2 Cmo 259/2020 - 1043

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání zaknihovaných akcií, eventuálně o zaplacení 27 195 960 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 89/2004-781 ze dne 18. prosince 2015, takto:

Výrok

I. Bod 1) výroku rozsudku se potvrzuje v části, ve které byl zamítnut eventuální návrh na zaplacení 1 753 128 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z této částky ode dne 1. 7. 2011 do zaplacení.

II. Ve zbývající části bodu 1) výroku rozsudku, ve které byl zamítnut eventuální návrh a v bodu 2) a 3) výroku, se uvedená část bodu 1) výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 25 442 832 Kč s úrokem z prodlení z této částky ročně 7,75 % od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012, 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % od 1. 1. 2013 do 18. 12. 2015 a od 19. 12. 2015 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, přičemž výše tohoto úroku z prodlení od 19. 12. 2015 nesmí přesáhnout nejvýše 7,75 % ročně.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů 5 182 443,20 Kč.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu znalečného 25 367 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 25. 11. 2004, ve znění změny žaloby (č. l. 412 – 416) připuštěné soudem (č. l. 438), domáhal na žalovaném vydání 44 952 kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: [Anonymizováno], emitenta [Anonymizováno]., o jmenovité hodnotě každé akcie 1000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27 195 960 Kč s příslušenstvím. Žalobu ve znění její změny odůvodnil tím, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi účastníky dne 5. 5. 1997 (dále též jen „smlouva“) prodal žalovanému akcie za kupní cenu v celkové výši 1 753 128 Kč splatnou do 30. 6. 1997. Jelikož žalovaný kupní cenu nezaplatil, žalobce od smlouvy dne 28. 11. 2000 odstoupil a vyzval žalovaného, aby mu akcie převedl zpět na jeho účet. Žalovaný tuto výzvu nesplnil. Dne 13. 1. 2010 pozbyl žalovaný právo nakládat s akciemi, neboť společnost [Anonymizováno] (dále též jen „[právnická osoba]“) se v řízení vedeném proti žalované u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005 domohla na základě pravomocného rozsudku vydání akcií (odepsání akcií z majetkového účtu žalovaného). Žalovaný od 13. 1. 2010 nemá na svém majetkovém účtu akcie registrovány, proto žalobce po něm žádá peněžitou náhradu za akcie ve výši 27 195 960 Kč odpovídající ceně 605 Kč za akcii (tento kurz měly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s. ke dni 13. 1. 2010).

2. Žalovaný namítl, že mezi účastníky došlo k dohodě o odložení splatnosti kupní ceny s tím, že tuto novou splatnost určí žalobce jako prodávající svou výzvou. Taková výzva nikdy učiněna nebyla, kupní cena proto není splatná. Odstoupení od kupní smlouvy nikdy neobdržel (žalovaný nepřevzal listinu, kterou měl obdržet dne 28. 11. 2000 [Anonymizováno], jednatel žalovaného). Případný potvrzující podpis jmenovaného musí být padělkem. Žalovanému byla vždy předložena jen kopie údajného odstoupení od smlouvy, originál nikdy neviděl. Žalobce nikdy žalovaného k zaplacení kupní ceny 1 753 128 Kč nevyzval, žalovaný ji proto složil do úschovy u Okresního soudu ve [adresa]. Při jednání soudu prvního stupně dne 26. 11. 2008 (č. l. 182 spisu) vznesl žalovaný námitku promlčení jak práva žalobce odstoupit od smlouvy, tak práva žalobce na vydání akcií dle žaloby.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 24 Cm 89/2004-543 žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 5 Cmo 257/2013-606, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, v bodu 1) výroku žalobu zamítl a v bodech 2) a 3) výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění odvolání uvedl, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byla dne 5. 5. 1997, v souladu s § 409 a násl. obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) a § 13 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, uzavřena kupní smlouva, tj. Smlouva o koupi cenných papírů, jejímž předmětem byl nákup dotčených akcií za dohodnutou kupní cenu v celkové výši 1 753 128 Kč s datem splatnosti kupní ceny nejpozději do 30. 6. 1997 a se sjednanými podmínkami odstoupení od této smlouvy, dle kterých prodávající může od smlouvy odstoupit v případě, že kupující nesplní platební podmínky touto smlouvou dané. K námitce promlčení soud uvedl, že právo odstoupit od předmětné kupní smlouvy bylo účastníky sjednáno, žalobce v pozici prodávajícího mohl od kupní smlouvy odstoupit kdykoliv v průběhu promlčecí lhůty, která v daném případě činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.), přičemž pokud jde o vydání akcií z titulu jejich vlastnictví, toto vlastnické právo se nepromlčuje. (§ 100 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.). Žaloba byla soudu doručena dne 25. 11. 2004, tedy v otevřené čtyřleté lhůtě od data údajně platného odstoupení od této smlouvy.

4. Podle soudu prvního stupně z výpovědí [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nelze dovodit, že na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. 11. 2000 podepsal [Anonymizováno], jednatel žalovaného, listinu s odstoupením od smlouvy. Ani výpovědi následně slyšených svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalovanému. Soud proto zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobcem k tvrzení o odstoupení od smlouvy jako základního předpokladu oprávněnosti uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění.

5. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912 (v pořadí druhým rozhodnutím), rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44 952 kusů akcií, potvrdil (bod I. výroku) a v ostatním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k dalšímu řízení (bod II. výroku). Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou [Anonymizováno] a tím také žalované“. V souladu s § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), tudíž podle odvolacího soudu vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci plnění přijaté na základě smlouvy, a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaný nemá akcie a nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobce proto má právo na „náhradu“. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této „náhrady“, maje přitom za to, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“.

6. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 1154/2017-936, rozsudek odvolacího soudu v bodu II. výroku (tj. v části o zaplacení 27 195 960 Kč s příslušenstvím) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., když na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.

7. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977 (v pořadí třetím rozhodnutím), rozsudek soudu prvního stupně, „nakolik jím byl zamítnut eventuální návrh“, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 27 195 960 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (body II. a III. výroku). Rozsudek odůvodnil tím, že po zopakování výslechu svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] měl za prokázané, že na „večírku bylo předáno nejen odstoupení od smlouvy se společností [Anonymizováno], ale také ohledně akcií stejné emise mezi účastníky tohoto řízení“. Vyšel přitom i z řízení vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 53 Cm 2/2005, v němž soudy všech stupňů uvedly, že odstoupení od smlouvy uzavřené mezi [Anonymizováno] a žalovaným, jejímž předmětem byl rovněž převod zaknihovaných akcií emitenta [Anonymizováno], bylo předáno jednateli žalovaného na stejném večírku dne 28. 11. 2000. Podle odvolacího soudu přitom šlo „o paralelní obchody, kde vystupovaly stejné osoby jako zástupci všech zúčastněných společností“. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož za situace, kdy již nemohou být žalobci vydány akcie, třebaže byly z účtu žalovaného odepsány proti jeho vůli, má žalobce právo, aby mu ztráty způsobené nedostupností akcií byly nahrazeny. Žalovaný zadržoval akcie na svém účtu neoprávněně, a proto jdou k jeho tíži veškerá nebezpečí, která akciím hrozila, bez ohledu na to, zda je žalovaný mohl ovlivnit či jim čelit. Odvolací soud uzavřel, že jelikož primárnímu petitu na vydání akcií nelze již vyhovět, přichází v úvahu jen návrh eventuální, tedy peněžité odškodnění. Podle odvolacího soudu je dána odpovědnost žalovaného jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk podle § 373 a násl. obch. zák., neboť „nelze vycházet pouze z kurzu akcií, které akcie měly v době, kdy měly být s ohledem na odstoupení vráceny, ale je nutno zohlednit i skutečnost, že v tomto případě cena těchto akcií s časem rostla, i když nikoliv lineárně, nicméně v setrvalém trendu ... Potom žalující straně nepochybně nejen vznikla přímá škoda, nýbrž také ušel prospěch ze zhodnocování akcií“. Odvolací soud „pro kvantifikaci ztráty“ vyšel z kurzu 605 Kč za akcii ke dni 13. 1. 2010, tedy ke dni, kdy byly akcie odepsány z účtu žalovaného. Dovodil, že není nutné přesně odlišovat, ke kterému okamžiku, a tedy při jakém kurzu, vznikla škoda skutečná, protože s ohledem na vývoj kurzu těchto akcií, který při jejich odepsání z účtu žalovaného významně převyšoval kurz ještě z roku 2004, kdy se o vrácení akcií již nepochybně jednalo, kurz 605 Kč za akcii výši kurzu odpovídajícího skutečné škodě nezbytně zahrnuje.

8. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3753/2018-1025, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že § 351 obch. zák. je ustanovením zvláštním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přičemž platí, že není-li vrácení plnění podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnutého druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při splnění podmínek vymezených v § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2553/2010).

9. Nejvyšší soud dále uvedl, že podle jeho ustálené judikatury se skutečná škoda vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo - zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné - lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017). Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou - vzhledem k okolnostem případu - lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) penězi, a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017).

10. Nejvyšší soud též uvedl, že odstoupila-li některá ze stran od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, vzniká stranám povinnost vrátit si vzájemně plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy (§ 351 odst. 2 obch. zák.). Měl-li kupující v okamžiku odstoupení od smlouvy cenné papíry v držení (zaknihované cenné papíry zaregistrované na svém majetkovém účtu), je povinen tyto cenné papíry prodávajícímu vrátit, nesjednaly-li si strany jiný způsob vypořádání. Pouze tehdy, brání-li již v okamžiku odstoupení od smlouvy právo třetí osoby vrácení cenných papírů, má prodávající právo na peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Byly-li po odstoupení od kupní smlouvy z majetkového účtu kupujícího zaknihované cenné papíry odepsány ve prospěch třetí osoby (třebaže se tak stalo proti vůli kupujícího), ztrácí prodávající možnost domoci se po kupujícím jejich vrácení. Pohledávka prodávajícího na vrácení cenných papírů se tak stává nevymahatelnou. Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku prodávajícího skutečná škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k cenným papírům, a to (zpravidla) ve výši ceny cenných papírů v době poškození (§ 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 443 obč. zák.).

11. Nejvyšší soud dále uzavřel, že odstoupením od smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci akcie. Tuto povinnost žalovaný nesplnil a následným odepsáním akcií z jeho majetkového účtu ve prospěch třetí osoby se stala pohledávka žalobce na vrácení akcií nevymahatelnou. Žalovaný je proto povinen za podmínek uvedených v § 373 a násl. obch. zák. nahradit žalobci skutečnou škodu ve výši 27 195 960 Kč, neboť takové ceny dosahovaly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů, a. s. ke dni 13. 1. 2010, kdy byly z účtu žalovaného odepsány. Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že žalobci vznikla škoda, nicméně zrušil rozsudek odvolacího soudu, neboť jej shledal překvapivým. Odvolací soud v napadeném rozsudku řešil otázku, zda žalobci vzniklo právo na náhradu škody ve smyslu § 373 a násl. obch. zák., a dovodil přitom odpovědnost žalovaného jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk, přičemž soud prvního stupně zamítl žalobu, maje za to, že k odstoupení od smlouvy nedošlo, a uzavíraje, že nebyl naplněn předpoklad uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění, tj. vydání akcií ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud tedy řešil jinou otázku, která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně a i žalobce vycházel z toho, že mu náleží peněžitá náhrada za nevydanou věc ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud účastníky řízení neseznámil se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Toto pochybení shledal Nejvyšší soud o to závažnějším, že v předchozím rozsudku ze dne 1. 11. 2016 dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobci plnění přijaté na základě smlouvy podle § 351 odst. 2 obch. zák., a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Odvolací soud dále uvedl, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“, a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť k otázce výše „náhrady za nevydané akcie“ nebylo „vedeno žádné dokazování a účastníci také, byť zcela logicky, ani nebyli vyzýváni, aby k tomu přinesli potřebná tvrzení a nabídli důkazy“. Nejvyšší soud s ohledem na tuto vadu řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2015, která dosud nenabyla právní moci (část prvního bodu výroku, ve které byl zamítnut eventuální návrh na zaplacení částky 27 195 960 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2011 do zaplacení), a po provedeném jednání ve věci samé dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z větší části důvodné.

