2 Cmo 292/2020 - 203

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] 2. [Jméno advokátky C], narozená dne [Datum narození advokátky C] bytem [Adresa advokátky C] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky D] sídlem [Adresa advokátky D] o zaplacení 201 046 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2020, č. j. 49 Cm 44/2019-144 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2019, č. j. 49 Cm 44/2019-22, se ponechává v platnosti.

II. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 67 198 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně [Anonymizováno], advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 18. 4. 2019 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 201 046 Kč se 6% úrokem z této částky od 4. 4. 2019 do zaplacení a s odměnou ve výši 670 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je vlastníkem směnky vlastní, kterou žalovaní vystavili dne 8. 1. 2018 jako blankosměnku nikoli na řad žalobkyně. Touto směnkou se žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni směnečnou sumu, kterou žalobkyně byla podle dohody o vyplnění směnky sjednané ve smlouvě o půjčce č. [Anonymizováno] ze dne 8. 1. 2018 oprávněna do blankosměnky doplnit. Směnka byla žalobkyní doplněna o směnečnou sumu 201 046 Kč a dále o datum splatnosti 3. 4. 2019. Platebním místem je [Anonymizováno]. Na směnku ničeho zaplaceno nebylo, třebaže žalovaní byli ke splnění svého závazku vyzváni upomínkami ze dne 3. 4. 2019 a 10. 4. 2019.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 5. 2019, č. j. 49 Cm 44/2019-22, proti kterému podali žalovaní včasné námitky. Uvedli v nich, že Krajský soud v [Anonymizováno] není soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci, neboť oba žalovaní mají své bydliště v [Anonymizováno]. Směnka byla vystavena jako směnka zajišťovací ke smlouvě o půjčce č. [Anonymizováno] ze dne 8. 1. 2018 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanými jako dlužníky za účelem poskytnutí finančních prostředků ve výši 170 000 Kč pro společnost [Anonymizováno], IČO [IČO] coby zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno] ze dne 26. 10. 2017. Touto smlouvou v podepsané verzi žalovaní nedisponují, když k dispozici mají pouze smlouvu bez podpisů. Nedisponují ani kopií podepsané směnky a je tak otázkou, zda došlo k platnému uzavření smluvní dokumentace se žalobkyní tvrzeným obsahem, když nemají smlouvu o půjčce s akceptací žalobkyně. Žalobkyně nedoložila, že půjčku poskytla, žalovaní od ní žádné finanční prostředky neobdrželi, a tedy dluh ve výši 170 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce směnkou zajištěný vůbec nevznikl. Směnka tak nebyla vyplněna v souladu se směnečným ujednáním. Třebaže smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou, neměli žalovaní možnost se před jejím uzavřením seznámit s podmínkami, za nichž by měli hradit smluvní pokutu (§ 1814 o. z.). Žalobkyně neseznámila žalované před uzavřením smlouvy o půjčce se skutečnostmi, s nimiž byla povinna je seznámit (§ 1820 a § 1843 o. z.), neboť k jejímu uzavření došlo mimo obchodní prostory žalobkyně. Smluvní pokuta ve výši 59 074 Kč a úrok z prodlení ve výši 13 757 Kč směnkou zajištěné vůbec nevznikly, jedná se o nepřiměřené ustanovení a žalovaní nebyli o povinnosti je platit informováni. Na smlouvu o půjčce se vztahují ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy půjčku nebylo možno zajistit směnkou, jak vyplývá z § 112 zákona o spotřebitelském úvěru. Půjčka byla sice poskytnuta bezúplatně, nicméně prodlení bylo sankcionováno smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně a žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dluhu bezprostředně. Z toho žalovaní dovozovali úmysl profitovat na výnosech ze smluvní pokuty v podobě jejího nárůstu. Jednání žalobkyně je podle žalovaných v rozporu s dobrými mravy a se zákonem, příp. zákon obchází a je tak neplatné podle § 580 o. z. Žalovaní namítli formální neplatnost směnky, neboť nebyla vystavena řádně, nemá zákonem požadované náležitosti a trpí formálními vadami.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 27 413,76 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaní uzavřeli se žalobkyní dne 8. 1. 2018 smlouvu o půjčce na částku 170 000 Kč, ve které se dohodli, že půjčenou částku převede žalobkyně na [Anonymizováno] a že půjčka bude žalobkyni vrácena do 8. 3. 2018. Dohodnuta byla dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně a zajištění pohledávky ze smlouvy blankosměnkou. Po uplynutí lhůty k vrácení půjčky žalobkyně žalované upomínala o její vrácení a následně do blankosměnky doplnila jako datum splatnosti 3. 4. 2019. K námitce žalovaných, že jim nebyla doručena jimi podepsaná smlouva o půjčce s akceptací žalobkyně, soud prvního stupně uvedl, že tato není důvodná, neboť dodejka ze dne 10. 1. 2018 prokazuje, že žalovaným byla smlouva žalobkyní akceptovaná odeslána. Důvodnou nebyla shledána ani námitka neposkytnutí půjčky žalovaným, resp. její nezaslání [Anonymizováno] Prokázáno totiž bylo z výpisu z účtu, že dne 10. 1. 2018 došlo k převodu částky 170 000 Kč na [Anonymizováno] s označením půjčka [Anonymizováno], a to v souladu se smlouvou o půjčce. Ohledně namítané místní nepříslušnosti soud prvního stupně konstatoval, že jeho místní příslušnost je dána s ohledem na splatnost směnky v [Anonymizováno] kraji. Jedná se o místní příslušnost na výběr danou a tedy Krajský soud v [Anonymizováno], který si žalobkyně vybrala, je soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci. Pokud jde o námitku žalovaných, že smlouva o půjčce spadá pod režim zákona o spotřebitelském úvěru a že ji tak nebylo možno zajistit směnkou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o námitku důvodnou. Podle soudu prvního stupně je třeba danou půjčku posoudit podle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to i přes závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, s nimiž se soud prvního stupně neztotožnil. Žalobkyně totiž uplatňuje nárok na vrácení poskytnuté půjčky až po roce a čtvrt (v některých případech i po dvou či třech letech) a nelze tak souhlasit s judikaturou vyšších soudů, které mají tuto smlouvu za bezúplatnou a tedy nepodřaditelnou pod spotřebitelský úvěr. Vzhledem ke znalosti dalších sporů žalobkyní vedených u Krajského soudu v [Anonymizováno] soud prvního stupně dovodil, že je zde jasně zřejmá úplatnost smlouvy o půjčce (byť zastřeně), když smluvní pokuta ve smlouvě ujednaná je fakticky úrok. Podle obsahu a podle praxe, kterou žalobkyně vykonává, jde pouze o odložený úrok dvou měsíců, tedy o bezúročné období po dobu dvou měsíců, ve kterých může subjekt, který si půjčil (v daném případě žalovaní) vrátit částku bez úroku. Po této lhůtě začínají nabíhat úroky, byť označené jako smluvní pokuta. Jedná se tak o režim, který je třeba podřadit pod smlouvu o spotřebitelském úvěru, který však nelze zajistit směnkou. Soud prvního stupně se podrobně vyjádřil k praxi žalobkyně s ohledem na jím získané poznatky z jiných sporů s obdobným základem u něj řešených. Postup žalobkyně označil za rozporný s dobrými mravy, když žalobkyně ve smlouvě o půjčce dává jasně najevo, že půjčené peníze potřebuje vrátit ve lhůtě dvou měsíců, aby je mohla dále investovat či někde uložit. Je tak otázkou, proč je půjčka vymáhána směnkou se splatností v daném případě rok a tři měsíce, v jiných případech soudu známých se jedná o dva a dokonce i o tři roky. Jak vyplývá z předžalobní upomínky, v daném případě naběhla smluvní pokuta na částku téměř 60 000 Kč. Tento výsledek je zásadně v rozporu s tím, co žalobkyně predikovala a co kladla ve smlouvě na paměť žalovaným, jimž půjčovala. Soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 555 odst. 1 a 2 a § 1 odst. 2 o. z. a uzavřel, že směnkou uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, když toto jednání je zakázáno a nepobírá ochrany v tom smyslu, že půjčku nelze uplatnit směnkou. Směnečný platební rozkaz byl proto zrušen a žalovaným, kteří v řízení byli úspěšní, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti. Soudu prvního stupně vytkla, že právní posouzení vychází pouze z jeho znalostí z úřední činnosti. Napadený rozsudek vykazuje znaky libovůle a navíc nerespektuje právní názory vyšších stupňů. Takový postup žalobkyně shledává mimo jiné rozporným s ustanovením § 13 o. z. Podle žalobkyně není důvodná námitka žalovaných, že půjčku nebylo možno zajistit směnkou. Smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., který se na smlouvu o půjčce uplatní toliko v omezeném rozsahu – viz jeho ustanovení § 5 odst.

3. V něm výslovně vyjmenovaná ustanovení zákona týkající se bezúročných půjček byla přitom ze strany žalobkyně bezvýhradně dodržena. Smlouva o půjčce ani směnka tak není v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, který pro účely bezúročných půjček nikterak nezakazuje použití zajišťovacích směnek či nutnost licence České národní banky. Vzhledem k tomu, že sjednaný úrok a jakákoli úplata za poskytnutí půjčky jako pojmový znak spotřebitelského úvěru v předmětné smlouvě o půjčce zcela chybí, lze zákon o spotřebitelském úvěru aplikovat na daný závazkový vztah pouze ve výslovně vyjmenovaných ustanoveních tohoto zákona. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze kterého citovala podstatné závěry. Připomněla dále judikaturu Vrchního soudu v Praze, z níž rovněž citovala. Setrvala na tom, že ve smlouvě o půjčce úrok ani jiná úplata sjednány nebyly, a na tom, že z nároku na smluvní pokutu nelze dovozovat úplatu za poskytnutí půjčky. Podrobně se vyjádřila ke smluvní pokutě, jak mezi ní a žalovanými byla ve smlouvě o půjčce dohodnuta. V té souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Vyjádřila dále nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že i pokud by smlouva o půjčce nespadala pod režim zákona o spotřebitelském úvěru, je uplatněný nárok ze směnky v rozporu s dobrými mravy. Z provedeného dokazování byl totiž zjištěn běžný kontraktační proces účastníků, jehož vyústěním byla uzavřená smlouva o půjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla řádně a včas sjednaným způsobem půjčku, která byla zajištěna směnkou. V postupu žalobkyně nelze shledat nic, co by bylo v rozporu s dobrými mravy. Okolnosti uzavření smlouvy žalobkyně podrobně popsala a konstatovala, že závěr o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je závěrem krajním, svědčícím o závažném excesu z pravidel stanovených obecně přijímanými morálními normami. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť poskytnutí půjčky za účelem výstavby rodinného domu je v praxi zcela běžné a nelze je považovat za jednání odporující obecně uznávaným pravidlům slušnosti. Smluvní pokuta byla u smlouvy o půjčce vázána na porušení nejzákladnější smluvní povinnosti žalovaných, tj. vrátit půjčku řádně a včas.

5. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Setrvali na tom, že danou půjčku je třeba podřadit pod zákon o spotřebitelském úvěru, kdy zajištění půjčky směnkou není možné, a namítli, že žalobkyně svou obvyklou praxí obchází zákon a její jednání je v rozporu s dobrými mravy. Namítli, že za dobu od rozhodnutí Krajského soudu v [Anonymizováno], o kterém bylo rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, získal soud prvního stupně dostatek informací o obvyklé praxi žalobkyně a o tom, že sjednaná smluvní pokuta představuje její odměnu a fakticky je sjednaným úrokem. Ze strany žalobkyně tak dochází k obcházení zákona a k nemravnému chování, kdy smluvní pokuta v některých věcech dosahuje i výše půjčené částky.

6. V reakci na vyjádření žalovaných k podanému odvolání žalobkyně poukázala na nejaktuálnější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, ve kterém byl proveden autoritativní výklad práva v tom směru, že „nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky“. Ve stejném duchu rozhodl Nejvyšší soudu v rámci rozhodnutí ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019. Od těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 není přitom důvod se jakkoli odchylovat. Za nepřípustnou žalobkyně považuje obranu žalovaných vycházející z jejich právních vztahů ke společnosti [Anonymizováno] Žalobkyně a uvedená společnost jsou samostatnými subjekty práva a pouhá jejich majetková a personální propojenost není bez dalšího způsobilá založit právo směnečného dlužníka zakládat obranu proti povinnosti zaplatit směnku na skutečnostech vyplývajících z jeho vztahů k osobě odlišné od majitele směnky. Žalobkyně opětovně popsala proces uzavírání smlouvy o půjčce a podrobně se vyjádřila k jejímu obsahu a formě. Důrazně odmítla, že by ve vztahu k žalovaným jednala jakkoli nepoctivě či že by z takového jednání profitovala. Podle žalobkyně je třeba si uvědomit, že žalovaní v termínu splatnosti půjčku nevrátili a je naopak nepoctivé a nemravné jejich jednání spočívající v prodlení s vrácením půjčky.

7. V podání ze dne 31. 3 2022 žalovaní dále uvedli, že kvůli vadám plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno], smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. [Anonymizováno] a smlouvy příkazní č. [Anonymizováno] vstoupili v jednání se společností [Anonymizováno], která jim poskytla slevu ve výši 51 286 Kč. Žalobkyně zaslala žalovaným oznámení o postoupení části sporované pohledávky vymáhané v tomto řízení společnosti [Anonymizováno]., která žalovaným následně zaslala oznámení o započtení vzájemných pohledávek. Podle žalovaných by tak žaloba měla být zamítnuta minimálně ve výši postoupené části tvrzené pohledávky žalobkyně, tedy v rozsahu částky 51 286 Kč.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

9. Žalovaní předně namítli místní nepříslušnost soudu prvního stupně s odůvodněním, že oba mají bydliště v Praze. Z obsahu spisu se podává, že o této námitce nebylo rozhodnuto dříve, než soud prvního stupně přistoupil k projednání námitek žalovaných, nicméně tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Místní příslušnost Krajského soudu v [Anonymizováno] je totiž dána s ohledem na platební místo směnky, jímž je [Anonymizováno]. Uvedená obec se nachází v obvodu Krajského soudu v [Anonymizováno], u kterého žalobkyně žalobu podala, čímž provedla volbu soudu místně příslušného ve smyslu ustanovení § 87 písm. e/ o. s. ř. Námitka místní nepříslušnosti tohoto soudu nemůže být proto úspěšná.

10. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a konstatuje, že směnka k důkazu předložená žalobkyní je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, ze které žalobkyni jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 3. 4. 2019, kdy se stala splatnou, nárok na její zaplacení vůči žalovaným jako výstavcům směnky podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ s tím, že závazek obou žalovaných je podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ závazkem společným a nerozdílným.

12. Neobstojí tak námitka žalovaných, že směnka nemá zákonem požadované náležitosti a trpí formálními vadami. Uvedená námitka je nadto námitkou nekonkrétní a v důsledku toho námitkou neprojednatelnou, neboť žalovaní žádným způsobem neuvedli, které náležitosti taxativně vyjmenované v čl. I. § 75 ZSŠ podle nich směnka postrádá, resp. v čem by měly spočívat její formální vady. Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení v námitkovém řízení vždy tíží žalovaného, jak vyplývá z § 175 odst. 1, věta první o. s. ř., který žalovanému ukládá v jím podaných námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, musí být z podaných námitek jasně a nezaměnitelně patrno, která konkrétní skutečnost je namítána. Námitky uplatněné v obecných rysech nelze považovat za námitky projednatelné, neboť z tvrzení žalovaným formulovaných pouze v rovině obecné nelze vyvodit jednoznačná skutková tvrzení. Důsledkem přezkumu takových námitek by bylo, že k nekonkrétním skutkovým tvrzením by bylo možno následně přiřazovat či podřazovat skutková tvrzení nová a zcela odlišná, což by znamenalo nepřípustné a nedovolené obcházení zásady koncentrace námitkového řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovanému by bylo umožněno vznést konkrétní námitky i po uplynutí zákonem stanovené námitkové lhůty.

13. Směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění pohledávky žalobkyně ze smlouvy o půjčce č. 9141701 uzavřené mezi ní a žalovanými dne 8. 1. 2018, jak vyplývá z jejího čl. 2.

4. Podle čl. 1.2 uvedené smlouvy byla půjčka, k jejímuž poskytnutí žalovaným ve výši 170 000 Kč se žalobkyně zavázala, účelově vázána na financování zálohy dle čl. II. bod 2.1 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 914/17, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 914/17 a smlouvy příkazní č. 914/17, uzavřené dne 26. 10. 2017 mezi žalovanými a společností [Anonymizováno]., na jejímž základě měla tato společnost jako budoucí zhotovitel provádět pro žalované přípravné projektové práce a inženýrské činnosti k výstavbě jejich rodinného domu. V blankosměnce nebyl vyplněn směnečný peníz a datum splatnosti. Způsob, jakým žalobkyně mohla blankosměnku v těchto údajích vyplnit, byl dohodnut v čl. II. bod 2.5 a 2.6 smlouvy o půjčce.

14. K námitce žalovaných, že nemají k dispozici smlouvu v podepsané verzi a že je tak otázkou, zda došlo k jejímu platnému uzavření s obsahem, jak žalobkyní je tvrzen, odvolací soud konstatuje, že smlouva žalobkyní do spisu založená obsahuje podpisy všech smluvních stran, tedy žalobkyně jako věřitele a žalovaných jako dlužníků. Jak soud prvního stupně správně uvedl, z dodejky ze dne 10. 1. 2018 lze mít za prokázáno, že smlouva o půjčce byla žalovaným zaslána s podpisem žalobkyně, tedy že došlo k jejímu akceptu žalobkyní. Nelze proto uvažovat o tom, že by k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo, jak se žalovaní pokoušejí konstruovat.

15. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelkou a žalovanými jako spotřebiteli, jedná se o smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 o. z.). Žalovaným tak nepochybně náleží ochrana podle ustanovení § 1810 a násl. o. z. Jak žalovaní namítli, před uzavřením smlouvy neměli možnost se seznámit s podmínkami, za nichž by měli hradit smluvní pokutu. Žalobkyně je nadto před uzavřením smlouvy neseznámila se skutečnostmi, s nimiž byla povinna je seznámit ve smyslu ustanovení § 1820 a § 1843 o. z., když k jejímu uzavření došlo mimo obchodní prostory žalobkyně. Toto námitkové tvrzení žalovaných vyvrací samotná smlouva o půjčce, v jejímž čl. III. bod 3.6 smluvní strany prohlásily mimo jiné to, že veškeré případné nejasnosti smlouvy jim byly jako dlužníkům před jejím podpisem srozumitelně vysvětleny, že smlouva byla uzavřena po vzájemném projednání podle pravé a svobodné vůle jejích smluvních stran, a že odpovídá jednání, které vlastnímu uzavření smlouvy předcházelo. Je tak mimo jakoukoli pochybnost, že se všemi ujednáními, jak byla do smlouvy o půjčce pojata, byli žalovaní žalobkyní seznámeni ještě před jejím uzavřením.

16. Stran námitky žalovaných, že žalobkyně nedoložila poskytnutí půjčky, když žalovaní od ní žádné finanční prostředky neobdrželi, odvolací soud uvádí, že tato nemůže být důvodná, neboť částka 170 000 Kč byla žalobkyní převedena na účet společnosti [právnická osoba] v souladu s ujednáním, jak bylo pojato do čl. I. bod 1.2 smlouvy o půjčce, podle kterého finanční prostředky měly být žalobkyní poskytnuty přímo uvedené společnosti jako budoucímu zhotoviteli. Stalo se tak dne 10. 1. 2018, kdy uvedená částka byla převedena na společnost [právnická osoba], jak prokazuje výpis z účtu z uvedeného dne, v němž je platba vyznačena jako „půjčka [Anonymizováno]“. K poskytnutí půjčky ve výši 170 000 Kč žalovaným tedy došlo, neboť žalobkyně peněžní prostředky v této výši poskytla na základě dohody se žalovanými přímo společnosti [právnická osoba]

17. Ke smluvní pokutě, jak byla ve smlouvě o půjčce sjednána a jak byla zahrnuta do směnečné sumy, odvolací soud uvádí, že tato je důsledkem relativně dlouhé doby prodlení žalovaných s vrácením půjčky, jejíž splatnost byla sjednána fixním datem. Pokud jde o přiměřenost smluvní pokuty, odvolací soud ji posuzoval z pohledu zajištěné povinnosti (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, či ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/, vše dostupné na www.nsoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny půjčky za každý den prodlení odpovídá významu povinnosti žalovaných půjčku jim poskytnutou ve výši 170 000 Kč žalobkyni vrátit. Pominout přitom nelze, že žalovaní byli s výší smluvní pokuty při uzavření smlouvy srozuměni, že v čl. II. bod 2.3 smlouvy potvrdili, že si jsou vědomi toho, že žalobkyně nezbytně potřebuje půjčené finanční prostředky ve lhůtě splatnosti vrátit, a že v čl. III. bod 3.1 smlouvy žalobkyni ujistili o tom, že mají dostatek finančních prostředků či jiných zdrojů k řádnému splnění závazku. Ve smlouvě sjednaná smluvní pokuta je nadto v souladu s limitem výše smluvní pokuty podle ustanovení § 122 odst. 2, první věta zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o půjčce (dále jen „ZSÚ“), podle kterého uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, pokud jde o prodlení s plněním peněžité povahy. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše 200 000 Kč. Pakliže v dané věci byla smluvní pokuta podle předžalobní výzvy vyčíslena na částku 59 074 Kč, nelze o její nepřiměřenosti, nemravnosti či o nedovolené výši uvažovat. Totéž platí ohledně úroku z prodlení, který byl jako důsledek prodlení žalovaných s vrácením jim žalobkyní poskytnuté částky ve výši 170 000 Kč zahrnut do směnečné sumy ve výši 13 757 Kč, a to v souladu s vyplňovacím právem, které žalovaní žalobkyni ve smlouvě o půjčce udělili.

18. Pokud žalovaní namítli, že není možné, aby zákonný úrok z prodlení byl dále úročen směnečným úrokem, pomíjejí úpravu obsaženou v čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ, podle kterého majitel směnky může postihem žádat vedle směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1 bod 1. ZSŠ) 6% úroky ode dne splatnosti směnky. Žalobkyni tak náleží právo na úrok v této výši z částky, kterou do blankosměnky vyplnila jako směnečný peníz na základě jí uděleného vyplňovacího práva. Sama okolnost, že součástí této směnečné sumy je i úrok z prodlení, je přitom nerozhodná.

19. Ohledně námitky žalovaných, že jejich závazek ze smlouvy o půjčce nebylo možno zajistit směnkou z důvodu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, odvolací soud konstatuje, že smlouvu mezi žalobkyní a žalovanými uzavřenou dne 8. 1. 2018 je třeba podřadit pod definici spotřebitelského úvěru na bydlení, tj. spotřebitelského úvěru účelově určeného k výstavbě nemovité věci nebo součásti nemovité věci, dle ustanovení § 2 odst. 2, písm. b/ ZSÚ, což nepochybně vyplývá z účelu půjčky, jak je vyjádřen v čl. I. bod 1.2 ve spojení s čl. I. bod 1.1 smlouvy. Uzavřená smlouva byla přitom smlouvou bezúplatnou, když úrok za poskytnutí půjčky sjednán nebyl.

20. Vzhledem k tomu, že podle úpravy obsažené v ustanovení § 5 odst. 3 ZSÚ se na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168, nemůže být důvodnou námitka žalovaných, že směnka byla vystavena v rozporu s ustanovením § 112 ZSÚ, které zakazuje použít ke splacení či zajištění spotřebitelského úvěru směnku nebo šek, neboť v daném případě se uvedené ustanovení vůbec neuplatní.

21. Úvaze soudu prvního stupně, že v dané věci je jasně zřejmá úplatnost smlouvy o půjčce, když smluvní pokuta je fakticky úrok, odvolací soud nepřisvědčil. Konstatuje, že povahou smluv uzavíraných žalobkyní v souvislosti se zajištěním financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti [Anonymizováno] se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, v němž přijal a odůvodnil závěr, že jde o zcela běžnou praxi, obsahuje-li smlouva ujednání o sankci pro případ porušení některé ze smluvních povinností (v posuzované věci sankci pro případ nevčasného vrácení půjčky). Uvedl, že institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. z. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Dohoda o sankci nadto předpokládá vůli obou smluvních stran; dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti (zde včasným splněním dluhu). Nejvyšší soud uzavřel, že pokud nebylo smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou „pacta sunt servanda“, a uvedl, že skutečnost, že žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dluhu bezprostředně po jeho splatnosti, nelze označit za „profitování na výnosech z půjčky“, neboť sama půjčka byla bezúročná a to, jakou finanční částku žalobkyně získá na smluvní pokutě, resp. zda vůbec nějakou částku z tohoto právního titulu získá, odvisela výlučně od chování žalovaného, tedy od toho, kdy svou povinnost vrátit půjčku splní. K tomuto závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, a rovněž v rozsudku ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019. Nelze proto přisvědčit argumentaci soudu prvního stupně, že se jedná o spotřebitelský úvěr s bezúročným obdobím dvou měsíců a následně se „splatností na viděnou“, a že zajištění směnkou je z toho důvodu v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně půjčuje peníze a zajišťuje je směnkou, což by nemohla v případě, pokud by se jednalo o spotřebitelský úvěr.

22. Ve shodě se shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu tak odvolací soud konstatuje, že půjčka byla v daném případě sjednána jako bezúročná a že žádná ze zjištěných skutečností nenasvědčuje tomu, že smluvní pokutou, jak byla ve smlouvě sjednána, měla být ve skutečnosti docílena úplatnost půjčky. Nelze proto uvažovat o zneužívajícím charakteru ujednání o smluvní pokutě. Jakou finanční částku žalobkyně na smluvní pokutě získá, popř. zda nějakou částku z tohoto titulu vůbec získá, zcela záviselo na chování žalovaných, konkrétně na tom, kdy svou povinnost půjčku vrátit splní. Vzhledem k tomu, že mezi stranami smlouvy o půjčce nebylo sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za půjčení finančních prostředků, a že úplatnost půjčky není namístě dovozovat z toho, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností, je třeba uzavřít, že půjčka byla žalovaným poskytnuta bezúplatně a že tedy není správný závěr soudu prvního stupně, že zajištění závazku z předmětné smlouvy směnkou nebylo možné.

23. S odkazem na důvody, jak shora byly vyloženy, odvolací soud uzavírá, že žádná z námitek, jak žalovanými byly uplatněny v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě běžící ode dne doručení směnečného platebního rozkazu, je nemohla zprostit jejich povinnosti směnku žalobkyni v plném rozsahu zaplatit. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto změněn podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. tak, že směnečný platební rozkaz se vůči oběma žalovaným ponechává v platnosti[Anonymizováno]

24. K tvrzení žalovaných v podání ze dne 31. 3. 2022 o postoupení žalobkyní vymáhané pohledávky v rozsahu částky 51 286 Kč společnosti [Anonymizováno] a o jejím zániku v této výši v důsledku započtení vzájemných pohledávek dopisem ze dne 9. 4. 2021, odvolací soud uvádí, že správnost směnečného platebního rozkazu je třeba posuzovat k okamžiku jeho vydání, tedy k datu 9. 5. 2019 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 3/2008, poř. č. 31/2008). Žádným způsobem proto nebylo možno v odvolacím řízení zohlednit skutečnosti žalovanými tvrzené v podání shora uvedeném, neboť tyto nastaly až po vydání směnečného platebního rozkazu.

25. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla s podaným odvoláním úspěšná a má tak proti neúspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložila v řízení o námitkách žalovaných před soudem prvního stupně, a dále na náhradu nákladů, které účelně vynaložila v řízení před soudem odvolacím. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování žalobkyně advokátkou v rozsahu 5 úkonů právní služby po 9 140 Kč (vyjádření k námitkám, účast při jednání před soudem prvního stupně dne 24. 8. 2020, odvolání, vyjádření z 10. 2. 2022 a účast při jednání odvolacího soudu dne 5. 4. 2022) podle § 11 odst. 1, písm. d/, g/ a k/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (9 912 Kč) a ze soudního poplatku za odvolání zaplaceného ve výši 10 086 Kč. Náklady řízení v celkové výši 67 198 Kč jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

26. K ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace se žalovaní dovolávali s ohledem na své nepříznivé finanční a majetkové poměry, odvolací soud uvádí, že předpoklady pro nepřiznání práva na náhradu nákladů úspěšné žalobkyni neshledal. Připomíná přitom závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, který opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace § 150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, a zdůraznil, že porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

27. V daném případě byla žalobkyně s nárokem proti žalovaným uplatněným zcela úspěšná, a tedy svá práva vůči nim uplatňovala a hájila důvodně. Pominout přitom nelze, že v řadě typově shodných věcí téže žalobkyně, které vycházely ze skutkového rámce ve svém základu shodného s touto projednávanou věcí, byly nároky žalobkyně shledány soudy důvodnými, což žalovaným bylo nepochybně známo, když žalobkyně se v průběhu řízení dovolávala konkrétních rozhodnutí, v nichž byly řešeny otázky shodné s těmi, jež žalovaní učinili předmětem přezkumu v námitkovém a následně pak v odvolacím řízení. Za tohoto stavu věci nelze uvažovat o tom, že by uložení povinnosti žalovaným hradit v řízení úspěšné žalobkyni náklady řízení bylo vůči žalovaným jakkoli nespravedlivé, neboť to byli žalovaní, kteří i přes ustálenou judikaturu setrvali na své námitkové obraně a v řízení pokračovali až do stadia řízení odvolacího. K nepříznivým majetkovým a finančním poměrům žalovaných, jak jimi byly tvrzeny, tak nelze přiřadit žádnou skutečnost, která by postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. odůvodňovala, když žádná taková skutečnost se z obsahu spisu nepodává a žalovanými ani tvrzena nebyla. Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni tak odvolacím soudem shledány nebyly.

Poučení