20 A 12/2016 - 29

Rubrum

Nedává-li dopravní značení na křižovatce všem účastníkům silničního provozu stejná práva (z jednoho směru lze vjet do ulice jen v případě, že řidič jede od autosalonu, a ze zbývajících dvou směrů lze do této ulice odbočit bez jakéhokoliv omezení), pak je povinností správního orgánu v odůvodnění rozhodnutí posoudit naplnění materiálního znaku přestupku (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) a nalézt objekt předmětného přestupku. Neposouzení materiálního znaku v odůvodnění rozhodnutí je v takovém případě důvodem pro zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.

Výrok

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce P. N . , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, 28. října 117, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. MSK 116714/2015, takto:

Odůvodnění

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. MSK 116714/2015 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Topola náklady řízení ve výši 11.228 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným z přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit tím, že dne 8. 5. 2015 v 19:00 hodin jako řidič motorového vozidla tov zn. Audi, RZ X, v Ostravě Třebovicích, při jízdě ulicí Sjízdná, na křižovatce s ulicí Servisní, nerespektoval dopravní značení „C 2f“ – přikázaný směr jízdy vpravo a vlevo tím, že pokračoval v jízdě v přímém směru na ulici Servisní. Tímto jednáním porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu ve spojení s ust. § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 1.500 Kč. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, Magistrát města Ostravy, odbor dopravně správních činností, rozhodl o vině žalobce dne 9. 7. 2015 rozhodnutím pod č. j. SMO/245880/15/DSČ/Jav, sp. zn. S-SMO/170884/15/DSČ tak, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku, a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozsudku. Správní orgán I. stupně vycházel ze spisové dokumentace obsahující oznámení přestupku, úřední záznam, evidenční kartu řidiče a fotografii dopravního značení.

3. Žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí zamítl odvolání a napadené rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 9. 7. 2015, č. j. SMO/245880/15/DSČ/Jav, sp. zn. S-SMO/170884/15/DSČ potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že neshledal námitky obviněného důvodnými, a ani z jiného důvodu neshledal rozhodnutí magistrátu, jakož i řízení jemu předcházející, v rozporu se zákonem. Obsah žaloby

4. Žalobce v žalobě formuloval několik žalobních námitek, přičemž v obecnosti označil napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné: (i) první námitka spočívá v chybě žalovaného, když tento aproboval vadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež spočívá ve vadě výroku, kdy výrok neobsahuje ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodnuto, resp. obsahuje jiná ustanovení – konkrétně se jedná o ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu o uložení sankce, které dle mínění žalobce v době nabytí právní moci neexistovalo, stejně tak neexistovala ani vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 30/2001 Sb.“) jakož neexistuje ani ust. „§ 125c odst. písm. k)“ zákona o silničním provozu; (ii) druhou námitkou, žalobce namítá, že bylo správním orgánem I. stupně porušeno jeho právo se řádně hájit, když nebyl seznámen s právními normami, jež měl porušit; (iii) skutková věta meritorního rozhodnutí správního orgánu I. stupně nedostatečně definuje místo spáchaného přestupku; (iv) výrok rozhodnutí o přestupku, jímž byl žalobce z přestupku uznán vinným, neobsahuje formu zavinění, což odporuje ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“); (v) správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když nezjišťoval okolnosti ve prospěch žalobce, přitom žalobce jel navštívit autosalon ACA, pročež se na něj vztahovala dodatková tabulka, jež povolovala jízdu přímým směrem – žalobce přitom tvrdí, že si původně dodatkové tabulky nevšiml a ani policistou nebyl na její umístění upozorněn, a tak informaci, že jel do autoservisu, policistovi nesděloval, žalobce byl policistou uveden v právní omyl; (vi) rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z důvodu absence úvah o naplněnosti materiálních znaků přestupku. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že o odpovědnosti za přestupek se rozhoduje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější (§ 7 odst. 1 zákona o přestupcích), pročež je požadavek žalobce, aby bylo rozhodováno podle zákona, resp. vyhlášky účinné v době nabytí právní moci rozhodnutí, „nesmyslný“. Pokud správní orgán ve výroku odkázal na ustanovení § 125c zákona o silničním provozu s chybějícím číslem odstavce, avšak s odkazem na písm. k), pak se žalovaný domnívá, že tato skutečnost nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, když v uvedeném § 125c se nachází pouze jedno písm. k), a to v odstavci 1, přičemž se jedná o pouhou chybu v psaní, bez dopadu na určitost konkrétního zákonného ustanovení. K označení místa spáchání přestupku pak žalovaný konstatuje, že je považuje za dostatečné určitě, když je definováno křížením konkrétních ulic a směrem jízdy žalobce. K otázce absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí žalovaný odkázal na přechodná ustanovení zákona č. 204/2015 Sb. K aplikaci dodatkové tabulky na případ žalobce žalovaný uvedl, že ve správním řízení bylo spolehlivě prokázáno (svědeckou výpovědí), že žalobce nebyl „návštěvníkem“ STK ani autosalonu ACA. K námitce nevypořádání se s materiální stránkou přestupku pak žalovaný konstatuje, že v dané věci jde o zcela běžný případ přestupku tohoto druhu, žádné další významné okolnosti nevyšly v řízení najevo a ani žalobce žádné netvrdil. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

6. Dne 23. 6. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 18. 6. 2015 spolu s předvoláním k ústnímu jednání na 9. 7. 2015. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je následující: - tiskopis „Oznámení (odevzdání) přestupku (věci)“ ze dne 8. 5. 2015, ve kterém byl policistou zaznamenán přestupek žalobce, přičemž žalobce se do tohoto dokumentu nevyjádřil a policistou je dopsáno „bez vyjádření, odmítl se vyjádřit i podepsat“; - úřední záznam ze dne 8. 5. 2015, vypracovaný pprap. Bc. M. D.; - fotografie svislého dopravního značení; - výpis z evidenční karty žalobce se záznamem přestupků; - protokol z ústního jednání ze dne 20. 5. 2015, kterého se žalobce neúčastnil, a při kterém byly provedeny listinné důkazy, jakož i výslech svědka M. D.; - rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku ze dne 9. 7. 2015, č. j. SMO/245880/15/DSČ/Jav, sp. zn. S- SMO/170884/14/DSČ; - úřadní záznam ze dne 9. 7. 2015, jehož obsahem je záznam o tel. hovoru blíže neztotožněné osoby, která, jakožto zástupce obviněného (žalobce), požádala o nahlédnutí do spisu; - nedatované blanketní odvolání obviněného (žalobce), podáno prostřednictvím zmocněnce Ing. M. J., doručené správnímu orgánu I. stupně dne 24. 7. 2015; - usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 13. 8. 2015, kterým byl Ing. M. J. vyzván k prokázání zastoupení obviněného (žalobce); - originál generální plné moci ze dne 5. 6. 2015, kterým obviněný (žalobce) zmocnil Ing. M. J. k zastupování; - výzva k doplnění blanketního odvolání ze dne 28. 8. 2015;

7. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo (jak shora uvedeno) podáno u téhož správního orgánu dne 24. 7. 2015 blanketní odvolání, přičemž nebylo doplněno a dne 16. 9. 2015 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Součástí správního spisu je též žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Právní úprava

8. Podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

9. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

10. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

11. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o přestupcích odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.

12. Podle ust. § 77 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015, výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Právní posouzení věci samé

13. Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nepřípustná. Poté Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, byť pouze v jednom žalobním bodu, když správní orgány vskutku zcela opomněly odůvodnit naplněnost materiální stránky přestupku. Soud rozhodnutí správních orgánů o vině žalobce v tomto směru hodnotí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

15. První žalobní námitka, jakož i druhá související námitka, jsou nedůvodné. Žalovaný v tomto směru správně poukázal na ust. § 7 odst. 1 zákona o přestupcích (shora citováno), podle kterého se odpovědnost za přestupek posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku, nikoli a priori v době nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byl obviněný (žalobce) z přestupku vinným uznán, jak se mylně žalobce domnívá. Požadovaný výklad by byl nejen contra legem (proti zákonu), ale též proti bazální logice – u institutu nabytí právní moci [ve smyslu ust. § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“)] nelze dopředu určit, kdy jeho účinky nastanou, neboť je odvislý od temporálně nejisté budoucí události, tj. jeho oznámení (roz. doručení, srov. § 72 odst. 1 správního řádu) a případného proběhnuvšího odvolacího řízení, pročež by správní orgány musely rozhodovat podle zákona z nejisté doby a pouze za užití stroje času tak, aby se správní orgány mohly nejprve seznámit s budoucí úpravou a poté se vrátit zpět do svého času a s budoucí upravou též seznámit obviněného.

16. Podle ust. § 7 odst. 1, věty za středníkem zákona o přestupcích lze odpovědnost za přestupky posuzovat podle pozdější právní úpravy, pouze pokud je to pro pachatele výhodnější. Správní orgány tedy mohou pouze srovnávat právní úpravu z doby spáchání přestupku s právní úpravou účinnou v době svého rozhodování, a to z pohledu příznivosti pro obviněného. Pokud byl tedy žalobce obviněn ze spáchání přestupku pro porušení obecné povinnosti řidiče řídit se dopravním značením podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (jež zůstalo nezměněno), jedná se o tzv. „zbytkový“ delikt podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (rovněž nezměněn) a zároveň se nezměnil ani druh a výše trestu za daný přestupek, pak správní orgány rozhodovaly správně podle právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku. Je pravdou, že došlo k formální změně umístění textu úpravy sankce, když v době spáchání přestupku a též vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla sankce „umístěna“ v ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, ale v době, kdy rozhodoval žalovaný, se jednalo o ust. § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona. Jak bylo vysvětleno výše, správní orgány se správně řídily právní úpravou účinnou v době správního přestupku, pročež též správně označili zákonné ustanovení o sankci jako „ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu“, jakož i správně odkázaly na vyhlášku č. 30/2001 Sb., účinnou do 31. 12. 2015.

17. A konečně, pokud žalobce poukazuje na neexistenci ust. „§ 125c odst. k)“ zákona o silničním provozu, kteréžto značení opravdu správní orgán I. stupně v meritorním rozhodnutí užil, pak soud dospívá k závěru, že se jedná o zřejmou nesprávnost (chybu v psaní), když § 125c zákona o silničním provozu ve všech svých odstavcích obsahuje pouze jediné „písmeno“ k), a to v odstavci 1, přičemž ani sám žalobce nemohl být v pochybnostech z jakého přestupku je obviněn, neboť v oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 18. 6. 2015 bylo předmětné ustanovení zákona o silničním provozu označeno zcela správně.

18. Krajský soud nepřisvědčil ani třetí žalobní námitce, kterou žalobce napadá skutkovou větu, když upozorňuje na nedostatečné určení místa spáchání přestupku.

19. Správní soudy při své rozhodovací praxi již v minulosti dovodily, že v zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65). Je totiž nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, nebo rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012-43, a ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39).

20. Správní orgán I. stupně místo spáchání přestupku vymezil následujícím způsobem: „v Ostravě Třebovicích, při jízdě po ulici Sjízdné na křižovatce s ulicí Servisní, nerespektoval … tím, že pokračoval v jízdě v přímém směru na ulici Servisní“ – soud na rozdíl od žalobce shledává tuto formulaci naprosto pregnantní, neboť v Ostravě (část obce Třebovice) existuje jediné křížení, resp. spojení [srov. ust. § 2 písm. w) zákona o silničním provozu] zmíněných ulic, přičemž ulice Servisní začíná právě v této křižovatce, pročež pokud správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce pokračoval v přímém směru jízdy na ulici Severní, nemůže být pochyb o tom, odkud a kam přes křižovatku žalobce jel1.

21. V projednávané věci byl skutek vymezen způsobem, který vylučuje nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek. Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku označením křižovatky, resp. názvy křížících se ulic, názvem obce, částí obce a směrem průjezdu křižovatkou. Ve výroku byly kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.

22. Krajský soud shrnuje, že formální požadavky na výrok rozhodnutí o přestupku byly v projednávané věci naplněny.

23. Rovněž čtvrtá žalobní námitka není důvodná. V přestupkových řízeních, jež byla zahájena před 1. 10. 2015, nebyl obsahem výroku rozhodnutí, jímž byl obviněný z přestupku uznán vinným, výrok o formě zavinění (srov. ust. část první čl. I. bod 25., ve spojení ust. části první čl. II bod 1. zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). V předmětné věci bylo řízení zahájeno dne 23. 6. 2015 (srov. ust. § 46 odst. 1 správního řádu), pročež správní orgány postupovaly správně, pokud do výroku rozhodnutí, kterým byl žalobce z přestupku uznán vinným, neuvedly formu zavinění.

24. Soud se pátou žalobní námitkou zabýval pouze okrajově, a to s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí. Nicméně k této námitce je potřeba uvést, že v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Na stranu druhou není povinností správních orgánů zabývat se všemi myslitelnými okolnostmi, které mohly nastat. V dané konkrétní situaci tak bylo na straně obviněného (žalobce), aby skutečnosti, které mohl znát pouze on, správním orgánům sdělil a popřípadě též doložil, pročež v tomto směru nedošlo k pochybení ze strany správních orgánů, pokud se možností, že žalobce byl návštěvníkem autosalonu ACA, nezabývaly v rozsahu, který by překračoval svědeckou výpověď policisty.

25. Poslední šestou námitkou pak žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, neboť se správní orgány nezabývaly materiální stránkou spáchaného přestupku. Krajský soud v tomto bodu žalobu shledává důvodnou.

26. Přestupkem podle shora citovaného ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti alespoň v míře nepatrné (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1529/2008, publ. pod č. 18/2009 Sb. NS). 1 viz https://www.ostrava.cz/cs/turista/mapy/orientacni-mapa-mesta/orientacni-mapa-mesta

27. V rozhodovací praxi správních soudů byl učiněn závěr, který reprezentuje např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012-23: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. … Nejvyšší správní soud v posledně zmíněném rozsudku konstatoval, že z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“

28. V projednávané věci se správní orgány skutečně ani okrajově nezabývaly naplněností materiálních znaků skutkové podstaty předmětného přestupku.

29. Dle názoru krajského soudu je potřeba pro přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů dodržet alespoň minimální standard nadefinování zájmu společnosti, který je zákonem chráněn, tj. objektu přestupku, v souvislosti s jeho porušením nebo ohrožením na základě protizákonného jednání obviněného. Konkretizace objektu přestupku je důležitá nejen z pohledu přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, ale též pro obranu obviněného, neboť pokud správní orgány nevymezí chráněný zájem, jež měl být porušen či ohrožen, stanou se možností obrany naprosto abstraktními.

30. Krajský soud pouze obiter dictum konstatuje a připouští, že u některých porušení tzv. dopravních předpisů je chráněný zájem natolik zjevný, že může být zúžen do obecného pojmu „bezpečnosti provozu“ nebo „plynulosti provozu“, např. překročení povolené rychlosti, nedání přednosti v jízdě, atd. a správní orgány se v těchto případech jíž nemusí hlouběji o objekt zabývat. Do popsané kategorie by mohlo potenciálně spadat i nerespektování přikázaného směru jízdy, a to v případě „nebezpečných“ křižovatek, křižovatek s řízeným provozem, atd. V projednávaném případě je však obdobný chráněný zájem vyloučen, neboť dodatkovou tabulkou je některým řidičům průjezd křižovatkou umožněn, přičemž nelze předpokládat, že diferenciace na řidiče navštěvující STK nebo autosalon ACA a tyto nenavštěvující, zároveň odlišovala průjezdy bezpečné od těch méně bezpečných.

31. Nedává-li dopravní značení v inkriminovaném místě všem účastníkům silničního provozu stejná práva, jestliže do ulice Servisní mohou bez jakéhokoliv omezení z ulice Sjízdná odbočit z obou směrů řidiči všech motorových vozidel a z napříma, odkud jel žalobce, tam vjet nelze, s výjimkou řidičů, kteří jedou do stanice STK nebo autosalonu ACA, pak je to právě ten případ, kdy správní orgán nemůže ignorovat posouzení naplnění materiálního znaku přestupku a je namístě hledat objekt předmětného přestupku. Jako nejpravděpodobnější možnost se nabízí zájem na regulaci provozu na ulici Servisní, přičemž v tomto případě již bylo povinností správních orgánů se zabývat dopravní situací jako celkem, tj. např. mírou provozu v době spáchání přestupku nebo též logikou dopravního značení v předmětné křižovatce („Neumožňuje, resp. nenutí například dopravní značení účastníka silničního provozu, který má zájem vjet na ulici Servisní a není návštěvníkem STK nebo autosalonu ACA přejíždět po parkovišti přilehlého supermarketu a dostat se tak rychle ke křižovatce z jiného směru?“) atd.

32. Napadené rozhodnutí je tedy ve shora popsané části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Závěr a náklady řízení

33. Postup správních orgánů uvedený v odstavcích [26] a násl. tohoto rozsudku krajský soud hodnotí jako vadu řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. Soud rozhodl dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) bez nařízení jednání.

34. V dalším řízení správní orgány opětovně posoudí naplněnost materiálních znaků skutkové podstaty předmětného přestupku tak, jak zdejší soud shora naznačil a vypořádají se též s nově tvrzenou obranou žalobce o skutečnosti, že byl návštěvníkem autosalonu ACA (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č.j. 5 As 126/2011-68). Krajský soud připomíná, že správní orgány jsou shora vysloveným právním názorem v dalším řízení vázány podle ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.

35. V souladu s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. soud zavázal výrokem II. tohoto rozsudku žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, které se sestávají z nákladů na právní zastoupení stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni vykonání úkonu právní služby (dále jen „advokátní tarif“) – přičemž podle ust. § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu advokátovi náleží odměna za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby) ve výši 6.200 Kč; advokátovi dále náleží paušální náhrada podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč; a konečně vzhledem ke skutečnosti, že advokát je plátcem DPH, též náhrada 21 % DPH ve výši 1.428 Kč. Do nákladů je nutno zahrnout i zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů činí částku 11.228 Kč, kterou je povinen žalovaný uhradit žalobci ve lhůtě stanovené v nákladovém výroku.

Rubrum