13. Při odvolacím jednání žalovaný uvedl, že soudy neprováděly dokazování k náhradě škody. Žalovaný nezpůsobil dne 31. 1. 2010 žádnou škodu (neučinil úkon, kterým by akcie převedl na společnost [Anonymizováno]. K případné náhradě škody je proto pasivně legitimována uvedená společnost, nikoliv však žalovaný. Nad rámec uvedeného žalovaný poukazuje na to, že žalobce přijal ze soudní úschovy soudu kupní cenu 1 753 128 Kč, což je další důvod pro zamítnutí žaloby v uvedeném rozsahu.

14. Odvolací soud uvádí, že jak již dříve soudy v nalézacích a odvolacích řízeních konstatovaly, podstatou této věci je, zda žalobce unesl své důkazní břemeno, že odstoupil od smlouvy o koupi akcií. Žalovaný v pozici kupujícího v rozporu se smlouvou, uzavřenou mezi účastníky dne 5. 5. 1997, neuhradil žalobci cenu koupených akcií, která činila 1 753 128 Kč a byla splatná do dne 30. 6. 1997. Je též nepochybné, že v důsledku nezaplacení ceny akcií, což je ze strany žalovaného podstatné porušení smlouvy, vzniklo žalobci právo odstoupit od smlouvy, a to jak podle výslovného ustanovení smlouvy, tak i dle § 345 odst. 1 obch. zák. Sporným mezi účastníky bylo, zda písemné odstoupení od smlouvy, datované dnem 28. 11. 2000, převzal jednatel žalovaného [Anonymizováno]. Znalecký posudek znalce [Anonymizováno] ze dne 10. 2. 2009, který byl nařízen soudem, učinil závěr, že sice sporný podpis, kterým měl na listině (písemném odstoupení od smlouvy) [Anonymizováno] potvrdit převzetí listiny, odpovídá pravým podpisům [Anonymizováno], ale k provedení znaleckého posudku byla předložena pouze xerografická kopie listiny, nikoliv originál, z toho důvodu nelze potvrdit pravost podpisu. Soudy proto prováděly dokazování svědeckými a též účastnickými výpověďmi.

15. Odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na doplnění dokazování prováděné v předchozím odvolacím řízení při jednáních odvolacího soudu dne 20. 3. 2018 (protokol z jednání na č. l. 956 – 958) a dne 22. 5. 2018 (protokol z jednání na č. l. 971 – 975). Odvolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 22. 5. 2018 učinil skutková zjištění získaná z výslechů svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (viz odstavce 34. až 36. a 38.) a odkázal (viz odstavce 37. a 41.) na svá již dříve učiněná skutková zjištění a dále závěry včetně právního hodnocení v rozsudku ze dne 1. 11. 2016 na č. l. 912 – 922. Jednalo se o skutková zjištění, že svědek [Anonymizováno] věděl, že se jedná o důsledcích nezaplacení kupní ceny za akcie žalovaným a to souběžně ohledně akcií původně žalobce i společnosti [Anonymizováno]. Uvedený svědek viděl předání sporné listiny [Anonymizováno]. Neviděl podpis listiny, když [Anonymizováno] byl k němu zády. Svědek ale obdržel druhý den odstoupení od smlouvy, co se týká akcií prodaných společností [Anonymizováno], podepsané [Anonymizováno].

