20 A 8/2016 - 28

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce M. P . , O., zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2016, č. j. MSK 146416/2015, ve věci dopravního přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným z přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl z nedbalosti dopustit tím, že dne 20. 2. 2015 v 20:50 hod. v obci Opava na ulici Bílovecká směrem jízdy do centra města Opavy za křižovatkou s ulicí u Cihelny jako řidič vozidla VW RZ X předjížděl na železničním přejezdu vozidlo Ford RZ X řidiče V. S., ačkoliv je předjíždění na železničním přejezdu zakázáno a současně se při uvedeném předjíždění neřídil vodorovnou dopravní značkou V1a (podélná čára souvislá), kterou při uvedeném předjíždění přejel, ačkoli je to zakázáno. Tímto jednáním porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. g) a § 4 písm. c) zákona o silničním provozu v návaznosti na ustanovení § 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádí pravidla provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška“). Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 5.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců s počátkem ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, Magistrát města Opavy, odbor dopravy, rozhodl o vině žalobce dne 13. 10. 2015 rozhodnutím pod č. j. MMOP 119211/2015, sp. zn. 5914/2015/DOPR/NoD tak, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku, a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozsudku. Správní orgán vycházel ze spisové dokumentace obsahující oznámení přestupku, úřední záznam, náčrtku místa spáchání přestupku, vyjádření obviněného (žalobce) a svědeckých vypovědí zasahujících policistů a řidiče předjížděného vozidlo Ford V. S.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutí zamítl odvolání a napadené rozhodnutí Magistrát města Opavy ze dne 13. 10. 2015, č. j. MMOP 119211/2015 potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádné procesní vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a přestupek byl obviněnému prokázán bez důvodných pochybností, přičemž se především zaměřil na žalobcem předloženou omluvu z ústního jednání, jakož i omluvu jeho zástupce v kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 4 As 65/2014-28 a dále se zaměřil na skutková zjištění správního orgánu I. stupně ohledně jízdního manévru odvolatele (žalobce). Obsah žaloby

4. Žalobce v žalobě formuloval dvě žalobní námitky: (i) první žalobní námitkou, žalobce správním orgánům vytýká nedostatečná skutková zjištění, když správní orgány porušily zásadu presumpce neviny a ignorovaly důkaz navržený ze strany žalobce na provedení znaleckého posudku, jímž měly být zjištěny možnosti zabránění střetu vozidel v daném místě a za dané situace – správní orgány se spokojily s odhadem rychlosti a subjektivními pocity zasahující policistů; (ii) druhá žalobní námitka je založena na porušení ustanovení o účasti žalobce jako obviněného z přestupku u ústního jednání – žalobce na tomto místě poukazuje na skutečnost, že správní orgán I. stupně předvolal k ústnímu jednání nejen zástupce obviněného (žalobce), ale též obviněného samotného, přičemž bylo zjevné, že správní orgán I. stupně považoval účast obviněného za nutnou a nemohl při řádné omluvě provést jednání v jeho nepřítomnosti. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný však zdůraznil, že je potřeba rozlišit mezi právem obviněného účastnit se ústního jednání a provedením důkazu výsledem obviněného, přičemž odkázal na tři rozsudky Nejvyššího správního soudu; rozsudek ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 11/2011-56, rozsudek ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013-37 a rozsudek ze dne 25. 3. 2015, 8 As 152/2014-30. Žalovaný též zdůraznil, že nebylo potřeba provádět důkaz znaleckým posudkem, neboť svědeckými výpověďmi bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že o krajní nouzi zcela jistě nešlo a nadto neexistují žádné objektivní stopy, ze kterých by mohl znalec vycházet. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

