2 Cmo 339/2021 - 270

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 966 136,49 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 49 Cm 147/2017-228 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla žalovanému 2. uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1 966 136,49 Kč se 6% úrokem z této částky ode dne 4. srpna 2017 do zaplacení a odměnu ve výši 6 553,79 Kč, se potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku o nákladech řízení mění tak, že žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce [Anonymizováno]. do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 298 890 Kč.

III. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 39 978,40 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [Anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou soudu prvního stupně dne 29. 8. 2017 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 1 966 136,49 Kč se 6% úrokem ročně z této částky ode dne 4. 8. 2017 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 6 553,79 Kč. Jak žalobkyně uvedla, žalovaná 1. vystavila dne 5. 3. 2009 na řad [Anonymizováno]., IČO [IČO], směnku vlastní na směnečnou sumu 1 966 136,49 Kč se splatností dne 3. 8. 2017 v Praze. Směnka byla avalována žalovaným 2. a jejím remitentem byla převedena rubopisem na řad žalobkyně. Ve lhůtě splatnosti byla směnka předložena k placení, k jejímu zaplacení však ze strany žádného ze žalovaných nedošlo.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 49 Cm 147/2017-15, který byl usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2018, č. j. 49 Cm 147/2017-21, vůči žalovanému 2. zrušen analogicky postupem podle ustanovení § 173 odst. 2 o. s. ř.

3. Žalovaný 2. proti žalobou uplatněnému nároku vznesl námitku odepření plnění ručitele ve smyslu ustanovení § 2022 o. z., neboť [Anonymizováno]. mu coby předsedovi představenstva žalované 1. zrušila dispoziční práva k účtu žalované 1. na podkladě zápisu z představenstva společnosti ze dne 11. 10. 2012. Postup [Anonymizováno] při změně dispozičních práv u kontokorentního účtu žalované 1. byl nesprávný a v důsledku odebrání dispozičního práva nebyl žalovaný 2. způsobilý k provedení úhrady kontokorentu a nemohl zamezit jeho čerpání novými disponenty. Žalovaný 2. popsal jednání žalované 1., její ekonomickou situaci a neshody a konflikty uvnitř společnosti a z toho dovozuje, že jednání žalované 1. v kombinaci s jednáním věřitele je v rozporu s dobrými mravy. Popsal rovněž časový sled událostí, které předcházely vzniku dluhu žalované 1.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému 2. povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 1 966 136,49 Kč se 6% úrokem z této částky ode dne 4. 8. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6 533,79 Kč a k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 308 703,10 Kč s tím, že plněním žalované 1. podle směnečného platebního rozkazu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 49 Cm 147/2017-15, v rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaného 2. podle rozsudku zaniká. Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 20. 6. 2018, č. j. 49 Cm 147/2017-31, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020, č. j. 2 Cmo 77/2020-75, a druhý rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 49 Cm 147/2017-163, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 2 Cmo 98/2021-188 s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení čl. I. § 1, § 75, § 11 odst. 1 a § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), a konstatoval, že při jednání nařízeném po zrušení předchozího rozsudku poučil žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení k prokázání skutečnosti, ve které spatřuje vědomé nabytí směnky žalobkyní k jeho škodě, resp. ke škodě žalované 1. ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ, a k označení důkazů s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Žalovaný 2. trval na výslechu dosud nejmenovaného likvidátora, na předložení jeho nespecifikovaného spisu s příslušnou dokumentací k účtu, u něhož došlo ke změně, a dále na výslechu dvou blíže neurčených pracovníků banky. Setrval na svých stanoviscích ohledně zavinění věřitele, že primární dlužník nemůže plnit, a na neoprávněném odebrání dispozičního práva k účtu remitentem. Pokud jde o vědomé nabytí směnky ke škodě dlužníka, pouze obecně uvedl, že celý proces postoupení proběhl nepochybně s vědomím a souhlasem žalobkyně, aniž by k tomu navrhl jediný důkaz. Soud prvního stupně na základě toho uzavřel, že žalovaný 2. přes jemu poskytnuté poučení neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto nemůže být ve sporu úspěšný, když jeho kauzální námitky jsou nepřípustné. I pokud by stanovisko žalovaného 2. po zrušení směnečného platebního rozkazu bylo předmětem dokazování, pak již v předchozím rozsudku bylo uvedeno, že postavení směnečného rukojmího se posuzuje podle čl. I. § 30 a násl. ZSŠ a že ustanovení § 2022 o. z. se na směnečný vztah nepoužije. Námitka, že věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem, je tak pro dané řízení nepřípadná. Žalobě bylo proto vůči žalovanému 2. vyhověno a žalobkyni bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odpovídajícím soudnímu poplatku, odměně za zastupování žalobkyně advokátem, paušálním náhradám hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty.