16. V této souvislosti odvolací soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2016 na č. l. 912 – 922 poukázal i na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 53 Cm 2/2005, ve kterém Městský soud v Praze učinil skutkový závěr, že žalovaný převzal písemné odstoupení od smlouvy učiněné společností [Anonymizováno] na tomtéž večírku, jenž proběhl dne 28. 11. 2000. Odvolací soud považoval za logické, že byla paralelně řešena i otázka smlouvy se žalobcem. Svědek [Anonymizováno] nevyloučil účast [Anonymizováno] na jednání o odstoupení, jen si na jeho přítomnost „nevzpomíná“. Svědek [Anonymizováno] jeho přítomnost potvrdil. Účast [Anonymizováno] na večírku shledal odvolací soud nepochybnou. Svědek [Anonymizováno] viděl, že nějaké listiny byly na večírku, a to i [Anonymizováno], podepisovány. Neviděl jaké, ale nikdo, a tedy ani žalovaný, žádné jiné listiny, jež by měly být podepisovány, netvrdil. Svědek [Anonymizováno], který nebyl v žádném profesním vztahu k účastníkům řízení, byl a je zaměstnancem banky, a jenž byl v přátelském vztahu s osobami stojícími za oběma účastníky řízení, tedy i s [Anonymizováno], viděl podpis sporné listiny posledně jmenovaným. Rozdíly ve výpovědích shledal odvolací soud nevýznamné a vzhledem k tomu, že tyto osoby vypovídaly po deseti letech od zmíněného večírku, spíše očekávatelné než překvapivé. Těmito výpověďmi shledal odvolací soud prokázaným, že na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou [Anonymizováno] a tím také žalovaného. [Anonymizováno] tuto listinu též podepsal, avšak tento podpis není právně významný.

17. Odvolací soud setrvává na závěrech jím přijatých v předchozích odvolacích řízeních a doplňuje, že předáním uvedené listiny obsahující odstoupení od smlouvy jednateli žalovaného došlo na uvedeném večírku 28. 11. 2000 k odstoupení žalobce od smlouvy o koupi akcií ze dne 5. 5. 1997 (odstoupení bylo učiněno v souladu se Smlouvou o koupi cenných papírů, dle které prodávající mohl od smlouvy odstoupit v případě, že kupující nesplnil platební podmínky touto smlouvou dané, dále též viz § 349 odst. 1 obch. zák.), čímž vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci převedené akcie (§ 351 odst. 2 obch. zák.). Žalovaný tuto svou právní povinnost nesplnil a následně přestal být vlastníkem akcií, neboť tyto byly odepsány z jeho majetkového účtu ve prospěch třetí osoby. Tím se stala nevymahatelnou pohledávka žalobce spočívající v právu na vrácení akcií a žalobci vznikla škoda dle § 373 a násl. obch. zák. spočívající v ceně těchto akcií na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů, a. s. ke dni 13. 1. 2010, kdy byly z účtu žalovaného odepsány. Tato cena činila 27 195 960 Kč.

18. Na straně žalobce neexistovala pohledávka spočívající v právu na vrácení peněžité náhrady dle § 458 odst. 1 obč. zák., neboť v okamžiku odstoupení od smlouvy dne 28. 11. 2000 byly předmětné akcie na majetkovém účtu žalovaného. Žalobce měl proto po odstoupení od smlouvy „jen“ nárok na vrácení jím znovu vlastněných akcií (viz § 351 odst. 2 obch. zák.).

19. Odvolací soud poukazuje na to, že tytéž právní názory vyslovil Nejvyšší soud ve svém dovolacím rozsudku ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3753/2018-1025, a odvolací soud je těmito právními názory vázán (viz § 226 odst. 1 v návaznosti na § 243g odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu vyjádřenými v rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018, tj. s výkladem vzniku škody na straně žalobce.

20. Není správný názor žalovaného, že neporušil žádnou svou právní povinnost, a že proto nezpůsobil žalobci žádnou škodu. Žalovaný byl povinen po odstoupení od smlouvy vrátit neprodleně žalobci předmětné akcie (viz též § 351 odst. 2 obch. zák.), neboť v důsledku odstoupení smlouva zanikla a obnovilo se vlastnické právo žalobce k uvedeným akciím. Tuto svou povinnost žalovaný nesplnil a okolnost, že bez jeho vůle byly akcie dne 13. 1. 2010 převedeny tětí osobě, měla pouze ten význam, že původní nepeněžitá pohledávka žalobce spočívající v právu na vrácení akcií se uvedeného dne 13. 1. 2010 transformovala v peněžitou pohledávku spočívající v náhradě škody odpovídající svou výší ceně těchto akcií uvedeného dne, tj. škody ve výši 27 195 960 Kč.

21. Není správná námitka žalovaného, že v řízení mělo být prováděno dokazování za účelem zjištění nároku žalobce na náhradu škody. Odvolací soud poukazuje na to, že otázka, zda žalobci vzniklo právo na vydání peněžité náhrady dle § 458 odst. 1 druhé věty obč. zák. nebo právo na náhradu škody dle § 373 a násl. obch. zák., je právním hodnocením, které nevyžadovalo žádné doplnění dokazování.

22. Námitka promlčení jak práva žalobce odstoupit od smlouvy, tak práva žalobce na vydání akcií dle žaloby je neopodstatněná z důvodů uvedených soudem prvního stupně (viz rekapitulace uvedená výše v 3. odstavci).

23. Odvolací soud nepřehlédl, že v průběhu řízení žalovaný složil do soudní úschovy cenu akcií 1 753 128 Kč. Z toho důvodu odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Okresního soudu ve [adresa] č. j. 33 Sd 32/2007-39 ze dne 12. 1. 2011 a usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] č. j. 18 Co 58/2011-50 ze dne 26. 4. 2011.

24. Z uvedeného usnesení Okresního soudu ve [adresa] odvolací soud zjistil, že jím vydává příjemci [Anonymizováno] předmět úschovy – částku 1 753 128 Kč. Usnesení bylo odůvodněno tím, že dne 6. 4. 2007 byla od složitele [Anonymizováno]. do soudní úschovy přijata uvedená částka za účelem splnění závazku složitele. Okresní soud odkázal na § 185d o. s. ř. s tím, že dne 5. 1. 2011 požádal příjemce o vydání předmětu úschovy.

25. Z uvedeného usnesení Krajského soudu v [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že krajský soud jako odvolací soud usnesení okresního soudu ze dne 12. 1. 2011 potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že se jednalo o plnění ze smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 5. 5. 1997.

26. Odvolací soud z provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že částka 1 753 128 Kč byla žalobci již vyplacena. Žalobce nemá nárok na její opětovné zaplacení, odvolací soud proto z tohoto důvodu (byť jiného, než o který opřel svůj rozsudek soud prvního stupně) potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou tu část bodu 1) výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 1 753 128 Kč s příslušenstvím.

27. Odvolací soud z výše uvedených důvodů v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve zbývajícím rozsahu bodu 1) výroku [jakož i závislé výroky 2) a 3) o náhradě nákladů řízení] a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 25 442 832 Kč s úrokem z prodlení ve výši dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 18. 12. 2015 v návaznosti na § 517 odst. 2 obč. zák., přičemž vzal v úvahu, vázán mezemi žaloby, že žalobce požadoval úrok z prodlení nejvýše v rozsahu 7,75 % ročně. Úrok z prodlení je požadován ode dne 1. 7. 2011. Tohoto dne byl žalovaný v prodlení s placením uvedené částky (§ 340 odst. 2 obch. zák.), neboť při jednání dne 29. 6. 2011 žalovaný obdržel žalobcův písemný návrh na změnu žaloby spočívající v eventuálním výroku na uložení povinnosti žalovanému k úhradě částky 27 195 960 Kč.

28. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně, náhradě nákladů odvolacích řízení dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a o náhradě nákladů dovolacích řízení dle § 243g odst. 1 o. s. ř. Podle uvedených ustanovení, § 137 odst. 1, 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), odst. 2 písm. a), c) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů (náhrada 21% daně z přidané hodnoty), rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů ve prospěch převážně úspěšného žalobce, jehož poměrný úspěch odpovídá 87,11 %.

29. V původním (prvním) řízení u soudu prvního stupně byl nejprve uplatněn pouze nárok na vydání předmětných akcií společnosti [Anonymizováno]., v počtu 44 952 kusů. Jde o akcie obchodované na veřejném trhu, RM – Systému, tedy o cenné papíry kotované. Jedná se o věci ocenitelné, akcie mají setrvale určitý kurs a je proto nutno pro každý jednotlivý úkon stanovit jednotlivě tarifní hodnotu jako součin aktuálního kursu (jde vždy o kurs závěrečný) ke dni uskutečnění toho kterého úkonu právní služby a uvedeného počtu požadovaných akcií. Poté, kdy byl navržen eventuální petit, tj. od 28. 6. 2011, je nutno vycházet z částky 27 195 960 Kč.

30. Náklady žalobce v prvním řízení u soudu prvního stupně do návrhu na změnu žaloby (rozšíření žaloby o eventuální petit) spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 14 úkonů právní služby: převzetí věci při kursu 410 Kč s tarifní hodnotou 18 430 320 Kč (odměna 32 375 Kč), podání žaloby při kursu 431 Kč s tarifní hodnotou 19 374 312 Kč (odměna 32 600 Kč), jednání dne 31. 3. 2006 při kursu 365,70 Kč s tarifní hodnotou 16 438 946 Kč (odměna 31 875 Kč), soudem vyžádané vyjádření ze dne 12. 4. 2006 při kursu 372 Kč s tarifní hodnotou 16 732 144 Kč (odměna 31 950 Kč na dosud učiněné úkony se vztahovala vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006), jednání dne 4. 10. 2006 při kursu 385 Kč s tarifní hodnotou 17 306 520 Kč (odměna 51 260 Kč), vedlejší úkon právní služby – návrh na předběžné opatření ze dne 15. 1. 2007 při kursu 415 Kč s tarifní hodnotou 18 655 080 Kč (odměna ve výši jedné poloviny, tj. 25 890 Kč), jednání dne 26. 11. 2008 při kursu 630 Kč s tarifní hodnotou 28 319 760 Kč (odměna 55 660 Kč), jednání dne 15. 7. 2009, které přesáhlo dvě hodiny trvání, při tarifní hodnotě 590 Kč s tarifní hodnotou 26 521 680 Kč (dvojnásobná odměna, tj. 109 880 Kč), soudem vyžádané vyjádření ze dne 31. 8. 2009 při kurzu 570 Kč s tarifní hodnotou 25 622 640 Kč (odměna 54 580 Kč), jednání dne 2. 10. 2009 při kurzu 560 Kč s tarifní hodnotou 25 173 120 Kč (odměna 54 380 Kč), vedlejší úkon právní služby – odvolání ze dne 28. 10. 2009 proti usnesení o znalečném s tarifní hodnotou 26 567 Kč (odměna ve výši jedné poloviny, tj. 1 090 Kč), jednání dne 28. 4. 2010 při kurzu 650 Kč s tarifní hodnotou 29 218 800 Kč (odměna 56 020 Kč), jednání dne 27. 8. 2010, které přesáhlo dvě hodiny trvání, při kurzu 665 Kč s tarifní hodnotou 59 786 160 Kč (dvojnásobná odměna, tj. 136 440 Kč) a jednání dne 10. 11. 2010 při kurzu 650 Kč s tarifní hodnotou 29 218 800 Kč (odměna 56 020 Kč). Uvedeným 14 úkonům právní služby odpovídají hotové výdaje v rozsahu 14 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč. Potud se jedná i s DPH o celkovou částku 888 406,20 Kč.