5. Dne 23. 7. 2015 bylo žalobci doručeno (fikci) oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 10. 7. 2015 a předvolání k ústnímu jednání na 5. 8. 2015, stejná písemnost byla též doručována zástupci žalobce Mgr. T. P., přičemž tomuto zástupci byla doručena dne 13. 7. 2015. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je následující: - oznámení přestupku vypracované pprap. J.V. a dále podepsáno npor. M. K., DiS. ze dne 21. 2. 2015, spolu s formulářem „detail deliktu“ - tiskopis „Oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“ ze dne 20. 2. 2015, v kterém byl policistou zaznamenán přestupek žalobce, přičemž žalobce uvedl, že se přestupku nedopustil, když mu vjelo do jízdní dráhy vozidlo z vedlejší cesty, toho byl přinucen objet, aby zamezil srážce; - úřední záznam ze dne 20. 2. 2015, vypracovaný pprap. J. V. spolu se schematickým plánkem průběhu přestupkového děje; - zápis o podání vysvětlení V. S. ze dne 18. 3. 2015; - zápis o podání vysvětlení žalobce ze dne 18. 3. 2015; - generální plná moc udělaná žalobcem svému zmocněnci Mgr. T. P. ze dne 18. 3. 2015; - podnět ke změně příslušnosti podaného Magistrátem města Opavy ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 19. 3. 2015 – vrácení věci Magistrátu města Opavy k projednání a rozhodnutí ze dne 27. 4. 2015, kterým nebyl pověřen jiný věcné příslušný sousedící správní orgán; - usnesení Magistrátu města Opavy o vyloučení všech osob oddělení dopravních přestupků odboru dopravy MMO z projednávání a rozhodování ve věci předmětného přestupku a určení úřední osoby Ing. D. N., referenta oddělení správy dopravy a pozemních komunikací odboru dopravy MMO k projednání předmětného přestupku; - výpis z evidenční karty žalobce se záznamem přestupků ze dne 10. 7. 2015; - omluva z nařízeného jednání na den 5. 8. 2015 s potvrzením o pracovní neschopnosti, učiněno prostřednictvím právního zástupce emailem ze dne 3. 8. 2015 ve 14:23; - emailová odpověď úřední osoby ze dne 3. 8. 2015 v čase 16:23 na emailovou omluvu z níž je patrno, že správní orgán sděluje zástupci obviněného (žalobce), že ústní jednání proběhne, přičemž budou vyslechnuti svědci a čteny listinné důkazy; správní orgán dále konstatoval, že k zachování práva obviněného postačí účast jeho zástupce; - písemná omluva obviněného (žalobce) rovněž podaná prostřednictvím zástupce, doručena správnímu orgánu dne 4. 8. 2015; - protokol o ústním jednání ze dne 5. 8. 2015, při němž byli vyslechnuti zasahující policisté nstržm. Bc. O. K., nstržm. J. B., pprap. J. V. a svědek V. S. – ústního jednání ze žalobce ani jeho zástupce neúčastnili; - omluva ze dne 5. 8. 2015 z ústního jednání zástupce obviněného (žalobce), kterou se zástupce omlouvá z ústního jednání konaného téhož dne, s odkazem na pokyn klienta, aby se zástupce bez účasti účastníka řízení případného ústního jednání sám neúčastnil; - předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 25. 8. 2015 na termín 17. 9. 2015 v 9:00 hod.; - protokol o ústním jednání ze dne 17. 9. 2015, kterého se účastnili žalobce a jeho zástupce, při tomto jednání byl žalobce seznámen se spisovým materiálem a též vyslechnut;

6. Dne 13. 10. 2015 bylo vydáno rozhodnutí č. j. MMOP 119211/2015, sp. zn. 5914/2015/DOPR/NoD (doručeno zástupci žalobce dne 16. 10. 2015 do DS).

7. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 2. 11. 2015 blanketní odvolání, které doplnil dne 19. 11. 2015 a dne 23. 11. 2015 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Právní úprava

8. Podle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

9. Podle ustanovení § 59 poslední věty správního řádu je předvolaný povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit.

10. Podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

11. Podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

12. Podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

13. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno.

14. Podle ust. § 17 odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu řidič nesmí předjíždět na železničním přejezdu a v těsné blízkosti před ním.

15. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

16. Podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

17. Podle ust. § 18 odst. a) vyhlášky podélné čáry jsou „Podélná čára souvislá“ (č. V 1a), „Dvojitá podélná čára souvislá“ (č. V 1b); jsou-li značkou č. V 1a nebo značkou č. V 1b odděleny jízdní pruhy s protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky; značku č. V 1a je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci; značky č. V 1a se na stezce pro chodce a cyklisty označené značkou č. C 10a rovněž užívá pro oddělení pruhu pro chodce a pruhu pro cyklisty; značku č. V 1b je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění. Právní posouzení věci samé

18. Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 s. ř. s. nepřípustná. Poté Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

19. Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když nepřisvědčil žádné z žalobních námitek žalobce. K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

20. Krajský soud první žalobní námitku hodnotí jako nedůvodnou. Obrana žalobce spočívá skutkovém tvrzení, že žalobce pouze odvracel nebezpečí srážky s vozidlem řízeném svědkem V. S., které žalobci při vjíždění na hlavní pozemní komunikaci nedalo přednost a žalobce byl přinucen vybočit ze směru jízdy do levého jízdního pruhu, čímž měl jednat v krajní nouzi. Žalobce rozdílně od správních orgánů hodnotí dostatečnost zjištění skutkového stavu, když dle něj bylo potřeba dokazování doplnit o znalecký posudek, který by se zabýval možnostmi žalobce předejít srážce s vozidlem Ford svědka S. Žalobce tedy nezpochybňuje skutkový děj v části, že svým vozidlem vybočil do levého jízdního pruhu a „objížděl“ vozidlo Ford v blízkosti železničního přejezdu, nýbrž zpochybňuje tu část, která tomuto předcházela.

21. Správní orgány vycházely ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, kteří se v zásadě shodli v tom, že řidič vozidla Ford při vjíždění na hlavní pozemní komunikace neporušil ustanovení o jízdě křižovatkou zákona o silničním provozu, dále se shodli, že žalobce vozidlo Ford předjížděl na železničním přejezdu a zároveň přes tvz. plnou čáru. Nstržm. K. vypověděl, že sice nedokáže odhadnout vzdálenost, ve které se nacházelo vozidlo žalobce od vozidla Ford v době, kdy vozidlo Ford vjíždělo na hlavní pozemní komunikaci, avšak viděl na ulici Bílovecká potkávací světla vozidla, které se rychle přibližovalo. Nstržm. B. vypověděl, že vozidlo Ford odbočovalo z ulice U Cihelny na ulici Bílovecká „předpisově“, tzn. „dalo znamení o změně směru jízdy a na ulici Bílovecké neohrozilo ani neomezilo žádné vozidlo“. Pprap. V. pak vypověděl k jízdnímu úkonu vjíždění na hlavní pozemní komunikaci řidiče vozidla Ford následující: „Při tomto úkonu nebylo shledáno žádné porušení zákona, řidič odbočoval v souladu s předpisy. Dle mého názoru řidič VW předjížděl na žel. přejezdu proto, že jel nepřiměřenou rychlostí (mým odhadem 80 – 90 km/h) a nechtěl zpomalovat.“ Z uvedených svědeckých výpovědi je zřejmé, že policisté přímo nepozorovali jízdu žalobce před tím, než vozidlo Ford vjelo na ulici Bílovecká, avšak velmi dobře vnímali počínaní řidiče vozidla Ford při tomto jízdním úkonu a shodli se v podstatné skutečnosti, že řidič vozidla Ford při tomto úkonu nevytvořil žádnému dalšímu vozidlu překážku v jízdní dráze. Uvedený poznatek o skutkovém ději potvrdil též svědek S., který uvedl, že z jeho pohledu se vozidlo VW nacházelo v dostatečné vzdálenosti, aby stačil na ulici Bílovecká bezpečně vjet.

22. Posouzením věrohodnosti výpovědi zasahujících policistů se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63: „Projeví-li policista v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (zde: držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla) při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobí řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (zde: kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti, naznačuje takové jednání policisty možnou pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka.“ Soud pro srovnání rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k otázce věrohodnosti tvrzení policistů poukazuje na rozsudek ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“

23. Soud tedy shrnuje, že při zkoumání věrohodnosti tvrzení policistů je potřeba vycházet z těch skutečností, které by mohly vzbudit důvodné pochyby o nestrannosti zasahujících policistů např. přehnanou horlivostí při provádění kontroly nebo též vztahem k osobě, jež se měla přestupku dopustit. Soud neshledal, že by policisté přestupek řešili s přehnanou horlivostí, když ze správního spisu nevyplývá, žádná skutečnost, který by takový závěr odůvodňovala a ani žalobce žádnou takovouto okolnost neuvádí. Krajský soud konstatuje, že výpovědi policistů v nyní posuzovaném případě netrpí žádnými nedostatky, které by zakládaly důvodné obavy o jejich nestrannosti, nadto jsou potvrzeny další svědeckou výpovědi svědka S.. Postup policistů při kontrole řidiče byl korektní, bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání vůči žalobci. Výpovědi policistů jsou konzistentní, bez vážných rozporů.

24. Krajský soud se neztotožňuje se závěrem žalobce o nutnosti provedení dalšího dokazování pomocí znaleckého posudku, naopak soud dává zapravdu žalovanému, když v daném případě neexistují žádné objektivní stopy předmětného děje a znalec by tedy musel vycházet pouze ze svědeckých výpovědí, přičemž není úkolem znalce hodnotil věrohodnost těchto výpovědi, nýbrž konstatovat závěry o technické přijatelnosti obou skutkových verzí, přičemž je musí hodnotit ve vztahu k objektivně zjištěným stopám, které však neexistují, pročež je znalecké zkoumání z faktického hlediska zcela vyloučeno.

25. Správní orgány měly dostatek podkladů na základě, kterých mohly vyslovit závěr o vině žalobce, aniž by bylo potřeba provádět další dokazování znaleckým zkoumáním. Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v § 50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový stav naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl spáchán přestupek (zásada in dubio pro reo) (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68). Výše bylo vysvětleno, proč případný znalecký posudek nemohl skutkový stav zjištěný výslechem policistů a svědka S. sám o sobě zpochybnit. Správní orgány v takovém případě nebyly povinny tyto důkazy vyvracet dalším dokazováním. Správní orgán musí svůj postup řádně vysvětlit, což žalovaný učinil.

26. Druhou žalobní námitkou žalobce zpochybňuje možnost správních orgánu vést věci ústní jednání za situace, kdy byl k ústnímu jednání předvolán obviněný i jeho zástupce, obviněný se řádně a včas pro zdravotní indispozici omluvil a jeho zástupce se z jednání omluvil s odvoláním na pokyn klienta.

27. Ze správních spisů zdejší soud zjistil, že v předmětném správním řízení proběhla dvě ústní jednání, na prvním ústním jednání konaném dne 5. 8. 2015 byli vyslechnutí svědci (zasahující policisté a řidič vozidla Ford) a čteny listinné důkazy, tohoto jednání se neúčastnil žalobce ani jeho zástupce, přestože byli předvolání oba dva, přičemž žalobce byl omluven pro zdravotní indispozici a jeho zástupce tak učinil na pokyn žalobce (dále též jako „první ústní jednání“); druhé ústní jednání proběhlo dne 17. 9. 2015, tohoto jednání se naopak zúčastnili žalobce i jeho zástupce, přičemž byl žalobce vyslechnut a byla mu dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí (dále též jako „druhé ústní jednání “).

28. Z postupu správního orgánu I. stupně lze jednoznačně vyvodit, že považoval za nutné ve věci vyslechnout obviněného. K této situaci zaujímá Nejvyšší správní soud dlouhodobé konstantní stanovisko, které je reprezentováno např. rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 4 As 65/2015-28, na který poukazuje žalobce. Lze odkázat také na rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008-61, kde Nejvyšší správní soud uvedl: „Ustanovení § 33 a § 34 jako celek upravují obecně vztah mezi zástupcem a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah. Typické pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho úkonů, které pro zastoupeného činí, plynou vždy zastoupenému. Zástupce tak svými úkony vyvolává vznik práv či povinností zastoupenému. Protože je to právě zástupce, který má hájit práva zastoupeného ve správním řízení, normuje správní řád zásadu, že i písemnosti, které jsou zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato zásada je prolomena výjimkou, uvozenou v odst. 2, která stanoví, že zastoupenému (tedy účastníku řízení) se doručí takové písemnosti, které jej povolávají v daném řízení něco osobně vykonat. Musí se jednat tedy o písemnost, jíž správní orgán vyžaduje osobní účast zastoupeného v řízení proto, aby byl smysl či obsah řízení naplněn. Je skutečností, že správní orgán se musí i v takovém případě pohybovat v rámci zákonem mu stanoveným; může totiž požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, připouští-li takové jeho oprávnění zákon sám. Typickým takovým úkonem je provedení výslechu účastníka v řízení; jeho osobní výpověď nemůže totiž poskytnout nikdo jiný, nežli on sám. I takový zákonný požadavek "nutnosti osobní účasti" je však třeba vykládat tak, že správní orgán může příslušnou osobu předvolat pouze a jen tehdy, jestliže je osobní účast předvolané osoby nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu, na němž je konečný výsledek řízení zbudován.“ Z citovaného rozsudku vyplývá, že pokud žalobce byl předvolán k jednání osobně, oprávněně nabyl dojmu, že jeho osobní účast na jednání je nezbytná. Nicméně v projednávané věci je situace odlišná, než ve věci, kterou řešil zdejší soud ve věci vedené pod sp. zn. 58 A 30/2013, tj. věci kterou přezkoumával Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 4 As 65/2015-28. Věc se liší především v tom, že ve věci projednávané zdejším soudem pod sp. zn. 58 A 30/2013, správní orgán bezprostředně po konání ústního jednání, kterého se neúčastnil obviněný, ač tento byl předvolán, vydal rozhodnutí, aniž by obviněného vyslechl; tedy rozhodl bez výslechu obviněného, přestože jednoznačně deklaroval nutnost provedení výslechu. V dnes projednávané věci nebylo ústní jednání dne 5. 8. 2015 konáno výhradně za účelem výslechu obviněného (žalobce), nýbrž při něm byli vyslýchání svědci a prováděny listinné důkazy a především nebylo jednáním posledním, když proběhlo další, při kterém již žalobce jakožto obviněný z přestupku vyslechnut byl. Správní orgán I. stupně jednal zcela předvídatelně, když vyžadoval osobní účast žalobce u ústního jednání, neboť jej hodlal vyslechnout a pokud se tento nedostavil, prováděl dokazování jiné a výslech obviněného odložil na následné ústní jednání.

29. Vzhledem k shora popsané situaci se pak správní orgán I. stupně správně zabýval řádnosti omluvy nikoli žalobce, ale jeho zástupce, neboť pokud správní orgán prvním ústním jednáním prováděl jiné dokazování než výslech žalobce, především výslech čtyř dalších svědků, pak k hájení práv žalobce postačovala přítomnost jeho zástupce. Omluva zástupce žalobce spočívala v prostém konstatování, že se ústního jednání nezúčastní, a to s ohledem na pokyn žalobce. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného o nedůvodnosti takovéto omluvy. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014-21, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval: „Nemožnost účasti žalobce u ústního jednání zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce, který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce. Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobce neuvedl žádný jiný důvod, který by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem stěžovatele, že také omluva zástupce žalobce nebyla náležitá.“ Obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013-37.

30. Na shora uvedeném závěru nemůže nic měnit, ani tvrzená skutečnost žalobce, že se před prvním ústním jednáním neseznámil s emailovou odpovědi úřední osoby na omluvu žalobce, když tuto odpověď zástupce nalezl v tzv. „nevyžádané“ poště až následující den po prvním ústním jednání. Správní orgán není povinen za každé situace účastníka dopředu informovat o tom, jakým způsobem hodnotí předloženou omluvu z ústního jednání, zvlášť když předloženou omluvu přijal jako řádnou a včasnou, byť tato nebyla způsobilá omluvit i zmocněnce, jak vysvětleno výše. V době, kdy správní orgán odpovídal emailem na omluvu žalobce, se zástupce z jednání neomlouval, správní orgán proto ani nemohl předpokládat, že by se k ústnímu jednání nedostavil. Zástupce žalobce se omluvil až v den konání prvního ústního jednání, přičemž (jak vysvětleno výše) neuvedl řádný důvod, jenž by byl způsobilý jej omluvit. Strana žalobce si pak sama způsobila, že správní orgán I. stupně konal první ústní jednání bez její účasti; zvolená procesní strategie, kdy žalobce udělil svému zástupci pokyn, aby se tento bez žalobce ústního jednání neúčastnil, mohla být „úspěšná“ pouze pokud by správní orgán I. stupně pochybil a žalobce k předmětnému přestupku následně nevyslechl a vydal po prvním ústním jednání rozhodnutí ve věci samé.

31. Správní orgán I. stupně tedy nepochybil, pokud konal ústní jednání bez přítomnosti žalobce i jeho zástupce, přestože k ústnímu jednání byli předvolání oba dva, a to pouze za předpokladu, že na druhém ústním jednání již žalobce byl k přestupkové věci vyslechnut a až následně správní orgán I. stupně vydal meritorní rozhodnutí. Závěr a náklady řízení

32. Závěrem pak soud konstatuje, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní kvalifikaci správního deliktu, když řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty. Soud neshledal vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.

33. Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání podle ust. § 51 s. ř. s. zamítl a ztotožnil se se závěrem správních orgánů.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady, který by přesahovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly a též se práva na náhradu nákladů výslovně vzdal.

Poučení