20 A 10/2016 - 26

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce A. Z ., zastoupený Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, 28. října 117, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016, č. j. MSK 159932/2015, ve věci dopravního přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepř iz n áv á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 7. 2015 v 11:18 hod. na silnici č. I/46 u domu č. p. 55 v obci Bílčice ve směru jízdy na obec Opava jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Cadillac Escalade RZ X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou zákonem (50 km/h) nejméně o 41 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125 odst. 4 písm. d) a odst. 5) zákona o silničním provozu, sankce, a to pokuta ve výši 7.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců od doby nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra ČR č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, Městský úřad Bruntál, správní odbor – oddělení dopravně správních agend, rozhodl o vině žalobce dne 18. 11. 2015 rozhodnutím pod č. j. MUBR/51665-15/mor – SO-MP_6898/2015/mor tak, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku, a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozsudku. Správní orgán vycházel především ze spisové dokumentace PČR obsahující oznámení přestupku, úředního záznamu Policie ze dne 20. 7. 2015, evidenční karty řidiče a ověřovacího listu č. 8012-OL-70379-14.

3. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 11. 2015, č. j. MUBR/51665-15/mor – SO-MP_6898/2015/mor tak, že snížil výši uložené pokuty na částku 5.000,- Kč, a ve zbytku odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádné procesní vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a přestupek byl obviněnému prokázán bez důvodných pochybností, přičemž se též vyjádřil k materiální stránce a zavinění přestupku. Správnímu orgánu I. stupně žalovaný vytkl pouze nesprávné úvahy ohledně výše trestu, když v tomto směru rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil. Obsah žaloby

4. Žalobce své námitky proti rozhodnutí žalovaného, resp. postupu správních orgánů formuloval ve dvou logických celcích. Prvním okruhem námitek [v žalobě označen jako bod a)] napadá postup především správního orgánu I. stupně, který prováděl výslech svědků až poté, co vydal rozhodnutí ve věci samé, v důsledku čehož došlo k porušení zásady dvojinstančního řízení. Druhým okruhem námitek [v žalobě označen jako bod b)] pak žalobce zpochybňuje způsob provedeného měření rychlosti, neboť na fotografii měřeného vozidla není čitelná poznávací značka a měření bylo provedeno v rozporu s návodem k použití, když bylo měřeno z větší vzdálenosti a měřící kříž není ve středu vozidla, pročež je dle žalobce zjevné, že měřící přístroj nebyl řádně nastaven, v důsledku čehož je údaj o naměřené rychlosti nepoužitelný. Žalobce v rámci žalobního bodu b) též poukázal na skutečnost, že správní orgány učinily nedostatečné zjištění o osobě pachatele přestupku s ohledem na nečitelnou značku měřeného vozidla, přičemž nelze vyloučit záměnu vozidel. Žalobce rovněž poukazuje na rozpor ve výpovědi zasahujícího policisty, který vypověděl, že měřící přístroj nastavil na manuální režim, avšak z fotografie měřeného vozidla vyplývá, že měřící přístroj byl v automatickém režimu. Žalobce konečné též zpochybnil autenticitu údajů na tabulce pod fotografií na záznamu o přestupku, neboť je evidentní, že např. údaj o RZ musel být doplněn ručně, když nemohl být automaticky doplněn z nečitelné registrační značky. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nedošlo k porušení zásady dvojinstančního řízení, když správního orgán I. stupně postupoval v souladu s ust. § 86 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a provedené doplněné dokazování pouze potvrdilo, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se základními zásadami správního řízení, tedy že byl zjištěn stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. K měření žalovaný uvedl, že měřící přístroj byl řádné ověřen s platným ověřovacím listem, tyto přístroje pak samy vyhodnocují, zda měření probíhá správně, a teprve taková měření jsou následně zaznamenány do paměti zařízení. K nečitelné registrační značce žalovaný konstatuje, že kamera má pevné ohnisko a nedochází k automatickému zaostření, což nemá vliv na změřenou rychlost, neboť toto měření se neprovádí pomocí kamery. Žalovaný rovněž nemá pochybnost, že měřené vozidlo bylo skutečně řízeno žalobcem, když vozidlo bylo bezprostředně zastaveno, což plyne z výpovědí policistů, a také z vyjádření žalobce samotného v oznámení o přestupku, který popsal vozidlo, které jelo před ním, a které je také na záznamu o přestupku vidět. Žalovaný zdůraznil, že v tabulce pod fotografií měřeného vozidla, nelze měnit naměřenou rychlost. Žalovaný odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53 (všechna rozhodnutí, na které je v tomto rozsudku odkazováno jsou dostupná na www.nssoud.cz). Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

6. Dne 10. 8. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 29. 7. 2015 a předvolání k ústnímu jednání na 9. 9. 2015. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je především následující: - tiskopis „Oznámení (odevzdání) přestupku (věci)“ ze dne 19. 7. 2015, do kterého se žalobce vyjádřil následujícími slovy: „Údajný přestupek byl naměřen v těsné jízdě za vozidlem Peugeot s přív. vozíkem.“, a jenž žalobce podepsal; - záznam o přestupku s fotografií vozidla Cadillac s údajem o naměřené rychlosti 94 km/h a dalšími údaji, na fotografii je rovněž zachycen vůz Peugeot s přívěsným vozíkem; - úřední záznam PČR ze dne 20. 7. 2015 podepsaný nstržm. V. K. a pprap. D. Š.; - opis evidenční karty řidiče ze dne 22. 7. 2015; - ověřovací list č. 8012-OL-70379-14 ze dne 2. 12. 2014, kterým bylo ověřeno, že silniční rychloměr MicroDigiCam LTI s výrobním číslem UX 018017 má požadované metrologické vlastnosti, přičemž platnost toho ověření končí dnem 1. 12. 2015; - karta vozidla RZ X ze dne 28. 7. 2015; - omluva žalobce z ústního jednání ze dne 7. 9. 2015; - předvolání k ústnímu jednání na den 6. 10. 2015; - protokol o ústním jednání ze dne 4. 3. 2015, přičemž jednání bylo odročeno na 18. 11. 2016 za účelem vyjádření se žalobce samotného; - protokol o ústním jednání ze dne 18. 11. 2015 při tomto jednání byly provedeny listinné důkazy, žalobce na tomto jednání k věci vyjádřil k měření, přičemž zpochybňoval metodiku měření obdobným způsobem jako jemu v žalobě; - protokol o výpovědi svědka pprap. D. Š. (zasahujícího policisty) ze dne 22. 12. 2015, přičemž tento uvedl, že měření prováděl on a vozidlo Cadillac zastavoval jeho kolega, měřící přistroj svědek nastavoval do manuálního režimu měření; svědek předložil osvědčení č. 051/050 o oprávnění k ovládání laserového měřiče MicroDigiCam LTI; - protokol o výpovědi svědka nstržm. V. K. (zasahujícího policisty) ze dne 22. 12. 2015, který vypověděl ze zastavil měřené vozidlo a po ztotožnění řidiče sepsal oznámení o přestupku.

7. Dne 18. 11. 2015 bylo vydáno rozhodnutí č. j. MUBR/51665-15/mor – SO- MP_6898/2015/mor (doručeno žalobci dne 22. 11. 2015 do datové schránky zástupce žalobce).

8. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 30. 11. 2015 odvolání a dne 23. 12. 2015 bylo toto předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, který následně vydal napadené rozhodnutí. Právní úprava

9. Podle ust. § 86 odst. 2. správního řádu správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. Podle okolností dále doplní řízení.

10. Podle ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.

11. Podle ust. § 152c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více. Právní posouzení věci samé

12. Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 s. ř. s. nepřípustná. Poté Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když nepřisvědčil žádné z žalobních námitek žalobce. K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

14. První námitce žalobce, kterou brojí proti nesprávnému procesnímu postupu správních orgánů, spočívající v porušení zásady dvojinstančního řízení tím, že správní orgán I. stupně provedl výslechy dvou svědku poté, co již ve věci rozhodl, krajský soud nepřisvědčil. Žalobce v žalobě připustil, že správní orgán I. stupně může v rámci odvolacího řízení sám provádět dokazování, přičemž zmocnění k tomuto postupu lze najít v ustanovení § 86 odst. 2 správního řádu, avšak žalobce je toho názoru, že tak lze učinit pouze jako reakci na odvolání, resp. vyjádření k odvolání – přičemž se jedná o reakci na nové skutečnosti či důkazní návrhy, nikoli o doplnění řízení o provedení důkazů, jichž se žalobce jakožto obviněný z přestupku dovolával před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se s předestřenou argumentací neztotožňuje.

15. Na správní řízení se pro účely soudního přezkumu nahlíží jako na jeden celek, jak správně připomenul žalovaný v napadeném rozhodnutí, tento závěr odpovídal ustálené judikatuře správních soudů, např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 24/2000-39, podle něhož tvoří správní řízení jeden celek až do pravomocného rozhodnutí, přičemž vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze odstranit i v odvolacím řízení. Pokud tedy správní orgán I. stupně využil ustanovení § 86 odst. 2 správního řádu, nikterak z této koncepce nevybočil, neboť pokud správní orgán I. stupně provedl výslech zasahujících policistů, učinil tak ve prospěch žalobce a nad rámec svých povinností, neboť povinnost správních orgánu není provádět výslech policistů vždy (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 121/2011-90 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014-70) – v situaci, kdy existuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, i jiné důkazy, jako je tomu v projednávané věci. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek, jak bude vysvětleno níže. Správní orgán I. stupně správně využil ust. § 86 odst. 2 správního řádu tu prospěchu žalobce, přičemž plně sledoval účel zmíněného ustanovení (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, k § 86, str. 491 a 492: „Správní orgán, který vydal napadené rozhodnutí, může dle okolností dále doplnit řízení. Důvodem pro případné doplnění řízení bude zpravidla tvrzení či námitky obsažené v odvolání či vyjádření účastníků k odvolání. Přitom má být dodržena lhůta 30 dní pro postoupení spisu odvolacímu správnímu orgánu či pro vydání rozhodnutí v autoremeduře. Účelem tohoto ustanovení je procesně ekonomické hledisko, neboť prvostupňový správní orgán má zpravidla blíže k účastníkům řízení či dokazovaným skutečnostem a může doplnit řízení s nižšími náklady. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může tímto způsobem také předejít vrácení věci k novému projednání odvolacím správním orgánem z důvodu doplnění dokazování. S veškerými novými podklady pro vydání rozhodnutí, které doplnil správní orgán, musí být účastníci řízení seznámeni ve smyslu § 36 odst. 3 před vydáním rozhodnutí v autoremeduře či odvolacím správním orgánem.“

16. Stěžejní je tedy závěr, zda z provedených svědeckých výpovědí vyplynuly skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěry meritorního rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž soud, shodně jako správní orgány před ním, takové skutečnosti s výpovědí nezjistil, jak bude podrobně vysvětleno níže. Byla-li by nějaká taková skutečnost zjištěna, bylo by též povinností správních orgánů se s nově zjištěnými skutečnosti vypořádat, popřípadě prvostupňové rozhodnutí zrušit, což v daném případě nebylo nutné.

17. Správní orgány tedy neporušily zásadu dvoustupňovosti správního řízení, neboť odvolací správní orgán přezkoumával rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (srov. ust. § 89 odst. 2), přičemž přihlédl k zjištěním učiněným v odvolacím řízení. Tento závěr je též podpořen ustálenou rozhodovací praxi správních soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98: „Ve vztahu k první části této námitky je třeba připomenout, že přestupkové řízení je vedeno v obvyklém pořadu dvou správních stolic, přičemž celé toto správní řízení se pokládá za jediný celek; odvolací řízení tak tvoří s řízením prvoinstančním jeden procesní celek. V tomto ohledu se hovoří o zásadě jednotnosti správního řízení a postup žalovaného odvolacího orgánu lze tedy akceptovat, aniž by přitom byla dotčena zásada dvoustupňovosti (dvojinstančnosti), jak tvrdí stěžovatel. Primárním účelem této zásady je totiž zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního účinku, tedy toho, aby věc byla přezkoumána správním orgánem vyššího stupně a aby byla odložena realizace obsahu výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo.“

18. Lze tedy shrnout, že správnímu orgánu I. stupně nic nebrání, aby i po vydání rozhodnutí ve věci samé doplnit řízení o dokazování podle ust. § 86 odst. 2 správního řádu, zvlášť je-li to ku prospěchu osoby obviněné z přestupku, resp. provede-li důkaz, který byl touto osobou navržen už před vydáním rozhodnutí. Nejedná se o vadu řízení a nejde ani o okolnost, která by způsobovala nezákonnost rozhodnutí.

19. Druhou námitkou žalobce zpochybňuje výsledky měření samotného, přičemž v žalobě uvedl hned několik důvodů, proč považuje měření za zcela neprůkazné, avšak soud nemohl přisvědčit ani jednomu z nich.

20. Pokud se žalobce domnívá, že měřící zařízení nemohlo být správně nastaveno, když výsledná fotografie je neostrá, nedovolující přečtení registrační značky, přičemž z této skutečnosti žalobce vyvozuje i další závěr, a to ten, že vzhledem k nečitelnosti registrační značky, panuje též pochybnost o osobě řidiče měřeného vozidla. Soud se předně neztotožňuje se závěrem žalobce, že by neostrost kamery měřícího zařízení měla vliv na měření rychlosti samotné. Kamera měřícího zařízení a laserový měřič jsou dva oddělené systémy – jak nepřímo plyne z ověřovací list č. 8012-OL-70379-14, neboť jak kamera, tak i měřicí laser mají různá výrobní čísla. Skutečnost, že policisté vskutku nevhodně nastavili kameru, nemohla ovlivnit výsledek měření, neboť bylo-li vozidlo měřícím zařízením změřeno, lze dovodit, že toto bylo též pro tento účel správně nastaveno – obdobně též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60: „Pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, čj. 3 As 82/2012 – 27). Podstatu odůvodnění žalovaného stěžovatel žalobou ani kasační stížností nezpochybnil. Tím je nyní řešená situace odlišná od případů, kdy se správní orgán s argumentací vůbec nevypořádal (např. rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013 – 37, body 30- 35).“ V rozhodnutí, na které Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku odkazuje, tj. rozsudek téhož soud ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, se Nejvyšší správní soud zabýval konkrétně měřením rychlosti za použití shodného měřícího zařízení MicroDigiCam LTI, přičemž dospěl ke shodným závěrům. Krajský soud tedy nepochybuje o tom, že naměřena hodnota rychlosti byla zaznamenána správně. Co se týče osoby pachatele dopravního přestupku, ani v tomto směru soud žalobci nepřisvědčil. Žalovaný správně poukázal na skutečnost, že žalobce sám ve vyjádření k přestupku na místě samém popsal, vozidlo značky Peugeot s přívěsným vozíkem, které jelo předním, přičemž toto vozidlo je vidět na fotografii předmětného měření a navíc policisté vypověděli, že měřené vozidlo zastavili a jeho řidiče ztotožnili v osobě žalobce – argumentace žalobce se v tomto bodě jeví jako účelová a vnitřně rozporná. Z fotografie je též patrno, že měřící kříž, je umístěn na vozidle Cadillac, pročež muselo být toto vozidlo měřeno, neboť vozidlo tvoří jeden celek, u něhož se všechny jeho součásti pohybují stejnou rychlostí, byla-li měřena rychlost pohybu určitého bodu vozidla, nelze si představit, že by se tento bod pohyboval jinou rychlostí než celý zbytek vozidla, pročež soud tuto námitku též považuje za nedůvodnou.

21. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že měření bylo provedeno z větší vzdálenosti, než jakou předpokládá návod k použití měřícího zařízení, konkrétně mělo jít o vzdálenost 165,5 metrů, přičemž dle žalobce návod uvádí jako optimální vzdálenost pro měření 80 až 140 metrů. Krajský soud se ani s touto námitkou neztotožňuje. Dle názoru soudu, měření, které je provedeno z větší vzdálenost oproti optimální vzdálenosti cca o 18%, lze považovat za měření řádné, neboť se ohledem na laserovou technologii měření jedná o zanedbatelně větší vzdálenost, která měla především vliv na ostrost fotografického snímku. Z rozhodovací praxe správních sodu je známa skutečnost, že daná typ měřícího zařízení je schopen měřit v rozmezí od 25 – 400 metrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 As 161/2014-57, resp. řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 58 A 33/2012).

22. K autenticitě údajů v tabulce pod fotografií měřeného vozidla, lze podotknout pouze toliko, že všechny v ní uvedené údaje, plynou z měření rychloměru (rychlost vozidla a jeho vzdálenost) nebo ze zjištění zasahujících policistů (registrační značka, atd.), krajský soud nemá pochybnosti o původnosti údaje o naměřené rychlosti, což je jediný relevantní údaj ze záznamu o měření, když všechny ostatní skutkové okolnosti byly zjištěny jiným způsobem, tj. šetřením zasahujících policistů.

23. Co se týče rozporu ve výpovědi svědka pprap. D. Š., který uvedl, že měřící zařízení nastavil do manuálního režimu, avšak v záznamu o měření je uveden údaj automatický režim, pak soud konstatuje, že svědek vypovídal po více než pěti měsících od provedeného měření a svědek jakožto policista provádí obdobná měření v rámci výkonu své služby každodenně, přičemž se nejedna o rozpor natolik zásadní, že by bylo možno dovodit neprostou chybnost měření. Je stěžejní skutečností, že měřící zařízení mělo platné osvědčení o funkčnosti, přičemž žalovaný správně uvedl, že se jedná o rozdíl pouze v režimu samotného spouštění měření – samotná volba režimu spouštění měření nemůže ovlivnit měření samotné, je-li přístrojem vůbec provedeno a rychlost je změřena, což plyne z povahy měřícího zařízení. Závěr a náklady řízení

24. Závěrem pak soud konstatuje, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní kvalifikaci správního deliktu, když řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty. Soud neshledal vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.

25. Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl a ztotožnil se se závěrem správních orgánů.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady, který by přesahovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly a též se práva na náhradu nákladů výslovně vzdal.

Poučení