31. Dále bylo ve stejném řízení vykonáno následujících 9 hlavních úkonů právní služby při tarifní hodnotě 27 195 960 Kč, to je návrh na změnu žalobního návrhu, jednání dne 29. 6. 2011, dne 2. 12. 2011, dne 8. 8. 2012, které přesáhlo dvě hodiny trvání, dne 21. 11. 2012, které přesáhlo dvě hodiny trvání, 30. 1. 2013 a dne 3. 4. 2013. Tedy 7 hlavních úkonů právní služby, z toho 5 po 55 180 Kč a 2 po 110 360 Kč. Uvedeným 7 úkonům právní služby odpovídají hotové výdaje v rozsahu 7 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč. Potud se jedná i s DPH o částku 603 451,20 Kč. Dále byl nákladem žalobce i zaplacený soudní poplatek 1 000 000 Kč, celkem 1 603 451,20 Kč. Celkové náklady žalobce v tomto prvním řízení u soudu prvního stupně činily 2 491 857,40 Kč.

32. Náklady žalobce v prvním odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 55 180 Kč (odvolání a účast při jednání u odvolacího soudu dne 15. 10. 2013), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k úkonům právní služby. Celková částka včetně DPH činí 134 261,60 Kč. Dále byl nákladem také zaplacený soudní poplatek 2 049 520 Kč za podané odvolání. Celkové náklady žalobce v tomto řízení činily 2 183 781,60 Kč.

33. Náklady žalobce v druhém řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 6 úkonů právní služby po 55 180 Kč (2 vyjádření ve věci samé ze dne 4. 3. 2015 a 15. 10. 2015, účast při jednáních ve dnech 24. 9. 2014, 7. 1. 2015, 4. 3. 2015 a 18. 12. 2015) a v rozsahu 2 úkonů právní služby po 110 360 Kč (účast při 2 jednáních, která přesáhla dvě hodiny trvání, ve dnech 27. 5. 2015 a 9. 12. 2015) a v hotových výdajích v rozsahu 8 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k úkonům právní služby. Celkové náklady žalobce v tomto řízení včetně DPH činily 670 582 Kč.

34. Náklady žalobce v druhém odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby po 55 180 Kč (odvolání) a 1 úkonu právní služby po 110 360 Kč (účast při jednání dne 1. 11. 2016, které přesáhlo dvě hodiny trvání), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k úkonům právní služby. Celková částka včetně DPH činila 201 029,40 Kč.

35. V prvním dovolacím řízení žalobci náklady nevznikly.

36. Náklady žalobce v třetím odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 110 360 Kč (účast při 2 jednáních dne 20. 3. a 22. 5. 2018, která přesáhla dvě hodiny trvání), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k úkonům právní služby. Celková částka včetně DPH činila 267 797,20 Kč.

37. Náklady žalobce v druhém dovolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 55 180 Kč (vyjádření k dovolání) a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby. Celková částka včetně DPH činila 67 130,80 Kč.

38. Náklady žalobce ve čtvrtém (posledním) odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 55 180 Kč (účast při jednání dne 4. 5. 2022), v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k úkonu právní služby. Celková částka včetně DPH činí 67 130,80 Kč.

39. Za všechna řízení před soudy všech stupňů činí náklady žalobce celkem 5 949 309,20 Kč. S ohledem na poměrný úspěch odpovídající 87,11 %, má žalobce právo na náhradu nákladů řízení 5 182 443,20 Kč.

40. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit státu náhradu zaplaceného znalečného 25 367 Kč.

Poučení