2 CO 20/2022 - 376

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Yvony Svobodové, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] pobytem [stát. instituce], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený [jméno] [příjmení], obecným zmocněncem bytem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení přiměřeného zadostiučinění 50 000 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, č. j. 37 C 26/2014-347, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám [anonymizováno 7 slov], sídlem [adresa], na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku 1 800 Kč. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám [anonymizováno 7 slov], sídlem [adresa], do 3 dnů od právní moci rozsudku 600 Kč.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení 50 mil. Kč (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud vyšel z podané žaloby, v níž žalobce tvrdil zásah do osobnostních práv. Žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v roce 2007 měl podezření na rakovinu kůže, ale vyšetření mu nebylo poskytnuto. Dne [datum] podstoupil operaci znaménka na pravém lýtku, při níž došlo k přerušení nervů v jeho pravé noze od lýtka dolů. Na transplantaci nervů měl být operován do 6 měsíců znovu, ale došlo k tomu až [datum], kdy už nervy nebylo možno zachránit. Žalobce je výsledkem nelidského zacházení navždy zmrzačen. Zásah do osobnostních práv žalobce spočívá v nezajištění ochrany jeho zdraví žalovaným, následkem čehož nyní chodí jen pomocí berlí. Jednání žalovaného značně snížilo žalobcovu vážnost a důstojnost, a proto mu náleží přiměřené zadostiučinění v penězích dle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do podání žaloby (dále jen„ obč. zák.“).

3. Žalovaný neuznal žalovaný nárok. Z jeho strany nebylo nijak zasaženo do práv žalobce. Vždy mu byla poskytnuta řádná lékařská péče v souladu se zákonem. V roce 2010 bylo žalobci odstraněno pigmentové znaménko a v roce 2011 mu byl proveden lékařský zákrok pro poruchu zásobování nervových vláken. Operace byly standardní a bez komplikací. Navazující komplikace žalobce jsou dle lékařských zpráv pravděpodobně způsobeny psychosomatickou poruchou či jejich simulací.

4. Soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsudku ze dne 12. 2. 2016, č. j. 37 C 26/2014-94, protože z provedených důkazů došel k závěru, že žalobci byla ze strany žalovaného poskytnuta adekvátní péče. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 Co 94/2016-139, protože soud jednal s nesprávnou organizační složkou státu.

5. Soud prvního stupně věc znovu posoudil v souladu s § 11 a § 13 obč. zák., přičemž shledal věcnou legitimaci účastníků. Nicméně opět neshledal žalobu důvodnou, přičemž zde bylo rozhodné posouzení, zda během výkonu trestu odnětí svobody žalobce byla ze strany žalovaného zanedbána lékařská péče o něj, díky čemuž by byla zasažena osobnostní práva žalobce se vznikem nemajetkové újmy. Soud prvního stupně přitom vycházel ze zdravotní dokumentace žalobce a ze dvou jím zadaných znaleckých posudků, a to od soudního znalce z oboru neurologie [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] (dále jen„ neurologický posudek“) a od soudní znalkyně z oboru dermatologie [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], ze dne [datum] (dále jen„ dermatologický posudek“). Návrh žalobce na vypracování znaleckého posudku z oboru chirurgie byl zamítnut, neboť to není předmětem řízení.

6. Na základě uvedeného má soud prvního stupně za prokázaný skutkový stav, dle něhož byl žalobce v červenci [rok] (v rozhodném období ve výkonu trestu odnětí svobody) k jeho žádosti vyšetřen na dermatologii ohledně mateřského znaménka. Dermatoložka mu doporučila jeho odstranění, což bylo naplánováno na [datum], nicméně dohodnutý chirurg si vyžádal dermatoskopické vyšetření, při němž bylo [datum] zjištěno, že odstranění znaménka není ze zdravotních důvodů nutné, nejde o zhoubný nádor. Toto vyšetření provedla primářka [anonymizováno], specialistka na kožní nádory. Operace byla odložena a provedena byla dne [datum] na žádost žalobce během jeho hospitalizace v souvislosti s operací kolene. Během operace byl žalobci přerušen nerv (nervus survalis) v pravé noze, což se při odebírání znaménka může stát. Následně se u žalobce projevil nepříliš častý syndrom KRBS (komplexní regionální bolestivý syndrom – pálivá bolest v postižené oblasti), kdy je místo po přerušeném nervu sužováno bolestí. Dne [datum] podstoupil žalobce resekci neuromu pro zmírnění bolesti, což spočívalo v „ seříznutí“ konce přerušeného nervu. Nešlo o transplantaci nervu. Tato operace neměla uspokojivý výsledek, a proto bolesti přetrvávají dodnes a jsou tlumeny opiáty. Žalobce je relativně často přesouván do různých věznic, díky čemuž dostává jinou medikaci.

7. V rámci právního posouzení zásahu do osobnostních práv soud prvního stupně vycházel z tzv. třístupňového testu, tedy zabýval se tím, 1) zda se žalovaný dopustil protiprávního jednání, jež bylo způsobilé zasáhnout žalobcova osobnostní práva, 2) zda žalobci vznikla nemajetková újma a zda 3) je protiprávní jednání žalovaného v příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou vzniklou žalobci.

8. Žalobce spatřuje zásah do osobnostních práv v tom, že operace znaménka a resekce neuromu byly odkládány tak dlouho, že to pro žalobce znamenalo trvalou újmu na zdraví a nemajetkovou újmu, na základě čehož jsou mu namísto řádné péče podávány opiáty.

9. Z dermatologického posudku vyplývá, že operace odstranění znaménka byla skutečně odložena o 3 roky, ale až poté, co lékařka-specialistka určila, že znaménko není zhoubné. Operace samotná byla provedena jen na žádost žalobce. Z neurologického posudku vyplývá, že operace resekce neuromu byla provedena později, než je časté, ale toto zpoždění nemělo vliv na výsledek operace, protože je pravděpodobné, že i dřívější operace by byla stejně neúspěšná.

10. Žalobce trpí syndromem KRBS, jenž nelze léčit žádným efektivním zákrokem, a proto je tlumení bolesti opiáty jedinou možnou volbou péče o něj. Tento syndrom nevznikl zanedbáním péče ze strany žalovaného, ale jako poměrně vzácný, byť nevyhnutelný, důsledek přerušení nervus survalis, k němuž došlo v rámci provedené operace znaménka na žádost žalobce.

11. Žalovaný tak nezanedbal lékařskou péči o žalobce, ale poskytl mu ji v řádném množství a kvalitě. Dlouhodobé zdravotní potíže žalobce nelze přičítat jednání žalovaného. Žalobcem tvrzené následky nemají příčinnou souvislost s vylíčenými rozhodnými skutečnostmi v žalobě, ale s bezpochyby možným, i když poněkud výjimečným důsledkům přerušení nervu, kterému ale ze strany žalovaného nebylo možno zabránit.

12. Ostatně sám zástupce žalobce uvedl při jednání, že nedošlo k pochybení žalovaného, ale chirurga, jenž prováděl danou operaci. Ke změně skutkových tvrzení již ale soud prvního stupně nepřihlížel, neboť k nim došlo až po koncentraci řízení.

13. Ze strany žalovaného nedošlo v rozsahu žalobních tvrzení k neoprávněnému zásahu, který by byl objektivně způsobilý narušit či ohrozit žalobcova osobnostní práva, a proto soud žalobu zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné byly shledány v tom, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že byl v řízení osvobozen od soudních poplatků.

15. Náhrada nákladů státu, jež spočívají ve znalečném, vychází z toho, že žalovaný byl ve věci plně úspěšný a že žalobce byl osvobozen od soudních poplatků, a proto je stát ponese dle § 148 odst. 1 o. s. ř. ze svého.

16. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. V odvolání vytkl soudu, že nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, řízení postihl jinou vadou, neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, zjištěný skutkový stav neobstojí, protože tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny a že nesprávně právně posoudil věc. Odvolatel dále poukázal na § 205a písm. b) a d) o. s. ř.

17. V odůvodnění pak žalobce uvedl, že v této věci došlo k porušení absolutního zákazu nelidského zacházení, jenž je kodifikován v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992; dále jen„ Úmluva“). Podřazení věci pod žalobu na ochranu osobnosti je problém neúčinného prostředku nápravy, jenž je garantován čl. 13 Úmluvy. Dále žalobce zmínil problém povinnosti tvrzení a důkazní, která je dle Úmluvy na straně státu, nikoliv na žalobci. Zároveň byla zdravotní dokumentace z rozhodného období zlikvidována orgány státu. Žalobce tak nemohl určit okamžik, kdy došlo k poškození jeho zdraví, což se odrazilo v závěru soudu o koncentraci řízení po seznání odpovědnosti chirurga. Lze tak uzavřít, že prostředek nápravy, jenž existuje ve vnitrostátním právu, je neúčinný systémově, což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

18. Znaleckému zkoumání podrobená zdravotní dokumentace žalobce byla neúplná a také nebyla zkoumána osoba žalobce. Dané závěry soudu jsou tímto limitovány. Žalovaný přitom neposkytl sebemenší vysvětlení ke způsobu, jakým k újmě žalobce na zdraví došlo, k čemuž znovu poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), přičemž soud byl povinen uvedené aplikovat, a to i v souvislosti s unijní úpravou.

19. Závěr soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti se zdravotním stavem žalobce neodpovídá tomu, co s ním bylo prováděno ve věznici, přičemž v tomto období byla zlikvidována zdravotní dokumentace. Žalobce dále popisuje následky pohybu bez berlí v souvislosti s léčbou poškozených kolen, k čemuž odkázal na tvrzení v žalobě, v níž popsal nelidské zacházení od poškození levého kolene v listopadu [rok] a následný lékařský postup i v souvislosti s operací mateřského znaménka a s poškozením nervu.

20. Žalobci jsou nedostupné spisové materiály Vězeňské služby ČR s popisem eskort a zdravotních vyšetření jim předcházejících, jež prováděli lékaři, kteří nesou odpovědnost za jeho zdraví. Soud prvního stupně se tak nevypořádal s celou žalobou a zúžil své zkoumání jen směrem k léčebným zákrokům a procedurám, bez relevantního zhodnocení kontextu způsobu zacházení s žalobcem. Problémem tak je, že neexistuje schéma potenciálních a získatelných úlev jednotlivce, které by braly v potaz individuální zdravotní stav. Používání berlí je rozhodnutím lékaře, ale jejich odebrání může realizovat libovolný příslušník.

21. Aplikace koncentrace řízení je pro výjimečnost předmětu sporu oním procesním pochybením, jež zabránilo, aby soud mohl hodnotit skutečný předmět sporu, bez ohledu na to, zda nese odpovědnost za poškození žalobcova zdraví neurochirurg, chirurg či způsob nastavení zacházení s lidmi ze strany Vězeňské služby ČR.

22. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost a předčasnost, a také proto, že nedošlo k vyčerpání veškerých skutkových tvrzení, která byla příčinou porušení článku Úmluvy a tímto článkem chráněného zájmu, a také k porušení absolutního zákazu nelidského a ponižujícího zacházení.

23. Žalovaný ve vyjádření k podanému odvolání uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že je rozsudek správný po skutkové i právní stránce a že je dostatečně odůvodněný. Žalovaný nezanedbal lékařskou péči o žalobce, přičemž jeho dané zdravotní potíže mu nelze přičítat. Žalobcem tvrzené následky nemají příčinnou souvislost s odložením operací a s medikací opiáty, ale jsou důsledkem přerušení nervu, jemuž ze strany žalovaného nebylo možno zabránit. V dalším žalovaný odkázal na svá podání a vyjádření. Proto by měl odvolací soud napadený rozsudek potvrdit a přiznat žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

24. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

25. Odvolací soud na úvod konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za správné a dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje.

26. Žalobce od počátku tvrdil, že zásah žalovaného spočívá v nezajištění ochrany jeho zdraví žalovaným, následkem čehož nyní chodí jen pomocí berlí. Jednání žalovaného značně snížilo žalobcovu vážnost a důstojnost, a proto mu náleží přiměřené zadostiučinění v penězích.

27. Úvodem lze uvést, že podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. (který je třeba s ohledem na § 3028 o. z. na věc použít), má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 tohoto ustanovení).

28. Obdobné přináší a rozvádí i stávající úprava § 2956 a § 2957 o. z.„ vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona (v daném případě § 81), nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala“.

29. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o. s. ř. a soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publik. pod č. 98/ 2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. V již shora zmíněném nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1586/09, Ústavní soud k preventivně-sankční povaze relutární satisfakce uvedl, že v pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity i vztah konkurence.

30. Jak správně uvedl soud prvního stupně, který věc posoudil podle § 11 a § 13 násl. obč. zák., k údajnému neoprávněnému zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobce nedošlo, jelikož z provedeného dokazování vyplývá, že k zásahu do zdraví žalobce s největší pravděpodobností došlo, nikoliv však v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.

31. Předpokladem odpovědnosti žalovaného je totiž primárně otázka porušení určité povinnosti, což z provedeného dokazování nevyplývá. Nebyly tak naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného podle § 11, 13 odst. 1 a 2 obč. zák., jak je vymezil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4577/2007, tedy že musí být„ splněna (nejenom) podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu“.

32. Jak vyplývá ze znaleckých posudků, a to neurologického posudku soudního znalce [příjmení] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a dermatologického posudku soudní znalkyně z oboru dermatologie [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne [datum], nelze hovořit o tom, že by postup lékařů ve [anonymizováno] nemocnici [anonymizováno] nebo lékařů v Nemocnici [anonymizována dvě slova] byl non lege atis. Znalci ve znaleckých posudcích i při svém výslechu totiž uvedli, že důsledkem zdravotního zásahu (odstranění pigmentového znaménka) provedeného ošetřujícími lékaři v obou zdravotnických zařízeních může být (vzácně) i poškození nervu a z toho vyplývající následné bolesti v lýtku /noze/. Tento nepříznivý následek však není v příčinné souvislosti s jednáním ošetřujících lékařů, ale je možným a nepředvídatelným důsledkem zdravotního zásahu.

33. Stejně tak dřívější reoperace (žalobcem namítaná jako pozdní) by podle znalců na následku zdravotního zásahu nic nezměnila.

34. Ostatní argumentace žalobce (týkající se podmínek výkonu trestu odnětí svobody) nebyla pro rozhodnutí podstatná, jelikož nemá žádný vliv na posouzení existence tvrzeného zásahu do přesně žalobcem v žalobě specifikovaným zásahem do jeho osobnostních práv (odstranění pigmentového znaménka a jeho následek).

35. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jako správné.

36. Výrok II. však byl postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn, jelikož použití § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně nebylo důvodné. 37. § 150 o. s. ř. lze totiž aplikovat pouze, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem. Navíc, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06„ součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva. Dostát tomuto požadavku je pak o to důležitější v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy nemohl předpokládat, že soud moderačního práva využije, jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy byl odvolací soud zavázán právním názorem Nejvyššího soudu“. Zároveň rozhodne-li soud, po zvážení všech okolností, že § 150 o. s. ř. bude aplikovat, pak nákladový výrok musí znít tak, že„ žalobci (žalovaném) se vůči žalovanému (žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení“, nikoliv že„ žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. Rc 10 Co 881/2005).

38. Ustanovení § 150 o. s. ř. sice umožňuje, aby soud nepřiznal náhradu nákladů řízení účastníkovi, který byl ve sporu úspěšný, pokud jsou zde dány určité důvody. Protože zákon nevymezuje podmínky, kdy lze takto postupovat, ponechává se na úvaze soudu, který pak musí pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení dány jsou. Soud přitom musí vycházet ze skutečnosti, že důvody zvláštního zřetele hodné musí být jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaného a z posouzení všech podstatných okolností konkrétního sporu. Je nutno podotknout, že se jedná o ustanovení výjimečné, a lze takto postupovat pouze v případě, kdy by se rozhodnutí dle citovaných ustanovení jevilo jako příliš tvrdé. Znamená to tedy, že musí být přezkoumány a posouzeny okolnosti, které by svědčily o tom, že by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů účastníkovi, který úspěch ve věci neměl, ale zároveň soud musí zkoumat, zda lze spravedlivě požadovat po účastníku, který úspěch měl, aby náklady řízení nesl ze svého. Při posuzování tedy soud musí přihlížet nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku k postojům účastníků v průběhu řízení a podobně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/05 a sp. zn. I. ÚS 191/06).

39. Odvolací soud tedy na základě výše uvedeného přezkoumal, zda existují zvláštní okolnosti, na základě kterých je možné postupovat podle § 150 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce je sice v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, neznamená to však, že není schopen plnit žádné své závazky. Výlučně jen pobyt ve věznici podle odvolacího soudu však nelze podřadit pod důvody hodné zvláštního zřetele, jak jsou naznačeny ve shora uvedených rozhodnutích Ústavního soudu, jelikož je nutné zohlednit, že náklady řízení vznikly v řízení civilním, kde bylo výlučně na rozhodnutí žalobce, zda svůj tvrzený nárok civilní žalobou uplatní či nikoliv s vědomím možného nepříznivého důsledku v podobě povinnosti hradit náklady řízení druhé straně sporu. Proto odvolací soud uzavřel, že důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. dány nejsou.

40. Žalovanému za řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady nezastoupeného účastníka podle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 6 úkonů po 300 Kč v celkové výši 1 800 Kč, které mu byly proto přiznány.

41. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, odpovídá ustanovením § 224 odst. 1 při použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému vznikly náklady řízení za 2 úkony dle § 1 citované vyhlášky po 300 Kč v celkové výši 600 Kč.

Poučení