalovanou úpadci v období od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998 je vyšší, než hodnota plnění poskytnutá úpadcem žalované za stejné období a že tedy žalobce nemá nárok na vydání rozdílu vzájemných plnění. To byl také důvod zamítnutí žaloby. Pokud tedy žalobce v odvolání vznáší výhrady proti znaleckému posudku, jedná se o nepřípustný odvolací důvod a navíc se jedná o námitky nedůvodné. K jednotlivým argumentům, resp. výhradám proti znaleckému posudku se žalovaná vyjadřuje v další části podaného vyjádření a vyvrací je. Pokud jde o výši plnění poskytnutého úpadcem žalované, je třeba jednoznačně vycházet z částky 9 618 207,80 Kč. Opakovaně se vyjadřuje k nesprávně prezentované námitce promlčení ze strany žalobce, viz např. rozhodnutí R 28/2006. Za správné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 201, § 205, § 214 odst. 1 o. s. ř., když k projednání odvolání nařídil jednání. Odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

15. Pro přehlednost věci odvolací soud nejprve stručně rekapituluje skutkový stav projednávané věci.

16. Ze spisu bylo v průběhu řízení zjištěno, že předmětem sporu podle žaloby bylo žalobcem uplatněné právo podle § 15 písm. d) ZKV, aby žalovaná vydala do konkurzní podstaty částku 28 994 124,70 Kč a soud určil, že Dohody o převodu práv a povinností leasingových smluv, uvedených pod bodem I. petitu, uzavřené dne 1. 5. 1998 mezi žalovanou jako pronajímatelem, [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [právnická osoba] jako původním nájemcem a úpadcem jako novým nájemcem, na které zaplatil úpadce žalované v době od 1. 5. 1998 do 31. 1. 1999 částku 28.994,124,70 Kč, jsou vůči konkurzním věřitelům úpadce [právnická osoba]. neúčinné. Žalobce opíral svůj návrh o tvrzení, že uzavřením Dohod o převodu práv a povinností leasingových smluv převzal na sebe úpadce nepřiměřené závazky ve smyslu § 15 písm. d) ZKV (žalobní petit žalobce upřesnil v závěrečném návrhu v podání ze dne 24. 6. 2010 – čl. 597 spisu, ve kterém již nepožadoval určení neúčinnosti právních úkonů, ale pouze vydání částky 27,558.459,10 Kč s příslušenstvím do konkurzní podstaty, když v průběhu řízení vzal podáním ze dne 11. 5. 2003 žalobu do částky 1,131.663,40 Kč s příslušenstvím zpět, o čemž soud prvního stupně rozhodl usnesením č. j. 26 Cm 193/2000-467 ze dne 30. 7. 2008; v tomto usnesení soud prvního stupně také pravomocně rozhodl o nepřipuštění návrhů na rozšíření žaloby podáními žalobce ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007). Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem č. j. 26 Cm 193/2000-22 ze dne 29. 11. 2000 určil, že Dohody o převodu práv a povinností z leasingových smluv uzavřené dne 1. 5. 1998 jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné a uložil žalované vydat do konkurzní podstaty 28 994 124,70 Kč a nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání žalované rozhodl odvolací soud usnesením č. j. 13 Cmo 39/2001-51 ze dne 27. 3. 2002, napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V usnesení vyslovil závazný právní názor, že pojem majetek je používaný různými právními předpisy, které jej co do významu někdy vymezují odlišně. V širším smyslu se majetkem rozumí soubor všech věcí movitých i nemovitých, soubor všech majetkových práv, jakož i soubor majetkových závazků. Samotný konkurs se pak týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu. Majetkem úpadce lze tedy rozumět věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva (pohledávky) nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž zvláštní druhy souborů věci (věci hromadné) tvoří obchodní majetek, obchodní jmění, čisté obchodní jmění nebo podnik. V případě úpadce je proto nezbytné jeho majetkem rozumět souhrn veškerých majetkových hodnot (věcí movitých i nemovitých, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které dlužníku – úpadci patřily, a to bez ohledu na to, zda sloužily nebo zda byly určeny k podnikání, dále finanční investice, zásoby. Z hlediska takto definovaného majetku úpadce ve vztahu k právním úkonům – k převzetí závazku z leasingových smluv uzavřených nájemcem [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [právnická osoba] se žalovanou se však již soud prvního stupně nezabýval, nezabýval se ani posouzením, jaká byla výše splátek na převzaté leasingové smlouvy, které byly převzaty dohodami uzavřenými dne 1. 5. 1998 ve vztahu k objemu úpadcova majetku v době uzavření těchto dohod, aby mohl spolehlivě uzavřít, že dohody byly skutečně právní úkony, ze kterých úpadci plynuly jeho majetku nepřiměřené závazky. Soud prvního stupně v pokračujícím řízení nechal zpracovat znalecký posudek a jeho doplnění, který v intencích názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení č. j. 13 Cmo 39/2001-51 ze dne 27. 3. 2002 určil majetek úpadce ke dni převzetí práv a povinností z leasingových smluv částkou 1 025 796 000 Kč. Soud prvního stupně pak posoudil úpadcem převzaté závazky ve vztahu k majetku úpadce zhruba v rozsahu 3 % a na tomto základě pak neshledal naplnění předpokladů neúčinnosti právních úkonů podle § 15 odst. 1 písm. d) ZKV a k vydání žalobcem požadované částky do konkurzní podstaty podle § 15 odst. 2 ZKV.

17. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Závěry ohledně definice majetku úpadce z pohledu ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) ZKV již odvolací soud vyslovil ve svém usnesení č. j. 13 Cmo 39/2001-51 ze dne 27. 3. 2002 a neshledal důvod na těchto závěrech nic měnit. Jestliže soud prvního stupně posoudil úpadcem převzaté závazky Dohodami o převzetí práv a povinností z leasingových smluv ke dni 1. 5. 1998 ve vztahu k majetku úpadce, který byl zjištěn soudním znalcem ve výši Kč 1 [tel. číslo], zhruba v rozsahu 3 % a na tomto základě pak neshledal naplnění předpokladů neúčinnosti právních úkonů podle § 15 odst. 1 písm. d) ZKV a k vydání žalobcem navrhované částky do konkurzní podstaty podle § 15 odst. 2 ZKV, odvolací soud považuje jeho závěry za správné. Proto se již dalšími námitkami žalobce v tomto směru nezabýval, protože tyto námitky v podstatě pouze polemizují se závěry odvolacího soudu o vymezení majetku úpadce ve vztahu k ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) ZKV nebo jsou snahou žalobce překročit rámec uplatněného práva daný žalobou a v ní uvedenými žalobními tvrzeními. Pokud jde o námitky žalobce, kterými se opětovně v odvolacím řízení pokoušel otevřít posouzení procesního závěru soudu prvního stupně o tom, že podání žalobce ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007 jsou změnou žaloby podle § 95 o. s. ř. a tyto změny již zmíněným usnesením č. j. 26 Cm 193/2000-467 ze dne 30. 7. 2008 ve výroku pod bodem II. nepřipustil, odvolací soud zaujal názor, že o tomto návrhu již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně. Žalobcem podanou ústavní stížnost na zrušení bodu II. výroku uvedeného usnesení soudu prvního stupně Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 2180/08-548 ze dne 24. 9. 2009 odmítl. Ústavní soud v závěru svého usnesení uvedl, že i kdyby byl napadený výrok usnesení soudu prvního stupně vadný, byl jím soud prvního stupně ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán a postup soudu, který by svoje rozhodnutí nerespektoval, by pak bylo třeba za vadný označit. S ohledem na uvedené nemůže přezkoumávat závěry soudu prvního stupně v této části uvedeného usnesení ani soud odvolací v odvolacím řízení. Na základě uvedeného odvolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku do výše, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky Kč 19,074.848,70 s 10 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2000 do zaplacení a v bodech II. a IV. výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Týž rozsudek v bodě III. výroku změnil tak, že vedlejší účastník na straně žalovaného, [tituly před jménem] [právnická osoba], nar. 3. 9. 1962, bytem [adresa], nemá právo na náhradu nákladů řízení a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka [tituly před jménem] [právnická osoba], vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl již výše uvedeným usnesením o nepřipuštění vedlejšího účastníka do řízení, rozhodl odvolací soud pod bodem II. výroku tohoto rozsudku o tom, že [tituly před jménem] [právnická osoba] jako vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vstupem vedlejšího účastníka do řízení tento na sebe vzal riziko, že v případě, že bude k námitce účastníka rozhodnuto o jeho nepřipuštění do řízení, když tuto námitku lze vznést i v řízení odvolacím, si ponese náklady, které v řízení vynaložil, ze svého. Jeho náklady nelze, jestliže bylo rozhodnuto o nepřipuštění jeho vstupu do řízení, podřadit pod ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř., které náklady řízení, byť demonstrativně, vymezuje. Náhradu nákladů vzniklých vedlejšímu účastníku proto nepřiznal. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno pod bodem III. výroku tohoto rozsudku. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady řízení, o kterých by odvolací soud musel rozhodnout, nevznikly.

18. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém vyslovil svůj názor na závěr odvolacího soudu v rozsudku ze dne 27. 9. 2010, že za majetek úpadce k 1. 5. 1998 nelze považovat, jak aktiva ve výši 1 025 796 000 Kč a dovodil, že závazky ve výši 3 % z této částky nemohou být nepřiměřené k majetku úpadce již z důvodu kvantitativních, aniž by se blíže zabýval kvalitou těchto závazků a jejich bližší charakteristikou. Otázka vymezení majetku úpadce v § 15 odst. 1 písm. d) ZKV, ve znění do 31. 12. 2007 byla odvolacím soudem nesprávně posouzena, když pod pojem majetek podřadil pouze aktiva úpadce a závazky v rozsahu 3 % aktiv ohodnotil jako bez dalšího přiměřené. Na podporu svých závěrů pak odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a na komentářovou literaturu. V závěru pak uvedl, že pojem majetek úpadce z pohledu ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) ZKV zahrnuje nejen aktiva úpadce, ale pojem majetek zahrnuje i závazky a pasíva úpadce. Navrhl, aby dovolací soud po provedeném řízení zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2011 a závislé výroky.

19. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č. j. 29 Cdo 902/2012-737 ze dne 26. 8. 2014 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, č. j. 2 Cmo 295/2010-704 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyšší soud odůvodnil zejména tím, že odvolací soud se co do odvoláním dotčené části zamítavého výroku rozsudku o věci samé ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, dodávaje, že závěry ohledně definice majetku úpadce z pohledu ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) ZKV již vyslovil ve zrušujícím usnesení ze dne 27. března 2002 a neshledává důvod je měnit. Soud prvního stupně poměřil závazky převzaté pozdějším úpadcem dohodami z 1. 5. 1998 hodnotou majetku pozdějšího úpadce, zjištěného znaleckým posudkem ve výši 1 025 796 000 Kč, s tím, že jde o závazky „zhruba v rozsahu“ 3 %. Na tomto základě pak neshledal předpoklady neúčinnosti právních úkonů podle § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV a předpoklady pro vydání sporné částky do konkursní podstaty úpadce podle § 15 odst. 2 ZKV. Tento jeho závěr má odvolací soud za správný; proto se již nezabýval dalšími námitkami žalobce. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že má napadené rozhodnutí za správné. Dále zdůraznila specifičnost leasingových smluv, s tím, že u nich je proti hodnotě převzatých závazků postavena hodnota v podobě možnosti užívat majetek, který byl předmětem leasingu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

20. Nejvyšší soud nejdříve podrobně rozebral právní úpravu ustanovení § 1 ZKV a § 15 odst. 1 a 2 ZKV, ve znění účinném v době uzavření dohod z 1. 5. 1998 v porovnání se změnou ZKV po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb., s účinností od 1. května 2000.

21. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že se žalovanou lze souhlasit v tom, že pojem „majetek“ je v zákoně o konkursu a vyrovnání opakovaně používán v tom významu, že jde o „aktiva“, tedy o souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot) náležejících dlužníku (úpadci), přičemž součástí „majetku“ v tomto smyslu nejsou dlužníkovy závazky (dluhy) a nejde tak ani o „jmění“, respektive o „čisté jmění“, ve smyslu definovaném v § 6 obch. zák. (byť jen pro účely onoho zákona). Srov. k tomu (u konkursu) především ustanovení § 1 odst. 3, § 2 odst. 3, § 4 odst. 3, § 4a odst. 1, 2 a 4, § 5a odst. 2, § 6, § 9a odst. 1, § 9b odst. 1 a 2, § 9c, § 9d odst. 2 až 4, § 12a odst. 3 a 4, § 14 odst. 1, § 14a odst. 1, § 15 odst. 1 písm. c/, § 16 odst. 4, § 17, § 17a, § 17b odst. 1, § 17c odst. 2, § 18 odst. 2, § 19 odst. 3, § 26 odst. 3, § 27b odst. 1, § 29, § 33 odst. 1 písm. d, § 35, § 37 odst. 3, § 41 odst. 1 písm. a/, § 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007), z nichž je patrno používání tohoto pojmu ve výše popsaném smyslu (coby aktiva).

22. Pro posouzení správnosti závěrů napadeného rozhodnutí o nemožnosti podřadit zkoumaný právní úkon dlužníka ustanovení § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV, však není sama o sobě určující definice pojmu „majetek“, nýbrž výklad tohoto pojmu v kontextu celého sousloví „na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky“. Jinak řečeno, smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV (její použitelnosti na právní úkony učiněné dlužníkem v rozhodném období vymezujícím jejich možnou zákonnou neúčinnost) se lze dobrat jen prostřednictvím odpovědi na otázku, kdy lze „závazky“, které na sebe dlužník přejímá svými právními úkony, mít za „nepřiměřené“ dlužníkovu „majetku“.

23. Dovolací soud shrnul, že je-li dlužník podnikatelem (jako v tomto případě, kdy dlužníkem je akciová společnost), je závazek, který na sebe převzal právním úkonem v období rozhodném pro uplatnění zákonné neúčinnosti podle ustanovení § 15 odst. 1 ZKV, „nepřiměřený“ dlužníkovu „majetku“ (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV) tehdy, jestliže se zřetelem ke stavu tohoto majetku a k obvyklým obchodním příležitostem dlužníka (k očekávanému výnosu z podnikatelské činnosti dlužníka) v době, kdy právní úkon učinil, nelze důvodně předpokládat, že přejímaný závazek bude včas (v době splatnosti) a řádně splněn. O takový případ půjde typově i tehdy, je-li dlužník v době převzetí závazku předlužen ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV, tedy má-li více věřitelů (nejméně 2), jsou-li zároveň jeho splatné závazky (i při zahrnutí očekávaného výnosu z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat) vyšší než jeho majetek a současně nelze důvodně předpokládat, že právní úkon, jímž na sebe dlužník přebírá nový závazek (dluh), povede ke změně tohoto stavu tak, aby přejímaný závazek mohl být včas (v době splatnosti) a řádně splněn. Důvodně předpokládat (v době převzetí závazku právním úkonem dlužníka), že přejímaný závazek bude včas (v době splatnosti) a řádně splněn, nebude ostatně možné, ani kdyby takový závazek mohl být uspokojen (z jinak dostatečného majetku dlužníka) jen při současném poškození věřitelů dříve splatných pohledávek; srov. např. § 253 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel podle Nejvyššího soudu v této souvislosti přiléhavě poukázal na to, že výklad § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV ve výše uvedeném směru naznačuje i jím citovaná pasáž rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007. Žalovaná oproti tomu namítala, že takový výklad by vedl k závěru, že jakýkoliv právní úkon úpadce (poté co došlo k jeho předlužení) by byl právním úkonem neúčinným (protože by byl nepřiměřený zápornému čistému obchodnímu jmění), takže by zákonodárce nemusel konstruovat složitou hypotézu právní normy dle § 15 ZKV, ale mohl by prohlásit za neúčinné všechny právní úkony úpadce poté, kdy došlo k předlužení a že jde o závěr absurdní. K tomu Nejvyšší soud v závěru uvedl, že již z dikce § 4a ZKV, ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka (18. 3. 1999), se podává, že stav, kdy dlužník, jímž je právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, na sebe nepodal bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, ačkoli je v úpadku (lhostejno, zda ve formě platební neschopnosti nebo předlužení), byl zákonem o konkursu a vyrovnání vnímán jako stav protiprávní. Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve světle podaného výkladu nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

24. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím oznámila podáním ze dne 24. 5. 2019 společnost [právnická osoba] v likvidaci, IČO [IČO] vstup do řízení jako vedlejší účastník podle § 93 o. s. ř. na straně žalobce. Jako důvod uvedla, že je přihlášený věřitel do konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 79/98 vedeného na majetek úpadce [právnická osoba]. Celková, v konkursní řízení přihlášená pohledávka, byla uznána. Jelikož žalobce vykonává v konkursním řízení funkci správce konkursní podstaty a v nadepsané věci se domáhá určení neúčinnosti právních úkonů podle § 15 odst. 1 písm. d) ZKV a vydání plnění z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty úpadce, jedná se o soudní spor, který bude mít podstatný dopad do konkurzní podstaty úpadce a tudíž přímý dopad na uspokojení společnost [právnická osoba] v likvidaci v rámci konkursního řízení, a když tato společnost je majoritním věřitelem a členem věřitelského výboru a má tak jednoznačný právní zájem na úspěchu žalobce v tomto sporu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje pouze na návrh. Takový návrh podán nebyl.

25. Při opakovaném projednání věci odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že strana žalovaná odsouhlasila částku 9 618 207,80 Kč jako částku, která skutečně byla na převzaté závazky ze 30 leasingových smluv úpadcem uhrazena.

26. Pokud jde o uvedenou částku, odvolací soud zkoumal, zda na uvedenou částku dopadá úprava § 15 odst. 1 písm. d) ZKV, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tedy, zda na ni dopadají závěry rozsudku NS ČR sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 resp. závěry rozsudku NS ČR sp. zn. 29 Cdo 902/2012. Odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba]. č. 1600AC4833/08 ze dne 3. 3. 2008. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku označených jako Znalecký úkol – odrážka čtvrtá, strana 51, kdy jako zadání bylo určeno, že na základě zadání Městského soudu v Praze je úkolem znalce posoudit následující skutečnost: Určit míru schopnosti [právnická osoba]. uspokojit splatné pohledávky věřitelů za období od 22. 3. 1998 od do 15. 1. 1999, to je za období šesti měsíců přede dnem podání návrhu na prohlášení konkursu do dne, kdy úpadce zaplatil žalovanému poslední spornou částku 7 805 468,90 Kč. V závěru k této části znaleckého úkolu znalecký ústav uvedl, že z veškerých výše provedených analýz vyplývá, že v období od 22. 3. 1998 do 15. 1. 1999 úpadce nebyl schopen dlouhodobého přežití a tvorby hodnot na konkurenčním trhu, čímž byl naplněn kdykoliv během sledovaného období předpoklad pro aplikaci likvidačního přístupu k ocenění. Spočítané ekonomické ukazatele dosahují ve sledovaném období vysoce nepříznivých hodnot a finanční situaci úpadce lze hodnotit jako vysoce kritickou. Úpadce se nachází situace, kdy je v jakémkoliv okamžiku krátkodobě i dlouhodobě neschopen uspokojit z realizovaných tržeb splatné pohledávky věřitelů. Dále vycházel odvolací soud ze Znaleckého úkolu - odrážka pátá, a strana 60 znaleckého posudku, kde se jako zadání uvádí, že úkolem znalce je posoudit následující skutečnost: Určit, kdy se úpadce stal předluženým, jak se vyvíjela míra předlužení v období od 22. 3. 1998 do 15. 1. 1999. Vzhledem k podstatě soudního sporu obsažené v soudním spisu 26 Cm 193/2010, který byl jedním z podkladů pro posouzení výše zmíněného znaleckého úkolu, znalec definuje „předlužení“ na základě ZKV, a to konkrétně na základě § 1 odst. 3 tohoto zákona. V závěru k této části znaleckého úkolu znalec uvedl, že pro potřeby odůvodnění závěru tohoto znaleckého úkolu se znalec odkazuje na předchozí kapitolu, kde se uvádí, že úpadce během sledovaného období nedosahoval finanční rovnováhy, a tudíž v kterémkoliv časovém okamžiku nebyl hodnotou svého majetku schopen pokrýt hodnotu svých závazků na základě podkladů, které měl znalec k dispozici. Nelze však stanovit konkrétní dobu (den) v níž se úpadce stal předluženým. Vývoj míry předlužení také nelze stanovit, neboť výše zmíněný § 1 odst. 3 ZKV takovou míru nedefinuje. Závěr znalce je analogický se závěrem provedený předchozí kapitole tohoto znaleckého posudku. Neboť z veškerých výše provedených analýz vyplývá, že v období od 22. 3. 1998 do 15. 1. 1999 je hodnota splatných závazků s výší než hodnota majetku úpadce a lze tedy konstatovat, že po celé uvedené období byl úpadce předlužen.

