20 Az 18/2022– 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: X. X., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2022, č. j. OAM–990/ZA–ZA10–P15–2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se neuděluje.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v podané žalobě označil napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího řízení. Obecně namítl, že celé řízení bylo jednostranné a neobjektivní, a že žalovaný porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s právním řádem České republiky a zásadami a principy činnosti správních orgánů. Žalovaný také podle žalobce napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a vyložil zákon chybně.

3. Dále žalobce uvedl, že napadá rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany, a že žalovaným použité informace nejsou aktuální. K tomu dodal, že žalovaný by měl při rozhodování o udělení či neudělení mezinárodní ochrany posoudit aktuální informace o zemi původu a přesně a úplně zjistit skutečný stav věci.

4. Taktéž žalobce namítl porušení ustanovení § 14a zákona o azylu s tím, že v jeho případě je naplněn důvod pro udělení azylu uvedený v ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti poznamenal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal proto, že mu hrozí vážné ohrožení života a lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. V průběhu pohovoru podle svého názoru podrobně uvedl informace o svých obavách a nebezpečí, které mu hrozí.

5. Rovněž žalobce vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým žalovaný zhodnotil relevantní skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi a shromážděných informací. Dle názoru žalobce obsahovala jeho tvrzení dostatek informací svědčících o pronásledování, jemuž byl vystaven, a tato tvrzení nebyla ze strany žalovaného nijak vyvrácena. Na závěr své žaloby tedy navrhl zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

6. Podanou žalobu následně žalobce doplnil podáním ze dne 20. 1. 2023 (doručeným zdejšímu soudu dne 24. 1. 2023). V tomto podání částečně zopakoval svou argumentaci z podané žaloby a zmínil, že ve své žalobě namítá porušení ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 12 zákona o azylu. V této souvislosti podotkl, že v jeho případě je naplněn azylový důvod uvedený v ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu s tím, že svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal, neboť byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. V Uzbekistánu se podle něj neustále zhoršuje situace v oblasti lidských práv, přičemž Uzbekistán patří mezi 10 nejhůře hodnocených zemí z hlediska dodržování lidských práv. Dále uvedl, že obyčejný člověk nemá žádná práva, a naopak moc státního úředníka nad člověkem není ničím omezena. Snažil se proti tomu bojovat, avšak přišel o všechno. Ztratil majetek a hrozí mu trestní stíhání a jeho blízké osoby jsou pod tlakem.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 7. 2022 toliko uvedl, že podanou žalobu považuje za neprojednatelnou, neboť jí chybí podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba totiž podle něj neobsahuje žádné vylíčení skutkových a právních důvodů vztažených k případu žalobce. Dále žalovaný poznamenal, že vzhledem k nedostatku informací týkajících se procesního postupu zdejšího soudu se nemůže dále k podané žalobě podrobněji vyjádřit.

8. Žalovaný tedy zdejšímu soudu navrhl, aby podanou žalobu v souladu s ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítl, případně aby žalobu zamítl, pokud ji shledá věcně projednatelnou.

IV. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu zdejší soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

10. Žalobce podal dne 29. 11. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž následně byl žalovaným vyzván k poskytnutí údajů k této žádosti a rovněž předvolán k pohovoru ve věci mezinárodní ochrany. Údaje k podané žádosti poskytl žalobce dne 8. 12. 2021, když mimo jiné sdělil, že je narozen X ve městě X v Uzbekistánu, je státním příslušníkem X X národnosti, dorozumí se rusky a uzbecky, je X, nemá politické přesvědčení a nikdy nebyl členem žádné politické strany, je ženatý a má tři děti, které všechny žijí v X. Jako poslední místo bydliště ve vlasti uvedl adresu ve městě X, na které se nachází jeho dům. K průběhu cesty do České republiky se vyjádřil tak, že poprvé přiletěl X. V roce X se na měsíc vrátil do Uzbekistán, aby navštívil rodinu. Stejně tak na dva měsíc v roce X. Naposledy letecky přicestoval X. Pracoval, avšak jeho zaměstnavatel nestihl včas podat dokumenty na policii, pročež mu bylo zrušeno vízum. Na otázku ohledně předchozích pobytů ve státech Evropské unie odpověděl, že nepravidelně s pauzami pracoval mezi lety 1995 a 2014 v Rusku. V České republice ani v jiných státech dosud o udělení mezinárodní ochrany nežádal. Rovněž konstatoval, že je zdravý, ale má X, která ho nijak neomezuje v zaměstnání ani v každodenním životě, a pravidelně bere X. Také v roce 2019 prodělal X a 4 měsíce se léčil. Ohledně důvodů své žádosti žalobce uvedl, že v sezóně u nich nutí lidi sbírat bavlnu a i on byl starostou donucen. V Uzbekistánu měl malou X, která byla celý měsíc zavřená. Dále zmínil, že starosta v roce X rozhodl o tom, že X bude zbourána, a že se na jejím místě postaví nové budovy, kde bude mít žalobce X. Následně ho však v roce X starosta ignoroval, a proto mu žalobce X. V roce X postavili nové budovy, ale jemu tam místo pro X neposkytli. Žádá tedy proto, že mu sebrali X a měl spory se starostou, pročež se bojí návratu do země.

11. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany konaném dne 8. 12. 2021 za účasti tlumočnice ruského jazyka žalobce výše uvedené skutečnosti blíže rozvedl. Konkrétně se zmínil o svých zaměstnáních v České republice od roku 2016 do roku 2021 s tím, že zaměstnavatel mu měl vyřídit dokumentaci, což však neudělal, a proto mu byl udělen výjezdní příkaz. Dále podotkl, že chce v České republice zůstat a měl v plánu sem přivést i děti. V roce 2016 přicestoval do České republiky za prací a během pobytu zde neměl jiný problém s policií, pouze mu byly uděleny výjezdní příkazy. Na otázku, proč žádá o mezinárodní ochranu až nyní, když v České republice pobývá již od roku 2016, odpověděl, že měl úplně jiné plány, plánoval pracovat a chtěl si vyřídit trvalý pobyt, aby si mohl přivést rodinu. Jeho konflikt se starostou vznikl v roce X, když mu X. Rychle odcestoval ze země, přičemž o mezinárodní ochranu nepožádal, protože měl povolení k pobytu. Po udělení výjezdního příkazu mu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany poradil advokát. Dále žalobce zmínil, že celá jeho rodina žije v Uzbekistánu, že neví, jak by si mohl pobyt na území České republiky legalizovat jiným způsobem, a že se nechce vracet do Uzbekistánu. K dotazu ohledně důvodů své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se mu stýská po dětech a chce jet do Uzbekistánu, ale bojí se. Mohl by tam najednou zmizet, jelikož v roce X měl konflikt se starostou a kromě toho s ním měl ještě malé spory. Starosta na něj tlačil, aby zavřel podnik, a aby on i jeho zaměstnanci chodili sbírat bavlnu, což však žalobce odmítal a chtěl pokračovat v práci v X. Nátlak spočíval např. ve vypnutí elektřiny a začal v roce X. Zmínil také, že v roce X si pronajal místo, kde prodával šašlik, ale přišla daňová kontrola s tím, že nemá povolení a nedostane ho. Důvod mu však nesdělili. Ostatním zaměstnancům poté nedovolil jít sbírat bavlnu a sám také nešel. Několikrát za ním přijeli lidé z radnice a vysvětlili mu, že kavárnu zbourají a postaví tam nové domy, kde bude mít nové místo pro kavárnu. Pozemek, na kterém jeho kavárna stála, totiž patřil státu. Nakonec s jejich plánem souhlasil, přičemž tento plán postihl i další domy v okolí. Rovněž žalobce poznamenal, že život v České republice začal plánovat již v roce 2014 a v té době žádné problémy neměl. V roce 2018 zjistil, že zmíněná budova má pouze jednoho vlastníka, a že tam nic mít nebude. Ptal se proto toho vlastníka, kde je jeho místo pro kavárnu, ale ten mu nic neřekl. Šel proto za starostou, který ho ovšem ignoroval, a proto na něj žalobce X a X. Poté utekl a již starostu neviděl. Podotkl, že ohledně jeho kavárny byla sepsána dohoda. S žádostí o pomoc se obrátil na katastr, aby věc znovu prověřili. Měl však nedostatek času, protože měl zpáteční letenku a chtěl se brzy vrátit do České republiky. Na jiné orgány se neobrátil, i když měl smlouvu, jelikož starosta má vysoké postavení, kontroluje celé město, a on s ním bojovat nemůže. Pokud by se na někoho obrátil, měl by pouze problémy. Dále žalobce vypověděl, že jiné potíže v zemi původu neměl, nebyl ani trestně stíhán a žádné problémy neměl ani s policií. Po incidentu se starostou odcestoval a nikdo jej nekontaktoval. Zmínil ale, že nedávno přišel k němu domů policista a ptal se manželky, kde se žalobce nachází. Proč přišel však žalobce nevěděl. Problémy neměl ani při vycestování, ačkoliv se toho bál. Na otázku, zda se snažil vyřešit své problémy přestěhováním do jiné části země, odpověděl, že je otec, má tři děti a musí se starat o rodinu. V Uzbekistánu není práce a kdyby se s ním něco stalo, nikdo by neživil rodinu. Jinam se proto přestěhovat nepokoušel. Výslovně také k dotazu žalovaného potvrdil, že v minulosti neměl ve vlasti problémy kvůli své rase, národnosti, pohlaví nebo náboženskému či politickému přesvědčení. Taktéž zmínil, že do země původu se nechce vrátit, leda by tam byl jiný starosta. Závěrem pohovoru již nechtěl nic uvést ani doložit na podporu svých tvrzení žádné dokumenty.

12. Za účelem posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany si žalovaný dále opatřil písemný materiál ze dne 8. 3. 2022, označený jako „Uzbekistán, Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv“, ze kterého se mimo jiné vyplývá, že v zemi neprobíhal žádný ozbrojený konflikt a ve vztazích s okolními státy byl zaznamenán pokrok. Rovněž byl ve správním spisu založen písemný materiál označený jako „Uzbekistán: Změny v oblasti lidských práv“, jenž byl překladem informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) ze dne 20. 12. 2019, a který popisuje změny nastalé po nástupu prezidenta Mirzijojeva. Kromě dalšího se z této zprávy podává, že prezident Mirzijojev provedl po svém nástupu do funkce některé reformy, kupř. došlo ke snížení sledování obyvatelstva a zákazu sběru bavlny nezletilými.

13. Taktéž byl součástí správního spisu písemný materiál označený jako „Uzbekistán, Informace MZV ČR, č.j. 119515–6/2021–LPTP ze dne 30. června 2021, Informace MZV ČR, č.j. 119515–14/2021–LPTP ze dne 21. července 2021, k č.j. MV–101851–1/OAM–2021 – Obava z nucené práce při sběru bavlny“. Z něj mimo jiné vyplývá, že nadále na lokální úrovni docházelo k nařizování a výkonu nucených prací při sběru bavlny, avšak oficiálně byla nucená práce zakázána a centrální moc proti ní vystupovala, přičemž místní činitelé, kteří nucenou práci tolerovali nebo organizovali, byli trestání snížením platu, důtkou apod. Motivací místních úřadů většinou bylo zajištění dostatku pracovních sil, aby byl splněn plán. Prezident Mirzijojev však v březnu 2020 v rámci boje proti případům nucené práce podepsal dekret rušící státní kvóty pro sběr bavlny. V kontextu počtu osob, které se sběru bavlny účastnily, byla nucená práce nařizována v ojedinělých případech. Nebyla přitom organizována státními orgány a neměla oporu v právním řádu, pročež šlo o proces neformální. Vzhledem k tomu se bylo možné se nucené práci vyhnout odmítnutím, mohl však hrozit např. pozdější postih od nadřízených.

14. Rovněž se ve správním spisu nacházel i písemný materiál označený jako „Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2020“, který byl překladem materiálu Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 30. 3. 2021. Z tohoto písemného materiálu se mimo jiné podává, že se nevyskytly žádné zprávy o případech zmizení osob, které by spáchaly státní orgány nebo které by byly spáchány v jejich zájmu. Zákon podle něj také zakazuje všechny formy nucené práce nebo povinné práce kromě zákonného trestu. Vláda zintenzivnila své snahy potírat všechny formy nucené práce, včetně nucené práce při každoroční sklizni bavlny, a zrušila též státní výrobní kvóty pro každoroční sklizeň bavlny. ILO při této sklizni nezjistila důkazy o „systémové nebo systematické“ nucené práci, avšak odhadovala, že došlo ke 102 000 jednotlivých případů nedobrovolné práce, což představuje významný pokles v porovnání s předchozími roky. Správní tresty za využití nucené práce zahrnovaly pokutu v případě prvního takovéhoto porušení zákona. Následná porušení již byla klasifikována jako trestný čin.

15. Před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný umožnil žalobci, aby se seznámil s podklady rozhodnutí a vyjádřil se k nim. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 26. 4. 2022 poté vyplývá, že žalobce se chtěl s podklady rozhodnutí seznámit a pořídil si jejich fotokopie. Vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ani navrhnout jejich doplnění však nechtěl. Rovněž nechtěl ani uvést žádné další skutečnosti nebo informace, které by měl žalovaný vzít při posouzení žádosti v potaz.

16. Následně tedy žalovaný vydal napadené rozhodnutí, s nímž byl žalobce seznámen v uzbeckém jazyce dne 2. 6. 2022 a stejného dne si převzal i originální výtisk tohoto rozhodnutí, což vyplývá z protokolu o předání rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky MV ČR ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky ze dne 2. 6. 2022.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice). Po projednání věci, k němuž nařídil jednání, dospěl zdejší soud k níže uvedeným závěrům. Vycházel přitom z následujících ustanovení právních předpisů.

18. Podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

19. Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

20. Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu (ve znění účinném do 30. 6. 2023) se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

21. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

22. Podle ustanovení čl. 4 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany je skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují–li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.

23. Zdejší soud předně podotýká, že podaná žaloba je vzhledem k obecnosti uplatněných žalobních bodů na samé hranici projednatelnosti. Po provedeném doplnění ji však je třeba posoudit jako ještě věcně projednatelnou, pročež nevyhověl návrhu žalovaného na odmítnutí žaloby v souladu s ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s. V této souvislosti ovšem zdejší soud rovněž upozorňuje, že právě s ohledem na míru obecnosti uplatněných žalobních bodů se s žalobními námitkami vypořádal taktéž v obecnější rovině (k tomu srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 Afs 356/2018–50).

24. Žalobce v podané žalobě předně namítal, že žalovaným použité informace o zemi původu nebyly aktuální a žalovaný byl povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. Žádným způsobem nicméně nespecifikoval, které konkrétní informace nebyly aktuální a v čem tato neaktuálnost měla spočívat. Omezil se tedy pouze na naprosto obecné konstatování o neaktuálnosti použitých informací. K této námitce tak zdejší soud toliko uvádí, že dle jeho názoru zjistil žalovaný všechny rozhodné okolnosti a vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu. Žalobci totiž umožnil sdělit veškeré skutečnosti týkající se jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž za tímto účelem s ním provedl i pohovor, a také si opatřil dostatečné množství informací o zemi jeho původu. Tyto informace přitom splňovaly požadavky kladené na takové informace judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008–81), neboť byly relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné. Uvedenou námitku proto zdejší soud jako důvodnou neposoudil.

25. Dále žalobce v obecné rovině namítal, že žalovaný jeho žádost nesprávně vyhodnotil z hlediska ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Také v souvislosti s posouzením této námitky zdejší soud předesílá, že žalobce v podané žalobě nijak nekonkretizoval, v čem přesně mělo pochybení žalovaného ohledně posouzení jeho případu z hlediska ustanovení § 14a zákona o azylu spočívat. Obecně je možné na tomto místě konstatovat, že rozhodování o udělení mezinárodní ochrany má podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu prospektivní povahu. Dochází tedy k posuzování nebezpečí hrozícího žadateli o udělení mezinárodní ochrany v budoucnu (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017–33, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018–47, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019–77, nebo ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 146/2018–43).

26. Z výše citovaného ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že v případě udělení doplňkové ochrany jsou posuzovány důvodné obavy z hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy. Ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008–62, Nejvyšší správní soud dovodil, že „k udělení doplňkové ochrany je třeba splnit všechny podmínky stanovené § 14a odst. 1 zákona o azylu [resp. čl. 2 písm. e) kvalifikační směrnice] kumulativně – tj., že žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (Nejvyšší správní soud zde presumuje, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu)…“ (Srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2019, č. j. 2 Azs 15/2019–57.)

27. Co se týče důkazního standardu, je tedy doplňková ochrana postavena na principu reálného nebezpečí vážné újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Azs 63/2021–42). V této souvislosti lze odkázat na závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006–82, v němž uvedl, že „‚reálným nebezpečím‘ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení ‚skutečné nebezpečí‘) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.“ A dále, že „test ‚reálného nebezpečí‘ je vůči stěžovateli přísnější než test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘. Ani test ‚reálného nebezpečí‘ ale nedosahuje intenzity trestního standardu ‚nade vší pochybnost‘, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech (‚vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne‘ [balance of probabilities]). Rozdíl mezi testem ‚reálného nebezpečí‘ a testem ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ spočívá v tom, že důkazní standard ‚reálného nebezpečí‘ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard ‚přiměřené pravděpodobnosti‘.“ (Shodně též kupř. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017–33, ze dne 30. 8. 2019, č. j. 2 Azs 15/2019–57, ze dne 2. 6. 2020, č. j. 10 Azs 428/2019–36, nebo ze dne 18. 2. 2021, č. j. 1 Azs 283/2020–39.)

28. V průběhu správního řízení zmiňoval žalobce problémy týkající se jeho sporu se starostou, kvůli němuž má obavu z návratu. Kromě zcela obecného konstatování, že se lidé v Uzbekistánu ztrácí, však neuvedl nic konkrétního, co by mu mělo od starosty v případě jeho návratu hrozit (v rámci doplnění žaloby se pouze zcela obecně a bez jakékoliv další argumentace zmínil o hrozbě trestního stíhání a tlaku na jeho blízké osoby). Dále nelze pominout, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil ani to, že by mu starosta po vyhrocení jejich sporu, kdy mu měl žalobce X, způsobil jakoukoliv vážnou újmu nebo mu jí alespoň vyhrožoval. Výslovně totiž uvedl, že poté již starostu neviděl a nikdo ho ani nekontaktoval. Pouze zmínil, že za jeho rodinou jednou přišel policista a vyptával se na jeho pobyt. Sám však připustil, že neví, proč tam policista byl, a že se mohlo jednat o běžnou kontrolu. Zdejší soud tak musí konstatovat, že žalobcova tvrzení ohledně strachu ze starosty, se kterým měl spory, zůstalo ve značně hypotetické a nekonkrétní rovině. Je přitom především na žadateli o udělení mezinárodní ochrany, aby uvedl konkrétní skutečnosti, na základě kterých by jeho žádosti mělo být vyhověno. Není tedy bez dalšího povinností správního orgánu zjišťovat (domýšlet) konkrétní žadatelem neuvedené aspekty jeho azylového příběhu a posléze k nim činit skutková zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003–59, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017–30).

29. Nadto nelze přehlédnout, že mezinárodní ochrana není univerzálním nástrojem poskytování ochrany a může být udělena žadateli až pokud selžou vnitrostátní prostředky ochrany v zemi jeho původu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 5 Azs 435/2019–32). Žalobce se ovšem proti jednání starosty nepokoušel jakkoliv oficiálně bránit a s žádostí o ochranu proti tomuto jednání se na žádné orgány v zemi původu neobrátil. Nepoukazoval přitom na nefunkčnost státních orgánů v zemi původu. Svou neaktivitu v tomto směru vysvětlil pouze zcela nekonkrétním odkazem na to, že starosta je mocný a kontroluje celé město a on je pouze obyčejný člověk. Tuto hypotetickou skepsi žalobce vůči schopnosti státních orgánů poskytnout mu v jeho situaci účinnou ochranu založenou toliko na naprosto obecném tvrzení o vlivu osoby, z jejíhož jednání má v případě návratu obavy, však nelze dle zdejšího soudu bez dalšího považovat za relevantní argument pro zpochybnění dostupnosti ochrany ze strany státních orgánů v zemi původu a rezignaci na její využití (k tomu přiměřeně srov. např. bod 12 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Azs 87/2021–37, nebo bod 18 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, č. j. 8 Azs 211/2020–107).

30. Pro úplnost je též vhodné podotknout, že pokud jde o problémy týkající se nucené účasti při sklizni bavlny, zdejší soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného. Ten dospěl na základě shromážděných informací o zemi původu k tomu, že po nástupu prezidenta Mirzijojeva došlo k zákazu nucených prací, přijetí opatření k potírání této nucené práce a sankcionování místních činitelů, kteří nucenou práci organizovali (viz strany 6, 7 a 11 napadeného rozhodnutí). Žalobce tedy má případně možnost nucenou práci odmítnout a obrátit se na státní orgány, aby mu poskytly ochranu proti jednání místních autorit. Potíže související s žalobcovým podnikáním a zbouráním budovy, v níž měl kavárnu, pak rozhodně nedosahují intenzity mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Navíc ani s těmito problémy se žalobce s žádostí o pomoc neobrátil na žádné státní orgány a pouze požádal na katastru, aby znovu prověřili vlastnictví budovy na místě, kde stála jeho kavárna. Nijak více však svou situaci v zemi původu oficiálně neřešil a odcestoval.

31. Zdejší soud tedy s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že žalobcem tvrzené skutečnosti nezakládají důvodné obavy, že by mu v jeho situaci mělo v zemi původu skutečně hrozit reálné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání. V postupu žalovaného, který dospěl ke stejnému závěru, tak pochybení neshledal a předmětnou námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

32. Co se týče naprosto obecné poznámky žalobce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal kvůli hrozbě vážného ohrožení života a lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [srov. vymezení vážné újmy v ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu], zdejší soud pouze zcela stručně konstatuje, že žalobce se v průběhu správního řízení o žádném takovém konfliktu v zemi jeho původu nezmiňoval a existence takového konfliktu nevyplývá ani z žalovaným shromážděných informací.

33. Konečně jako důvodnou zdejší soud neposoudil ani obecnou námitku uplatněnou v rámci doplnění žaloby ze dne 20. 1. 2023 týkající se posouzení případu žalobce z hlediska ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu je totiž navázáno na již prožité pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod (srov. např. bod 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 317/2020–28). Žalobce však v průběhu správního řízení žádným způsobem netvrdil, že by byl v zemi původu jakkoliv politicky aktivní nebo angažovaný, resp. že by jakkoliv aktivně uplatňoval svá politická práva, v důsledku čehož by byl pronásledován. Žalovaný tedy postupoval správně, když mu azyl podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu neudělil.

34. Ke zcela nekonkrétním námitkám žalobce týkajícím se porušení povinnosti žalovaného postupovat řádným způsobem, nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí a pochybení při výkladu zákona poté zdejší soud již pouze pro úplnost taktéž zcela obecně uvádí, že v postupu žalovaného pochybení neshledal. Rozsah odůvodnění napadeného rozhodnutí je odpovídající jeho výroku, přičemž výklad zákona ze strany žalovaného zdejší soud jako chybný neposoudil.

VI. Závěr a náklady řízení

35. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

36. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení