2 To 90/2005

Rubrum

Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů Jestliže je závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu opírán především o orientační množství účinné omamné nebo psychotropní látky, není důvodu, aby toto množství bylo jinak stanoveno u subsidiární skutkové podstaty podle § 187a odst. 1, 2 tr.zák. (Nedovolené nakládání a přechovávání pro jiného) a jinak u primární skutkové podstaty podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.zák, (Přechovávání pro sebe).

Výrok

Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 21.5.2002, č.j. 49 T 2/2002-346, byl obžalovaný J. S. (vystupující též pod jmény M. S. a Ž. P.) uznán vinným pod bodem 1/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) TrZ, jehož se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěné době před 27.8.1998 na území hl. m. Prahy společně s odsouzeným M. L., nar. 27.2.1954, se podílel na zabalení dvaceti balíčků omamné látky diacetylmorfinu – heroinu do plastikových obalů, přičemž diacetylmorfin – heroin je zařazen do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3 k zákonu o návykových látkách č. 167/98, tyto balíčky obsahující heroin byly následně ukryty do palivové nádrže osobního automobilu BMW 525 TDS, SPZ: H-N 80-06, D, uvedené vozidlo bylo následně předáno odsouzenému H. D. F., nar. 30.11.1953, za účelem převozu balíčků s heroinem pro nezjištěné osoby do Itálie, dne 27.8.1998 kolem 13.15 hod. na hraničním přechodu z České republiky do Rakouska v Dolním Dvořišti, okr. Český Krumlov, byl však odsouzený H. D. F. ve shora uvedeném jím řízeném vozidle podroben celní kontrole, při které bylo orgány celní služby v palivové nádrži vozidla těchto dvacet balíčků o rozměrech 40x90x190 mm obsahujících diacetylmorfin – heroin o čisté hmotnosti 9,926 kg nalezeno, a odsouzený H. D. F. byl zadržen“, pod bodem 2/ trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 TrZ a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) TrZ, neboť „ač mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21.11.1997, sp. zn. 4 T 222/95, který nabyl právní moci dne 22.12.1997, uložen m.j. trest vyhoštění, přicestoval v přesně nezjištěné době, nejpozději však v roce 2000, do České republiky a pobýval zde až do 17.4.2001, kdy se v Mikulově, okr. Břeclav, při kontrole prováděné hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Mikulov, prokazoval cestovním pasem Chorvatské republiky č. 0642736 vydaným na jméno Ž. P., nar. 2.4.1972, obsahujícím falzifikáty otisků razítek hraničního přechodu Břeclav – Velký D 2 č. 12 s datem vstupu do České republiky dne 22.8.2000, a hraničního přechodu Strání č. 05 s datem výstupu z ČR dne 21.8.2000“. Při tomto výroku o vině uložil městský soud obžalovanému J. S. podle § 187 odst. 4, § 35 odst. 1 TrZ úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. d) TrZ zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 TrZ mu uložil trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou. Obžalovaný J. S. podal proti tomuto rozsudku včasné odvolání, které zaměřil do výroku o vině pod bodem 1/ a do výroku o trestu. Ve vztahu k napadenému výroku o vině namítl, že z tohoto skutku je usvědčován jediným nepřímým důkazem, a sice otisky prstů, jež byly sejmuty z plastikových obalů, v nichž měl být zabalen heroin zajištěný v osobním automobilu řízeném H. F. Tento jediný nepřímý důkaz však nemůže vést ke spolehlivému závěru o jeho vině. Městský soud ve svém rozsudku zcela opomíjí, že odsouzený H. F. ve své svědecké výpovědi potvrdil, že jej nezná a nikdy s ním nepřišel do kontaktu. Rovněž další, za tento trestný čin již odsouzený, M. L. jako svědek uvedl, že odvolatel neměl s předmětným heroinem a jeho balením nic společného. Odvolatel však byl přesto uznán vinným, že tento drogový delikt spáchal, a to dokonce „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Z napadeného rozsudku městského soudu přitom není vůbec patrno, jak se mohl zapojit do takové organizované skupiny během týdne od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (správně z vyhošťovací vazby) do 27.8.1998, kdy byl odsouzený H. F. zadržen s heroinem na hraničním přechodu v D. Odvolatel poukázal i na znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví daktyloskopie, resp. výpověď jeho zpracovatele kpt. Z. R., z níž vyplynulo, že nelze přesně zjistit, ve kterém období daktyloskopické stopy na plastikových sáčcích vznikly. Je proto zřejmé, že mohly vzniknout již předtím, než byly tyto plastikové sáčky použity na zabalení heroinu. Poukázal rovněž na rozpor mezi usnesením vyšetřovatele o přibrání znalce, v němž je uloženo srovnat zajištěné daktyloskopické stopy s kontrolními daktyloskopickými otisky vedenými na kartě S. N., a znaleckým posudkem, který tyto otisky ztotožňuje u osoby S. N. Pokud jde o výrok o trestu, obžalovaný především považuje za nesprávné rozhodnutí o jeho zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále poukázal na skutečnost, že trest vyhoštění na dobu neurčitou mu byl pravomocně uložen již ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 222/95 a nebyl nikdy zrušen, takže v napadeném rozsudku mu byl nezákonně uložen podruhé. V původním petitu podaného odvolání bylo proto navrženo, aby napadený rozsudek byl zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že obžalovaný J. S. se podle § 226 písm. a) TrŘ , popř. § 226 písm. c) TrŘ ohledně bodu 1/ zprošťuje obžaloby a za trestné činy uvedené pod bodem 2/ napadeného rozsudku se mu ukládá přiměřený mírnější trest. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) o tomto odvolání již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 19.9.2002, č.j. 2 To 147/02-383 (dále jen „první rozsudek vrchního soudu“). Tímto prvním rozsudkem vrchní soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 TrŘ napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výroku o trestu. Po znovuprovedení důkazů meritorními rozhodnutími o odsouzení M. L. a H. F. za tento skutek znovu podle § 259 odst. 3 písm. a) TrŘ sám ve věci rozhodl tak, že obžalovaného J. S. uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jen podle 2. odstavce písm. a) § 187 odst. 1 TrZ. Tento výrok o vině založil vrchní soud na skutkovém zjištění, že obžalovaný J. S. „v přesně nezjištěné době před 27.8.1998 na přesně nezjištěném místě v Praze společně s již odsouzeným M. L., nar. 27.2.1954, občanem Jugoslávie (Kosovo), zabalil heroin (diacetylmorfin) o hmotnosti 9,926 kg do 20 plastikových balíčků, jež byly při celní kontrole provedené dne 27.8.1998 kolem 13.15 hod. na hraničním přechodu D. z České republiky do Rakouska nalezeny ukryté v osobním automobilu..., řízeném německým občanem H. D. F.“. Při této změně výroku o vině pod bodem 1/ napadeného rozsudku městského soudu uložil vrchní soud obžalovanému J. S. za tento trestný čin, a dále i za odvoláním nedotčené trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 TrZ a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) TrZ (bod 2/ výroku o vině rozsudku městského soudu), podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 1 TrZ úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) TrZ zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný J. S. podal proti tomuto prvnímu rozsudku vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5.3.2003, č.j. 5 Tdo 115/2003-414, podle § 265i odst. 1 písm. f) TrŘ odmítnuto. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně, ovšem dospěl k závěru, že pokud trestná součinnost obžalovaného J. S. spočívala pouze v krátkodobé spolupráci při balení heroinu, nedopustil se tímto jednáním pachatelství či spolupachatelství (§ 9 odst. 1, 2 TrZ) trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 2 písm. a) TrZ, nýbrž pouze pomoci k němu podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ. Současně však vyslovil právní názor, že projednání tohoto případu a následná náprava zjištěného pochybení vrchního soudu stran právního posouzení skutku (spolupachatelství, resp. pomoc k trestnému činu) by nemohla zásadně ovlivnit postavení obžalovaného, přičemž tato otázka nemá ani judikatorní význam. Proti tomuto prvnímu rozsudku vrchního soudu podal obžalovaný J. S. i ústavní stížnost, která byla zprvu usnesením Ústavního soudu ze dne 17.3.2003, č. j.

IV. ÚS l4/03-436, jako předčasně podaná odmítnuta. Dalším rozhodnutím, tentokrát nálezem ze dne 11.5.2005, č. j.

II. ÚS 205/03-462, však Ústavní soud rozhodl o zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud v tomto svém nálezu především dovodil, že v otázce zjištění skutkového stavu věci soudem prvního i druhého stupně [ohledně skutku uvedeného pod bodem 1/ výroku napadeného rozsudku městského soudu] nezjistil žádné pochybení. Vrchnímu soudu však vytkl, že právní kvalifikaci tohoto jednání obžalovaného jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ nedostatečně odůvodnil, když zejména nezdůvodnil naplnění zákonných znaků „přechovával“ ve smyslu základní skutkové podstaty, a „ve větším rozsahu“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. S Nejvyšším soudem se pak neztotožnil, pokud jde o jeho právní názor, že změna trestné součinnosti ze spolupachatelství na pomoc k trestnému činu by nemohla zásadně ovlivnit postavení obžalovaného, resp. že nemá ani judikatorní význam. V úplném závěru tohoto svého nálezu „... Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn hodnotit, který právní závěr je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, neboť rozhodnutí o vině je výlučně věcí obecných soudů“. Po doručení tohoto nálezu Ústavního soudu bylo proto třeba v řízení pokračovat podle oddílu 6. hlavy XX trestního řádu v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, tedy znovu projednat odvolání obžalovaného J. S. proti rozsudku městského soudu ze dne 21.5.2002, č. j. 49 T 2/2002-346, a rozhodnout o něm. Odvolací soud byl přitom podle § 314h odst. 1 TrŘ vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud. Ten však nenařídil provedení dalších úkonů a doplnění. Protože ani žádná z procesních stran nenavrhla provedení dalších, resp. opakované provedení stávajících důkazů a tuto potřebu neshledal ani odvolací soud, nebylo v tomto odvolacím řízení prováděno dokazování. K obsahu odvolání obžalovaného však dlužno dodat, že v dnešním veřejném zasedání vrchního soudu učinil obžalovaný prostřednictvím svého obhájce alternativní návrh. Pokud by odvolací soud vzal za prokázáno, že se posuzovaného jednání dopustil, navrhl, aby bylo kvalifikováno jen jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle 1., popř. 2. odstavce § 187 TrZ. Pro tento případ navrhl uložení podstatně mírnějšího trestu odnětí svobody, než jaký mu byl uložen prvním rozsudkem vrchního soudu. Takový trest by však neměl, vzhledem k jeho výši, vykonávat ve věznici se zvýšenou ostrahou, nýbrž v mírnějším typu věznice. Vrchní soud proto podle § 254 odst. 1, 3 TrŘ pouze přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku o vině pod bodem 1/ a výroku o trestu, i správnost postupu řízení, které této části rozsudku předcházelo. Při vázanosti právním názorem obsaženým ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu a při respektu k právnímu názoru obsaženému v cit. usnesení Nejvyššího soudu dospěl k následujícím závěrům: Vrchní soud již ve svém prvním rozhodnutí [po znovuprovedení důkazu rozsudkem městského soudu ze dne 18.8.2000, sp. zn. 48 T 6/2000, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 9.11.2000, sp. zn. 2 To 159/2000, jímž byl za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) TrZ pravomocně odsouzen M. L., a rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16.12.1998, sp.zn. 2 T 354/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.2.1999, sp. zn. 3 To 24/99, jímž byl za uvedený trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ pravomocně odsouzen H. F.] dospěl k závěru, že skutkové zjištění obsažené v rozsudku městského soudu je správné s tou výjimkou, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by obžalovaný uvedený trestný čin spáchal „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Protože jde o zákonný znak 4. odstavce písm. c) § 187 TrZ, přičemž nálezem Ústavního soudu byl zrušen první rozsudek vrchního soudu pouze ve prospěch obžalovaného, není třeba se touto otázkou dále zabývat, neboť použití této vyšší trestní sazby nepřichází v úvahu vzhledem k § 314i písm. b) TrŘ (tzv. zákaz reformationis in peius, tj. změny k horšímu). Pokud jde o námitky obžalovaného J. S. proti tomuto skutkovému zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, je z citovaných rozhodnutí patrno, že toto skutkové zjištění ve svých rozhodnutích nezpochybnil ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud. Protože žádné další dokazování nebylo v odvolacím řízení prováděno (ani navrhováno), nezbývá vrchnímu soudu, než opakovat v tomto směru argumentaci obsaženou již v jeho prvním odsuzujícím rozsudku. Tedy, že i když stěžejním usvědčujícím důkazem jsou v této věci daktyloskopické stopy prstů pravé i levé ruky obžalovaného J. S. zajištěné na předmětných plastikových balících, je skutečností, že těchto daktyloskopických stop bylo nalezeno velké množství, a to nejen patřících obžalovanému J. S., nýbrž i již odsouzenému M. L. Přitom z výpovědí obou těchto osob i z dalších důkazů (výše zmíněných rozsudků odsuzujících za tento čin M. L. a H. F.) je zřejmé, že obžalovaný J. S. po svém propuštění z vyhošťovací vazby dne 17.8.1998, tedy v době krátce před pokusem H. F. o provezení heroinu ukrytého v těchto plastikových balících do Rakouska, u M. L. bydlel. Nehledě k tomu, že mnohokrát změněná obhajoba posledně jmenovaného v jeho trestní věci byla zmíněným pravomocným rozsudkem městského soudu ze dne 18.8.2000, sp. zn. 48 T 6/2000, shledána jako naprosto nevěrohodná, odporuje logice věci, aby tyto daktyloskopické stopy vznikly jinak než při balení heroinu do těchto plastikových sáčků, resp. (jak v poslední verzi své obhajoby tvrdil odsouzený M. L.), aby tyto bezcenné plastikové sáčky obsahující nitroglycerín byly odeslány do Kosova a neporušené se pak do České republiky vrátily zpět jen proto, aby do nich mohl být zabalen heroin. Pokud odvolatel poukazoval na určitý rozpor v usnesení o přibrání znaleckého ústavu k podání posudku z odvětví daktyloskopie, a vypracovaným znaleckým posudkem ohledně jeho rodného jména, jde evidentně o drobnou nepřesnost vyplývající z nezvyklosti tohoto jména v České republice a jeho vyjádření v češtině. Ostatně, jak bylo zjištěno již v původním veřejném zasedání vrchního soudu dne 19.9.2002, skutečné jméno a příjmení obžalovaného, vystupujícího pod různými jmény, je J. S., což je patrno zejména z fotokopie jeho rodného listu, ze svědecké výpovědi jeho sestry A. T. i z jeho vlastního prohlášení v tomto veřejném zasedání. Pokud jde o Nejvyšším soudem i Ústavním soudem vytýkanou právní kvalifikaci zjištěného jednání obžalovaného, podle právního názoru obsaženého ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 4/1987-42 jeho Bulletinu, za „přechovávání“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 TrZ se považuje „alespoň několik hodin trvající držení dotyčné látky“. Z dalšího textu odůvodnění tohoto stanoviska je patrno, že bývalý Nejvyšší soud chtěl touto argumentací vyloučit zejména případy, kdy pachatel si opatřil od jiné osoby omamnou (psychotropní) látku, kterou si ihned aplikoval (tzv. spotřební držba). V posuzovaném případě bylo zjištěno, že obžalovaný J. S. zabalil společně s M. L. téměř 10 kg heroinu do 20 plastikových balíčků. Nejen orgánům činným v trestním řízení zabývajícím se drogovou kriminalitou, nýbrž i dalším subjektům působícím v této oblasti, je známo, že cena 1 gramu heroinu při pouličním nelegálním prodeji se pohybuje přinejmenším kolem 1 000 Kč (srov. např. publikaci: Trestná činnost spojená se zneužíváním drog a formy jejího řešení. Příručky Ministerstva spravedlnosti ČR, sv. 65, Praha, 2002, s. 533). Jestliže tedy obžalovaný J. S. společně s M. L. balil takové množství omamné látky do 20 plastikových balíčků, je zřejmé, že šlo o činnost neobyčejně náročnou na přesnost, tedy konanou s vyloučením možných ztrát, která logicky nemohla trvat jen několik málo minut. Přesto však vrchní soud respektoval právní názor obsažený v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, že v této konkrétní věci doba balení heroinu nepostačuje u obžalovaného J. S. k odvození předmětného znaku přechovávání, ale že jeho zjištěné jednání bylo pouze pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ k přechovávání omamné látky ve smyslu § 187 odst. 1 TrZ, když tohoto jejího přechovávání se dopustil M. L., který za něj byl výše zmíněným rozsudkem městského soudu také pravomocně odsouzen. Co se týče znaku „ve větším rozsahu“ ve smyslu 2. odstavce písm. a) § 187 TrZ, obžalovaný J. S. pomáhal svému společníku M. L. přechovávat téměř 10 kg heroinu, který patří mezi nejnebezpečnější omamné látky, u niž rychle vzniká psychická (a časem i fyzická) závislost na této látce (srov. např. citovanou publikaci Ministerstva spravedlnosti, s. 532, ale i další odborné publikace zabývající se touto tématikou). V Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ je u subsidiární skutkové podstaty trestného činu podle § 187a odst. 1, 2 TrZ (Přechovávání drog pro sebe) stanoven u heroinu „větší rozsah“ orientační hodnotou 1,5 g, což je asi 30 dávek po 50 mg (publikováno např. in Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1073). Není důvodu, aby u primární skutkové podstaty trestného činu podle § 187 TrZ, jež upravuje nedovolenou výrobu a držení drog pro jiného, byla tato orientační hodnota jiná, resp. nižší. V posuzovaném případě se jednalo o téměř 10 kg heroinu o zjištěné čistotě látky, tedy o množství, které je způsobilé výrazně ohrozit zdraví tisíců osob. Není tedy pochyb o tom, že u obžalovaného J. S., který věděl, jakou omamnou látku a jaké její množství pomáhá M. L. zabalit, šlo o pomoc k přechovávání této omamné látky „ve větším rozsahu“ podle § 10 odst. 1 písm. c), § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ. Vrchní soud proto podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 TrŘ zrušil napadený rozsudek městského soudu ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výroku o trestu. Znovu podle § 259 odst. 3 písm. a) TrŘ rozhodl tak, že obžalovaného J. S. uznal vinným, že posuzovaným jednáním se dopustil pomoci k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. c), § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ. V důsledku nového rozhodnutí o vině obžalovaného J. S. prvním z trestných činů (skutků) obsažených v napadeném rozsudku bylo třeba nově rozhodnout též o trestu. Ten byl obžalovanému ukládán i za trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 TrZ a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) TrZ, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2/ nedotčen. Trest byl tedy ukládán jako úhrnný (§ 35 odst. 1 TrZ) v sazbě § 187 odst. 2 TrZ, jejíž rozpětí je od dvou do deseti let odnětí svobody. Při rozhodování o druhu a výši trestu respektoval vrchní soud právní názor Ústavního soudu, že „typicky je stupeň nebezpečnosti pro společnost u pomoci nižší než u ostatních forem trestné činnosti“, přičemž „pomoc je podpůrná ostatním formám účastenství“ (k organizátorství a návodu). Vrchní soud tedy při rozhodování o výměře trestu zohlednil, že v porovnání s prvním odsuzujícím rozsudkem ukládá obžalovanému J. S. trest za mírnější formu trestné součinnosti. Na druhé straně je však třeba připomenout, že obžalovaný J. S. se dopustil tohoto deliktu krátce po svém propuštění z výkonu tříletého trestu odnětí svobody uloženého mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21.11.1997, sp. zn. 4 T 222/95, m.j. též za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ. Formálně tedy splňuje podmínky pro to, aby ve vztahu k nyní projednávané pomoci k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. c), § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, byl hodnocen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 TrZ. Protože městský soud jej takto neuznal vinným, nemohl se jen z titulu odvolání touto otázkou podle § 259 odst. 4 TrŘ dále zabývat ani vrchní soud, což mu ovšem nebránilo, aby tuto okolnost nehodnotil jako velmi výraznou přitěžující okolnost recidivy podle § 34 písm. j) TrZ. Bez povšimnutí nemohla zůstat ani okolnost, že z usnesení vrchního soudu z 1.7.2002, sp. zn. 8 T 95/02, je patrno, že bylo shledáno jako přípustné vydání obžalovaného J. S. do SRN pro trestný čin zabití a pokus tohoto trestného činu podle § 212 TrZ SRN již se měl dopustit tím, že v letech 1990 a 1994 v jednom případě zastřelil a ve druhém se pokusil zastřelit „osobu pocházející z jeho země“. Ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ze 7.9.2004, č. j. 4652/2001-MO-M/34, je patrno, že obžalovaný J. S. byl za tyto delikty Zemským soudem v Hannoveru pravomocně odsouzen dne 1.7.2004 k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. I když o tomto pravomocném rozsudku německého soudu neproběhlo na území České republiky uznávací řízení, takže nemůže mít podle § 453 odst. 1 TrŘ stejné účinky jako rozsudek soudu České republiky, tj. nemůže naplňovat formální podmínku recidivy podle § 34 písm. j) TrZ, nelze toto rozhodnutí nehodnotit v rámci posuzované osoby obžalovaného, jež má výrazné sklony k páchání vysoce nebezpečné trestné činnosti. Konečně vrchní soud musel při rozhodování o výměře trestu zohlednit i velké množství omamné látky, které obžalovaný J. S. pomáhal přechovávat, a její již zmíněnou vysoce nebezpečnou povahu. Za přitěžující okolnost podle § 34 písm. i) TrZ považoval vrchní soud fakt, že trest ukládal podle § 35 odst. 1 TrZ jako úhrnný, tj. i za trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 TrZ a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) TrZ. Za této situace vrchní soud považoval za přiměřený trest poněkud v nižší výměře než jakou zvolil ve svém prvním odsuzujícím rozsudku, ovšem stále ještě v horní polovině trestní sazby § 187 odst. 2 TrZ. Uložil proto obžalovanému J. S. trest odnětí svobody v trvání sedmi let a pro výkon tohoto trestu jej podle obecného ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) TrZ zařadil do věznice s ostrahou, když neshledal podmínky pro aplikaci mimořádného ustanovení § 39a odst. 3 TrZ pro zařazení do jiného typu věznice. Pokud jde o trest vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 TrZ, tento trest byl obžalovanému J. S. uložen na dobu neurčitou již zmíněným pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21.11.1997, sp. zn. 4 T 222/95. Tento trest proto nemohl být uložen znovu (§ 36 TrZ), neboť je vyloučeno, aby ve stejné době byl vykonáván více než jeden trest stejného druhu uložený jurisdikcí téhož státu. Vrchní soud proto trest vyhoštění obžalovanému J. S. neuložil, když tento trest ostatně mu nebyl uložen ani původním odsuzujícím rozsudkem vrchního soudu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen pouze v jeho prospěch (§ 314i TrZ).