27. Na základě uvedeného byl odvolací soud toho názoru, že jsou splněny podmínky pro podřazení nesporně zaplacené částky 9 618 207,80 Kč úpadcem žalované pod výše citované ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) ZKV a je dán důvod k jejímu vydání správci konkurzní podstaty úpadce. Nicméně odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že je třeba v daném případě aplikovat na danou situaci závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v případě, že si účastníci podnájemní smlouvy neúčinné ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d) ZKV před prohlášením konkurzu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, případně plnění, za něž přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Podle odvolacího soudu je v daném případě situace obdobná, když vztah mezi úpadcem a žalovaným je vztahem z leasingových smluv, kdy žalovaná poskytla úpadci na základě smluv pro leasingové užívání sjednané předměty plnění, úpadce tyto užíval a za užívání žalovanému platil sjednané leasingové splátky. Podle uvedeného rozsudku se může ten z účastníků smlouvy, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahovalo plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Jinými slovy v případě, že plnění úpadce bylo vyšší, než hodnota protiplnění, které obdržel od žalované, může se žalobce domáhat vyplacení pouze uvedeného rozdílu vzniklého vyšším plněním úpadce. Je tedy plně namístě uplatnit stejné závěry i pro neúčinné právní úkony v daném sporu. Touto otázkou se však dosud v řízení nikdo nezabýval.

28. Odvolací soud na základě výše uvedeného ve výroku II. rozsudku rozhodl tak, že ve výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně do částky 9 618 207,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2000 do zaplacení a v souvisejících výrocích II., III. a IV. napadený rozsudek podle § 219a odst. 2 a § 213 odst. 4 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle § 221 odst. 1 o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení bude soud prvního stupně pokračovat v řízení v naznačeném směru.

29. Výrokem I. rozsudku odvolací soud část výroku I nakolik jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 19 074 848,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2000 do zaplacení do výše 9 456 640,90 Kč s příslušenstvím napadený výrok I rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Tato částka zahrnuje částku 7.805.468,90 Kč, o které již v odvolacím řízení nemohlo být jednáno z důvodů výše uvedených a dále částku 963 000 Kč, o které již v odvolacím řízení být jednáno nemůže. O těchto částkách již bylo pravomocně rozhodnuto ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně č. j. 26 Cm 193/2000-467 ze dne 30. 7. 2008 a nestaly se proto předmětem odvolacího řízení. Zbývající částka 688 171 Kč představuje rozdíl mezi částkou, u které strany učinily nesporným, že byla úpadcem žalovanému zaplacena (9 618 207,80 Kč)a částkou v odvolání požadovanou žalobcem požadovanou (10 306 379,80 Kč). Jedná se o částky vymezující rozsah odvolání v podání žalobce ze dne 7. 9. 2010 na čl. 640, strana 2, bod II.

30. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že námitku žalobce, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu dopadá jen na mimořádné situace, odvolací soud nepovažuje za důvodnou a přisvědčil žalovanému, že z odůvodnění rozsudku Nevyššího soudu nevyplývá, že závěry tohoto rozsudku lze aplikovat pouze na mimořádné případy. Je však třeba na jisto postavit, která strana sporu, zda a v jakém rozsahu, plnila více, než strana druhá. Pokud by plnění úpadce bylo vyšší než protiplnění ze strany žalované, připadl by do konkurzní podstaty pouze rozdíl mezi oběma plněními. K této skutečnosti nebylo dosud provedeno žádné dokazování. Tyto rozhodné skutečnosti bude třeba postavit na jisto, pravděpodobně na základě znaleckého posudku.

31. Pokud jde o námitku žalované ohledně práva na zaplacení úroku z prodlení, které nebylo v původní žalobě žalobcem požadováno, tuto odvolací soud neshledal důvodnou. Při jednání soudu prvního stupně dne 26. 2. 2003 žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, aby k požadované jistině byl žalobci přiznán i úrok z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 8. 2000 do zaplacení. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil. Tento nárok žalobci proto také přísluší.

32. Potud tedy rekapitulace průběhu řízení až do doby rozhodnutí věci napadeným rozsudkem, jehož přezkum a posouzení jeho správnosti je úkolem odvolacího soudu v daném odvolacím řízení.

33. Odvolací soud při přezkoumání předmětného rozsudku vyšel jednak ze skutkových zjištění a závěrů, které učinil soud prvního stupně z provedených důkazů a dále ze zjištění učiněných v rámci doplnění dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř., a to listinami ze dne 30. 9. 2022, jak jsou založeny na č. l. 1016 až 1020 a dále samostatným podáním datovaným rovněž dnem 30. 9. 2022 označeným 26 Cm 193/2000-999 odvolání. Skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správná.

34. Z listiny ze dne 30. 9. 2022, označené Věc: Ad: 26 Cm 193/2000-999 odvolání, adresované soudu prvního stupně s vyřizující osobou - [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [tituly za jménem] (Expert group) odvolací soud zjistil především, že se jedná o reakci znaleckého ústavu na jednotlivé části odvolání žalobce, ve kterých uplatnil své výhrady proti znaleckému posudku. Obsahem listiny je v prvé řadě konstatování, že znalecký posudek vyhověl zadání, jak bylo formulováno soudem prvního stupně. Znalec setrval na svém závěru, že určil hodnotu plnění, které získala společnost [Jméno žalobce B]. od žalované. Pro přehlednost pak obsahem podání je stanovisko znalce ke konkrétním námitkám žalobce, ke každé námitce je uvedeno vyjádření znalce a jeho setrvání na svém stanovisku. Jedná se celkem o bod 1) až 7). Tento důkaz byl proveden při jednání odvolacího soudu dne 13. 6. 2023 podle § 127 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že listina byla účastníkům předložena k nahlédnutí s tím, že obsah je jim podrobně znám, stejně jako odvolacího soudu a vysvětlení v něm uvedená budou odvolacím soudem posuzována v kontextu celého znaleckého posudku včetně podání znalce, které bylo vyhotoveno k jednání soudu prvního stupně dne 15. 6. 2022 (obsah tohoto podání posuzoval již soud prvního stupně v rámci hodnocení znaleckého posudku společnosti [právnická osoba]), a které bylo rovněž při jednání odvolacího soudu k důkazu opakováno shodným způsobem.

35. Z listiny ze dne 30. 9. 2022, označené jako Věc: Doplnění vyjádření k odvolání č. j. 26 Cm 193/2000-999, adresované soudu prvního stupně s vyřizující osobou - [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [tituly za jménem]([právnická osoba]) odvolací soud zjistil, že se jedná o stanovisko znalce k přiznaným nákladům znalce, jak byly uplatněny po jeho účasti na jednání soudu prvního stupně dne 15. 6. 2022, s tím, že na správnosti vyúčtování znalec setrval.

36. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud k celé problematice v projednávané věci zaujal následující stanovisko a přijal následující závěry.

37. Odvolací soud především uvádí, že soud prvního stupně správně odkázal na závěr vyslovený v rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 295/2010-858, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro podřazení nesporně zaplacené částky 9 618 207,80 Kč úpadcem žalovanému pod § 15 odst. 1, písm. d) ZKV a je zde tedy dán důvod pro vydání této částky do konkursní podstaty úpadce. Jedná se o zaplacené leasingové splátky v období od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998.

38. Na tomto závěru nemá odvolací soud důvodu cokoli měnit. Odvolací soud současně nemá důvod ani cokoli měnit na svém závěru o tom, že je třeba zohlednit námitku žalované ve smyslu názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007. V projednávané věci je třeba vycházet z toho, že vztah mezi žalobcem jako úpadcem a žalovanou je vztahem z leasingových smluv, kdy žalovaná na jejich základě poskytovala žalobci služby spočívající v užívání sjednaných předmětů leasingu a naopak žalobce žalované platil za užívání předmětné leasingové splátky. Ve smyslu označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu to znamená, že v případě, že by plnění úpadce bylo vyšší než hodnota protiplnění, které obdržel žalobce od žalované, může se žalobce domáhat vyplacení pouze uvedeného rozdílu, vzniklého vyšším plněním úpadce. Pokud jde o dopad závěru označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu na okruh případů, odvolací soud rovněž setrval na svém již vysloveném závěru o tom, že ze závěru vysloveného Nejvyšším soudem nevyplývá, že dopadá jen a pouze na mimořádné situace.

39. Soud prvního stupně po zrušení věci v rozsahu 9 618 207,80 Kč s příslušenstvím doplnil dokazování znaleckým posudkem společnosti [právnická osoba] za účelem zjištění hodnoty plnění, které získal žalobce (resp. úpadce) od žalované v období od 1. 5. 1998 do 31. 5. 1998. Znalec stanovil výši tohoto plnění částkou 10 234 225 Kč. S ohledem na výsledek znaleckého zkoumání pak uzavřel, že úpadce jako žalobce získal vyšší plnění, než sám poskytl žalované a není tedy důvod cokoli ve vztahu k žalobci plnit.

40. Žalobce akcentoval závazný právní názor odvolacího soudu, podle kterého bylo na soudu prvního stupně zjistit, jaké plnění (rozuměj v jaké výši) žalovaná žalobci v rozhodném období od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998 poskytla, když nesporné je, že žalobce žalované ve stejném období poskytl plnění ve výši 9 618 207,80 Kč.

41. Podle žalobce znalecký posudek na uvedenou otázku neodpověděl. V odvolání žalobce zpochybnil v podstatě závěr znaleckého posudku společnosti [právnická osoba], když zejména sporoval hodnoty, se kterými pracoval znalec ve svém posudku. Jedná se o stanovení hodnoty opotřebení předmětů leasingu v době od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998, když žalobce žádné opotřebení předmětu od žalované neobdržel, i kdyby údaj stanovený znalcem (3 648 041 Kč) byl správný. Rovněž je nerozhodné, za jakou cenu byly předměty leasingu žalovanou pořízeny a jakým způsobem byly odepisovány. Naprosto irelevantní je výše obvyklého úroku, pokud totiž znalec vypočetl sumu obvyklého úroku, neodpovídá na otázku, jak ji položil odvolací soud (zjištění plnění žalovanou žalobci). Žalobce tedy tvrdil, že znalecký posudek neodpověděl na otázku, jak ji formuloval odvolací soud, jak výše již uvedeno. Posudek pracuje s pojmem obvyklá výše, nikoli s pojmem skutečné náklady a výše plnění, navíc neurčil ani obvyklou cenu leasingových nájmů. Výsledkem je směsice údajů, kdy za obvyklou cenu se prohlašuje cena vypočítaná na základě údajů žalované se započítáním její tehdejší marže ve výši 6 586 184 Kč, k čemuž byly přiřazeny účetní odpisy hmotného majetku ve výši 3 648 041 Kč. Pokud by odvolací soud přistoupil na variantu automatického započtení, pak žalobce upozornil na to, že z jeho strany bylo od 1. 5. 1998 žalované zaplaceno 14 534 729,90 a tedy od této částky by mělo být odečteno 10 234 225 Kč a rozdíl 4 300 504, 90 Kč by měl být žalobci přiznáno.

42. Odvolací soud uvedené posoudil jako přípustnou obranu žalované v odvolacím řízení, jedná se o námitky ohledně vyhodnocení důkazu soudem prvního stupně, nejedná se o tvrzení nová. K posouzení oprávněnosti námitek žalované s ohledem na to, že se jedná o výhradně odbornou otázku, je třeba požádat o vyjádření znalce. Uvedené bylo již do spisu založeno a odvolací soud proto doplnil dokazování podle § 213 o. s. ř. čtením listin ze dne 30. 9. 2022, jak jsou založeny na č. l. 1016 až 1020 a dále samostatným podáním datovaným rovněž dnem 30. 9. 2022 označeným 26 Cm 193/2000-999 odvolání (shora již uvedeno).

43. Z předložených listin se podává vysvětlení a důvody proč není argumentace žalobce a jeho výhrady vůči znaleckému posudku na místě. Z částí podání, jak bylo do spisu založeno, pracoval již soud prvního stupně, když se jednalo o vyjádření znalce, připravené na jednání soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2022 k bodům č. 1. až 6. na str. 6 a 8 podání žalobce ze dne 30. 8. 2021. Další listina byla předložena odvolacímu soudu v reakci na výhrady žalobce vůči znaleckému posudku, podle podaného odvolání a současně i k odměně znalce, jak byla přiznána pod bodem V. výroku rozsudku soudu prvního stupně.

44. Vzhledem k doplnění dokazování listinami shora označenými, nebylo třeba doplňovat dokazování, jak bylo žalobcem pod bodem II. písm. c) jeho odvolání uvedeno. Odvolací soud proto tyto důkazní návrhy zamítl.

45. Na základě takto doplněného dokazování shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení bylo prokázáno, že zde nevznikl žádný rozdíl ve prospěch úpadce, který by ze strany žalované měl být vydán do konkursní podstaty.

46. S tímto závěrem přímo souvisí hodnocení znaleckého posudku ve spojení s výslechem znalce a jeho doplňujícími vysvětleními, jak byly soudu prvního stupně a soudu odvolacímu předloženy. Znalecký posudek je přesvědčivý, logický a srozumitelný. Jednoznačně odpověděl na otázku, jak ji formuloval již odvolací soud. Veškeré výhrady žalobce byly spolehlivě vysvětleny a vyvráceny. Tomu nakonec odpovídá i to, že žalobce proti vysvětlujícímu podání znalce, jak bylo do spisu založeno (podání ze dne 30. 9. 2022 - Věc. Ad: 26 Cm 193/2000-999 odvolání) nevznesl další připomínky, byť se jednalo o vysvětlení k jeho výhradám podle odvolání. Žalobce pouze setrval na svém stanovisku. Znalecký posudek neobsahuje vnitřní rozpory a veškerá doplnění s ním tvoří jednotný celek, ze kterého soudy obou stupňů také vycházely. Na tomto místě odvolací soud pouze připomíná, že další znalecký posudek účastníci řízení shodně odmítli pro jeho nadbytečnost.

47. V souvislosti s tímto závěrem je potom bez významu argumentace žalobce, že smlouva č. 057/0048 byla ukončena ke dni 1. 12. 1998 a smlouva č. 057/0077 byla ukončena rovněž ke dni 1. 12. 1998, plněno bylo tedy bez právního důvodu a částky zaplacené na uvedené smlouvy (506 434 Kč, 191 726 Kč) nemohou být předmětem zúčtování. Rozhodující je nesporná skutečnost, že se k datu ukončení smluv jednalo o dlužné leasingové splátky za období od 1. 5. 1998 do 31. 12. 1998. Rovněž tak bez významu pro uvedený závěr je odkaz žalobce na bod 1. podání označeného Příloha: vyjádření znalce připravené na jednání soudu 15. 6. 2022 k bodům č. 1. až 6. na str. 6 až 8 podání žalobce ze dne 30. 8. 2021, když úkolem znalce bylo určit hodnotu plnění, které získal úpadce od žalovaného nikoli opačně.

48. Dalším spornou otázkou byla otázka promlčení ve vztahu k námitce žalované, že lze do konkursní podstaty vrátit pouze část plnění, a to té části, která přesahuje plnění, které obdržel žalobce (úpadce) od druhé strany. Tato obrana byla ze strany žalované formulována až písemným podáním ze dne 14. 8. 2020. Žalobce tvrdil, že pokud platí pro správce konkursní podstaty právo na vyslovení neúčinnosti právního úkonu ve lhůtě tří let, měla by stejná promlčecí doba platit i pro kompenzaci (tedy pro nárok žalované, jakkoli jej označíme).

49. Není pravdou, že soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval. Soud prvního stupně shrnul stanoviska účastníků k vznesené námitce promlčení v bodech 32., 33. a 35 odůvodnění rozsudku a odkázal na závěr soudu ohledně otázky promlčení nároku. Odvolací soud jen doplňuje, že nepovažuje námitku promlčení za důvodnou, žalovaná neuplatňuje samostatný nárok oproti pohledávce žalobce, pouze s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 nepovažuje výši pohledávky žalobce za žalovanou za správnou a tvrdí, že žalobce má právo pouze na případný rozdíl, pakliže by byl v jeho prospěch zjištěn.

50. Pokud jde o výroky o nákladech řízení, především je třeba vyjít z podání vedlejšího účastníka ze dne 27. 9. 2022, kterým vzal své odvolání do výroku III. rozsudku soudu prvního stupně zcela zpět. Odvolací soud tedy řízení o odvolání vedlejšího účastníka v tomto rozsahu zastavil podle § 207 o. s. ř.

51. Pokud jde o uložení povinnosti žalobci platit žalované náklady řízení, jak byly v řízení účelně vynaloženy, je třeba nejprve konstatovat, že s vedlejším účastníkem jedná soud obdobně jako s účastníkem řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. V případě uložení povinnosti ve vztahu k účastníku řízení, který měl ve věci úspěch je povinen zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. Vzhledem k uvedenému odvolací soud, pokud jde o výroky o nákladech řízení, zohlednil tuto skutečnost ve výroku svého rozhodnutí. Tedy pokud byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci, je třeba ji uložit i vedlejšímu účastníku na jeho straně.

52. K výši částek, jak byly náklady řízení vyčísleny a přiznány, je třeba především uvést, že pokud jde o náklady za právní zastoupení žalované v předmětném řízení, je třeba přisvědčit námitce žalobce, že za úkon právní služby (dovolání proti usnesení odvolacího soudu a účast na jednání, na kterém došlo k vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně) náleží žalované odměna ve výši jedné poloviny, nikoli odměna za celý úkon právní služby. Pokud jde o účelnost jednotlivých vyjádření žalované, podle názoru odvolacího soudu, byly vždy reakcí na podání žalobce či výzvu soudu a je třeba je hodnotit jako účelně vynaložené.

53. Pokud jde o znalecký posudek společnosti [právnická osoba], jejíž náklady na zpracování znaleckého posudku byly vyčísleny částkou ve výši 219 360, 33 Kč a soud prvního stupně je přiznal v rámci náhrady nákladů řízení žalované s uložením povinnosti žalobci je zaplatit, odvolací soud po doplnění vyúčtování, jak bylo žalovanou při jednání odvolacího soudu předloženo, dospěl k závěru, že vyčíslení odpovídá jednak náročnosti posudku a dále i zákonné úpravě.

54. Pracnost a náročnost vypracování předmětného znaleckého posudku byla ve smyslu příslušné právní úpravy řádně a podrobně specifikována ve vyúčtování odměny znalce a vyčíslená odměna byla žalovanou zaplacena (nebylo sporováno). Znalecký posudek byl vypracován na základě výrazně rozsáhlejšího výběru podkladů. Žalovaná předložila soudu specifikaci prací, které byly provedeny v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku společností [právnická osoba] s podrobným rozpisem konkrétních činností provedených pracovníky společnosti a časové potřeby jednotlivých činností (příloha č. 1: Rozpočet posudku - založeno do spisu při jednání odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2023) s výsledkem, že pracovníci společnosti [právnická osoba] strávili na realizaci posudku 198 hodin. Podle odvolacího soudu se jedná o posudek značně náročný z důvodu dané problematiky, která není rutinní záležitostí. Při sazbě za zpracování posudku podle § 2 vyhlášky č. 504/2020 Sb. je proto třeba vyjít z toho, že je možné použít sazbu až 450 Kč /hod., zvýšenou podle § 7 odst. 1 téže vyhlášky o 20 % z důvodu mimořádné obtížnosti. V případě, kdy je nutné urychlené zpracování znaleckého posudku (§ 7 odst. 2 téže vyhlášky), lze sazbu odměny zvýšit až o 50 %. Navíc v projednávané věci se jednalo o v pořadí druhý znalecký posudek s obdobnou problematikou, kdy odměna za jeho zpracování byla stanovena částkou 199 080,758 Kč, tedy částkou v podstatě shodnou.

55. Jelikož zpracovatel znaleckého posudku společnost [právnická osoba] je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka za realizaci znaleckého posudku zvýšena o 21 % tedy na částku 219 360, 33 Kč (z částky bez DPH 181 289,53 Kč). Podle názoru odvolacího soudu se jedná o účelně vynaložený náklad na uplatňování a bránění práva podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného důvodu byla tato částka v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalované přiznána a výrok o nákladech řízení byl, jak shora již uvedeno změněn pouze v rámci přiznání náhrady nákladů v rozsahu odměny za jednotlivé úkony právní služby.

56. Stejně tak shledal správným odměnu přiznanou znalci (bod V. výroku rozsudku) ve výši 10 345,50 Kč, která je rovněž v souladu se zákonnou právní úpravou tj. 450 Kč za hodinu práce. Přiznaná odměna odpovídá 19 hodinám (příprava a účast na jednání) a svým vyčíslením odpovídá limitům stanoveným vyhláškou č. 504/2020 Sb. s navýšením o 21% daň z přidané hodnoty.

57. Pokud jde o povinnost zaplatit náklady státu (bod IV. výroku rozsudku), resp. výši těchto nákladů, odvolací soud ji shledal správnou. Jedná se o částku skládající se z částky ve výši 199 080,75 Kč (přiznanou usnesením soudu prvního stupně na čl. l. 556 spisu), částku ve výši 10 500 Kč (přiznanou usnesením soudu prvního stupně na č. l. 614 a 682) a v neposlední řadě o částku přiznanou pod bodem V. výroku rozsudku soudu prvního stupně, která je rovněž určena v souladu s předpisy o přiznání odměny na znalecké služby.

58. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jednak podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jak uvedeno ve výroku jeho rozsudku, v části náhrady nákladů řízení ve vztahu žalobce, vedlejší účastník na straně žalobce a žalovaný změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. a v neposlední řadě odvolací řízení zahájené k odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce pak podle § 207 o. s. ř. zastavil.

59. O náhradě nákladů odvolací ho řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když uložil žalobci společnou a nerozdílnou povinnost s vedlejším účastníkem na jeho straně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Jejich výši činí odměna za dva úkony právní služby po 46 780 Kč (vyjádření k odvolání žalobce, účast na jednání odvolacího soudu dne 13.6.20213), dva režijní paušály po 300 Kč, vše navýšeno 21 % daň z přidané hodnoty.

Poučení