2 Cmo 39/2023 - 669

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Malé a soudců JUDr. Ivany Wolfová a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 357 975 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2022, č. j. 31 Cm 73/2011-617 a odvolání žalobce do výroku II. téhož rozsudku takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 24 296,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 357 975 Kč s příslušenstvím definovaným ve výroku I., vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a dále mu uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 299 483,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Z odůvodnění vyplývá, že žalovaný se v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod č. j. 31 Cm 136/2010 domáhal po žalobci zaplacení částky 4 052 542,50 Kč (po odečtení částku 357 975 Kč, kterou si žalovaná sama inkasovala z účtu žalobce) jako odměny za zhodnocení majetku žalobce dosažené obchodováním s cennými papíry při využití poradenské činnosti žalovaného na základě komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 13.5.2004 č. 9040513102, dle které se žalobce (komisionář) zavázal žalovanému (komitent, obchodník s cennými papíry) zaplatit odměnu za zhodnocení majetku žalobce ve výši 9 %.

3. Žalobce v původním řízení podal vzájemnou žalobu, která byla soudu doručena dne 23.3.2010, kterou se domáhal zaplacení 357 975 Kč s přísl. jako bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat tím, že si neoprávněně tuto částku zinkasoval z účtu žalobce jako „poplatek za finanční poradenství ze zhodnocení majetku žalobce, ačkoliv na její inkaso neměl právo“. Podle žalobce zhodnocení jeho majetku nemělo souvislost s činností žalovaného realizovanou na základě uzavřené komisionářské smlouvy, když se jednalo o dividendy, na které měl žalobce nárok dle rozhodnutí valné hromady [právnická osoba].

4. Usnesením z 8.6.2011, č. j. 31 Cm 136/2010-79 byla vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení.

5. V této věci bylo rozhodováno opakovaně soudy všech stupňů, kdy nejprve rozsudkem soudu prvního stupně z 7.9.2015, č. j. 31 Cm 73/2011-179 byla žaloba zamítnuta a žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, který byl zrušen odvolacím soudem usnesením z 21.9.2016, č. j. 5 Cmo 475/2015-207. Následně bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně 21.9.2017, č. j. 31 Cm 73/2011-279 tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s přísl. a uhradit náhradu nákladů řízení, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu z 13.5.2020, č. j. 5 Cmo 354/2018-396. Následně byly oba rozsudky zrušeny Nejvyšším soudu sp. zn. 27 Cdo 3723/2020-468 z 23.11.2021. Naposledy pak bylo soudem prvního stupně rozhodnuto napadeným rozsudkem, jehož přezkum je předmětem odvolacího řízení.

6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 13.5.2004 uzavřena komisionářská smlouva č. 9040513102, na základě které se žalovaná zavázala pro žalobce provádět činnost, směřující k dosažení koupě a prodeje cenných papírů a jiných investičních instrumentů a činnost směřující k získávání finančních prostředků formou repo obchodů. Odměna a náklady měly být žalobcem hrazeny podle čl. 6 smlouvy, to je dle ceníku žalovaného, přičemž nárok na odměnu náleží i v případě, že bude realizován pokyn žalobce. Ceník žalovaného z 1.1.2004 stanovil poplatek za zhodnocení majetku ve výši 9 %, kromě toho pak i hodinovou sazbu za finanční poradenství a měsíční poplatek za finanční poradentství. Smluvní vztah se pak řídil všeobecnými obchodními podmínkami (dále jen VOP), dle kterých (bod 9) se smluvní odměna stanoví podle ceníku a smluvní odměna a náklady jsou splatné odpočtem ze zálohy nebo výnosů. Podle bodu 13 jsou další součástí portfolia peněžní prostředky klienta, představující zálohu na nákup cenných papírů. Záloha na nákup cenných papírů je tvořena z prostředků složených klientem, prostředků získaných prodejem cenných papírů a výnosů z cenných papírů v portfoliu klienta. Bod 15 upravuje ocenění majetku v portfoliu, když tržní hodnota portfolia se vypočte jako součet tržních hodnot cenných papírů a zůstatku zálohy na nákup cenných papírů. Podle bodu 16 zisk portfolia odpovídá nárůstu tržní hodnoty portfolia, tedy kladnému rozdílu tržní hodnoty portfolia k různým datům. Dle bodu 17 obchodníkovi náleží úplata dle smlouvy, která se vypočte z hodnoty zisku portfolia jako jeho procentuální podíl. Svědek Vala (zaměstnanec žalovaného v letech 2004-2006) potvrdil svoji účast při uzavření komisionářské smlouvy s tím, že mezi účastníky nebylo komunikováno nad rámec jejího písemného vyhotovení o ujednání o odměně. Ta se platila na konci roku, žalobce nežádal žádné vysvětlení ohledně sjednané odměny, přičemž na základě intervence majitele firmy byla tato stanovena ve výši 9 %. Svědek Kadlček potvrdil dohodu smluvních stran ohledně odměny ve výši 9 %, přičemž byla poskytnuta sleva z běžné odměny. Se žalobcem komunikoval o tom, že o co se mu zvětší majetek investováním, z toho bude placena odměna, nepamatuje si, že by řešili dividendy. Fungovalo to tak, že pokud se vybíraly peníze, pak se strhla odměna. Svědek [Anonymizováno] potvrdil, že v okamžiku, kdy chtěl žalobce vybrat peníze, tak se strhnul poplatek dle ceníku, byla to provize za zhodnocení peněz. Žalobce potvrdil uzavření smlouvy v písemné podobě s tím, že tato se řídí VOP. Odměny žalovaný strhával v případě, kdy byly vybrány finanční prostředky z účtu. Když přišly dividendy z ČEZ, požádal o jejich vyplacení, dividendy mu vyplatili a pan [Anonymizováno] psal, že mají nárok na odměnu, s tím žalobce nesouhlasil, neb tyto nezískali žádnou svojí činností. Dividendy vyplatili v plné výši, za další rok pak v plné částce. Až později zjistil z výpisu z účtu, že si něco strhli. Ke dni 23. 5. 2006 byl žalobce vlastníkem 270 000 kusů akcií [právnická osoba]. (2 641 000 mínus 2 191 000). Mezi účastníky bylo emailovou komunikací ze srpna 2005 komunikováno o zaslání dividend ve výši 1 300 000 Kč, kdy žalovaný si nárokoval 9% provizi z vybírané částky, jejíž oprávněnost žalobce sporoval. Žalobci byla na jeho účet vedený žalovaným dne 8. 8. 2005 připsána částka 1 300 500 Kč, specifikovaná jako "Dividendy" s poznámkou "[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]", přičemž 30. 8. 2005 byla částka 1 300 000 Kč poukázána žalobci. Dne 2. 8. 2006 pak byla žalobci připsána částka 2 677 500 Kč, specifikovaná jako "Dividendy" s poznámkou "ČEZ 210 000 KS" a dne 10. 8. 2006 byla částka 2 677 500 Kč poukázána žalobci. Dne 2. 8. 2006 si žalovaný strhl částku 9 371,25 Kč, identifikovanou jako "Debetní poplatek" s poznámkou "Poplatek za připsání dividend". Dne 10. 8. 2006 byla z účtu žalobce, vedeného žalovaným, inkasována částka 357 975 Kč, specifikovaná jako "Provize obch. z výnosu majetku" s poznámkou "9% z výběru dividend (3 977 500 Kč)". Z e-mailové komunikace mezi žalobcem a [Anonymizováno] [Anonymizováno] z období od 20. 6. 2006 do 14. 5. 2008 bylo zjištěno, konkrétně z e-mailu ze dne 29. 6. 2006 uvedl p.[Anonymizováno][Anonymizováno], že v kompletní tabulce, která je žalobci posílána: "Navíc už je tam zaúčtována provize 9% z výnosu k 10. 8. 06 - výběr dividend za rok 2005 a 2006". Ze sdělení společnosti [právnická osoba]. ze dne 21. 8. 2017 bylo zjištěno, že přímo žalobci byly za rok 2005 vyplaceny dividendy za 60 000 kusů akcií ve výši 765 000 Kč, společnosti žalovaného byly za rok 2004 vyplaceny dividendy za 41.520 kusů akcií ve výši 317 628 Kč a za rok 2005 za 6 520 kusů akcií ve výši 83 130 Kč, obchodníkovi [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., se kterým podle tvrzení žalobce, které žalovaný nesporoval, žalovaný spolupracoval, byly za rok 2004 vyplaceny dividendy za 470 170 kusů akcií ve výši 3 596 801 Kč a za rok 2005 za 417 158 kusů akcií ve výši 5 318 765 Kč a obchodníkovi [právnická osoba]., který rovněž spolupracoval se žalovaným za rok 2004 dividendy za 941 098 kusů akcií ve výši 7 199 400 Kč a za rok 2005 za 887 546 kusů akcií ve výši 11 316 212 Kč. Z výpovědi ze smlouvy č. 9040513102 ze dne 15. 2. 2010 bylo zjištěno, že jí žalobce, mimo jiné, vyzval žalovaného k okamžitému vrácení částky 357 975 Kč. Dne 8.6.2020 byla doručena žalobci listina od žalovaného, v níž tento uvedl, že proti pohledávce uplatněné v tomto řízení započítává pohledávku na zaplacení úroku z prodlení z jistiny 4 052 542,50 Kč za období od 26.2.2008 do 17.12.2013 (den, kdy byla dlužná jistina žalobcem zaplacena). Rozsudkem ze dne 15.1.2013, č. j. 31Cm 136/2010–284, soud prvního stupně žalované (v postavení žalobce) přiznal proti žalobci (v postavení žalovaného) částku 4 052 542,50 Kč, když tato byla žalována bez úroků z prodlení.

7. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, nebo skutečnosti jimi prokazované byly již spolehlivě zjištěny z popsaných důkazů, kterým neodporovaly. Pokud žalovaný navrhoval provedení dalšího výslechu svědka Kadlčka a další důkazy, soud je pro nadbytečnost neprovedl.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena komisionářská smlouvy z 13.5.2004, která řešila otázku investování a obchodování s cennými papíry a výši odměny, která se v podrobnostech řídila VOP. Na jejím základě se žalobce zavázal platit žalovanému roční procentuální poplatek ze zhodnocení majetku ve výši 9 %, kromě toho i hodinovou sazbu a měsíční poplatek za finanční poradenství. Zisk portfolia podle obchodních podmínek odpovídá nárůstu tržní hodnoty portfolia, kladnému rozdílu tržní hodnoty k různým datům, kdy u ocenění majetku v portfoliu je uvedeno, že tržní hodnota portfolia se vypočte jako součet tržních hodnot cenných papírů a zůstatku zálohy na nákup cenných papírů. K 20.6.2005 (rozhodnému dni k výplatě dividend ČEZ za rok 2004) byl žalobce vlastníkem 170 000 kusů akcií [právnická osoba]., dividendy byly stanoveny ve výši 9 Kč před zdaněním srážkovou daní za jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč. Dne 8.8.2005 byla žalobci na účet připsána částka 1 300 500 Kč, specifikovaná jako „dividendy, dividenda placená ČEZ“. Žalobce žádal o výplatu celé dividendy a vyjádřil svůj nesouhlas se srážkou 9 % e-mailem. Dne 30.8.2005 byla na účet žalobce připsána částka 1 300 000 Kč. Žalobce byl k 23.5.2006 (rozhodnému dni k výplatě dividend ČEZ za rok 2005) vlastníkem 270 000 kusů akcií [právnická osoba]., přičemž dividenda byla stanovena částkou 15 Kč před zdaněním srážkovou daní za jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč. Dne 2.8.2006, resp. 10.8.2006, byla žalobci připsána částka 2 677 500 Kč s identifikací „dividendy, ČEZ 210 000 ks“. Dne 10.8.2006 byla z účtu žalobce vedeného žalovaným inkasována částka 357 975 Kč specifikovaná jako „provize obch. z výnosu majetku, 9% z výběru dividend (3 977 500 Kč)“. Žalobce dne 15.2.2010 vyzval žalovaného k vrácení částky 357 975 Kč. Dopisem doručeným 8.6.2020 žalovaný započetl pohledávku uplatněnou v tomto řízení oproti pohledávce na zaplacení úroku z prodlení z jistiny 4 052 542,50 Kč za období od 26.2.2008 do 17.12.2013 (tj. do data zaplacení).

9. Právně věc posoudil podle zák. č. 40/1964 Sb., dále jen o. z. (§ 451) ve znění do 31.12.2013 a zák. č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák. (§§ 261 odst. 3 písm. c), 642, 266, 397) ve znění do 31.12.2013 s ohledem na ust. § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb..

10. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným hodnotil jako nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o obchodní věc, posoudil otázku promlčení podle § 397 obch. zák. Částka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, byla žalovanou inkasována 10.8.2006, žaloba ve formě vzájemného návrhu uplatněna u soudu dne 22.3.2010, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, která uplynula 10.8.2010 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 811/2013 z 5.8.2013, sp. zn. 30 Cdo 1889/2007 z 19.2.2009).

11. Dále uzavřel, že částky 1 300 000 Kč a 2 677 500 Kč vyplacené žalovaným žalobci jsou dividendami za akcie ČEZ za rok 2004 a 2005.

12. V souladu s předchozím závěrem odvolacího soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že žalovaný neprokázal, že si strhl částku 357 975 Kč oprávněně.

13. Otázka, z čeho se bude vypočítávat sjednaná roční odměna za poradenské služby, nebyla mezi účastníky výslovně řešena. Smluvní strany uzavřely dohodu o procentuální výši odměny, neprojevily vůli ani se nedohodly na tom, z jakých konkrétních položek bude procento vypočítáváno. Spor ohledně této věci mezi účastníky nastal až v roce 2005 v souvislosti s výplatou dividend za rok 2004, kdy byl vyřešen tak, že žalovaný žalobci vyplatil dividendu v plné výši, stejně jako v roce 2005, kdy následně si inkasoval z účtu žalobce částku odpovídající odměně za dividendy. Nebyla tak prokázána vůle smluvních stran ohledně způsobu výpočtu odměny, kdy každá z nich ji vykládala dle tvrzení uplatněných v tomto řízení. S ohledem na výklad vůle smluvních stran a okolností, které vyšly v řízení najevo, soud dovodil, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že by měl žalovaný právo na odměnu či roční poplatek za dividendy žalobce, které mu byly zaslány na jeho účet vedený žalovaným. Pokud se pak žalovaný strhl částku, jejíž zaplacení je předmětem řízení, došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, tj. získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který je povinen žalobci vydat.

14. Zároveň má žalobce nárok na úrok z prodlení stanovený podle § 369 obch. zák. ode dne následujícího po „hypotetickém“ doručení výpovědi z 15.2.2010, kterým byla učiněna výzva k vrácení žalované částky.

15. K námitce žalované, že pohledávka zanikla z důvodu započtení, provedeného dopisem žalované z 8.6.2020 soud uvedl, že tuto posuzoval podle výše uvedené právní úpravy a shledal ji nedůvodnou. Žalovaný uplatnil pohledávku z titulu úroku z prodlení za dobu od 26.2.2008 do 17.12.2013, která je splatná na výzvu, jejíž splatnost nastala 8.6.2020, tj. po doručení listiny, kterou lze považovat za první výzvu k zaplacení. Pohledávka žalobce na vydání bezdůvodného obohacení byla splatná rovněž na výzvu, kdy splatnost nastala 19.2.2010. Pohledávku žalovaného bylo možné započíst vůči pohledávce žalobce v rozsahu, ve kterém nebyly pohledávky promlčené v době, kdy se setkaly, tj. kdy se stala splatnou pozdější z nich. V té době však byla pohledávka žalovaného již promlčena (nejpozději k datu 18.12.2017), neboť právo na jejich zaplacení mohlo být u soudu uplatněno nejpozději 18.12.2013, neboť posledním dnem, za něž byl úrok požadován byl 17.12.2013, nemohly se tak střetnout a nemohlo dojít k jejich započtení.

16. Z důvodů výše uvedených žalobě v celém rozsahu vyhověl a zároveň v řízení úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, jak vyčísleny v bodě 46. napadeného rozsudku.

17. Žalovaný navrhl napadený rozsudek změnit tak, že žaloba bude zamítnuta a jemu přiznána náhrada nákladů řízení, event. navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud nesprávně posoudil oprávněnost nároku na zaplacení žalované částky a nesprávně posoudil jím uplatněnou námitku započtení. Neobstojí ani výrok soudu o přiznaných úrocích z prodlení, neboť pro období od 2.11.2022 do zaplacení je výše úroku stanovena neurčitě a není přezkoumatelné, jakým způsobem byl úrok z prodlení stanoven. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že finanční prostředky připsané na účet žalobce představovaly dividendy, když takové tvrzení bylo vyvráceno provedenými důkazy-výpisem ze seznamu akcií, výpovědí žalobce, který uvedl, že mu dividenda byla vyplacena přímo ČEZ a jejichž výše odpovídala množství akcií vlastněných k rozhodnému dni žalobcem a výpisem z SCP. Žalovaný má zato, že z provedených důkazů vyplývá, že žalobcem tvrzený nárok na výplatu dividendu nevznikl, protože žalobce nebyl k rozhodnému dni akcionářem ČEZ s takovým množstvím akcií, jak tvrdil. I kdyby odvolací soud shledal, že žalobci vzniklo právo na zaplacení jím požadovaného plnění, pak toto právo zaniklo započtením. Dle žalovaného se úrok z prodlení odvozuje automaticky od splatnosti jistiny dluhu a stává se splatným automaticky s každým dnem prodlení jistiny dluhu, z čehož plyne, že jeho splatnost není podmíněna další výzvou k uhrazení úroku z prodlení nad rámce výzvy způsobující zesplatnění vlastního dluhu dlužníka. Úroky z prodlení jsou „jen příslušenství“, nejedná se o samostatný základní dluh. Pokud je žalovaný v prodlení se základním primárním dluhem, je dána podmínka pro uplatnění příslušenstvím základní pohledávky. Soud se nezabýval tím, kdy mohla žalovaná uplatnit právo na zaplacení úroků z prodlení z částky 4 052 542,50 Kč, která byla pravomocně přiznána v řízení vedeném u Městského soudu pod č. j. 31 Cm 136/2010 a ani tím, že tato pohledávka je mnohem vyšší než pohledávka žalobce za žalovaným uplatněná v projednávané věci. Nelze souhlasit se závěrem soudu, že zákonný úrok z prodlení se stal splatný až dnem 8.6.2020. Žalobce byl v prodlení se zaplacením dluhu dříve, než soud prvního stupně rozhodl v řízení č. j. 31 Cm 136/2010 dne 15.1.2013 rozsudkem a již před tímto datem měl žalovaný nárok na zaplacení úroku z prodlení. Není správný závěr soudu, že úrok z prodlení má dlužník povinnost hradit jen na samostatnou výzvu k zaplacení. Postačí vyzvat k zaplacení „základního dluhu“. Nesprávný je i závěr soudu, že se pohledávky střetly až po 8.6.2020. Podle konstantní judikatury platí, že okamžik doručení žaloby je rozhodující též z hlediska prodlení s plněním dluhu a povinnosti platit úroky z prodlení. S takovým závěrem však soud prvního stupně nepracoval, resp. rozhodl v rozporu s ní. Úrok z prodlení byl splatný automaticky s prodlením uhrazení základního dluhu, není třeba činit nějaké výzvy k jejich zaplacení. Úroky z prodlení totiž sdílí osud vlastní pohledávky, jejíž příslušenství představují. Závěr soudu, že úrok z prodlení je povinen dlužník hradit jen na výzvu není správný. Institut splatnosti dluhu je možné aplikovat pouze na základní dluh nikoliv na jeho příslušenství v podobě úroku z prodlení. Splatnost základní pohledávky je třeba odvozovat od výzvy z 15.2.2010, případně od podání žaloby. V souladu s citovanou judikaturou je od tohoto data třeba dovozovat i splatnost úroku z prodlení.

18. Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit pro jeho věcnou správnost s výjimkou nároku na náhradu nákladů řízení, kdy požadoval přiznání další částky 32 219 Kč za soudní poplatek za žalobu a odvolání. Poukázal nato, že již v předchozích řízeních bylo odvolacím i dovolacím soudem konstatováno, že částky 1 300 500 Kč a 2 667 500 Kč připsané na účet, který pro žalobce vedl žalovaný, byly dividendami vyplacenými [právnická osoba]., které náležely žalobci, a žalovaný si z těchto částek strhl žalovanou částku s tím, že se jedná o jeho 9% odměnu za finanční poradenství. V obnoveném řízení se na tomto závěru ničeho nezměnilo, žalovaný žádné důkazy neoznačil. Soud prvního stupně se dle závazného názoru dovolacího soudu zabýval otázkou toho, zda se na dividendy připadající na akcie vztahovala odměna žalovaného za poradenskou činnost podle uzavřené smlouvy či nikoliv. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nikoliv. Soud zkoumal vůli stran, přihlížel k okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany zavedly, jakož i k následnému chování stran. Žalovaný ostatně závěry soudu k této otázce nijak nezpochybňuje, ani se k nim nevyjadřuje. Argumentace žalovaného, že nárok žalobce uplatněný v řízení zanikl započtením pohledávky, není přiléhavá. Jeho právní hodnocení, dle kterého zákonný úrok z prodlení z částky 4 052 542,50 Kč se automaticky stal splatným každým dnem prodlení, bez ohledu na to, že v řízení č. j. 31 Cm 136/2010 nebyl uplatněn a žalovaný žalobce před 5.6.2020 k jeho zaplacení nevyzval. Úroky z prodlení jsou samostatnou pohledávkou, se kterou lze samostatně nakládat, tj. ji i uplatnit, což žalovaný neučinil. Pohledávka z titulu nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení, je pohledávkou splatnou na výzvu věřitele. V řízení bylo prokázáno, že výzva k jejich zaplacení byla žalobci doručena 8.6.2020, promlčena však byla nejpozději 18.12.2017. Žalovaný tak uplatnil k započtení pohledávku promlčenou k datu splatnosti, pročež se jednalo o pohledávku nezpůsobilou k započtení a nemůže tak přivodit zánik nároku žalobce, který se promlčení dovolal.

19. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (podle § 212 a násl. o. s. ř.), vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, která považuje za správná, mající oporu v provedeném dokazování a dospěl následujícím závěrům.

20. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí z 23.11.20212, sp. zn. 27 Cdo 3723/2020-468 uložil soudu prvního stupně zabývat se výkladem komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, resp. vůlí smluvních stran s přihlédnutím k okolnostem souvisejícím s projevem vůle ve smyslu § 266 obch. zák. ve vztahu k ujednání o odměně náležející žalovanému za služby poskytnuté dle smlouvy (např. viz rozsudek Nejvyššího soudu z 31.5.2016 sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, z 15.2.2018 sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, z 16.5.2018 sp. zn. 29 Cdo 4786/2016).

21. V této souvislosti lze zcela odkázat na závěry přijaté soudem prvního stupně, se kterými se odvolací soud zcela ztotožňuje, kdy po jím provedeném dokazování dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření ústní dohody o způsobu výpočtu odměny dle komisionářské smlouvy nad rámec ujednání obsažených v její písemné podobě. Z ní pak vyplývá, že nedošlo ke konkretizaci způsobu výpočtu roční odměny za poradenské služby, byla uzavřena pouze dohoda o procentuální výše odměny (9 %), nicméně není zřejmé, z jakého základu bude takové procento počítáno. Nelze ani dovodit z praxe realizované mezi smluvními stranami (účastníky řízení), že by vůle stran k řešení této otázky byla jednotná, když z provedeného dokazování vyplývá, že rozpory mezi účastníky vznikly v souvislosti s výplatou dividend za rok 2004, tj. v roce 2005, kdy dividenda v předchozím roce byla vyplacena v plné výši, stejně jako v roce 2005, kdy následně došlo k inkasu odměny za dividendy.

22. Ze závěru výše uvedeného pak nezbývá než dovodit, že nárok na odměnu v rozsahu žalované částky není po právu a pokud si žalovaný tuto částku ponechal, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, přijetím plnění bez právního důvodu.

23. Již v původním řízení bylo prokázáno a ostatně z toho vyšel i dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, že částky ve výši 1 300 000 Kč a 2 677 500 Kč vyplacené žalovaným žalobci jsou dividendami za akcie ČEZ za rok 2004 a 2005. Na tomto závěru se nic nezměnilo ani v průběhu posledního projednání věci před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně uvedl, z jakých důkazů učinil své závěry, příp. uvedl, které důkazy a z jakých důvodů neprovedl a jaké závěry na základě provedeného dokazování přijal. Ve vztahu k řešení této otázky se stanovisko žalovaného v průběhu posledního projednání věci nijak nezměnilo, ničeho dalšího nebylo tvrzeno.

24. Ostatně i Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí konstatoval, že důkazy v řízení provedené byly v předchozím řízení hodnoceny v souladu s § 132 o. s. ř., byly hodnoceny zvlášť a ve vzájemné souvislosti, přičemž bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci.

25. Neobstojí názor žalovaného, že úrok z prodlení, jak mu uložen k zaplacení ve výroku I. napadeného rozsudku byl pro období od 2.11.2022 do zaplacení stanoven neurčitě a není přezkoumatelné, jakým způsobem byl stanoven.

26. Soud správně přiznal úrok z prodlení podle § 369 obch. zák. za situace, kdy se v dané věci jedná o vztah obchodní a v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by si účastníci řízení jakýmkoliv způsobem dohodli pro případ prodlení výši úroku. Žalovaný nerozporoval, že mu výzva k zaplacení žalované částky z 15.2.2010 byla doručena, ode dne následujícího po doručení výzvy, je pak v prodlení se zaplacením dluhu a žalobce má od tohoto data nárok na zaplacení úroku z prodlení dle výše uvedeného zákonného ustanovení (ve spojení s § 517 o. z.). Jeho výše pak odpovídá výši repo sazby ČNB platné pro první den prodlení každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procent. Od počátku každého kalendářního pololetí se tato sazba aktualizuje podle repo sazby platné k počátku daného pololetí, jak vyhlášena ĆNB, pro každé jednotlivé pololetí. V projednávané věci se pak výše úroku z prodlení odvozuje od vl. nař č. 142/1994 Sb., ve znění vl. nař. č. 163/2005 Sb., platného k prvnímu dni prodlení žalované.

27. Žalovaný v řízení uplatnil (ve formě námitky započtení) pohledávku z titulu úroku z prodlení za dobu od 26.2.2008 do 17.12.2013 z částky 4 052 542,50 Kč, která mu byla pravomocně přiznána v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, č. j. 31 Cm 136/2010. Podstatné je to, že ve zmíněném řízení nebyl úrok z prodlení (jako příslušenství pohledávky) uplatněn. Žalovaný se mýlí, pokud má zato, že nárok na tento úrok z prodlení má „automaticky“ a že není nutné jej samostatně uplatnit. Úrok z prodlení je třeba považovat za příslušenství pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 o. z. (když s ohledem na absenci úpravy obsažené v obchodním zákoníku platí o tato právní úprava i pro obchodní vztahy, viz § 1 odst. 2 obch. zák.).

28. K požadavku na zaplacení úroku z prodlení je třeba uvést, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat úroky z prodlení, pokud není stanovena povinnost platit poplatek z prodlení. Povinnost platit úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu (§ 517 o. z.). Pokud se týká doby plnění, pak platí, že dlužník je povinen závazek plnit v době stanovené ve smlouvě (§ 340 odst. 1 obch. zák..), není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (§ 340 odst. 2 obch. zák.)

29. V poměrech projednávané věci pak lze přisvědčit závěrům přijatým soudem prvního stupně, že žalovaný v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod č. j. 31 Cm 136/2010 neuplatnil, spolu s nárokem na zaplacení odměny dle uzavřené komisionářské smlouvy, nárok na zaplacení úroku z prodlení. Pro takový nárok pak platí stejně, jako pro pohledávku hlavní, že je splatný na výzvu k zaplacení (§ 340 obch. zák.). Žalovaný poprvé žalobce vyzval k zaplacení tohoto úroku z prodlení až výzvou doručenou 8.6.2020. V té době byl však nárok již promlčen, neboť úrok z prodlení byl požadován za období od 26.2.2008 do 17.12.2013, kdy došlo k zaplacení, promlčecí doba běžela od 18.12.2013 a uplynula nejpozději 18.12.2017 (s ohledem na běh čtyřleté promlčecí doby).

30. Splatnost pohledávky žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nastala 19.2.2010 (na základě doručení výzvy k jeho zaplacení). Pohledávku žalovaného bylo možné započíst vůči pohledávce žalobce v rozsahu, ve kterém nebyly pohledávky promlčené v době, kdy se setkaly, tj. kdy se stala splatnou pozdější z nich. Pohledávka žalovaného byla uplatněna za období do 17.12.2013, ode dne následujícího po tomto datu pak běží promlčení nároku, kdy promlčecí doba je čtyřletá a uběhla proto nejpozději k 18.12.2017, kdy nárok na zaplacení úroku z prodlení mohl být uplatněn nejpozději u soudu, přičemž žalobce se promlčení nároku dovolal. Vzhledem k tomu, že pohledávka žalovaného za žalobcem byla promlčena již k 18.12.2017 a uplatněna v tomto řízení až 8.6.2020, nemohla se tak střetnout s pohledávkou žalobce za žalovaným a nemohlo dojít k jejímu započtení.

31. Nelze proto dospět k závěru, že pohledávka žalobce zanikla v důsledku započtení uplatněného žalovaným a žalobce tak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

32. Závěry výše uvedené pak nejsou v rozporu s judikaturou, na niž odkazuje žalovaný ve svých písemných podáních.

33. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek soudu prvního stupně pro jeho věcnou správnost podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.

34. Neshledal přitom důvod pro změnu napadeného rozsudku, pokud jím v bodě II. bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 299 483,80 Kč v soudem stanovené lhůtě. Žalobce se mýlí, pokud má za to, že mu v rámci náhrady nákladů řízení nebyla přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 14 320 Kč a ve výši 17 899 Kč za soudní poplatek za odvolání proti prvnímu rozsudku. Jak vyplývá z bodu 46 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je obsaženo odůvodnění přiznaných nákladů řízení, pak z jeho třetího a čtvrtého řádku vyplývá, že součástí přiznaných nákladů řízení jsou i žalobcem zmíněné soudní poplatky. Výše nákladů právního zastoupení pak činí 267 264,80 Kč, jak dále uvedeno, když výše úkonů právního zastoupení odpovídá obsahu spisu a odměna je vypočtena z tarifní hodnoty úkonu. Ostatně, jak vyplynulo z ústního přednesu právního zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu dne 1.11.2023 si tohoto pochybení byl vědom.

35. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých v odvolacím řízení úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů odvolacího řízení představovaná odměnou za zastupování žalobce v odvolacím řízení za dva úkony právní služby po 9 740 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 1.11.2023, podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen AT, dvě náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč, 21% DPH 4 216,80 Kč (§ 137 o. s. ř.). Žalovaný je povinen náklady řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení