2 Cmo 35/2020 - 906

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Baierla a soudců JUDr. Jitky Malé a JUDr. Ivany Wolfové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky], sídlem v [Adresa advokátky] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] oba bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta], sídlem v [Adresa advokáta] o 238 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2019 č. j. 49 Cm 119/2013-848 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá na žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 238 000 Kč s úrokem 6% od 21. 9. 2011 do zaplacení a s odměnou 793 Kč. Uvedl, že žalovaní se vystavením směnky dne 16. 12. 2010 zavázali zaplatit žalobci 258 716 Kč dne 20. 9. 2011 s tím, že platebním místem je [adresa]. Na směnku bylo placeno jen částečně, proto žalobce vymáhá zbývající část směnečné jistiny.

2. Soud prvního stupně žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 17. 7. 2015, č. j. 49 Cm 119/2013-10. Proti němu podali žalovaní včas společné námitky. Uvedli v nich, že byla dne 8. 11. 2010 uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o dílo č. 289/10 mezi žalovanými a společností [Anonymizováno] (dále jen ES), kterým měla být stavba typového rodinného domu. K tomu ale nedošlo a žalobce ve prospěch žalovaných nevynaložil žádné finanční prostředky. Smlouva o dílo nebyla uzavřena a ES žádné práce, a to ani přípravné neprovedla. Částka půjčky 170 000 Kč nikdy nepřešla do dispozice žalovaných. Dluh v žalované výši 238 000 Kč neexistuje a směnka tedy kryje nedluh. Podpis směnky byl vynucen v souvislosti s údajným poskytnutím půjčky, proti které žalovaní očekávali protiplnění od ES. K tomu ale nedošlo, žádné práce nebyly provedeny, když ani smlouva o smlouvě o dílo nebyla uzavřena. Žalovaní proto nemají dluh vůči ES a ani vůči žalobci. Považují za podstatné, že žalobce je současně jednatelem ES. Jedná se proto o subjekty, které jednají ve shodě. Žalobce jako fyzická osoba a současně jako jednatel ES měl poskytnout žalovaným půjčku ve výši 170 000 Kč, což měla být podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo záloha na financování přípravných prací, které měly provést ES řízené žalobcem. Smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o půjčce považují za nemravně vysokou, když představuje 40% jistiny. Domnívají se rovněž, že výše uvedená smlouva o budoucí smlouvě o dílo platně nevznikla, když v ní není dostatečně určen předmět budoucí smlouvy. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, ale žalovaní žádné peněžní prostředky od žalobce neobdrželi. Smlouvu o půjčce považují také za neplatnou proto, že obchází předpisy tehdy platného občanského zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb., nakolik tyto předpisy upravují ochranu spotřebitele. Jde o nemravné jednání, které nemůže požívat soudní ochrany. Samu směnku považují také za neplatnou pro nedostatek zákonných náležitostí, Jedná se zejména o nejasnost, zda se jedná o směnku vlastní anebo o směnku cizí. Namítali rovněž nedostatek předložení směnky k placení. Dále namítali nepřípustně vysoké úroky, které činí 16% ročně. Pro tyto nemravné úroky je neplatná i sama sporná směnka. Konečně žalovaní obsáhle poukazují na dvoudomé vystupování žalobce při uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě o dílo a smlouvy o půjčce a na to, že tak mohlo být vyvolána pochybnost o odlišnosti subjektů ve vzniklých právních vztazích a pochybnost, zda tato odlišnost neumožňuje nežádoucí manipulaci žalobce se žalovanými jako spotřebiteli v jejich neprospěch.

