20 A 15/2022– 50

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobce: J. Č., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2022, č. j. MD–809/2022–160/5, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2022, č. j. MD–809/2022–160/5 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností ze dne 17. 5. 2021, č. j. MHMP 623362/2021/Tlá (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“) v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 správního řádu a ustanovením § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uznal žalobce vinným tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) nezajistil, aby dne 11. 10. 2020 v 10:40 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dosud nezjištěný řidič dne 11. 10. 2020 v 10:40 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) jel s motorovým vozidlem tovární značky X, registrační značky X rychlostí 104 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) v místě, kde obecnou úpravou pravidel provozu na pozemních komunikacích byla ve shora uvedené době stanovena nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a to porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona].

3. Dále výrokem II. prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 správního řádu a ustanovením § 80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky uznal žalobce vinným tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby dne 17. 10. 2020 v 10:53 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dosud nezjištěný řidič dne 17. 10. 2020 v 10:53 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) jel s motorovým vozidlem tovární značky X, registrační značky X rychlostí 102 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) v místě, kde obecnou úpravou pravidel provozu na pozemních komunikacích byla ve shora uvedené době stanovena nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a to porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona].

4. Výše popsaným jednáním se tedy žalobce podle správního orgánu prvního stupně dopustil přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením ustanovení § 10 odst. 3 uvedeného zákona, za což mu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích za použití ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona a ustanovení § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky, byla uložena pokuta ve výši 3 500 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu prvního stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč.

5. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce v žalobě ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) vymezil rozsah žalobního přezkumu tak, že napadá napadené rozhodnutí v celém rozsahu a dále napadl související prvostupňové rozhodnutí.

II. Žaloba a její podstatný obsah

6. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že výrok rozhodnutí je nezákonný pro nedostatečné vymezení místa přestupku. Podle žalobce správní orgány vymezily místo spáchání přestupku jako dvě ulice o souhrnné délce přibližně 20 km, přičemž není možné identifikovat, ve kterém z měřených úseků bylo měřeno vozidlo žalobce.

7. Dále žalobce uplatnil související námitku, že nelze provést ani úsudek o splnění podmínek dle ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích. Policie České republiky totiž podle žalobce stanovila úsek mezi ulicí Jižní spojka a Průmyslová jen mezi sloupy veřejného osvětlení č. 6343 a 6304. Z ničeho však podle žalobce nevyplývá, že by fakticky měřeno bylo právě mezi těmito sloupy. Na tuto námitku však žalovaný dle názoru žalobce nijak dále nereagoval a nevyvrátil pochybnosti o místu měření.

8. Následně žalobce spatřoval rozpor mezi výrokem rozhodnutí, tvrzením žalovaného a podklady pro rozhodnutí ohledně místa provedeného měření rychlosti. Žalobce rovněž konstatoval, že nebylo prokázáno ani to, kde se nachází úsek, ve kterém Policie České republiky povolila měření rychlosti, ač o tom vznikla pochybnost.

9. V souvislosti s neprokázáním splnění podmínky uvedené v ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích poté žalobce namítl i to, že ve spisové dokumentaci není žádný důkaz o tom, že by policie dovolila obecní polici měřit rychlost v ulici Jižní spojka nebo v ulici Průmyslová. Podle žalobce totiž ani na jednom ze seznamů na č. l. 3 – 4 a č. l. 14 – 15 správního spisu není uvedena ani ulice Jižní spojka, ani ulice Průmyslová. K tomu tedy žalobce konstatoval, že měření bylo nezákonné, jelikož bylo měřeno mimo úsek vymezený Policií České republiky.

10. Žalobce tak uzavřel, že vymezení místa spáchání přestupku jako 20 km dlouhý úsek komunikace, kdy jej ani nelze ztotožnit s některým z vymezených úseků v seznamu měřených úseků, a který ani nekoresponduje s pořízenou fotografií, není dostatečné. Vymezení místa spáchání přestupku ve výroku totiž podle žalobce neumožňuje se s místem fakticky seznámit, ani rámcově přezkoumat, zda byla zveřejněna informace o měření v daném úseku či zda Policie České republiky vyjádřila souhlas s měřením v daném úseku.

11. V druhém žalobním bodě žalobce namítl, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno splnění podmínky dle ustanovení § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), když správní orgány neprokázaly, že by byla ke dni měření zveřejněna informace o zřízení automatického prostředku pořizujícího záznam. V této souvislosti poté žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 247/2020–45, ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019–39, a ze dne 8. 9. 2021, č. j. 1 As 151/2021–36).

12. Žalobce tvrdí, že zveřejnění informace na webovém serveru autosalon.tv v článku nadepsaném „Vypátrali jsme všechna místa, kde se v Praze vyplatí sundat nohu z plynu. Měří tam totiž kamery.“ není vhodné, jelikož jde o server, který nikdo nezná, na který nevede žádný odkaz ze stránek obecní policie nebo města samého, a který se ani neprezentuje jako oficiální partner obce či obecní policie. Nadto je podle žalobce článek nadepsán jako investigativní článek a informace v něm uvedené se vůbec se nejeví jako spolehlivé, ověřené a oficiální.

13. Žalovaný poté podle žalobce nijak nezpochybňoval jeho tvrzení o nevhodném způsobu zveřejnění a pouze tvrdil, že daná podmínka splněna být nemusí, neboť jednání je závažné. Důvody, pro které žalovaný vyhodnotil odvolací námitku žalobce jako nedůvodnou a odmítl se jeho argumentací zabývat, však nemohou dle názoru žalobce obstát, jelikož jsou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.

14. Naopak žalovaný dle žalobce nezvažoval otázku, zda zveřejnění článku nadepsaného zjevně investigativně na neznámém serveru představuje naplnění podmínky dle ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Žalobce tak nemůže s názory žalovaného polemizovat, neboť ten je nevyjádřil a opak ani netvrdil. Dále žalobce s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 As 23/2019–34, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46, uvedl, že není možné ani to, aby přednášel své názory soudu a dožadoval se jejich posouzení, neboť správní uvážení nelze nahrazovat uvážením soudním.

15. Žalobce tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož otázka, zda je podmínka uvedená v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii naplněna zveřejnění informace na neznámém webu autosalon.tv, zůstala neposouzena. K tomu žalobce ještě doplnil, že jistě ne každé umístění informace na internet představuje naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 264/2017–50, však žalobce uvedl, že toto posouzení je na žalovaném v dalším řízení.

16. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že výrok o sankci je nezákonný, neboť nereflektuje absorpční zásadu, a dále je dána vada spočívající v nedostatku skutkových zjištění stran ostatních samostatných potrestání žalobce, u kterých by bylo relevantní absorbovat sankci.

17. K tomu žalobce dále v podané žalobě uvedl, že tvrdil, že existují další řízení, které splňovaly podmínky pro vedení společného řízení s řízením o přestupcích v projednávané věci, přičemž na jedno z těchto řízení příkladmo odkázal a ve zbytku navrhl provést důkaz výpisem z úřední evidence správního orgánu.

18. Dle názoru žalobce byla porušena zásada absorpce, kterou nelze vykládat tak, že je možné správní tresty ukládat samostatně a kumulovat je do výše horní hranice pokuty. Dle zásady absorpce měl být tedy nyní samostatně uložený trest modifikován, aby zohledňoval existenci již dříve uloženého trestu.

19. Správní orgán prvního stupně však podle žalobce při stanovení výše pokuty v projednávané věci vůbec nepřihlédl k dřívějšímu potrestání a samostatně vedená řízení nijak nezvažoval. Žalovaný poté dle názoru žalobce existenci jiného řízení sice připustil, ale správní trest nijak nemodifikoval a ponechal jej ve výši, která dřívější samostatný trest uložený v jiném řízení nereflektovala. Podle žalobce tak došlo k porušení ustanovení § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky.

20. Nadto žalobce namítl, že mu byla dvakrát uložena povinnost nahradit náklady řízení, přičemž v případě vedení společného řízení by mu byla povinnost nahradit náklady řízení uložena pouze jednou. Napadené rozhodnutí je tak podle žalobce nezákonné i pro nezákonnost výroku o nákladech řízení.

21. Dále žalobce v podané žalobě konstatoval, že správní orgán má povinnost k vedení společného řízení ex lege, a že správnímu orgánu prvního stupně muselo být známo, že žalobce byl samostatně trestán v jiných případech, kdy byly splněny podmínky pro vedení společného řízení, neboť tato řízení sám vedl.

22. Podle žalobce poté ze strany správních orgánů absentovalo skutkové zjištění ohledně existence jiných, samostatně vedených řízení o přestupcích, které měly být projednány v rámci společného řízení, a v jejichž rámci měl být trest uložen v souladu se zásadou absorpce. Žalovaný dle názoru žalobce poté řádně nevypořádal navržený důkaz výpisem z úřední evidence, když tento důkaz neprovedl, ani se s ním jinak nevypořádal, a pouze konstatoval, že žalobce v této souvislosti nenavrhl žádné důkazy.

23. Žalobce proto uzavřel, že je dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu neaplikování absorpční zásady při rozhodování o správním trestu a o nákladech řízení, jakož i pro nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně ostatních řízení, a pro opominutí navrženého důkazu.

24. Na závěr podané žaloby poté žalobce odmítl kritiku žalovaného ohledně typizovaných a obstrukčních námitek, vyjádřil nesouhlas se zveřejněním rozsudku v jeho věci na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího prvostupňového rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. 5. 2022 nejprve podrobně popsal předchozí průběh správního řízení a shrnul žalobní námitky.

26. Následně žalovaný k námitce ohledně nedostatečného vymezení místa měření uvedl, že tento druh námitek měl být uplatněn v rámci prověřování přestupku řidiče. Žalobce poté podle žalovaného místo protiprávního jednání nezpochybnil ani následně v řízení o přestupku provozovatele vozidla až do vydání prvostupňového rozhodnutí. K účelovosti postupu žalobce odkázal žalovaný rovněž na stranu 4 napadeného rozhodnutí.

27. Dále k tomu žalovaný konstatoval, že v případě měření trvale instalovaným měřicím zařízením nemůže být navzdory slovní ekvilibristice žalobce pochyb o místu a úseku měření, neboť záznam přestupku nemohl být pořízen jinde než na jediném místě stálé instalace tohoto měřicího zařízení. Úsek měření poté podle žalobce přesně určuje ověřovací list náležející k danému zařízení. Správní orgán prvního stupně poté podle žalovaného specifikoval úsek měření ve shodě s označením tohoto úseku v ověřovacím listu měřicího zařízení.

28. K seznamu míst k měření rychlosti strážníky obecní policie (příloze písemnosti Policie České republiky č. j. KRPA–14684–1/ČJ–2020–0000DI) poté žalovaný uvedl, že tento seznam je samostatným dokumentem a označení úseků není shodné s jednotlivým označením úseků v ověřovacích listech stálých automatických zařízení pro měření rychlosti. Jelikož se však podle žalovaného nerespektování nejvyšší dovolené rychlosti prokazuje především výstupem z měřicího zařízení, specifikoval správní orgán prvního stupně předmětný úsek podle jeho označení v ověřovacím listu konkrétního zařízení a nikoliv podle specifikace úseku v seznamu míst k měření strážníky obecní policie.

29. Žalovaný proto vyjádřil názor, že místo měření a dokumentace protiprávního jednání byly dostatečně specifikovány v napadeném rozhodnutí i prvostupňovém rozhodnutí tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným. Rovněž se podle žalovaného jedná o úsek, v němž obecní policie měřila rychlost vozidel v souladu s ustanovením § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích.

30. Ohledně námitky týkající se nesplnění podmínky upravené v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii poté žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, ze kterého citoval. Dále konstatoval, že uvedený článek na internetových stránkách autosalon.tv byl zveřejněn dne 24. 4. 2020, tedy před spácháním obou skutků, a že údaje o místech měření měřicími zařízeními provozovanými obecní policií jsou k dispozici na oficiálních otevřených internetových zdrojích provozovaných Ředitelstvím silnic a dálnic.

31. Rovněž ohledně námitky, že výrok napadeného rozhodnutí nereflektuje absorpční zásadu, odkázal žalovaný na napadené rozhodnutí, ze kterého citoval. Dále k této námitce žalovaný uvedl, že opakovaná žalobní námitka nepřináší v tomto směru nic nového, přičemž odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 173/2019. Z uvedeného je poté podle žalovaného zřejmé, že v nyní posuzovaném případě žalobce neuvedl dostatečné specifikace možných dalších přestupků provozovatele vozidla, které by měly být společně projednávány, přičemž konkrétně uvedl žalobce podle žalovaného pouze jedinou spisovou značku. K tomuto konkrétně uvedenému řízení poté žalovaný opět odkázal na napadené rozhodnutí, že kterého znovu citoval příslušnou pasáž.

32. Na závěr svého vyjádření žalovaný navrhl zdejšímu soudu, aby podanou žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání

33. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, jelikož žalobce v podané žalobě výslovně souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

V. Obsah správního spisu

34. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení.

35. Dne 20. 10. 2020 byl správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o přestupku učiněné příslušným orgánem Městské policie hl. m. Prahy. Správní orgán prvního stupně po provedeném šetření dospěl ke zjištění, že dne 11. 10. 2020 v 10:40 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) nebyly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dosud nezjištěný řidič jel ve shora uvedeném místě a čase s motorovým vozidlem tovární značky X, registrační značky X rychlostí 104 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) a nikoli v danou dobu dovolenou rychlostí do 80 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a to porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona], přičemž toto jednání bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

36. Na základě toho zaslal správní orgán prvního stupně žalobci výzvu k uhrazení určené částky ze dne 16. 11. 2020. Žalobce na zaslanou výzvu reagoval přípisem, ve kterém správnímu orgánu prvního stupně mimo jiné sdělil, že vozidlo řídil osobně žalobce.

37. Dne 22. 10. 2020 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o přestupku učiněné příslušným orgánem Městské policie hl. m. Prahy. Správní orgán prvního stupně po provedeném šetření dospěl ke zjištění, že dne 17. 10. 2020 v 10:53 hodin v Praze 10, na Jižní spojce, ul. Průmyslové (směr centrum) nebyly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dosud nezjištěný řidič jel ve shora uvedeném místě a čase s motorovým vozidlem tovární značky X, registrační značky X rychlostí 102 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) a nikoli v danou dobu dovolenou rychlostí do 80 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a to porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona], přičemž toto jednání bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

38. Na základě toho zaslal správní orgán prvního stupně žalobci výzvu k uhrazení určené částky ze dne 15. 11. 2020. Žalobce na zaslanou výzvu reagoval přípisem, ve kterém správnímu orgánu prvního stupně mimo jiné sdělil, že vozidlo řídil osobně žalobce.

39. Správní orgán prvního stupně tedy následně vyrozuměl žalobce o zahájení řízení o přestupku řidiče ve věci výše uvedených přestupků ze dne 10. 11. 2020 a 17. 10. 2020 a předvolal jej k ústnímu jednání, které se konalo dne 2. 3. 2021 v nepřítomnosti obviněného. Následně správní orgán prvního stupně usnesením o zastavení řízení ze dne 29. 3. 2021, č. j. MHMP 290691/2021/Tlá, řízení o přestupcích řidiče vozidla zastavil, neboť spáchání skutků, o nichž bylo toto řízení vedeno, nebylo obviněnému prokázáno. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 19. 4. 2021 odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2021, č. j. MD–18106/2021–160/3, zamítnuto.

40. Písemností ze dne 6. 4. 2021, č. j. MHMP 429724/2021/Tlá, poté správní orgán prvního stupně vyrozuměl žalobce o zahájení řízení o přestupcích provozovatele vozidla a nařídil za účelem projednání těchto přestupků ústní jednání, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného dne 5. 5. 2021. Následně dne 17. 5. 2021 vydal správní orgán prvního stupně prvostupňové rozhodnutí, proti kterému podal žalobce dne 9. 6. 2021 odvolání. O tomto odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

41. Dále zdejší soud zjistil, že ve správním spisu je založena písemnost Policie České republiky ze dne 10. 1. 2020, č. j. KRPA–14684–1/ČJ–2020–0000DI, jejíž přílohou je seznam nazvaný „Místa k měření rychlosti strážníky MP“ (dále jen „seznam míst k měření“), která obsahuje seznam míst, jenž byla ve smyslu ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích určena jako místa pro výkon měření rychlosti vozidel strážníky Městské policie hlavního města Prahy.

42. Rovněž je ve správním spisu založena kopie článku ze dne 24. 4. 2020 z internetových stránek www.autosalon.tv, nazvaného „Vypátrali jsme všechna místa, kde se v Praze vyplatí sundat nohu z plynu. Měří tam totiž kamery“ (dále jen „předmětný článek“). Obsahem tohoto článku je mimo jiné tabulka obsahující seznam kamer pro úsekové měření rychlosti v hlavním městě Praze z roku 2018, přičemž jako zdroj této tabulky je uvedeno „TSK Praha“.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

43. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), přičemž vycházel ze skutkového a právní stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkumu napadeného v rozsahu určeném žalobními body vycházel zdejší soud zejména z následujících právních předpisů.

44. Podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích: „Provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ 45. Podle ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích: „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ 46. Podle ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii: „Jsou–li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“ 47. Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou–li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“ 48. Podle ustanovení § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky: „Při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení.“ 49. K námitce žalobce ohledně nedostatečného vymezení místa spáchání přestupku zdejší soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou. V souvislosti s touto námitkou považuje zdejší soud za vhodné odkázat předně na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 As 60/2021–34, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „Stěžovatelka dále namítá nedostatečné určení místa spáchání deliktu. Dle bodu 28 rozsudku NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ Smyslem požadavku na určitost popisu skutku ve výroku správního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž delikt, případně záměně deliktu s jiným, a určení, zda v daném úseku bylo opravdu postihované jednání zakázáno. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyhodnotil určení místa deliktu uvedením města a ulice společně s uvedením času spáchání deliktu ve výroku správního rozhodnutí v kombinaci s pořízenými fotografiemi jako dostatečné (srov. např. rozsudek ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 As 48/2017 – 34).“ Dále Nejvyšší správní soud v tomto citovaném rozsudku uvedl: „Vzhledem k určení směru jízdy vozidla, na minutu přesnému uvedení času spáchání správního deliktu a uvedení umístění rychloměru v ověřovacím listě je v podstatě vyloučeno, aby byl skutek, který jí byl kladen za vinu, zaměněn s jiným. To platí obzvláště za situace, kdy je na přiložených fotografiích uveden na vteřiny přesný okamžik měření překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Není tak možné, aby bylo vozidlo provozované stěžovatelkou na dvou místech měření rychlosti zároveň. Stěžovatelce tak na základě těchto podkladů správního spisu nemůže hrozit zahájení nového správního řízení za jiný správní delikt. Způsob vymezení místa spáchání správního deliktu stěžovatelce ani nebrání vznášet námitky proti tomu, že měření proběhlo konkrétním rychloměrem. Na jedné z fotografií pořízených při měření je totiž uveden typ a výrobní číslo rychloměru. Na závěru o dostatečném určení místa spáchání deliktu nic nemění ani formulace místa spáchání správního deliktu, která je uvedena ve výroku prvostupňového rozhodnutí.“ (Srov. též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 8 As 294/2019–37, a ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020–37.)

50. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu zaujatých ve výše uvedených rozsudcích tedy vyplývá, že je třeba při postihování za přestupky postavit na jisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. V případě přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti však není ani možné, aby bylo zcela přesně určeno místo, kde ke spáchání přestupku došlo. To zvláště platí v případě, kdy je tento přestupek zjištěn úsekovým měřením rychlosti jedoucího vozidla. Skutek však musí být ve výroku rozhodnutí popsán dostatečně určitě, aby bylo zabráněno dvojímu postihu, případně aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a aby mohlo být určeno, zda v daném úseku bylo skutečně postihované jednání zakázáno. V každém případě je však třeba posuzovat dostatečnost vymezení místa spáchání přestupku individuálně, s ohledem na okolnosti daného případu.

51. Ačkoliv vymezení místa spáchání přestupků by zřejmě mohlo být v projednávané věci určitější, má zdejší soud za to, že správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupků dostatečně přesně. V prvostupňovém rozhodnutí je totiž místo spáchání každého z přestupků popsáno určením města, ulice, upřesněním jejího úseku a určením směru jízdy vozidla. Dále je uveden i přesný čas spáchání přestupků a součástí správního spisu je rovněž ověřovací list rychloměru, na kterém je mimo jiné uvedeno umístění předmětného zařízení pro měření rychlosti. Správní spis poté obsahuje ke každému z přestupků i sadu fotografií, na kterých je čas provedeného měření rychlosti uveden na sekundu přesně a na jedné z nich jsou vždy uvedeny i GPS souřadnice místa provedeného měření, tedy je na ní zcela přesně specifikováno místo provedeného měření. Za takových okolností je dle názoru zdejšího v podstatě vyloučeno, aby byly uvedené skutky zaměněny s jinými. Na tomto závěru o dostatečnosti určení místa spáchání přestupku poté nic nemění ani formulace užitá správním orgánem prvního stupně ve výrocích prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný tak dle zdejšího soudu nepochybil, když aproboval způsob vymezení skutku správním orgánem prvního stupně.

52. Správnou není v tomto ohledu ani úvaha žalobce týkající se rozporu mezi výrokem rozhodnutí, tvrzením žalovaného a podklady pro rozhodnutí. Jak z výroku prvostupňového rozhodnutí, tak z žalobcem citovaného tvrzení žalovaného vyplývá dle názoru zdejšího soudu stejná skutečnost, že měření bylo provedeno v ulici Jižní spojka v Praze, a to včetně upřesnění úseku pozemní komunikace nacházející se v této ulici určením ulice křížící v daném místě ulici Jižní spojka. Technické označení na fotografii z měřicího zařízení poté dle zdejšího soudu nemůže tuto skutečnost nijak zpochybnit.

53. Zdejší soud poté neshledal důvodnou ani námitku, že nelze provést úsudek o splnění podmínky uvedené v ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích. Není totiž pravdou, že by se ve správním spisu nenacházel žádný podklad, ze kterého by bylo možné dovodit splnění této podmínky. Konkrétně je takovým podkladem založeným ve správním spisu seznam míst k měření, ve kterém je pod bodem 95 uvedeno místo „Praha 10, Jižní spojka – Průmyslová, směr Barrandovský most mezi SVO č. 006343 a č. 006304“. Toto místo poté odpovídá místu provedeného měření rychlosti. Nic naopak nenasvědčuje tomu, že by automatizovaný měřicí prostředek byl umístěn v rozporu se seznamem míst k měření, a že by tedy úsekové měření probíhalo na jiném místě, než schválila Policie České republiky. O této skutečnosti tak dle zdejšího soudu nevznikly ani důvodné pochybnosti, na čemž nemohou nic změnit ani zcela obecné námitky žalobce, když tento neuvádí žádné konkrétní argumenty svědčící o tom, že měření rychlosti nebylo provedeno v úseku vymezeném Policií České republiky v seznamu míst k měření, s výjimkou tvrzení, že on sám sloupy veřejného osvětlení označené výše uvedenými čísly na místě samém nenalezl. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěrem žalovaného, že tato námitka je zcela všeobecná a není opřena o individualizované skutečnosti (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 As 54/2017–38, bod 20).

54. Jako nedůvodnou posoudil zdejší soud i námitku žalobce týkající se neprokázání splnění podmínky uvedené v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Žalobce v rámci této námitky zejména tvrdil, že uveřejnění informace o zřízení automatického technického systému v předmětném článku není vhodným způsobem uveřejnění ve smyslu ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. V této souvislosti považuje zdejší soud za vhodné opět odkázat na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, které byly vyjádřeny např. v žalobcem i žalovaným odkazovaném rozsudku ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019–39, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „[…] není ovšem sporu o tom, že ve Vyškovském deníku byla informace zveřejněna již dne 3. 6. 2016, tedy před jeho spácháním. Uvedený článek je dostupný na internetu, takže se s ním mohla a může seznámit i široká veřejnost, a jakkoli jde pouze o článek v novinách, tedy nikoli o oficiální cestu zveřejnění, je třeba zdůraznit, že byl článek založen právě na vyjádření příslušných představitelů města, totiž velitele bučovické městské policie a vedoucí odboru územního plánování, kteří zde byli citováni a uvedli, kde budou měřicí zařízení umístěna a jak budou používána.“ Dále Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Nejde zároveň o informaci, u níž by bylo nezbytnou podmínkou oficiální zveřejnění na úřední desce, byť takové zveřejnění je též vhodné, jak plyne i z právě citovaného komentáře. Z ničeho však neplyne, že by právě pouze uveřejnění na úřední desce bylo jediným možným uveřejněním „vhodným způsobem“, neboť tak zákon nezní. Zveřejnění v novinách dostupných na internetu je třeba též pokládat za vhodnou formu, neboť tímto způsobem se o instalování měřicích zařízení mohla dozvědět široká veřejnost, a to přímo od příslušných představitelů obce. Nelze trvat na tom, aby musela obec prokazovat, že se s touto informací seznámil či mohl seznámit i sám stěžovatel, ať už materiálně či formálně. Za situaci, kdy bylo prokázáno, že ke zveřejnění informace o umístění automatického technického systému došlo vhodným způsobem, NSS dále neřešil, zda by případné nezveřejnění mělo vliv na samotnou zákonnost pořízeného záznamu.“ 55. Z výše uvedeného tak plyne, že Nejvyšší správní soud považuje za vhodnou formu uveřejnění informace o zřízení stálého automatického technického systému ve smyslu ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii i zveřejnění ve formě článku na internetu, jelikož tímto způsobem se o umístění takových systémů má možnost dozvědět i široká veřejnost. Jak již bylo uvedeno výše, součástí správního spisu byla rovněž kopie předmětného článku, v němž byla obsažena mimo jiné tabulka se seznam automatických zařízení pro úsekové měření rychlosti v hlavním městě Praze z roku 2018. Zdejší soud má tedy s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu za to, že požadavky ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii byly uveřejněním předmětného článku splněny.

56. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani spekulativní tvrzení žalobce o tom, že výše zmíněné webové stránky, na nichž je předmětný článek umístěn, nikdo nezná. Předmětný článek byl totiž umístěn na webové stránky týkající se motorismu, které jsou přístupné široké veřejnosti. V souladu s výše uvedenou judikaturou poté není ani třeba, aby bylo uveřejnění provedeno oficiální cestou ze strany obce nebo obecní policie. Není tak rozhodné, že na uveřejněné informace a předmětný článek není odkazováno na oficiálních stránkách obce nebo obecní policie, stejně jako to, že webové stránky, na kterých je předmětný článek umístěn, se neprezentují jako oficiální partner obce či obecní policie. Navíc v předmětném článku je jako zdroj informací uvedeno „TSK Praha“ (pozn. soudu: jedná se o zkratku společnosti Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a.s.), a tedy není ani pravdou, že by se uvedené informace jevily jako nedůvěryhodné či nespolehlivé.

57. Přisvědčit nelze ani tvrzení žalobce, že žalovaný se vůbec nezabýval otázkou, zda uveřejnění článku představuje splnění požadavků ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Žalovaný totiž dle názoru zdejšího soudu na straně 7 napadeného rozhodnutí i s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019–39, dostatečně vysvětlil, že považuje podmínku uvedenou v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii za splněnou uveřejněním předmětného článku. V tomto ohledu tak zdejší soud nepovažuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nepřezkoumatelné. Závěrem poté považuje zdejší soud za nutné podotknout, že žalobce žádným způsobem nerozporoval obsah předmětného článku ke dni spáchání výše specifikovaných přestupků projednávaných v této věci.

58. Co se týče námitky žalobce ohledně nereflektování absorpční zásady v případě žalobcem konkrétně odkazované věci, ani tuto zdejší soud neshledal důvodnou. Předně v tomto ohledu považuje zdejší soud za vhodné odkázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Například v rozsudku ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 As 5/2020–50, Nejvyšší správní soud uvedl: „K užití absorpční zásady Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž je patrné, že ani nevedení společného řízení není takovou vadou, pro niž by bylo nutné rozhodnutí správních orgánů rušit, byla–li dodržena zásada absorpční. Uložení sankce za správní delikt v jednom řízení nebrání pozdějšímu samostatnému projednání souběžně spáchaných deliktů. Při ukládání sankce za ně však musí být v souladu se zásadou absorpce přihlédnuto k již uložené pokutě. Jak je uvedeno výše, z napadeného rozsudku není ani v této otázce patrné, že krajský soud k této skutečnosti přihlédl, a to i přes to, že stěžovatel již v žalobě upozornil na skutečnost, že musel na uhradit podstatně vyšší částku, než kdyby bylo vedeno společné řízení (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 – 62, rozsudek ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017 – 62, rozsudek ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 278/2018 – 87, rozsudek ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 As 301/2018 – 46).“ 59. Jak tedy vyplývá z těchto citovaných závěrů, je vedení společného řízení pouhou procesní cestou pro uplatnění absorpční zásady, vyjádřené v ustanovení § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky, v případě trestání sbíhajících se přestupků. Není tak třeba bezpodmínečně trvat na vedení společného řízení, ale na aplikaci absorpční zásady. Správní orgán proto skutečně musí při ukládání trestu přihlížet k dříve uloženým trestům za sbíhající se přestupky i v případě, že o nich nebylo vedeno společné řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009–62, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 6 As 351/2020–26).

60. Zdejší soud poté na tomto místě podotýká, že žalobce nespatřoval pochybení v tom, že by žalovaný vůbec nevzal v potaz žalobcem odkazované řízení a v něm uloženou sankci, nebo že by se dodržením absorpční zásady v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Pochybení totiž spatřoval v tom, že žalovaný absorpční zásadu nesprávným způsobem vyložil a žádným způsobem nemodifikoval uloženou pokutu, čímž porušil ustanovení § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. Zdejší soud však s tímto závěrem žalobce nemůže souhlasit. Žalovaný se dodržením absorpční zásady při přezkumu prvostupňového rozhodnutí zabýval na stranách 11 a 12 napadeného rozhodnutí, což ostatně nepopírá ani žalobce, jak již bylo uvedeno výše. Na tomto místě poté žalovaný dle zdejšího soudu dostatečně vysvětlil, jakým způsobem zohlednil v projednávané věci absorpční zásadu. Učinil tak zejména s odkazem na to, že v řízení o předchozím sbíhajícím se přestupku byla uložena sankce na samé spodní hranici zákonné sazby, a objasnil i další kritéria, která ho vedla k závěru, že uloženou pokutu žádným způsobem nemodifikoval. Nelze tudíž uzavřít, že by žalovaný porušil žalobcem zmiňované ustanovení § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, když vzal v potaz sankci za sbíhající se přestupek uloženou v předešlém řízení, dostatečně se zabýval dodržením absorpční zásady a vysvětlil rovněž důvody svého rozhodnutí. Uložená pokuta navíc nepřekročila ani horní hranici zákonné sazby stanovenou podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Toto ustanovení zakotvující absorpční zásadu tak postupem žalovaného rovněž porušeno nebylo.

61. K tomu zdejší soud dále podotýká, že ukládání pokut za přestupky se děje ve sféře správního uvážení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000–96). Správní uvážení poté může soud rozhodující ve správním soudnictví přezkoumávat pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 46/2012–87, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1992, sp. zn. 6 A 6/1992). Dle názoru zdejšího soudu dostálo správní uvážení žalovaného v napadeném rozhodnutí všech výše uvedených hledisek a v tomto ohledu je napadené rozhodnutí rovněž přezkoumatelné. Pouze na okraj poté zdejší soud podotýká, že případná modifikace uložené pokuty ze strany soudu rozhodujícího ve správním soudnictví je možná pouze za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s., které nicméně v tomto případě zjevně splněny nebyly, když ani žalobce tento postup zdejšímu soudu nenavrhoval.

62. Absorpční zásada poté nemohla být porušena ani tím, že byla žalobci dvakrát uložena povinnost nahradit náklady řízení, když absorpční zásada upravená v ustanovení § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky se týká pouze ukládání správních trestů a uložení povinnosti nahradit náklady řízení nelze považovat za správní trest. Nadto ustálená judikaturu Nejvyššího správního soudu nepovažuje nevedení společného řízení v případě, kdy by vedeno být mělo, za takové pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud je dodržena absorpční zásada (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 278/2018–87).

63. Dále zdejší soud nemohl přisvědčit ani námitce spočívající v nedostatečném zjištění ohledně dalších řízení, v jejichž případě byly splněny podmínky pro vedení společného řízení, respektive aplikaci absorpční zásady, ze strany žalovaného, potažmo správního orgánu prvního stupně. S žalobcem nelze souhlasit v tom, že jeho tvrzení ohledně dalších vedených řízení učiněné v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nebylo zcela obecné. Naopak je zdejšímu soudu zřejmé, že toto tvrzení bylo zcela obecné, s výjimkou jednoho konkrétního řízení, které žalobce identifikoval prostřednictvím spisové značky správního orgánu prvního stupně.

64. Na rozdíl od žalobce poté nepovažuje zdejší soud za nepřípadný ani odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2020, č. j. 3 As 173/2019–37. Ačkoliv je pravda, že tento rozsudek se týká situace, kdy v celém správním řízení o přestupku obviněný mlčel, je dle názoru zdejšího soudu možné závěry v něm uvedené přiměřeně vztáhnout i na projednávanou věc. Zejména je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce ani náznakem nespecifikoval, o která řízení by se mělo jednat, a pouze zcela obecně uvedl, že taková řízení existují. Stejně tak nebylo žalobcem nijak specifikováno ani to, z jakých konkrétních okolností, týkajících se těchto dalších jím obecně odkazovaných řízení, dovozuje tvrzené porušení absorpční zásady v projednávané věci. Takto obecně formulovaná a ničím nepodložená odvolací námitka poté dle zdejšího soudu neprokazuje, že by při ukládání trestu za přestupky v projednávané věci skutečně došlo k porušení absorpční zásady.

65. S ohledem na výše uvedené tak dle názoru zdejšího soudu nelze žalovanému vyčítat, že uvedená tvrzení žalobce neprověřoval nijak blíže. K tomu je třeba rovněž dodat, že jediné řízení, které bylo v této souvislosti žalobcem přesněji identifikováno, a trest v něm uložený, vzal žalovaný v patrnost při přezkoumání sankce uložené za projednávané přestupky správním orgánem prvního stupně a v tomto ohledu tedy naplnil absorpční zásadu, jak již bylo mimo jiné rozebráno výše. Žalovanému v této souvislosti nelze vyčítat ani to, že se nijak blíže nezabýval žalobcem navrženým důkazem, spočívajícím v provedení výpisu z úřední evidence, když tento výpis by měl prokázat pouze to, co by mělo být správním orgánům známo z jejich úřední činnosti. Rovněž vzhledem k obecnosti žalobcova tvrzení tak lze uzavřít, že pořizování tohoto podkladu ze strany správních orgánů nebylo nezbytné.

VII. Závěr a náklady řízení

66. Zdejší soud tedy uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl a v řízení o žalobě nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti. Zdejší soud proto dle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl jako nedůvodnou.

67. Závěrem se zdejší soud rovněž vyjadřuje k nesouhlasu žalobce se zveřejněním rozsudku v této věci na webu Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu zdejší soud konstatuje, že se nejedná stricto sensu o žalobní námitku, neboť se netýká přímo napadených rozhodnutí. Tímto nesouhlasem se tak zdejší soud blíže nezabýval a pouze v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2019, č. j. 10 As 36/2019–33.

68. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků zdejší soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba a její podstatný obsah III. Vyjádření žalovaného IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání V. Obsah správního spisu VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze VII. Závěr a náklady řízení