20 Az 17/2025–35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: X. X., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2025, č. j. OAM–94/ZA–ZA11–P06–2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se neuděluje.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v podané žalobě nejprve podotkl, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací a shrnul, že v rámci své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl, že nesouhlasí s probíhající válkou, resp. mobilizací, přičemž své politické postoje uplatňoval až v České republice v kontextu války na Ukrajině. Napadené rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné a nezákonné. Poznamenal, že není rozhodující, jakou protirežimní činnost vykazoval při pobytu v domovském státě, resp. jakým způsobem byl pronásledován. Podstatná část jeho výhrad vůči postupu Ruské federace je totiž odvozena od invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Podotkl, že může být v zemi původu postižen, neboť je tam trestné znevažovat pozici armády.

3. Dále žalobce zdůraznil, že si osvojil hodnotový systém České republiky, který je v rozporu s aktuální politikou země jeho původu. Ta přitom sleduje nejen události na frontě, ale i chování svých občanů v zahraničí. Vyjádřil obavu, že by byl za své jednání v zemi původu trestán, resp. by byl coby branec vyslán do války a musel by bojovat za hodnoty, které se mu příčí, a vystavovat se nebezpečí na životě a zdraví. Odmítnutí vojenské služby by podle něj bylo vnímáno jako protiprávní jednání. Česká republika by také neměla nepřímo podporovat terorismus podporou návratu osob, na které dopadá branná povinnost. Žalovanému přesně popsal, v čem jeho činnost spočívala a jakých demonstrací a vystoupení se účastnil, pročež má svou činnost za prokázanou i bez doložení listinného materiálu. Podotkl také, že zajištěný podkladový materiál se nijak nevěnuje právní úpravě postihu protiválečné činnosti či smýšlení v domovském státě, pročež není zřejmé, jakými tresty je ohrožen.

4. Dále žalobce namítl chybné vypořádání jeho příslušnosti k sexuální menšině. Je podle něj třeba nejprve posoudit postavení homosexuálů v domovském státě, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že jsou příslušníci LGBT komunity na území Ruské federace diskriminováni. K tomu zmínil, že homosexualita byla v Rusku do roku 1993 trestná a do roku 1999 klasifikovaná jako duševní nemoc. Od roku 2013 země zakázala propagandu netradičních způsobů života mezi nezletilci a umožnila pokutovat každý čin, který úřady uznají za propagaci homosexuality. K tomu odkázal na zprávu organizace Amnesty International, podle které v ruské společnosti stále přetrvávají hluboké předsudky a až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou.

5. Z provedeného dokazování podle žalobce vyplynulo, že je praktikujícím homosexuálem a svoji orientaci při pobytu v České republice neskrývá. V domovském státě by se tak chovat nemohl, neboť projevy homosexuality jsou tam nezákonné a každý takový projev je brán jako její propagace. Homosexualita je postavena mimo zákon, o čemž svědčí i zákaz oslav a toliko skryté provozování gay klubů. V jeho případě je tak třeba nejprve objektivně zhodnotit postavení homosexuálů v Rusku, poté posoudit otázku, zda je skutečně homosexuálem, a nakonec posoudit relevantnost jeho obav. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však nenabízí přesvědčivé zhodnocení postavení členů LGBT komunity a také zcela rezignuje na posouzení sexuální orientace žalobce. Existenci milostného vztahu přitom netajil a jeho partnera tak bylo možné vyslechnout. Nelze po něm přitom požadovat, aby se styděl za svoji orientaci a aktivně ji maskoval. Nadto by jej v domovském státě čekala povinná účast v armádě, kde by čelil značné diskriminaci. Závěrem podané žaloby navrhl zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval obsah podané žaloby a označil uplatněné námitky za neopodstatněné, neboť skutečnosti žalobcem prezentované nemohly být vyhodnoceny jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Dodal, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel z řádně zjištěného stavu věci.

7. Poukázal na to, že značnou část odůvodnění věnoval posouzení důvodnosti žalobcových obav odvíjejících se od aktivit, jimiž dal najevo postoj k invazi Ruské federace na Ukrajinu. Situaci v Rusku nebagatelizoval. Podotkl, že žalobce žije na území České republiky již X let a z toho X let nelegálně a přicestoval za účelem studia. Se státními orgány a bezpečnostními složkami v Rusku žádné problémy neměl, a to ani během krátkodobých návštěv země. Své aktivity nedoložil a neuvedl žádné okolnosti, pro které by měl být v hledáčku ruských orgánů. Byl řadovým účastníkem demonstrací a ruské orgány nejsou schopny sledovat veškeré projevy všech svých občanů. Důkazy o dalších aktivitách na sociálních sítích a platbách ve prospěch Ukrajiny lze z telefonu odstranit. Žalobce také nelze považovat za politického aktivistu a nepatří k zájmovým osobám režimu.

8. Dále žalovaný uvedl, že stejně podrobně se zabýval i obavami souvisejícími se sexuální orientací. Toto tvrzení přitom nezpochybňoval. Ani kvůli sexuální orientaci však žalobce nebyl vystaven v Rusku diskriminaci, postihu, pronásledování či vážné újmě, a to navzdory opakovaným návratům. Není na něj také možné nahlížet jako na propagátora LGBT hnutí a souvisejících aktivit. Poznamenal, že žalobce svou sexuální orientaci nikdy veřejně neprezentoval, věděli o ní jen dva nejbližší přátelé. Do spisu zařadil také dostatečné množství podkladů vypovídajících o situaci homosexuálů v Rusku. Na základě řádně zjištěného stavu věci se přitom nejeví jako pravděpodobné, že by žalobce byl v případě návratu vystaven jednání, pro které by bylo na místě udělit mu mezinárodní ochranu.

9. Rovněž žalovaný zmínil, že tvrzení o obavách z vojenské služby žalobce poprvé zmínil až v žalobě. V průběhu správního řízení tyto obavy neprezentoval ani náznakem. Nic mu přitom nebránilo je uplatnit. Postup žalobce tedy označil za zcela účelový s tím, že jde o projev snahy dosáhnout zvratu ve vývoji řízení za využití i nepřijatelných prostředků. Neunesení břemena tvrzení nelze klást k tíži správnímu orgánu.

10. Dále žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že jeho dlouholetý nelegální pobyt svědčí o tom, že se skrýval před návratem do domovského státu. Bylo by totiž logické předpokládat, že žalobce nebude mít zájem vystavovat se nebezpečí nuceného vycestování a požádá o mezinárodní ochranu co nejdříve. O mezinárodní ochranu nepožádal ani v souvislosti se změnami ruské legislativy a judikatury týkající se LGBT komunity, ani v souvislosti s invazí vojsk Ruské federace na Ukrajinu. Sotva tak lze na žalobcem prezentované důvody pohlížet jako na autentické a palčivé. Jelikož žalobce nepodal žádost v nejkratší možné době a neprokázal dobrý důvod, proč tak neučinil, bylo na místě, aby svá tvrzení v rámci řízení doložil. Skutečnost, že tak neučinil, je dalším dokladem o účelovosti postupu žalobce.

11. Závěrem žalovaný zdůraznil, že posoudil všechny podstatné okolnosti s tím, že důvody k udělení mezinárodní ochrany nejsou dány. Odkázal také na obsah spisu a napadené rozhodnutí.

IV. Obsah správního spisu

12. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

13. Žalobce podal dne 22. 1. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž následně byl žalovaným vyzván k poskytnutí údajů k této žádosti a rovněž předvolán k pohovoru ve věci mezinárodní ochrany. Údaje k podané žádosti poskytl žalobce dne 27. 1. 2025, když mimo jiné sdělil, že se narodil X v X, je státním příslušníkem X a je svobodný a bezdětný. Má politické přesvědčení, ale v Rusku jej nevyjadřoval, nijak politicky aktivní nebyl a nebyl členem politické strany nebo skupiny. Jako poslední místo bydliště ve vlasti uvedl adresu v X, kde bydlel s rodiči a bratrem. Do České republiky přicestoval v X letecky. Do Ruska se vracel na krátkodobé pobyty, např. týden nebo dva. Naposledy tam byl v X a ještě v X se vrátil do České republiky. V České republice pobýval od roku X do X jako student. Poté žádal o prodloužení studentského pobytu. Žádost byla zamítnuta, ale vyrozumění nikdy nedorazilo. Pouze tušil, že povolení nebylo prodlouženo. Od té doby je na území nelegálně. V roce X a X strávil 4 měsíce v X na výměnném studentském pobytu. Dosud o mezinárodní ochranu nežádal. Rovněž konstatoval, že je zdravý, s ničím se neléčí a neužívá ani žádné léky. Nikdy nebyl trestně stíhán ani odsouzen za spáchání trestného činu. Ohledně důvodů své žádosti žalobce uvedl, že se týkají jeho sexuální orientace. Dále se jednalo o jeho politické názory a podporu Ukrajiny v současné válce.

14. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany konaném dne 27. 1. 2025 žalobce výše uvedené skutečnosti blíže rozvedl. Konkrétně sdělil, že v roce X zažádal o studentské vízum a chtěl odcestovat do Evropy z důvodu vzdělání. Sice byl studentem, ale půlku roku X a X již neplnil účel. Pracoval a nestudoval, pročež mu nebylo vízum prodlouženo. Od roku X žádné pobytové oprávnění neměl. Asi v roce X zjistil, že je zřejmě gay, avšak stále si nebyl jistý. Následně měl v roce X dlouhodobý partnerský vztah se spolubydlícím, kterého nicméně od roku X neviděl. V roce X měl partnerský vztah s mužem v X a další rok se za ním do X vrátil. Po odcestování do České republiky v roce X se již neviděli a od roku X nejsou v kontaktu. Tuto jeho stránku znají pouze dva nejlepší přátelé a neví to ani jeho bratr a rodiče, přičemž bratr možná něco tuší vzhledem k tomu, že s ním bydlí. Kamarádi to možná také tuší, ale nikdy to veřejně neřekl. V posledních letech dlouhodobé vztahy neměl, pouze krátkodobé vztahy přes seznamovací aplikace nebo z klubu. V průběhu posledních třech let používal seznamovací aplikace, ale nyní je již nepoužívá. Občas také navštěvuje v X klub, ale nechodí tam moc často. Na návštěvách v Rusku svou sexuální orientaci nijak neprojevoval. V Rusku by nemohl žít normální život. Chtěl by mít trvalý partnerský vztah, což by nebylo v Rusku možné. Sice to není úplně trestné, ale nemohl by jít ani na rande. Odkázal na zákon zakazující propagaci LGBT+ komunity s tím, že celá společnost je homofobně naladěná. Problémy by mohl mít i např. v práci. V Rusku se neúčastnil žádných politických akcí, ale v České republice ano. Chodil protestovat před X, když X. Finančně také podporoval Ukrajinu. Na sociálních sítích moc aktivní nebyl, ale nějaké příspěvky tam má. Při hraniční kontrole jsou v Rusku zabavovány telefony a počítače a zkoumají vše, sociální sítě i platby. Podporovat Ukrajinu je v Rusku trestné a mohl by za to jít do vězení. Pro homosexuála by to tam bylo strašné. Byl minimálně na X demonstracích, poprvé v roce X v souvislosti s X. Na posledním protestu byl v X. V posledních měsících se žádné velké akce nekonaly a momentálně není příliš politicky aktivní. Platby na podporu ukrajinské armády zasílal spíše v letech X, v roce X již možná žádnou neposlal. Nevěděl, jaké organizaci peníze zasílal. Dával také stories na Instagram, které se smazávají. Vypověděl, že minulý rok X a X, jelikož X. Z bezpečnostních důvodů si stories skryl. Při pohovoru X řekli, že by neměli X. Uvedl, že osobně nezná nikoho, koho by zavřeli. Zná ale osoby, které byly na hranicích kontrolovány a nic u nich nenašli. Jsou však případy, kdy se to stalo. Informace má z protivládních novin Meduza. V současné době dává na sociální sítě občas nějaké stories. Vyjádřil obavu, že bude zatčen z důvodu aktivity na sociální sítích a plateb na podporu Ukrajiny. Šikanován bude z důvodu sexuální orientace. Vypověděl, že neví, jestli nemají tajné služby informace z počítače a telefonu již uloženy. Kdyby vše smazal, bylo by to spíše nápadné. Kontroly na hranicích jsou náhodné a stává se to spíše lidem, kteří jsou dlouhodobě v zahraničí. Jiné potíže než propuštění ze zaměstnání rodiče neměli. Situace v Rusku se rychle vyostřila po pandemii onemocnění COVID–19, zejména v souvislosti s homosexualitou. Ve vlasti neměl problémy s policií ani státní orgány.

15. Za účelem posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany si žalovaný opatřil i písemné materiály obsahující informace o zemi původu žalobce. Konkrétně se jednalo o písemný materiál ze dne 7. 4. 2025 označený jako Ruská federace, Informace OAMP – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace. Podle tohoto písemného materiálu pokračoval v zemi trend ochrany tradičních hodnot a diskriminace LGBT+ komunity se zvýraznila. Úřady omezovaly činnost organizací hájících LGBT+ práva. V roce 2013 byl přijat tzv. zákon proti gay propagandě, který měl postihovat šíření informací mezi mladistvými. V listopadu 2022 novela rozšířila zákaz na jakékoliv publikum a zákaz vztáhla i na šíření informací o změně pohlaví. Zákaz se vztahuje na prezentaci jakékoliv veřejné informace, např. reklam, prodeje zboží nebo filmů. Na základě novely činí pokuty pro fyzické osoby od 50 do 400 tisíc rublů (horní hranice se vztahuje na případy s přitěžujícími okolnostmi, tj. šíření informací mezi nezletilými). Nejvyšší soud Ruské federace také označil mezinárodní LGBT hnutí za extrémistické, stejně jako symbol hnutí (duhová vlajka). Postihy se týkaly zejména obsahu na internetu. Úřady postupovaly také na základě zjištění během prohlídek a zátahů na akcích spojených s LGBT+ komunitou. V některých případech i na základě udání. Je také nutné dělat rozdíl mezi běžnými osobami a viditelnými aktivisty. Spíše ti budou terči bezpečnostních složek. Přes legislativní změny omezení a potenciální rizika byl počet zdokumentovaných cílených postihů LGBT+ osob relativně malý. Neziskové organizace v roce 2024 zmapovaly 279 případů porušení práv osob z LGBT+ komunity. V 53 případech aplikovaly úřady vůči fyzickým osobám pokuty nebo správní zadržení podle zákona proti gay propagandě. Zdokumentováno bylo také 57 případů správních pokut za zobrazení symbolů, které soud označil za extrémistické. Úřady provedly rovněž 42 zátahů v klubech a kulturních prostorech spojených s LGBT+ komunitou. Ty doprovázelo nepřiměřené užití síly, neprofesionální chování policie, krátkodobá zadržení a pokuty. Podle ruské organizace SOVA monitorující projevy extremismu a nenávisti se počet zdokumentovaných fyzických napadení proti LGBT+ osobám vrátil v roce 2024 na úroveň roku 2022 a bylo zaznamenáno 7 obětí včetně jednoho mrtvého. Celkový počet obětí všech zdokumentovaných zločinů z nenávisti činil 259. Mezi LGBT+ komunitou přetrvávala nedůvěra vůči policii se strachem a neochotou se na ni obracet. Podle průzkumu se na ni obrátilo přibližně 14 % dotázaných. Situace se nejhůře jevila v oblastech Severního Kavkazu na Dálném východě, kde se lidé nejčastěji setkali s násilím a výhružkami. Osoby, které veřejně neprezentovaly LGBT+ symboly nebo své postoje, typicky nečelily v každodenním životě zvýšenému zájmu úřadů. K případům násilí ze strany nestátního aktéra se policie často adekvátně nepostavila. Panuje rozdíl mezi venkovem a městy, jako relativně liberální se jeví zejména Moskva a Petrohrad. Ve velkých městech i přes rozšířenou homofobii existuje gay scéna, ačkoli řada klubů zpřísnila bezpečnostní prohlídky pro vstup, snížila svou veřejnou viditelnost nebo odstranila LGBT+ symboliku. Případný zvýšený zájem o LGBT+ komunitu se nevztahuje na osoby, které nejsou viditelné a neprezentují LGBT+ symboly. Ruská mediální scéna často podporuje stereotypní vnímání LGBT+ komunity. Postoje ruské veřejnosti se oproti předchozím letům mírně zhoršily. Negativní reakce se častěji přesouvaly na sociální sítě. Obecně čelí LGBT+ osoby sociální stigmatizaci a diskriminaci v různých oblastech, např. zdravotnictví, školství nebo zaměstnání, a byly nuceny svou identitu často skrývat. Přibližně 19 % respondentů z komunity se setkalo ve zdravotním systému s diskriminací, pokud zdravotnický personál věděl o jejich příslušnosti k LGBT+ komunitě.

16. Rovněž byl ve správním spisu založen písemný materiál ze dne 25. 2. 2025 označený jako Ruská federace, Informace OAMP – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, Kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných. Z něj se podává, že ruské úřady se během kontrol na hranicích nezaměřují na určité specifické sociální skupiny. Zvýšeným kontrolám čelí tzv. rizikové skupiny, např. aktivisté, novináři a právníci. Mezi další rizikové faktory patří např. ukrajinský pas, zanesení do seznamu zájmových osob, pobyt v zahraničí po delší časový úsek, druhé státní občanství, povolení k pobytu v jiném státě nebo vízum západních států. Mezi doporučené preventivní kroky patří mazání zpráv a historie aplikací, nepožívání ruských SMS a užití techniky s nezávadnou historií. Nejbezpečnější způsob cestování představuje hranice s Běloruskem. V případě běžných osob dochází k případům s delším výslechem zřídka a nahodile. Případy stíhání po návratu do Ruské federace jsou velmi vzácné. Neexistují masivní kontroly navrátilců. Organizace OVD–Info evidovala za rok 2024 299 případů stíhání za protiválečné postoje. Protiválečné projevy zastává velké množství osob a není možné kriminalizovat všechny. Záleží na úrovni viditelnosti a veřejného projevu. Většina stíhaných a odsouzených navrátilců patřila mezi viditelné či známé osoby. Ruské úřady nemají kapacity, aby sledovaly činnost všech svých občanů v zahraničí.

17. Před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný vyrozuměl zástupce žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, k němuž se žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, s nímž byl žalobce seznámen převzal si i originální výtisk tohoto rozhodnutí.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

18. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k ustanovení § 32 odst. 9 zákona o azylu a čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný výslovně s takovým postupem souhlasil a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

19. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

20. Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

21. Podle ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

22. Zdejší soud považuje za vhodné v první řadě shrnout, že žalobní argumentace uplatněná žalobcem se v zásadě týká tří okruhů obav. Jedná se o obavy z postihu za protirežimní postoje, obavy z povolání k vojenské službě a účasti na ozbrojeném konfliktu a obavy z problémů spojených s homosexualitou.

23. Zdejší soud se prvně zabýval obavami z povolání k vojenské službě a účasti na ozbrojeném konfliktu. V tomto ohledu musí dát nejprve za pravdu žalovanému, že žalobce skutečně zmínil obavy z povolání k vojenské službě poprvé právě až v podané žalobě. Při pohovoru v průběhu správního řízení totiž sdělil toliko obavu z návratu do vlasti kvůli své homosexualitě a také politickým názorům a podpoře Ukrajiny. Naopak vůbec nijak se v průběhu správního řízení nezmiňoval o strachu z branné povinnosti, z vyslání do války, mobilizace a předvolání k výkonu vojenské služby.

24. K tomu je na místě odkázat na závěry shrnuté kupř. v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2 Azs 272/2016–47. Nejvyšší správní soud v něm uvedl: „Žadatel je tím, kdo v řízení ve věci mezinárodní ochrany nese břemeno tvrzení a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí jako důvody k jejímu podání (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 – 32). Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 7 Azs 78/2016 – 23).“ Jinak řečeno je především na žadateli o udělení mezinárodní ochrany, aby uvedl konkrétní skutečnosti, na základě kterých by jeho žádosti mělo být vyhověno. Není bez dalšího povinností správního orgánu zjišťovat (domýšlet) konkrétní žadatelem neuvedené aspekty jeho azylového příběhu a posléze k nim činit skutková zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003–59, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017–30). Rovněž je vhodné podotknout, že žalovaný umožnil žalobci sdělit veškeré skutečnosti týkající se jeho žádosti, když jej nechal poskytnout potřebné údaje a provedl s ním též pohovor. Jelikož tedy žalobce v žádné souvislosti nezmiňoval strach ze služby v armádě a účasti v probíhající válce, nebyl žalovaný povinen tuto část jeho azylového příběhu domýšlet a posuzovat. Potažmo tedy nebyl povinen se s takovou eventualitou ani vypořádávat v rámci napadeného rozhodnutí.

25. Zdejší soud rovněž zvážil dopady výše zmíněného čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v tomto směru. V souladu s tímto článkem sice musí účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany obsahovat úplné a aktuální (ex nunc) posouzení jak skutkové, tak právní stránky. Nicméně k tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015–32, v němž mimo jiné dovodil, že i za přímé aplikace uvedeného článku procedurální směrnice lze v řízení před soudem uplatňovat pouze takové nové skutečnosti, které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „[p]ovinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“ Tyto závěry Nejvyššího správního soudu pak ještě částečně korigoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, podle kterého „[u]stanovení § 75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Existuje řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Vždy je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele. Mezi ospravedlnitelné důvody patří například: dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou.“ Lze tedy shrnout, že nové skutečnosti je možné v řízení před soudem o žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany uplatnit pouze za podmínky, že je žalobce bez vlastního zavinění nemohl uplatnit dříve, případně měl ospravedlnitelný důvod pro jejich neuplatnění.

26. To ovšem v projednávané věci nenastalo. Nelze si předně nevšimnout, že žalobce ani netvrdil, že by jím zmíněné skutečnosti byly skutečnostmi novými. Ve správním spisu se pak nenachází žádný doklad o tom, že by je již v rámci správního řízení uplatnil. Nejednalo se přitom o žádné nové skutečnosti, které by žalobce nemohl v průběhu správního řízení uvést, když ani on sám netvrdí žádný ospravedlnitelný důvod, pro který by tak nemohl učinit a který by mu v jejich uvedení bránil. Ani zdejší soud žádný takový důvod v projednávané věci nespatřuje. Ke skutečnostem, které žalobce poprvé uplatnil až v podané žalobě, proto nebylo možné v řízení před soudem přihlédnout. Přezkumem napadeného rozhodnutí se tedy soud zabýval toliko z hlediska důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které žalobce v řízení před správním orgánem skutečně uváděl.

27. Konkrétní obavy z pronásledování žalobce v průběhu správního řízení vyjádřil v souvislosti se svou příslušností k sexuální menšině, když se identifikoval jako homosexuál. K posouzení těchto obav směřovaly i jeho žalobní námitky. Jak vyplývá z již výše citovaného ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, je odůvodněný strach z pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. V tomto ohledu je třeba nejprve podotknout, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006–52). Ze zprávy o zemi původu ohledně sexuálních menšin vyplývá, že státní moc a státní média vystupují proti LGBT+ komunitě a postoj ruské společnosti je obecně negativní. Podmínku příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu má proto zdejší soud za splněnou. Ostatně ani žalovaný v napadeném rozhodnutí nerozporoval žalobcovu sexuální orientaci a příslušnost k uvedené sociální skupině. Není tedy pravdou, že by zcela rezignoval na posouzení jeho sexuální orientace. Naopak z tvrzení žalobce o jeho sexuální orientaci vycházel.

28. Samotná příslušnost k sociální skupině ovšem pro udělení mezinárodní ochrany nepostačuje. K takové skutečnosti musí přistoupit i odůvodněný strach z pronásledování. Postavením homosexuálů v zemi původu se žalovaný zabýval zejména na stranách 7 až 11 (a také 17 až 20) napadeného rozhodnutí. Situaci žalobce zhodnotil a dospěl k závěru, že mu v případě návratu nebezpečí pronásledování v tomto ohledu nehrozí, s čímž se žalobce neztotožňuje. V této souvislosti je tak na místě předeslat, že rozhodování o udělení mezinárodní ochrany má podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu prospektivní povahu. Dochází tedy k posuzování nebezpečí hrozícího žadateli o udělení mezinárodní ochrany v budoucnu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017–33, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018–47, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019–77, nebo ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 146/2018–43). Při zkoumání možnosti budoucího pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 psím. b) zákona o azylu je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti. Možnost budoucího pronásledování tak musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018–47, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017–36, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Azs 401/2018–64, nebo ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020–31). Blíže vymezil standard přiměřené pravděpodobnosti Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006–82, v němž dovodil, že „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá–li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ 29. Žalobce uvedl své obavy značně obecně, když se odkazoval toliko na skutečnost, že by nemohl v Rusku žít normální život a nebylo by možné mít trvalý partnerský vztah. Odkazoval se na nový zákon zakazující propagaci LGBT+ komunity a homofobní naladění společnosti. Obecně podotkl, že problémy by mohl mít i např. v práci, bude šikanován a že se situace se začala po pandemii onemocnění COVID–19 značně vyostřovat. Tyto obavy pak žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně posoudil. Je sice pravdou, že podle shromážděných informací o zemi původu není situace ohledně práv LGBT+ osob v Rusku dobrá a negativní je i postoj společnosti. Ovšem i v případě problematických států z hlediska dodržování lidských práv nelze bez dalšího uzavřít, že by byl kterýkoliv občan tomuto negativnímu vlivu vystaven (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004–79, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022–41, a ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 Azs 57/2023–35). Ze shromážděných podkladů rozhodně nevyplývá, že by každý člověk s odlišnou sexuální orientací čelil v Rusku pronásledování a represím nebo že by snad byl kdokoliv šikanován. Organizace SOVA (monitorující projevy extremismu a nenávisti) zaznamenala v roce 2024 sedm obětí napadení LGBT+ osob. Pro dokreslení lze také podotknout, že s diskriminací ve zdravotnictví se setkalo toliko 19 % respondentů, pokud zdravotnický personál věděl o jejich příslušnosti k LGBT+ komunitě. Nadto postoj společnosti se liší podle místa a panují rozdíly mezi venkovem a městy.

30. Žalobce přitom uváděl, že v Rusku (ani při svých návštěvách) svou sexuální orientaci neprojevoval. Po dobu pobytu v České republice měl několik dlouhodobých partnerských vztahů. V posledních letech však měl pouze krátkodobé vztahy. O jeho homosexualitě vědí pouze dva nejbližší přátelé. Veřejně to nikdy neoznámil. Dříve používal seznamovací aplikace, nyní je již nepoužívá. Často nechodil ani do klubů. Samozřejmě je třeba vycházet z toho, že „[p]ři posuzování žádosti o přiznání postavení uprchlíka nemohou příslušné orgány rozumně očekávat, že žadatel o azyl bude v zemi původu svou homosexualitu skrývat nebo si bude počínat se zdrženlivostí při projevování sexuální orientace, aby se vyhnul riziku pronásledování“ (viz rozhodnutí Soudního dvoru EU ve spojených věcech C–199/12 až C–201/12). Nicméně z vyjádření žalobce vyplývá, že jej rozhodně nelze považovat za osobu, která by ve veřejném prostoru jakkoliv výrazně aktivně propagovala LGBT+ tématiku nebo snad nějakým výrazným způsobem dávala vůbec najevo svou sexuální orientaci, jak ostatně správně podotkl i žalovaný. S ohledem na tuto intenzitu zapojení žalobce do LGBT+ komunity tak nelze důvodně očekávat, že by snad svou intenzitu výrazně zvýšil a vzbuzoval přehnanou pozornost ruských státních orgánů či jiných osob.

31. Pokud jde o uplatňování zákona zakazujícího propagaci LGBT+ komunity, je nad rámec výše uvedeného ještě vhodné podotknout, že ne každý zásah do svobody je pronásledováním ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 Azs 35/2019–72). Přihlédnout je třeba k povaze a závažnosti hrozící represe (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C–71/11 a C–99/11). Podle podkladů o zemi původu žalobce je přitom uplatňován proti LGBT+ komunitě zákon č. 135–FZ, který směřuje proti propagaci LGBT+ tématiky (samotná homosexualita není nelegální). Postihy za porušení tohoto zákazu měly převážně administrativní povahu. Byly ukládány pokuty v řízeních o správním přestupku, a to v desítkách až nižších stovkách případů ročně. Maximální výše sankce pro jednotlivce činí 400 tisíc rublů (horní hranice se vztahuje na případy s přitěžujícími okolnostmi – např. šíření informací mezi nezletilými). Spíše viditelní jedinci a aktivisté jsou terčem bezpečnostních složek. Hrozící represálie a sankce tedy nebyly uplatňovány v nijak masivním měřítku (a to i vzhledem k velikosti a populaci Ruské federace, jak správně poznamenal i žalovaný). Ve většině případů přitom nebyly ani přehnaně závažné a nedosahovaly takové intenzity, že by jejich využití bylo na místě považovat za pronásledování ve smyslu výše uvedeného ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu.

32. S ohledem na vše výše uvedené tedy zdejší soud uzavírá, že se ztotožňuje se závěrem žalovaného, který neshledal v případě žalobce naplnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu jeho příslušnosti k sexuální menšině. Pronásledování žalobce pro jeho sexuální orientaci totiž není v případě jeho návratu do země původu ani přiměřeně pravděpodobné. Jak již bylo shora uvedeno, možnost budoucího pronásledování musí být reálná, nikoliv toliko hypotetická.

33. Pokud jde o žalobní tvrzení o protirežimní činnosti a protiválečných postojích musí zdejší soud předně podotknout, že žalobcem v tomto směru uplatněné námitky byly poněkud obecné. Ačkoliv v průběhu správního řízení poukazoval také na své aktivity na sociálních sítích a finanční podporu Ukrajiny, v žalobě tyto skutečnosti nijak nezmiňuje a pouze obecně se dotýká své účasti na demonstracích. Zdejší soud se proto zabýval právě posouzením obav žalobce z pronásledování z důvodu účasti na protirežimních (a protiválečných) demonstracích. Žalovaný se těmito obavami žalobce zabýval konkrétně na stranách 4 až 7 a 15 až 17 napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je na místě uvést, že důležitým hlediskem, které je v případě posuzování pravděpodobnosti budoucího pronásledování třeba zohlednit, je intenzita a rozsah dosavadní politické aktivity žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

34. Žalobce v průběhu pohovoru toliko uvedl, že po X chodil protestovat před X. Zúčastnil se X demonstrací, poprvé v roce X po X. Demonstrace se zúčastnil i na podporu X. Na poslední demonstraci byl v X. Zmínil, že momentálně není moc politicky aktivní. Žalobce se tedy zúčastnil omezeného množství protestních akcí, přičemž nikdy ani netvrdil, že by v jejich průběhu vystupoval jakkoliv výrazněji, pročež ho lze považovat toliko za jejich řadového účastníka. Nadto v poslední době již politicky aktivní příliš nebyl. Jeho politickou aktivitu tak není na místě označit za jakkoliv rozsáhlou a značně intenzivní. Nelze jej považovat za aktivistu, bloggera, či veřejně známějšího odpůrce režimu, jehož aktivity by měly být nějak zvlášť viditelné. I v tomto ohledu přitom lze podotknout, že pokud je určitý stát považován za problematický z hlediska dodržování lidských práv, není nutně tomuto negativnímu vlivu vystaven jakýkoliv jeho občan. Samotný původ žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem a nespokojenost se stavem dodržování lidských práv není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003–40, a ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004–79, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022–41, nebo ze dne 29. 7. 2025, č. j. 22 Azs 49/2025–82). Pouhá účast na protivládní demonstraci (a to i v zemi původu) není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, i kdyby měl být žalobce kvůli tomu např. předvolán na policii (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 3 Azs 64/2004–58, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 10 Azs 389/2017–56, a ze dne 22. 8. 2024, č. j. 7 Azs 106/2024–44). Ostatně i z obstaraných informací o zemi původu týkajících se situace navrátilců vyplývá, že protiválečné názory zastává velké množství osob a nelze kriminalizovat všechny. Záleží na úrovni viditelnosti a veřejného projevu. Represím pak čelily zejména viditelné a známé osoby. Ruské úřady také nemají kapacity, aby sledovaly činnosti všech svých občanů v zahraničí.

35. Lze proto uzavřít, že politická aktivita žalobce nebyla v tomto ohledu příliš vysoká a odehrávala se toliko mimo území země původu. Není tedy důvod se domnívat, že by měl po návratu do země původu čelit zvýšenému zájmu ruských státních orgánů. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěrem žalovaného, že není ani přiměřeně pravděpodobné, že by byl žalobce v případě návratu do vlasti vystaven pronásledování z důvodů účasti na protirežimních demonstracích. V takovém případě není ani rozhodné, že obstarané zprávy o situaci v zemi původu žalobce neobsahují informace o hrozících sankcích za protirežimní činnost, když není ani přiměřeně pravděpodobné, že by jim mohl být žalobce v zemi původu vystaven.

36. Pro úplnost pak zdejší soud dodává, že neshledal napadené rozhodnutí ani nepřezkoumatelným, jak namítal žalobce. Ten vůbec neuvedl, v čem tuto nepřezkoumatelnost spatřuje. Je proto na místě toliko uvést, že z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, k jakým závěrům žalovaný dospěl. Zcela srozumitelně a náležitě vysvětlil důvody, pro které neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci. I žalobce přitom v podané žalobě na argumentaci žalovaného reaguje a věcně s ní polemizuje. Napadené rozhodnutí je tudíž odůvodněno dostatečným způsobem a není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost.

37. Závěrem je ještě možné doplnit, že podaná žádost se skutečně jeví jako účelová, když žalobce vycestoval ze země původu za účelem studia, nikoliv z důvodu obav z pronásledování (pro svou sexuální orientaci). O udělení mezinárodní ochrany pak požádal až po dlouhodobějším pobytu na území České republiky v době, kdy podle svého tvrzení po dobu několika let nedisponoval žádným pobytovým oprávněním. Soud tedy připomíná, že potřeba legalizace pobytu na území není sama o sobě relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. K legalizaci pobytu na území České republiky slouží primárně instituty upravené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Je proto třeba, aby žalobce legalizaci svého pobytu v České republice provedl tímto způsobem a nikoli prostřednictvím institutů mezinárodní ochrany. K tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004–94, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ (Srov. též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/2023–26, či ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Azs 100/2024–28.) VI. Závěr a náklady řízení 38. Soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

39. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, pročež mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení