20 Ad 27/2024–43

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: JUDr. T. M., Ph.D., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha za účasti: Mgr. V. H. M., narozená dne X, bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, č. j. MPSV–2024/187195–911, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, č. j. MPSV–2024/187195–911 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/204 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 10. 2019, č. j. 17638/2019/AAI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že oprávněné osobě se snižuje příspěvek na péči z 12 800 Kč na 4 400 Kč měsíčně od listopadu 2019.

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně rozhodl ve věci opětovného posouzení nároku a výše o příspěvku na péči oprávněné osoby JUDr. E. M., nar. X, zemřelé X, naposledy bytem X, tak, že příspěvek na péči se poskytuje ve výši 880 Kč měsíčně od listopadu 2019.

II. Podstatný obsah žaloby

3. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že žalovaný nerespektoval pokyny uložené mu předcházejícími rozsudky Městského soudu v Praze. Napadené rozhodnutí je podle něj motivováno snahou mu uškodit. Posudek označil za neúplný, nesprávný a nepřesvědčivý. S odkazem na posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) ze dne 21. 6. 2022, ev. č. SZ/2022/915–PH–12, poznamenal, že členem posudkové komise opět nebyl odborník z oboru ortopedie, jak výslovně požadoval Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2021, č. j. 2 Ad 35/2020–38. Poukázal pak i na posudek posudkové komise ze dne 27. 1. 2022, ev. č. SZ/2021/2786–PH–3. Tyto posudky podle něj obsahují vzájemně protikladné závěry a zcela ignorují zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze, na jehož odůvodnění odkázal a které obsáhle citoval. Posudková komise totiž v uvedených posudcích zcela ignorovala závazný právní názor Městského soudu v Praze a jeho pokyny nesplnila. Posudky tak nemohou obstát z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti a jsou zde zásadní skutečnosti a důkazy, kterými je jejich správnost zásadním způsobem zpochybněna. Posudky rovněž označil za rozporné se závěry posudku vypracovaného MUDr. Š., č. j. LPS/2019/4020–P9–CSSZ. V případě uvedených posudků také vytkl nesprávné obsazení posudkové komise. V té byl kromě předsedkyně vždy pouze jeden lékař, přičemž se ani v jednom případě nejednalo o neurologa ani internistu a o zastoupení ortopeda lze taktéž pochybovat.

4. Dále žalobce uvedl, že oba vypracované posudky zcela ignorují ustanovení § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“) a jsou s ním v příkrém rozporu. Posudek ze dne 21. 6. 2022 označil rovněž za rozporný se závěry sociálního šetření ze dne 25. 7. 2019, podle kterého se jeho matka pohybovala na mechanickém invalidním vozíku odrážením zdravou nohu, měla poškozené klouby, byla schopna vstát a přesunout se na toaletní mísu, neudělala ani krok, měla X, neměla zhotovenou protézu a nosila provizorní návlek, který si nebyla schopna sama na nohu připevnit. Měla ortézu na pravé ruce s poškozeným nervem a rukama vozík neovládala. Je tedy podle žalobce naprosto zřejmé, že nebyla schopna samostatného stravování, oblékání, obouvání ani výkonu fyziologické potřeby. V rozhodné době se pohybovala vsedě na vozíku odstrkováním jednou nohou a měla nesnesitelné bolesti X kloubů obou rukou. Byla schopna si připravenou stravu ohřát, ale vyžadovala asistenci u krájení. Nákup surovin prováděla asistující osoba a jejich uložení muselo být podřízeno dosahu z vozíku. Ohřívání stravy na plynovém vařiči bylo možné jen v malých nádobách. Z vozíku byla schopna na cca dvě až tři sekundy vstát, avšak s oporou. Při užití opory druhou spolehlivou funkční ruku neměla.

5. Dále žalobce podotkl, že pro bolesti rukou nebyla jeho matka schopna se sama obléci, a to zvláště za situace, kdy měla otoky. Nebyla schopna si oblečení vybrat ze skříně a mohla užívat jen oblečení dosažitelné z vozíku. Poukázal přitom na omezení pohybu a postižení pravého lokte a bolesti ramenních kloubů. Zmínil, že posudková komise nemůže závěry jiného posudku znegovat, aniž by takové popření odůvodnila a dostatečně odborně vyargumentovala. Také poznamenal, že závěr v posudku ze dne 21. 6. 2022 o kolísání schopnosti zvládat jednotlivé posuzované základní životní potřeby a stanovení stupně závislosti odpovídající převažujícímu rozsahu schopnosti ve sledovaném období za zcela nepřezkoumatelný a neodůvodněný. V případě kolísání je podle něj třeba počítat s nejnižší schopností sebeobsluhy.

6. Za nepřijatelný žalobce označil rovněž závěr uvedený v posudku ze dne 21. 6. 2022 ohledně zvládání základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání, který byl v příkrém rozporu s provedeným sociální šetřením, jakož i odbornými vyšetřeními dokladujícími omezení pohybu pravého lokte a bolesti ramenních kloubů. Ze stejného důvodu pak podle něj nebyla jeho matka samostatná ani při vykonávání fyziologické potřeby. Rovněž konstatoval, že v posudcích není ani naznačeno, jaká skutečnost byla základem pro změnu stupně její závislosti, a to zvláště za situace, že se její zdravotní stav zhoršoval. Od ledna 2015 do 13. 5. 2019 přitom nikdo ze správního orgánu prvního stupně jeho matku neviděl a nebylo provedeno žádné místní šetření. Taktéž zmínil, že jeho matka nepodávala žádost o zvýšení příspěvku na péči a správní orgán prvního stupně řízení zahájil bez jejího podnětu. Následně shrnul vývoj zdravotního stavu své matky s tím, že její rehabilitace nepostoupila takovým způsobem, že by nebyla odkázána na pomoc jiné osoby. Postupovala přitom i X ramenních a loketních kloubů. Její zdravotní stav se od rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015 ani přechodně nezlepšil. Nebyl tedy důvod zadávat vypracování posudku zdravotního stavu k 30. 11. 2015 a přehodnocovat závěry sociálního šetření z 13. 5. 2014.

7. Posléze žalobce namítl, že správní orgán zcela opomenul zkoumat, že jeho matka absolvovala několik komplikovaných reoperací, které ji v podstatě upoutaly na lůžko. Mohla se pohybovat pouze za dopomoci jiné osoby a zvládala tedy toliko pohyb na toaletu., což byly úkony, které chtěla vykonat bez bezprostřední pomoci. Vyžadovala přitom každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech. Dopomoc potřebovala i k takovým úkonům, jako např. otevření okna či ukrojení krajíce chleba. Žalovaný se pak podle žalobce vůbec nezabýval možností aplikace ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“). Dále žalobce podotkl, že byla nesprávně vyložena i závěrečná zpráva z pobytu v Rehabilitačním ústavu Malvazinky ze dne 9. 6. 2018, když z ní bylo zjevné, že jeho matka nezvládala péči o zdraví. Opakovaně také žádal, aby si správní orgány vyžádaly lékařské zprávy MUDr. J. F. Dále ke zvládání základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby žalobce poznamenal, že jakkoliv jeho matka za běžného stavu zvládala výkon fyziologické potřeby samostatně, při zažívacích potížích měla problémy se na WC dostat včas. Vedle postele měla mobilní WC a plenkové kalhotky, které běžně nepoužívala. Představa potřeby dopomoci k výkonu fyziologické potřeby pro ni byla vrcholně ponižující.

8. Závěrem podané žaloby žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a je motivováno přímou snahou mu uškodit. Navrhl tedy zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí, uložil žalovanému o věci znovu rozhodnout a uložil mu povinnost uhradit náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve poukázal na to, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 2 Ad 19/2022–52, bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí a bylo jím uloženo přezkoumatelně posoudit základní životní potřeby stravování a oblékání a obouvání. Na základě tohoto rozsudku si tedy žalovaný vyžádal doplňující posudek zejména ke zhodnocení potřeby stravování a oblékání a obouvání. Dále shrnul závěry posudkové komise obsažené v doplňujícím posudku. Následně žalovaný konstatoval, že posudková komise v doplňujícím posudku posoudila a vysvětlila hodnocení všech aktivit v rámci základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání, a to přesvědčivě a úplně, v souladu se zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze. Závěrem tedy navrhl zdejšímu soudu, aby podanou žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

11. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. MPSV–UM/688/15/4S–HMP, bylo k odvolání účastnice řízení (matky žalobce) změněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 8. 2014, č. j. 25785/2014/AAI, tak, že se účastnici řízení (matce žalobce) zvyšuje od dubna 2014 příspěvek na péči z 800 Kč na 4 000 Kč měsíčně a od listopadu 2014 z částky 4 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podkladem pro jeho vydání byl posudek o zdravotním stavu účastnice řízení vypracovaný posudkovou komisí dne 27. 11. 2014, podle kterého se v případě účastnice řízení jednalo o X posuzovanou v dlouhodobém léčení ortopedie pro X obou kolenních kloubů a ATC kloubu s omezením hybnosti. V dubnu 2014 doporučeno operační řešení nejprve v oblasti ATC kloubu, X byla provedena v dubnu 2014. Zpočátku hojení probíhalo dobře, v říjnu 2014 došlo ke zhoršení stavu, bylo konstatováno selhání X a nutnost další operace s nasazením nakonec X. Posuzovaná byla plně a správně orientována, komunikace přiměřená, zásadní kognitivní deficit nebyl nezjištěn. Po stránce smyslové nebylo zjištěno závažné zdravotní postižení s nepříznivým dopadem na nezávislost. Po stránce somatické byla těžce omezena schopnost pohyblivosti, posuzovaná nebyla schopna samostatné chůze, jemná motorika nebyla zásadně omezena. Posudková komise na základě uvedeného uzavřela, že u posuzované šlo k datu žádosti o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s omezením funkčních schopností potřebných k provádění šesti základních životních potřeb – mobilita, stravování, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. Oproti posouzení PSSZ shledala posudková komise ještě potřebu pomoci při stravování (nepřenese si nic, ani jídlo) a při péči o zdraví (provádění rehabilitace, převazování X). U posuzované v říjnu 2014 došlo ke zhoršení zdravotního stavu, a to selhání X ATC s následnou další operací s nutností dlouhodobé rehabilitace. Ta započala na lůžku, po měsíčním pobytu byla posuzovaná propuštěna s tím, že celková kondice se zlepšila, samostatné mobility však nebyla dosud schopna. Další omezení mobility vedlo ke zvýšení závislosti posuzované na pomoci druhé osoby. Od 18. 11. 2014 potřebovala posuzovaná pomoc i při výkonu fyziologické potřeby a při oblékání, tedy celkem při provádění osmi základních životních potřeb – mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. Poněvadž nebylo možné vyloučit zlepšení zdravotního stavu další rehabilitací, stanovila posudková komise platnost posudku do listopadu 2015.

12. Oznámením správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11544/2019/AAI (dále jen „oznámení o zahájení řízení“), bylo z moci úřední zahájeno správní řízení ve věci opětovného posouzení nároku a výše dávky příspěvek na péči oprávněné osoby (matky žalobce), a to s odkazem na skutečnost, že oprávněné osobě skončila platnost posouzení stupně závislosti pro účely příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách.

13. Následně provedl správní orgán prvního stupně dne 25. 7. 2019 sociální šetření. Do protokolu o tomto sociálním šetření uvedl, že se matka žalobce pohybuje na mechanickém invalidním vozíku, je schopna sama vstát a přesunout se na toaletní mísu. Rukama není schopna kola vozíku ovládat kvůli poškozenému nervu. Sedět vydrží, stát vůbec. Ke stravování sdělila, že se snaží držet dietu a je schopna se najíst a napít, musí však vše provádět levou rukou, spíše lžící a vidličkou a nic si nerozdělá, neotevře a nepřipraví. Zvládne si hotové naservírované jídlo ohřát v mikrovlnné troubě a poradí si s rychlovarnou konvicí. Nezvládá však přípravu jídla a přenášení předmětů. Dále uvedla, že výkon fyziologické potřeby zvládá, přičemž na toaletě má madla. Co se týče oblékání, chodí jí každý den někdo pomáhat, sama není fyzicky schopna se obléknout. Nezvládá knoflíky a zipy a zdravou nohu neobuje, neboť je oteklá.

14. Po provedeném sociálním šetření a posouzení zdravotního stavu účastnice řízení pro účely posouzení stupně závislosti posudkovým lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 9. 2019, vydal správní orgán prvního stupně prvostupňové rozhodnutí. Z posouzení stupně závislosti vyplynulo, že matka žalobce není z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopna zvládat čtyři základní životní potřeby (mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o domácnost) s tím, že platnost posudku byla stanovena trvale.

15. Proti tomuto rozhodnutí podala účastnice řízení odvolání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2020, č. j. MPSV–2020/238933–911 (dále jen „první rozhodnutí“), bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se účastnici řízení snižuje příspěvek na péči z 12 800 Kč na 4 400 Kč měsíčně od listopadu 2019. Vzhledem k tomu, že účastnice řízení (matka žalobce) v X dne X zemřela, rozhodl žalovaný dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách o vstupu do řízení jejích nástupců, a to žalobce a osoby zúčastněné na řízení. V rámci odvolacího řízení požádal žalovaný posudkovou komisi o posouzení stupně závislosti účastnice řízení. Posudková komise vypracovala posudek o zdravotním stavu posuzované osoby pro účely stanovení stupně závislosti ze dne 25. 6. 2020, ev. č. 2019/4076–PH–10. Z tohoto posudku vyplývá, že posudková komise zasedala ve složení z posudkového lékaře, odborného lékaře se specializací neurologie a tajemníka komise. Posudková komise pak vyšla z posudkového spisu PSSZ, řady lékařských nálezů z let 2017 až 2020 i sociálního šetření z léta 2019. Provedla diagnostický souhrn a zdůraznila, že posouzena byla žena ve věku X let s letitou a X a X symptomatikou, která byla opakovaně operována v roce 2014 pro X s X, X a X. Stav dospěl až k X v dubnu 2017 pro X a ani poté nebyl průběh bez komplikací. Zmínila X i při rehabilitační léčbě v květnu a červnu 2018. Rehabilitace komplikovaly chronické otoky obou dolních končetin. V době pobytu byla mobilní na invalidní vozíku a zvládala přesuny z vozíku na lůžko. Byla schopna nejisté a nestabilní chůze s oporou dvou francouzských holí po pokoji. Při propuštění byla hodnocena jako soběstačná. Následkem vadného zatěžování došlo k dalšímu zhoršení X symptomatiky a k rozvoji X a kloubnímu postižení včetně horních končetin (v roce 2019 X vpravo X a vlevo X, lokální X v pravé ruce, X, pokročilá X pravého lokte). Dále posudková komise uvedla, že nepříznivý zdravotní stav plyne výlučně z pohybového postižení bez referovaného kognitivního deficitu či jiného senzorického nebo psychického postižení, které by zabraňovalo v přijatelném standardu zvládat komunikaci, orientaci, ale i užívání předepsaných léků. Oproti minulému období došlo ke zhoršení X i X bolestí s omezením pohyblivosti a jsou výrazně postiženy i horní končetiny, takže ještě před 2 lety při rehabilitačním pobytu zjištěná soběstačnost v rámci ADL je již nyní redukována pouze na schopnost samostatně vykonávat fyziologickou potřebu. Na základě uvedeného pak posudková komise konstatovala u posuzované v období od 1. 12. 2015 do 26. 6. 2019 nezvládnutí čtyř základních životních potřeb – mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost. Od 27. 6. 2019 pak nezvládnutí šesti základních životních potřeb – mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost.

16. Vzhledem k námitkám podaným proti tomuto posudku vyžádal žalovaný vyhotovení doplňujícího posudku. Ten byl posudkovou komisí vypracován dne 19. 10. 2020 pod ev. č. SZ/2020/1691–PH–5. V něm posudková komise konstatovala, že po většinou chirurgickou cestou dosaženém překonání každé vzniklé komplikace došlo ke stabilizaci, ale tato byla velmi křehká a krátkodobá. Posudková komise změnila svůj posudkový závěr v tom smyslu, že střední stupeň závislosti pro nezvládnutí šesti základních životních potřeb (mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost) stanovila již od 1. 12. 2015 až do data úmrtí posuzované tedy do X. Za zachované základní životní potřeby byly označeny schopnost komunikace, orientace a také péče o zdraví. Podle dostupných informací byl v přijatelném standardu možný i výkon fyziologické potřeby, přičemž tento zdravotní stav dle dostupné dokumentace trval až k datu jejího úmrtí. Žalobce opět navrhl přezkoumání a doplnění posudku, avšak žalovaný vydal první rozhodnutí.

17. První rozhodnutí bylo následně na základě podané žaloby zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 2 Ad 35/2020–38. V jeho odůvodnění zdejší soud uvedl, že změna stanovení stupně závislosti musí být řádně odůvodněna, přičemž rozhodnutí žalovaného, respektive posudek posudkové komise, takovéto odůvodnění postrádá. Bylo na žalovaném (resp. posudkové komisi), aby řádně a přesvědčivě změnu zdravotního stavu posuzované osoby a její dopad na schopnost zvládat základní životní potřeby odůvodnil. Uložil přitom žalovanému, aby se v dalším řízení podrobně vyjádřil ke schopnosti matky žalobce v uvedeném období zvládat veškeré aktivity vyjmenované u základních životních potřeb, jež byly původně uznány jako samostatně nezvládnutelné (péče o zdraví a výkon fyziologické potřeby). Dodal, že za tímto účelem bude vhodné k odbornému lékařskému posouzení přizvat odborníka z oboru ortopedie. Taktéž zmínil nutnost posoudit rovněž dopad ostatních komorbidit na zdravotní stav posuzované osoby.

18. Žalovaný si tak následně vyžádal další doplňující posudek ohledně stupně závislosti. Posudková komise proto zpracovala doplňující posudek ze dne 27. 1. 2022, ev. č. SZ/2021/2786–PH–3. Jednala ve složení z předsedkyně komise, dalšího lékaře se specializací fyziatrie a rehabilitační lékařství a tajemníka komise. Posudková komise shledala nadhodnocení v oblasti oblékání a obouvání a stravování oproti posudku posudkové komise ze dne 27. 11. 2014. V dalším období se úroveň sebeobsluhy snížila, neboť s ohledem na další průběh onemocnění včetně následku vadného zatěžování došlo ke zhoršení celkové pohyblivosti kvůli X symptomatice a X postižení (kolena ve stupni IV). Na horních končetinách byly popsány X vpravo X, vlevo X, lokální X v pravé ruce, X a pokročilá X pravého lokte, pročež se snížení stupně závislosti jevilo zcela paradoxním. Posudková komise zvážila postižení a ztrátu soběstačnosti v období mezi 1. 12. 2015 a 27. 6. 2019 a pozměnila prvoinstanční posudkový závěr, protože posoudila stupeň závislosti II již od 1. 12. 2015, opět s poznámkou, že i tehdy šlo o posouzení maximalistické a o střídavé úseky relativního zlepšení a poté opětného zhoršení pro další komplikace. Při posuzování vycházela z celé dostupné zdravotní dokumentace i ze sociálního šetření ze dne 25. 7. 2019, z něhož mj. vyplývá, že účastnice řízení již sama nebyla schopna fyzicky zvládat oblékání (nezvládala zipy, neobula zdravou nohu). Pokud jde o výkon fyziologické potřeby, tato schopnost byla konstatována ve zprávě z pobytu v Rehabilitačním ústavu Malvazinky ze dne 9. 6. 2018 a byla opakovaně uváděna i v dalším období, kdy účastnice řízení přestala zvládat většinu sebeobslužné činnosti. Komise uzavřela, že účastnice řízení nebyla schopna zvládat mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost.

19. Žalobce dne 3. 3. 2022 zaslal žalovanému vyjádření k podkladům rozhodnutí, ve kterém popsal průběh zdravotního stavu své matky a namítal, že po celou rozhodnou dobu potřebovala každodenní pomoc nebo dohled při více než osmnácti úkonech. Byla nepohyblivá a nedokázala zdolat domovní schody, fakticky byla uvězněna ve svém bytě, kde i k banálním úkonům potřebovala dopomoc jiné osoby. Kombinace nestability dolních končetin a těžké X znamenala, že nevydržela stát déle než několik sekund, neukrojila si ani chléb a podala si předměty pouze z bezprostřední blízkosti. Ohledně ohřívání stravy uvedl, že z kolečkového křesla neviděla na plamen plynového sporáku a nedosáhla na police lednice ani kuchyňské linky. Pro silnou a bolestivou X pak nedokázala ani obléci svršky s rukávy bez dopomoci jiné osoby. Kvůli otokům musela nosit pouze jeden typ páskové obuvi a i takovou botu bylo velmi těžké obout. K výkonu fyziologické potřeby poznamenal, že jeho matka za běžného stavu výkon fyziologické potřeby zvládala samostatně, avšak v případě zažívacích potíží měla problém se včas dostat na WC a vedle postele měla přistaveno mobilní WC a plenkové kalhotky. K vyjádření byly přiloženy zprávy z angiologického vyšetření ze dne 22. 1. 2019 a skupina ambulantních nálezů z let 2018 a 2019.

20. S ohledem na shora uvedené požádal žalovaný posudkovou komisi o zpracování srovnávacího posudku. Posudková komise zpracovala posudek ze dne 21. 6. 2022, ev. č. SZ/2022/915–PH–12. Jednala ve složení z předsedkyně komise, dalšího lékaře se specializací chirurgie (traumatologie) a tajemníka komise. V posudku uvedla diagnostický souhrn a mimo jiné podotkla, že odborná vyšetření z let 2018 a 2019 dokladují omezení pohybu v lokti pro bolestivost při natažení a ohnutí. U pravého lokte byly popisovány X ve všech kompartmentech s tím, že dne 27. 2. 2019 absolvovala matka žalobce vyšetření se závěrem X vpravo a X vlevo. Nález na loketním nervu byl oboustranně normální. Dne 5. 11. 2019 byla vyšetřena revmatologem s tím, že ramenní klouby byly do horizontály dobře pohyblivé, nad horizontálu pouze přes bolest. Levý loket byl normálně pohyblivý a pravý na pohmat citlivý s deficitem plného natažení, zápěstí plně pohyblivá, drobné ruční klouby bez otoků a známek zánětu. Posudková komise mimo jiné zařadila mezi nezvládané základní životní potřebu péče o zdraví, a to kvůli nutnosti pomoci při ošetřování pravého hlezna, při rehabilitaci a bandáži levé dolní končetiny doporučené pro lymfatický otok. Jde–li o stravování a oblékání a obouvání, tyto potřeby nově zařadila mezi zvládané, neboť matka žalobce byla schopna chůze s pomocí opěrných pomůcek na krátkou vzdálenost, pohyblivost kyčlí a kolen neměla výrazně omezenou a přes postižení ramen, pravého lokte a X měla dostatečnou funkci horních končetin k zvládání činností z oblasti stravování a oblékání a obouvání, když tyto činnosti byla schopna provádět vsedě. Stravu si dokázala přemístit posunutím po lince či na jídelní desku v rámci kuchyňské linky, kdy se předpokládá přizpůsobení domácnosti dlouhodobému postižení. Oblékání dolní části těla byla účastnice řízení schopna provádět vsedě s nadzvednutím hýždě nebo mohla vstát pomocí levé nohy s přidržením se nábytku. K oblékání ponožek mohla použít navlékač ponožek. Obouvání se do vhodně zvolené obuvi s ohledem na lymfatické otoky dokázala zvládat pomocí obouvací lžíce taktéž vsedě. K výkonu fyziologické potřeby posudková komise poznamenala, že od X se matka žalobce dokázala pohybovat pomocí opěrných pomůcek či na mechanickém vozíku, byla schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se a provést očistu vsedě. Zvládání výkonu fyziologické potřeby potvrdila i v rámci sociálního šetření. Posudkový závěr z 27. 11. 2014 označila posudková komise za nadhodnocený, protože nebylo zjištěno duševní, smyslové či pohybové postižení, které by vedlo k nezvládání stravování, oblékání a obouvání a výkonu fyziologické potřeby v přijatelném standardu za využití běžně dostupných kompenzačních pomůcek. Posudková komise uzavřela, že matka žalobce nebyla schopna zvládat mobilitu, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost.

21. Žalobce dne 14. 7. 2022 zaslal žalovanému další vyjádření k doplněným podkladům rozhodnutí, v němž opětovně namítal, že jeho matka nebyla schopná samostatného stravování, oblékání, obouvání ani výkonu fyziologické potřeby. Pohybovala se vsedě na vozíku a měla nesnesitelné bolesti X kloubů obou rukou. Byla schopna si připravenou stravu ohřát, avšak nikoliv nakrájet. Uložení potravin muselo být podřízeno dosahu z vozíku. Ohřívání stravy bylo možné jen v malých nádobách. Pro bolestivost kloubů nebyla schopna sama se obléci. Kloubní rozsah rukou znemožňoval oblečení svršků na horní polovinu těla, ponožky a obuv nebyla schopna obout kvůli otokům. Mohla užívat pouze oblečení dosažitelné z vozíku. Samostatná nebyla ani při výkonu fyziologické potřeby. Uvedl, že po celou rozhodnou dobu potřebovala každodenní pomoc nebo dohled při více než osmnácti úkonech. Znovu také zopakoval zdravotní obtíže jeho matky vyplývající ze sociálního šetření a z lékařských zpráv a požádal o zrušení posudků ze dne 27. 1. 2022 a 21. 6. 2022, příp. o postoupení spisu s návrhem na přezkoumání.

22. Na základě doplňujícího posudku posudkové komise ze dne 27. 1. 2022 a srovnávacího posudku ze dne 21. 6. 2022 vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 29. 7. 2022, č. j. MPSV–2022/131164–911, jímž znovu změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se účastnici řízení snižuje příspěvek na péči z 12 800 Kč na 4 400 Kč měsíčně od listopadu 2019. Toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 2 Ad 19/2022–52. Zdejší soud v něm dospěl k závěru, že u neuznaných základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání se posudková komise komplexně nezabývala naplněním jednotlivých kritérií dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Přitom matka žalobce dle svého tvrzení z dotazníku a dle závěru sociálního šetření nebyla schopna samostatně zvládat žádný z posuzovaných úkonů u oblékání a obouvání, zatímco u stravování zvládala jen některé úkony. Posudková komise zároveň přesvědčivě nevysvětlila změnu oproti závěrům posudkové komise jednající v jiném složení dne 27. 1. 2022, když tato komise naopak shledala obě předmětné potřeby za nezvládané. Žalovaný se reálně nezabýval tím, zda posudek dostatečným způsobem přezkoumal otázku zvládání základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání. Zdejší soud tedy uložil žalovanému, aby si v dalším řízení vyžádal doplnění posudku, v němž se posudková komise dostatečně, přesvědčivě a přezkoumatelně vyjádří ke schopnosti matky žalobce zvládat veškeré aktivity vyjmenované u základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání a vypořádá všechny skutečnosti uváděné v rámci dotazníku k sociálnímu šetření.

23. Žalovaný si tak vyžádal od posudkové komise další doplňující posudek. Posudková komise zpracovala doplňující posudek ze dne 17. 6. 2024, ev. č. SZ/2024/860–PH–5, a to ve složení z předsedkyně komise, dalšího lékaře s odborností chirurgie, traumatologie a tajemníka. Došla k závěru, že se v případě matky žalobce jednalo od 1. 12. 2015 do 12. 4. 2020 o osobu starší 18 let závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), která nebyla schopna zvládat pět základních životních potřeb. Uvedla, že z podkladových nálezů nebylo zjištěno duševní ani smyslové postižení, které by vedlo k nezvládání posuzovaných základních životních potřeb. Srdeční a plicní postižení a další interní postižení byla léčbou stabilizovaná a funkční postižení z nich vyplývající, vyjma obezity omezující dosah chůze a celkovou výkonnost, nebylo důvodem pro nezvládání posuzovaných základních životních potřeb. Odkázala také na postižení dolních končetin matky žalobce s tím, že se v posuzovaném období střídaly stavy, kdy byla schopna chůze na krátkou vzdálenost s opěrnými pomůckami, a stavy se schopností pohybu pouze na mechanickém vozíku na kratší vzdálenosti. Taktéž zmínila postižení kloubů horních končetin, konkrétně pokročilé X pravého loketního kloubu s omezeným rozsahem pohybu 20 až 90 stupňů, X levého ramene bez dokladovaného podstatného omezení pohybu a X, vlevo X a vpravo X, diagnostikovaný v únoru 2019. Podotkla, že lehké postižení vlevo nemělo posudkový význam a středně těžké postižení se vyznačuje brněním a mravenčením prvního až třetího prstu, případně sníženou citlivostí těchto prstů a oslabením stisku při déle trvající činnosti. Postižení tedy nevedlo ke ztrátě úchopové schopnosti pravé ruky a nebylo důvodem pro neschopnost používat pravou ruku. Bylo jej také možné zlepšit operací. Pohybové poškození bylo podle posudkové komise důvodem pro zařazení základních životních potřeb mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o zdraví a péče o domácnost mezi nezvládané. Ohledně základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání posudková komise uvedla, že k výběru hotového nápoje a potraviny ke konzumaci, dodržování stanoveného dietního režimu, konzumaci stravy v obvyklém denním režimu, výběru oblečení a obutí přiměřeně okolnostem, rozeznání rubu a líce oblečení a správného vrstvení oblečení jsou potřebné zachované adekvátní duševní a smyslové funkce, takže zhodnocení pohybových funkcí ohledně těchto činností není potřebné. Matka žalobce přitom duševní ani smyslové postižení, které by vedlo k nezvládání těchto aktivit, neměla. Poznamenala, že zvládání základních životních potřeb se hodnotí s využitím běžně dostupných pomůcek, předmětů denní potřeby a vybavení v domácnosti nebo s využitím zdravotnického prostředku. Vykonávání základních životních potřeb vsedě se považuje za přijatelný standard. K neschopnosti provádět nalití nápoje, rozdělení stravy na menší kousky a její naservírování, najedení a napití a přemístění nápoje a stravy na místo konzumace přitom dochází v případě anatomické nebo funkční ztráty obou horních končetin, při ztrátě úchopové schopnosti obou rukou. Omezená hybnost lokte a X nebyly důvodem pro nezvládání těchto činností, když funkce horních končetin byla pro provedení těchto činností dostatečná. Uvedené činnosti byla matka žalobce schopna provádět vsedě na místě k tomu určeném, kam se byla schopna přemístit pomocí opěrných pomůcek nebo mechanického vozíku. Přemístění nápoje a stravy na místo konzumace mohlo být realizováno posunutím na jídelní desku k tomu určenou v rámci kuchyňské linky, převezením v chodítku s deskou nebo na mechanickém vozíku. Podél kuchyňské linky uzpůsobené jejímu postižení se mohla pohybovat pomocí mechanického vozíku, takže byla schopna jídlo či nápoj posunout, popojet a zase jídlo a nápoj posunout. Příprava teplého jídla pak podle ní spadá do péče o domácnost. Dále posudková komise uvedla, že omezená hybnost lokte a zjištěný X nebyly důvodem ani pro nezvládání oblékání a obouvání, svlékání a zouvání, manipulace s oblečením v souvislosti s denním režimem, přezutí se do domácí obuvi apod. Funkci horních končetin měla matka žalobce pro tyto činnosti dostačující, včetně zapnutí zipů a knoflíků. Funkčnost kolenních kloubů nebyla výrazně omezena, co se týče ohýbání a natažení. Schopnost samostatně zvládat oblékání dokladuje podle posudkové komise rovněž zpráva z rehabilitace v lůžkovém rehabilitačním zařízení od 11. 5. 2018 do 9. 6. 2018. Oblékání a svlékání horní poloviny těla byla matka žalobce schopna provádět vsedě. Co se týče dolní poloviny těla, mohla též oblékání a obouvání provádět vsedě s nadzvednutím hýždí, případně mohla vstát a za pomoci opření si doobléct dolní část těla. K oblékání ponožek mohla použít i navlékač ponožek. Obouvat se do vhodně zvolené obuvi mohla vzhledem k otokům pomocí dlouhé obouvací lžíce. Posudková komise dodala, že nebylo zjištěno funkční postižení, pro které by matka žalobce nebyla schopna zvládat základní životní potřeby stravování a oblékání a obouvání v přijatelném standardu ve všech bodech za pomoci běžně dostupných pomůcek. Tyto základní životní potřeby tedy hodnotila jako zvládané. Ke skutečnostem uváděným v rámci sociálního šetření poznamenala, že nebylo zjištěno takové funkční postižení, které by znemožňovalo naservírování jídla, přenesení jídla, oblékání, zapínání knoflíků a zipů a obutí pravé nohy.

24. Žalovaný tedy následně vydal napadené rozhodnutí, v němž vyšel ze závěrů uvedených v posudkovém zhodnocení.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný výslovně s takovým postupem souhlasil a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

26. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách má nárok na příspěvek osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 , pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace.

27. Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

28. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.

29. Podle ustanovení § 23 odst. 4 zákona o sociálních službách se řízení o změně výše již přiznaného příspěvku nebo o zastavení jeho výplaty nebo o jeho odnětí zahajuje na návrh příjemce příspěvku nebo z moci úřední, nejde–li o postup podle § 26a odst. 1, v němž se řízení nevede. Návrh na změnu výše přiznaného příspěvku podává příjemce příspěvku na tiskopisu předepsaném ministerstvem.

30. Podle ustanovení § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách vychází při posuzování stupně závislosti osoby Institut posuzování zdravotního stavu ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

31. Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce.

32. Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby.

33. Podle ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se za neschopnost zvládání základní životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.

34. Ustanovení § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. stanoví, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

35. Podle ustanovení § 16b odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) jsou posudkové komise ministerstva nejméně tříčlenné. Předsedou posudkové komise může být jen lékař. Předseda posudkové komise a tajemník posudkové komise jsou vždy zaměstnanci zařazení k výkonu práce v ministerstvu; tajemník je členem posudkové komise. Dalšími členy posudkové komise jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů.

36. Podle ustanovení § 16b odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. řídí posudkový lékař, který je předsedou posudkové komise ministerstva, jednání této komise, určuje její konkrétní složení a rozhoduje o zařazení jednotlivých případů na pořad jednání komise. Je–li předseda posudkové komise vedoucím zaměstnancem, je oprávněn dávat státnímu zaměstnanci příkazy k výkonu státní služby podle zákona o státní službě.

37. Žalobce v podané žalobě v první řadě namítal nesprávné posouzení zdravotního stavu jeho matky, přičemž poukazoval na její zdravotní stav. Je však třeba podotknout, že výslovně zmiňoval pouze posudky posudkové komise z 27. 1. 2022 a z 21. 6. 2022. Vůbec se ve své žalobě nezabýval doplňujícím posudkem posudkové komise z 17. 6. 2024. Posudky podle něj nebyly přesvědčivé, úplné, celistvé ani správné a byly ve vzájemném rozporu. Vytýkal nesprávné obsazení posudkové komise a byly podle něj ignorovány i závěry zdejšího soudu vyslovené v této věci v předchozích rozsudcích. Rozporoval především závěry týkající se zvládání základních životních potřeb stravování, oblékání a obouvání a výkon fyziologické potřeby.

38. V tomto ohledu zdejší soud předesílá, že jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o sociálních službách, je rozhodnutí o příspěvku na péči závislé na určení stupně závislosti ve smyslu ustanovení § 8 zákona o sociálních službách, a tedy je vázáno na posouzení zdravotního stavu žadatele (srov. např. bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Ads 69/2020–22). V rozsudku ze dne 21. 9. 2020, č. j. 1 Ads 224/2019–20, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. § 16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství.” (Srov též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2022, č. j. 5 Ads 38/2021–26.)

39. Posouzení zdravotního stavu je tedy věcí odborně medicínskou, přičemž soudy a ani správní orgány nemají v tomto směru potřebné znalosti. Vycházejí proto z vyjádření subjektů, které tyto znalosti mají (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013–34, nebo ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37). Soudy ani správní orgány tak nemohou samy učinit úsudek o tom, zda posuzovaná osoba zvládá základní životní potřebu, potažmo o stupni závislosti. Toto hodnocení může provést pouze posudkový orgán, jímž je v řízení o odvolání posudková komise zřízená Ministerstvem práce a sociálních věcí (k tomu viz body 24 a 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Ads 8/2023–25).

40. V rozsudku ze dne 21. 9. 2020, č. j. 1 Ads 224/2019–20, Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „[v]ýsledkem posouzení je potom odborný posudek, který je pro správní orgán stěžejním důkazem, a na který je při nedostatku odborné erudice odkázán. Proto je třeba klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost každého takového posudku. Tyto náležitosti posudek splňuje pouze v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí být popsán dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek ze dne 5. března 2015, č. j. 6 Ads 299/2014 – 25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018 – 17).“ (Srov. též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 Ads 12/2022–35).

41. Pro úplnost zdejší soud odkazuje i na rozsudek ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016–22, v němž Nejvyšší správní soud přehledně shrnul východiska judikatury vztahující se právě k posuzování zdravotního stavu při rozhodování o příspěvku na péči. Konkrétně uvedl: „Pro posouzení zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči je třeba odborných medicínských znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Pro účely odvolacího správního řízení, jehož předmětem je příspěvek na péči, posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění. V řízeních, v rámci nichž je rozhodováno o příspěvku na péči, se musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Stěžejním důkazem v tomto řízení je lékařský posudek, a proto je na něho kladen požadavek úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 – 53). Tento požadavek vychází z premisy, že odborné závěry, které jsou v posudcích vysloveny, nemohou být přezkoumávány ze strany správních orgánů či soudů, neboť ty k takovému posouzení nedisponují potřebnými znalostmi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads 129/2014 – 24). V řízeních o žalobách proti rozhodnutím, jež jsou založeny na zmíněných posudcích, správní soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 – 34, ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 – 37, ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014 – 60, anebo ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 217/2014 – 23). Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady (viz § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Ads 156/2014 – 28). V souladu s § 2a vyhlášky posudková komise musí posoudit zvládnutí dané životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 vyhlášky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 – 37). Nezvládnutí byť jen jedné z vymezených aktivit znamená nezvládnutí dané životní potřeby (§ 2a vyhlášky). Jestliže na základě podkladů lékařského posudku lze konstatovat, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá a posudková komise dospěje k závěru, že tato životní potřeba je i přesto zvládána, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 – 32). Vyplývají–li z jednotlivých podkladů rozporné závěry, posudková komise musí tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 – 37). Postaví–li posudková komise své hodnocení na rozporných základech, aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).“ (Viz též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Ads 271/2018–34, ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Ads 69/2020–22, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 5 Ads 52/2020–68, nebo ze dne 28. 6. 2023, č. j. 7 Ads 25/2022–32.)

42. Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že ani v posuzované věci (stejně jako v rámci předchozích rozsudků) nemůže zdejší soud přezkoumat odborné závěry vyslovené posudkovou komisí v jejích posudcích, neboť k takovému přezkumu není dostatečně odborně vybaven. Musí však klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost odborných posudků, jak již bylo uvedeno výše. Stran přezkoumatelnosti je zdejší soud povinen posoudit zejména to, zda se posudková komise vypořádala se všemi hledisky stanovenými právními předpisy, tvrzeními žalobce a předloženými lékařskými zprávami (viz např. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Ads 8/2023–25).

43. Dále je na místě ještě v obecné rovině podotknout, že je přípustná i změna stanovení stupně závislosti, a to nejen v případě změny zdravotního stavu, ale i v případě předchozího nesprávného posouzení zdravotního stavu, resp. projevů takového nepříznivého zdravotního stavu pro samostatný výkon základních životních potřeb posuzovaného. Jednou přiznaný stupeň závislosti na péči druhých, resp. tomu odpovídající přiznaná výše příspěvku na péči, nezakládá legitimní očekávání oprávněné osoby, že výše stupně závislosti na péči druhých bude i nadále neměnná a nebude snížena. Pokud k tomu však dojde, musí být změna stanovení výše stupně závislosti řádně odůvodněna (blíže viz bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017–49). Posudková komise tak může hodnotit zvládání základních životních potřeb odlišně, než jak jej hodnotila v minulosti. V takovém případě je však na místě, aby u základních životních potřeb, které byly původně uznány za samostatně nezvládané, posudková komise v posudku řádně odůvodnila, proč je nadále jako nezvládané nehodnotí. Ostatně k obdobnému závěru dospěl zdejší soud již v bodě 28 předchozího rozsudku ve věci žalobce ze dne 26. 2. 2024, č. j. 2 Ad 19/2022–52. V něm mimo jiné uložil žalovanému (resp. posudkové komisi), aby se dostatečně, přesvědčivě a přezkoumatelně vyjádřil ke schopnosti matky žalobce zvládat veškeré aktivity vyjmenované u základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání a vypořádal všechny skutečnosti uváděné v dotazníku k sociálnímu šetření.

44. V souvislosti s žalobcem uplatněnými námitkami (týkajícími se obsahu posudků a zhodnocení zdravotního stavu jeho matky) proto zdejší soud předmětné posudky přezkoumal z hlediska shora uvedených požadavků. Učinil tak ve vztahu k základním životním potřebám stravování, oblékání a obouvání a výkon fyziologické potřeby, jejichž posouzení žalobce rozporoval a které posudková komise vyhodnotila jako samostatně zvládané (kupř. žalobcem zmiňovanou základní životní potřebu péče o zdraví posudková komise posoudila jako nezvládanou v souladu s názorem žalobce). Dospěl přitom k závěru, že uvedené požadavky kladené na odborné posudky byly v posuzované věci splněny.

45. Posudková komise se totiž řádně vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, tvrzeními a relevantními podklady. Učinila diagnostický souhrn, v němž popsala, kterými zdravotními obtížemi matka žalobce trpěla, určila relevantní postižení a uvedla i z jakých podkladů v této souvislosti vycházela. Zejména v posudku z 21. 6. 2022 shrnula obsah relevantních lékařských zpráv, které byly podkladem posudku. Při svém hodnocení vycházela posudková komise i z lékařských zpráv vydaných po 30. 11. 2015, a to i z doložených lékařských zpráv z roku 2019, jakož i z nálezů MUDr. J. F. Tvrzení žalobce, že tyto lékařské zprávy ignorovala, se tak nezakládá na pravdě. V doplňujícím posudku z 17. 6. 2024 pak posudková komise poznamenala, že nebylo zjištěno smyslové ani duševní postižení, které by mělo vést k nezvládání základních životních potřeb. Neopomněla zhodnotit jak postižení dolních končetin, tak ani postižení horních končetin, jakož i interní onemocnění. Přitom dospěla k závěru, že důvodem potřeby pomoci při provádění některých základních životních potřeb bylo právě postižení pohybového ústrojí. Na základě zjištěného stavu ještě přezkoumatelně vyložila, jak dospěla ke svému posudkovému závěru. V tomto ohledu je na místě také podotknout, že posudková komise nemusí výslovně reagovat na každou jednotlivou námitku a vypořádávat se podrobně s každou diagnózou, pokud se s těmito námitkami vypořádá alespoň implicitně tak, že prezentuje a řádně odůvodní svůj závěr o posouzení zdravotního stavu posuzované osoby odlišný od jejího názoru (přiměřeně srov. např. bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2022, č. j. 2 Ads 9/2020–22). Náležitě byly splněny i požadavky vyjádřené v této věci v předchozích rozsudcích zdejšího soudu, když posudková komise své závěry dostatečně, přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnila. Dostatečným způsobem se vyjádřila ke schopnosti matky žalobce zvládat veškeré aktivity vyjmenované u základních životních potřeb a vypořádala se taktéž se skutečnostmi uváděnými v rámci správního řízení.

46. Co se týče základní životní potřeby stravování, má zdejší soud za to, že posudková komise v doplňujícím posudku ze dne 17. 6. 2024 splnila jeho požadavek na náležité posouzení a odůvodnění závěrů stran schopnosti zvládat všechny aktivity vyjmenované u této základní životní potřeby v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., který vyjádřil v předchozím rozsudku ze dne 26. 2. 2024, č. j. 2 Ad 19/2022–52. Náležitě se vypořádala i se skutečnostmi uváděnými v rámci sociálního šetření. Zejména řádně vysvětlila, že ke zvládání výběru hotového nápoje a potraviny ke konzumaci, dodržování stanoveného dietního režimu a konzumaci stravy v obvyklém denním režimu jsou potřebné zachované adekvátní duševní a smyslové funkce. Matka žalobce přitom duševní ani smyslové postižení, které by vedlo k nezvládání těchto aktivit, neměla. Zhodnocení pohybových funkcí tedy nebylo v tomto ohledu potřebné. Náležitě se pak posudková komise zabývala i dalšími aktivitami této základní životní potřeby. Uzavřela, že omezená hybnost lokte ani zjištěný X nebyly důvodem pro nezvládání nalití nápoje, rozdělení stravy na menší kousky a její naservírování, najedení se a napití se ani přemístění nápoje a stravy na místo konzumace. Funkce horních končetin tedy byla pro provedení těchto činností dostatečná. Nalití nápoje, naservírování stravy, rozdělení stravy na menší kousky a najedení se a napití byla matka žalobce schopna provádět vsedě na místě k tomu určeném. Přemístění nápoje a stravy mohlo být realizováno posunutím na jídelní desku v rámci kuchyňské linky nebo převezením v chodítku s deskou či na mechanickém vozíku. Podél kuchyňské linky uzpůsobené jejímu postižení se mohla pohybovat taktéž pomocí mechanického vozíku, takže byla schopna jídlo či nápoj posunout, popojet a zase jídlo a nápoj posunout. Řádně se posudková komise vypořádala i s tvrzením uvedeným v rámci sociálního šetření, že matka žalobce musela vše provádět levou rukou, nic si nerozdělala a neotevřela, neboť dospěla k závěru, že zdravotní postižení nebylo takového charakteru, aby nebyla schopna používat pravou ruku. Popsala i možnosti přesunu jídla na místo konzumace. Argumenty uvedené posudkovou komisí shledal zdejší soud jako dostatečné pro posouzení základní životní potřeby stravování jako zvládané, a to i oproti předchozím posudkům, v nichž byla tato základní životní potřeba posouzena jako nezvládaná, neboť je jednoznačně odůvodněn závěr o zvládání jednotlivých dílčích aktivit základní životní potřeby.

47. Rovněž posouzení týkající se základní životní potřeby oblékání a obouvání považuje zdejší soud za přesvědčivé a náležitě odůvodněné a požadavky vznesené v předchozím rozsudku zdejšího soudu za splněné. Posudková komise i v tomto případě náležitě odůvodnila své závěry ohledně zvládání všech aktivit vyjmenovaných u této základní životní potřeby v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. V doplňujícím posudku ze 17. 6. 2024 vysvětlila, že i ke zvládání aktivit výběru oblečení a obutí přiměřeně okolnostem, rozeznání rubu a líce oblečení a správného vrstvení oblečení jsou potřebné zachované adekvátní duševní a smyslové funkce. Matka žalobce přitom duševní ani smyslové postižení, které by vedlo k nezvládání těchto aktivit, neměla. Zhodnocení pohybových funkcí tedy nebylo ani v tomto ohledu potřebné. V souvislosti s aktivitami oblékání se a obouvání, svlékání se a zouvání a manipulace s oblečením v souvislosti s denním režimem dovodila, že ani v případě těchto aktivit nebylo postižení horních končetin důvodem pro jejich nezvládání. Funkce horních končetin byla totiž pro provedení těchto činností dostačující, a to včetně zapnutí zipů a knoflíků. Co se týče ohýbání a natažení, nebyla funkčnost kolenních kloubů výrazně omezena. Nebylo tedy prokázáno podstatné omezení kloubů dolních končetin znemožňující oblékání, svlékání, obouvání, zouvání a manipulaci s oblečením v souvislosti s denním režimem. Podle posudkové komise byla matka žalobce schopna provádět oblékání a svlékání horní poloviny těla vsedě, oblékání a svlékání dolní poloviny těla a obouvání pak byla schopna provádět taktéž vsedě s nadzvednutím hýždí nebo vstoje s oporou. K oblékání ponožek mohla využít navlékač ponožek a k obutí dlouhou obouvací lžíci. I v tomto ohledu platí, že argumentace posudkové komise se řádně vypořádala i s tvrzením uvedeným v rámci sociálního šetření, že matka žalobce není schopna se samostatně obléknout, nezvládá knoflíky a zipy a zdravou nohu neobuje. Řádně popsala možný způsob oblékání a obouvání při použití adekvátních pomůcek a vybavení s tím, že zjištěné funkční postižení jí neznemožňovalo dílčí aktivity samostatně provádět. Rovněž argumenty uvedené posudkovou komisí týkající se základní životní potřeby oblékání a obouvání shledal zdejší soud jako dostatečné pro posouzení této základní životní potřeby jako zvládané, a to i oproti předchozím posudkům, v nichž byla tato základní životní potřeba posouzena jako nezvládaná. I v tomto případě je totiž jednoznačně odůvodněn závěr o zvládání jednotlivých dílčích aktivit základní životní potřeby.

48. V souvislosti s žalobcem namítanou základní životní potřebou výkon fyziologické potřeby, je nutné uvést, že i sám žalobce v podané žalobě připustil, že jeho matka zvládala tuto základní životní potřebu za běžného stavu samostatně a při zažívacích obtížích používala další adekvátní pomůcky v podobě přenosného WC, případně inkontinenční pleny. Posudková komise k tomu ve svém posudku ze dne 21. 6. 2022 poznamenala, že matka žalobce byla schopna samostatně se přemisťovat a přesuny z vozíku na WC zvládala. Pro usnadnění vstávání a usedání na WC používala madla, případně mohla používat i nástavec na WC. Správně podotkla, že zvládání výkonu fyziologické potřeby tvrdila matka žalobce i v rámci sociálního šetření. S ohledem na žalobcem i jeho matkou uváděné skutečnosti tak považuje zdejší soud odůvodnění posudkové komise ohledně této základní životní potřeby za dostačující. Z žádného jejich tvrzení nevyplývá, jaká dílčí aktivita této základní životní potřeby nebyla samostatně zvládána. Naopak oba potvrdili zvládání této základní životní potřeby samostatně.

49. Pokud jde o obsazení posudkové komise při vypracování posudků, je třeba uvést, že posudková komise byla složena v souladu s ustanovením § 16b zákona č. 582/1991 Sb. Složení závisí na úvaze jejího předsedy, který povolává potřebné lékaře s ohledem na projednávaný případ. Posudkové komise jsou kompetentní hodnotit zdravotní stav osob na základě odborných lékařských zpráv. S ohledem na specifické postavení posudkové komise přitom není ani nezbytné, aby v ní zasedali odborníci na konkrétní oblast medicíny. To může mít vliv toliko na to, zda vypracovaný odborný posudek splňuje požadavky, které jsou na něj kladeny (srov. např. body 19 až 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2019, č. j. 1 Ads 154/2019–21, nebo bod 18 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 Ads 328/2022–34). Ani v rozsudku ze dne 11. 11. 2021, č. j. 2 Ad 35/2020–38, zdejší soud nezavázal žalovaného (resp. posudkovou komisi), aby byl ke zhodnocení zdravotního stavu matky žalobce přizván odborník z oboru ortopedie. Soud totiž nemůže nijak závazně určit složení posudkové komise, když k takové úvaze nemá potřebné odborné znalosti. Jak již bylo vysvětleno shora, je složení posudkové komise na úvaze jejího předsedy a má případně vliv na splnění požadavků, které jsou na posudky kladeny. Zdejší soud přitom dospěl v tomto zmíněném rozsudku k závěru o nepřesvědčivosti provedeného posouzení zdravotního stavu s tím, že pro jeho přesvědčivost by mohlo být vhodné k odbornému lékařskému posouzení přizvat odborníka z oboru ortopedie. Rozhodně tak nelze říci, že by zdejší soud účast ortopeda bez dalšího vyžadoval, pouze ji považoval za vhodnou z hlediska dalšího posuzování zdravotního stavu matky žalobce. V nyní posuzované věci přitom dospěl zdejší soud k závěru, že posouzení posudkové komise splňovalo nároky na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost, jak již bylo rozebráno výše. Ani skutečnost, že v posudkové komisi nebyl zastoupen lékař s odborností ortopedie na tomto závěru nic nemění.

50. S ohledem na vše výše uvedené tak lze uzavřít, že žalovaný nepochybil, když vyhodnotil posudkovou komisí provedené posouzení zdravotního stavu matky žalobce jako přesvědčivé, úplné, jednoznačné a určité. Z výsledků tohoto posouzení pak správně vycházel a na jeho základě rozhodl o snížení příspěvku na péči.

51. K poukazu žalobce na skutečnost, že jeho matka nepodávala žádnou žádost o zvýšení příspěvku na péči, je na místě dodat, že v posuzované věci bylo řízení ve věci opětovného posouzení nároku a výše příspěvku na péči správním orgánem prvního stupně zahájeno z moci úřední, neboť skončila platnost posouzení zdravotního stavu (viz oznámení o zahájení řízení). Jak přitom již bylo naznačeno výše, nezakládá jednou přiznaný stupeň závislosti legitimní očekávání oprávněné osoby, že jeho výše bude už nadále neměnná. Po uplynutí stanovené doby platnosti posudku je zdravotní stav posuzované osoby znovu přezkoumán (viz např. bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017–49). Stanovení doby platnosti posudku přitom určuje toliko to, v jakém období je s ohledem na obecné poznatky o fyzickém a psychickém či sociálním vývoji možné očekávat potřebu opětovného zhodnocení tohoto stavu. Případná změna stavu však může odůvodnit změnu hodnocení bez ohledu na stanovenou dobu platnosti posudku (viz např. bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 6 Ads 100/2022–26). Správní orgán prvního stupně tak zahájil v posuzované věci řízení z moci úřední, aby byl znovu posouzen zdravotní stav matky žalobce a na základě tohoto posouzení vyřešena otázka dalšího nároku a výše příspěvku na péči. K tomu jej opravňuje ustanovení § 23 odst. 4 zákona o sociálních službách. Je tak třeba uzavřít, že není rozhodné, že matka žalobce žádnou žádost týkající se příspěvku na péči nepodávala a správní orgán prvního stupně zahájil řízení bez jejího podnětu, když zákon mu zahájení řízení z moci úřední umožňuje. Z ničeho pak ani nevyplývá, že by snad bylo rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci motivováno jakýmikoliv osobními důvody, jak žalobce naznačuje.

VI. Závěr a náklady řízení

52. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

53. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má v souladu s ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Jelikož zdejší soud osobě zúčastněné na řízení v této věci žádné povinnosti neuložil, nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo.