20 A 13/2016 - 27

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce M.M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, 28. října 117, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2016, č. j. MSK 33468/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, který mu bude vyplacen k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným z přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2015 v 11:00 hodin v obci Bukovec na silnici č. III/01149, u bývalého hraničního přechodu, při řízení osobního motorového vozidla Škoda Fabia, RZ X, nebyl za jízdy připoután nasedaje bezpečnostním pásem. Tímto jednáním porušil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 1.500,- Kč. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, městský úřad Jablunkov, odbor dopravy, rozhodl o vině žalobce dne 2. 12. 2015 rozhodnutím pod č. j. MEJA 18012/2015, sp. zn. SPI 1153/2015/OD DP-104 tak, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku, a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozsudku. Správní orgán I. stupně vycházel ze spisové dokumentace obsahující oznámení přestupku, úřední záznam a evidenční kartu řidiče. Správní orgán I. stupně též vycházel ze svědeckých výpovědi zasahujících policistů.

3. Žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí zamítl odvolání a napadené rozhodnutí Městského úřadu Jablunkov ze dne 2. 12. 2015, č. j. MEJA 18012/2015 potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádné procesní vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a přestupek byl obviněnému prokázán bez důvodných pochybností, přičemž se především zaměřil řádnost a včasnost žalobcem předložené omluvy z jednání a metodiku provedeného měření. Obsah žaloby

4. Žalobce v rozsáhlé žalobě formuloval sedm žalobních námitek: (i) první žalobní námitkou žalobce správním orgánům vytýká, že nezjišťovaly přesnou formu zavinění, když z rozhodnutí není patrno, jakou formu nedbalosti vzaly správní orgány na zjištěnou; (ii) absence formy zavinění ve výroku podle ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“); (iii) žalobce také namítá nepřezkoumatelnost uložené sankce; (iv) žalobce namítá, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí; (v) správní orgány neprokázaly totožnost řidiče; (vi) dle žalobce nebyla prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku, když se správní orgány nezabývaly, bylo-li sedadlo řidiče povinně vybaveno bezpečnostním pásem podle zvláštního předpisu; (vii) a konečně žalobce též namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým bodům následovně. Žalovaný uvedl, že zákon o přestupcích rozlišuje toliko mezi zaviněním z nedbalosti a úmyslem, přičemž se žalovaný domnívá, že je zcela dostačující, pokud je uvedeno, že zavinění je spatřováno ve formě nedbalosti – podle žalovaného se má za to, že v dané situaci je míněna nejnižší možná míra zavinění, a to nedbalost nevědomá, čemuž odpovídá i sankce, jež byla žalobci uložena. K otázce náležitosti výroku rozhodnutí, pak žalovaný uvádí, že až od 1. 10. 2015 je jeho náležitostí též forma zavinění, a s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno již dne 18. 9. 2015, se uvedená norma neaplikuje. Žalobci byla uložena sankce při samé spodní hranici, přičemž nemohlo dojít k žádnému excesu. K námitce neprokázání totožnosti řidiče žalovaný, že žalobce byl ztotožněn podle občanského a řidičského průkazu, přičemž žalobce nepředestřel žádnou verzi reality, ze které by mohlo vyplynout, že vozidlo neřídil. K námitce nemožnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí pak žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 As 167/2014-20, ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005- 75 a ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 As 29/2013-89. Žalovaný dále zdůraznil, že již vyhláška Ministerstva dopravy č. 139/1968 Sb., ze dne 17. 10. 1968 upravovala povinnost vozidel k výbavě bezpečnostními pásy předních sedadel, přičemž Škoda Fabia se vyrábí od roku 1999. Žalobce v průběhu správního řízení nikdy netvrdil, že by nemohl užít bezpečnostní pásy ze zdravotních důvodů, ostatně tuto skutečnost netvrdí ani v podané žalobě. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

6. Dne 18. 9. 2015 bylo žalobci doručeno předvolání k ústnímu jednání na 5. 10. 2015. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je následující: - tiskopis „Oznámení (odevzdání) přestupku (věci)“ ze dne 26. 3. 2015, v kterém byl policistou zaznamenán přestupek žalobce, přičemž žalobce se do tohoto dokumentu nevyjádřil a policistou je dopsáno „odmítá se vyjádřit“; - úřední záznam ze dne 26. 3. 2015, vypracovaný prap. R. B.; - omluva datována 14. 9. 2015 (podána správnímu orgánu I. stupně osobně dne 15. 9. 2015) z nařízeného jednání na den 16. 9. 2015; - výpis z evidenční karty žalobce se záznamem přestupků; - příkaz ze dne 20. 5. 2015, kterým byl žalobce vinným z přestupku shodně, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku; - odpor proti příkazu doručený správnímu orgánu I. stupně dne 10. 6. 2015 osobně, resp. emailem z elektornické adresy zmocněnce Ing. M. J. dne 9. 6. 2015 spolu s nepodepsanou plnou mocí; - usnesení ze dne 16. 7. 2015 s výsvou k doplnění podpisu plné moci; - kopie žalobcem podepsané plné moci ze dne 26. 5. 2015 pro Ing. M. J. k zastoupení ve věci SPI 1153/2015/OD DP-104; - protokol o ústním jednání ze dne 5. 10. 2015, při kterém byli vyslechnuti zasahující policisté. Svědek prap. R. B., který vypověděl, že hlídka policie v daném místě prováděla běžnou kontrolu vozidel se zaměřením na BESIP a svědek zastavil vozidlo, které bylo ve vzdálenosti asi 50 metrů od hlídky, při jeho zastavení zřetelně viděl, že řidič vozidla nebyl připoután bezpečnostním pásem, kdy to bylo asi ve vzdálenosti 25 metrů, když jelo vozidlo proti svědkovi. Svědek dále vypověděl, že řidič byl ve vozidle sám, kterého následně vyzval k předložení dokladů. Svědkyně prap. B. S. vypověděla, že zřetelně viděla, že řidič vozidla Škoda Fabia nebyl připoután bezpečnostním pásem, což pozorovala od vzdálenosti asi 30 metrů do zastavení vozidla. Oba svědci též shodně vypověděli, že řidič sice s přestupkem souhlasil, ale již nesouhlasil s uložením blokové pokutu, a to s odůvodněním, že je pojištěný proti přestupkům a odmítl podepsat oznámení o přestupku, neboť mu to bylo porazeno při uzavírání zmíněného pojištění; - rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dopravného přestupku ze dne 2. 12. 2015 vydané pod č. j. MEJA 18012/2015, sp. zn. SPI 1153/2015/OD DP-104;

7. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 23. 12. 2015 odvolání a dne 6. 1. 2016 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Právní úprava

8. Podle ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu řidič motorového vozidla je kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu.

9. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

10. Podle ust. § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Právní posouzení věci samé

11. Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.) nepřípustná. Poté Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

12. Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když nepřisvědčil žádné z žalobních námitek žalobce. K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

13. První žalobní námitku, kterou žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť v jeho rozhodnutí chybí úvahy o zavinění žalobce, resp. absentuje konkrétní forma zavinění, správní orgán se spokojil s konstatováním o nedbalostní formě, aniž by upřesnil, o jakou formu nedbalosti se jedná, krajský soud shledal nedůvodnou. Mimo selektivní výběr velmi obecných závěrů nejvyšších soudů žalobce upozornil také na názor Nejvyššího soudu, který byl uvedeným soudem vysloven v usnesení ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009: „Ač úmyslná forma zavinění má dvě alternativy, žádný ze soudů ani nijak nespecifikoval, zda se jedná o úmysl přímý nebo nepřímý, přičemž z hlediska míry zavinění jde o významnou okolnost, která je důležitá i pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozhodnutí obou soudů.“ Žalobce opět vytrhl citovaný závěr Nejvyššího soudu z kontextu tehdy posuzovaného případu, když je potřeba doplnit, že případ, jenž Nejvyšší soud posuzoval, byl komplexnější a rozlišení konkrétní formy zavinění v daném případě (úmysl a jeho alternativy „přímá“ či „nepřímá“) bylo opravdu významné, když panovala pochybnost o dostatečnosti skutkových zjištění a jejich právním posouzení, což pro dnes posuzovanou věc neplatí, proto je uvedený závěr Nejvyššího správního soud aplikovatelný pouze částečně. Krajský soud dává žalobci částečně zapravdu v tom, že ani jeden z obou správních orgánů neuvedl konkrétní alternativu nedbalostního zavinění – zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou, a to ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) – soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že zákon o přestupcích rozlišuje toliko zavinění úmyslné a nedbalostní – zákon explicitně popisuje též jejich alternativy, jak jednoznačně plyne z textu ust. § 4 zákona o přestupcích. Nicméně krajský soud se v daném případě nedomnívá, že by tato skutečnost sama o sobě, zatěžovala řízení natolik závažnou vadou, již by zasáhla práva žalobce. Forma zavinění nedbalostní má dvě alternativy, a to vědomou (věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo) nebo nevědomou (nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl). Krajský soud je toho názoru, že uvedena nejednoznačná identifikace formy zavinění, by mohla práva žalobce zkrátit pouze v případě, že by rozhodnutí žalovaného neobstálo při posouzení optikou nejmírnější formy zavinění, tj. nedbalosti nevědomé. Jak správně uvedl žalobce (odkazem na shora citované usnesení Nejvyššího soudu), tak se jedná o okolnost, která je důležitá i pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu, resp. míře porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, jež je zákonem chráněn. Ke spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu postačí podle ust. § 3 zákona o přestupcích zavinění nedbalostní – závěr o vině žalobce tedy tato námitka zpochybnit nemůže, avšak co do závěru o výši trestu pak o relevantní argumentaci jde. Správní orgány uložili žalobci pokutu ve výši 1.500,- Kč, tedy nejnižší možnou, což odpovídá tomu, že správní orgány při úvahách o výši sankce operovaly s velmi nízkou mírou společenské nebezpečnosti jednání žalobce, pročež je zcela bezpředmětná spekulace o konkrétní formě nedbalosti, když by ani rozlišení obou alternativ nepřineslo žádný rozdíl v rozhodnutí správních orgánů, resp. nikoli pozitivnější pro žalobce – správní orgány nemohly už nižší sankci žalobci uložit.

14. Druhou námitkou žalobce brojí proti nesplnění všech náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku, konkrétně žalobce namítá absenci formy zavinění.

15. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015 zní: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“

16. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích, ve znění účinném od 1. 10. 2015 zní: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“

17. Zákon o přestupcích byl v ust. § 77, jak popsáno výše, změněn zákonem č. 204/2015 Sb. (dále jen „novela“), a to s účinností od 1. 10. 2015 dle části dvacáté první (čl. 26) novely. Podle přechodného ustanovení Čl. II odst. 1 části první „Změna zákona o přestupcích (čl. 1-2)“ novely řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

18. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 25. 5. 2015, a to doručením příkazu ze dne 20. 5. 2015, č. j. MEJA 8457/2015 žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 1 As 79/2015-56: „Účel sdělení obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy plní v přestupkovém řízení oznámení o zahájení řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu. Je-li však v přestupkovém řízení rozhodováno příkazem, je tento vydáván „bez dalšího řízení“ (§ 87 odst. 1 zákona o přestupcích) a může tak být vydán i bez předchozího oznámení o zahájení řízení jako první úkon v řízení. … Příkaz, kterým byl obviněný původně uznán vinným ze spáchání přestupku, tak lze i přes jeho následné zrušení podáním odporu považovat za dostatečné sdělení obvinění, jak to dovozuje krajský soud. Byl z něj seznatelný skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit, i jeho právní kvalifikace. S tímto obviněním byl stěžovatel seznámen včas, aby měl dostatečný čas k přípravě své obhajoby, k čemuž rozsah obvinění dostačoval. Sdělení obvinění formou příkazu také odpovídalo požadavku náležité formy.“). S ohledem na citované přechodné ustanovení novely a den zahájení řízení o přestupku, nebylo povinností správního orgánu I. stupně ve výroku svého rozhodnutí uvést formu zavinění. Soud nadto nepovažuje za nikterak důležité vyjadřovat se k teoretickým úvahám žalobce o záměru zákonodárce, jež jej vedly k novelizaci zákona o přestupcích. Žaloba je v tomto dobu nedůvodná, neboť správní orgán I. stupně splnil všechny požadavky na náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku podle ust. § 77 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015.

19. Krajský soud se neztotožnil ani s třetí námitkou. Soud se s námitkou nepřezkoumatelnosti uložené sankce s ohledem na absenci konkrétní formy zavinění již takřka zcela vypořádal při právním posouzení první žalobní námitky. Soud se rozdílně od žalobce domnívá, že správní orgány vyhověly požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí o uložené sankce, když správní orgán I. stupně zcela konkrétně uvádí: „Při úvaze o výši uložených sankcí zdejší správní orgán přihlédl k míře zavinění i způsobu spáchání přestupku, který lze považovat za nedbalostní, dále pak ke skutečnosti, že v důsledku jednání obviněného nedošlo k závažným následkům či přímému ohrožení zdraví a života jiných osob. Rovněž bylo přihlédnuto k výpisu evidenční karty řidiče pana M., ze které nejsou zjištěna žádná porušení zákona o silničním provozu za poslední tři roky.“ Obdobně též odůvodnil své rozhodnutí žalovaný. Zdejší soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobci byla uložena nejmírnější sankce, nedospěl k závěru, že by přes absenci konkrétní formy nedbalosti, bylo potřeba napadené rozhodnutí rušit, když správní orgány srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlily, jakými úvahami se při stanovení sankce řídily.

20. Žalobce čtvrtou námitku, kterou se dovolává svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jež mu bylo dle jeho tvrzení správními orgány upřeno, odůvodnil tím, že sice byl předvolán k ústnímu jednání a poučen o procesních právech mimo jiné též podle § 36 odst. 3 správního řádu, avšak již nebyl poučen o tom, že po tomto jednání bude přímo vydáno rozhodnutí, a tedy mu před samotným rozhodnutím bylo popsané právo nezákonným postupem správních orgánů odňato. Ze správního spisu plyne skutečnost, že ústní jednání bylo řádně nařízeno a předvolání bylo doručeno zmocněnci žalobce i žalobci samotnému dne 18. 9. 2015, v předvolání byl žalobce mimo jiné poučen o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a konečné též skutečnost, že z nařízeného jednání se nemluvil zmocněnec a ani žalobce. Dle soudu je nabíledni, že poučuje-li v předvolání správní orgán osobu obviněnou z přestupku, pak práva plynoucí z poučení mohou být uplatňována při nařízeném ústním jednání, rozhodne-li se takto předvolaný účastník ústního jednání neúčastnit, pak si sám přivodí to, že se vzdá práva podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu.

21. Účelem § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243). V daném případě, byl žalobce o tomto právu poučen správním orgánem I. stupně v předvolání k ústnímu jednání ze dne 17. 9. 2015, pokud se tedy k ústnímu jednání bez řádné a včasné omluvy nedostavil, pak se o toto právo připravil sám svou neúčasti na daném ústním jednání, kde by se se všemi podklady mohl seznámit. Krajský soud konstatuje, že poučení v předvolání jednoznačně implikovalo, že při ústním jednání bude žalobci dána možnost se seznámit s podkladovým materiálem, resp. dojde k realizaci práva podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, pokud žalobce snad nabyl jiného dojmu, například nedokonalou interpretaci textu, pak tako skutečnost nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Lhostejno zda správní orgán žalobce neinformoval, že po ústním jednání bude bezprostředně vydáno rozhodnutí ve věci samé, neboť tato skutečnost nemohla být správnímu orgánu zřejmá, když až samotný průběh ústního jednání (především provedené dokazování) může vést závěru o úplnosti skutkových zjištění. Správní orgány nemají povinnost, je-li rozhodováno bezprostředně po ústním jednání, bylo-li toto řádně nařízeno a byl-li žalobce poučen o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, opětovně poučovat žalobce o právu podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013-28, především odst. [14] a násl.).

22. Pátou námitkou žalobce brojí proti nedostatečnému zjištění správních orgánů o osobě pachatele. Správní orgány vycházely z výpovědí zasahujících policistů. Především z výpovědi svědka B. vyplynulo, že řidiče legitimoval, resp. ztotožnil v osobě žalobce, a to prostřednictvím dokladů totožnosti (svědek konkrétně vypověděl, že „vyzval jsem řidiče k předložení dokladů“), soud nemá důvod pochybovat o tom, že svědek měl na mysli doklad totožnosti ve smyslu ust. § 2 písm. gg) zákona o silničním provozu a doklady podle ust. § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době spáchání přestupku. Nemůže být pochyb, že zasahující policisté museli obdržet od řidiče doklady, kterými byla prokázána jeho totožnost v osobě žalobce, neboť jak jinak by mohli do tiskopisu „Oznámení (odevzdání) přestupku (věci)“ ze dne 26. 3. 2015“ vepsat číslo řidičského a občanského průkazu.

23. Je potřeba zdůraznit, že námitka žalobce zůstala v nejobecnější rovině, která není schopna vyvolat důvodné pochybnosti o totožnosti řidiče, který se přestupku dopustil, když žalobce netvrdí, že by mu byly předmětné doklady odcizeny, nebo že by je ztratil, pročež se soudu jeho obrana jeví jako zcela účelová. Správní orgány nejsou povinný v rámci naplnění zásady materiální pravdu (srov. ust. § 3 správního řádu) prověřovat všechny hypoteticky možné scénáře průběhu skutkového děje, nýbrž jsou povinny toliko zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V případě výslechu policisty lze presumovat určitou míru profesionality při ztotožnění osoby podezřelé ze spáchání přestupku – lze předpokládat, že policista provede ztotožnění, jsou-li mu předloženy doklad totožnosti a řidičský průkaz, porovnáním fotografií na dokladu s osobou před ním „stojící“. Správní orgán proto nemusí provádět podrobný výslech k jednotlivým krokům ztotožnění. Uvedené neplatí pouze za situace, kdy o totožnosti pachatele panují konkrétní pochybnosti, vyvolané například tvrzením osoby obviněné z přestupku, což však v dnes projednávané nenastalo, žalobce nic konkrétního netvrdil ve správním a ani soudním řízení. Pátá námitka je pro shora uvedené nedůvodná.

24. Soud nepřisvědčil ani šesté žalobní námitce, kterou je namítnuto nenaplnění skutkové podstaty přestupku. Žalobce námitku založil na skutečnosti, že se správní orgány nikterak nezabývaly tím, zda sedadlo řidiče bylo povinně vybaveno bezpečnostním pásem podle zvláštního právního předpisu. V této souvislosti je potřeba připomenout, že již vyhláška ministerstva dopravy č. 139/1968 Sb., o povinném vybavení některých motorových vozidel bezpečnostními pásy, upravovala povinné vybavování předních sedadel osobních automobilů bezpečnostními pásy, a to pro osobní automobily uvedené do provozu od 1. 1. 1969. Na citovanou vyhlášku navazuje nepřetržená řada vyhlášek, které tuto povinnost upravují obdobně (konkrétně se jedná o řadu vyhlášek č. 32/1972, č. 90/1975, č. 41/1984, č. 102/1995, č. 301/2001, č. 341/2002, č. 341/2014 Sb.), přičemž je též vhodné upozornit na směrnici Rady ze dne 16. 12. 1991 o povinném používání bezpečnostních pásů a dětských zádržných systémů ve vozidlech (91/671/EHS), na kterou pozdější vyhlášky odkazují. Již více než 40 let tedy plátí, že všechny osobní vozidla uváděná do provozu jsou povinně vybaveny bezpečnostními pásy, alespoň na předních sedadlech. Užití osobního automobilu je v současné době zcela běžnou součástí každodenního života takřka celé společnosti, praktický každý člověk, který se zapojuje do běžného života, někdy užil osobní automobil a ví, že je tento vybaven bezpečnostními pásy. Jedná se tedy o obecně známou skutečnost (srov. ust. § 50 správního řádu), jež není potřeba dokazovat – rovněž jako skutečnost, že v případě automobilu Škoda Fabia, se jedná o vozidlo vyráběné necelé dvě desetiletí, nejde o vozidlo exotické nebo jinak nezvyklé, ale o zcela běžně se vyskytující osobní vozidlo, které je všeobecně známé široké veřejnosti. Správní orgány tedy nejsou povinny u osobních automobilů běžně známých továrních značek, jež jsou zjevně vyrobeny v nedávné době (nejde například o tzv. „veterány“) prokazovat to, zda jejich sedadla jsou povinně vybavena bezpečnostním pásem podle zvláštního předpisu.

25. Krajský správní soud nepřisvědčil ani sedmé námitce, a to ani přes teoreticko- právní ekvilibristiku žalobce, kterou předvedl v souvislosti se strukturou právní normy přezkoumávaného přestupku. Pokud se žalobce domnívá, že se hypotéza zmíněné normy nachází v ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, pak soudu není zcela zřejmé, proč by se nemohla nacházet též v písm. a) a c) odstavce druhého § 6. Správní orgány stejně jako nezjišťovaly to, zdali řidič nemohl užít pásy ze zdravotních důvodů, nezjišťovaly ani to, zdali se vozidlo k policejní hlídce nepřibližovalo couvajíc nebo, že se nejednalo o vozidlo bezpečnostních sborů atd. Soud se nebrání teoretickému závěru, že úpravu užití bezpečnostních pásů lze pojímat jaksi „zeširoka“ tak, že se personálně na řidiče nevztahuje generálně, nýbrž koliko na ty, kteří nespadají pod negativní taxativní výčet, avšak z pohledu praktické aplikace je vhodnější nahlížet na ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu jako na právní normu úplnou, tj. s celou hypotézou a dispozicí, a na právní normy upravující výjimky z tohoto obecného pravidla [např. žalobcem zmíněné ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu] jako na právní normy samostatné s „kontrapunktivní“ dispozicí.

26. Soud poukazuje na to, že základním předpokladem pro použití zásady in dubio pro reo, a tedy i následného rozhodnutí ve prospěch obviněného, je existence pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není tedy možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení protichůdné důkazy nebo pokud existují další varianty průběhu skutkového děje, kterým však nesvědčí žádné důkazy, ale ani těmito nejsou vyvráceny. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů pak rozhodující orgán posuzuje dostupné důkazy každý zvlášť a ve vzájemné souvislosti a z těchto zjištění činí závěr. Použití zásady in dubio pro reo přichází v úvahu pouze tehdy, má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak rozhodnout. Z uvedeného vyplývá, že pokud při rozhodování k pochybnostem nedošlo a po zhodnocení všech dostupných důkazů zaujal rozhodovací orgán názor, o němž neměl pochyby, nemůže být námitka porušení zásady in dubio pro reo důvodná.

27. Soud na tomto místě odkazuje na argumentaci, kterou již presentoval při odůvodnění právního posouzení páté námitky v odst. [23]. I zde platí, že správní orgány nejsou povinný v rámci naplnění zásady materiální pravdu (srov. ust. § 3 správního řádu) prověřovat všechny hypoteticky možné scénáře průběhu skutkového děje, nýbrž jsou povinny toliko zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V případě zdravotních důvodů, pro které by řidič nemohl užít bezpečnostních pásu, jde o skutečnost, jež správní orgány nemohly objektivně zjistit bez součinnosti osoby obviněné z přestupku. Lze proto očekávat, že tato osoba bude mít zájem, aby se správní orgán o zdravotních komplikacích dozvěděl. Žalobce mohl svůj zdravotní stav objasnit např. ústní formou při nařízením ústním jednání nebo nechtěl-li se ústního jednání účastnit, mohl využít formu písemnou. Pokud byla žalobci dána možnost uvádět tvrzení a navrhovat důkazy, a ten tohoto práva nevyužil, dokonce ani v žalobě neuvedl, jaké konkrétní zdravotní problémy mu měly znemožnit užití bezpečnostních pásů, pak soud neshledal žádného důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Závěr a náklady řízení

28. Závěrem pak soud konstatuje, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní kvalifikaci přestupku, když řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty. Soud neshledal vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.

29. O vrácení přeplatku soudního poplatku za podanou žalobu bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když žalobce celkově zaplatil 5.000,- Kč, avšak soudní poplatek činil podle položky 18 bod 2. písm. a) přílohy „Sazebník poplatků“ stejného zákona toliko 3.000,- Kč, pročež bude žalobci rozdíl vrácen tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání podle ust. § 51 s. ř. s. zamítl a ztotožnil se se závěrem správních orgánů.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady, který by přesahovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly.

Poučení