3. Žalobce ve vyjádření k námitkám potvrdil, že byly uzavřeny smlouvy, jak je uvedli žalovaní. Při tom podle smlouvy o půjčce byla půjčka účelově určena a vázána na úhradu zálohy na přípravné práce podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo. Jakkoliv je smlouva o půjčce reálnou smlouvou, není s tím v rozporu, když je na základě dohody účastníků půjčka poskytnuta bezhotovostně na účet dlužníka anebo i ve prospěch třetí smluvené osoby. Půjčka byla poskytnuta tak, že žalobce ze svého účtu převedl na účet ES celkem 1 500 000 Kč a z této částky byly odčerpávány zálohy ve prospěch jednotlivých klientů ES, mezi nimi také ve prospěch žalovaných. Když žalovaní odmítli uzavřít smlouvu o dílo, ES vyúčtovaly provedené přípravné práce, kde zohlednily prostřednictvím půjčky zaplacenou zálohu 170 000 Kč. Okolnosti závazkových vztahů mezi žalovanými a ES považuje žalobce pro tuto věc za bezvýznamné. Výši smluvní pokuty považuje žalobce za přiměřenou vzhledem k výši dlužné částky a nutnosti motivovat dlužníka ke včasnému splnění závazku. Také sjednané úroky považuje za přiměřené. Námitku neplatnosti směnky z formálních důvodů považuje za neurčitou a z tohoto pohledu považuje směnku za platnou. Ani případný nedostatek prezentace směnky k placení nevylučuje možnost uplatnit práva ze směnky. Předmětnou smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelských smluv. Účel půjčky, která je určena pro financování přípravných prací pro stavbu rodinného domu, vylučuje, aby šlo o vztah podle zákona č. 321/2001 Sb. Stejný zákon také nezakazuje používání směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry.

4. Napadeným rozsudkem zrušil soud prvního stupně směnečný platební rozkaz a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Zjistil, že byla vystavena směnka, jak ji tvrdil žalobce v žalobě. Zjistil uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o dílo ze dne 8. 11. 2010, č. 289/10 mezi žalovanými a ES s tím, že podle smlouvy byli žalovaní povinni do 14 dnů od uzavření smlouvy zaplatit zálohu 170 000 Kč. Zjistil uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky tohoto řízení č. 289/10-101216. Ta je uzavřena v návaznosti na výše uvedenou smlouvu o smlouvě budoucí a půjčka 170 000 Kč je podle smlouvy o půjčce účelově určena na financování zálohy ve stejné výši podle čl. III. odst. 3 smlouvy smlouvě budoucí. Zjistil také, že dne 29. 11. 2010 poukázal žalobce na účet ES částku 1 500 000 Kč. Provedl také výslech svědkyně [Anonymizováno], která je matkou žalobce a která v rozhodné době jako osoba samostatně výdělečně činná zpracovávala účetnictví ES. V době výslechu již byla v důchodu a nebyla ekonomicky činná. Z její výpovědi soud zjistil, že pokud klienti ES neměli dostatečné prostředky na zaplacení záloh, poskytoval jim žalobce půjčky. Ty byly poskytovány tak, že žalobce zasílal na účet ES ze svého účtu větší sumu peněz, ze které byly podle jeho pokynů rozepisovány jednotlivé půjčky ke konkrétním zakázkám. Obsah smluv svědkyně neznala.

5. Soud prvního stupně předně konstatoval, že není v rozporu s § 657 obč. zák., když výnos půjčky je v souladu s dohodou poukázán na konkrétní účet. Tak se také v tomto případě účastníci dohodli a žalobce reálně půjčku poskytl, když z jím poukázané částky 1 500 000 Kč bylo, jak potvrdila svědkyně Lövyová, rozúčtována také půjčka ve prospěch zakázky žalovaných u ES. Půjčka tedy byla žalobcem poskytnuta.

6. Dále konstatoval, že důvodná není ani námitka nedluhu odkazující na to, že ze strany ES nebyla žádná činnost vykonána. Považoval za potřebné odlišit vztah žalovaných k ES na straně jedné a vztah mezi účastníky tohoto řízení na straně druhé.

7. Soud také shledal, že sporná směnka má všechny náležitosti směnky vlastní podle čl. I. § 75 zákona směnečného a šekového. Zejména je zcela zřejmé, kde má být placeno, a že žalovaní jsou výstavci směnky.

8. Nakolik bylo namítáno, že sjednaná výše smluvní pokuty a úroků odporuje dobrým mravům, pak soud prvního stupně tento rozpor neshledal. Zejména uvedl, že úrok 16% ročně sice není nízký, nicméně nelze je označit za lichvářský. U smluvní pokuty zdůraznil její motivační funkci.

9. Konečně se soud prvního stupně zabýval otázkou podvojného vystupování žalobce jako fyzické osoby na straně jedné a jednatele ES na straně druhé. Konstatoval k tomu, že tato okolnost nečiní možným závěr, že se jedná o obcházení práva. Proto nemůže být jen z tohoto důvodu neplatná ani sporná směnka a ani ujednání, která účastníci uzavřeli, včetně smlouvy o půjčce jako takové.

10. Vyšel ve stejné souvislosti z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, spisové značky I. ÚS 563/11. Tento nález konstatoval, že za situace, kdy věřitel ze smlouvy o půjčce, jejíž výnos byl poukázán přímo zhotoviteli na úhradu závazku dlužníků ze smlouvy o půjčce jako objednatelů, je tento věřitel totožný s jednatelem společnosti zhotovitele, bylo na soudcích, aby adekvátně zhodnotili dvojdomé vystupování věřitele ze smlouvy o půjčce a jak toto vystupování mohlo u dlužníka vyvolat pochybnost o odlišnosti subjektů ve vzniklých právních vztazích včetně toho, zda tato pozice neumožňuje nežádoucí manipulaci vedlejšího účastníka s protistranou právního vztahu v její neprospěch. Na základě toho soud konstatoval, že v případě, kdyby si žalovaní půjčili u jiného subjektu, který není spojen s ES, věděli by, že musí půjčku vrátit a komu. V tomto případě může být spotřebitel zmaten ohledně toho, komu a jak je půjčka poskytována. Uvažoval také nad tím, proč žalobce půjčky neposkytuje přímo ES a uzavírá, že by to nebylo pro žalobce výhodné. Jako fyzická osoba poskytuje půjčky, aniž by se musel starat o to, zda jsou dlužníci solventní a zda v pozici ES něco odvedu nebo neodvedu. Formálním rozdělením půjčky a smlouvy o dílo nezáleží na tom, proč nebude stavěno, a přesto může žádat o vrácení půjčky s velice slušným úrokem a ještě smluvní pokutu. Proto uzavřel, že smlouva o půjčce je sice platná, ale není platné ujednání týkající se vystavení směnky. Je tomu tak s ohledem na uvedenou dvojdomost žalobce a také pro obcházení předpisů o ochraně spotřebitele. V rámci nalézacího řízení ohledně půjčky bylo by možné se bránit i námitkami vůči ES.

11. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce a navrhuje jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti. Konstatuje, že soud prvního stupně nejprve konstatoval, že nedošlo k porušení žalovanými namítaných ustanovení občanského zákoníku z roku 1964, přesto uzavřel, že je neplatné ujednání o vystavení směnky, aniž formuloval, o jaké předpis se tento závěr opírá. Vycházel nepřípadně z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, spisové značky I. ÚS 563/11, když žalovaní netvrdili a ani neprokazovali, že by žalobce anebo ES vyvolali u žalovaných pochybnosti o odlišnosti těchto subjektů ve vzniklých vztazích. Není patrné ani to, o jaké důkazy se soud opíral, když z provedených důkazů nic takového neplyne. Za nepodloženou považuje konstrukci soudu, že zajišťovací směnka znemožňuje obranu žalovaných spotřebitelů. Soud také pominul, že nejprve byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o dílo a teprve následně došlo k uzavření smlouvy o půjčce. Tato smlouvy odpovídá tehdy platnému občanskému zákoníku a nijak nevybočuje u obecně uznávaných pravidel mezilidského chování. Neobsahuje žádné nedovolené ujednání. Jestliže žalovaní spatřovali porušení povinnosti ze strany ES, měli plnou legitimaci k uplatnění svých nároků u soudu vůči této společnosti. Navíc soud vychází ze špatné činnosti nebo nečinnosti ES, aniž pro to svědčí jakákoliv ve zjištěních, která soud učinil. Nešlo ani o blankosměnku, nýbrž o směnku od počátku úplnou. Odkázal také na judikaturu odvolacího soudu, která při posuzování obdobných věcí setrvale staví na samostatností nároků ze smlouvy o půjčce a ze smluv, které se týkají díla.

12. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhují potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Nejprve obsáhle komentují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, spisové značky 29 Cdo 402/2018 a ze dne 30. 9. 2015 spisové značky 29 Cdo 688/2012, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, spisové značky I. ÚS 563/11, ze dne 24. 1. 2017, spisové značky III. ÚS 1293/16 a ze dne 16. 9. 2015, spisové značky I. ÚS 290/15, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, spisové značky 12 Cmo 76/2011 a rozsudek téhož soudu ze dne 13. 11. 2018, spisové značky 6 Cmo 246/2018 a další judikaturu. Ztotožnili se soudem prvního stupně, nakolik, jak soudí, posoudil směnečný nárok žalobce, který byl uplatněn v tomto řízení, jako jednání rozporné s dobrými mravy, jež je zneužitím práva ze směnky a obcházením předpisů na ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany. Žalobce, nakolik argumentuje judikaturou, neuvádí žádný judikát Nejvyššího anebo Ústavního soudu, který by mu svědčil. V některých případech vytrhává některé citáty ze souvislosti. Když odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak jde o rozsudky, které nerespektují závaznou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a které jsou již dávno překonány, když nerespektují dvojdomé postavení žalobce.

13. Žalovaní jsou pouze ochotni akceptovat úhradu řádně provedených, využitelných a předaných prací provedených společností ES. Odkazují při tom, na znalecký posudek [Anonymizováno], který však nebyl doposud vyslechnut. Akceptovat je možné pouze obecné ceny takového plnění, když smlouvu o budoucí smlouvě o dílo považují za neplatnou a tedy nelze použit ani cenové odkazy, které obsahuje. Ostatně nedokončené plnění od společnosti ES považují za zcela bezcenné, které pro ně nemá žádný užitek. Tato společnost neměla s tím téměř žádné náklady a půjčka tak nebyla čerpána. Spatřují v tom zřejmé zneužití směnky. Nepovažují rovněž za prokázané, že půjčka byla skutečně žalobcem poskytnuta. Vycházejí z toho, že částka 1 500 000 Kč byla z účtu žalobce na účet ES, který žalobce také kontroluje, převedena ještě před uzavření smlouvy o půjčce. Tedy žalobce mohl také kdykoliv uvedenou částku předisponovat zpět na svůj osobní účet. Vynakládání půjčky také bylo mimo jakoukoliv kontrolu žalovaných. Není tedy vůbec jasné, zda tyto prostředky byly skutečně použity a účelně čerpány na stanovený účel. Svědkyni Alexandru Lövyovou považují za nevěrohodnou s ohledem na to, že je matkou žalobce. Proto zde není žádný dluh, který by mohla sporná směnka zajišťovat. Nadále trvají na tom, že výše smluvní pokuty i výše úroků je nepřiměřeně vysoká. Nesouhlasí také s výhradami žalobce ohledně formulace rozsudku, když z rozsudku považují za zcela zřejmé, z jakých důvodů soud vycházel a proč rozhodl právě takto.

14. Podáním ze dne 21. 9. 2020 žalovaní dále doplnili vyjádření k podaném odvolání odkazem na judikáty týkající se kauz směnečného žalobce [Anonymizováno] a jeho firmy [Anonymizováno] Odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018, na dovolací rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 535/2015, odvolací usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2014, č. j. 12 Co 230/2014-213, na rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. 3. 2014, č. j. 8 C 242/2012-101 a na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11 a na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a o. s. ř. i řízení, které mu předcházelo, a postupoval při tom podle § 214 odst. 1 o. s. ř.

16. Vycházel při tom ze zjištění, která na základě dokazování, které prvního stupně soud zatím provedl, soud učinil. Jak je i z napadeného rozsudku patrné, před soudem prvního stupně proběhlo mnohem širší dokazování, které však soud prvního stupně ve vztahu k napadenému rozsudku považoval za nadbytečné. Proto nebylo soudem zhodnoceno a nebyla z něho učiněna žádný zjištění. Tak na jednání dne 22. 5. 2018 byl skutečně čten znalecký posudek [Anonymizováno]. Znalec vyslechnut nebyl a výhrady žalobce k posudku nebyly vypořádány. Některé důkazy provedeny nebyly.

17. Z hlediska skutkových zjištění je nutno předně uvést, že pro činnost vyšších soudů mohou být významné pouze ty důkazy, ze kterých soud prvního stupně učiní skutková zjištění. Důkazy soudem prvního stupně sice provedené, ale stejným soudem nezhodnocené pro činnost soudů vyšších stupňů využitelné nejsou, leda by bylo toto dokazování zopakováno.