6. Žalovaný 2. podal proti rozsudku včasné odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude vůči němu zamítnuta a bude mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný 2. setrval na svých námitkách s tím, že jejich podstatou je skutečnost, že dne 27. 11. 2012 mu bylo neoprávněně věřitelem odebráno dispoziční právo k účtu a toto bylo převedeno na jiné členy představenstva žalované 1., čímž mu nebylo umožněno udržet peníze na účtu dne 5. 12. 2012 a následně kontokorent vyrovnat a zrušit (uzavřít účet), což by znamenalo, že dluh vůči [Anonymizováno] by nevznikl. Žalovaný 2. podrobně shrnul časový sled událostí, podrobně popsal jednání žalované 1. a namítl, že soud nemůže zcela rezignovat na požadavek principu dobrých mravů, resp. na právní principy zakotvené v ustanovení § 2 o. z. Uvedl, že vůči žalobkyni i jejímu předchůdci vznesl námitku spočívající v odepření plnění věřiteli ve smyslu ustanovení § 2022 o. z., na které rovněž setrval, přičemž popsal okolnosti, pro které ji má za důvodnou. Jak žalovaný 2. uvedl, námitku spočívající v odepření plnění věřiteli ve smyslu ustanovení § 2022 o. z. nebylo možné vznést před podáním žaloby, když žalovanému 2. nebyla doručena předžalobní upomínka a nebyl si vědom existence dluhu a jeho výše. Zavinění věřitele, resp. jeho předchůdce, žalovaný 2. spatřuje v tom, že [Anonymizováno] jako věřitel mu coby předsedovi představenstva žalované 1. zrušila dispoziční práva k účtu žalované 1., a to na podkladě zápisu z představenstva společnosti ze dne 11. 10. 2012, který není žalovaným 2. podepsán a na němž podpisy členů představenstva nebyly úředně ověřeny. Provedena byla toliko vidimace listiny, a to dokonce až o den později. Zánik funkce předsedy představenstva byl nadto v obchodním rejstříku zveřejněn až ke dni 18. 2. 2013. [Anonymizováno] podle žalovaného 2. postupovala nesprávně při změně dispozičních práv u kontokorentního účtu žalované 1. a v důsledku odebrání dispozičního práva nebyl žalovaný 2. způsobilý k provedení úhrady kontokorentu a nemohl zamezit jeho čerpání novými disponenty. V důsledku tohoto vadného postupu došlo k situaci, kdy nové vedení žalované 1. vyčerpalo v následujících měsících kontokorent a způsobilo vznik dluhu. K tomu by při řádném postupu ze strany věřitele nedošlo. Žalovaný 2. se opětovně obrátil na ombudsmana [Anonymizováno], který podal zprávu dne 23. 4. 2021. Podle žalovaného 2. si žalobkyně musela být vědoma toho, že předcházející proces byl zatížen vadami v kombinaci s nízkou cenou odkupu směnky, vědomě se snažila ztížit postavení žalovaného 2., resp. nabyla směnku ve zlém úmyslu. Pokud si žalobkyně neprověřila dostatečně okolnosti vzniku a existence původní pohledávky a tuto odkoupila za zlomek skutečné ceny, jednala v hrubé nedbalosti a směnku tak nabyla nepoctivě. Žalovaný 2. soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl veškeré důkazy jím navržené a ty které provedl, následně nehodnotil. Jeho postup je proto nesprávný a příliš formalistický. Žalovaný 2. se snažil věc řešit mimosoudně a nabídl žalobkyni vyrovnání částkou rovnající se celému jeho majetku. To žalobkyně odmítla s tím, že částka není dostatečná. Nesouhlas vyjádřil žalovaný 2. i s výší nákladů řízení, jak žalobkyni byly přiznány, a poukázal na to, že jsou u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele pro její nepřiznání žalobkyni ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný 2. v něm neuvádí žádné nové skutečnosti a že ke všem jeho námitkám a tvrzením se již podrobně vyjádřila v podáních ze dne 5. 2. 2020, 5. 11. 2020, 14. 12. 2020, 11. 3. 2021, 1. 7. 2021, 8. 9. 2021, 20. 9. 2021 a 10. 11. 2021. Na tato vyjádření žalobkyně plně odkázala a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 2. není důvodné.

9. Podle čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je v prohlášení třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali.

10. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

11. Podle čl. I. § 17 ZSŠ nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

12. Žalobkyně uplatnila v soudním řízení právo z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), na které žalovaný 2. je v pozici směnečného rukojmího za žalovanou 1. coby výstavce směnky. Podpisem na směnce v rubrice určené pro podpis směnečného rukojmího tak žalovaný 2. založil svůj směnečný závazek vůči [Anonymizováno], na jejíž řad směnka byla vystavena (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ). Po indosaci směnky na žalobkyni se tato stala subjektem z ní oprávněným (čl. I. § I. § 14 odst. 1 a § 16 odst. 1 ZSŠ).

13. Mezi žalobkyní a žalovaným 2. nebylo sporu o tom, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávek remitenta směnky [Anonymizováno] vůči žalované 1. vzniklých na základě smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na účtu č. [č. účtu] uzavřené dne 5. 3. 2009. Třebaže směnečný rukojmí je dlužníkem samostatným, na osobě toho, za koho se zaručil, nezávislým, a zásadně mu tedy nepřísluší namítat do kauzálního vztahu směnkou zajištěného, má žalovaný 2. v daném případě ke kauzálním námitkám přístup, neboť při vystavení směnky jednal za žalovanou 1. jako předseda jejího představenstva, z čehož lze dovodit nejen dohodu mezi žalovanou 1. a [Anonymizováno]. o vystavení směnky k zajištění závazků žalované 1. vůči [Anonymizováno] ze smlouvy o kontokorentním úvěru, ale rovněž dohodu mezi žalovaným 2. a [Anonymizováno] o tom, že směnku zaručil k zajištění téhož závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod č. 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Vzhledem k tomu, že ve výzvě k plnění ze dne 8. 12. 2015 adresované zástupcem žalobkyně žalované 1., bylo mimo jiné prohlášeno, že práva z předmětné směnky byla převedena na žalobkyni, lze učinit závěr o tom, že k indosaci směnky došlo před datem její splatnosti, resp. před uplynutím lhůty k protestu. Namístě tak bylo posoudit přípustnost kauzálních námitek žalovaného 2. též z toho hlediska, zda je lze s úspěchem uplatnit vůči žalobkyni, když tato jako indosatář nabyla práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení indosanta, a nevstoupila tak do jeho práv a povinností (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod č. 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudků téhož soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011 a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012).

15. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, v právní teorii není pochyb o tom, že výjimkou z pravidla obsaženého v ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ je pouze okolnost, kdy nový majitel jedná při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka, přičemž subjektivní vztah nového majitele k převodu musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl dán předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu (k tomu srov. též Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 53, jakož i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 143).

16. V dané věci spatřoval žalovaný 2. nepoctivé jednání žalobkyně při převodu směnky v tom, že „celý proces postoupení pohledávky na jiného věřitele, za situace, kdy věřitel zavinil, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužníkem, se děl s vědomím a souhlasem žalobce“, a dále v tom, že směnka byla převedena za úplatu rovnající se 15 % její hodnoty. K tomu odvolací soud uvádí, že sama okolnost, že proces postoupení pohledávky na žalobkyni se děl s jejím vědomím a souhlasem, nemůže zakládat vědomé jednání žalobkyně ke škodě směnečných dlužníků, neboť k převodu směnky je souhlas jejího nabyvatele nezbytný a jeho vědomost o tom, že směnku nabývá, je zcela pochopitelná. Pokud jde o jednání žalované 1. a její vnitřní poměry, na které žalovaný 2. v průběhu řízení opakovaně poukazoval a z nich dovozoval nemravnost konání žalované 1., toto není pro posouzení přípustnosti kauzálních námitek plynoucích ze vztahu dlužníka k původnímu majiteli směnky podle čl. I. § 17 ZSŠ významné, neboť skutečnosti žalovaným 2. v tomto směru tvrzené se týkají výlučně vztahů mezi ním a žalovanou 1. Nebylo přitom na žalobkyni, aby se o tyto vztahy při nabytí směnky zajímala a aby prověřovala jejich korektnost. Ze samotné okolnosti, že směnka byla podle tvrzení žalovaného 2. na žalobkyni převedena za úplatu rovnající se 15 % směnečné sumy, rovněž nelze usuzovat na vědomé jednání žalobkyně ke škodě dlužníka při nabývání směnky, neboť dohoda o výši úplaty za její převod je výsledkem jejího svobodného rozhodnutí. S ohledem na tento závěr pak nebylo nutno vést dokazování k tomu, zda tvrzení žalovaného 2. o úplatě v jím uváděné výši se vůbec zakládá na pravdě.

17. Za situace, kdy žalovaný 2. v řízení před soudem prvního stupně po jemu poskytnutém poučení netvrdil jiné skutečnosti ohledně vědomého jednání nabyvatele směnky ke škodě směnečných dlužníků, než jak výše byly uvedeny, nebylo namístě doplňovat dokazování spisem [Anonymizováno] týkajícím se předmětného účtu a výslechem likvidátorky žalované 1. [Anonymizováno], resp. jejího zástupce [Anonymizováno], jak žalovaný 2. navrhl v jeho podání ze dne 7. 9. 2022. Těmito důkazy by podle žalovaného 2. mělo být objasněno, jak probíhá komunikace likvidátora s [Anonymizováno], jaká jsou zjištění likvidátora ohledně předmětné pohledávky a jaké jsou jeho poznatky ohledně hospodaření a jednání za žalovanou 2. Ze záznamů a ujednání, jež jsou obsahem spisu [Anonymizováno] by pak mělo vyplynout, že [Anonymizováno]. si byla vědoma svého pochybení a že toto mělo či mohlo být známo straně žalující. Vzhledem k tomu, že není přípustné, aby absence rozhodných tvrzení k nepoctivému nabytí směnky, jehož se žalovaný 2. v řízení opakovaně dovolával, byla nahrazována tím, že až z provedených důkazů by skutkový děj byl v tomto směru dovozován, resp. vytvářen, nebylo odvolacím soudem k provedení důkazů shora uvedených přistoupeno.

18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně již při převodu směnky věděla či alespoň mohla vědět o její zajišťovací povaze, neboť na líci směnky je připojena doložka „Smlouva o kontokorentním úvěru vedeném na účtu číslo [č. účtu]“. Nicméně jen z této skutečnosti nelze bez dalšího na její vědomé jednání ke škodě dlužníka při nabývání směnky usuzovat, jak opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud (příkladmo lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5654/2017).

19. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že žalovaný 2. neprokázal, že žalobkyně nabyla směnku vědomě ke škodě směnečných dlužníků. Námitky vycházející z jeho vztahů či ze vztahů žalované 1. k [Anonymizováno] coby původní majitelce směnky tak nemůže žalovaný 2. vůči žalobkyni, na kterou směnka byla indosována, s úspěchem uplatňovat. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud neprovedl důkazy navrhované žalovaným 2. k prokázání jejich důvodnosti, neboť jakákoli zjištění z nich případně učiněná by ničeho nemohla na tom, co výše bylo uvedeno, změnit.

20. Jelikož se žalovanému 2. nepodařilo nárok žalobkyně, jak vůči němu byl v soudním řízení uplatněn, zpochybnit, je napadený rozsudek ve výroku I., jímž žalobě bylo vůči žalovanému 2. vyhověno, správný. V tomto rozsahu byl proto postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen.

21. K výroku II. rozsudku o nákladech řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu, když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nikoli však co do výše. Podle obsahu spisu je totiž třeba za účelně vynaložené náklady žalobkyně považovat soudní poplatek za žalobu zaplacený ve výši 98 635 Kč, mimosmluvní odměnu za 9 úkonů právní služby po 16 220 Kč (převzetí a příprava věci, žaloba, 2x vyjádření ve věci samé ze dne 5. 11. 2020 a z 8. 9. 2021, 2x vyjádření k odvolání ze dne 5. 2. 2020 a 11. 3. 2021, 3x účast při jednání dne 2. 12. 2020, 16. 12. 2020 a 22. 9. 2021) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a/ d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., mimosmluvní odměnu ve výši 8 110 Kč coby jedné poloviny odměny (jednoduchá výzva k plnění) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 2, písm. h/ téže vyhlášky, náhradu za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání nařízeném na den 9. 10. 2020, při kterém nedošlo k projednání věci, 11 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (3 300 Kč) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (34 755 Kč).

22. K písemným vyjádřením žalobkyně ze dne 14. 12. 2020 (vyjádření k návrhu smíru a k listinnému důkazu), ze dne 8. 3. 2018 (vyjádření k výzvě soudu podle ustanovení § 115a o. s. ř.) a ze dne 1. 7. 2021 (sdělení ke smírným jednáním) odvolací soud uvádí, že žádné z nich nelze posuzovat jako úkon ve věci samé, neboť žalobkyně jimi reagovala na procesní postup soudu prvního stupně a vyjadřovala se ke stavu mimosoudních jednání se žalovaným 2. Obdobné je třeba konstatovat ohledně podání ze dne 20. 9. 2021, jímž se žalobkyně vyjadřovala k podání žalovaného 2. z 8. 9. 2021, přičemž odkázala na své vyjádření z téhož data. Vzhledem k tomu, že za vyjádření žalobkyně z 8. 9. 2021 jí odměna za její zastupování advokátem přiznána byla, nelze její vyjádření z 20. 9. 2021 považovat za účelný náklad. Pokud jde o nesouhlas žalobkyně s odročením jednání dle návrhu žalovaného 2., jak žalobkyní byl též pojat do podání z 20. 9. 2021, jedná se opět o její vyjádření k procesnímu postupu soudu, nikoli o úkon ve věci samé. Za tyto úkony tak žalobkyni odměna dle advokátního tarifu nenáleží. Za tohoto stavu věci pak nebylo možno žalobkyni přiznat ani jí dále účtované paušální náhrady hotových výdajů ani náhradu za daň z přidané hodnoty z nákladů řízení, které nebyly shledány účelně vynaloženými.

23. K ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace se žalovaný 2. dovolával, odvolací soud uvádí, že předpoklady pro nepřiznání práva na náhradu nákladů úspěšné žalobkyni neshledal. Připomíná přitom závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, který opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace § 150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, a zdůraznil, že porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

24. V daném případě byla žalobkyně s nárokem proti žalovanému 2. uplatněným zcela úspěšná, a tedy svá práva vůči němu uplatňovala a hájila důvodně. Sama okolnost, že žalobkyně nepřistoupila na smírné řešení, jak žalovaným 2. jí bylo nabízeno, není pro účely aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. žádným způsobem relevantní. K nepříznivým majetkovým a finančním poměrům žalovaného 2., jak jím byly tvrzeny, tak nelze přiřadit žádnou skutečnost, která by postup podle uvedeného ustanovení odůvodňovala, když žádná taková skutečnost se z obsahu spisu nepodává a žalovaným 2. ani tvrzena nebyla.

25. Z vyložených důvodů odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému 2. uložil povinnost zaplatit úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 298 890 Kč s tím, že tyto je žalovaný 2. povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 2. neměl úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby po 16 220 Kč podle ustanovení § 7 bod 6. a § 11 odst. 1, písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (32 440 Kč), ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (600 Kč) a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (6 938,40 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 39 978,40 Kč je žalovaný 2. povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).