20 A 10/2022– 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobkyně: Softfair s.r.o., IČO 26222281 sídlem Potocká 58/7, 623 00 Brno zastoupená advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2022, č. j. MD–4456/2022–160/3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 3 000 Kč.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 25. 2. 2022 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2022, č. j. MD–4456/2022–160/3 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 7. 2021, č. j. MHMP 1100562/2021/Kor (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím uznal správní orgán prvního stupně žalobkyni vinnou tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) nezajistila, aby dne 19. 12. 2020 ve 23:10 hodin v Praze 7, Bubenečském tunelu (tunelový komplex Blanka), úseku pro směr jízdy Troja, byly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Dosud nezjištěný řidič se dne 19. 12. 2020 ve 23:10 hodin v Praze 7, Bubenečském tunelu (tunelový komplex Blanka), úseku pro směr jízdy Troja (úseku označeném svislou dopravní značkou „č. B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ – v daném případě byla nejvyšší dovolená rychlost v kilometrech za hodinu na značce vyjádřena číslem 70), neřídil tímto dopravním značením, když jel s motorovým vozidlem tovární značky Mercedes, registrační značky X, rychlostí 109 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení), čímž překročil nejvýše zde dovolenou rychlost o 39 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a to porušením ustanovení § 4 písm. c) téhož zákona].

3. Výše popsaným jednáním se tedy žalobkyně podle správního orgánu prvního stupně dopustila přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením ustanovení § 10 odst. 3 uvedeného zákona, za což jí byla ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích za použití ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu prvního stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč.

II. Podstatný obsah žaloby

4. Žalobkyně v podané žalobě předně citovala z odvolání podaného proti prvostupňovému rozhodnutí a z napadeného rozhodnutí. Dále označila postup správního orgánu prvního stupně jako nezákonný.

5. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018–27, a uvedla, že pokud osoba nereaguje na předvolání k podání vysvětlení, musí správní orgán učinit další smysluplný úkon směřující ke zjištění pachatele. Takovým dalším smysluplným úkonem dle jejího názoru nemůže být zaslání totožné výzvy k podání vysvětlení, na kterou již nebylo reagováno, neboť existuje předpoklad, že pokud osoba nereagovala na první výzvu k podání vysvětlení, nebude reagovat ani na další případné výzvy. Je podle ní také zřejmé, že pouhé mechanické opětovné zaslání výzvy k podání vysvětlení bez dalšího nepovažuje za smysluplný úkon směřující ke zjištění pachatele ani Nejvyšší správní soud. Z výše odkazovaného rozsudku totiž vyplývá, že smysluplným úkonem musí být naopak úkon jiný, tedy např. předvedení dotčené osoby, ověření její aktuální adresy v příslušných registrech nebo uložení pořádkové pokuty.

6. S poukazem na ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích tedy žalobkyně uzavřela, že v daném případě správní orgán zjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a měl tedy proti ní řízení zahájit. Zahájení a vedení řízení s žalobkyní jako provozovatelem vozidla proto bylo nezákonné.

7. Z výše uvedených důvodů tak žalobkyně navrhla zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost uhradit jí náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. 3. 2022 nejprve podrobně popsal průběh předcházejícího správního řízení a následně konstatoval, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího správního soudu, a že žalobkyní citovaná judikatura není přiléhavá. V rozsudku ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018–27, se podle něj Nejvyšší správní soud zabýval případem, v němž provozovatel vozidla označil dostatečným způsobem osobu řidiče, správní orgán jí zaslal výzvu k podání vysvětlení a tato osoba byla pasivní. V takových případech má správní orgán dostatečné údaje o řidiči a je tak nucen dané indicie prověřit, přičemž nestačí pouhé jedno zaslání výzvy k podání vysvětlení, nýbrž je třeba učinit další smysluplný úkon směřující ke zjištění osoby pachatele.

9. V projednávané věci se však dle názoru žalovaného jednalo o jinou situaci. Žalobkyní označený pan T. byl totiž jediným jednatelem žalobkyně. Jelikož následně nereagoval na výzvy správního orgánu prvního stupně, lze jeho jednání označit za zřejmou obstrukci mající za cíl prodlužování správního řízení s možným uplynutím promlčecí doby pro projednání přestupku. Dané jednání označil žalovaný za absurdní i z toho důvodu, že pan T. by jako řidič byl potrestán shodnou pokutou a navíc by mu byly zaznamenány body v bodovém hodnocení řidiče. Pokud by tedy měla být věc vyřešena v rámci řízení o přestupku řidiče vozidla, měl pan T. se správním orgánem prvního stupně spolupracovat.

10. Žalovaný tedy uzavřel, že správní orgán prvního stupně dostál své povinnosti a učinil nezbytné kroky ke zjištění řidiče vozidla. Navrhl proto zdejšímu soudu, aby s ohledem na výše uvedené skutečnosti a právní argumentaci podanou žalobu zamítl a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení.

12. Dne 24. 12. 2020 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o přestupku učiněné příslušným orgánem Městské policie hlavního města Prahy. Správní orgán prvního stupně dospěl po provedeném šetření ke zjištění, že dne 19. 12. 2020 ve 23:10 hodin v Praze 7, Bubenečském tunelu (tunelový komplex Blanka), úseku pro směr jízdy Troja, nebyly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Dosud nezjištěný řidič totiž v rozporu s ustanovením § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích řídil motorové vozidlo tovární značky Mercedes, registrační značky X, rychlostí jízdy 109 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) v místě, kde je dopravní značkou „B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ dovolena nejvyšší rychlost 70 km/h. Toto jednání bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

13. Na základě toho správní orgán prvního stupně nejprve vyzval žalobkyni jako provozovatele vozidla k uhrazení určené částky a posléze ji výzvou ze dne 8. 4. 2021, č. j. MHMP 452614/2021/Kor, vyzval podle ustanovení § 137 odst. 1 správního řádu k podání nezbytného vysvětlení. Žalobkyně reagovala na zaslanou výzvu přípisem doručeným správnímu orgánu prvního stupně dne 9. 4. 2021, v němž uvedla, že dne 19. 12. 2020 ve 23:10 hodin v Praze 7, Bubenečském tunelu (tunelový komplex Blanka), úseku pro směr jízdy Troja, řídil vozidlo pan K. T., nar. X, bytem X (dále jen „pan K. T.“).

14. Správní orgán prvního stupně tedy zaslal panu K. T. výzvu ze dne 12. 4. 2021, č. j. MHMP 465104/2021/Kor, kterou jej podle ustanovení § 137 odst. 1 správního řádu vyzval, aby podal nezbytné vysvětlení. Tato výzva mu byla doručena do jeho datové schránky dne 12. 4. 2021. Pan K. T. na uvedenou výzvu nijak nereagoval, a proto mu správní orgán prvního stupně zaslal ještě druhou výzvu k podání nezbytného vysvětlení ze dne 12. 5. 2021, č. j. MHMP 661187/2021/Kor. Ta mu byla doručena dne 13.5. 2021. Ani na tuto opakovanou výzvu však pan K. T. nijak nereagoval.

15. Následně správní orgán prvního stupně učinil záznam o usnesení o odložení věci ze dne 31. 5. 2021, č. j. MHMP 771750/2021/Kor, jímž podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 31. 1. 2022 (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) odložil ke dni 31. 5. 2021 věc předmětného přestupku dosud nezjištěného řidiče. Správní orgán prvního stupně také vydal příkaz o uložení pokuty ze dne 31. 5. 2021, č. j. MHMP 771805/2021/Kor, kterým rozhodl, že žalobkyně se dopustila přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Mercedes, registrační značky X, nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. K tomuto porušení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo jednáním popsaným výše pod bodem 12. Proti uvedenému příkazu podala žalobkyně odpor.

16. Správní orgán prvního stupně poté nařídil na 14. 7. 2021 ústní jednání o přestupku provozovatele vozidla a žalobkyni k němu předvolal. Ta zaslala správnímu orgánu prvního stupně další přípis, v němž opětovně označila za řidiče vozidla pana K. T. a žádala, aby byl ve věci vyslechnut. Dále byl ve správním spisu založen výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně oddíl C, vložka 37797, ze dne 14. 7. 2021, z něhož se mimo jiné podává, že jediným společníkem a jednatelem žalobkyně byl pan K. T., přičemž jako den vzniku funkce jednatele byl uveden 12. 10. 2017. Nařízené ústní jednání se posléze konalo dne 14. 7. 2021 v nepřítomnosti zástupce žalobkyně. Následně správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém toliko namítala, že správnímu orgánu prvního stupně byla známa totožnost řidiče vozidla a byl tedy povinen zahájit s tímto řidičem přestupkové řízení. Zahájení a vedení řízení s provozovatelem vozidla, jakož i vydané rozhodnutí, jsou proto nezákonné. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jímž jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

V. Rozhodnutí bez nařízení jednání

17. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, jelikož žalobkyně výslovně s rozhodnutím bez jednání souhlasila a žalovaný k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nevyjádřil s takovým projednáním věci svůj nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

18. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právní stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zdejší soud zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

19. Podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

20. Ustanovení § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví, že obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

21. Podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán, aniž řízení zahájí, věc usnesením odloží, jestliže nezjistí do 60 dnů od přijetí oznámení nebo ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

22. Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla. Z odůvodnění této námitky poté vyplývá, že správní orgán prvního stupně podle ní neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku řidiče vozidla, neboť měl učinit ještě další smysluplný úkon směřující ke zjištění pachatele. V této souvislosti považuje zdejší soud za vhodné předeslat, že přestupek provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je nutné chápat jako delikt subsidiární k deliktu řidiče vozidla. Provozovatel vozidla je tedy odpovědným za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který předmětný přestupek spáchal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014–45). Jak totiž vyplývá z výše citovaného ustanovení § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, může správní orgán projednat přestupek provozovatele vozidla pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele příslušného přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

23. Spornou otázkou v projednávané věci tedy je, zda nebylo odložení přestupkové věci řidiče vozidla předčasné z důvodu, že správní orgán prvního stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Na tomto místě lze odkázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se právě posuzování otázky učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015–46, v tomto ohledu Nejvyšší správní soud uvedl: „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají–li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou–li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014–21), nebo dochází–li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (Obdobně kupř. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 As 185/2020–37, ze dne 5. 6. 2020, č. j. 4 As 450/2019–36, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 As 293/2018–25, ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018–22, nebo ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015–32, a ostatně i žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018–27.)

24. Dále je podle judikatury Nejvyššího správního soudu třeba brát v potaz i případy obstrukčního jednání ze strany provozovatele vozidla. Např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2021, č. j. 8 As 222/2019–61, k tomu Nejvyšší správní soud dovodil, že „je třeba velmi důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky obstrukčního jednání ze strany provozovatele vozidla, resp. jeho opakovaně takto jednajících zástupců, od případů, v nichž ke zneužití práva zjevně nedochází (bod 21 rozsudku NSS sp. zn. 9 As 311/2018, a dále viz v daném rozsudku citovaná judikatura). Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 3 As 61/2016 – 44, je třeba „rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, které jako akt zneužití práva nelze aprobovat a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový případ) překážku pro uložení správního deliktu provozovateli vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu nevytvářejí.“ V případě nejrůznějších obstrukčních praktik je namístě nečinit takové procesní úkony, které se s ohledem na povahu sdělených informací, dřívější poznatky z úřední činnosti či jednání samotných provozovatelů vozidel jeví jako neefektivní, bezúčelné či nehospodárné.“ (Srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018–22.)

25. K otázce provádění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích tedy existuje hojná judikatura Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti zdejší soud poukazuje i na rozsudek ze dne 13. 1. 2020, č. j. 9 As 260/2018–21, v němž Nejvyšší správní soud taktéž řešil právě shora předestřenou otázku, a uvedl: „Ve shodě s citovaným judikátem (pozn. zdejšího soudu: jedná se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018–22) soud nejprve předesílá, že si je vědom své dřívější velmi hojné judikatury k rozhodné právní otázce; je však nezbytné konstatovat, že krom předestření některých obecně platných závěrů se ve většině případů jedná o individuální posouzení konkrétní situace, přičemž se v něm zohledňují jemné nuance skutkového stavu.“ (Srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021, č. j. 8 As 222/2019–61.) Rovněž ve svém rozsudku ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016–37, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „rozhodnutí o tom, zda kroky vyvinuté správním orgánem ke zjištění pachatele přestupku byly dostatečné, či nikoliv, zůstane vždy předmětem individuálního hodnocení, které je a musí být závislé na konkrétních skutkových okolnostech dané kauzy.“ 26. Z výše uvedeného tak mimo jiné vyplývá, že posouzení toho, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku řidiče vozidla, je vždy závislé na skutkových odlišnostech každého jednotlivého případu. V žalobkyní odkazovaném rozsudku ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018–27, řešil Nejvyšší správní soud případ, v němž obchodní společnost provozující autopůjčovnu označila za řidiče jinou osobu, která měla vozidlo v době spáchání přestupku v nájmu, a předložila danou nájemní smlouvu. V takové situaci skutečně dle Nejvyššího správního soudu nepostačilo k zahájení řízení s provozovatelem vozidla toliko jedno doručení výzvy označenému řidiči, na něž tento řidič nereagoval, a bylo zapotřebí učinit další smysluplné kroky, které zmiňuje též žalobkyně. Popsaný případ je ovšem od případu řešeného v projednávané věci skutkově zcela odlišný a odkaz na výše zmíněný rozsudek tak není přiléhavý. V nyní projednávané věci totiž žalobkyně (společnost s ručením omezeným) jako provozovatel vozidla označila za řidiče svého jediného jednatele, jemuž byly správním orgánem prvního stupně prokazatelně doručeny dvě výzvy k podání nezbytného vysvětlení, přičemž ani na jednu označený řidič (jednatel žalobkyně) nereagoval, a žalobkyně se následně bránila proti postupu správních orgánů týkajícímu se zjištění skutečného pachatele přestupku.

27. Případ skutkově obdobný jako v projednávané věci však řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 6 As 49/2021–20. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že „označená řidička jako jednatelka žalobkyně měla pod kontrolou veškerou komunikaci se správními orgány, což potvrzují i podání žalobkyně vůči nim. Věděla proto o všech okolnostech postupu správních orgánů od samého začátku. Za takové situace a se zohledněním toho, že jednatelka žalobkyně nijak nereagovala na výzvu k podání vysvětlení (ať už jako fyzická osoba nebo prostřednictvím datové schránky žalobkyně), i když výzvu prokazatelně převzala, lze podle Nejvyššího správního soudu konstatovat, že kroky městského úřadu v podobě zaslání jedné výzvy byly pro splnění podmínky „nezbytných kroků“ ve smyslu § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu dostatečné. Jednání žalobkyně a její (jediné) jednatelky spočívající v označení jednatelky za řidičku, která se bez omluvy nedostavila k podání vysvětlení, přičemž následně žalobkyně coby provozovatelka vozidla napadla postup správních orgánů ohledně zjištění skutečného pachatele přestupku, je tudíž v současné kauze možné označit za obstrukční.“ 28. Tento závěr je poté na projednávanou věc zcela přenositelný, neboť i v projednávané věci byl žalobkyní za řidiče vozidla označen její jediný jednatel, jemuž byly doručeny (dokonce) dvě výzvy k podání nezbytného vysvětlení, avšak na tyto výzvy jím nebylo nijak reagováno, a žalobkyně následně napadla postup správních orgánů týkající se zjištění skutečného pachatele přestupku, jak již bylo rozebráno výše. Zdejší soud proto uzavírá, že i v projednávané věci je možné považovat postup žalobkyně a jejího jediného jednatele za obstrukční, jak ostatně správně dovodil v napadeném rozhodnutí i žalovaný. Za takové situace tedy byly kroky provedené správním orgánem prvního stupně (doručení dvou výzev k podání nezbytného vysvětlení označenému řidiči – jednateli žalobkyně) pro splnění podmínky učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích dostatečné a odložení přestupkové věci řidiče vozidla nebylo předčasné. S ohledem na obstrukční charakter jednání žalobkyně a jejího jednatele tak není pravdou, že by správní orgán prvního stupně měl dostatek informací odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě. Bylo totiž zjevné, že označení řidiče provedené žalobkyní nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Správní orgán prvního stupně tudíž postupoval správně, když věc přestupku řidiče vozidla odložil a zahájil řízení o přestupku provozovatele vozidla.

29. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud dodává, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani specifický vztah jednatele společnosti s ručením omezeným a této společnosti. K tomu znovu odkazuje na rozsudek ze dne 19. 5. 2021, č. j. 6 As 49/2021–20, v němž Nejvyšší správní soud mimo výše citovaného závěru rovněž uvedl, že „není bez významu ani skutečnost, že označená řidička coby statutární orgán žalobkyně, byla ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinna vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, tedy s péčí řádného hospodáře. To také znamená „výkon vědomé rozhodovací činnosti na základě dostatečných informací, konané v dobré víře ve prospěch právnické osoby bez preferování vlastních soukromých zájmů, opírající se o racionální základy, vykonávané odborně, po všech stránkách profesionálně (…)“ (ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 159). Nejvyšší správní soud už dříve na základě obdobných východisek dovodil, že vzhledem ke konstrukci odpovědnosti provozovatele vozidla jako odpovědnosti objektivní je v zájmu provozovatele dbát na ochranu svého majetku a co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu mohou vzniknout tím, že další osoba užívá jeho vozidlo v rozporu s veřejnoprávními normami (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2014 č. j. 3 As 7/2014 – 21 a již citovaný č. j. 4 As 450/2019 – 36). V případě společnosti s ručením omezením na tyto její zájmy dbá statutární orgán, jednatelka proto měla mít na řádném objasnění přestupku eminentní zájem, s čímž se však rozcházel její výše popsaný postup.“ VII. Závěr a náklady řízení 30. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobkyní uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

31. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků zdejší soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

32. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně zjevně omylem podala ve věci znovu žalobu téhož znění, soud k této nepřihlížel a v této souvislosti znovu uhrazený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč posoudil jako přeplatek na soudním poplatku, pročež rozhodl o jeho vrácení žalobkyni. Přeplatek na soudním poplatku bude žalobkyni vrácen prostřednictvím účtárny zdejšího soudu podle ust. § 10a odst.1 zákona č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Rozhodnutí bez nařízení jednání VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze VII. Závěr a náklady řízení