18. Je ovšem nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že s ohledem na právní závěr, na kterém své rozhodnutí založil, nebylo vskutku doposud provedené dokazování, nakolik je soud nehodnotil, významné. Jinou otázkou je, zda byla zjištění, která soud učinil, jsou pro jeho výše uvedený právní závěr dostatečná. To zatím obecně s tím, že skutkovému stavu bude nutno se věnovat ještě na jiných místech.

19. Soud prvního stupně se opírá o nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 spisové značky I. ÚS 563/11. To je samozřejmě zcela namístě, zvláště proto, že skutkový děj, ze kterého Ústavní soud zde vycházel, je zcela obdobný skutkovým poměrům nyní projednávané věci. Podle Ústavního soudu přistoupily obecné soudy k ryze formálnímu zhodnocení skutečnosti, že žalobce (totožný se žalobcem v této věci) vedle věřitele ze smlouvy o půjčce vystupuje zároveň jako jednatel zhotovitele stavby. Za této situace měly obecné soudy skrz formálně odlišnou právní subjektivitu právnické osoby (také zde šlo o společnost ES) a subjektivitu jednatele adekvátně zhodnotit „dvoudomé“ vystupování žalobce při uzavírání smlouvy o půjčce a smlouvy o dílo, a jak toto vystupování mohlo vyvolat u smluvního partnera pochybnosti o odlišnosti subjektů ve vzniklých vztazích, včetně toho, zda tato pozice neumožňuje nežádoucí manipulaci věřitele z půjčky a jednatele zhotovitele v jedné osobě s protistranou právního vztahu v její neprospěch. Tedy Ústavní soud se nezabýval samotným fungováním směnky (nároky ze směnky byly předmětem řízení) v těchto vztazích. Všímá si totožnosti jedné a téže osoby jako věřitel z půjčky s jednatelem zhotovitele ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně v této projednávané věci ovšem, jak uvedeno shora, neshledal ve smlouvě o půjčce žádný problém. Smlouvu o budoucí smlouvě o dílo považoval za nepodstatnou a to zjevně z toho důvodu, že vycházel z teze, že zajišťovací směnka v tomto případě limituje žalované v možnosti uplatnit námitky také ohledně vztahů k budoucímu dílu oproti tomu, jaká by byla jejich pozice v případě, kdyby žalobce vymáhal plnění přímo ze smlouvy o půjčce.

20. Tato teze je ovšem zcela nesprávná. Jestliže, jak je tomu i v tomto případě, jsou uplatňovány nároky ze směnky, která plní funkci zajištění, jejím remitentem, mohou směneční dlužníci bez dalšího na svoji obranu uplatnit veškerou obranu, kterou by mohli uplatnit i proti nároku, který by se opíral o závazek směnkou zajištěný. To plyne a contrario z čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového s tím, že tento předpis podle čl. I. § 77 odst. 1 stejného zákona platí i pro směnku vlastní. Tato zásada se uplatní u jakékoliv směnky, která je zajištěním. Tedy nemuselo by se vůbec jednat ani o směnku, která má něco společného se spotřebitelskými vztahy. Protože žalovaní jsou zároveň účastníky smlouvy o půjčce a smlouvy o budoucí smlouvě o dílo na straně jedné a výstavci sporné směnky na straně druhé, platí to tím spíše. Potom všechny mimosměnečné námitky, které žalovaní v tomto řízení uplatnili, jsou z jejich strany přípustné zcela shodně s tím, jako kdyby se žalobce domáhal splnění smlouvy o půjčce. Jejich důvodnost je proto možné i v tomto řízení posoudit. Z toho nutně plyne, že jen sama okolnost, že si účastníci tohoto řízení smluvili, že závazek žalovaných z půjčky bude zajištěn směnkou, nečiní dohodu o zajištění směnkou neplatnou. Kdyby měli být žalovaní zmateni podvojným postavením žalobce ve vztahu ke směnce, muselo by to přece nutně platit i ve vztahu ke smlouvě o půjčce, jak z toho vycházel rovněž Ústavní soud. Smlouvu o půjčce ovšem soud prvního stupně shledal zcela platnou.

21. Soud prvního stupně zcela pominul otázku, zda jde v tomto případě o vztah spotřebitelský, jak se toho žalovaní opakovaně domáhají. V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, spisové značky 29 Cdo 688/2012 v obdobné věci, že se o spotřebitelský vztah jedná. V předmětné věci se jednalo o stejného žalobce, jak je tomu v této věci. Směnka v dané věci sice nezajišťovala nároky ze smlouvy o půjčce, nýbrž z nepojmenované smlouvy o zajištění financování. I zde ovšem bylo obsahem smlouvy poskytnutí zálohy společnosti ES v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí.

22. Nejvyšší soud dovodil, že na žalobce, i kdyby nebyl formálně podnikatelem, je nutno pohlížet jako na dodavatele ve smyslu § 52 a následující obč. zák., tedy jako na podnikatele. Proto uzavřel, že je nutno jak na smlouvu o zajištění financování tak i na smlouvu, která zakládá zajišťovací funkci směnky, pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou. Je proto nutné zhodnotit, zda tyto smlouvy neobsahují zneužívající doložky. Nejvyšší soud poukázal také na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 spisové značky Cpjn 200/2011, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 79/2013. V jeho rámci v návaznosti na Směrnici Rady 93/13/EHS bylo poukázáno na to, že soud i bez návrhu vezme v úvahu případné zneužívající doložky, které zjistí, s tím, že musí dát účastníkům řízení možnost, aby se k tomuto zjištěním kontradiktorně vyjádřili.

23. Pro tuto věc z toho vyplývá, že vedle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, která je spotřebitelkou smlouvou nepochybně již s ohledem na právní status zhotovitele, je nutno za spotřebitelskou smlouvu považovat i předmětnou smlouvu o půjčce a také dohodu o zajišťovací funkci sporné směnky k ní.

24. Oproti skutkovým poměrům, ze kterých ve zmíněném rozsudku vycházel Nejvyšší soud, je předmětná smlouva nepochybně smlouvou o půjčce podle § 657 a následující obč. zák. Proto i na vztah účastníků tohoto řízení jak ve vztahu ke smlouvě o půjčce tak i ve vztahu ke smlouvě o zajištění vrácení půjčky směnkou je nutno vztáhnout nejméně ustanovení § 52 a následující obč. zák. Je ovšem také nutno uvážit, že předmětná smlouva o půjčce vyhovuje obsahem i jejími účastníky vymezení podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v rozhodné době platného. Tedy vztah z půjčky mohl by se řídit i tímto zákonem. V této souvislosti je ovšem nutno také posoudit, zda na předmětnou půjčku se nevztahuje některá výhrada dle § 1 odst. 2 stejného zákona, zejména výhrada uvedená pod písmenem a) uvedeného ustanovení.

25. Tedy i ve světle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu pravdivost teze, na které spočívá odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, neobstojí. Pak samozřejmě neobstojí ani závěr, že ujednání o zajištění směnkou je jen z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Konečně odvolací soud předpokládá, že je pouze důsledkem formulační neobratnosti, když soud v odstavci 22. uvedl: …tedy nelze pohledávku ze smlouvy o půjčce uplatnit z důvodu rozporu s dobrými mravy …. směnkou, která je z toho důvodu neplatná. I žalovaná strana ví, že směnka není ani mravná ani nemravná, nemravné může být jen její nepřípadné použití. Listina, která odpovídá čl. I. § 75 a § 76 zákona směnečného a šekového je vždy platnou směnkou vlastní. Spornou směnku ovšem soud prvního stupně shledal zcela správně vlastní směnkou platnou z hlediska zákonných náležitostí.

26. Soud prvního stupně správně posoudil, a to v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou ostatně poukázal i Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozsudku ze dne 30. 9. 2015, spisové značky 29 Cdo 688/2012, že i půjčka jako reálný kontrakt může být poskytnuta také bezhotovostně a to i na účet třetí smluvené osoby. Tedy bylo možné splnit závazek žalobce ze smlouvy o půjčce i převodem smluvené částky na účet ES. Není s tím v rozporu ani to, když žalobce poukázal na účet ES paušální částku 1 500 000 Kč, ze které byly jednotlivé zálohy rozúčtovávání na jednotlivé obchodní případy. Skutečnost, že tomu tak bylo i co se týká závazku žalovaných složit zálohu, jak plyne ze smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, je prokázána výpovědí svědkyně [Anonymizováno]. Okolnost, že ta je, jak sama vypověděla, matkou žalobce, neznamená, že soud i takové svědkyni, kterou řádně poučil o povinnosti úplné a pravdivé výpovědi, nemůže uvěřit. Nelze v obecné rovině vyloučit samozřejmě ani možnost, že by si žalobce i rozúčtovanou zálohu stáhl zpět na svůj osobní účet. Nic tomu však v tomto případě nenasvědčuje ani v rovině tvrzení žalovaných, tím méně z toho, co bylo v této věci prokázáno anebo jinak vyšlo najevo. Jde tedy pro tuto chvíli o pouhou spekulaci.

27. K obsahu smlouvy samotné mají žalovaní výhradu pouze, pokud jde o výši úroků a smluvní pokuty. Co se týká úroků z půjčky, pak roční sazba 16% vskutku nijak významně nevybočuje z úrovně úročení zejména spotřebitelských úvěrů bankami nebo licencovanými poskytovateli tohoto typu úvěrů. Bez ohledu na to, zda předmětná půjčka podléhá předpisů o spotřebitelských úvěrech anebo nikoliv, je předmětná půjčka spotřebitelským úvěrům nejblíže. Žalovaní se v odvolání zabývají smluvní pokutou v sazbě 0.25% denně. Taková smluvní pokuta by byla nepochybně platně sjednaná, jak potvrdil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, č. j. 33 Cdo 2279/2018-227 ve věci společnosti [Anonymizováno] proti klientovi této společnosti. V projednávaném případě je však smluvní pokuta sjednána jednorázovou částkou. To není stejná situace, když při striktním uplatňování by mohl tuto částku žalobce požadovat i za jediný den prodlení anebo při prodlení se zaplacením jen poslední jediné koruny. Samotná tato výše smluvní pokuty nemusí být nijak problematická, i když představuje 40% půjčené částky. Ostatně smluvní pokuty v sazbě 0,25% denně představuje více než 90% ročně. Probléme je její paušální povaha.

28. Nelze zcela souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že vztahy žalovaných ke společnosti ES jsou zcela nerozhodné. Především platí již výše uvedené, to znamená, že naznačuje-li soud prvního stupně, že by bylo možné se okolnostmi ze vztahu žalovaných k ES bránit v případném sporu o nároky z půjčky, bylo by to možné i v rámci tohoto řízení směnečného. Nelze však přehlédnout ani okolnost, že žalovaní napadají platnost smlouvy o smlouvě budoucí. Jestliže by šlo o námitku důvodnou, pak jim nevznikla povinnost ani složit zálohu podle stejné smlouvy o smlouvě budoucí. Protože půjčka je účelově výslovně určena na úhradu zálohy podle čl. III odst. 3 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, nemohl by být ani shora popsanou úhradou částky 170 000 Kč žalobcem ve prospěch žalovaných na účet ES, tento účel půjčky naplněn. Tedy rovněž z tohoto důvodu nelze otázku smlouvy o smlouvě budoucí pominout. Konečně ve smyslu výše popsaného nálezu Ústavního soudu nelze bez vazby také na smlouvu o smlouvě budoucí posoudit, zda nedošlo anebo nehrozí v důsledku dvojdomého postavení žalobce nežádoucí manipulace v jejich neprospěch s právy žalovaných v celém souhrnu dotčených právních vztahů. Toto posouzení rozhodně se nemůže stát tak, jak to činí odůvodnění napadeného rozsudku v 19. odstavci, kde jsou uvedeny jen spekulace, vycházející v převážné míře z tvrzení žalovaných bez toho, aby bylo jasné, o jaká zjištění soudu prvního stupně se opírají. Přesněji řečeno ve zjištěních, která soud prvního stupně učinil a ze kterých napadený rozsudek vychází, oporu nemají.

29. Nelze souhlasit ani s tím, že postup, kdy žalobce, který je zároveň jednatelem budoucího zhotovitele, poskytne klientům zhotovitele půjčku v souvislosti s plněním jejich povinností ze smlouvy se zhotovitelem, je předem nějak vyloučený. Na tomto postupu obecně nic závadného není, jestliže samozřejmě vše proběhne za korektních podmínek. Tedy problematické mohou být pouze případné konkrétní nekorektní praktiky, ty je však nutno popsat a opřít o zjištění, jež z dokazování případně vyplynou.

30. Napadené usnesení soudu prvního stupně proto muselo být zrušeno podle § 219a odst. 2 o. s. ř. pro nedostatek skutkových zjištění a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení